Magnuald Ziegelbauer

Mnozí středoevropští kněží, kteří studovali v 18. století v Římě, se vraceli ovlivněni osvícenskými myšlenkami modenského knihovníka Muratoriho. Setkávali se – alespoň zpočátku – s nedůvěrou a obviněním ze zednářství, jako např. r. 1740 kruh mladých duchovních, studujících Muratoriho spisy v Salcburku. Salcburský arcibiskup, kníže Dittrichstein, byl však Muratorimu nakloněn (poslední dílo italského učence je věnováno právě jemu) a salcburská universita, vedená benediktiny, se postupně stala baštou katolického osvícenství německy mluvících zemí.

V benediktinském řádu, z něhož pocházel mj. jeden z „vídeňských velikánů“, opat Stephan Franz Rautenstrauch, vznikl směr (zvláště mezi mladší generací), který chtěl podle vzoru maurinů zpracovat dějiny svého řádu založené na kritickém studiu pramenů. Jednou z hlavních postav tohoto směru byl švábský historik a benediktinský mnich Magnuald Ziegelbauer, vlastním jménem Johann Michael (5. 10. 1689 Ellwangen – 13. 6. 1750 Olomouc). Základy vzdělání získal na jezuitském gymnasiu v rodném Ellwangenu, roku 1706 vstoupil do benediktinského kláštera Zwiefalten, kde 21. 11. 1707 složil profesní sliby, při nichž obdržel řádové jméno Magnus, jež později pozměnil na Magnoald. Po absolvování dalších studií přijal 21. 3. 1713 kněžské svěcení, po němž se několik let věnoval pastoraci. Od roku 1721 působil na klášterní škole v Ehingenu jako profesor rétoriky, v roce 1725 byl povolán za profesora teologie do Reichenau. Mezitím napjaté vztahy mladého učence s domovským klášterem přerostly v averzi vůči jeho vědecké kariéře, jež vyvrcholila Ziegelbauerovým odchodem z zwie-faltenského kláštera v roce 1730. Je pozoruhodné, že až do své smrti se označoval za jeho člena.

V roce 1731 odcestoval Ziegelbauer – po krátkém pobytu v Göttweigu, kde přednášel morální teologii – na pokyn svého představeného do Vídně, kde se setkal s benediktinem Oliverem Legipontem, s nímž až do konce života udržoval přátelské vztahy. Ve Vídni se podílel na neúspěšném pokusu o založení benediktinského řádového učiliště a začal pracovat na svém hlavním díle, dějinách písemnictví benediktinského řádu, jehož úvodní svazek vydal v roce 1739. V roce 1737 vstoupil do kontaktu s břevnovským klášterem a o dva roky později dostal od jeho opata Benno Löbla úkol sepsat dějiny toho nejstaršího mužského kláštera v Čechách (spolu s dějinami kláštera v Broumově). Ziegelbauer odcestoval do Prahy a již v roce 1740 vydal Epitomae historica regii, liberi, exempti in Regno Bohemiae antiquissimi, celeberrimi, ac amplissimi Monasterii Brevnoviensis, vulgo S. Margarethae Ordinis S. Benedikti prope Pragam. Toto dílo, založené na hluboké znalosti pramenů, je významným počinem českého dějepisectví v epoše osvícenství. Nesmíme zapomenout také na jeho spolupráci s bratry Jeronýmem a Bernardem Pezovými na edici pramenů k dějinám benediktinského řádu (Bibliotheca Benedictina Generalis).

Po návratu do Vídně Ziegelbauerovi finanční tíseň zabránila pokračovat v bádání, proto se v roce 1744 vrátil do Prahy, kde měl nabídku profesury v akademii pro mladé šlechtice, kterou chtěl založit ředitel české dvorské kanceláře Filip hrabě Kinský. Z toho však také sešlo, byť pro tuto myšlenku Ziegelbauer získal opata Löbla. Dlužno dodat, že na ztroskotání plánu měli podíl i jezuité, pro něž by škola byla konkurencí. Ztroskotal i pokus o získání místa na škole při klášteře Kremsmünster. Nakonec se Ziegelbauer uchytil jako člen a později jako sekretář učené společnosti Societas eruditorum incognitorum v Olomouci, která byla důležitá pro počátky tereziánského josefinismu. Jejím cílem bylo mj. ukázat, že katolické náboženství není nepřítelem vědy. Jeho mecenášem se stal zakladatel této společnosti Josef svobodný pán Petrasch (Petraš). Zde dokončil Ziegelabuer, jenž se stal jednou z duší této společnosti, konečně svoje dějiny benediktinského písemnictví (Historia rei literariae Ordinis S. Benedicti) a pustil se do dalších děl, mj. pracoval na dějinách Čech a na dějinách olomoucké diecéze. Bohužel i tato společnost skončila neúspěchem za vydatného přispění jezuitů. Snad i tento neúspěch a spory s nejbližšími spolupracovníky přispěly k brzké Ziegelbauerově smrti.