Nikolaj Alexandrovič Berďajev

N. A. Berďajev (1874–1948) byl ruský filosof a náboženský myslitel. Byl jedním z čelných představitelů ruské inteligence, která se na konci 19. a na počátku 20. století pokusila o syntézu mezi marxismem a idealismem. Carský režim ho vyhostil, neboť byl členem socialistického kroužku. Opustil marxismus a obrátil se ke křesťanství. Spolu s V. Ivanovem, S. Bulgakovem a s dalšími stál v samotném centru renesance ruského náboženského myšlení. Jednalo se o ryze křesťanské hnutí hluboce inspirované především Dostojevským, za jehož myšlenkového dědice se Berďajev považoval, a Solovjovem. V roce 1922 byl vyhoštěn ze SSSR a žil v Berlíně, a od roku 1925 v Paříži, kde založil ruský časopis Puť (1925–1940), kolem něhož se shromažďovali nejlepší ruští myslitelé v emigraci.

V upřímném úsilí o záměrně ryzí křesťanskou filosofii nerozlišuje Berďajev mezi poznáním filosofickým a zjeveným, a tak se v jeho myšlení slučují tři roviny: metafyzika, pravdy určené křesťanskou vírou a mystický řád.

Jako teolog pokračoval Berďajev v Chomjakovově myšlení a chápal církev jako společenství (sobornosť) a rozvinul Solovjovovu myšlenku o boholidství. Je pro něj charakteristické ostře kritické hodnocení zpředmětnění myšlení, které považuje za důsledek pádu prvního člověka. Padlý člověk, oddělený od stvoření, od ostatních lidí a od Boha, chce pojmout veškerou skutečnost pomocí svého abstraktního poznání, redukuje ji proto na předměty bez života. Bytí je však podle něho možné pojmout jen v jeho konkrétnosti, v participaci na osobní zkušenosti, tedy osobně v existenci, životem. Z toho pramení poznání skrze intuici, poznání osobní a existenciální.

Člověk, osoba obdařená svobodou, je pro Berďajeva prvotní hodnotou. V tvořivém aktu vstupuje Bůh do nepředvídatelného příběhu vztahu s člověkem a nechává se dovést až k tragédii kříže. Kristovo vtělení a smrt na kříži nejsou pro Berďajeva důsledkem Adamova pádu, nýbrž druhotným aktem a dokonáním stvoření, které činí člověka schop- ným odpovědět Bohu Stvořiteli definitivním způsobem v tvůrčí svobodě. Díky ní člověk vstupuje na nejvyšší stupeň etiky poté, co překonal stupeň zákona (Starý zákon) a vykoupení (Nový zákon). Oba tyto předešlé stupně považuje Berďajev za stále ještě příliš legalistické.

Ve své autobiografii Berďajev o sobě napsal: „Stále slyším, že mám ,světové jméno´. Pořád ke mně přijíždějí cizinci, dostávám nespočetné množství dopisů. Rozsáhlá korespondence mě činí nešťastným, protože ji strašně nemám rád a neovládám psaní dopisů. K mému údivu jsem se stal velmi váženým, úctyhodným, to znamená již seriózním, téměř někým jako učitelem života, vůdčím myslitelem. To vůbec neodpovídá mému cítění. Přál bych si, aby mi uvěřili čtenáři této autobiografie, že vůbec nejsem úctyhodný a seriózní člověk, vůbec nejsem učitel života, ale pouze hledač pravdy, buřič, existenciální filosof, chápaje tímto intenzívní existenciálnost samotného filosofa, avšak nejsem učitel, pedagog, ani vedoucí činitel. Moje vzrůstající známost mi dávala málo radosti, málo štěstí, ve které vůbec málo věřím. Jsem velmi málo ctižádostivý. Je ve mně velmi silný melancholický prvek, kterého si pravděpodobně ostatně druzí nevšímají kvůli mé uzavřenosti, lásce k vyhraněnosti a vtipnosti.“ (…) „V poznávání sebe samého se člověk přibližuje k tajemství, neznámým ve vztahu k druhým. Prožil jsem svět. Celý světový a historický proces, všechny události mé doby jako součást svého mikrokosmu, jako svou duchovní cestu. (Přeložila Markéta Válková).

V češtině vyšly tyto Berďajevovy knihy: Dostojevského pojetí světa (Praha 2000), Duše Ruska (Brno 1992), Filosofie lidského osudu : Fragmenty z knihy Smysl dějin (Brno 1994), Smysl dějin : Pokus o filosofii člověka a jeho osudu (Praha 1995), Filosofie svobody. Díl 1 : Filosofie a náboženství (Olomouc 2000), Filosofie svobody, Díl 2 : Původ zla a smysl dějin (Olomouc 2000), Nový středověk : Úvaha o osudu Ruska a Evropy (Červený Kostelec 2004), O hodnotě křesťanství (Brno 1998), O otroctví a svobodě člověka : Pokus o personalistickou filosofii (Praha 1997), Ruská idea : Základní otázky ruského myšlení 19. a počátku 20. století (Praha 2003), Říše ducha a říše císařova (Červený Kostelec 2005), Sebepoznání : Nástin filosofického životopisu (Praha 1996), Vlastní životopis (Olomouc 2005).

Sestaveno ze slovníkového hesla R. Čemuse a úryveku z Berďajevova Vlastního životopisu