Jste zde

Děti a liturgie

Doma mi vyrůstá malá ratolest. Otázka, co s ní v rámci liturgie, jak s ní zacházet, jak jí liturgii přibližovat, mne vedla k napsání tohoto textu o slavení liturgie určené převážně dětem.

Vývoj v protestantských církvích

Dětská bohoslužba jako taková (tedy nejprve v podobě nedělní školy) se objevuje teprve v 18. století v Evropě. Do té doby byla tato forma prakticky neznámá.

Bible svědčí o tom, že židovské děti navštěvovaly chrám společně s rodiči (Lk 2,42), avšak do doby náboženské dospělosti (bar micva, bat micva) jako neplnoprávní členové, byly však učeny Písmům (Ex 10,2; 2Tim 3,15) a měly svou nezastupitelnou úlohu v některých náboženských rituálech (Dt 6,20). Ježíš se staví proti chápání dětí jako „ne-dospělých“, tedy neplnoprávných a jakýmsi způsobem vyloučených ze společenství a dle Mk 10,13 tvrdí, že děti jsou ty, které první přijdou do Božího království, čímž radikálně mění pohled na děti a přiznává jim důstojnost a výsadní postavení (ještě tvrdší slova Mk 10,15 popř. Lk 18,17). Pohledem do historie můžeme říci, že tato Ježíšova výzva zůstala v církvi víceméně oslyšena.

Do 18. století lze nalézt ojedinělé pokusy zapojit děti do bohoslužebného dění, a to v pietismu během dětských hodin, které o nedělích sloužily k vzdělávání a zaměstnávání dětí, dále ve městech ovlivněných wittenbergskou reformací, v nichž se zachovaly ranní a večerní mše. Ty ranní byly často spojeny se školou a byly určeny pro děti. Častým pravidlem bylo také modlit se s dětmi ve škole hodinky. Dalšími doklady zájmu o děti v reformaci mohou být např. kázání pro děti (Veit Dietrich v Norimberku) či obrazy od L. Cranacha ukazující celou obec včetně dětí shromážděnou kolem křtitelnice, kazatelny a oltáře. Jako poslední je možné zmínit úzké spojení školy a kostela v zemích habsburské koruny a zde konkrétně chlapecké sbory, jejichž náplní bylo zpracovávání mší, kantát, oratorií apod. Roli tohoto fenoménu je však dle E. Hofhansla (2003) nutno ještě prozkoumat.

Historicky je dětská bohoslužba dítětem průmyslové revoluce, během níž došlo k zbídačení širokých vrstev obyvatel, což vedlo také k tomu, že děti byly nuceny k námezdní práci. V této době se objevuje několik osobností, které se začínají věnovat práci s dětmi (kupř. J. F. Oberlin v Sasku či o něco později Don Bosco v Turíně). Nejčastěji jmenovaný je R. Raikes, který v roce 1780 otevírá v Gloucesteru první „nedělní školu“, v níž se děti učily číst a psát pomocí Bible a katechismu. Nedělní škola v Anglii až do roku 1870 nahrazovala povinnou školní docházku.

Metodistický biskup F. Ashbury z Philadelphie přinesl roku 1786 anglický vzor nedělní školy do Severní Ameriky. Ve Virginii tou dobou však již existovala povinná školní docházka, takže nedělní škola se zaměřila pouze na výuku náboženství – Bible, katechismu a písní. Od anglické předlohy se lišila také tím, že byla určena všem dětem a dospívajícím, tedy nejen chudým a negramotným.

