Jste zde

330 - říjen 2020

Trable ve Vatikánu a svatováclavská bída

 

Hlavní host letošních Svatováclavských slavností, kardinál Marc Ouellet, prefekt Kongregace pro biskupy, se pro pracovní vytížení z účasti omluvil. Ve Vatikánu zřejmě mají plno práce v souvislosti s nově zveřejněnými informacemi o pochybných finančních transakcích, které vedly k rezignaci prefekta Kongregace pro kauzy svatých. Kardinál Giovanni Angelo Becciu (nar. 1948) se kromě úřadu prefekta zřekl také kardinálských práv a privilegií, podobně jako v roce 2015 skotský kardinál Keith Michael Patrick O’Brien (1938–2018, už v roce 2013 se dobrovolně nezúčastnil volby nového papeže) nebo v roce 2018 americký kardinál Theodore Edgar McCarrick (nar. 1930, v roce 2019 došlo k jeho laicizaci). Ve svých 72 letech byl kardinál Becciu jedním z pouhých tří prefektů kongregací římské kurie (z celkového počtu devíti), který s ohledem na věk již ve svém úřadu nepřesluhovali. Čekání na případnou reformu římské kurie pokračuje a je otázkou, zda ji vyřeší vydání nové apoštolské konstituce. Ukazuje se, že důkladná reforma není snadným úkolem. Pod vlivem klerikální mentality zřejmě řada lidí v církevních strukturách zapomíná na svoji služebnou roli a podléhá různým pokušením moci, zvlášť když schází vědomí spoluzodpovědnosti a potřebné kontrolní mechanismy.

Biskupům v ČR se celkem daří čelit různým skandálům, ať už vyhrožováním obětem sexuálního zneužívání nebo utajováním informací o nevýhodných investicích a finančních ztrátách. Jejich veřejné vystupování je však mnohdy smutnou ukázkou pokrytectví a myšlenkové únavy. Tak tomu bylo i o letošních Svatováclavských slavnostech, jejichž vrcholem byla poutní mše přenášená Českou televizí. Předseda ČBK olomoucký arcibiskup Jan Graubner místo kázání četl nebo spíše volně parafrázoval vybrané pasáže z encykliky papeže Františka Laudato si' z roku 2015. Ukázalo se, jak tento nepochybně zajímavý text může v určitém kontextu znít jako snůška prázdných frází. Např. když slova o relativistické kultuře, která vede ke zneužívání dětí (LS 123), zní z úst arcibiskupa, v jehož arcidiecézi dodnes působí kněz pravomocně odsouzený za sexuální zneužívání mladistvých. Jedná se o poměrně známou kauzu kněze Františka Merty, o jehož obviněních arcibiskup v 90. letech věděl, ale místo důkladného šetření jej pouze překládal z místa na místo, jak byla tehdy obvyklá praxe. Je otázkou, zda by současné nastavení pravidel v katolické církvi nevedlo k větší spoluzodpovědnosti arcibiskupa za nečinnost v této věci. Ve srovnání s hlasy biskupů z okolních zemí je rovněž podezřelé mlčení o potřebě pomoci uprchlíkům po požáru v táboře Moria na řeckém ostrově Lesbos. V encyklice totiž najdeme i slova: „Chybějící reakce na tato dramata našich bratří a sester je znamením ztráty smyslu pro odpovědnost za naše bližní, na kterém stojí každá civilizovaná společnost.“ (LS 25) Má-li být kázání biskupů skutečně věrohodné, očekával bych asi něco více než jen pouhou četbu pět let staré encykliky papeže Františka.