049 - březen 1995

Pluralismus jako dogma

Záhy po zvolení první evangelické .biskupky" v Německu vydala rada Evangelické církve Německa prohlášení, podle něhož se všichni, kdo odmítají ordinaci žen, ocitají v rozporu s učením evangelické církve. Známý průkopník evangelicko-katolické ekumeny Reinhard Slenczka (Universita v Erlangen) se pokusil analyzovat proces, v němž je na jedné straně církev otevřená všemu včetně církevních sňatků pro homosexuály, na druhé straně vydá takovéto fakticky exkomunikační vyhlášení o těch, kteří se neprovinili ničím jiným než setrváním v učení reformace a obecné církve. Slenczka ukazuje, jak se od konce padesátých let postupně stal z pluralismu dogmatický princip. Na místo hlásání evangelia jako exkluzívní spásy nastoupil nábor s cílem oslovit co nejvíce lidí, co nejvíce lidí zaujmout, získat a nikoho nevyloučit. Nesmíme nikoho ztratit - ale co když má pravdu Písmo a ti, které vedeme, budou navěky ztraceni naší vinou? Pluralismus jako princip jednání církve tedy znamená inkluzivismus. Z církve se stává platforma odrážející společenskou pluralitu. Vše, co je v rozporu s tímto principem (totiž samo evangelium), je postupně v církvi diskvalifikováno - morálně, právně, nakonec dogmaticky. Hlasatelé pluralismu jsou tolerantní - ale jen do okamžiku, než se setkají s někým, kdo v něco věří, pro koho není jeden názor jako druhý. Pak se ukážou jako nesmiřitelní a sáhnou k prostředkům, které jinak stále odsuzují. Slenczka cituje biskupa Dietzfelbingera, který už r. 1971 otevřeně řekl, že se jedná o boj proti církvi srovnatelný s nacistickým pronásledováním, pouze s rozdílem, že se tento boj odehrává uvnitř církve. Podstata problému je podle Slenczky v tom, že církev přestala žít ze zaslíbení, že .brány pekelné ji nepřemohou", a proto se musí zajišťovat lidskými prostředky. Přestala spoléhat v naplnění Kristových zaslíbení a proto se musí zajímat o čísla a úspěch, o zajištění své role ve společnosti a atraktivitu svého působení. (V německé slovní hříčce zaměnila NachFOLGE a VerFOLGUNG za ErFOLG).

Bezprostředně po seznámení se s názory prof. Slenczky jsem strávil týden s německými kolegy a viděl jsem i druhou stránku téže věci: Rozklad dogmatický je doprovázen rozkladem církevního života a všude je cítit bezmoc:

Všechno jsme už vyzkoušeli, všechno jsme už povolili, a úspěch se stejně nedostavil. Zdá se, že nejstarší a nejmladší kolegové si uvědomují příčiny tohoto stavu, jsou však rychle umlčeni ostřílenými diskutéry střední generace, a obvinění z netolerantnosti zřejmě umlčí každého. Vracel jsem se s 3. strana radostí, že u nás ještě mohu otevřít Bibli kdekoli, aniž bych se musel bát pokřiku stoupenců absolutní emancipace a dalších podobných. Pluralita předpokládá základní jednotu a nepřekročení určité hranice, za níž začíná sesuv, který už nikdo nezadrží.

Jaroslav Vokoun

Vatikán uvaluje sankce na biskupa Jacquese Gaillota

13. ledna 1995 Řím oznámil, že papež odvolal Msgr. Gaillota

z postu biskupa v Évreux. .Byl jsem povolán do Říma kard. Gantinem, prefektem Kongregace pro biskupy na 12. ledna 1995. Požádal mne, abych 4. strana podal demisi, což jsem odmítl. Oznámil mi tedy, že mi bylo odebráno mé biskupské pověření a biskupství v Évreux je od poledne 13. 1. 95 považováno za neobsazené." Bp. Gaillot (59 let) byl biskupem v Évreux od r. 1982.  Svou misi charakterizoval r. 1991 slovy: .Je nezbytné se především zaměřit na chudé, projevit svou solidaritu s lidmi na okraji, naslouchat jim a navštěvovat je. . . Pokouším se být tam, kde žádný z nás není, a obracet se na lidi, k nimž bychom nikdy nedosáhli." Jeho postava je známa po celé Francii i za jejími hranicemi a jeho biskupské působení bylo doprovázeno řadou skandálů.

V r. 1988 se při jednání francouzské bisk. konference vyslovil za možnost kněžského svěcení pro ženaté muže, zúčastnil se dialogu s E. Drewermanem a s konzervativním biskupem Leonardem, kritizoval blahosklonnost církve vůči tradicionalistům, ale především proslul svými aktivitami týkajícími se lidských práv, lidí na okraji, imigrantů, nezaměstnaných, chudáků, vězňů, nemocných AIDS a rozhovory poskytnutými erotickému časopisu .Lui" a časopisu homosexuálů .Gai Pied". .Necítím se přitom uspokojen, jak se o mně říká. Věřím, že existují postoje na základě evangelia, při nichž bude někdo skřípat zuby, pokud se jim někdo jiný pokusí být trochu věrný. Pro evangelium neexistuje zakázané území."

Reakce J. Gaillota na odvolání:

O svém odvolání J. Gaillot prohlásil, že se cítí .poněkud odstrčen", nicméně ujistil, že .církev zůstává mou rodinou" a že se pokusí od nynějška .sloužit jinak, jak budu moci". .Jel jsem do Říma, aniž bych věděl, že proti mně bude přijato toto opatření. Neznám žádný podobný případ z historie, a proto jsem byl krajně překvapen." Na otázku po důvodu tohoto rozhodnutí řekl, že .jich je jistě více. Už déle jsem slýchal, že jsou věci, které se nedělají, že co je moc, to je příliš, a už je čas, aby mne odvolali z funkce." Podle jeho názoru je přitom nejpodstatnější jeho přítomnost ve sdělovacích prostředcích, .ale i množství stížností, které na něj začaly přicházet do Říma a postoje, které se neshodovaly s postoji Říma." Tvrdí, že proti sankci udělené Vatikánem .nebylo odvolání a ani bych si o tom nepřál diskutovat". .Rozloučím se se svou diecézí v Évreux a trochu se stáhnu do ústraní, abych měl čas přemýšlet a modlit se v klášteře".  Tiskové středisko Svatého stolce publikovalo následující nepodepsané komuniké:

1. O Msgr. Gaillotovi, od r. 1982 biskupovi z Évreux, během minulých 10 let nelze říci, že by vzal na vědomí doporučení a připomínky, týkající se způsobu výkonu biskupské služby, učitelské a pastorační jednoty s církví. 

2. Kardinál prefekt Kongregace pro biskupy s ním uskutečnil dlouhé pohovory v Nancy r. 1987 a v Římě v letech 1992 a 1995, aby mu sdělil otázky, znepokojení a negativní reakce vyvolané na všech místech jeho chováním, jím zaujímanými postoji a jeho častými cestami mimo jeho diecézi. 

3. Svatý Otec u příležitosti návštěvy .ad limina" mu neváhal adresovat přísné varování, aby dále nejednal mimo křesťanské společenství. 

4. Jako předsedové Francouzské biskupské konference upomínali kard. A.  Decourtray v r. 1989 a Msgr. J. Duval r. 1994 postupně Msgr. Gaillota na jeho povinnosti biskupa katolické církve. Ve společném prohlášení s kard. Decourtrayem z 15. 2. 1989 Msgr. Gaillot zaujal své stanovisko k víře, magisteriu Sv. Otce a ke kanonické disciplíně.

5. Bohužel, tento prelát neprojevil schopnost k výkonu služby jednotě, která je první povinností biskupa.

Pozn. autora: Deklarace z r. 1989 zmiňuje sice společnou víru mezi bp.  Gaillotem a kard. Decoutrayem, ale vyžaduje .shodu a poslušnost" vzhledem k papeži a učení církve a .velkou obezřetnost, aby veřejná prohlášení neprobouzela domněnky o konfliktu mezi společným dobrem společnosti a působením křesťanského svědectví".

Pozn.: Nakladatelství Síť připravuje o J. Gaillotovi životopisnou publikaci s názvem .Jacques Gaillot - biskup těch druhých".

Na základě Le Courrier ze dne 14. 1. 94 zpracoval Pavel Podorebský

"Hříchy" biskupa Gaillota

1983: Jacques Gaillot, krátce biskupem malé diecéze v Évreux, se distancuje od biskupské konference. Chce .tvořit mír bez atomových zbraní, které jsou ve Francii tak posvátné".

1984: Gaillot nebrání soukromé katolické školy, vyhledávané francouzskou vyšší střední vrstvou: .Jsou většinou jen pro privilegované; církev má naléhavější úkoly, než zřizovat elitní školy." 1985: Biskup Gaillot varuje v Le Monde před .pohřbíváním koncilu".

1988: Biskup Gaillot na biskupském shromáždění v Lurdech požaduje připuštění ženatých mužů ke kněžskému úřadu. Tento požadavek vytrvale a veřejně opakuje. Staví se proti ostrému odsouzení Scorseseho filmu .Poslední pokušení" biskupy. .Je v něm mnoho pravdivého," říká Gaillot po návštěvě kina.

1989: Biskup Gaillot dává interview .pánskému" časopisu Lui: .Rozkoš patří k člověku". A do časopisu pro homosexuály .Gai Pied" píše článek:

.Církevní obce potřebují spolupráci homosexuálů." 1989: Gaillot veřejně oznamuje, že se jej papež zdráhá přijmout.  1989: Jako jediný francouzský biskup se účastní slavnosti v pařížském Pantheonu: u příležitosti 200. výrocí Francouzské revoluce zde byl pohřben tehdy demokraticky zvolený a republikánsky smýšlející biskup Grégoire.  1989: Účast na antirasistické demonstraci s demokratickou levicí.

1990: Biskup Gaillot hájí užívání kondomů za účelem ochrany před aids.  1992: Gaillot tvrdošíjně požaduje připustit ke svěcení v katolické církvi i ženy. Chválí rozhodnutí anglikánské církve Velké Británie udílet kněžství i ženám.

1994: Účast na lascivní televizní show .Frou-Frou"; Gaillot zde brání práva cizinců. Opakovaně kritizuje nové francouzské přistěhovalecké zákony.  1994: Televizní diskuse s Eugenem Drewermannem. Gaillot Drewermanna zve do Évreux na květen 1995.

1994: Spolu s abbé Pierrem brání bezdomovce, kteří obsadili neobývané domy v Paříži.

z Kirche Intern přeložil JaS

Chovej se jako biskup

Biskup se vrátil do svého sídla, ale ve vjezdu mu brání špatně zaparkovaná škodovka. Neváhá a chvilku škodovkou lomcuje, až ji odsune o metr dále. Po vjezdu do dvora je napomenut svými podřízenými, že takhle by se jako biskup neměl chovat. Tentýž biskup, druhá scéna, před arcibiskupským palácem. Biskup si všimne, že řidič jednoho ze zahraničních biskupů neví, jak opravit závadu na motoru. Vyhrne si rukávy, chvilku se přehrabuje v motoru a poruchu opraví. Upozorní, že by tato porucha mohla mít tragické následky. Po vstupu do paláce je napomenut biskupskými kolegy, že tohle jako biskup nemůže dělat. Takže díky Bohu za biskupa, který se nebojí ušpinit od práce a nechová se jako feudál obklopený servilními lokaji a lichotníky!

  • jv-

Jak překonávat v pastoraci fundamentalismus?

(Zpracováno podle knihy W. Beinerta Christentum und Fundamentalismus, Steyler Verlag 1992)

Fundamentalisté vystupují obvykle jako praví věřící, pravověrní křesťané, to nás však nesmí zmást. Fundamentalistický postoj je neslučitelný s postojem víry, a proto představuje vážný pastorační problém. Nejde nám o boj proti názorům fundamentalistů, naopak, v této věci se od nich můžeme i lecčemu přiučit, například v kritice moderních iluzí, jde o zápas s postojem, který se jeví jako víra, ale je skutečné víře na překážku.

