Hledání nepřítele: „pozdní“ antisemitismus

Rozhovor s Jiřím Hanušem

Když se mluví oantisemitismu nebo přesněji o antijudaismu v křesťanském prostředí, nemůžese začít asi v 19. století, ale je zapotřebí jít mnohem hlouběji do dějin…

Řekl bych, že musíme jít až k samému počátku křesťanství. Nev tom smyslu, že by křesťanství bylo samou podstatou antižidovské, to seříci nedá. Ale rozhodně je významné zmínit, že křesťanství vzniklo a bylonejprve formováno v rámci židovské tradice a kolem roku 70 bylo přenesenoi do jiných tradic, zejména helénistických. Křesťanství se tak postupně odžidovství emancipovalo a vytvořilo si svou vlastní tradici, přičemž se změniloi židovství, totiž v rabínský judaismus. Došlo k polemikám, kesporům, to by ale ještě nebylo to podstatné. Významnější je, že podleemancipovaných křesťanů získávalo na váze přesvědčení, že Izrael, který neuvěřilv Krista, přestal být nositelem Božího zaslíbení a že na jeho místonastoupila církev. Tento model nazývají teologové substituční: církvi se zdálo,že přebrala Izraeli jeho místo. Nemám důvod nevěřit příteli teologovi MartinoviPrudkému, který tvrdí, že prosazení tohoto substitučního modelu způsobilo, žesynagogální židovství bylo chápáno negativně. Bylo užíváno jako příklad nevěry,ztroskotání, jako doklad Božích trestů za tvrdošíjnost a nevěru. Myslím, žetento model fungoval neuvěřitelných dva tisíce let a dodnes v některýchkřesťanských prostředích ještě přežívá.

V antisemitismunejde však pouze o teologické problémy…

Nenávist k Židům je prastarého data a měla v dějináchrozličné podoby. Nejčastěji se udávají motivy teologické (při vystiženínenávisti křesťanů), ale občas se mluví o sociologických důvodech.Nezačleněnost a jistá „viditelnost“ Židů ve společnosti byla pro ostatní lidiznačně provokativní a na Židy se svalovaly mnohé problémy. Byli to obětníberánci, na něž byly svalovány například ekonomické problémy ve společnosti.Moderní psychologové někdy mluví také o mentální, patologické nenávisti,především v souvislosti s holokaustem, se šoa. To se ale dostáváme naponěkud iracionální rovinu, která může být pro kritické zhodnoceníprotižidovské problematiky občas zavádějící.

Nedá mi to, abych při této odpovědi ironicky nepodotkl, že by mneopravdu velmi zajímalo, jaké příčiny a důvody má současný antisemitismusOrganizace spojených národů…

O tom se můžeme pobavit,až splníme úkol a probereme 19. století. Začněme tedy. Čím vlastně začítmoderní dějiny židovství a moderního antižidovství?

V Evropě rozhodně osvícenstvím: císařskými dekrety Josefa II. neboi takového Ludvíka VI. A pak samozřejmě Francouzskou revolucí, která překonáváprovizoria předchozích právních aktů a židé jsou uznáni za občany a je jimpřiznána rovnoprávnost před zákonem. Osvícenství znamená skutečný převrat.Ještě na počátku žilo židovské obyvatelstvo v Evropě jako ve středověku,buď bylo zavřeno v ghettech, nebo putovalo za obchodem po různých zemích.Při vší nenávisti a averzi byli Židé v Evropě nezbytní, předevšímv oblastech finančnictví a armádních dodávek. Podléhali zvláštním clům,museli platit vysoké poplatky, povinně nosili zvláštní oděv, při křesťanskýchsvátcích museli zůstávat doma a podobně. Židé v západní Evropě se sicemohli pohybovat poněkud svobodněji, ale o moc lépe na tom nebyli. Určité výjimkypředstavovaly země jako Nizozemí a Anglie – zde se dokonce vytvořila židovskávelkoburžoazie.

