Církev zevnitř

Referát pro Mezinárodní starokatolický kongres 2002v Praze

Když jsem se právě před 25 lety stal starokatolíkem, byl v našem německém biskupství rozšířen jasný starokatolický profil: „Starokatolíci jsou proti neomylnosti papeže, starokatolíci jsou proti zpovědi, starokatolíci jsou proti povinnému celibátu, starokatolíci jsou proti placení za náboženské úřední úkony, starokatolíci jsou proti misii u jinověrců, starokatolíci jsou proti náboženským povinnostem“. Když jsem jednomu příteli, kterému jsem chtěl zdůvodnit svůj krok, zaslal jednu malou brožurku, která tímto způsobem vysvětlovala, co je starokatolické, odpověděl mi: „Můžeš mi říct, pro co vy vlastně jste?“ A skutečně, v každém semináři pro práci s veřejností se učí, že negativní vymezování se těžko prodává. Kromě toho jsem pozoroval, že v mé první obci bylo toto negativní vymezování prodlužováno prakticky o několik dalších složek: Starokatolíci nemusí ani v neděli vlastně chodit do kostela, nemusí se modlit atd. Jeden římský katolík, který to myslel dobře, jednou řekl: „Vy jste tak trochu církev NIC SE NEMUSÍ“.

Takové stanovisko, kromě toho, že je zásadně problematické, má také zcela praktické důsledky. Kdo neklade žádné požadavky, ten už také nemluví. Kostely se po desetiletí ustavičně vyprazdňovaly. Řečeno ekonomicky: Co obsahem nestojí za nic, nedá se prodávat ani jako obal.

Byl tu však ještě jeden klíčový zážitek. O pár let později jsme se už naučili, že negativní vymezování alespoň při práci s veřejnosti „nikdo nebere“ a po velkém krachu našeho Pracovního společenství pro práci s veřejností, tedy někdy po roce 1981, jsme museli revidovat naše plakáty i letáky. Nyní se hlásalo: Starokatolíci říkají „ano“ spolurozhodování, starokatolíci říkají „ano“ kněžskému manželství, starokatolíci říkají „ano“ ordinaci žen, starokatolíci říkají „ano“ odpovědné kontrole porodnosti, starokatolíci říkají „ano“ opětnému sňatku rozvedených atd. Když jsme potom někdy v devadesátých letech tato mnohá „ano“ na jistém církevním sjezdu prezentovali na krásně sestavené plakátové ploše, připsal v nestřeženém okamžiku nějaký vtipálek: Starokatolíci říkají „ano“ ke všemu.

I vyhlašování „ano“ se může stát prázdnou frází. Pokud se tak děje bez vysvětlení, bez duchovních kořenů a plakátovitě, může to vypadat jako nějaký náboženský výprodej, a tím to bude stejně málo schopno lidi oslovit. Jedno porýnské přísloví říká: „Co nic nestojí, nestojí za nic“. Opravdu křesťanské to není v žádném případě.

Obojí postoj je svým způsobem ujetý. Nejsme ani ekumenickým koutem skuhrání, ani ekumenickým vetešnictvím, ve kterém může mít každý cokoliv zadarmo. Chtěl bych se nyní pokusit několik z těch plakátovitých „ano“ a několik našich plakátovitých „ne“ kritickými dotazy procítit duchovně.

Něco z toho má svůj původ v konferenci farářů, na které jsem se již v roce 1979 pokoušel na základě několika zvlášť negativních vymezení o pozitivní formulaci našich postojů a úmyslů, to znamená o vedení ke starokatolické spiritualitě. Tento projev měl tehdy velký úspěch a nakonec se stal brožurkou „Církev zevnitř“. Ta se podílela na duchovním rozvoji v našem biskupství.

Zbytek má svůj původ ve zkušenostech těch našich obcí, které duchovně rostou, tzn. kde v posledních 15 letech nejen několikanásobně narostl počet návštěvníků bohoslužeb, ale kde se také částečně zvětšil i počet členů církve.

Chci začít s dnes spíše komickými záležitostmi.