Skutečná víra obsahuje prvek důvěry, naproti tomu fundamentalistický postoj vyplývá ze strachu. Fundamentalisté bojují proti moderně, přitom však fundamentalismus je jev typický právě pro modernu - pro dobu, kdy se rozkládají samozřejmé základy společnosti, kdy se svět stává nepřehledný, kdy i v náboženství vzniká otázka, čemu ještě můžeme věřit. Pro fundamentalistu je typický požadavek jistoty, zvýšená potřeba jistoty. Chci mít jistotu

  • slyšíme dnes kolem sebe stále. Je třeba zdůraznit, že tato úzkost zmoderního světa není jen problémem prostých lidí, naopak, každodenní kontakt svysoce komplexními skutečnostmi vede khledání jednoduchého pohledu víry často přírodovědce, lékaře, manažery a hospodářské specialisty. Víra a jistota však jsou vurčitém smyslu alternativami, víra znamená vyjít do nejistoty, spolehnout se na věci, které ještě nejsou ověřitelné. Dalším bodem, kde fundamentalismus brání rozvoji postoje víry, je fixace na určité slovní formulace. Ty jistě patří kvíře a je nutno je brát vážně, ale nelze je jednoduše ztotožnit sfundamentalistickými hesly pravda a pravověrnost. Už Tomáš Akvinský říkal (Summa theol. II,1,2 ad 2), že akt víry není zaměřen kdogmatům, ale kvěci, o níž mluví. Slovní formulace se mohou a musí měnit, ale fundamentalista to vnímá jako zvýšení nejistoty. Je třeba mu pomoci ktomu, aby se jeho víra stávala personální, tj. aby se vztahovala kBohu, nikoli květám o něm. Ježíš říká: Já jsem pravda - výrok, jehož význam nelze dost docenit. Ježíš je fundament - na rozdíl od dobových formulací tentýž - včera, dnes a navěky. Tato personální pravda se také musí postupně stávat pravdou našeho života, naší cestou, nesmí tedy zůstat omezena jen na slovní formulace. Pravda Kristova současně osvobozuje člověka (Jan 8,31n), a ktéto svobodě je třeba fundamentalistovi pomoci.

Křesťanský fundamentalista (na rozdíl od islámského) vidí svůj ideál v idealizované minulosti, ve starém. Je třeba mu pomoci ke zkušenosti, že náš Bůh činí nové věci, že život s ním přináší překvapení, zkušenosti, které jednoduše nejsou opakováním toho, co tu bylo, zejména pak že vyžaduje nová, neobvyklá rozhodnutí, což je právě věc, z níž má fundamentalista největší strach a je třeba mu v této věci být oporou. Je třeba naučit jej objevovat 8. strana v proměnách života působení Božího Ducha, nikoli jen chaotický proces rozkladu. Současně je nutno cvičit dar rozlišování.

Fundamentalista má strach z plurality, a proto není schopen skutečného vztahu. Společenství fundamentalistů, o němž s nadšením dokáže hovořit, je iluzorní - je to společenství lidí na útěku před světem, lidí, kteří se neobohacují svou rozdílností, ale utvrzují v dosaženém stavu a blokují další zrání. Toto společenství je zpravidla vysoce autoritářské, což představuje další překážku pro zrání víry. Osvobodit se z něho je těžké, může to znamenat i ohrožení psychiky jako při odložení drogy. Pluralita, z níž má fundamentalista strach, však není jen v církvi kolem něho, ale je i v jeho nitru. Aby jí unikl, musí ji promítat mimo sebe, a to tak, že sebe a své spojence ztotožňuje zjednodušeně s dobrem a ostatní se stávají nepřáteli a služebníky ďábla - on sám je samozřejmě spojencem Boha a braní jména Božího nadarmo je jeho obvyklý hřích. Jeho spolubojovníci nejsou jen lepšími křesťany, ale jedinými opravdovými křesťany. Tento dualistický pohled na lidi (nikoli jen na jejich názory!) dále prohlubuje fundamentalistovu neschopnost navázat opravdový vztah. Není schopen rozhovoru - jeho předpokladem je pluralita -, ale dokáže pouze zvěstovat svou pravdu. Proto mu argumentací nelze zpravidla pomoci.

Jak již bylo řečeno v úvodu, jde o problém víry a lze jej řešit pouze posilováním víry, podporou růstu ve víře. Důležitou věcí je prevence. Především je třeba převzít od křesťanských fundamentalistů to, v čem mají pravdu - tedy zpravidla jejich kritiku moderních iluzí (prosazovaných svého času neméně fundamentalisticky), jejich zájem o pravdu a hodnoty ohrožené moderní libovůlí a skepsí, ochotu naslouchat ověřeným autoritám, učit se z tradice. Dále je nutno včas identifikovat lidi ohrožené fundamentalismem - lidi s pocitem, že jim vše přerůstá přes hlavu, že ztrácejí základní jistoty, lidi ztrácející orientaci ve světě. (Tito lidé jsou současně s fundamentalismem ohroženi i útěkem k sektám nebo k drogám apod.) Zvláštní pozornost je třeba věnovat mladým lidem, kteří jsou pro své mládí zvláště náchylní k nemilosrdnému vidění druhých, démonologii, mravnímu rigorismu a pocitu nadřazenosti nad druhými. Je třeba učit lidi rozdílu mezi důvěrou, kterou dává Bůh, a lidskými jistotami, mezi tím, co je skutečným fundamentem pro víru, a tím, co se může a má proměňovat. Je třeba umožnit prožitek církve jako pluralitního Božího lidu na cestě dějinami, jako dnešního pokračovatele v živé, neuzavřené tradici.

Zvláštní problém představuje fundamentalismus politický, tíhnoucí dnes zpravidla k radikální pravici. Přátelení se křesťanů s různými diktátory vrhá špatné světlo na celou církev, a třebaže jsou tato hnutí dnes malého významu, nelze do budoucna vyloučit, že vyrostou a zatočí se svými nepřáteli tak, jak se sluší na ty, kdo bojují proti absolutnímu zlu za záchranu svatých hodnot. Proto je nutno zodpovědně zvažovat svůj vztah k současnému politickému systému, k němuž jistě musíme být kritičtí, ale bez pošilhávání po nedemokratických řešeních. Nespokojenost katolíků s první republikou vehnala mnohé z nich do blízkosti fašismu - to nám musí být dnes varováním.

  • jv-

P.S.: Jak se právě dozvídáme, tato vcelku nevinná brožurka, v níž autor nikoho výslovně nejmenuje, pohněvala nejvýznamnější vnitrocírkevní sektu natolik, že zmařila udělení čestného doktorátu autorovi v Polsku. Nejprve se hrálo na nacionalistickou strunu - autor byl obviněn z .protipolského smýšlení", a když se to ukázalo jako nevěrohodné, byla zvolena osvědčená cesta přes kurii. Inu, kdo nemá dost víry v Boží jednání, musí intrikovat.

Františkáni pri OSN

"Sme františkánski muži a ženy, ktorí sú nasledovníkmi sv. Františka z Assisi.  Veríme, že všetko stvorenie, od najmenších organizmov až po ľudské 10. strana bytosti, je vo vzájomnom vzťahu. Na tejto planéte a s ňou. Uvedomujeme si, že tieto vzájomné vzťahy sú ohrozené odmietaním pripustiť existenciu týchto vzájomných väzieb, ako aj vykorisťovaním a nadvládou človeka nad ostatným stvorením.

Berieme na seba záväzok podporovať uvedomovanie si tejto vzájomnej závislosti, aby všetko stvorenie mohlo žiť vo vzájomnom súlade. Tento záväzok budeme realizovať službou vlastným členom, službou zamestnancom a nevládnym organizáciám OSN, a to spoluprácou, výchovou a činnosťou týkajúcou sa starostlivosti o stvorenie, pomoci pri udržiavaní a obnove mieru a starostlivosti o chudobných.

Tieto naše ciele považujeme za zhodné s cieľmi Charty OSN a Deklarácie ľudských práv OSN." (Prehlásenie Franciscans International)

Franciscans International (FI) je názov jednej z 1 700 nevládnych organizácií (s pasívnym právom) pri OSN, ktorej členmi sú príslušníci všetkých františkánskych rádov. Vytvárajú skupiny, ktoré sú napojené na informačnú sieť s centrom na sekretariáte FI pri OSN v New Yorku. Druhá informačná sieť so sídlom sekretariátu v Bolívii pracuje v oblasti ľudských práv a ekológie.  Aktívne podporuje všeobecné ľudské práva na celom svete a slúži na obhajobu spoločenskej a ekologickej spravodlivosti.

V súčasnosti FI usiluje o prijatie medzi 400 organizácií s aktívnym právom.  Postavenie, ktoré má FI pri OSN a náklonnosť Spojených národov dáva nádej, že tento dôležitý krok sa v krátkom čase podarí uskutočniť. FI bolo poverené aj konzultáciou a prípravami Kodaňskej konferencie.  Generálny minister rehole Menších bratov (františkánov) Hermann Schalück vo svojom prejave na pôde OSN v New Yorku 27. októbra 1993 okrem iného povedal:

.Sebachrániaci postoj nemôže byť odpoveďou tých, ktorí budujú Božie kráľovstvo cez dialóg a solidaritu. . . Tak ako naši predkovia každý rok potrebovali sláviť Paschu, aj my potrebujeme paschu (prechod) z mentality chápajúcej našu službu len ako službu spoločenstvu viditeľnej cirkvi do mentality chápajúcej františkánsku službu ako spoluprácu v širšej ľudskej rodine a pre ňu, spolu s laikmi a chudobnými. Nuž a prečo by sme nemohli dosahovať tento cieľ hoci aj s OSN? Potrebujeme byť otvorení na nové hnutia a prejavy Ducha. To nech je dôsledkom nášho evanjeliového života. Potrebujeme paschu (prechod) z našich výsostne lokálnych záujmov k záväzkom voči celému spoločenstvu. . . Bonaventúra a Scotus a celá naša františkánska tradícia nám dáva dôležitú lekciu aj dnes zvlášť v tom, že svedkovia sú dôležitejší než učitelia, básnici a proroci sú dôležitejší než advokáti minulosti, vizionári dôležitejší než administrátori status quo, že žiť ako chudobní a s chudobnými je dôležitejšie ako akákoľvek teológia, že svedectvo života je dôležitejšie než teória.

Jeden z našich bratov sa ma opýtal, či nemôže byť pre františkánov nebezpečné stretávať sa a pracovať v OSN. Odpovedal som mu, aby porozmýšľal, prečo sa chcel František stretnúť so sultánom v jeho paláci."