Osvícenství tedy znamenápřerušení tohoto tradičního stavu…

Ano, a to hned ve dvojím smyslu. Na jedné straně některé židovskékruhy, především z řad buržoazie a inteligence, přejímají osvícenskémyšlenky. Na straně druhé otevřené a kosmopolitní prostředív západoevropských centrem vede k další emancipaci, totižk židovské emancipaci od ortodoxní, tradiční židovské komunity. NěkteříŽidé začínají zkrátka opouštět své společenství, především díky vlivu racionalismuosvícenského prostředí. Někteří představitelé židovství se však nechtějí zakaždou cenu se všemi židovskými tradicemi rozejít, touží však po určitémzjednodušení a očištění tradic, podobně jako je tomu u některých křesťanskýchintelektuálů osvícenství. Velmi dobrým příkladem může být židovský filozof aintelektuál Moses Mendelssohn, který žil v Berlíně a patřil k okruhuLessingových přátel. Jakkoli se emancipační trend zastavil či pozdrželv rámci porevoluční doby a období restaurace, zůstal už na povrchu či podpovrchem evropských duchovních dějin stále přítomen.

Stejně však zůstalypřítomny nejen emancipační tendence, ale i antižidovské trendy, popřípaděpogromy na jedince i na židovské kolektivy. Než se dostaneme ke konkrétnímpřípadům, ráda bych se zastavila u příčin antisemitismu v 19. století. Je možnési všimnout nějakých zvláštností?

V západní Evropě přichází s osvícenstvím myšlenka modernizacea myšlenka na akceptování a osvojení evropské kultury. Tyto ideje vyústilyv ochotu značné části židovského obyvatelstva na západě, ale zčásti takéna východě Evropy zmírnit přísné dodržování náboženských předpisů a napříkladposílat děti do nežidovských škol. Znovu bych ale připomněl, že jinak se žilov Berlíně či Vídni, a jinak ve východních štetlech, v nichž žilavětšina evropského židovstva. Krize tohoto asimilačního trendu nastáváv sedmdesátých, osmdesátých letech 19. století. Radikalizují separtikulární, nacionalisticky orientované ideologie, které hledají národnízakořenění v „půdě“ nebo v „rase“. Ožívá starý křesťanský antijudaismus, jeovšem doplněný a obohacený o nové ideje a často o pseudovědecké teorie.K tomuto vývoji došlo v Německu, Francii, Polsku, ale iv dalších zemích. Vývoj vede k tomu, že si Židé, tedy mnohoz nich, uvědomí neúspěch asimilačních pokusů. Z tohoto pocitu az konstatování neúspěchu vzniká sionistické hnutí, které máv programu návrat Židů do Palestiny a vytvoření vlastního státu.Mimochodem, sionismus je již židovským národním programem moderního typu, kterýje zčásti odpoután od náboženství.

Příčinou novéantižidovské vlny 19. století se tedy staly nové evropské ideologie?

Myslím, že v podstatě ano, ale nešlo pouze o ideologie, ale ocelkový trend politického, sociálního a společenského života. Tento komplexmusíme vzít v úvahu, pokud chceme rozumět tomu, proč se v moderníchspolečnostech znovu objevil antisemitismus. Pokud bychom však chtěli jít dovětších hloubek, museli bychom se zastavit u rozborů některých významnýchmyslitelů, kteří studovali antisemitismus detailně. Stálo by za to připomenoutHannah Arendtovou, která se pokusila vystihnout antisemitismus 19. století vesvé proslulé knize Původ totalitarismu. Četba Arendtové není jednoduchá, aleporozumět tomu, kde se vzal moderní antijudaismus, je zkrátka obtížné. Jezapotřebí připustit některé paradoxy. Například ten, že moderní procesemancipace, popřípadě procesy průmyslové revoluce, rozvoj liberalismu akapitalismu, to všechno nepůsobilo jednoznačně, ale víceznačně, a toi v evropské židovské komunitě. Nejdříve se vyvíjí antisemitismusaristokratický, pak levicový, postupně se vytváří politické stranys antižidovským programem. A aby to nebylo tak snadné, jiná jesituace v Prusku a pozdějším Německu, Rakousku-Uhersku, Francii. Ve dvacátémstoletí se pak všechny důvody antižidovství slily dohromady v nacistickéideologii a praxi a nabyly zcela obludných podob, jimž se skoro nedá uvěřit, žese skutečně staly.