Mnohé naše obce se kdysi uchylovaly k lokální reklamě:

Starokatolíci říkají „ano“ k pohřbívání žehem

Takový slogan už dnes nemá reklamní působivost, protože totéž nabízejí i jiné církve. (Tak rychle se opotřebovává výjimečná profilace). Z této doby nabízení pohřbů žehem nám však zůstává jedno poučení:

Reklama s nabídkou církevních pohřbů žehem, ať by byly jakkoliv krásné, byla duchovně bezcenná, zvláště pokud se za ní skrýval jenom nějaký specifický, často vlastní, finanční zájem nebo eventuálně zájem o získávání neaktivních členů církve mezi truchlícími pozůstalými. I když to bylo tehdy jasné jenom malé menšině: Mohli jsme a můžeme říci k pohřbívání žehem „ano“, jen když je zatím skryta zvláště intenzivní víra ve vzkříšení zmrtvých. (Vyjádřeno konvenčními vzory představ: Je mnohem těžší povstat z popele, než když jsou zachovány alespoň některé anatomické základní části. ) K takové zvlášť intenzivní víře ve vzkříšení co by duchovní důsledek našich krematorních nabídek chci pozvat na začátku svých úvah.

Živou církev nepoznáme podle kategorického ne nebo kategorického ano k té či oné církevní struktuře a rovněž tak ne podle kategorického ne nebo kategorického ano k té či oné formě života. Starou církev bylo možno poznat podle její víry ve vítězství života nebo lépe řečeno ve vítězství Živého. Starou církví ovšem nemíním u nás tak apostrofovanou církev prvního tisíciletí, ale předkonstantinovskou církev, která ještě byla schopna totálního nadšení a schopna se o věci dělit. Víra v toto vítězství je dnes předpokladem všech dalších úvah a impulzů.

Starokatolíci říkají „ano“ k spolurozhodování všech věřících, k synodnímu principu.

Bylo by základním nedorozuměním pod tím chápat jenom jakýsi způsob církevní demokracie, která se organizuje ve sdružování, která má své lobby a bojuje o početní většiny, a která vystupuje na světlo pouze při volbách farní rady, faráře nebo biskupa… Synodní princip znamená společenství cesty. Mapou i orientační pomůckou pro toto společenství cesty je Písmo sv. Posilou jsou svátosti a cílem je království boží. Písmo, svátosti a cíl nejsou jen nadstranické, ale jsou antistranické. Požadují jednotu a sjednocení. (Proto není starokatolické chápání svátostí – v každém případě pro ty, kteří již byli pokřtěni – také nijak exkluzivní. Všichni pokřtění jsou zváni k eucharistii. ) To ovšem také znamená: Všichni eucharističtí lidé se musí stále znovu pokoušet být společenstvím cesty také ve všedních dnech.

Pro lidi, které svým synodním principem naše církev osloví, je největším zklamáním, že když k nám pak přijdou, musí zjistit: Tady nikdo není.

Starokatolíci říkají „ano“ k ordinaci žen

Bylo by „fundamentálně špatným hodnocením“, kdyby v tom bylo viděno oslabeníchápání úřadu v církvi podle hesla: Úřad se stal tak bezvýznamným, že již není věcí (silných) mužů, to dnes mohou dělat i ženy (tolik jedna poněkud ostrá poznámka Angely Berlisové). Můžeme říci „ano“ k ordinaci žen, když v ní spatřujeme kompletizaci a posílení úřadu. V misijní fázi potřebuje církev takové nositelky a nositele úřadu, kteří jsou silní a schopní dávat impulsy, a nejen správce farních úřadů či budov. V nábožensky stále povrchnější a v mnoha ohledech psychicky zatížené společnosti potřebujeme duchovně, teologicky dobře vzdělané a psychicky co nejstabilnější nositelky a nositele úřadu.

V misijní církvi najde uplatnění mnoho žen a mužů v kněžské službě. To naše církev poznala a podporuje (dálkové kurzy, přijímání kněží z jiných církví). Počet našich kněží se od roku 1977 takřka zdvojnásobil. Skoro polovina z nich koná – většinou vynikající – kněžskou službu spolu s civilním povoláním.

Tento fakt však má i jinou závažnou stránku: Rostoucí počet našich ordinovaných nesmí být na úkor kvality jejich vzdělání a nesmí vést ke klerikalizaci jistých oblastí. Člověk nezačíná být člověkem teprve vysvěcením. Poměr kněží ke věřícím musí být vždy v rozumném souladu. Především musí být zachována jistá psychická stabilita. Jinak budou následky katastrofální nejenom pro obce a biskupství, ale i pro všechny dotyčné.