Anglický vzor nedělní školy se uplatnil též v Německu, kde byla roku 1825 založena nedělní škola J. H. Rautenbergem v Hamburku. Další školy vznikly také v Brémách či v Berlíně. Do Německa se dostala v rámci probuzeneckého hnutí také americká forma nedělní školy, a to v 60. letech 19. století díky A. Woodruffovi a W. Brö­ckelmannovi. Posledně jmenovaný se pokusil americkou formu adaptovat na německé poměry, a to tak, že nedělní škola se měla na jedné straně držet struktury vyučování, na druhé straně struktury bohoslužby (vstupní zpěv, biblické čtení, skupinová katecheze, modlitba, společná kontrolní katecheze – co si děti zapamatovaly). Tato forma, těsněji spjatá s bohoslužbou a pastorací, v Německu převládla a vlastní nedělní škola se dále konala pouze výjimečně, a v roce 1869 byla ve Stuttgartu v rámci Kirchentagu poprvé označena jako dětská bohoslužba. Od této doby byl zdůrazňován bohoslužebný charakter nedělních shromáždění dětí. Roku 1882 pak kongres nedělní školy pořádaný v Brémách oficiálně potvrdil přejmenování nedělní školy na dětskou bohoslužbu. Toto pojetí se udrželo až do druhé poloviny 20. století.

Tehdy do popředí vystoupil liturgický aspekt oproti dřívějším diakonickým, misionářským, pedagogickým a katechetickým aspektům. Začíná se uvažovat nově o otázce děti a liturgie, což je podmíněno jednak měnícími se společenskými poměry a jednak problémy vyplývajícími z předchozího přístupu, kdy důvodem pro existenci dětské bohoslužby bylo nahrazení vyučování náboženství. Šlo položení nového základu živé obce, kompenzaci zatuhlého bohoslužebného života obce a nahrazení modlitby a čtení Bible v rodině. Následkem předchozího pojetí bylo oddělení běžného života a společenství před Bohem, přecenění kognice na úkor emocionality a další tříštění v církvi. Dětských bohoslužeb se také začalo účastnit čím dál méně dětí a jejich věkový průměr začal klesat.

Dle Hofhansla (2003) je v této situaci nutné zpřístupnit bohoslužbu celé Boží rodině a docílit toho, aby se bohoslužba opět stala místem setkání různých generací před Bohem. Takovýto přístup by měl zabránit vytlačování dětí, jejich redukování na ještě „ne-dospělé“ a na výchovné objekty. Děti by měly být oslovovány během promluvy pro dospělé, měly by být pravidelně slaveny rodinné bohoslužby a děti by měly mít podíl na eucharistii bez předchozí rozsáhlé kognitivní přípravy. Dětská bohoslužba jako taková by měla plnit následující úkoly: a) seznamovat se základy víry a zaslíbeními doloženými v biblických textech, b) budovat společenství dětí, představených a celé obce, c) vést k porozumění slavnostem a církevnímu roku a toto prohlubovat aktivní účastí na liturgii, d) pomáhat porozumění symbolům, e) měly by pro ní být přizpůsobeny písně a modlitby, tak aby jim bylo rozumět.

Ve druhé polovině 20. století ovlivnilo průběh dětských bohoslužeb také vytvoření literatury pro jejich vedoucí, které byly postaveny na empirických a prakticko-teologických základech. Svou roli sehrálo také tzv. „hnutí zpěvu,“ díky němuž došlo k vytvoření zpěvníků pro děti. Své kořeny zapustily také ekumenické impulsy (v protestantismu možnost přijímání ještě před konfirmací).

Vývoj v římskokatolické církvi

Výše uvedená historie se zabývá po výtce protestantským prostředím. Jeho praxe však také ovlivnila přístup k dětem v římskokatolické církvi.

K zásadní změně postoje k otázce dětí a liturgie došlo po II. vatikánském koncilu. Do té doby se předpokládalo, že děti se budou účastnit liturgie společně s rodiči. Našli bychom i výjimky – jako např. již zmíněné školní mše, kázání pro děti a chlapecké sbory. Důležitou roli hráli chlapci – ministranti, kteří během slavení liturgie latinskou recitací modliteb v dialogu s knězem zastupovali obec. V rámci májových bohoslužeb a některých dalších slavností mohly mít specifickou úlohu také dívky, a to jako družičky.

V Konstituci o posvátné liturgii přijaté na II. vatikánském koncilu se píše o nut­nosti přizpůsobit liturgii různým skupinám lidí (viz zvláště č. 38-40). Tato výzva byla záhy vztažena také na děti. V roce 1967 se otázkou lepší účasti dětí na liturgii zabývala první biskupská synoda v Římě a v roce 1973 vychází Direktorium pro mše s dětmi.

