Gerhard van Swieten

V roce 1772 napsal franský augustinián-eremita Jordan Simon, který působil ve druhé polovině 18. století v Čechách a ve Vídni, svému příteli, německému historiografovi Michalu Ignáci Schmidtovi o potřebě překládat díla jansenistů, která jsou důležitá pro „vídeňské velikány“. Tak byli označováni muži, kteří založili a přivedli k vrcholu tereziánský reformní katolicismus, z něhož vycházel a na nějž navazoval Josef II. Byli to především osobní lékař Marie Terezie Gerhard van Swieten, její zpovědník Ignác Müller, světící biskup Ambros Simon Stock a právník, vychovatel císařsových dětí, tedy i pozdějšího císaře Josefa II., Karel Antonín Martini. Po smrti Swietena a Stocka k nim byli přičítáni také baron Kresl a a benediktinský opat Stefan Franz Rautenstrauch.

Gerhard van Swieten (7. května 1700 Leiden – 8. června 1772 Schönbrunn, Vídeň), zakladatel a až do své smrti duše kruhu „velikánů“ (a také zakladatel josefinismu) byl významný nizozemský lékař. Vystudoval filosofii v Lovani (Leuven), přírodní vědy a lékařství pak studoval v Leidenu pod vedením Hermanna Boerhaavea a plánoval akademickou kariéru. Jako katolík se však v Leidenu nemohl stát profesorem, a tak se stal od roku 1745 – i díky kancléři Kounicovi, tehdejšímu vyslanci v Bruselu – dvorním lékařem císařovny Marie Terezie.

Van Swieten u vídeňského dvora postupně získal velký vliv, byl považován téměř za člena císařské rodiny. Kromě místa osobního lékaře působil jako profesor patologie na vídeňské universitě a současně i ředitel dvorní knihovny. Svým vlivem prosadil reformy rakouského vysokého školství (zvláště medicíny, teologie a práv), podnítil založení botanické zahrady ve Vídni a do lékařského vzdělávání zavedl opět klinickou praxi.

Ostře vystupoval proti pověrám, zejména proti pronásledování „upírů“ na Moravě, kde osobně zasahoval v roce 1755 – nazýval pověry „barbarstvím a nevědomostí“. Výsledky svých bádání v tomto směru shrnul v práci, kterou vydal pod názvem Abhandlung des Daseyns der Gespenster (Pojednání o existenci strašidel a duchů). Uveďme pro zajímavost domněnku, že autorovi Drákuly Bramu Stokerovi mohl van Swieten posloužit jako vzor pro jeho románovou postavu lovce upírů Van Helsinga.

Van Swieten se zasadil také o odebrání výkonu cenzury jezuitům, pokusil se podřídit ji císaři a centralizovat, a především se snažil o racionální a vědecké hodnocení zkoumaných knih. Nemůžeme zde opominout vítězný boj van Swietena o vydání knihy Febronia (jinak trevírského světícího biskupa Jan Mikuláše Hontheima) De statu ecclesiae, jež měla pro reformní katolictví zásadní význam. Její povolení v rakouských zemích ovšem vyvolalo v Římě zděšení…

Na druhou stranu přísná jansenistická výchova nedovolila van Swietenovi pustit některá Voltairova díla především pro jejich nepřátelský postoj k církvi a křesťanství, což vyvolalo jízlivou reakci tohoto filosofa.

Van Swieten se stal také členem olomoucké učené společnosti Societas incognitorum (viz minulé číslo). Příznačný je jeho boj s jesuity, které postupně vytlačoval ze všech  jejich posic, zvláště na akademické půdě. Na konci léta 1759 se mu z posice člena dvorské studijní komise (předsedou byl vídeňský kardinál Migazzi) podařilo zbavit Tovaryšstvo posic v akademickém senátu, kde je nahradili augustiniáni a dominikáni, což mělo vliv na university ve Vídni i v Praze.

Swieten se samozřejmě nikdy nepřestal věnovat do hloubky medicíně: z  lékařských prací uveďme alespoň jeho nejznámější dílo – komentáře k Boerhaaveovým Aforismům Commentarii in Hermanni Boerhaave Aphorismos de cognoscendis et curandis morbis (5 dílů, Lovaň, 1741–1772), které bylo často překládáno.

Sám sebe van Swieten nazýval „der kleine Republikaner“ (malý republikán) – proto nepostrádá určitý humor skutečnost, že byl povýšen do šlechtického stavu (Freiherr/baron). Zemřel roku 1772, jeho tělo bylo pohřbeno ve vídeňském augustiniánském kostele vedle Hofburgu, kde se nachází i hrobka, kam byla ukládána srdce zesnulých příslušníků habsburského rodu. O jeho významu pro přísnou katoličku Marii Terezii svědčí její slova, napsaná krátce před jeho smrtí: „Ztrácím van Swietena, umírá jako křesťanský filosof smrtí svatého, a v tom spočívá pro mne veliká útěcha.“ To znamenalo, že jeho protivníci jej nemohli prohlašovat za volnomyšlenkáře a nepřítele církve. Což by – podle mého názoru – ani nebylo pravda. Van Swieten – stejně jako Josef II. – se zasazoval o náboženskou reformu právě z lásky k církvi.