Starokatolíci říkají „ano“ k plánovanému rodičovství

K plánovanému rodičovství můžeme říci „ano“ jenom když zůstane zodpovědným plánováním porodů. Kdo je člověkem vzkříšení, ten stojí zásadně na straně života. Plánování porodů, které stále více podléhá eugenickým hlediskům a které pramení ze všeobecné skepse o smyslu života příští generace; plánovaní porodů, které by se nakonec stalo zabraňováním porodů a které by mělo za důsledek utajované obavy před vázáním se a rezignaci v pohledu na budoucnost lidstva všeobecně a budoucnost rodičovství a výchovy dětí speciálně, by si své jméno nezasluhovalo. Široce rozšířený trend k hájení majetku a vyhýbání se frustracím nesmí zvítězit nad rizikem plození. Děti jsou důkazem toho, že Bůh ještě neztratil víru v lidi.

Mnohé církve se dnes vyžívají v angažování se za nenarozený život. Mně je však přinejmenším neméně důležité, aby se naše církev angažovala za narozený život. Z toho vyplývá jistý starokatolický profil: Žádná obec nesmí opomíjet péči o děti a mladistvé. Mnozí dospělí dnes – mezi nimi, jak dokazují výsledky průzkumů velkých církví, i mnozí faráři – mají strach z kontaktu s mladistvými. Já mohu jen říci: Žádný strach! Mladí lidé jsou mnohem přístupnější, než se mnohdy zdá.

Takže: Církev,která se zasazuje za zodpovědné plánovaní porodů, se musí vyznačovat o to většíláskou k mladým lidem, aby tato zodpovědnost přinášela viditelnou radost.Starokatolické obce musí být místy, kde lidé, kteří to potřebují, najdou pomocpři výchově a povzbuzení k výchově: kroužky mladých matek, nabídka pomoci proty, kteří zůstali na výchovu svých dětí sami, místa setkávání pro rodiče, kteřímají s dětmi zvláštní problémy.

Děti musí v obci nacházet: dětské skupiny, dětské bohoslužby (a ne pouze bohoslužby pro dospělé s dětmi nebo bohoslužby pro dospělé v jazyce dětí), mládežnické skupiny, mládežnické víkendy (zvláště důležité, protože kvůli naší situaci diaspory je jenom tak možná zkušenost zažít společenství!). Musíme znovu promýšlet zapojení mladistvých do liturgie, vyměňovat si zkušenosti z přípravy biřmovanců spojené s víkendy nebo rekreačními akcemi a „kurzy víry“. Znovu promýšlet věk biřmovanců jako věk křesťanské dospělosti a spoluodpovědnosti.

Důležité je, aby náš kritický a láskyplný doprovod mladistvých jim poskytoval dostatek svobodného prostoru a abychom jim nedávali neustále najevo, jak jsme „namíchnutí“, když nepřijdou. Mohu z vlastní zkušenosti říct: Mnozí přijdou po dlouhých fázích církevní abstinence znovu!

Starokatolíci říkají „ano“ k opětnému sňatku rozvedených

Každé životní zranění a každý hřích může být vyléčen, může být usmířen. A když dojde ke zranění v nejintimnější oblasti lidského života, v manželství, nebo, což je horší, v rodině a tato rána je nezvratná, musí být možný nový počátek i zde. Nový počátek v duchu smíření – to je jádrem poselství živoucího Krista.

Řekneme-li své „ano“ k takovému novému počátku, neznamená to, že dnes již beztak poničený obraz manželské lásky, věrnosti a solidarity pohřbíme spolu se zapáchajícím maloměšťáctvím, že budeme lidi nabádat, aby okamžitě opustili ne zcela příjemný model věrnosti, a nepokusíme se vůbec o nápravu tohoto stavu.

Ukřižovaný a vzkříšený Ježíš je obrazem neroztříštitelné solidarity. S tím opravdu souvisí manželská solidarita a vzájemné uznání hodnoty člověka jako muže a ženy a uznání hodnoty dítěte jako samostatného individua s právem na rodičovskou náklonnost. I tyto hodnoty je třeba z pozice církve chránit a podporovat. Jenom tomu může sloužit druhý pokus o uzavření manželství, pokud jepo ztroskotání prvního manželství potřebný, a to, aby tentokrát vydržel a aby byly nastoleny stabilní poměry – v neposlední řadě k požehnání příštích generací.

