Jste zde

Synodální způsob služby a uspořádání církve

1

V proslovu k 50. výročí zřízení Biskupské synody, jenž bude mít možná nejvýznamnější dopad ze všech Františkových proslovů, představil papež ústřední téma svého pontifikátu: synodalitu. Uvažoval přitom o etymologickém původu slova synodos (kráčet společně) a synodalitu označil za princip „ne právě snadno uskutečnitelný“, avšak „poskytující nejvhodnější rámec pro pochopení hierarchické služby“.2

V návaznosti na papeže chceme v tomto příspěvku uvažovat z hlediska synodality nejen o „hierarchické službě“, nýbrž o všech „řádných“ službách církve a jejich vztahu k veškerému křesťanstvu.3 Nejprve za zaměříme na synodalitu jako princip vycházející z učení posledního koncilu.

Tři koncilové zásady hrají v pokoncilovém prosazování synodality hlavní roli:

1. Církev se nachází na cestě. – 2. Církev jako celek naslouchá Božímu slovu. – 3. Charisma křtu a církevní služba jsou téže podstaty.

1. Papež František zdůraznil souvislost principu synodality s teologickým názorem koncilu, podle něhož se církev nachází na cestě. Toto téma se objevilo v prvním koncilovém dokumentu, v konstituci o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium. Tam se říká, že „vlastní podstatou“ církve je, že

je zároveň lidská i božská, viditelná a přitom vybavená neviditelnými hodnotami, je horlivě činná i oddaná kontemplaci, je přítomna ve světě, a přece jím jen prochází“ (SC 2).

Obraz putování upozorňuje na dějinné zakotvení církve. Důraz na historičnost církve otevírá možnost autentické reformy. Vzhledem k tomu, že církev prochází dějinami, bude vždy potřebovat reformu a obnovu (Unitatis redintegratio 6).

2. Mluvíme-li o synodalitě, máme před očima obraz církve naslouchající Božímu slovu: „Synodální církev je církev naslouchající, vědomá si skutečnosti, že ‚naslouchat‘ je ‚více než slyšet‘.“4 Synodalita vychází z učení II. vatikánského koncilu, že církev není do sebe uzavřenou institucí, která zachází s božskou pravdou jako se svým soukromým majetkem; naopak překračuje sama sebe tím, že je otevřena přijetí Božího sebe sdílení. Naslouchat Božímu slovu je povinností veškerého křesťanského lidu. Podílet se na rozvíjení tradice není vyhrazeno učitelskému úřadu; účastní se ho i teologové a všichni pokřtění (Dei verbum 8). Věřící jako celek jsou obdařeni nadpřirozeným smyslem pro víru (sensus fidei), který jim umožnuje aktivně se účastnit života „naslouchající“ církve (Lumen gentium 12). Podle koncilu není úkolem učitelského úřadu nezávisle určovat obsah víry (determinatio fidei), nýbrž autoritativně svědčit o tom, co biskupové slyšeli (testificatio fidei).

3. V neposlední řadě souvisí synodalita s koncilovým učením, že Duch svatý dává církvi jak dary charismatické, tak „hierarchické“ (LG 4), které si nekonkurují, nýbrž se vzájemně podpírají. Jak prohlašuje Mezinárodní teologická komise ve svém dokumentu o synodalitě, „je nutno rozhodným způsobem uvádět do života princip, podle něhož v církvi jsou stejně podstatné jak dary hierarchické, tak charismatická obdarování“ (74).5

I. Synodalita, služba a kritika hierarchie

Mezinárodní teologická komise definuje synodalitu jako

specifický způsob života a působení (modus vivendi et operandi) církve jakožto Božího lidu, jenž konkrétním způsobem projevuje a uskutečňuje své bytí společenstvím: na společném putování, při společných setkáních a při aktivní účasti všech svých členů na evangelizačním poslání církve“ (6).

Co znamená tento „modus vivendi et operandi“ pro život a službu církve?