Zůstaňme ještě chvíli upůvodní otázky. Co třeba vztah židovství a socialismu?

To je opravduproblematická otázka. Vyčerpávající výklad bych na malé ploše nezvládl. Snadalespoň dva příklady, které vyjádří problematičnost tohoto vztahu. Nejdřívebych zmínil polemiku Karla Marxe s Bruno Bauerem, který se mimo jinézabýval i Novým zákonem a vývojem raného křesťanství. Marx tam vyslovuje teze,které můžeme považovat za základ socialistického antisemitismu. Pomíjí náboženskýzáklad židovství a říká, že základem praktického judaismu je zištnost, peníze,čachr. Vychází tedy z vedlejšího významu slova „Jude“, což znamenálichvář, kupčík nebo čachrář. Svou klasickou dialektickou mluvou Marx docházík závěru, že židovství je výrazem tehdejšího protisociálního smýšlení a žese v tomto smyslu stali židy také křesťané. Je to možná zajímavý postřeh,na němž bylo něco pravdy. Nicméně Marxova věta, že emancipace Židů je ve svémkonečném důsledku emancipace od židovství musela zapůsobit na celé generacemarxistů, a později i na marxistické režimy, které zacházely s Marxovýmdědictvím zjednodušujícím a v podstatě dogmatickým způsobem. Korunu tomuještě nasadil Engels, který někdy na začátku 90. let 19. století napsal, žeantisemitismus je pouze reakcí středověkých, feudálních, zanikajících vrstevproti moderní společnosti, a že se tudíž může vyskytovat pouzev zaostalých zemích, kde není vyhrocen základní rozpor mezi kapitalisty anámezdními dělníky. Je sice pravda, že se Engels také zastal některýchŽidů-dělníků a Židů-svých přátel, to ale nic nemění na tom, že společněs Marxem projevil značnou tupost vzhledem k náboženství, tedy ik judaismu, a že špatně analyzovali tehdejší situaci.

Aby to ale nebylotak jednoduché: Druhým příkladem by mohl být židovský socialista Moses Hess,který se pokusil spojit socialismus a rodící se židovský nacionalismus. Patřildo okruhu mladohegeliánů a zřejmě ovlivnil Marxe v psaní spisu O židovskéotázce, který vyšel v polovině čtyřicátých let. Hess například tvrdil, žežidé v průběhu dějin přešli od krvavých obětí k obětem peněžním, cožbyl začátek kultu peněz. Peníze tedy nahradily Molocha! Hess dokoncev jedné své knize nazývá Boha Izraele „Moloch-Jehova“. Jak jsem kdesičetl, je obtížné najít obdobu takové kolektivní krvavé pomluvy i v ténejjedovatější antisemitské literatuře! To jsou paradoxy!

Odtud tedy motiv židovskéschopnosti zacházet s penězi, motiv židovského bankéře, který jev pozadí mezinárodního spiknutí…

