Nihil novum sub sole

JanSpousta

Nihil sub sole novum, nic nového pod sluncem, říkávámes biblickým Kazatelem (1, 9n) a ostatními vyznavači věčného návratu téhož.Ale snad je to jen vytáčka, floskule, která má člověku pomoci zakrýtpřekvapení. Aspoň já mám pocit, že stále přicházejí netušené novoty. Napříkladkřesťansky orientované nakladatelství Vyšehrad právě nyní vydalo slavnoupřednášku Jeana-Paula Sartra Existencialismus jehumanismus, jednu z nejpřesvědčivějších a nejvlivnějších obhajob ateismu, jaké ve 20. století zazněly. Neexistuje Bůh,neexistují objektivní morální měřítka, neexistuje žádná předem daná lidskápřirozenost, říká Sartre, a dovozuje: jsi protosvoboden stát se tím, kým chceš a můžeš, člověče, a jen ty jsi za to odpovědný,jen ty jsi tvůrcem sebe sama. Dobré úmysly neplatí, rozhodují skutky. – Nevím,proč se právě Vyšehrad rozhodl pro ateistického a levičáckého Sartra; ale rozhodně mě to překvapilo. Možná je to vzkaz:nebudeme-li jako euroamerické křesťanstvo schopninavázat na klíčovou linii moderního myšlení, vedoucí od Marxe přes Nietzscheho a Sartra k Foucaultovi a jiným postmodernistům, zůstaneme folklórnímistaromilci na okraji dění. Navázat znamená pochopit, kriticky zhodnotit, nechatse inspirovat a odpovědět tak, že přijdeme s něčím lepším. Bohužel, zatím nemámdojem, že by se v tomto směru blýskalo na lepší časy přinejmenším co se týčeoficiálních projevů církví.

Je-li například nováevangelizace, vyhlašovaná Janem Pavlem II., chápána jako technokratickásměrnice, je-li nová jen v novém opakování starých pouček a novém vymezeníhranic farností, pak vskutku nic nového pod sluncem. Jan Konzalreaguje na toto pseudonovotářství v hlavním článkutohoto čísla poukazem na samotné kořeny ježíšovské víry, kterou staví protizavedenému a zavádějícímu náboženství. Ježíš nehlásá spásu jako sladký magickýlék na beznaděj a hrůzu z prázdna, zaplacený tím, že člověk přijme ritus a budeodvádět desátky. Ježíšova spása je cesta člověka ke svobodě skrze osobnísetkání s Bohem, tak jako ji Mojžíš nastoupil u hořícího keře na poušti. Takovývýklad je existencialistický a vysvětlitelný i lidem mimo církev; není to však sartrovský existencialismus, který se musí chytatlevičáckých báchorek o pokroku a osvobození proletariátu jako tonoucí svéhostébla, jen aby se ve své beznaději a úzkosti neutopil.

Článek Elišky Kapalínové o situaci v Tachově, který jsme uveřejniliminule, vyvolal další dvě reakce, jež brání odvolaného kněze Reného Milfaita proti autorčiným výtkám. Doufejme, že tím tatokonkrétní polemika bude u konce. Ale problém vztahů mezi řadovými „laiky“, kněžími a biskupem v římskokatolické církvi tím bohuželzdaleka odbyt není. Tahy připravované pomocí nečistých zákulisních pletich aprováděné s obratností slona tančícího v porcelánu zde nejsou výjimkou u násani v celé světové církvi. A výjimkou nebudou, dokud se zmíněné vztahy nezměnípo církevně právní stránce a nepročistí po stránce lidské v duchu bratrstvívšech pokřtěných v Kristu. Nedojde-li k tomu, budeme i nadále slýchat ohromadných výstupech z církve nebo o tisících dětí zneužitých pedofily vsutanách.

Text Martina Špačka se věnujevelikonočnímu liturgickému tématu, křtitelnici. Jsem křesťanem uždrahnou řádku let, ale ve své církvi jsem ještě neviděl, že by se tato nádobaskutečně použila přímo ke křtění. Většinou se v ní jen schovává křestní voda.Nicméně zde jsou netušené možnosti: v kostelíchbychom mohli mít i bazén. Je teď módou ve vilách zbohatlíků, ale nic nového podsluncem, staří křesťané ho měli také.