Starokatoličtí teologové se už zabývali mnohými věcmi. Bylo napsáno mnoho pojednání o úřadu, o podstatě a nepodstatě církve a o různých formách lidského soužití. Jenom o manželství tu nic není. A to v době, kdy dokonce zcela necírkevní politici si stěžují, že mladým lidem chybí odvaha k manželství a rodině, že generační zabezpečovací smlouva se hroutí a kdy i liberální noviny (např. Der Spiegel) konstatují, že terapeuti a vychovatelé jsou až na pokraj svých možností zavaleni nesmírným počtem dětí poškozených rozvodem.

Starokatolickým profilem pro dotyčné by tedy mělo být, že budeme reflektovat pozitivní šance manželství a rodiny, že budeme podporovat rodiny v obci jako jeden z největších a Bohem milovaných odvážných činů na světě.

K tomu patří: Přípravné semináře, které mladým lidem dodají odvahu k manželství, slavnosti ducha-plných a nejenom květin-plných svateb, diskuzní fóra v obci, v nichž manželé, matky, otcové – možná dokonce se specifiky v jednom pohlaví (v kroužcích mužů a v kroužcích žen) mohou mluvit o radostech a bolestech v manželství a rodině, terapeutické nabídky pro manžele a rodiny. A když už opravdu žádné uzdravení není možné a oba rozvedení patří do téže obce, pak se snažit dojít k nějakému modu vivendi a dobrému právu dětí na kontakt s druhým rodičem.

Starokatolíci říkají „ano“ k etablované církevní existenci

Rádi říkáme ano tomu, že jsme katolickou církví – jako každá jiná. Podpíráme to významem státního a ekumenického uznání, právem na univerzitní vzdělání duchovních,na školní vyučování náboženství a snad dokonce i právem na církevní daň. To nás však neopravňuje šilhat pouze po sebeprosazování a velkocírkevní prestiži. Musíme sami vůči sobě i vůči jiným vždy přiznávat: Jsme malá církev.

Tím nemá být vyslovováno nějaké vyznání, že by církev nemohla být velká. Máme tím alevyznat, že církev malá být může, ano, že právě v malém stádě (Neboj se, maličký hloučku…Lk 12, 32) mizí strach. Při stavběmalého domu má každý kámen větší význam, stejně jako láska může býtkonkrétnější, čitelnější a cennější v přehledném společenství nežv davu.

Mohu připomenout: Napočátku vynucené samostatnosti našich biskupství nestály pouze teologické kontraverze o papežství. Nejsme také pouze důsledkem politického liberalismu. Před vším ostatním stály spirituální buňky, malé skupiny bohaté duchem: Port Royal a jeho kruh přátel, buňky güntheriánů ve Vratislavi a Bonnu, kroužky okolo kříže, posluchači katedrálního kazatele Veitha ve Vídni, lidé okolo Wessenbergova liturgického obnovného hnutí a jeho pastorální konference v jihozápadním Německu a v severním Švýcarsku.

Mírně nadneseně lze říci: Nám udělený život v malých přehledných skupinách bychom nemohli zrušit, ani kdyby nás bylo zcela mnoho. V každém případě je proto vhodné, aby se každá starokatolická obec stále znovu snažila si vytvářet subkultury, skupiny a kroužky, ve kterých se každý jednotlivec může dostat ke slovu. Nejdelší a nejúspěšnější zkušenosti v tom mají naše kroužky žen, které zažívají leckde značné omlazení. Zajímavé nové zkušenosti mají v některých obcích ve znamení emancipace také s kroužky mužů. Jinde vznikají kroužky okolo jistého domu nebo jistých rodin, skupiny seniorů a pochopitelně též mládežnické nebo dětské skupiny, jakož i další kategoriální skupiny: např. kruh diakonie. Trhákem jsou v našem biskupství již asi dvacet let nabízené tématické víkendy, které se ponejvíce konají na úrovni děkanství.

Malá skupina se může soustředit na nějakou úlohu, může se otevřít jednotlivému člověku, v masách osamělému člověku, a to pro jeho osobní otázky a problémy. Kromě toho i v synodální církvi zůstává první kontakt s nositelem či nositelkou úřadu často klíčovým zážitkem, přičemž ti, kteří se o nás zajímají, si nezřídka přinášejí z velkých církví trauma „nebýt brán vůbec na vědomí“. Při nekomplikovaném prvním kontaktu se starokatolickým farářem může zájemce pociťovat: Zde není člověk přenechán sám sobě, není pouze „obsloužen“, není pouze „platícím členem“, není odkázán pouze na sebe a na Boha. V malém společenství může jednotlivec v dialogu pokračovat ve svém procesu víry.