Jistě. Tento motivmá v 19. století velmi konkrétní portrét v židovských bankéřských domech,například u Rothschildů. Vlastně bychom mohli jít zpět do 18. století,k počátkům liberalismu. Jedním z nejvýznamnějších anglických liberálůbyl židovský bankéř David Ricardo, který se přes bankovnictví dostal přesstudium národního hospodářství. Stal se známým svou teorií o pozemkové rentě,podle níž jsou renta i výnos statkářské půdy národnímu hospodářství škodlivé,protože s jejich růstem se zmenšuje obecný blahobyt. Vlivem pozemkovérenty se v podstatě podle něj zmenšuje průmyslová výroba. Je paradoxní, žetato liberální doktrína sice zvrátila dříve platné fyziokratické teorie, aleponěkud kompromitovala právo soukromého vlastnictví, protože ukazovala, žedůchody vlastníka půdy jsou – tvrdě řečeno – protisociální. Ale zpětk Rothschildům. Začali svou kariéru u hesenského kurfiřta a pakoperovali ve Frankfurtu, což bylo město, odkud nebyli Židé nikdy vyhnáni. Nashromáždiliobrovské bohatství a říká se, že po Vídeňském kongresu měli téměř monopol nastátní půjčky. Byli „hlavním pokladníkem Svaté aliance“. Je pravda, žepodnikání tohoto druhu přispělo k vytváření nové soudržnosti židovstvastřední a západní Evropy. Jak tvrdí Arendtová, postavení domu Rothschildůnahradilo do značné míry i tradiční náboženské a duchovní tradice. A je téžfakt, že pro vnější svět se právě tato rodina stala symbolem fungování židovskéhointernacionalismu ve světě národních států a národů organizovaných na etnickémzákladě. I to přispělo k politickému využití a zneužití reálnýchskutečností – totiž faktu, že ani osvícenská emancipace nezpůsobila, že by Židépřestali být vnímání jako něco neobyčejného, cizího, eventuálně nebezpečného.

Nyní tedy ke konkrétnímprojevům antižidovství 19. století, k pogromům a pronásledování…

Myslím, žev našem prostředí je nejlépe známá tzv. hilsneriáda, tedy process Leopoldem Hilsnerem, který byl obviněn z rituální vraždy devatenáctiletéAnežky Hrůzové. V této kauze se aktivně účastnil profesor Tomáš G.Masaryk, který – jak sám popsal v rozhovorech s Karlem Čapkem – semusel poprat s pověrou o rituální vraždě. Musel přitom polemizovat s vídeňskými českým tiskem. Mimochodem, právě v Hovorech s TGMMasaryk připomněl, že tisk v mnoha zemích byl v židovských rukou, cožmu velmi prospělo za války v emigraci.

Předtím však jemožné vypočítat mnoho případů pogromů a pronásledování. Nejhorší situace bylaasi ve východní Evropě, v Rumunsku a především v Rusku, kde došlo nazačátku 80. let k vraždění židovského obyvatelstva asi ve 150 městech.Mimochodem, slovo pogrom pochází z ruštiny.

Poměrně známý jetaké francouzský případ, aféra s kapitánem Dreyfusem, ale hisneriádě předcházeltaké případ uherských obvinění z poloviny osmdesátých let. Bohužel, šlo ojakousi epidemii, který se šířila po celé Evropě, i po Evropě takzvaněcivilizované. Tyto případy byly však vždy něčím specifické.

Ten výčet mimo jinédokazuje, že antijudaismus byl v tehdejší době živý na Východě i naZápadě. Na Západě však vyvolal reakci v podobě sionistického hnutí.

Tak se to řícinedá. To vypadá tak, jakoby pouze na západě byli Židé, kteří byli schopninějaké intelektuální reakce, ale to tak nebylo. Například v Rusku byliautoři, kteří po roce 1881, po době rozsáhlých pogromů v jižní části zeměreagovali svými texty na dramatickou situaci. Byl to například hebrejskýspisovatel a učenec Perec Smolenskin z Oděsy, který se musel intelektuálněvypořádat nejen s pogromy, ale s hromadným židovským vystěhovalectvím– do Severní i Jižní Ameriky, do Argentiny. Smolenskin přicházís myšlenkou o nutnosti kolektivní emigrace a začal dokonce pohlížet naPalestinu jako jednu z možností, kam by mohl směřovat hlavní proud tétoemigrace. Palestina se mu začala jevit jako vhodná země pro usídlení: pronáboženské, geografické a průmyslové přednosti.