Papež František opakovaně mluví o „hierarchii“ a „hierarchických službách“, což v sobě ovšem skrývá určitou dvojznačnost. Pokud se pojmem „hierarchie“ míní prostě sakramentální „uspořádaní“ církve jakožto společenství, v němž působí ordinované i neordinované služby a charismata, pak to nemusí být z hlediska terminologie problém. Jenomže užívání pojmu „hierarchie“ má problematické dějiny, což nelze jednoduše opomíjet. Yves Congar pranýřuje „hierarchologii“, která se vyvinula v průběhu druhého tisíciletí, podle níž je „církev dokonale pyramidální útvar, v němž je masa [věřících] ovládána ze samého vrcholu“. Tuto hierarchologickou představu nazývá Ghislain Lafont „gregoriánská forma církve“.

Congar, Lafont a další (včetně feministek) kritizují „hierarchii“ jakožto údajně Bohem zamýšlený institucionální systém skládající se z nerovných mocenských struktur, v nichž malá skupina osob vládne ostatním. V této pyramidálně vystavěné instituci probíhá výkon moci a zprostředkování božské pravdy výlučně shora dolů, zatímco povinnost zodpovídat se mají pouze níže postavení vůči výše postaveným. S vykonavateli moci se zachází jako s posvátnými osobami – jsou odlišováni tituly a zvláštními rouchy; od věřících laiků se očekává, že je budou nekriticky uctívat. James Keenan mluví o „hierarchismu“ jako o církevní kultuře posedlé touhou „dělat dojem a kariéru“. Na základě tohoto konvenčního pojetí hierarchie pak vznikala a upevňovala se ona nebezpečná, všudypřítomná klerikální kultura.

Princip synodality může přispět k odstranění hierarchismu a všudypřítomné klerikální kultury. V církvi skutečně synodální, v církvi, která se učí „společně putovat“, jsou vztahy mezi věřícími založeny na křtu: všichni jsme jako učedníci a učednice povoláni hlásat víru. Být přijat do církve znamená zaujímat v tomto společenství určité místo (ordo), pozici náležející pokřtěnému. Pravoslavný teolog John Zizioulas říká, že v nejhlubším slova smyslu „něco jako nevysvěcené osoby v církvi neexistuje“. Být pokřtěn znamená být mocí Ducha svátostně včleněn (umístěn, „ordinován“) v Tělo Kristovo.

Znamená-li křest přijetí do základního církevního řádu všech věřících v Krista (christfideles), pak můžeme mluvit i o služebném řádu, tj. takovém uspořádání, které vždy slouží Božímu lidu. Ti, kdo jsou povoláni k řádné službě, nikdy nepřestávají náležet k věřícím v Krista; nikdy neztrácejí svoji základní identitu, která je zakotvena v jejich křestním kněžství. Jak zdůrazňuje papež František, „uvnitř církve nemůže být nikdo ‚povýšen‘ nad druhého; naopak v církvi je nutno se ‚ponížit‘, abych na společné cestě mohl sloužit bratřím a sestrám“.6

Běžnou představu hierarchie jako žebříku k pozici, moci a výsadám (ve smyslu středověkého cursus honorum, tj. pořadí hodností) František převrací. Navrhuje, abychom si církev představovali jako „pyramidu postavenou na hlavu“, jejíž vrchol je níže než základna: „Proto jsou ti, kdo vykonávají autoritu, nazýváni ‚ministri – služebníci‘, neboť v původním smyslu slova jsou ‚ministri‘ nejmenší ze všech.“7

Účinným nástrojem proti špatnému fungování a zneužívání pozic v souvislosti s hierarchií, hierarchismem a odpovídající klerikální kulturou je správnější výklad svěcení. Ten musí vycházet z principu synodality. Tak bude zpochybněna ona omezující, deformovaná teologie ordinace, podle níž je na kandidáta svěcení přenesena moc a jakési čistě vnitřní svátostné „znamení“ (character). Správnější je teologický výklad, že ordinovaní jsou pro život církve nepostradatelní, avšak ordinace, jejímž výsledkem je speciální svátostné zaměření ordinovaných na Krista a jeho církev, se neděje nějakým osobním, čistě vnitřním způsobem, nýbrž znamená zásadní změnu v oblasti církevních vztahů. Nejde o udělení plných mocí, nýbrž o „nové zaměření“ dotyčného uvnitř církve, jehož výsledkem je nový vztah ke Kristu a jeho Tělu.

