Ondřej Bastl

V roce 1772 napsal franský augustinián-eremita Jordan Simon, který působil ve druhé polovině 18. století v Čechách a ve Vídni, svému příteli, německému historiografovi Michalu Ignáci Schmidtovi o potřebě překládat díla jansenistů, která jsou důležitá pro „vídeňské velikány“. Tak byli označováni muži, kteří založili a přivedli k vrcholu tereziánský reformní katolicismus, z něhož vycházel a na nějž navazoval Josef II.

Mnozí středoevropští kněží, kteří studovali v 18. století v Římě, se vraceli ovlivněni osvícenskými myšlenkami modenského knihovníka Muratoriho. Setkávali se – alespoň zpočátku – s nedůvěrou a obviněním ze zednářství, jako např. r. 1740 kruh mladých duchovních, studujících Muratoriho spisy v Salcburku.

V první pol. 18. století se rozvinul v Itálii, zvláště v prostředí římské kurie, reformní katolicismus, který se pak ve druhé polovině 18. století rozšířil ve střední Evropě, zvláště v zemích habsburské monarchie. Šlo o jakési katolické osvícenství, směs maurinské učenosti, vytvořené na konci 17. století Jeanem Mabillonem, s umírněnou formou jansenismu.