S počínajícímsionismem je však přece jen více spjat vídeňský novinář Theodor Herzl. Než sevšak k němu dostaneme, přesuňme se ještě více na západ a řekněme si něco oDreyfusově aféře. Mohl byste ji stručně popsat?

Pokusím se. Byloto ve Francii roku 1894. Alfred Dreyfus, židovský důstojník francouzskéhogenerálního štábu, byl na základě obvinění odsouzen za špionáž pro Německo. Bylodsouzen k doživotnímu vyhnanství na Ďábelských ostrovech. O jeho viněvšak nebyli přesvědčeni všichni, například vedoucí informačního odboru generálníhoštábu plukovník Picquart a Dreyfusovi bratři. V roce 1898, poté, co se dopřípadu zapletli lidé jako Clemenceau a Zola, přiznal major Esterhazy, ženapsal dopis, na jehož základě byl Dreyfus odsouzen. Dreyfus byl propuštěn.Případ se právně táhl až do roku 1906, kdy se stal ministerským předsedouClemenceau a kdy byl Dreyfus zproštěn všech obvinění.

Takto podáno to ovšemvypadá jako docela prostý případ…

Ve skutečnosti tonebylo vůbec prosté, a to nikoli z právních důvodů. Proces se stalobrovskou aférou, která zachvátila doslova na desetiletí celou francouzskou společnost.Vzedmuly se obrovské vlny vášně, kterou nezlomila ani první světová válka.Ještě po válce, ve dvacátých letech vydala Action Francaise spisek o aféře,který se stal na dlouhou dobu jakousi příručkou antidreyfusiánů. Již uvedenáfilozofka Hannah Arendtová líčí atmosféru divadelní hry Aféra Dreyfusz počátku třicátých let, provázenou hádkami v obecenstvu, bombamiv lóžích, údernými jednotkami Action Francaise, které chtěly hercům idivákům nahnat strach. Tento obrázek snad alespoň poněkud vypovídá o vlivu,jakou měl tento proces na společenskou aféru v Evropě na přelomu 19. a 20.století. Aféra přežila tak dlouho právě z důvodu existence nenávistik židům a nedůvěry k republice a parlamentu.

Možná, že Francie bylapřece jen poněkud zvláštní případ. Jak to vypadalo například v Německu?

Právěna německém prostoru se dá dobře ukázat spojení antisemitismus katolicismem, a též spojení tradičních antižidovských stereotypůs antisemitismem moderního typu. Jak ukazují moderní bádání, katolickýantisemitismus v Německu byl spojen s růstem ultramontanismu, tedykonzervativního katolictví zaměřeného na papeže a obranu papežského státu. Napočátku 19. století se již neobjevují pověry o rituálních vraždách, alevynořují se znovu ve 20. letech. Místa, kde došlo k nějaké nešťastnéudálosti, z níž byli Židé nespravedlivě obviněni, se brzy stávají poutnímimísty, v nichž se pověry šíří ještě rychleji. Pogromy nebo náběhyk nim jsou většinou organizovány zbožnými laiky, kteří neberou přílišvážně biskupská nařízení. Antisemitismus je zde včleněn do celku lidovézbožnosti. Na druhé straně bychom ovšem neměli zapomínat na některé pokusy otoleranci, například na aktivitu z konce třicátých let, kdy se katolickýpublicista Julius V. Höninghaus pokoušel o smíření mezi katolíky,protestanty a židy. Tento pokus ale skončil fiaskem, v podstatě rovněžpadl za oběť ultramontanismu a rekonfesionalizaci. Katolické novinya časopisy se začínají zabývat od 40. let tzv. židovskou otázkou,nebezpečím židovství a „mohamedánství“. Význační němečtí katolíci, např. KarlErnst von Moy de Sons, se sice distancují od nenávisti, odsuzují ale emancipaciŽidů a jsou proti jejich rovnoprávnosti. Dalo by se říci, že v rámciultramontanismu prováděli katolíci v Německu zcela cílenou protižidovskouantiemancipační kampaň, jejímž hlavním cílem byl původní „neporušený svět bezžidů“. V roce 1840 rozpálila mysli proslulá damašská aféra. Byl zatčen značnýpočet Židů, kteří údajně zavraždili jednoho kapucína. O této události, kterábudila všeobecnou pozornost, se diskutovalo v celé Evropě. Zatímco Molitor vroce 1841 vydal dobrozdání, že událost je s legendou o rituální vraždě vrozporu, Görres naproti tomu v roce 1842 publikoval dějiny rituálních vražd. Ktěm se ultramontanismus stále vracel ještě o řadu desetiletí později. Zájem odějiny, které se stavěly vůči Židům nepřátelsky, mezi příslušníky kléru i mezilaiky neustále rostl. Měl bych ale vždy připomínat i pozitivní jevy. Napříkladcírkevní historik Ignác von Döllinger usiloval ve frankfurtském národnímshromáždění o všeobecnou svobodu svědomí a o zrovnoprávnění všech konfesí.Usiloval o ně proti prudkému odporu mnohých katolíků, i proti katolické frakcipruského zemského sněmu, která ale byla proti pouze proto, že se obávala, žeopačné rozhodnutí by mohlo znamenat negativní důsledky pro katolickou menšinu.To byly však jen malé pozitivní kapky proti antižidovské řece.