Z tohoto „nového umístění“ uvnitř církve pak vyplývá povinnost skládat účty, vzdělávat se pro službu a oprávnění udělovat svátosti. Udělením plných mocí při svátostné ordinaci nedochází k proměně ordinovaného, nýbrž ke změně jeho vztahu ke Kristu a ke Kristově církvi. Svátostné zplnomocnění tudíž oné ordinaci (tj. zařazení do nového poměru k církvi) nepředchází, nýbrž je jejím důsledkem. K podobnému novému umístění dochází, kdykoli je někdo z věřících povolán k výkonu nové církevní laické služby (např. jako lektor/ka, katecheta/ka, pastorační asistent/ka).

Ať už mluvíme o ordinovaných službách, nebo o četných jiných službách, které v církvi vykonávají laici, všechny je třeba nově koncipovat nově jakožto specifické veřejné služby a projevy vzájemného vztahu. Jejich znakem je nasazení ve prospěch Božího lidu, nikoli zvláštní postavení opírající se o moc, tituly a výsady.

II. Reforma je nutná

Přiznejme si: Mezi synodální představou služby a realitou mnoha církevních úřadů je zjevná propast. Jak jsme už řekli, synodalita vyžaduje, aby ordinované úřady nebyly redukovány na udílení a výkon moci. Každý úřad vzniká ze života celé církve a každý má sloužit hlasatelskému poslání církve. Prosazovat synodalitu nelze bez reformování všech aspektů církevních úřadů.

1. Služba laiků v církvi

Řádná služba není vyhrazena svátostně ordinovaným osobám. Na světě existují nejrozmanitější formy toho, co se v církvi Spojených států zpravidla nazývá „laická církevní služba“ (Lay Ecclesial Ministry). Tento vývoj, jenž v mnoha místních církvích nabírá na síle, zpochybňuje klerikální představu, že formální církevní úřad může vykonávat pouze příslušník elitářské klerikální kasty. Laické služby nabývaly v průběhu staletí v celé světové církvi nápadně rozmanitých forem. V apoštolské exhortaci Querida Amazonia vyzývá papež František k dalšímu tvůrčímu rozvíjení laických služeb, které by odpovídaly potřebám a možnostem místních církví a vycházely z místní kultury. Laická služba není pouhá výpomoc duchovním. Laici zasluhují, aby se jim pro jejich službu dostávalo náležitého vzdělání a formace, liturgické epikleze a poslání, vhodné pro všechny veřejné služby v církvi, a v neposlední řadě mají nárok i na spravedlivou odměnu, pokud službu vykonávají jako své povolání.

2. Diakonát

Často se přehlíží pozitivní skutečnost, že koncil znovuzavedl diakonát jakožto stálý, pevný úřad v církvi, k němuž by měli mít přístup „zralí ženatí muži“ (viri probati). Tento ordinovaný úřad, jehož nositel se měl věnovat službě „liturgické, kazatelské a charitativní“ (Lumen gentium 29), byl bohužel zaváděn do praxe velmi nejednotně. Převážná většina stálých jáhnů působí v Severní Americe, nicméně ojedinělé snahy o oživení tohoto úřadu ve formě ovlivněné místní kulturou vidíme i na jiných kontinentech, např. v mexické diecézi San Cristóbal de las Casas.

Zbývá ještě mnoho práce, mají-li být využity možnosti, jež diakonát nabízí. Jeho znovuzavedení je krásný příklad synodálního impulzu zpochybnit onen vžitý kariérní žebřík (cursus honorum), pocházející ze středověku. Koncil počítal s tím, že jáhenské svěcení už nebude pouhou krátkou církevní zastávkou na cestě k „vyššímu“ úřadu. Je známo, že v debatách na Amazonské synodě 2019 se volalo po inovativním pojetí diakonátu a rovněž po jáhenském svěcení žen.