Ján Krst. Balázs OFM

Setkání s církví bojující v Londýně

Cestováním člověk poznává nejen jinou zemi, jiné lidi a jejich tradice, jejich církev, ale také sebe sama, své meze a svou církev. Když jsem přemýšlela, jak nazvat pár střípků ze svého pobytu v Londýně, kde s manželem trávíme letošní rok na studiích, napadla mě slova, která v dnešním jazyce buď zapadla a nebo změnila svůj význam, .církev bojující". Ne, opravdu nechci hovořit o tom, jak se církvi v Anglii daří bojovat o její hmotné zabezpečení či politický vliv, jak mezi sebou bojují jednotlivé denominace a náboženství.  Rozlišení církve na nebeskou - vítěznou a pozemskou - bojující mělo a má jiný význam. Středověká teologie církví nebeskou mínila tu církev, která je již plně sjednocena s Kristem v jeho vítězství nad hříchem, smrtí a ďáblem. Církev pozemskou - bojující, pak chápala jako tu, která zápasí o spásu světa Kristem darovanou. Ve svém boji bývá zraňována i zrazována, tak jako byl Kristus, ale nepřestává věřit, doufat a milovat. Snad se mi podaří stará slova trochu oprášit, neboť právě o takové církvi, která na různých frontách bojuje o spásu světa, bych chtěla psát.  Kaplanství (katolická studentská kolej), ve kterém bydlíme, čítá celkem 70 studentů a je spravováno sestřičkami z řádu sv. Alexy. V komunitě, jež je s kaplanstvím spojena, jich žije celkem osm a nejmladší z nich je něco málo přes šedesát. Chodí v civilu, pro mladé lidi, včetně extravagantních studentů herectví a malířství, mají nejen tiché pochopení, ale dokáží si s nimi o jejich životě povídat, aniž by jim chtěly dávat rady, co dělají špatně. Umějí se nahlas smát, a i když jsou staré a často nemocné, nepůsobí utrápeně.  Řád sv. Alexy se věnoval učitelství v době, kdy chyběly dobré státní školy, ať už pro děvčata, či pro ty, kdo soukromou školu nemohli zaplatit. Dnes se jejich školy zavírají. Řád se zmenšuje, do naprosté většiny komunit nepřicházejí zájemkyně o noviciát. Modlitby pokračují a pokračuje ještě i péče, kterou mohou dát. Co mě nepřestává udivovat, je jejich naděje. Sestřička Mary Peter, jedna z nejstarších, mi řekla: .Do naší komunity už nepřijdou mladé sestřičky. Necítily by se tady doma. Naše služba končí, ale to neznamená, že by byli mladí lidé méně zbožní. Jen jejich životy víry musí vypadat jinak, protože je žijí v jiné době. Jako zakladatelé našich řádů museli najít svou cestu, i vy budete muset najít svoji." Čtyřletá známost s Heythrop College, jezuitskou teologickou fakultou, kde nekatolíci nejen studují, ale již více než dvacet roků učí, a to i teologické obory, mi dává důvěru, že ekumena nemusí být jen platonickou láskou, ve které se skutečný vztah nikdy nerealizuje. Intercommunio je zde dlouholetou praxí. Kristovo pozvání není zastíněno administrativním odstrčením těch, kdo sice věří stejně, ale patří do jiné denominace. Na téma vlastnického vztahu k eucharistii říká jeden z římskokatolických přednášejících: .Kdo o takové věci může říci, že je jeho!" Zeptala jsem se mladého jezuitského kněze, jak by si přál, aby se chovali křesťané z jiných církví při bohoslužbě, kterou slouží. Jednoznačně dával přednost tomu, aby přišli k přijímání, cítí-li se Kristem pozváni ke svátostnému stolu. Říkal, že většina kněží, které zná, nemá ráda otázku: .Můžeme přijít k Večeři Páně, když nejsme z římskokatolické církve?", neboť tato otázka je prý staví do role policistů. Oni svému povolání takto nerozumějí.  Mnozí z nich se prý bojí otevřeně vyslovit pozvání, neboť to znamená jednat proti vlastním církevním předpisům a ani v Anglii o donášku informací na vyšší místa není nouze. Kněží nechápou, proč je křesťané z církví, které přijímání jinde umožňují, stavějí do tak nepříjemné situace, proč raději nevyužijí své svobody.

Zápas o jednotu církve má svá dílčí vítězství, ale zdaleka není u konce.  Eucharistie, která sjednocuje, působí svou uzdravující mocí na vztahy křesťanů, jejichž domovské církve se stále zraňují, a zároveň mocně volá k úsilí o jednotu. Anglikáni, kteří přestávají věřit, že je kdy Řím bude brát jako partnery, katolíci, kterým je dáváno najevo, že jsou nepřátelé, ať se tváří otevřeně jak chtějí, metodisté, baptisté i dva zatoulaní husité zde smějí čerpat sílu.

Z Heythropu skrze spolužáky a učitele vedou kroky na další místa bojující církve. Farnost Panny Marie a všech andělů, kde slouží jeden z učitelů a jeden ze spolužáků, je pověstná svou starostí o chudé a postižené. Zdejší bohoslužby jsou podstatně živější než v jiných farnostech. Stařičký kněz Michael se přes dvacet let snažil o otevřenost a službu obyčejným lidem z ulice. Když mu bezdomovci postupně ukradli zlaté kalichy a jiné cenné věci, začali mu představení vyčítat, že kdyby to všichni dělali jako on, tak kam by prý církev došla. Michael si ale pevně stojí za tím, že se církev musí rozhodnout, bude-li se starat o lidi nebo o věci. A tak je tato farnost využívána k tomu, že se sem posílají .nepohodlní" lidé. Na faře bydlí vedle dvou kněží jedna řádová sestřička, která pracuje coby kaplanka ve vězení, dva studenti, dva postižení lidé, jeden antiklerikální básník a jedna malířka.  Společně si vaří, společně umývají nádobí a starají se o dům. Chodí sem mnoho nejrůznějších hostů. K nedělnímu stolu jsou obvykle zváni lidé z farnosti, kteří nemají kam jinam jít.

Dalším místem, které mě nutí konfrontovat se s vlastními mezemi, náboženskými předsudky a strachy je jezuitská komunita, v níž žijí tři z mých přátel, nebo vlastně čtyři, ještě .poslední jezuita, který chodí v černém", jak říká Gerry, jejich černá kočka. Tento dům se nachází v jedné z chudších čtvrtí Londýna, v Harlesdenu. Celou komunitu tvoří šest jezuitů, z nichž pět studuje. Dva z mých přátel vedle studia pracují s lidmi postiženými AIDS.  Gerry chodí na návštěvy do nemocnic, Michael pracuje pro ekumenickou charitativní organizaci CARA, u které se zastavím déle.  V Londýně je poměrně dost organizací, které nabízí takto nemocným lékařskou a sociální pomoc; CARA se snaží nabídnout duchovní podporu.  Je možné zde mluvit o Bohu, o zkušenosti s ním, která není upírána homosexuálům ani prostitutkám či narkomanům. Lidé, kteří sem přicházejí, se jinde denně setkávají s nepřijetím a strachem. Ve společnosti i v církvích je zabydlené rozlišení mezi .těmi, kdo za to nemohou", kdo se nakazili např.  při transfúzi, a těmi, .kdo si za to mohou sami". Nutno říci, že nemocní toto rozdělení většinou nepřijímají. Michael mi vypráví o zkušenostech s tzv. .zbožnými křesťany", kteří přijdou nemocným pomáhat, protože k víře patří pomoc těm, kdo jsou v nouzi, ale zároveň se snaží hledat příležitosti, 14. strana jak nemocným ukázat, že AIDS je výsledkem jejich hříšného způsobu života.  Michael říká: .Takoví pomocníci udělají více škody nežli užitku. Myslí si, že zastupují samu spravedlnost, a přitom tolikrát druhé zraní." CARA se snaží vytvořit prostor, kde naslouchání je důležitější než poučování.  Vede centrum, kde bydlí asi dvanáct nemocných, kteří se o sebe již nemohou starat, ostatní mohou docházet. Každý den je zde možnost navštívit nějakou skupinu - ať už zaměřenou na biblické čtení a společnou meditativní modlitbu, na výtvarnou práci, drama či sport. Vedle toho se odehrávají osobní rozhovory s duchovními či s lidmi, kteří prošli zvláštní přípravou k této službě. Svátostná pohostinnost je zde samozřejmostí.  Vedle svátosti smíření se zde slaví každý pátek eucharistie a po ní následuje společný oběd. Jednou za měsíc je možné přijít na neděli sdílení. Při obou příležitostech různým liturgiím předsedají duchovní z římskokatolické církve, anglikánské církve, metodisté, baptisté a další.  Ve společenství nelze rozeznat, kdo přichází, aby pomáhal, a kdo přišel, aby mu bylo pomoženo. Asi poprvé v životě jsem zde seděla kolem jednoho eucharistického stolu s homosexuály, řádovými sestřičkami, bývalými prostitutkami, narkomany, a nepoznala jsem, kdo je kdo. A dokonce: síla pokoje, smíření, vlídnosti a lásky zde člověka pozve ke sdílení, jež už rozdělovat a značit nepotřebuje. Není to tím, že by Bůh a řády jemu připisované byly daleko, ale snad právě tím, že je tolik blízko.

Několik setkání s církví odvážnou, s církví bojující - a opět se musím ptát, co se to stalo s naším pochopením Písma, tradice, s našimi bohoslužbami, modlitbami, že tak málo toužíme měnit svět láskou? Protože, zdá se mi, kdybychom svět měnili láskou, pak bychom jej skutečně měnili. Církev bojující, ovšem, nežije pouze v Londýně. Žije i u nás doma. Možná, že v Praze, v Brně nebo v Plzni je menší a potřebuje více odvahy. Myslím si také, že na to, aby ji člověk rozpoznal, nemusí být cizincem, i když někdy pobyt v jiné zemi může pomoci.

Náboženské zmatení v Bulharsku

Ve změněných poměrech v Bulharsku patří i mezi komunisty k dobrému tónu hlásit se k pravoslaví a odvolávat se na pravoslavné národní kořeny.

Účast na bohoslužbách je však nízká a v zemi panuje naprostá náboženská nevědomost, v níž se těší popularitě vědmy a léčitelky jako baba Vanga.  Dekorativní vystupování duchovních při společenských akcích nesmí zakrýt skutečnost, že zákonně život církví, např. ani vyučování náboženství ve školách či přístup do sdělovacích prostředků, prakticky vůbec zajištěn není. Bulharské pravoslaví se nachází v prozatím neřešitelném schismatu, které mělo původně politické příčiny. Pronásledování pravoslavné církve v Bulharsku bylo v 50. letech ještě krutější než proticírkevní boj u nás, a církev se podařilo totálně zglajchšaltovat, takže ji změněná politická situace zastihla nepřipravenou a bezradnou. Zkompromitovaní metropolité sice vydali prohlášení lítosti za svá selhání, ale věc se vyhrotila, když bývalý disident, atomový fyzik a kněz Sabev usedl do vedení vládního úřadu pro církve a začal zkompromitované funkcionáře, v první fázi patriarchu, likvidovat podle komunistických zákonů. Podařilo se mu s několika metropolity zorganizovat novou synodu, která však nezískala podporu Moskvy ani Cařihradu a prosazovala se čistě mocenskými prostředky, jimž se po změně vlády nevyhýbá ani druhá strana. Sabev se ovšem rozešel se svými původními, ostatně také zkompromitovanými spojenci a svou stranu Spasenije postupně přebudoval na samostatné arcibiskupství, s tvrdě antikomunistickým a antiekumenickým charakterem. Vpodstatě se už dnes jedná o bizarní sektu. Ještě ve vládní funkci se mu sesazením velkého muftího, podezřelého ze spolupráce se státní bezpečností, podařilo vyvolat obdobné schizma i mezi muslimy. Sabevem vytvořená synoda by dnes byla ochotna ke spojení se starou, ale ta požaduje pro příslušné biskupy nejtěžší církevní tresty a navíc se již vytvořila zdvojená hierarchie. Katolíci, protestanté, a samozřejmě i různé americké sekty tvoří sice jen mizivý zlomek obyvatelstva (sotva jedno procento), jsou však velmi aktivní a pružní a to budí hněv pravoslaví, v současnosti neschopného akce.

Vidíme-li situaci v Bulharsku, musíme být vděčni Bohu a duchovní zralosti biskupů z podzemní církve, že se u nás nepodařilo vyvolat podobný rozkol.

podle MDKI Bensheim, 1/95, s. 10-13

Šedá Eminence

Král, Ježíš Kristus, Církev - Bůh v těchto třech jménech. (Bossuet) Kdo tudy jdeš, není to podivné, že démon je tak blízko anděla (nápis křídou na náhrobku Otce Josefa)

Je vždycky snadnější napsat o člověku epigram, než mu porozumět. (Aldous Huxley) Je možné, aby někdo byl .dobrým katolíkem" a zároveň napomáhal válečným zločinům? Ano, možné to je a nedávná historie to ukazuje příliš jasně.  Pojem .dobrý katolík" je již tak zdiskreditován, že ti prozřelejší pečlivě rozlišují mezi .poctivým plněním svých náboženských a církevních povinností" a skutečným životem podle evangelia. Tento rozdíl není ostatně ničím novým, evangelium samo o tom hovoří dosti výmluvně.  Je však možné, aby někdo dosáhl vysokého stupně duchovního života, modlitby téměř mystické, konal denně umrtvování, chodil v žíněné košili a cestoval bos pěšky - a zároveň podněcoval válku, politické intriky, lži, přijímal zprávy podplacených agentů a přispěl tak k utrpení a smrti miliónů lidí? I tady musíme - bohužel - říci ano. Aldous Huxley ve své knize Šedá eminence - kterou bychom žánrově zařadili nejspíše do historické literatury faktu - odkrývá okolnosti vnějšího a vnitřního života jedné z duchovně nejhlubších a politicky nejmocnějších osobností své doby.