Toto Direktorium uvádí, že děti potřebují zvláštní péči církve, protože svět, v němž vyrůstají, málo podporuje jejich duchovní růst. Je zde zdůrazněna návaznost na Ježíše, který se dětmi zabýval. Dle Direktoria jsou slova a znamení používaná při mši nedostatečně přizpůsobena chápavosti dětí, ale není nutné, aby všechno bylo dopodrobna pochopitelné, neboť v běžném životě děti také všemu nerozumí, a přesto se nenudí. Na již zmíněné biskupské synodě v Římě bylo prohlášeno, že u mší s dětmi se nemá jednat o „vytvoření nějakého zvláštního ritu, nýbrž o zachování, zkrácení nebo vypuštění určitých prvků a výběr vhodnějších úryvků textů“ (Direktorium pro mše s dětmi, s. 4).

První kapitola Direktoria se zabývá obecnou přípravou dětí na slavení mše. Tvrdí se zde, že plný křesťanský život si nelze představit bez účasti na bohoslužbě a církev se má starat o to, aby pokřtění (tedy i děti) vyrůstali ve společenství s Kristem a s bratry, přičemž zárukou a znamením tohoto společenství je eucharistická hostina, k níž mají být děti přiváděny a do níž mají být uváděny. Toto se děje výchovou, a to jak obecně lidskou (křesťanskou), tak specificky liturgickou. Nejvýznamnější roli hraje osobní svědectví rodičů, jejich konání, tedy to, že rodiče něco činí a děti to dělají jako oni (naslouchání druhému, odpouštění, společná modlitba, a to zvláště při jídle, kdy pospolitost modlící se rodiny může napomoci chápání eucharistické hostiny, etc.). Odpovědnost za děti má ale také celá obec, po níž se vyžaduje opět osobní svědectví a podpora rodin s dětmi. Zmíněna je také potřebnost mešní katecheze, která má vést k uvědomělému a aktivnímu slavení eucharistie. Přímým slavením je možné dětem přibližovat některé liturgické prvky (přivítání, chvalozpěv, etc.). Přiměřeně chápání dětí má nabývat na důležitosti slovo Boží.

Druhá kapitola se věnuje slavení mše pro dospělé s účastí dětí. Zdůrazňuje, že při takovéto mši mohou děti zažívat svědectví víry dospělých a dospělí mohou být obohaceni účastí dětí. Vhodné je však brát na děti ohled (např. jejich oslovením na začátku nebo konci mše) a je možné jim přenechat určité úkoly (zpěv, přinášení obětních darů). Direktorium se zmiňuje o možnosti slavit bohoslužbu slova pro děti na jiném, nepříliš vzdáleném místě, po níž se děti vracejí do shromáždění.

Poslední kapitola pojednává o slavení mše pro děti s účastí menšího počtu dospělých. Od počátku liturgické reformy prý bylo obecným přesvědčením, že pro tyto mše jsou nutná přizpůsobení, nemají však mít specifický ritus, který by se odlišoval od obecné mše. Dle Direktoria mají tato přizpůsobení vést k tomu, aby se děti mohly aktivně a uvědoměle účastnit mše. Co nejvíce dětí má přebírat úkoly během slavnosti (zpěv, čtení přímluv, rozhovor během homilie, etc.), je však nutné posilovat také vnitřní účast dětí, nejen vnější konání. Kněz by se na mši měl důkladně připravit a během ní volit komunikativní způsob jednání a mluvení, jasná gesta a srozumitelná slova. Dospělí se mají mše spoluúčastnit s dětmi, nemají fungovat jako dozor. Mše s dětmi se může konat v kostele nebo v jiném prostoru vyhovujícím potřebám dětí a vhodném pro slavení liturgie, v dobu, která dětem vyhovuje (Direktorium navrhuje ve všední dny s větším časovým odstupem). Vždy by měla být pečlivě připravena, a to dospělými společně s dětmi. Vzhledem k velké vnímavosti dětí k hudbě je vhodné podporovat zpěv dětí a jejich hru na hudební nástroje během slavnosti, přičemž kvůli náročnosti běžně užívaných ordinárií je možné použít i lidové zpěvy. Účasti dětí na liturgii napomáhají také gesta a postoje, které děti samy zaujímají (např. vstupní průvod, průvod s dary) a viditelné prvky, které obsahuje liturgie mešní slavnosti (kříž, světlo, barvy, výzdoba). Dle Direktoria se liturgie nikdy nesmí jevit jako „suchý a abstraktní proces“ (s. 15).