3. Kněžský úřad

Synodální přístup vyžaduje rovněž zásadně novou koncepci kněžské služby, jejího teologického odůvodnění, získávání a výchovy dorostu, jakož i rozmanitých forem, jakých by tento úřad mohl nabývat v závislosti na místní kultuře. Církev přitom nesmí reagovat na zjevný nedostatek kněží pouze snahou o „vyšší čísla“. Měla by především hledat kandidáty, kteří budou schopni rozpoznávat nadání věřících, vychovávat je, formovat je a dávat jim prostor, jak odpovídá učení koncilu (Lumen gentium 12, Apostolicam actuositatem 12, Presbyterorum ordinis 9).

V církvi synodální, kde jsou všichni „společně na cestě“, není důvodu izolovat nastávající kněze na odlehlém, klášter připomínajícím místě, vzdáleném dennímu životu a starostem těch, k jejichž službě mají být vysvěceni. Vzhledem k životně důležitému spojení mezi služebným kněžstvím a právem věřících na eucharistii musí církev vyslyšet volání po kreativních, nových modelech kněžství, které by mohly přispět k zastavení procesu „de-eucharizace“ v mnoha místních církvích. Evangelijní hodnotu celibátu lze přitom rozhodně respektovat, avšak měli bychom odporovat některým kruhům, které mají tendenci dávat kněžskému celibátu status neotřesitelné „věroučné“ pravdy.

4. Episkopát

Synodální pojetí učitelského úřadu biskupů naznačuje „kruhovost“ (circularity) ve vztahu mezi biskupy a věřícími laiky. Dario Vitali poukazuje na to, že koncil sice znovu objevil myšlenku, že všichni věřící jsou nadáni smyslem pro víru (sensus fidei), avšak konkrétním dopadům tohoto koncilového učení zabránilo nepochopení právě onoho kruhového vztahu mezi smyslem věřících pro víru a učitelským úřadem církve. Papež František opakovaně zdůrazňoval a zdůrazňuje, že sensus fidei znamená mnohem víc než pasivní přijímání výroků učitelského úřadu (Evangelii gaudium 119, 198). Je si vědom toho, že věřící skutečně přispívají k vědění církve a že jejich intuitivnímu chápání musejí biskupové věnovat náležitou pozornost. Správná kruhovost mezi učením biskupů a smyslem věřících pro víru vyžaduje reformu současných institucí (např. biskupských a diecézních synod, diecézních a farních pastoračních rad) a vytváření nových struktur, které by mohly usnadnit účast všech věřících křesťanů na procesu církevního poznání. A nakonec je třeba, aby úvahy o reformě episkopátu vedly k novému pohledu na zvláštní roli, kterou hraje ve vedení církve biskup.

III. Vedení církve ze synodálního pohledu

Vztah biskupa a „jeho lidu“, který má být podle zásad synodality vztahem rovného s rovnými, přesahuje otázky spojené s učitelským úřadem církve – právě tak se týká vedení církve. Jak papež František, tak Mezinárodní teologická komise se ve svých úvahách odvolávají na středověký princip Quod omnes tanguit, ab omnibus tractari et approbari debet (co se týká všech, musí projednat a schválit všichni). Tato zásada představuje výzvu pro klerikální paternalismus, ovlivňující všechny úrovně církevního vedení. Ten ovšem požadavku synodality těžko ustoupí, nebude-li důkladně přehodnocen strukturální vztah biskupa k jeho lidu.

Za současného stavu struktury církve je episkopát do značné míry odtržen od místních církví. Hervé-Marie Legrand už dávno upozorňoval na jistý problematický rys učení II. vatikánského koncilu, na onu rozhodující chybu, která plnému uskutečnění koncilové představy o církvi dosud brání. Podle Legranda si v koncilovém učení konkurují dvě odlišné teologie episkopátu. Jedna popisuje biskupský úřad především jako službu místní církvi, druhá naopak staví členství biskupa v kolegiu biskupů výše než jeho službu církvi. Právě k této ekleziologii se bohužel přiklonila pokoncilní církev. Za současného stavu episkopátu je vztah biskupa k jeho místní církvi dramaticky odsunut do pozadí. Uvědomme si, že všichni ordinovaní církevní diplomaté, četní vatikánští byrokraté a všichni světící biskupové, tedy téměř 40 % současných biskupů je přiřazeno k titulárnímu biskupství, tj. k nějaké dávné, dnes už neexistující diecézi. Formálně je sice každý biskup vysvěcen, aby sloužil místní církvi, ale může se stát, že jeho místní církev už nemá žádné živé členy! Takový zvyk musí přece biskupův vztah k věřícím znevažovat!