Francois Leclerc du Tremblay, v církvi známý jako Otec Josef Pařížský a v historii jako Šedá Eminence, se narodil 4. 11. 1577 ve významném právnickém rodě. Jeho současníci na něm již v dětství mohli pozorovat vlastnosti víc než protikladné. Byl čilý i uzavřený, miloval samotu stejně jako činnost, byl schopen vzplanutí lásky i zloby a přitom - bylo-li nutno - zachovával si sebeovládání a zdrženlivost. Již ve svých čtyřech letech promluvil k návštěvě v domě rodičů o utrpení Kristově s takovým zápalem, že se z toho rozplakal a museli ho z pokoje odvést. V osmi letech začal studovat v jednom pařížském penzionátu, od roku 1585 se mu věnoval soukromý učitel.  Brzo znal klasické i moderní jazyky, uměl jezdit na koni, četl antické klasiky a životy svatých. Společenskému vystupování se naučil za svého krátkého pobytu u dvora a svět poznal jako člen jedné politické mise, která směřovala do Londýna.

Představa života mezi dvořany slibující kariéru se však začala mladému muži zřejmě brzy zajídat. Mauriac píše v jednom románu, že každý občas, znechucen společností, zatouží vstoupit k trapistům. Huxley vyjadřuje tento pocit takto: .Shledat náhle, že sedíme, sami prokleti, mezi prokletými - to je nejznepokojivější zkušenost, tak znepokojivá, že většina z nás na ni odpovídá tím, že se hrouží hlouběji do svého osobního prokletí v naději, jež se obyčejně stane skutečností - že se nám totiž alespoň na čas podaří to revoluční poznání potlačit." Budoucí Otec Josef však nic potlačovat nebude. Po vnitřním boji vstupuje do kapucínského řádu. Není od věci připomenout pikantní podrobnost o události, která měla na jeho volbu vliv. Nalezl poblíž rodičovského domu pohozený starý svazek knihy Barlaam a Josafat, což je křesťanská obměna životopisu Buddhova, a tento spis na něj mocně zapůsobil.  Aldous Huxley zde na chvíli vyprávění přerušuje a dělá nutný exkurs do náboženského pozadí doby. Obsáhle vysvětluje mystickou tradici Upanišádami počínaje až po její postupný úpadek na Západě v 17. století. Zajímá ho, proč došlo k jejímu oslabení. Důvod vidí v tom, že málo ortodoxní mystika .temnoty přílišného světla" (Pseudodionysius Areopagita v 5. stol.) a Oblaku nevědění (anglický anonym ze 14. století) a pozdějších autorů (Eckhart, Jan od Kříže), která se podobala mystice ostatních náboženství, byla postupně nahrazována způsobem modlitby zaváděným kardinálem Bérulle.  Bérulle, současník Otce Josefa, měl k mystickému životu nepochybně vlohy.  Více než mystik však byl katolík a neobrazné božství starých mystiků mu muselo připadat málo pravověrné. .Teologie, evangelia a církevní tradice, to všechno byly pro něho základní údaje, mající přednost před jeho vlastní zkušeností, která se musela vždycky pokřivit a přetvořit, aby s nimi byla konformní. Mystici dionysiovské tradice přizpůsobovali naopak dogma vlastní zkušenosti, což způsobovalo, že čím byli pokročilejší v mystice, tím méně byli pouze katoličtí. (Huxley s. 83)

Veden tímto úmyslem přidal Bérulle kontemplaci na Krista a Pannu Marii.  Takto zaručil, že nikdo, kdo se držel jeho školy, nikdy nedosáhl nejvyšších stavů splynutí, protože bylo odstraněno nerozdělitelné božství starých mystiků. Takto byl duchovně veden i Otec Josef. Jeho učitel Benet z Canfieldu ho sice naučil teorii dionysiovské mystiky, důraz byl však kladen také na rozjímání o utrpení Krista na Kalvárii. To mělo - jak uvidíme - své následky.

Sledujme však - po tomto exkursu do mystiky - další osudy Otce Josefa.  Nadaný kazatel, který byl schopen hovořit plamenně i dvě hodiny a vyučoval vnitřní modlitbě, se náhle dostal do politiky. Když chtěl v kalvínském městě Saumuru založit klášter, musel vstoupit do složitých jednání. Od této chvíle v něm budou spolu žít dvě osobnosti: kontemplativní řeholník a politik.  Posléze přispěje k závratné kariéře kardinála Richelieua, kterého pozná ještě jako biskupa a se kterým si hned padne do oka. Stal se jeho pravou rukou a ministrem zahraničí. Jeho podvojnému nitru odpovídá i jeho život.  Putuje bos po celé Evropě, ale nosí poselství papežů a králů. Koná umrtvování, ale zaplétá se do složité diplomacie, rozjímá o utrpení Kristově, ale pomáhá prodloužit třicetiletou válku jak to jen jde, protože je to výhodné pro Francii. Věří totiž, že Francie je Bohem vyvolená. Uvažuje dokonce o plánu nové křížové výpravy a skládá v tomto duchu dlouhou a nadšenou báseň o osvobození Řeků.

Zde jen úryvek: Když na pomoc tobě zvrátím celý svět, má touha nemá dosti, v oceán krve se musím potápět, bych ztlumil žár své horlivosti.

Huxley k tomu poznamenává: .. . .skutečný Satan je ta součást každé bytosti, jež jí zabraňuje odumřít svému já a splynout se skutečností, od níž byla oddělena. Právě proto je vždycky Satanova inteligence, vnímavost i duchovní schopnost přiměřena inteligenci, vnímavosti a duchovnímu nadání bytosti, o niž usiluje. . ." (Huxley s. 139)

Na Otce Josefa, který žil uprostřed honosného dvorského života o chlebu a špinavé vodě, o svátcích si dopřával oběd ze zapáchajících ryb a ženami pohrdal, musel Satan zvolit pokušení zvláštní. Mezi jeho triky patřilo právě zbožštění Francie, pocit vyvolení, posilovaný nadto mnoha viděními a extázemi, které Otec Josef prožíval, a - časté rozjímání o utrpení Kristově.  Vždyť trpěl-li Kristus tolik na Golgotě, co je proti tomu utrpení bídných hříšníků tady na zemi, byť bylo zaviněno válkou a tedy spoluzaviněno Otcem Josefem? Vždyť je to válka, kterou chce Bůh. Jedna z jeptišek, které duchovně vedl, přijala od Krista toto poselství pro krále Ludvíka XIII.:

.. . .je zásadně třeba, aby se král celou svou myslí zaujal pro válku a postaral se, aby jeho služebníci věděli, že je bude odměňovat i trestat podle jejich výkonů." (s. 223)

Jsou však hlasy, které není možno umlčet. Cosi v člověku se nakonec vzbouří a on pozná, že jeho domněle správná cesta byla omylem. V posledním období svého života Otec Josef píše jedné abatyši: .. . .pohlédnu-li pak na to, jak já sám žiji a jak žije i většina lidských bytostí, tu začínám věřit, že svět je jen bajka a my všichni že jsme ztratili rozum - neboť, až na několik výjimečných, nevidím už rozdíl mezi námi, pohany a Turky." (s. 231) Muž, který možná dostal šanci stát se velikým mystikem a učitelem duchovního života, podlehl svému démonovi. Pronikl až na práh mystické modlitby, jak o tom zřejmě svědčí jeho texty, zde se však zastavil rozptylován politikou. Jsou věci, které prostě sloučit nelze, neboť sloužit jde jenom jednomu pánovi.

Otec Josef umírá náhle, o několik let dříve než kardinál Richelieu, jehož nástupcem se měl stát. Možná by se i na něj mohla použít slova, která papež pronese jednou po smrti jeho pána: .Nu, jestliže Bůh není, dělal to výborně. Jestliže je, bude mít hodně co vysvětlovat."

Všední den pravoslavné Moskvy

Po spektakulárním návratu pravoslaví do života Moskvy s masovými křty dospělých přišel všední den, podobný našemu, včetně zápasu s mimořádnou situací, s pozůstatky minulé epochy a s tím spojeným enormním pracovním nasazením. Pravoslavná církev v Moskvě dostala zpět své kostely včetně chrámů v Kremlu, mnoho z nich ovšem ještě předcházející majitelé nevyklidili nebo se kostely nacházejí ve stavu, který znemožňuje jejich používání.  Avšak i pro užívané kostely není dostatek kněží, a to i přesto, že se v první fázi světili viri probati bez teologického studia, kteří se zčásti výborně osvědčili, někteří však odborně nebo duchovně nestačí enormním pracovním nárokům. Teologická učiliště, jichž je už relativně mnoho, nejsou schopna pojmout množství zájemců, zkoušejí se moderní formy jako dálkové studium z přednášek zaznamenaných na videu, z teologicky vzdělavatelného časopisu apod. Mnozí studenti ovšem neuvažují o kněžství - i před revolucí byli pravoslavní teologové a filozofové většinou nekněží.

Zatímco v době komunistické vlády byl pravoslavný život omezen na rituálně slavenou liturgii, usiluje se dnes o její vědomé prožívání zdůrazněním kázání a náboženské výuky a přenášením zpěvu se sboru na lid, a rozvíjí se i na Západě obvyklé další činnosti od mateřských školek až po vězeňskou pastoraci. Problémem se stávají i přes odváděné desátky finance, protože měna je okamžitě znehodnocována další inflací. Církev nebude v nejbližší době schopna zajistit svým duchovním ani existenční minimum. Na rostoucí chudobu však církev reaguje svou obnovou - např. Daniilův klášter zrušil poplatky za církevní úkony a je snaha, aby např. svíčky byly dostupné i těm nejchudším. Podobně jako u nás je velkým problémem vykrádání kostelů s cílem prodeje do Německa. Velkým problémem jsou sekty, pozoruhodná je aktivita jednoho novokněze, dříve příslušníka sekty, který vybudoval rehabilitační centrum pro ty, kdo se chtějí z moci sekt osvobodit. Problémem je knižní produkce, protože církevní nakladatelství si zvykla vydávat drahé publikace pro bibliofily a nejsou zatím schopná reagovat pružně na potřebu literatury pro zájemce o pravoslaví a členy obcí. Tento nedostatek je částečně kompenzován periodiky jako Pravoslavné forum (pro spiritualitu) a Pravoslavná Moskva (církevní zpravodajství).

MDKI Bensheim 1/95, s. 13-15

Zvěstování jako úkol celé obce

V úvodu kursu bylo řečeno, že obec nemůže splnit své poslání tím, že je přenese na specializované jednotlivce, ale pouze tehdy, když za ně nese odpovědnost obec jako celek. To platí i o úkolu zvěstovat evangelium - obec nesplní svůj úkol zvěstovat Krista tím, že teologicky připravený odborník přednese kázání v prostoru kostela.

V této části kursu se budeme opírat především o dokument Aspekty zvěstovatelské služby obce, přijatý pastorální synodou v NDR r. 1975. Zkušenosti z bývalé NDR mají pro nás zvláštní aktuálnost, protože i po změně politického režimu žijeme v obdobné situaci křesťanské menšiny v ateistickém prostředí. Nadto chceme představením tohoto dokumentu připomenout nutnost aplikovat koncilní obnovu na naše poměry.