Proto také nacházíme v mnohých novozákonníchtextech obraz rodiny jako přehledné, pro jednotlivce vnímatelné jednotky,jejímž otcem je Bůh (viz Mt 12,46 n. n.; 23,8n. n. a mnoho dalších míst).

Početní malost se v nejhorším případě může stát problematickou tehdy, když se nějaká zvláště malá obec izoluje do hřejivého pocitu MY, takže lidé s jinými názory, jiného původu, s jinými přednostmi nebo defekty vůbec nenaleznou napojení. Přirozeně, že se zde opět setkáváme s tím, že personální otázky jsou otázkami klíčovými. Je podstatným úkolem „ordinovaného personálu“, aby i tu nejmenší obec udržoval psychologicky i prostorově přístupnou. Je třeba také s veškerou láskou dbát o to, aby v malých skupinách či skupinkách nenabyly převahu problematické osobnosti, které by potom určovaly obraz a cestu obce.

Starokatolíci jsou proti neomylnosti

Starokatolická církev musela začít svou vlastní církevní existenci z protestu proti dogmatu neomylnosti.

Nemůžeme však duchovně žít z protestu proti neomylnosti, nýbrž maximálně z přiznání vlastní omylnosti.

Nikoliv, že každý je sám sobě papežem, ale: My všichni jsme slabí, omylní lidé^.[2] Z plnosti Ducha svatého může žít jen ten, kdo nejprve pozná, svou vlastní prázdnotu, potřebnost pomoci a slabost. To má – řečeno mimochodem – důsledky na náš přístup k pokání. Naše starokatolictví se nemůže vyčerpávat ve vystupování proti privátní ušní zpovědi; může se utvářet jenom ve vyznávání pravého, tzn. promyšleného a ne pouze schematického zkoumání svědomí, lítosti a polepšení se. Ke starokatolické spiritualitě v oblasti „revision devie“ (revize života) proto nestačí jen vyměnit individuálně juristickou formu, která se používá při mnohých zpovědích, za hromadné a kolektivní vyznání viny.

Naše vyznání hříchů by mohlo být podpořeno spíše v podmínkách přehledné obce skupinovým hovorem o mém nebo našem selhání, o mé nebo naši cestě k polepšení. Zde bych mohl svou vinu nebo alespoň svou nespokojenost se svou distancí k bližnímu a k Bohu pociťovat a formulovat nejlehčeji. Jen tak bude zřejmé, že vina v křesťanském smyslu znamená vždy osobní přestoupení a ne pouze přestoupení zákona. Tato osobní distance potom vyžaduje bezprostřední smíření a ne pouze vyznání se před někým třetím, „představitelem práva“. Kde bezprostřední smíření není možné, buď protože je vina nejasná nebo žez druhé strany nelze očekávat žádnou vstřícnost nebo také že moji chybu jak se zdá nelze napravit, je možno namísto společného vyznání viny i v liturgii se vrátit opět ke starokřesťanské praxi: V obci, která skutečně žije z Ježíšova ducha, může veřejné vyznání osobní viny jednotlivce mít smysl. To je myslitelné třeba v malé skupině, která se schází k bohoslužbě (pokání?) ve všední den a která je na verbální projevy jednotlivců před ostatními již zvyklá. Pro mnohého jednotlivce bude mít schopnost takto mluvit s vědomím, že mu naslouchá Bůh a obec, ohromně osvobozující dopad, protože bude moci vědět: Nejsem sám a všichni se zapojují do svého úkolu spolupůsobit na mé spáse. (Takové vyznání viny nemusí obsahovat výroky slovně bohaté, může to být jediná jednoduchá věta. Nejde o to Boha a obec o svých vykolejeních podrobně informovat; mohu vyslovit jednoduché upozornění na svou zvláštní chybu a tím říci: Ty, Pane, a vy, sestry a bratři, slyšte, cítím se vinen. Doufám v rozhřešení, odpuštění a pomoc.)

Pokud jde o pokání, velmi dobrou zkušenost máme mimochodem s něčím, co bylo kdysi z církevně historických důvodů považováno za víceméně nestarokatolické: s poutěmi. Být společně na cestě, doprovázet jeden druhého, poskytuje výtečnou šanci k výměně informací opotížích (životní) cesty každého.