Nepostradatelný vztah biskupa k jeho lidu je navíc zeslabován praxí, obvyklou od 19. století prakticky všude: Vatikán jmenuje biskupa diecéze, aniž by se k tomu členové místní církve mohli jakkoli vyjádřit. Tento zvyk odporuje koncilovému učení (srov. Lumen gentium 27) a zesiluje dojem, že biskupové jsou pouhými zástupci papeže. Tomu zcela odpovídá přesazování biskupů z jedné diecéze do druhé – což je často forma církevního povýšení ze zdánlivě okrajového pastoračního úřadu na prestižnější místo. Všechny tyto okolností přispěly k odtržení biskupa od místní církve.

Reforma episkopátu nutná k prosazení autentické synodality se může řídit praxí staré církve. V prvních čtyřech stoletích měl biskup ke své místní církvi daleko silnější vazby, než je tomu dnes.

Jedna z nejrozšířenějších zásad raného křesťanství se týkala práva místní církve podílet se na jmenování biskupa volbou nebo aklamací. Spis Apoštolská tradice, v němž je obsažen formulář svěcení, důrazně požaduje, aby biskupa zvolil lid. Téměř o dvě století později dodává papež Celestýn I. (422-432): „Žádný biskup nemá být věřícím vnucován proti jejich vůli,“ a papež Lev Veliký (440-461) to potvrzuje: „Ten, jenž má předsedat všem, musí být zvolen všemi.“ Toto staré přesvědčení by mělo být impulsem k novému pohledu na současnou praxi při jmenování biskupů a povzbudit k vytvoření jasných synodálních mechanismů (možná s přihlédnutím ke směrnicím zavedeným v mnoha řádových společenstvích), jimiž by byli do rozhodovacího procesu při jmenování biskupů zapojeni věřící.

Druhou možností, jak posílit spojení mezi biskupem a jeho místní církví a potlačit klerikalismus, by bylo převzít od staré církve přísný zákaz propůjčování titulárních sídel, tedy zákaz dávat vysvěcenému biskupovi pastorační odpovědnost za neexistující církev. Tím by odpadl důvod považovat biskupské svěcení za církevní poctu nebo povýšení. Biskupské svěcení je povoláním dotyčného k určité formě pastoračního vedení místní církve – nic víc a nic míň.

Konečně by bylo dobré s opatrnými úpravami znovu zavést starý kanonický zákaz „translace“, tj. překládání biskupů z jedné diecéze do druhé. V rané církvi se z tohoto pravidla sice dělaly výjimky, ale zřídka. Tento zákaz by měl bránit kariérismu mezi biskupy a upevnit nutné pouto mezi biskupem a jeho věřícími.

Závěr

V této krátké úvaze jsme se věnovali výkladu teologického principu synodality jakožto kreativní recepce a rozvíjení hlavních postojů II. vatikánského koncilu. Zabývali jsme se otázkou, do jaké míry může myšlenka synodality vrhnout nové světlo na problematiku hierarchismu a klerikalismu ve struktuře úřadů a vedení. Nakonec jsme krátce zmínili možné reformy, které by mohly vrátit úřadům a vedení církve místo, jež jim náleží jako těm, kdo slouží při budování misionářské církve. Angažovanost, s níž současný papež prosazuje synodalitu na všech úrovních církevního života, představuje šanci, která by neměla být promarněna.

Z časopisu Concilium 2021/2 přeložila Helena Medková

1 Richard R. Gaillardetz (nar. 1958) je profesor katolické systematické teologie na Boston College. Hlavními tématy jeho vědecké práce jsou katolická ekleziologie a struktury autority v římskokatolické církvi.

2 František v projevu k 50. výročí Biskupské synody (2015).

3 Pojem „řádný“ zde označuje všechny veřejné služby uvnitř církve, ordinované i neordinované.

4 František v projevu k 50. výročí Biskupské synody.

5 Synodalita v životě a poslání církve (2018).

6 František v projevu k 50. výročí Biskupské synody.

7 Tamtéž.