Synodní dokument o zvěstovatelské službě obce vychází z toho, že Bůh stále vede dialog s lidmi, oslovuje je a oni mu odpovídají. Vrcholem tohoto rozhovoru je Ježíš, který .k nim mluvil, tak jak mohli rozumět" (Mk 4,33). I Pavlovy epištoly jsou dalekosáhle odpovědi na otázky z obcí. Zvěstovatelská služba obce je pokračováním tohoto dialogu, v němž Bůh oslovuje svět. Dialog proto nepředstavuje metodu, ale vnitřní postoj. Zvěstování se obrací ke konkrétnímu jednotlivci v lásce, s kterou k němu přistupuje Bůh. Je úkolem celé obce poznat pravdu, žít ji a nést ji ostatním. Zvláštní služba kazatele má k tomu obec uzpůsobovat. Jde o vzájemné sdílení mezi kazatelem a obcí: .Každý zvěstovatel musí být nejprve posluchačem..., jeho omezenost vyžaduje, aby se stále četbou Písma, meditací a modlitbou otevíral většímu slovu, jemuž slouží. Tam, kde se cvičí v naslouchání Bohu a lidem, zmizí natrvalo všechna samolibost a povýšené poučování, které vyvolává u posluchačů nepřekonatelný odpor. Na druhé straně musí posluchač přicházet s otevřeností vůči zvěsti a být ochoten ji přijmout, i když mu přinese nečekané pohledy." Služba Božímu slovu vyžaduje společné úsilí o hlubší poznání Božího slova, o pochopení zkušeností a znalostí posluchačů, a také úctu k druhému a jeho svobodě, respekt k jeho svědomí, znalost prostředí a situací, v nichž lidé žijí svůj křesťanský život. Zvěstování musí být diferencované - někoho je třeba pro víru získat, jiného povzbudit. Diferencovaně zvěstovat může jen kazatel, kterého členové jeho obce podporují, korigují, doplňují, pomáhají mu klást důraz na důležité věci. Často je nutné překonávat nedorozumění. Selhání církve v dějinách je třeba poměřovat evangeliem, nikoli omlouvat. Skutečně diferencované a dialogické zvěstování většinou není možné z kazatelny, ale má své těžiště v kroužcích a skupinách, do nichž je obec strukturována. Je třeba, aby kazatel vyhledával rozhovor o kázání, nejlépe i ve formě stálého kroužku. Sebelepší kázání je však znehodnocováno, pokud si je posluchači nechají pouze pro sebe a nenesou je do světa, a pokud není kryto snahou členů obce brát Boží slovo vážně ve svém životě. Bez tohoto praktického Amen obce z kázání zůstanou jen hezká slova.

Práce se skupinami v obci nenahradí čas pro jednotlivce. Rozhovory s jednotlivci jsou stejnou měrou úkolem kněze a členů obce. Jednak je nutno, aby kněz a členové obce šli za lidmi, jednak sama obec a fara musí být 22. strana otevřené. Je nutno udržet prostřednictvím jednotlivců rozhovor i s těmi, kteří v dané době nechtějí mít kontakt s obcí jako celkem. Obec cítí zodpovědnost i za děti, které rodiče nevedou k víře. Při bohoslužbě musí být patrné, že děti jsou zde vítány, je vhodné je aspoň jednou oslovit a svěřit jim nějakou službu. Děti potřebují společenství věřících dětí svého věku - to je jim třeba umožnit třeba i nad rámec obce.

Zvěstování obce má dosvědčovat základní Boží činy pro naši spásu, má vést k poznání přítomnosti Pána ve svátostných znameních a ukazovat, jak vypadá nový život v Kristu. Vážnost, s níž obec zvěstování naslouchá, je sama o sobě svědectvím. Zvěstování Božího slova, udílení svátostí a život z milosti tvoří vnitřní jednotu, kterou nelze přehlížet beze škody pro život jednotlivce i obce.

Čím více obec naslouchá evangeliu a nechává se jím formovat, tím větší vliv má na své okolí. Zve tím, že uskutečňuje zvěst o Božím otcovství ve společenství bratří a sester. Je kritická zvěstováním evangelia vhod či nevhod a odporováním proudům, které ponižují důstojnost lidské osoby. Tím je obec už svou existencí svědectvím, že Bůh začal ve světě své dílo vysvobozování. To přitahuje nevěřící, a ve zdravé obci mají své místo i nevěřící hledači pravdy a smyslu života.

V životě v rodině a ve společnosti zvěstují křesťané svým příkladem, co znamená křesťanský život. Zpravidla se to děje tím, že tu jsou v síle víry přítomni pro druhé, pěstují ctnosti ochoty, kolegiality, spolehlivosti, nezištnosti a odpuštění. Dobrovolnou skromností zvěstují, že v blahobytu není štěstí člověka. Hájí a pěstují lidské hodnoty, které jsou dnes vzácné. Brání se pohodlnému přizpůsobení, zbavují se předsudků, učí se poctivosti k sobě samému i k druhým, říkají pravdu v lásce. "Jde o to, aby si všichni křesťané uvědomili, že víra je pro člověka obohacením a pomocí, aby lidé měli život, a to v plnosti (Jan 10,10). Křesťanské svědectví se musí snažit představit slovem i činem víru tak, aby nevěřící pochopili, že víra obohacuje, osvobozuje a vede vpřed. Před svým misionářským úsilím musí být křesťané ochotni sdílet osud svých bližních, jejich naděje i zklamání. Ve svém okolí by křesťané měli vždy vyhlížet, kde lidé hledají odpovědi na životní otázky a tím přicházejí do blízkosti víry. Každý křesťan musí moudře zvážit, ve které situaci je možno přistoupit k rozhovoru o víře, měl by však pamatovat na to, že mnozí lidé se mohou odpověď evangelia dozvědět právě jen od něho. Křesťan se potřebuje naučit rozlišovat, zda jde jen o informaci a poznání stanoviska, či zda se za otázkami skrývá hledání osobního přístupu k víře. Křesťan se musí naučit vyložit zkušenosti života ve světle víry, vnášet do rozhovorů o životních otázkách dimenzi nového života v Kristu, ukazovat druhému smysl Ježíšova života, smrti a vzkříšení." Této zvěstovatelské službě se jednotlivec naučí v rozhovorech ve skupinách, kde sám nachází jasno a učí se vyjádřit svou víru vlastními slovy, a tak se stát srozumitelným i svému okolí. Rozhovor nad Písmem je k tomu nejvhodnější formou.

Ke zvěstování evangelia patří, že naráží na nepochopení, odmítání i posměch. I tím se obec spojuje se svým Pánem a připodobňuje se mu.

  • jv-

Výklad Rev. Davida Adama v kostele na ostrově Lindisfarne 28. 7. 1994 během konference IEF

Vítám vás na krásném ostrově Lindisfarne. Historie tohoto ostrova je historií Anglie v malém. Sem přicházeli dávní lovci a pazourky neolitických obyvatel se stále nacházejí v zahradách, na polích a v zálivu. Z doby bronzové je tu kámen zvaný .Pohár a prsten", připomínající dávné obyvatele, kteří se měli stát těmi, jež nazýváme starověcí Britové neboli Keltové.

Připomínka kruté minulosti

První literární zmínka o ostrově pochází z 6. stol. od básníka Taleisina. Píše o smrti Uriena, křesťanského krále v Rhegedu, v bitvě na Inis Metcaud. To je první známé pojmenování ostrova a v keltském jazyce to zřejmě znamená .ostrov silných větrů". I dnes je ostrov vystaven živlům. Je to součást jeho otevřenosti všemu, co přichází, a pomáhá to vytvořit velmi neobvyklé místo. Urien je Taleisinem popsán jako .vítěz v bitvách a zloděj dobytka" a také jako .král pokřtěného světa". Byl křesťan na rozdíl od nájezdníků, kteří se objevili v Northumbrii. Bránil svou zemi před nájezdy pohanů.  Soudili bychom, že vítězství bude na straně Urienově, nebýt zrady jednoho 24. strana z kmenových vůdců. Llefen - dále známý jako Llefen krutá ruka - zavraždil Uriena třetího dne bitvy na ostrově Metcaud. Uťal mu hlavu. Keltské síly tak doslova ztratily hlavu a jejich svazky se rozpadly. Krev jednoho z největších keltských křesťanských králů byla prolita zde nablízku.

Církevní historie

Dalším zdrojem informací nám bude Beda Ctihodný a jeho Historie anglické církve a lidu. Dovídáme se tam o králi Edwinovi z Northumberlandu, který se oženil s Ethelburgou, křesťanskou princeznou z Kentu. Edwin byl pokřtěn - a spolu s ním mnoho jeho poddaných - na Boží hod velikonoční r. 627. Mezi mladými pokřtěnými lidmi byla také třináctiletá dívka Hilda.  Masový křest se konal v kopcovité krajině kolem Wooleru. Paulinus, člen augustiniánské misie, přišel na hrad Bamburgh jako královnin kaplan.  Edwin byl zabit v bitvě spojencem britského krále, Sasem Pendou z Mercie.  Královna utekla zpět do Kentu a Paulinus ji provázel. Po nějaký čas se římská misie z Northumberlandu vytratila.

Oswald, kterého Edwin vypudil do exilu, se vrátil z Iony a domáhal se království.  Legenda vypráví, že před rozhodující bitvou u Heavenfieldu blízko Římské zdi měl vidění sv. Kolumbána. Před bitvou pak vztyčil dřevěný kříž, aby ukázal, že je křesťanský král a že jeho království bude křesťanské.  Zvítězil a Cadwallon, spojenec britského krále, byl zabit. Oswald poslal na Ionu pro keltské misionáře, aby přišli a učili jeho lid. První mnich, Corman, byl zřejmě tvrdý muž. Prohlašoval, že lidé v Northumbrii jsou tvrdohlaví a nepoučitelní. Proto k němu nepřilnuli a on se vrátil do Iony. Když se věc projednávala v klášterním shromáždění, povstal Aidan a řekl, že si myslí, že Corman byl příliš tvrdý a dával lidem maso, zatímco potřebovali mléko.

Reakce zřejmě byla: .Tak to zkus lépe."

Aidan přišel na Bamburgh v r. 635. Oswald mu nabídl jakékoli území si bude v království přát. Byla to tedy příležitost zajistit hodnotnější majetek, velkou, bohatou farmu nebo prestižní území v blízkosti hradu. Ale pro Aidana bylo typické, že nechtěl vlastnit, a tak si vybral malý kousek země uprostřed moře - Lindisfarne. Můžete se tomu divit, nechápat proč.  Nabízím několik řešení: Malé je krásné. . . keltská církev se snažila zachovat mnoho menších, pohyblivých jednotek, zaměřených misijně. Touha nic nevlastnit. . . být volný a jít, kdy je třeba, nevázán věcmi. Ostrov jako Iona, ostrov, který se díky přílivu a odlivu otevírá a uzavírá, který určuje jasné obrysy odchodu a návratu, podněcuje k modlitbě a misii. Přitom to tehdy 25. strana bylo při hlavní cestě, ne stranou obchodu a dění, královský palác byl několik mil odtud. Bylo to tedy blízko centra vlády. Nezapomínejme, že tu byl zabit křesťanský král. Bylo to tedy místo v jistém smyslu už posvátné?  Určitě všechny tyto faktory působily.

Aidan s sebou přivedl dvanáct mnichů a založil klášter, školu, misijní stanici.  Jejich cílem bylo učit víru a šířit ji po celém království. Byl zde ovšem jazykový problém. Ale Aidan použil krále jako tlumočníka - nepochybně to zapůsobilo. Měla-li se země stát křesťanskou, muselo to začít od těch nejvyšších.

Na ostrově postavili malé dřevěné domky, rákosové a hliněné chýše a bydleli v nich. Kdykoli dostali peníze, Aidan se jich zas zbavil nebo za ně koupil otroky a osvobodil je. Dal jim možnost zůstat, vzdělat se a stát se misionáři mezi vlastními lidmi. Rád chodil všude pěšky, aby snadno navázal styk s každým, koho potká. Vždy se ptal lidí, zda jsou křesťané, a když ne, tak proč ne. Také kontroloval, aby jeho stoupenci na svých cestách meditovali.

Cuthbert

31. srpna 651 se Aidan vydal do Bamburghu navštívit kostelík a palác.  Téže noci šestnáctiletý mladík hlídal ovce na svazích Laammermuiru na severu. Mladík byl velmi ostražitý a citlivý na všechno, co se dělo kolem, zatímco ostatní spali. Tu noc viděl veliký jas, sestupující a vzlétající anděly.  Řekl, že viděl svatou duši vznášet se k nebi. Právě v tu chvíli Aidan zemřel před kostelem v Bamburghu. Nesmíme podceňovat vliv jednoho člověka na druhého - i na dálku. Díky této zkušenosti se Cuthbert nabídl v klášteře Melrose, pokračujícím v tradici Lindisfarne, kde působili Eata a Boisil.  Odtud se po zaučení vydal na misie.

