Lev Veliký
Lev se narodil koncem 4. století buď v dnešním Toskánsku, nebo v Římě. Důkladné vzdělání získal v Římě a zřejmě brzy vstoupil do služeb římského biskupa.
Již jako jáhen měl velký vliv na rozhodování svých předchůdců Celestina I. (422-432) a Sixta III. (432-440) v otázkách nestorianismu a pelagianismu. Požíval důvěry a byl pověřován diplomatickými úkoly, které spočívaly většinou ve smíření rozhádaných místních vládců. V roce 440 jej právě na takové misi v Galii zastihla zpráva o jednomyslném zvolení římským biskupem.
Lev byl dobrým teologem a právníkem, horlivým kazatelem a duchovním pastýřem, zároveň byl také schopným vyjednavačem. Během svého pontifikátu v letech 440 až 461 musel řešit složité problémy politické i teologické. Pověstnou se stala jeho role vyjednavače v roce 452, kdy byl členem poselstva, které odvrátilo hunského náčelníka Attilu od tažení směrem na Řím.
V roce 455 se mu sice nepodařilo zabránit vyplenění Říma Vandaly, alespoň se snažil zmírnit jejich rabovaní.
V teologických otázkách hájil primát římského biskupa a účastnil se soudobých teologických sporů. Jeho list Tomus ad Flavianum z roku 449, adresovaný konstantinopolskému biskupovi Flavianovi, ve kterém prosazuje christologické schéma jedna osoba ve dvou přirozenostech, byl veřejně předčítán na Chalcedonském koncilu (451). Některými historiky je považován za prvního papeže hodného tohoto titulu. Stejně jako papeži Řehořovi (590-604) se mu dostalo přídomku „Veliký".
Zachovalo se od něj 97 kázání a 143 listů. List Flaviánovi vydal v češtině C. V. Pospíšil ve druhém vydání knihy Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel (Praha 2002, s. 139-144).
Martin Vaňáč
Poslední komentáře