Jaké byly hlavníkatolické argumenty proti emancipaci?

Židé údajněnesměli být emancipování kvůli svému asociálnímu smýšlení, nenávisti kekřesťanům a pro svůj barbarský talmud. Všechny křesťany by prý potkal strašlivýosud, kdyby měli být jednou tak nešťastní, že by se ocitli pod vládou židů,zvláště kdyby židé směli křesťany usmrcovat. V roce 1859 sepsal katolíkhaličského původu Konstantin rytíř Cholewa von Pawlikowski antitalmudistickýkompilát, který sestavil z pěti set protižidovských spisů. Vyhlašovanýmúčelem bylo vytvořit protiváhu k veřejnému mínění, které údajně již dávnospočívalo v rukou židovské vládnoucí vrstvy. Svazek zahrnuje všechnyprotižidovské stereotypy, které se do roku 1859 vyskytovaly. Tak zvané modernížidovství je podle autora to nejodpornější a zároveň nejzkaženější ovoce zjedovatého stromu osvícenství. Konec padesátých let představuje ovšem významnýpřelom, a to nejen v Německu.

K čemu došlo?

Definitivnípropojení ultramontanismu s antisemitismem přinesla událost z roku 1858. Evropuzachvátila hrůza z násilného únosu sedmiletého žida Edgara Mortara papežskoupolicií. Mortara byl v Bologni tajně pokřtěn křesťanskou služebnou, která sedomnívala, že trpí smrtelnou chorobou. Evropský liberalismus viděl v aféře aktvysmívající se jakékoli humanitě a využil ji jak k útokům na papeže, který sechlapce ujal, tak na církevní stát. Opačnou reakci událost vyvolala u katolickéveřejnosti. Ta ji využila k obhajobě papežova jednání a zároveň k polemiceproti liberalismu, proti modernímu státu a proti „židy ovlivněné veřejnosti“.Situace se značně vyhrotila. I do té doby neutrální časopisy se začínajízabývat židovskou otázkou a stávají se antisemitskými. Veškerá argumentace setak přenesla do oblasti politické. Začínají se šířit zcela moderní pověry: Židéprý všude působí jako jed koroze a vzbouřili údajně půlku světa. Musím dodat,že tato událost rovněž vedla k upevňování židovské identity ak propojení různých židovských iniciativ. Celou situaci ještě vyostřilanapjatá situace v Itálii, papežské encykliky a později tzv. kulturní boj.

Na katolickémantisemitismu je tedy zajímavé, že v něm došlo k výraznému propojenístarých averzí s novou antimoderní mentalitou?

