Nová evangelizace – nebo obnova náboženství?

Jan Konzal

Nedorozumění o evangelizaci a novosti

Vrcholné representaci našícírkve prý velmi záleží na nové evangelizaci, ale řada „prováděcích“ pokynů avýkladů různé váhy víc nebo méně pečuje o náboženství, nikoli o svědectvíevangeliu Krista Ježíše. Jde církevnímu establišmentuo „novost“, anebo o restauraci těch kdysi osvědčených vyzrálých ideologií?

Zmatek na tomto poli ne náhodoupřipomíná osud Babylonské věže. Také tam šlo o cosi objektivně velevýznamného,o stavbu posvátného místa první velikosti. Zikkuratbyl nejdůležitější a nejvýznamnější institucí pro zdárný chod říše, uvědomovalisi tehdejší zbožní stavitelé a investoři svorně. Také náboženství aevangelizace mají podle mínění důvěryhodných autorit dějinotvorný význam. Předstaletími pomohla právě evangelizace spolu s křesťanstvím vybudovat základydnešní Evropy.

Ovšem někteří nás přesvědčují,že evangelizují, ale evangelium k tomu nepotřebují.Bibli nepotřebují, protože boží slovo jim prý nabízí text mešních lekcionářů, vysvětlilmi jeden řeholní představený. Jiní na to jdou ještě přímočařeji: autenticitukřesťanské víry jim nejlépe garantují schválená vydání katechismu, případněvýnosy posvátné kongregace, tam prý se nalezne vše pro spásnou víru důležité. Ado třetice: četl jsem tuhle, že nová evangelizace znamená efektivněji uspořádathranice farností a zřídit pastorační centra. Nejnověji k tomu má sloužitdokonce zákaz řídit pastorační centra těm, kdo nemají nějaké svěcení. Co z tohobyť jen vzdáleně připomene životní úkol Nazaretského?

Nejen „evangelizace“, iadjektivum „nová“ zakouší přemety. Leckterý dobře vyučený zákoník je skálopevněpřesvědčen, že pravda je jen jedna – pochopitelně je to právě ta jeho pravda –a novelizací by mohla leda utrpět. Takový rozumí novou evangelizací logickyprávě jen gramatické úpravy výnosů magisteria,protože věcná stránka těch ideologií je prý neměnná na zemi i na nebi. Aněkteří zbožní lidé chápou vůbec všechny „novoty“ rovnou jen jako pašovanépadělky neomylně zlého původu.

Zkrátka: Jsou v naší církviideoví manažeři, kteří si s novou evangelizací čiperně poradí i bez toho, že byse ptali po Kristu. Ale jsou i tací, kdo dodají „novou“ evangelizaci, aniž sepotřebují ptát po spáse i jejích možných podobách včera a pozítří. Nepotřebujíse ptát na názory lidí žijících v době informatiky, světa globalizace,postmoderny. Jejich pravda o spáse je prý nadčasová, táž v době nomádů jako vdobě virtuální reality světa počítačů. Starostí církve je prý předkládatkompletní poklad učení beze ztrát a beze změn. Spásou je prý pak odměna splatnájednou na věčnosti, pokud si vstup do věčnosti člověk patřičně zaslouží podlerad, příkazů i zákazů jediného pravého náboženství.

Můžete namítnout: Smyslemevangelia je zvěst o víře ve spásu člověka a zvěst o dějinách takovéspásy. To je významné samo o sobě právě ve světě náboženství. Jenže nábožensképoselství je přístupné jen těm, kdo dokáží věřit tomu náboženství. Kupodivutomu, co později tradenti nazvali „Ježíšovou dobrouzprávou“, naslouchali se zájmem i ti, kdo si na panující židovské náboženstvíani trochu nepotrpěli (v době Ježíšově to byli třeba zbohatlíci spřažení sokupanty – celníci, prostitutky – a vyvržení, například malomocní, pastýři,pohané). Jestliže takoví lidé Ježíšovým kázáním vůbec naslouchali, slyšeli vnich cosi pro sebe existenciálně významného. Také relativně stále méně lidí ztěch šesti miliard, které obývají svět dnes, je schopno rozpoznat spásu podnějakým uniformním náboženstvím, byť má certifikát o neomylnosti svýchpředstavených.