Jedna krásná historka z té doby ilustruje, jak se žilo. Cuthbert vzal s sebou na kazatelskou misii hocha. Ušli asi 20 mil a nic nejedli do tří hodin odpoledne.  Cestou přemýšleli o evangeliích, hlavně o sv. Janovi. Když nastal čas k jídlu, otázal se Cuthbert: .Kde tady v divočině najdeme něco k jídlu?" Vlastně chtěl chlapce přezkoušet, zda pozná citát z Písma. Cuthbert se modlil a v tom letěl kolem orel, chytil lososa a přiblížil se. Cuthbert poslal hocha pro rybu. Pak mu vyčítal, že vzal celou. .Musíš se o ni podělit s orlem." Když se tak stalo, chystal se chlapec na hody. Ale ne. Cuthbert řekl:

.Teď se musíme rozdělit o to, co jsme získali, s chudou rodinou." Učinili tak a ryba se pozvolna vytratila. Taková maličkost. Obdařil je orel sv. Jana rybou - ICHTHYS, .Ježíš Kristus, Syn Boží, Spasitel"? Museli se rozdělit 26. strana s Janem, museli se podělit o Spasitele se strádajícími - není to buď anebo, stalo se obojí a všechno bylo součástí misie.

Cuthbert přišel na Lindisfarne jako převor teprve až po 15 letech. Přišel až v r. 666, právě po synodu ve Whitby, aby napravoval rozdělení a posílil klášter. Jeho péče a láska k lidem přivedla na ostrov mnoho lidí. Byl široko daleko znám jako kazatel a uzdravovatel. Život byl nesmírně rušný a stále převažovalo nějaké napětí. Cuthbert toužil trávit více času modlitbou a v tichosti - aby vybojoval další duchovní bitvy. Někdy se vytratil na Cuthbertův ostrov. Po 12 letech na Lindisfarne odešel jako poustevník na Inner Farne.

I tam se scházeli návštěvníci, aby ho viděli; byl duchovním přítelem, rádcem a důvěrníkem mnohých. I nadále byl velice zaneprázdněn, a dokonce měl malý domek pro hosty. Žil tam více než deset let. Pak v místní církvi rozhodli, že ho chtějí za biskupa. Ubohý Cuthbert! Byl zvolen a řádně vysvěcen v Yorku na Velikonoce 685. Po dva roky obcházel velmi náročnou oblast, dohlížel na klášterní společenství, světil nové kostely, pečoval o jednotlivce, navštěvoval poustevníky, např. Herberta. O Vánocích 686 se vrátil na Lindisfarne úplně vyčerpán a vážně nemocen. Požádal o dovolení dožít na Inner Farne. Tam vybojoval své poslední bitvy a zemřel 20. března 687.  Byl převezen zpět na Lindisfarne a pohřben. Nebylo pochyb o tom, že je svatý, a soudilo se, že po patřičné době bude jeho tělo vyzvednuto. Připravovala se na to církev, vznikal Lindisfarnský evangeliář. Sever bude mít svého světce. Když bylo tělo vykopáno s úmyslem omýt kosti, bylo nalezeno neporušené - po 12 letech. Lindisfarne se stal cílem poutníků a kostel tam velmi zbohatl. To mu bohužel přivodilo zkázu: stal se snadnou kořistí Vikingů v r. 793. Mniši museli uprchnout a své bloudění zakončili v Durhamu, ale to už je jiná historie.

přel. Ludmila Hasalová

Liturgie manželství

Na počátku křesťanské éry žádná liturgie manželství neexistovala. Křesťané uzavírali manželství tak jako ostatní - právním úkonem, smlouvou. I v pozdějších staletích se role služebníků církve spíše soustředila na posouzení, zda je vhodné, aby se partneři vzali, než na úkony liturgické. A to i tehdy, když byli uzavírání manželství přítomni. Vlastními .liturgy" manželství byli v západní církvi snoubenci sami, respektive jejich rodiče, poručníci. Aby se předešlo vzniku nelegálních sňatků, ukládají středověké místní synody povinnost přítomnosti kněze jako kvalifikovaného svědka. Všeobecně toto kodifikoval až sněm tridentský. Dnes biskup, kněz, jáhen či pověřený laik liturgii manželství předsedají, lidskými .udělovateli" si jsou snoubenci sami.

Svatební obřad je zpravidla zakomponován do liturgie eucharistické na třech místech. Po úvodním pozdravu je zařazeno oslovení ženicha a nevěsty ve volném stylu .těmito, nebo podobnými slovy". Těžiště obřadu je zařazeno po homilii. Tato část je uvedena otázkami předsedajícího před vlastním slibem.

Slib, nejdůležitější část obřadu, je možno vykonat dvěma způsoby: Buď každý z partnerů říká celý slib, nebo jej předsedající pokládá každému ve formě otázek, na které snoubenec odpovídá ano.

Jinou formu (např. předříkávání slibu) obřady neznají. Po slibu následuje potvrzení církevněprávní platnosti sňatku služebníkem církve a případně žehnání a odevzdání prstenů. (K disposici jsou tři formule pro požehnání.) Přímluvy mají při svatebním obřadu obrácené pořadí než je obvyklé, nejprve prosby za novomanžele a potom za obecné potřeby světa a církve. Vyznání víry (pokud je předepsáno) se zde pronáší až po přímluvách. Eucharistická modlitba má vlastní prefaci (použijeme-li eucharistickou modlitbu, kde je možné prefaci zaměňovat) a vlastní .Přijmi tedy" (v případě římského kánonu). Po otčenáši se vynechává embolismus a ihned následuje 28. strana doxologie. Po ní je zařazena modlitba za novomanžele (uvedena ve dvou variantách).

Východní ritus může mít také svatební obřad vkomponován do liturgie. Po přivítání manželů u vchodu do chrámu jsou ženichovi a nevěstě kladeny otázky podobné těm, které jsou v obřadu latinském těsně před slibem. Potom přicházejí snoubenci k tetrapódu (stolek před ambónem) a začíná liturgie. Po Trishagion (trojsvatém hymnu) následují ektenie s prosbou za novomanžele. Následuje krásná, z biblických motivů čerpající modlitba za novomanžele a obřad zasnoubení, při kterém si snoubenci odevzdávají prsteny. Manželský slib je formou přísahy, při které každý ze snoubenců drží pravou rukou evangeliář položený na tetrapódu. Zatímco oba dva si slibují lásku a věrnost, muž slibuje ženě úctu a žena muži poslušnost. Po potvrzení slibu následuje ověnčení manžela a manželky (latinská liturgie tento obřad připomínající korunování nyní nemá, ovšem také se na některých místech vyskytoval). Liturgie pokračuje jak je obvyklé prokimenem, čteními, homilií. V úpěnlivých prosbách je opět zařazena prosba za novomanžele. Na závěr liturgie dostávají novomanželé zvláštní požehnání. S ohledem na rostoucí počet smíšených manželství je namístě začít vytvářet ekumenický obřad manželství, v našem prostředí zejména protestantskokatolický. Principielně tomu nic nebrání. Současně platný Ekumenický direktář, pro katolíky závazný, umožňuje aktívní účast nekatolického duchovního na katolickém obřadu (modlitby, požehnání, čtení Písma, homilie) i aktívní účast (se souhlasem ordináře) katolického duchovního na obřadu nekatolickém. Naopak zdvojování obřadu je výslovně zakázáno. Začátkem září minulého roku jsem se zúčastnil slavení svátosti manželství v jednom pražském kostele. Obřadu předsedal místní mladý, nadějný kněz, koncelebroval host - zkušený pastoralista. (Shodou okolností oba čtenáři našeho časopisu.) Obřad neměl (až na jednu výjimku, kterou zmíním) závažné nedostatky a lze ho použít jako vzorový pro pojednání o liturgii svátosti manželství.

Obřad byl zakomponován do eucharistické liturgie za účasti velkého množství přátel snoubenců, tak, jak radí úvodní pokyny rituálu manželství: Udělování svátostí a svátostin, které jsou významnou událostí pro život celé farnosti, má být pokud možno doprovázeno zpěvem (čl.8). Zpěv byl rovněž zařazen, i když trochu neorganicky. Lidová píseň .K oltáři Páně" v novém katolickém kancionálu zařazena není, a to jistě má důvod. Minimálně ten, že jsou k disposici písně lepší. Neznám místní poměry, ale zdálo se mi, že tamější varhaník není příliš srostlý se svoji liturgickou službou v intencích 29. strana reformy II. vat. koncilu. Rušivě působilo preludování během manželského slibu, centrální části svátosti. Je to podobný nešvar jako hrát během eucharistické modlitby. V kontrastu s tím bylo na závěr bohoslužby ticho. (Zřejmě měla hrát rytmická skupina, což se stalo až po několika minutách.) Jedinou opravu závažnou chybou bylo tiché přednesení homilie, pouze pro snoubence. Odporuje to několika liturgickým zásadám. Homilie je integrální součást bohoslužby, kterou slaví celá obec, a ta má také právo ji slyšet (i když není zrovna .povinná"). Soukromá řeč vytváří dojem, že svátost manželství je cosi pouze privátního, a přitom každá svátost má ze své podstaty výraznou sociální dimenzi. Jak se předsedající vypořádal s vážným požadavkem rituálu v čl. 10, když k tomu nevyužil homilii?:

Zvláštní pozornost ať duchovní pastýři věnují těm, kdo se při svatbě účastní liturgických obřadů či slyší evangelium; ať jsou to nekatolíci, nebo katolíci, kteří se nikdy nebo téměř nikdy nezúčastňují slavení eucharistie anebo budí dojem, že ztratili víru: kněží jsou přece hlasateli evangelia pro všechny. (Údajně předsedající předpokládal, že homilií poslouží koncelebrující hostující kněz.)

Snoubenci byli aktivně liturgicky účastni i tak, že každý četl jedno čtení, společně přinášeli dary, společně podávali pozdravení pokoje. Právě proto, že projev obou liturgů byl tvůrčí, neotřelý a myslím že pastoračně účinný (pastorálka je jeden z mála oborů, který má na pražské katolické teologické fakultě jakousi úroveň), zmíním se o dvou detailech. Vůbec mi nevadilo, že spontánně využívají možnost některé části vytvářet. Naopak. Je však třeba, aby to vycházelo z porozumění liturgii. Jedná se o drobnosti. Prozradí však, že o významu gest nebo slov málo přemýšlíme:

  • Při slovech ustanovení se koncelebranti správně vyhnuli časté divadelní manýře, která tato slova zdůrazňuje oproti jiným slovům a větám rituálu; zavedli však gesto, které vlastně dělalo totéž: při slovech ustanovení zaujali zvláštní nápadnou polohu vzhledem koltáři i klidu. Postavili se šikmo keucharistickým způsobám a tak se od lidí částečně odvrátili. Nevím, co tím chtěli vyjádřit. Liturgická reforma postavila .oltář čelem klidu", aby tím bylo naznačeno, že Kristus je uprostřed obce i pod eucharistickými způsobami. Naši koncelebranti volili svým postojem (který odráží jejich víru) jakýsi .polomagický" kompromis.
  • Do ticha po přijímání, kdy jsou všichni soustředěni a modlí se, zazněla výzva: .Soustřeďme se k modlitbě".

Biskup Felix Maria Davídek, jeho multidisciplinární teologie a řád praxe

Církev a její teologie se obejde bez instituce, ale nikdy ne bez svátostí.

Dovolte mi prosím, pokusit se načrtnout vám rámec teologického systému římskokatolického kněze, tajně vysvěceného biskupa, doktora filosofie, psychologa a lékaře - kvůli totalitě bez diplomu, Felixe Maria Davídka (12/1/21 - 16/8/88), který se sídlem v Brně, vedl v létech 1964 až 1988 jednu část skryté církve v bývalém Československu.