Základní struktura mše nemá být porušena a dětem se nemají přizpůsobovat některé obřady a texty (kupř. aklamace, Otčenáš, trinitární formule). Ze vstupních obřadů je možné některé prvky vypustit a jiné rozvinout, mají však být zakončeny modlitbou, spojovat v jedno společenství a uschopňovat k slyšení Slova a slavení eucharistie. Vždy má být čteno z Bible, nemá se užívat parafrází, je možné vybrat pouze dvě nebo jedno příslušné čtení (jedno ale musí být z evangelia). Direktorium doporučuje, aby pro mše s dětmi byly vytvořeny vlastní lekcionáře. Důležitý je výklad Božího slova, který může mít formu dialogu s dětmi (je vhodné také zařadit úvodní připomínky před čteními). Aby se děti mohly přidat k předsednickým modlitbám kněze, je možné vybrat z Římského misálu texty vhodné pro děti (mají odpovídat liturgickému období). Nepostačuje-li výběr textů, je možné je upravit, ale vždy musí být zachován jejich význam, přibližný obsah a je nutné vyvarovat se všeho, co není slučitelné s formou předsednických modliteb (např. dětinský způsob řeči). Mají být užívány čtyři znění eucharistické modlitby užívané v mešních slavnostech s dospělými. Po eucharistické modlitbě musí vždy následovat Otčenáš, lámání chleba a pozvání k přijímání. Před závěrečným požehnáním je vhodná krátká promluva, opakující a shrnující to, co děti slyšely. Samotné požehnání může být přizpůsobeno situaci dětí, vždy však musí být zakončeno trinitární formulí a znamením kříže.

Po tomto stručném přehledu toho, co Direktorium praví, bych chtěla vyzdvihnout několik momentů v něm obsažených: a) mše pro děti má vždy vést ke mši dospělých, ne být místem, kam se posílají rušící děti, vždy se jí mají spoluúčastnit dospělí, b) děti se mají účastnit mešních slavností celé obce, protože jejich přítomnost je pro dospělé obohacující, má však na ně být brán ohled, c) děti jsou schopny pochopit to, o čem si my dospělí myslíme, že to nepochopí, a máme tendence jim to „odvysvětlit“, d) pokud se děti nechtějí mše zúčastnit, nemusí být přítomny, mohou přijít až k závěrečnému požehnání, e) Direktorium formuluje požadavky na přípravu mší s dětmi, zároveň však poskytuje dostatek prostoru pro jejich přizpůsobení konkrétní situaci dětí i dospělých.

Praxe v římskokatolické církvi v ČR

V praxi římskokatolické církve v České republice se objevují obě formy zmíněné v Direktoriu, a to speciální bohoslužba slova pro děti, konaná buď během nedělního shromáždění, nebo samostatně přes týden, a tzv. dětská mše.

V neděli se liturgie slova koná poblíž prostoru pro dospělé (kaple, krypta, společenský sál), děti odcházejí před prvním čtením a vracejí se po homilii (popř. po Credu). Do „velkého shromáždění“ si často přinášejí věci, které vyrobily, někdy je vystavují u oltáře. Přinášejí obětní dary, jsou vyzývány k modlitbě Páně kolem oltáře, přitom se drží za ruce. Bývají osloveny před závěrečným požehnáním (co si zapamatovaly) či během něj.