Postrádá dnes někdo nábožensky formulovanouspásu?

Jeruzalémský chrám i prorok JanKřtitel, političtí vůdcové a mesiáši nabízeli Ježíšovým současníkům osvědčenénáboženské jistoty. V době, kdy vystoupil Ježíš a jeho vztah k realitě světa ak transcendentnu se stal evangeliem, nebyl v jeho vlasti nedostatek učitelů,znalců zákona, mistrů mravopočestnosti. Přestonabízelo Ježíšovo působení novou „dobrou novinu“, zprávu lačně vítanou dozašmodrchaných osudů současníků a jejich dětí. Není vůbec náhodou, že Ježíš senejčastěji vyjadřoval podobenstvími, parabolami a smyšlenými příběhy všedníchdní vesničanů i měšťanů. Takovou zvěst nelze bez násilí přeložit do řečináboženství, tedy do katechismů a rituálů, nebo dokonce do řeči precizněformulovaných dogmat a závazných rubrik.

Nejnebezpečnější lidská bída, sjistotou pustošící dar existence, souvisí nejčastěji s lidským strachem abezmocí. Má však tisíce tváří. Strach mučí mnohé, ne-li všechny lidi. Postupnějim rozleptává duši i srdce, paralyzuje jejich odvahu pokračovat neboi jen začít s řešením. Spasit v této souvislosti znamená uzdravit duši,zajatou chorobami nebo hříchem, osvobodit člověka z těch situací, kterédestruují jeho konkrétní humanitu, tedy strach učinit bez-významným,bez-mocným. Právě tak tomu rozuměl Izajáš i Ježíš.Poslouží k tomu naše propaganda nazývaná „nová evangelizace“? V našemnáboženství strach už zase zdomácněl, má dokonce své zbožné ekvivalentyoznačované jako ctnosti – například dětinná poslušnost, přilnutí k pravdě tím,že se slavnostně odřekneme svých vlastních názorů.

Potřeby spásy v dnešním světěneubývá. Ale spása zpřístupněná náboženstvím nejenže ztrácí na důvěryhodnosti,ale, bohužel, samo náboženství dokáže generovat další prameny úzkosti. Dostpodobně jako v době Ježíšově. Řešení takové situace nabídl Ježíš známým:„Změňte smýšlení a věřte evangeliu“.

A tak už je na čase uvědomitsi: mnozí věřící křesťané považují i křesťanství za zralé světové náboženství ajako náboženství jej také hlásají. Tím se stává, že si v radikálních bodechJežíšova poselství s Ježíšem prostě neporozumějí dobře a účinně. Slyšíme třeba,že horské kázání zvedá vysoko laťku morálce člověka. Že horské kázání je jakásiMagna charta lidských svobod Bohem garantovaných,protože Ježíš se za ně staví jako za smysluplné ideály platné v božímkrálovství, to už vnímá málokdo. Rozdíl mezi rolí náboženskou a rolí evangeliaje významnější, než by se na první pohled zdálo: Ježíš totiž rozlišovalnáboženství a víru důsledně. Spásně mohla věřit i Syroféničanka,která vězela v pohanství a měnit konfesi jí ani nenapadlo.

Slyšel jsem tuhle v jednévynikající homilii jen tak mimochodem konstatovat zásadní rozdíl mezi zralýmisvětovými náboženstvími a křesťanstvím a rád jej zde připomenu: Náboženskácesta vede člověka vzhůru, připravuje jej k setkání s božským, zkušeněuschopňuje svými nároky člověka k takovému setkání. Křesťanství namířil Ježíšprávě opačným směrem: Bůh k člověku sestupuje do světa lidí.

Setkání s ohnivým keřem v sinajské poušti

Současný člověk trpí často ahodně, ať je či není věřící. Spásou rozumí Bible záchranu zdraví, plodnosti,svobody, ale také záchranu smysluplnosti lidské existence. To všechno je pronás i naši budoucnost velmi důležité. Leckdo z nás už také zjistil, že lzepřežít i děsivé katastrofy, spolykat i ohromnou bolest, smířit se i se změnouvlastních možností. Ovšem jen tehdy, uchovají-li si takové události nějakýsmysl. Nic není strašnějšího než nesmyslné utrpení, nesmyslný zmar hodnot. Víraevangeliu je důvěrou v záchranu smyslu toho, co jsme prožili, pochopitelnězáchranu člověku darovanou, protože něco takového je téměř vždy mimo dosahčlověka samotného. Náboženská zkušenost ovšem varuje: v řádu odvěké lidskézkušenosti s božským by takové pokusy mohly vyvolat řadu potíží. Stačí vzpomenoutna mýtus o Prometheovi, Ikarovi… Vyplatí se, radínáboženství, nejen řádně odvádět desátky, ale ještě nad povinnou míru přidatněco máty a kopru. Co k tomu dilematu radí Bible?

