6. července, ve výroční den Husovy smrti, přenášela opět ČT bohoslužbu z Betlémské kaple v Praze. Sledoval jsem tento přenos již potřetí a třikrát jsem byl zklamán, jak může dopadnout slavení večeře Páně. Chápu potřebu představitelů CČSH „zviditelnit" svoji církev i to, že si myslí, že takovou příležitost mají pouze jednou za rok. Domnívám se ale, že to, co se děje, husitské církvi, všem křesťanům a hlavně věci evangelia samotné spíše škodí. (Píši-li kriticky o liturgii sesterské církve, vůbec to neznamená, že liturgie a život mé vlastní církve je v pořádku.)
Potřeba se vyjádřit byla umocněna i tím, že bohoslužba "na památku M. J. Husa" byla představena jako bohoslužba „s ekumenickou účastí". Vím, že pohled televizního diváka je zkreslen mnoha faktory. Nemůže bezezbytku proniknout do atmosféry dané chvíle. Na druhé straně divák má možnost vidět řadu detailů, které by mu jinak unikly.
1. Ježíš zvolil pro projev své vydanosti všem lidem - eucharistii - pouze úzký kruh Dvanácti. Je sporné, zda lze takovéto dění zprostředkovat televizí. Liturgie nikdy neměla a nemá na zřeteli na prvním místě misijní poslání, které by takovéto počínání snad ospravedlňovalo. Většině populace neříká liturgie vůbec nic, anebo alespoň nic pozitivního. To neznamená, že by se vhodně připravená bohoslužba nemohla přenášet televizí, ale ne večeře Páně.
2. Farského liturgie měla v době svého vzniku jistě mnoho předností - především užití mateřského jazyka, dialogický charakter, důraz na jednotu eucharistie a zvěstování Božího slova atd. Její druhá verze, použitá v Betlémské kapli, se však dnes po desetiletích liturgického a ekumenického hnutí ve většině církví, po znovunalezení liturgické a eucharistické dimenze bohoslužeb v protestantských církvích, po II. vat. koncilu, po limských dokumentech jeví jako úpadková. Umocněná patetickým odosobnělým přednesem předsedajícího a husitským praporcem v pozadí (chyběly jen ukázky dobové bojové techniky) manifestuje taková bohoslužba právě spíš ty negativní polohy, proti kterým kdysi právem vznikala. Zkostnatění.
Součástí eucharistických modliteb všech křesťanských církví Východu i Západu je dnes - tak jako v křesťanském starověku - epikléze organicky začleněná do proudu chval a díků Otci za dílo Syna v Duchu svatém. Ta v použité verzi Farského liturgie chyběla. (Ovšem původní verze Farského liturgie ji obsahuje, stejně tak jako nejnovější, třetí. Proč byla použita verze nejméně ekumenická, je záhadou.) Bylo také nevhodné neorganicky přerušit proud eucharistické modlitby vystoupením pěveckého sboru.
3. Zvěstování božího slova je neméně důležitým vrcholem křesťanské bohoslužby, na což sama husitská církev ve svých počátcích právem ukazovala. V našem kázání ale, které bylo o M. J. Husovi, se na boží slovo příliš nedostalo a bylo velmi obtížné si něco odnést. Od kazatele, vysokoškolského profesora novozákonní exegeze, bych očekával víc, než předvedl. Boží slovo se stalo jakýmsi magickým „ex opere operato", které tím, že je přečteno, a tím, že se ho kazatel formálně dovolává, se má stávat živým, i když kazatel mluví ve skutečnosti o něčem docela jiném.
4. Na liturgii byly i momenty, které českého katolíka, dosud nevyléčeného z protireformačního traumatu, potěší - přijímání pod obojí (i když nepříliš následováníhodným způsobem, namáčením) a zejména přijímání sloužících až nakonec. To jsou prvky, ze kterých si katolická liturgie může vzít vzor.
5. Bohoslužba nemůže být jakýmsi představením (v daném případě nepříliš odborně režírovaným), kam účastníci přicházejí na lístky. Nelze předvádět jednotu církve, která ve skutečnosti neexistuje, ač by jí měli ti, kteří předsedali, sloužit. Co si asi myslí M. J. Hus o těchto představitelích, kteří na sebe nechávají svítit reflektory, avšak jejich minulost zůstává temná bez viditelného pokání?
„Ty tedy, věrný křesťane, slyš kněze Páně a cokoliv učí, co zní dle přikázání nebo rady Kristovy, pilně plň vždy toto přikázání a radu nakolik můžeš; a skutek nejistý pro dobro církve, který radí kněží boží, opatrně vykonávej: neboť nutna jest, co se tohoto týče, hadí opatrnost, aby hlava Kristus neporušeně byla zachovávána." Závěr synodálního kázání M. J. Husa .Vy jste sůl země, vy jste světlo světa. . ." (Mistra Jana Husi sebrané spisy, svazek 1, řada první, díl 1., str. 141, Praha 1904, nákladem J. Bursíka)
V konfrontaci s liturgickou reformou posledního koncilu, přes vědomí vlastních slabých míst, se dnes katolík při takového husitské liturgii ptá, jak se mohlo stát, že se během 74 let z těch, kteří volali po obnově církve, stali zastánci starých pořádků. Církev Kristova nemůže žít jen ze zdůrazňování toho minulého. Tato betlémská exhibice nenabízí přítomným svobodné hlásání božího slova, ale výkrm ideologiemi. Sloužící působí nepřesvědčivě. Zdá se, jako by ani nerozuměli vnitřní dynamice své vlastní tradice, jakkoli odlišné od tradice římskokatolické. Místo toho je připomínáno sakrálními gesty to, čím se toto konání liší. Čím se liší církve i jednotlivé osoby. Tam, kde zmizela touha po jednotě, církev už nežije, nejedná „na Kristovu památku", ale pečuje o svůj vlastní pomník z „tradic odporu". Není-li taková církev mrtvá, je přinejmenším těžce nemocná.
"Přisluhovatel" - kontextem se rozumí ten, kdo má právo udělovat svátost; manželství - nemá právo udělovat svátost žádný z uváděných; je to podivné, avšak tato svátost je jaksi vyňata z úžasné duchovní moci papežů, biskupů i kněží a Ježíš ji přenechal dvěma hloupoučkým, mladým, nezkušeným "laikům" - chlapci a děvčeti; stovky papežů, tisíce biskupů a až miliony kněží nejsou schopni svou mocí vytvořit jediné svátostné manželství. Pojem "přisluhovatel" je matoucí. . . Znáte to dobře, prosím o opravu a vysvětlení.
Vlastimil Plšek
Termín "přisluhovatel" je volen záměrně. Je to ten, kdo slouží při udílení svátosti. Nemyslí se tím ten, kdo svátost uděluje - tím je vždy Kristus. Moc, kterou se svátosti dějí, není mocí papežů (tak naštěstí katolická církev nikdy neučila), biskupů, kněží či "dvou hloupoučkých, mladých, nezkušených laiků", ale mocí Ducha svatého.
Pavel Hradilek