Přesně tak. Ještěbych zdůraznil, že katolický antisemitismus měl z velké částivnitrokatolické příčiny. Asymetrie mezi úspěšnými židy a inferiorními katolíkyv 19. století sice vzrůstala. Někde bylo mnoho podnikatelů, někde málo,někde bylo mnoho studentů, jinde málo, a židovští akademici byli pilnější ahbitější než katolíci. Ale za antisemitismus nebyl zodpovědný vzestup židů, nýbržspíše sociální a kulturní sestup katolíků. Židé nesli „břemeno úspěchu“, aleten byl pouze podnětem k tomu, aby ho antisemitismus zkresloval. Stížnosti, že„vládu v tisku“ mají v rukou židovské vrstvy, se šířily již v polovině století,ačkoli ji ve skutečnosti v tom rozsahu neměly nikdy. Příčinouantisemitismu mezi katolíky bylo tedy spíše břemeno jejich vlastního neúspěchu.Jejich socioekonomická zaostalost je učinila nedůvěřivými vůči úspěšnějším.Druhým, již moderním, důvodem byla katolická frontová mentalita, jež bylaživnou půdou pro obrazy nepřítele a pro chimérické konstrukce moci „cizíhospolečenského prvku“.

Aktivity již zmíněnéhožidovského publicisty Theodora Herzla a počátek sionistického hnutí se dajítedy považovat za reakci na Dreyfusovu aféru a podobné případy v západníEvropě?

Určitě. Herzlnejdříve pracoval ve Vídni, od roku 1891 jako dopisovatel Neue Freie Pressev Paříži. Byl tedy konfrontován nejen s vídeňským lidovým antisemitismem,ale také s moderním nacionalistickým antisemitismem ve značně sekularizovanézemi. Herzlův význam spočívá především v tom, že dokázal formulovatžidovský problém jako problém světové politiky. Je fantastické, jak se vnutildo společnosti významných evropských státníků, kteří mu byli ochotni naslouchat.Je paradoxní, že se snažil přesvědčit například i papeže. Přitom neměl mnohopeněz ani politickou moc, ale síla jeho myšlenek byla fascinující. Říkám spíšesíla, protože to nebyla ani tak originalita, jako spíše vycítění něčeho, coviselo ve vzduchu.

Co viselo ve vzduchu?Sionismus? Nemožnost programu židovské asimilace?

Herzl výstižněcharakterizoval pronásledování Židů v moderní průmyslové společnosti. Jehoanalýza měla jasný závěr. Židovská emancipace problémům nepomůže, je třebahledat jiné řešení. Toto řešení viděl Herzl ve vytvoření židovské společnostiv nové zemi, přičemž dokázal tuto zemi popsat s fascinujícímidetaily. Učinil to ve svých knihách Židovský stát a Staronová země. ČetbaŽidovského státu je nesmírně zajímavá a plná zvláštností. Herzl jakov podstatě liberální myslitel navrhuje množství socialistickýchvymožeností, na nichž bude spočívat nová židovská společnost. Předpokládáveřejné vlastnictví půdy, síť sociálního zabezpečení, dokonce se vášnivězaměřil na otázku pracovního dne v nové zemi, který měl být podle nějsedmihodinový. Současně třeba uvažoval o tom, že v nové židovské zemi budevšeobecné volební právo a určitá povinná národní služba.

Herzl v sobě tedyspojoval politického realistu, který vystihl přesně potřebu doby, se sociálnímutopickým reformátorem?

Možná by se to takdalo říci. Rozhodně je to pravda v tom smyslu, že jeho návrhy na novýžidovský stát byly ovlivněny sociálním utopismem, k němuž se výslovněpřihlásil. A konečně, je také typické, že napsal utopický román, právěStaronovou zemi, která líčí život v nové zemi v budoucnosti.

Řešil Herzl ve svýchspisech otázku židovsko-arabského soužití?