Pro vaši informaci si dovolím identifikovat zdroje, ze kterých jsem pro tento seminář čerpal. Jako primární informace to byl Davídek sám, který mě intenzívně vedl v duchovním životě a ve studiu teologie tři a půl roku, od února 1965 do 13. srpna 1968, kdy několik z nás poslal na děkovnou pouť k hrobům apoštolským do Říma (a k P. Piovi OCap) a ze které jsem se už kvůli okupaci, která nás zastihla v zahraničí, nevrátil. Davídek mi totiž ve Vídni, v březnu 1969, osobně zakazuje z bezpečnostních důvodů se už vracet domů. S Davídkem jsem udržoval dostatečný kontakt během svého pobytu v zahraničí a setkal jsem se s ním ještě dvakrát, v srpnu 1985 a v září 1987, necelý rok před jeho smrtí. Další informace k tomuto příspěvku jsem čerpal většinou ze svých poznámek na jeho seminářích, z transkriptu magnetofonových záznamů a z jeho tří manuskriptů, celkem z 80 materiálů. Tato dokumentace pokrývá roky 1965 až 1973, což byla nejintenzivnější doba jeho učitelské a světící aktivity.

1. Úvod

Když Židé v Izraeli stojí před řešením nějaké vážné situace, která může ohrozit jejich existenci, uslyšíte často hebrejské přísloví: .Im ani lo li, mi li?", což je v předkladu: .Jestliže já nejsem pro sebe, kdo jiný?" A protože tomu bude už pět roků po pádu totality a Davídkova práce zůstává stále ještě na pokraji cesty jako Popelka a tomu novému, co nabízí v teologii a v praxi, není většinou rozuměno, protože to není publikováno a kriticky vyhodnocováno, což je i naše vina zevnitř, je neobyčejně laskavé od vedení České křesťanské akademie, že si fenoménu Davídek povšimlo a vyhradilo 31. strana mu na tomto kolokviu místo. Pokusím se tedy podle svých možností představit vám ho zde v teologické sekci k posouzení, nebo řečeno parabolou našeho Pána, pokusím se odkrýt aspoň kousek perly, kterou jsem našel. V Davídkovi přichází v české katolické teologii šedesátých let na scénu jedinečná postava, která slučuje funkci biskupa a zároveň vědce s multidisciplinární výchovou ve filozofii, psychologii, lékařství, kybernetice a ekonomii, který si za neobyčejně těžkých podmínek náboženské represe dokáže sám vybudovat nosný pastorační systém. Přes všechny obtíže doby buduje tento systém na fundované teologické úrovni, ve které zavádí nové netradiční prvky, které pro dospělost lidstva křesťanství hic et nunc potřebuje. Tento systém jsme my kolem něj tehdy stále kriticky vyhodnocovali, protože jsme měli možnost srovnávat ho s aktivitou jiných katolických kněží propouštěných na svobodu (i včetně několika biskupů). S odstupem čtvrt století je naše pozitivní hodnocení jeho práce snad platnější než tehdy. Je důležité zde ještě jednou zdůraznit, že zde šlo o postavu biskupa, který patřil k magisteriu církve a který si vytvořil svou skrytou diecézi bez možností komunikace s Římem, avšak s věrností in pectore úřadu nástupci Petra až do smrti.

2. Definice pojmu teologie v davídkovském systému

Pokusím-li se popsat jeho teologický systém, rozumím zde teologií soustavné úsilí porozumět, interpretovat a zařazovat naši zkušenost Boha a křesťanské víry, nebo jak říká sv. Anselm, jde o víru, která hledá pomoc v rozumu, či v intelektu. Tuto teologii Davídek systematicky budoval na svých seminářích jako nadstavbu k základnímu teologickému studiu, kterým musel každý projít. Tak pro nás budoval z vybraných témat obraz nebo nový hologram Boha a křesťanství, a ten se pokoušel postavit před své společenství Koinótés. Tak je nazval (birituálně, z řeckého koinoia pro společenství s latinskou koncovkou -tés, kde poslední dvě písmena ES jsou také zkratkou pro ecclesiam silentiae, mlčící církev) a to vedl. Tento obraz pro nás vytvářel ze všech relevantních a nejnovějších informací své doby jako novější a dokonalejší vizi budoucnosti přibližujícího se království, ke kterému lidstvo nejen že má úkol jít, ale co je důležité, postavit toto království před oči tak, aby mělo obrovskou chuť za ním jít.

3. Definice kybernetiky a její aplikace v teologii

Další nutná poznámka ke srozumitelnosti davídkovského systému v teologii je, a to je také jeho přínos, že poprvé v historii netradičně na ni aplikoval kybernetiku. A protože celá teologie pracuje vlastně s analogií, kde Bůh je poznáván analogicky, zjevení je zkoumáno analogicky, logika je analogie, proto kybernetika je podle Davídka tou nejvhodnější metodou pro studium teologie v současné době. Smyslem aplikace kybernetiky v teologii je totiž řízení ke konečnému cílovému pohybu, k druhému příchodu Krista, k Parusii. Davídek tak na seminářích zavádí mnoho termínů ze systémové teorie řízení. Uvedu zde pro ilustraci alespoň dva: operátor, jako ten, který řídí, případně řídící centrum a operand jako ten, který je řízen. Abychom dosáhli pastoračního cíle, tj. optimalizovaného operanda, musíme mu do vstupu nashromáždit co nejvíce nejkvalitnějších informací tak, aby se rozhodl pro pohyb, tj. předat mu informace novým způsobem, bez redundace a bez šumu. Davídek tyto nejkvalitnější informace nazýval metainformacemi. A protože operátor pracuje též se zpětnou vazbou, která má za úkol udržovat operanda v rovnováze, v homeostázi, ihned se zde dá rozpoznat, jak Davídek považoval za mimořádně nutnou kvalitně prováděnou svátost smíření. Takto kybernetiku všude promítal do svého teologického systému a na nás studentech, jako korektivu správnosti jeho metody, si stále vyhodnocoval, zdali je to skutečně to nejkvalitnější oslovení postmoderního člověka, který se zmítá v nejistotě, ve strachu a chápe se jakéhokoliv pseudosystému, který má však v sobě zárodky zla a destrukce, není-li aspoň in potentia napojen na Krista. Toto je zlatá niť vinoucí se u něho při každém kontaktu s ním. Kybernetiku totiž podkládá pod teologii jako její nosný rámec, na kterém v ní všechno dekóduje, řeší a tak nám před očima vytvářel z křesťanství jedinečný komplex či celek, na který dnešní člověk už velice dlouho a netrpělivě čeká. Kybernetika aplikovaná v teologii včera u něj a aplikace této kybernetické teologie v nesmírně rychle pronikající počítačové informační technologii u nás dnes, kteří se snažíme v Davídkově práci alespoň trochu pokračovat, např. pokusem o vytvoření virtuální komunity na informační síti Internetu, jsou zatím jenom začátky, které však v příštím století budou recipovány celou církví budoucnosti, v čele s jejím centrem. Tak např. Davídkovi už tehdy z teorie informace vyplynulo zařazení náboženství jako etického souboru, jehož příjemce vnímá změnu a svět kolem sebe a chce si tento soubor stále lépe a lépe vysvětlit. Davídek dále odvozuje, že .kdyby tato změna nebyla obecmě zakódována ve hmotě" - imanence Boha ve stvoření -"nedal by člověk náboženství, teologii, nikdy dohromady, nezačal by 33. strana se ptát a nezačal by rozlišovat". Tak již v odbouraném dualismu se dostává k výsledku, že toto zakódování změny ve hmotě zde muselo být ještě před objevením se člověka, tedy dřív, než se člověk vynořuje z evoluce. Vesmír pak Davídek definuje jako uzavřený systém od stvoření (dnes identifikován velkým třeskem před 15. miliardami let), až do jeho uzavření v lidstvu, které máme jako prvořadý úkol co nejvíce přibližovat. Všechno své učení pak vztahuje na nové a dynamické vytváření a výstavbu kanálu u člověka, po kterém teče informace dobré zvěsti, evangelia (inkarnace Boha do hmoty, oběť a kříž Krista - i osobní, rozhodnu-li se totálně pro dobro - ale nakonec absolutní jistota vzkříšení). Je neobyčejně citlivý na redundance a starý materiál, používaný při stavbě tohoto kanálu dnes v křesťanství, a šum při přenosu informací. Pastorační teologie, jak se pokusím ukázat, je pak u něj návod, jak vytvořit nejkvalitnější kanál pro boží působení, pro působení milosti, pro pokračování práce Ducha svatého tak, že operand tuto informaci o Bohu nejen přijal, ale uvedl ji s radostí i v život.

4. Davídkův životní cíl

Blíží se předjaří, únor 1964, a z těžkého čtrnáctiletého vězení se vrací do Chrlic u Brna 43letý vyhublý kněz, velmi malé postavy (pro vaši představu, tak asi ze dvou třetin jako Peter Falk, který hraje v americkém televizním seriálu detektiva Colomba), s geniálně promyšleným plánem, jak splnit základní právo každého katolického křesťana, jež je zakotveno i v novém Kodexu kanonického práva, který říká, že .věřící křesťané mají právo (podtrženo FM) obdržet od pastýřů církve pomoc z duchovních hodnot církve, hlavně z božího slova a svátostí". Tomuto cíli, nedovolit nedostatek dělníků a dělnic na vinici, ale udělat vše proto, aby zde byli a aby zde byli právě nyní, za těžké situace pro církev, věnuje celou svou energii, až do své smrti 16. srpna 1988.

5. Zařazení Davídka do proudu současné teologie

Toto zařazení je snadné a jednoznačné. Přijímá a o kybernetiku rozšiřuje právě se na scéně objevující dílo Pierra Teilharda de Chardin SJ. Jde zde o mimořádnou časovou koincidenci, protože v katolické církvi se tehdy, v roce 1964, koná 2. Vatikánský koncil a s ním se začíná na jejím obzoru rodit nové paradigma. Davídek dostává z Francie všechna právě v tu dobu vyšlá Teilhardova díla a poprvé se o něm objevuje několik krátkých zpráv i 34. strana v Duchovnim Pastýři od Dr. Jiřího Němce, který s Janem Sokolem v roce 1967 překládají a vydávají jeho Místo člověka v přírodě. Objevil se i článek od prof. Ladislava Hejdánka a v roce 1968 vydává prof. Karel Vrána v Římě malou knížku Teilhard de Chardin - Vědec a apoštol našeho věku. Davídek totiž, ihned od začátku své práce na formaci nových kněžských povolání, zařazuje úvod do Teilharda jako jeden z nutných předpokladů k základnímu kursu teologického studia. Další Teilhardovo dílo, Božské prostředí, se mu pak stává základní učebnicí duchovního života, kterou dále ještě rozšiřuje a také na ní staví své stanovy Societatis Teilhardianae, či Sekulárního institutu, s datem 28. 10. 1967.