Dětská eucharistická liturgie se od slavnosti celé obce více či méně odlišuje dle konkrétní obce. Koná se buď v neděli s určitou periodicitou (jednou za měsíc nebo za 14 dnů), pak se jí často účastní relativně velký počet dospělých (je brána jako varianta k „běžné mši“ – „děti tu mohou pobíhat“, „kázání se dá poslouchat“), nebo ve všední dny opět s určitým časovým odstupem, pak bývá více připravována pro děti a účastní se jí méně dospělých. Koná se v obvyklém liturgickém prostoru – nejčastěji chrám. Prostorové uspořádání bývá povětšinou klasické – předsedající u oltáře čelem k ostatním, přisluhující kolem oltáře, ostatní v chrámové lodi (dle dispozic někdy do půlkruhu). Někdy se můžeme setkat s kruhem účastníků kolem stolu Páně, tak aby tento byl v centru dění. Z hudebních nástrojů se nejčastěji používají kytary, popř. flétny. Zpěvy jsou upraveny pro děti. Děti přebírají co nejvíce úkolů: přinášejí dary – často netradiční – kamínky, aktovku, růženec apod., čtou přímluvy (někdy je i spontánně říkají), účastní se promluvy, drží svíce, tvořivě ztvárňují téma nebo biblický text. Struktura liturgie bývá zjednodušena, užívá se méně čtení, často je liturgie zaměřena k jednomu tématu. Kázání bývají více srozumitelná, často formou dialogu s dětmi, zabývají se netypickými náměty (kázání o kartáči). Během modlitby Páně děti stojí kolem stolu Páně, drží se za ruce. Při slavnosti je využíváno více viditelných prvků, „řeči těla“. Dbá se na vytváření společenství mezi dětmi – blahopřání oslavencům, agapé po slavnosti.

Dětští účastníci mívají zhruba do 13 let, jejich věkový průměr je ale podstatně nižší. Příprava dětské liturgie (slova i eucharistické) bývá v režii laiků, popř. se na ní alespoň výrazně podílejí.

Praxe v ČCE

Krátce bych se také chtěla o průběhu dětské bohoslužby v Církvi českobratrské evangelické, tak jak ji popisuje Katechetická příloha. Ta výhradně užívá termínu nedělní škola. Cílem nedělní školy je dle Keřkovského (1999) bohoslužebné zvěstování (ne výuka, ne pedagogika, ne pouhé převyprávění – nutnost odlišit od jiných forem např. biblické hodiny). Nedělní škola se může konat současně s bohoslužbami, jejichž počátku a závěru se děti mohou účastnit – pak by dle katechetické přílohy měla mít tento průběh: 1) průvodní píseň, 2) motivační uvedení do příběhu, 3) zvěstné vyprávění, 4) opakování pomocí malování, písničkou nebo krátkou hrou-dramatizací, popř. rozhovorem – zvláště starší děti, 5) píseň, 6) modlitba. Nedělní škola však může býti i samostatným shromážděním. V tom případě by se v jejím průběhu měly objevit následující liturgické prvky – úvodní modlitba, čtení z Bible, oznámení, sbírka a závěrečná píseň.

Závěr

Ohlédnu-li se za vývojem dětské bohoslužby, lze říci, že ta se v posledních letech stále více jak v (římsko)katolickém, tak v protestantském prostředí stává dětskou liturgií a je prostorem uzpůsobeným pro děti, v němž se děti mohou projevit. Klade se však důraz na jednotu celé obce s Bohem a před ním, děti – alespoň teoreticky – nemají být z obce jakýmkoliv způsobem vylučovány.

Myslím si, že poněkud stranou zatím stojí otázka, co děti mohou dát nám dospělým, co se od nich můžeme naučit. Sice jak Direktorium, tak německé texty věnované dětské bohoslužbě (Hofhansl, Bargheer) zmiňují, že přítomnost dětí může dospělé obohatit, může prohloubit společenství mezi generacemi, ale tímto konstatováním končí. Vzpomeneme-li si na Ježíšova slova „nebudete-li jako děti“ (Mk 10,15) pak zjistíme, že s tímto konstatováním si nevystačíme, ale měli bychom se zamyslet, co znamená být dítětem a co nás děti učí, a to nejen v negativním smyslu slova – naivita, potřebnost, ale i v pozitivním – schopnost být fascinován, věřit celou bytostí, naslouchat.