Starokatolíci jsou proti každému nátlaku – např. „muset“ chodit na bohoslužby

Je možné být proti nátlakům, ale nelze být křesťanem bez bohoslužby. Můžeme duchovně žít pouze ve vědomí, že jako starokatolíci nemáme zapotřebí celou širokou nabídku bohoslužeb, protože nedělní eucharistická slavnost je zcela normální součástí starocírkevního a ranně křesťanského života obce. Sk 2,46 popisují samozřejmou radost, se kterou se první obec pravidelně shromažďuje k hostině Páně a k boží chvále.

„Ke komu máme jít? Ty máš slova věčného života! (J 6,68). To může být jediná „starokatolická“ protiotázka vůči různým bohatým nabídkám, které sice vyčerpávají náš čas a naši pozornost ale s obrovským úsilím se pokoušejí vnutit jako terapii proti naší chronické nudě jen pozemskou existenci beze smyslu.

Eucharistie je slavnost, která vysvětluje sama sebe: V lámání chleba a sdílení kalicha zpřítomňujeme smrt a vzkříšení Páně. To v důsledku znamená: Život, skutečnýživot spočívá v odevzdanosti, dělení se, jednotě a slavení.

Kdo se svážností odvolává na starou církev, nemůže tvrdit, že by náboženská část života byla soukromou věcí. Mně se zdá, že máme nepohodlný úkol tuto část starokatolického sebechápání stále znovu diskutovat, protože na základě naší diasporní situace hrozí veliké nebezpečí náboženské privatizace a nakonec úplného rozkladu.

Protože naše oslava Boha má být stejným způsobem pro společenství i jedince možná jako celek, vyplývají z toho důsledky pro způsob našeho liturgického slavení. Starokatolické chválení Boha a také starokatolická eucharistická slavnost neznamenají, že musíme pěstovat ve vzduchoprázdném a liduprázdném prostoru nějaké fosilní bohoslužebné formy, jejichž jediný „pokrok“ spočívá v používání místního jazyka. I když lze zastávat mínění, že naše pozemská liturgie je obrazem nebeské liturgie, to ještě neznamená, že musí být sterilní. Liturgie musí být pro lidi, kteří ji chtějí a mají spolu slavit, transparentní. Pro všechny atraktivní liturgické pokusy – o tom existují vědecké výzkumy – je společné, že opět silněji oslovují emocionální stránku člověka. Není třeba dělat z kostela prostor pro společenské hry. Ale existuje velice jednoduchý slavnostní ráz, který si vystačí s mála prostředky i důrazy akterý užívá srozumitelné formulace a zpívatelné melodie. Každý by měl mít možnost společně slavit, nejenom historici liturgie a také nejenom fandové hudby stylu techno. Velice starokatolickou, tak jako dříve do budoucnosti orientovanou cestu, jak se mizdá, ukazují ve svém liturgickém slavení mniši z Taizé. Bohoslužby z Taizé vyzařují strhující slavnostní ráz,a to právě proto, protože jim chybí jakákoliv liturgická křeč a každé přebytečné slovo, protože každý, mladý či starý, může spoluslavit, protože na jedné straně nechybí nic podstatného, protože nakonec i nejjednodušší zpěvy, které se často skládají jenom z jediné biblické věty, s jednoduchým vedením melodie zpívané kánonem, pak zní tak plně slavnostně, že se dokonce instrumentální doprovod stává zbytečným. To protožezní modlitby, které nejsou nějakou tiskovou konferencí pro Boha a ani ne směsice slov srozumitelná jenom teologům a filologům, ale lidská slova, básnicky jednoduchá, protestantsky střídmá a liturgicky katolicky zabarvená. Takový a podobný příklon k teologické jasnosti a koncepční i textové přehlednosti jsme sledovali při vypracovávání našeho misálu, který se stal skrytě bestselerem. Již jsme ho prodali 2000 kusů, a to bez jakékoliv reklamy, při vlastní potřebě maximálně 200 kusů.

Takovými koncepty se stává liturgické slavení „otevřeným“, tzn. schopným osobní identifikace, aniž by farář musel jako komentátor zasahovat svým „průjmem slov“. Jednoduchá modlitba také znamená: ticho. „Odpověď na Slovo“ vyžaduje ticho. Přirozeně, že se budeme muset opět učit jak zacházet s tichem, budeme potřebovat si uvědomit dané ticho „s impulzy“ dokud sami nebudeme moci cítit prostory ticha a dávat se jimi naplnit.