Ano, uvědomoval sitento problém, i když ve svém díle jej řešil zcela romanticky. Pracoval totižspíše s představou Orientálce, který vtiskla evropské společnosti romantickázápadní literatura 19. století. V podstatě si představoval, že arabštíobyvatelé budou moci být rovnoprávnými obyvateli v novém státě a že budoumít z židovského přistěhovalectví velký prospěch. Ve Staronové zemi všakpředvídá určité napětí mezi různými skupinami uvnitř židovské komunity – právěve vztahu k Arabům. V tom byl jeho pohled prorocký.

Nacistický režim znamenalrozvití ještě jedné ideje, o níž jsme zatím nemluvili, ale která svým původemkoření také v 19. století, a sice myšlenka rasistická.

Rasistickémyšlenky se objevily v padesátých letech 19. století, a to v Britániia ve Francii. Velmi zajímavé je například učení Arthura de Gobineaua.Tento autor neměl rád demokracii a chtěl dokázat, že za její vznik odpovídají méněcennérasy. Ty jsou podle něj schopné rozmetat vše krásné a vznešené. V té doběsoustřeďovali tehdejší svůj pohled mimo Evropu – Gobineau byl například posedlý„žlutým nebezpečím“. Proti černochům nebo orientálcům byli Semité stále výše,přesto se však stali symbolem ošklivosti a destruktivity. Pro vývoj a rozvojtěchto teorií měl velký význam sociální darwinismus, který jejich myšlenkám dalplášť utkaný z vědeckých pojmů jako přirozený výběr a podobně. Ke konci19. století se rozšířily pokusy roztřídit lidský rod podle jednotlivých ras –byly to celé generace antropologů, které se věnovaly tomuto „vznešenému“ úkolu.Jejich bádání dalo za pravdu Paulu Tillichovi, že mýtus musí býtv moderním světě předkládán ve vědecké podobě, jinak by nebyl věrohodný.

Na závěr si můžemedovolit překročit celé staletí a zmínit se o současných podobách antisemitismu.

Dnešní situacevychází ze dvou určujících skutečností. Tou první je samozřejmě likvidace Židůza druhé světové války, šoa. Tou druhou je poválečné vytvoření židovskéhostátu. Současný antisemitismus tvoří buď pozůstatky starého antisemitismu sevšemi pověrami, ovšem bez politického vlivu. S touto podobou se občas můžemesetkat i v našich zeměpisných souřadnicích, třeba v některýchkatolizujících moravských plátcích, které kombinují primitivní a zastaraléantisemitské pověry se superpravicovým nacionalismem. Druhou podobumoderního antijudaismu, mnohem závažnější, vyvolaly konflikty spojenés udržením nového židovského státu v arabském prostředí. Je zásadnídodat, že toto antižidovství je často propojeno s antiamerikanismem, kterýse nevyskytuje bohužel pouze na Blízkém východě, ale například v západníEvropě. Je jisté, že situace v Izraeli a jeho okolí není černobíláa nemůžeme izraelský stát pouze zasněně a nekriticky glorifikovat. Nadruhé straně by Evropané měli být přece dostatečně citliví na arabskýantisemitismus, který někdy má, jak známo, velice nebezpečné praktické důsledkyv podobě akcí teroristických skupin. Evropané by též neměli upřednostňovatjistě dobře míněný a do určité míry správný pacifismus na úkor reálného zváženípolitických možností (svých i izraelských) a na úkor spravedlivého oceněníizraelských a amerických iniciativ. Zdá se mi, že dnes existuje jakýsi paradox:Evropané na jedné straně detailně analyzují historický antisemitismus ve svémvlastním těle, nedovedou však správně posoudit, co se děje v tomto směrumimo hranice Evropy. Je to jakési zatmění rozumu, jinak si to nedoveduvysvětlit.

Rozhovorpřipravila Teresie Bečková, redaktorka náboženského vysílání Českého rozhlasu vPraze.