Když chtěl Bůh Hospodin oslovitMojžíše, živícího se tehdy právě pasením stád, stalo se v poušti pod horou Choréb cosi příznačného. Mojžíš zahlédl hořící keř. Poušťznal a nezvyklý tam nebyl ani hořící keř zapálený bleskem. Mojžíš ovšemzpozorněl, když si uvědomil, že ten keř nejen hoří, ale zároveň neubývá. Něcotakového by každý pastýř moc potřeboval, dřeva je tam málo a noci mohou býthodně chladné. Oheň znamenal záchranu, třebaže ne hned existenciální záchranu.Takové řeči faktů rozuměl i nábožensky vykořeněný Mojžíš okamžitě.

Ale když se Mojžíš do řečiplamenů zaposlouchal, teprve užasl. Archetyp náboženského osvobození sledujebohatou všelidskou zkušeností osvědčené cesty. Když se člověk ocitne v nouzi,jistě to nějak souvisí s nelibostí božstev, soudí náboženství. Proto vedečlověka, aby si taková božstva usmířil, ne-li rovnou naklonil. V příběhuGeneze je scéna radikálně jiná: Bůh hovořící k Mojžíšovi z keře není zde jakohlídač lidí, jak mu rozumí například Jób. Sám sebeHospodin představuje jako toho, kdo je tu pro dobro lidí, pro jejich prospěch.Kupodivu nevymáhá postavit na památku této události božiště nebo poutní místo,nezavádí speciální kult, nereklamuje božská práva. Bůh hořícího keře má docelajinou starost: Ujistit Mojžíše, že jeho soukmenovci v Egyptě, dnešní otroci,budou brzy božím lidem. Jinými slovy: Člověk má zastánce, Parakléta,i tehdy, kdy o něj nežádal rituálem, oběťmi nebo jinou z prastarých foremkomunikace člověka s transcendentnem. Ten ParaklétMojžíšovi nediktuje, ale vede s Mojžíšem dialog o smyslu jeho další existence.Samé skvělé noviny s velmi praktickými důsledky pro boží lid, který za časbude povolán z moře pronárodů! Nadále půjde o to, jak s takovou novinou člověknaloží. Možná ji začlení do ostatních zkušeností s božským a dobrá zpráva serozplyne v náboženství podobně jako mnoho jiných dobrých zpráv před tím. Aneboji přijme jako plně věrohodnou právě v jeho konkrétní situaci, riskuje změnusmýšlení a nadále „chodí s takovým Bohem“ tak dlouho, až „vejde do božíhokrálovství“.

Cesta člověka vzhůru, anebo cesta Boha dobetlémských chlévů

Ježíš kdysi řekl Zacheovi, že do jeho domu přišlo spasení. Zacheus nebyl člověkem náboženským, celníci do zbožnéspolečnosti dávno už nepatřili, ale ta zpráva jej dostala do pohybu vně iuvnitř. To je moc důležité: Kdo pomoc potřebuje nebo po ní touží, nemusí umětodhodlat se k výstupu vzhůru. Ne každého by Zacheustaké dokázal přijmout, měl svoji hrdost a měl podle svého mínění nač být hrdý.Proroka typu Jana Křtitele by nechal jít bez povšimnutí, ale potulný kazatel z Nazareta s pověstí divotvorce byl z jakýchsi důvodůpřijatelný. To nevrhá zrovna nejlepší světlo na Zachea.A Ježíš sám Zachea pozve. Zachová se opačně, než byschválilo náboženství. Náboženství vybídne, aby sis cestu připravil nějakouzásluhou. Ježíšův životní styl (evangelium) respektuje, že na náboženskyosvědčené cesty momentálně (nebo někdo možná nikdy) nemáš. A nemáš-li na cestu,ale tomu stylu přesto dokážeš důvěřovat, stane se tvojí cestou sám Ježíš.