Stále rozšířené je ještě bědování, že starokatolické bohoslužby jsou tak špatně navštěvovány. Ve svém biskupství to tak všeobecně potvrdit nemohu. Vedle právě zmíněných kreativních rad zde existuje jednoduchý recept, který je připisován Otto Steinwachsovi^[3]: Kdo si stěžuje, že do kostela chodí příliš málo lidí, ten musí nabízet více bohoslužeb. Většina starokatolických obcí postupovala dlouhoudobu opačným způsobem – a lidí bylo stále méně. Zkusme se však podívat na svou novou „cílovou skupinu“, na zájemce s jistým úmyslem: Co může pro takového křesťana být přitažlivé na nějaké církevní obci, kde se bohoslužba koná jenom každý druhý, čtvrtý nebo osmý týden, a to ve druhou neděli v 11.15 hod. v kapli domova důchodců sv. Josefa v X. a v pátou sobotu v 17.30 hod. v Melanchtonově kostele v Y. Kdo pak si to může zapamatovat? V posledních 20 letech se počet bohoslužeb v našem biskupství nejméně ztrojnásobil. Mnoho obcí nabízí bohoslužby ve všední dny: „ranní směny“, nešpory, modlitby podle Taizé, světelné nešpory, mše okolo stolu – a to s dobrou návštěvností. Ostatně tlačíme na to, aby se v každém větším kostele slavila každou neděli v pevně stanovenou dobu eucharistie – přičemž se na pozadí kulturního stylu mládeže musíme stále ptát, jak dalece jsme čas svých bohoslužeb stanovili správně.

Všichni starokatolíci jsou proti povinnému celibátu

Strukturálně je třeba být proti povinnému celibátu. Avšak duchovně můžeme žít jenom ve vědomí, že každý věřící v Krista musí být svým způsobem celibátník.

Při tématu celibát nejde o sňatek či nesňatek, ale jde o navázanost na blízké království boží (Mt 19,3-12), o člověka vzkříšení (Mt 22,23-33). Pavel (1K 7,25 n. n.) vyslovuje zcela jasně důvod a pozadí podtématu „celibát“.

Jde o „krátkou dobu“, brzké očekávání. „V budoucnosti ti, kdo mají ženy, ať jsou, jako by je neměli…“ Kdo žije v blízkosti království božího (a to ne chápáno jenom časově), pro toho neexistuje žádná centrálnější vazba nežli toto království.

První vazbou, kterou teprve mohou být interpretovány všechny ostatní vazby včetně manželství (Ef 5,25), je následování Krista. Na pozadí této nosné síly Nové smlouvy se mnohé zdánlivé jistoty stávají jak pro jednotlivce tak ipro církev druhořadými nebo dokonce i přebytečnými. Jednoduchost naší církve, která je jí v mnoha oblastech kvůli její finanční situaci vnucena, by měla být vlastně něčím samozřejmě snesitelným. Kultura pohostinnosti i znalosti jak se dělit o čas a majetek by měla být pro dům žijící ze starocírkevní spirituality samozřejmou.

Mám staromódní mínění, že jako návod má fungovat každá fara. (Perzonální otázky jsou klíčovými otázkami i zde.) Považuji za důležité, abychom i my kněží, přestože máme rodinu, spolu s ní udržovali svůj domácí i rodinný život otevřený. Evangeličtí personální referenti konstatují již po létas politováním, že u mnohých farářů stoupající mírou převládá „chápání úřadu v rámci služebních hodin“ a také z římskokatolických kruhů jemožno slyšet podobné. Náš úřad a náš rodinný život by oproti tomu měl být nedělitelný. Když mě má rodina někdy výlučně potřebuje, musím to umět obci říct. Když mne nebo dokonce mou rodinu potřebují jednotliví členové obce nebo icelá obec, nesmí to vůbec připadat jako „nevhodné“ nebo „ve špatnou dobu“ anelze to vzájemně počítat a porovnávat. Schopnost oddanosti znamená nevymezovatse. Je samozřejmě možné, že tato otevřenost bude zneužívána. Naším úkolem všakje být bratry a sestrami a ne aby někteří byli víc bratry a sestrami než jiní.Žít jako Ježíš, žít nebesky znamená: vazby na „můj“ majetek, na „můj“ čas, na„mou“ rodinu a na „mé“ vztahy umět postavit stranou, případně je podřídit, kdyžjde o království boží. „Paragei garto schema tou kosmoutoutou“ (1K 7,331), tzn. volně přeloženo: Schéma tohoto zdánlivého občanského pořádku pomine. Tak končí Pavel svou úvahu o pozemských vztazích na pozadípřicházejícího božího království.^[4]

Mnozí starokatolíci rádi říkají:

Starokatolíci jsou proti veřejné reklamě

a sice podle hesla: Dělat reklamu je sektářské.

