Pokračování seriálu "Obnova liturgie" je tentokrát
nahrazeno následujícím článkem:
6. července, ve výroční den Husovy smrti, přenášela opět
ČT bohoslužbu z Betlémské kaple v Praze. Sledoval jsem tento přenos
již potřetí a třikrát jsem byl zklamán, jak může dopadnout slavení večeře Páně.
Chápu potřebu představitelů CČSH „zviditelnit" svoji církev i to, že si myslí,
že takovou příležitost mají pouze jednou za rok. Domnívám se ale, že to, co se
děje, husitské církvi, všem křesťanům a hlavně věci evangelia samotné spíše
škodí. (Píši-li kriticky o liturgii
sesterské církve, vůbec to neznamená, že liturgie a život mé vlastní církve je
v pořádku.)
Potřeba se vyjádřit byla umocněna i tím, že bohoslužba "na
památku M. J. Husa" byla představena
jako bohoslužba „s ekumenickou účastí". Vím, že pohled televizního diváka je
zkreslen mnoha faktory. Nemůže bezezbytku proniknout do atmosféry dané chvíle.
Na druhé straně divák má možnost vidět řadu detailů, které by mu jinak unikly.
1. Ježíš zvolil pro projev své vydanosti všem lidem -
eucharistii - pouze úzký kruh Dvanácti. Je sporné, zda lze takovéto dění
zprostředkovat televizí. Liturgie nikdy
neměla a nemá na zřeteli na prvním místě misijní poslání, které by takovéto
počínání snad ospravedlňovalo. Většině populace neříká liturgie vůbec nic,
anebo alespoň nic pozitivního. To neznamená, že by se vhodně připravená
bohoslužba nemohla přenášet televizí, ale ne večeře Páně.
2. Farského liturgie měla v době svého vzniku jistě
mnoho předností - především užití mateřského jazyka, dialogický charakter,
důraz na jednotu eucharistie a zvěstování Božího slova atd. Její druhá verze,
použitá v Betlémské kapli, se však dnes po desetiletích liturgického a
ekumenického hnutí ve většině církví, po znovunalezení liturgické a
eucharistické dimenze bohoslužeb v protestantských církvích, po II. vat.
koncilu, po limských dokumentech jeví jako úpadková. Umocněná patetickým
odosobnělým přednesem předsedajícího a husitským praporcem v pozadí
(chyběly jen ukázky dobové bojové techniky) manifestuje taková bohoslužba právě
spíš ty negativní polohy, proti kterým kdysi právem vznikala. Zkostnatění.
Součástí eucharistických modliteb všech křesťanských
církví Východu i Západu je dnes - tak jako v křesťanském starověku -
epikléze organicky začleněná do proudu chval a díků Otci za dílo Syna v Duchu
svatém. Ta v použité verzi Farského liturgie chyběla. (Ovšem původní verze
Farského liturgie ji obsahuje, stejně tak jako nejnovější, třetí. Proč byla použita
verze nejméně ekumenická, je záhadou.) Bylo také nevhodné neorganicky přerušit
proud eucharistické modlitby vystoupením pěveckého sboru.
3. Zvěstování božího slova je neméně důležitým vrcholem
křesťanské bohoslužby, na což sama husitská církev ve svých počátcích právem
ukazovala. V našem kázání ale,
které bylo o M. J. Husovi, se na boží slovo příliš nedostalo a bylo velmi
obtížné si něco odnést. Od kazatele, vysokoškolského profesora novozákonní
exegeze, bych očekával víc, než předvedl. Boží slovo se stalo jakýmsi magickým „ex
opere operato", které tím, že je přečteno, a tím, že se ho kazatel formálně
dovolává, se má stávat živým, i když kazatel mluví ve skutečnosti o něčem
docela jiném.
4. Na liturgii byly i momenty, které českého katolíka,
dosud nevyléčeného z protireformačního traumatu, potěší - přijímání pod
obojí (i když nepříliš následováníhodným způsobem, namáčením) a zejména
přijímání sloužících až nakonec. To jsou prvky, ze kterých si katolická
liturgie může vzít vzor.
5. Bohoslužba nemůže být jakýmsi představením (v daném
případě nepříliš odborně režírovaným), kam účastníci přicházejí na lístky.
Nelze předvádět jednotu církve, která ve skutečnosti neexistuje, ač by jí měli
ti, kteří předsedali, sloužit. Co si asi myslí M. J. Hus o těchto představitelích,
kteří na sebe nechávají svítit reflektory, avšak jejich minulost zůstává temná
bez viditelného pokání?
„Ty tedy, věrný křesťane, slyš kněze Páně a cokoliv učí,
co zní dle přikázání nebo rady Kristovy, pilně plň vždy toto přikázání a radu
nakolik můžeš; a skutek nejistý pro dobro církve, který radí kněží boží,
opatrně vykonávej: neboť nutna jest, co se tohoto týče, hadí opatrnost, aby
hlava Kristus neporušeně byla zachovávána." Závěr synodálního kázání M. J. Husa
.Vy jste sůl země, vy jste světlo světa. . ." (Mistra Jana Husi sebrané spisy,
svazek 1, řada první, díl 1., str. 141, Praha 1904, nákladem J. Bursíka)
V konfrontaci s liturgickou reformou posledního
koncilu, přes vědomí vlastních slabých míst, se dnes katolík při takového
husitské liturgii ptá, jak se mohlo stát, že se během 74 let z těch, kteří
volali po obnově církve, stali zastánci starých pořádků. Církev Kristova nemůže
žít jen ze zdůrazňování toho minulého. Tato betlémská exhibice nenabízí
přítomným svobodné hlásání božího slova, ale výkrm ideologiemi. Sloužící působí
nepřesvědčivě. Zdá se, jako by ani
nerozuměli vnitřní dynamice své vlastní tradice, jakkoli odlišné od tradice
římskokatolické. Místo toho je připomínáno sakrálními gesty to, čím se toto
konání liší. Čím se liší církve i jednotlivé osoby. Tam, kde zmizela touha po
jednotě, církev už nežije, nejedná „na Kristovu památku", ale pečuje o svůj
vlastní pomník z „tradic odporu". Není-li taková církev mrtvá, je přinejmenším
těžce nemocná.
Ohlas na Getsemany 7 - 8/94, str. 28
"Přisluhovatel" - kontextem se rozumí ten, kdo má právo
udělovat svátost; manželství - nemá právo udělovat svátost žádný z uváděných;
je to podivné, avšak tato svátost je jaksi vyňata z úžasné duchovní moci
papežů, biskupů i kněží a Ježíš ji přenechal dvěma hloupoučkým, mladým,
nezkušeným "laikům" - chlapci a děvčeti; stovky papežů, tisíce biskupů a až
miliony kněží nejsou schopni svou mocí vytvořit jediné svátostné manželství.
Pojem "přisluhovatel" je matoucí. . . Znáte to dobře, prosím o opravu a vysvětlení.
Vlastimil Plšek
Termín "přisluhovatel" je volen záměrně. Je to ten, kdo
slouží při udílení svátosti. Nemyslí se tím ten, kdo svátost uděluje - tím je
vždy Kristus. Moc, kterou se svátosti dějí, není mocí papežů (tak naštěstí
katolická církev nikdy neučila), biskupů, kněží či "dvou hloupoučkých, mladých,
nezkušených laiků", ale mocí Ducha svatého.
Pavel Hradilek
Poslední komentáře