A tak jedna z Ježíšemstvrzených Dobrých zpráv zní, že mezi Bohem a člověkem to funguje jinak, nežlíčí opravdu osvědčená náboženství: Celník do chrámu nebo do synagogynechodívá. Žena povětrná nejenže nesmí do chrámu, ale ani mezi slušné lidi.Proto se sejde s Ježíšovým milosrdenstvím a šancí k obrácení na hostině u zbožnéhofarizea Šimona. Tedy Bůh přichází za celníkem i za courou.Náboženství respektuje spravedlnost, evangelium dává přednost milosti předspravedlností.

Kdo se pokusí věřit současněstejně důkladně náboženství jako Ježíšově evangeliu, vypěstuje hybrid. Hybridy– jak známo – neplodí. Neplodná zůstane i pseudoevangelizace.

Pluralita cest a smíření různých pravých cest

Naše niterné světy, řetězcebolestí, nadějí, porážek, vítězství nad nemocí se člověk od člověka liší. A taki za záchranou s velkým Z jdeme často odlišnými cestami. Ty cesty nejsou stejnědlouhé, ani nejsou stejně náročné. Jinudy a jinak rychle kráčí dalajláma, jinakjá, jinak třeba americký křesťan. Jinak jdou rodiče a jinak jejich děti. Takováfaktická pluralita cest a cestiček člověka trochu mrazí v zádech, dá se v nízabloudit navzdory dobré vůli. A máme pochopitelně obavy, jak dopadnou našimilí. Náboženství v takové situaci učí zbožné znát, jak rozpoznat dobré a zlé.Evangelium má na to jinou radu: cesta, kterou si vybereš, bude správnou tím, žeJežíš jde s námi. Tím každá z těch mnoha cest přes různé bludné kořeny dostanešanci stát se tou pro mne pravou cestou. Jen v evangeliu je možné, aby dva zučedníků, opouštějící po prohraných velikonocích nejen Jeruzalém, ale i svévěřící přátele, našli během cesty dezertérů opět smysl svých nadějí nedávnopohřbených, a získali zpět i své věřící přátele. Náboženství má na dezerci jinéocenění než Ježíš, který jim celou cestou vykládal smysl Písem a tak svojíiniciativou dosáhl u ustrašených učedníků obratu.

Nové i staré víno do přiměřených měchů

Ve skutečnosti vede cesta klidské věčnosti v boží náruči jak náboženstvím, tak důvěrou evangeliu. Někdodokáže důvěřovat spíš staletími osvědčenému náboženství křesťanů, někdo spíšJežíši z Nazareta a jeho evangeliu. Ovšem pokusy křížitobojí působí neomylně neplodnost takových životních stylů. I nová evangelizacebude neplodná, pokud bude křížencem kultivovaných ideologií náboženství a žitévíry evangeliu. A proto dnešní inženýři ducha plánující nevím jakou pětiletkuduchovního růstu musí odpovědněji vážit, co kde vlastně chybí pro širšídosažitelnost záchrany: potřebujeme školící střediska, anebo potřebujeme vpraxi dosvědčovat, že společenství víry roste z praktické diakonie a zespolečného díkučinění takové obce? Je dnes mnoho těch,kdo Ježíše nectí jako druhou osobu Trojice, ale přijmou s úctou a radostí zasvůj Ježíšův životní styl, aniž jej pokládají za nějak zbožný. Připadá jimprostě správný. A ejhle – jejich život nese ovoce milé Bohu i lidem, a ovoce jerozhodující svědectví o kvalitě stromu, ujišťuje nás Ježíš.

Dnes kdekdo umí číst a hledatkvalifikované informace o učení své církve v knihách nebo na internetu. Zato jetřeba hledat a vynalézat formy takové „Ježíšovy památky“, které by zůstalyevangeliem tváří v tvář žízni i ohrožení dnešního člověka. Že takové formybudou muset oslovit náboženské i nenáboženské prostředí, to čteme už v samotnémevangeliu podle Matouše. V naší době bude mířit evangelizace spíš donenáboženské společnosti. I naše církev by měla přijmout styl Hospodinahořícího keře, přicházejícího ke světu, jaký je.