Samozřejmě,že je možno být proti primitivnímu náboženskému lapání sedláků. Lze být i protistavění sebe sama dobrým, tím že jsou druzí stavěni do špatného světla. Nelzevšak duchovně žít s tím, že se stydím zanaši křesťanskou existenci a za svébytnou vlastní církevnost. K našemuduchovnímu životu patří i misie. Raná církev byla opravdu církví misionářskou!Misie neznamená jiným církvím uzmout a zlanařit jejich angažované členy: Šedázóna nevěřících, zklamaných, roztrpčených, lhostejných a nerozhodných „mezi“ konfesemije tak veliká, že tam máme dost. co dělat.

Pravdou je ale také: Téměř nepominutelná vazba velkých církví na jejich obrovský byrokratický aparát a na samovyrobené zákony a na mnohá jiná „schemata touto ukosmou“ odrazuje mnohé potenciální křesťany od víry a od spolužití v církevních obcích. Mezi zklamanými, kteří potom někdy klepou na naše dveře, však existuje jistý nový typ. Těch lidí, kteří se o nás zajímají jenom proto, protože potřebují za nižší cenu (v finančně i jinak) církevní sňatek, pohřeb, požehnání nebo potvrzení, ubývá. Pro takové zájemce již dnes existují vkaždém velkém městě nespočetné nabídky z vagantské církevní oblasti, odinstitucí doprovázejících truchlící nebo od „svobodných skupin teologů“.

Při vstupech k nám v posledních 20 letech máme co dělat s novým typem, s lidmi, kteří od nás očekávají něco pro svůj život, ne jen pro nějakou určitou situaci nebo určitý segment: Náboženské odpovědi na otázky po smyslu, smysluplný prostor pro působení, pocit být přijat a být doma, kreativitu, možnost k diakonickému angažování se atd. Co se týče této cílové skupiny záleží mnoho na tom jak dalece svou starokatolickou spiritualitu žijeme a otevřeně k spoluprožívání zveme, i na tom, zda rosteme nejprve duchovně a později snad i počtem. Mnozí lidé sice naléhají, aby církve zaujímaly stanoviska k nejaktuálnějším politickým a etickým otázkáma slibují si od toho zájem a vstupy nových věřících. Odhlédneme-li od toho, že pro nás jako malou církev by něco takového bylo zcela nedosažitelné a interněby nás to vystavovalo neúnosným napětím – pouhé deklarace a slovní opatření - při všem závalu papíru - již dnes na nikoho nečiní žádný valný dojem. Františkův dvůr v Zehdenicku, který nevydal ani jediné veřejné stanovisko k politickým, společenským nebo etickým otázkám,vyvolává svou autentickou prací na bázi větší pozornost nežli jakkoliv rozšiřované prohlášení IBK nebo německé synodní rady. Kde je středem Kristus, nezní naše NE jako loňský sníh a naše ANO nezní jako výprodej. Naše slova nezůstanou hlučícím kovem a dunícím zvonem, protože bude vidět: Ti dělají to,co říkají a říkají to, co dělají. Zde žije Ježíš a oni to věří. A to s pohřbem žehem nebo bez něho.

^[1]Srv. Karl Rahner, Strukturwandelder Kirche als Aufgabe und Chance,  Freiburg 1972; z evangelického pohledu se toutotematikou velice podrobně a na základě vyhodnocení poznatků z USA zabývá: Arnd Hollweg, Theologhieund Empirie, 2. vyd., Stuttgart 1971

^[2]srv. k tomu dílo Eduarda Herzoga: Hirtenbriefeauf die Fastenzeit– Neue Folge, Aarau 1901,str. 251

^[3]PhDr. Otto Steinwachs (1882-1977), od 23.4. do8.5.1910 pastoroval přechodně starokatolickou obec Brno a v letech 1911-1950 byl farářem v Mannheimu. V roce 1947 byl v Utrechtu vysvěcen na biskupa a poté se stal pomocným biskupem Starokatolické církve v Německu. V letech 1950-1953 byl generálním vikářem. – pozn. překl.

^[4]O spiritualitě fary jsem se pokusil říci více ve svém pastýřském listu „von Amts-Wegen“.