Dnes se Teilhard zařazuje jako hlavní představitel tzv. procesuální teologie (proces jako cesta k celosti). Davídek byl tedy pokračovatelem Teilhardovy školy, jehož přínosem bylo rozšíření tradice tím, že do křesťanství vložil evoluci. Bez Teilharda by Davídkovo dílo neexistovalo v tak komplexní podobě, jak se k ní propracoval. Je pozoruhodné, jak oba myslitelé, Davídek i Teilhard, měli právě opačné životní situace, ve kterých trpěli a tvořili. Teilhard měl veškerý komfort přístupu do knihoven a svobodný kontakt s teology a vědci z paleontologie a archeologie, nebyl mu však církví poskytnut kanonický pastorační prostor. Davídek naproti tomu měl přístup jenom do prádelny dětské nemocnice v Brně, kde pracoval jako desinfektor v létech 1964 až 73 a pastoračních možností měl tolik, kolik si jich s námi vytvořil. Davídek o tomto bolestivém omezení velmi dobře věděl a také o tom hovořil. Říkal, že ho nejvíce bolí nemožnost kontaktu s teology v Praze a nedostupnost teologické knihovny pro nás, kteří jsme u něho studovali. .Pracuji však s tím materiálem, který mi Pán Bůh posílá do cesty," říká, .a ostatní mu předávám, aby to zoptimalizoval a doplnil co schází sám." Protože je známo, že Teilhard byl permanentně postihnut tvrdou církevní cenzurou a já zde řadím Davídka jako jeho žáka, dovolte mi zde malou, ale nutnou poznámku. Hlavní cenzura Teilharda bylo Monitum Kongregace pro učení víry, které totálně zakazovalo studium jeho spisů, zvláště studentům teologie. Monitum však bylo vydáno bez konzultace s Janem XXIII., který jeho vydání považoval .za velmi politováníhodné". Již za necelých 18 let, v roce 1980, když se blíží 100. výročí Teilhardových narozenin a toto výročí slaví i UNESCO, kardinál Agostino Casaroli na přání papeže Pavla VI. píše rektorovi Katolického institutu v Paříži (kde probíhají hlavní oslavy) dopis, kde mj. říká: .Náš věk jistě vzpomene. . . na tento odvážný pokus o syntézu u svědka sjednoceného pole, člověka uchváceného Kristem do hloubek svého bytí, který měl snahu společně uctít víru i rozum." A Pedro Arrupe, generál ezuitů, píše v dopise k uctění Teilhardova výročí mj. toto: .Otec Teilhard chtěl demonstrovat těm, kteří věří, že církev je zastaralá,. . . že křesťanství i církev jsou přímo v srdci světa, v jeho procesu hluboké transformace a připravena sdělit, že sama je schopna vnést do něj světlo, bez kterého je svět určen k zániku." Schválně jsem zde uvedl tuto skutečnost, protože tato dodatečná a poměrně rychlá rehabilitace Teilharda Římem by měla být vždy zamyšlením nad Davídkovým dílem zvláště těm v mé církvi, kteří se příliš rychle odhodlávají dělat negativní závěry z fragmentů, které o něm slyšeli, místo z tvořivého dialogu s těmi, kteří ho znali. Tím se nestavím proti rigoróznímu pokusu o kritiku jeho díla. On by byl první, který by si ji vyžádal. Davídek se cítil jako pastýř až do posledního dechu zodpovědný přímo nástupci Petra za všechna svá pastorační rozhodnutí a akce. Jeho úsilí kontaktovat papeže trvalo však desetiletí bezvýsledně. Protože kurie patří k magisteriu církve jen prostředečně, nebyla a ani nemohla být informována o jeho situaci z bezpečnostních důvodů, a proto její dvě nebo tři cenzury bral spíše jako zmatečné nedorozumění a mohl tak pokračovat ve své práci dál. A tak s těmi desítkami těch, kteří v sobě ucítili hlas povolání, a s ostatními otevřenými mladými lidmi intenzívně pracoval a oproti jinak izolovanému Teilhardovi si mohl nosnost svých teologických inovací ověřovat ihned ve své skryté pastorační praxi. Bůh si dále Davídka vede a dává mu i na periférii, či právě proto, jiný prostor, ten nejubožejší, ve kterém vytváří duchovní laboratoř nebo, chcete-li, jakýsi polní teologický .výzkumák", kde se s námi pokouší vytvářet Nové, v neobyčejně intenzivním vědomí zodpovědnosti pastýře, který ví, co je potřeba, aby s těmi, které vedl, došel bezpečně k cíli. Jen abych ukázal další praktickou aplikaci Davídkovy kybernetické teologie u nás v zahraničí, uvádím zde na př. diplomovou práci podanou na katolické univerzitě ve Fribourgu ve Švýcarsku ing. Petrem Blahou s názvem Kybernetická analýza Teilhardovy evoluční teorie. Několik z nás pak během studia v Izraeli, na základě teologické průpravy od Davídka, připravilo Preambuli při zakládání dodnes jediného židovsko-arabského sídliště, Neve Šalom - Oáza míru (na půdě pronajaté od trapistického kláštera v Latrunu, nedaleko Emauz). Tento náš návrh, použít neutrálního jazyka na popsání společného sídliště dvou náboženských kulturotypů v nepřátelství, Arabů a Židů, byl přijat.

6. V čem je Davídkův přínos v teologii

Kardinál John Henry Newman, kterého nám Davídek dával za vzor, jednou napsal: .Byli to vždy jedinci a ne Svatá stolice, kteří se ujali iniciativy v teologickém výzkumu a určovali směr katolickému myšlení." Pokusím se tedy v této a všech následujících 6. kapitolách vybrat to nové, co Davídek ve svém systému tvořil. Poukázal bych nejdříve alespoň na několik Davídkových posunů v teilhardovském systému, z nichž některé ještě později alespoň trochu rozvedu. Tak například, bylo-li nové u Teilharda hledání odpovědi na otázku, jak je Bůh přítomen ve svém stvoření, Davídek toto překračuje a dotvořuje to hledáním preciznějšího kódu uspořádanosti hmoty, kybernetického negentropického parametru v jejích vazbách. Jestli Teilhard, jako kněz a paleontolog, cítil diskrepanci v dosavadním křesťanství, které nedávalo dostatečnou odpověď na otázku, zda je možné ještě milovat tento svět, tento vesmír, tuto hmotu, a tuto diskrepanci pak svým dílem odstraňuje, Davídek zde dochází k nové spiritualitě, kde nám dává před oči to nejnutnější JSOUCNO jako AKTIO, či zacílenou aktivitu lidstva směrem k Parusii, detailně ji rozvíjí a dává nový pohled na cestu ke spáse. Jestliže Teilhard nachází odpověď v tom, že Boha staví do centra evoluce celého vesmíru, respektive ho v ní .objevuje", Davídek nám ho přibližuje v pěstování .ars regnandi", a jestliže Teilhard všude vidí boží energii v akci a tam, kde se Bůh zjevuje v Ježíši, čili inkarnuje do lidstva a bere na sebe hmotu (pomíjívost), a tím ji pozvedá k našemu proměňování, Davídek nás prakticky při každém styku vybízí, jak s touto energií aktivit a zvláště pasivit - což bylo pro mne nové - denně pracovat. Teilhard bourá dualistické myšlení tím, že dává všem naším námahám, nejen v duchovním světě, ale i v hmotném, svou hodnotu, Davídek z toho dělá podmínku sine qua non cesty ke spáse. Do určité míry se zde dá táhnout paralela: to, co Teilhard učil, Davídek aplikoval v praxi a rozšiřoval.

Domnívám se však, že to nejdůležitější zařazení obou je, jak hodnotit jejich individuální cestu za svatostí. I zde se dá srovnávat. Teilhard, v důsledku cenzury svého díla, naplňuje hrdinsky dvě ctnosti, trpělivost a vytrvalost. Davídek, v důsledku totality režimu, naplňuje svým jednáním dvě jiné, ctnost komplexnostimilovnosti a rizikamilovnosti, které nazýval parusiální ctnosti.

7. Davídkova praxe při osobním styku

Ačkoliv u nás rozšiřoval teologii všude tam, kde předvídal, že nám jí podpoří naši víru, která nás a pomocí nás i naše okolí posune k celosti, k naplnění, k Bohu, přesto řád praxe vždy stavěl před řád poznání. Proto, než přejdu ještě blíže k jeho teologickému systému, rád bych si dovolil ukázat vám alespoň malý obrázek jeho pastorační praxe z mého prvního setkání s Davídkem, v únoru 1965.

Každé slovo je u něho přesné, zacílené a vše sleduje způsobem, který je někde tak dotvořený, že indukuje radost, že je v dobrém slova smyslu nakažlivý. Ihned u mne začíná stavět holonomní, celostní obraz křesťanství, který mi začal rezonovat jednotu mého sekulárního a náboženského světa. Davídek u mne neruší moji dosavadní teologickou průpravu u jiných, ale dává mi za úkol v ní pokračovat a vždy jen na příštím setkání vše optimalizuje a doplňuje. Jako první praktické setkání s novým v teologii byla pro mne tato nečekaná otázka: .Co děláš?" Já mu říkám chemii a on mi na to odpovídá, .tak teď se budeš také zabývat tím, jak ji teologizovat". Na to se přihlásil instinkt mládí všechno prověřovat a ponechat si určitou zdravou dávku skepticizmu k tomuto neznámému člověkovi. Nevěděl jsem totiž vůbec, o čem hovoří. Avšak po několika přesných definicích, co tímto úkolem má na mysli, a pak když udělal nade mnou velký kříž, a tím jako by všechno proměnil do jiného prostoru, prostoru posvátna a vyzval mě ke zpovědi, moje podezření začalo opadávat. Po krátkém naslouchání mě rázně zastavil a řekl: .tak toto cos všechno říkal je redundance, nemá to žádný parametr na měření tvého růstu k Bohu" a začíná mi dávat nové schema, které mě kdesi postihuje celého a moje radost se dále ještě zvětšuje. Pak začleňuje do pokání úkol pátrání po mé hlavní chybě. Později pak přechází na reflexi Boha v umění a vyžaduje, abych mu vždy sdělil, co jsem v této oblasti od posledního setkání viděl. Vše vždy bedlivě vyslechl a zařadil jako novou hodnotu do mého života. Tak svým příkladem a moudrostí přede mnou odvíjí z křesťanství něco nového, co křesťanství vždycky mělo, tj. vnitřní dynamiku, ale bylo mi dosud podáváno bez pohybu, staticky. Konečně mi před odchodem podává malou krabičku od antiperlí s Eucharistií. Já se proti tomu vzpírám a poukazuji na to, že chodím denně ke stolu Páně. Davídek se ale typicky nenechává od svého plánu odradit a říká: .Možná Ti to nyní, když budeš muset více cestovat, nebude časově vycházet a tuto svátost, tento nutný pokrm či ,motor‚ k urychlení Parusie, nesmíš nikdy vynechávat. Pamatuj si, že základ tvého duchovního růstu bude vyhodnocován ne podle toho, kolik toho znáš, ale jak pomocí svátostí rosteš ve svém 38. strana duchovním životě." Před ukončením návštěvy mě ještě žádá, a toto vždy znovu a znovu v budoucnu připomíná, abych kdekoliv jenom mohu, pokusil se vyhledávat nemocné a u nich mimo jiné působil tak, aby své utrpení, svou energii umenšování, své pasivity, obětovali za jeho pastorační dílo. Na nic nezapomněl, vše dokončil, na všechno vždy do detailu pamatoval. Opět dělá velký kříž, diktuje několik bezpečnostních pravidel a vyprovází mě ven, do chrlické tmy. Vzpomínám si, že jsem tehdy plný radosti vykročil z jeho domu a cestou do Přerova jsem měl pocit jakéhosi blaha, které mě provázelo po celou dobu, až do mé vesnice.

8. Výchozí body v jeho teologii

Z Davídkových seminářů se dá dojít k závěru, že se pokusil vystavět svůj systém na několika jednoduchých principech, ze kterých mu pak automaticky vychází jeho interdisciplinární přístup; a ten Davídek vždy tematicky, s novým a kvalitním materiálem na seminářích v určité oblasti teologie rozvíjí. Kromě už zmíněné aplikace kybernetiky vychází z definice Boha jako ens či bytí nejvýš živé (vivum) a zde zabudovává či podřazuje teologii biologickým vědám o člověku a říká, že jakákoliv morální teologie (etika) se dnes už musí dělat jen na jeho biologickém horizontu. Další atribut Boha je ens nejvýš dobré (bonum), a zde pro nás buduje novou teologii spirituality, čili pokus o stavbu nového dynamického stereotypu, kde Bůh jde s člověkem, je-li on ale tvořivě na cestě (starozákonním vzorem mu byl Abraham). Konečně rozvíjí třetí atribut Boha jako bytosti nejvýš krásné (pulchrum) a integruje do teologie umění jako jeho odlesk. Tyto oblasti pak tvoří jeho dynamický teologický systém. Jinými slovy, funkce teologie je schopná být pomocí dnešnímu člověku jedině tehdy, když v sobě integruje široké spektrum lidských disciplin.

Je zřejmé ze seminářů, které dával o stejném tématu s odstupem několika let, že také on prodělával svůj vývoj, svou evoluci. Co byl pak výsledek jeho formace u nás? Davídek se u nás pokoušel vytvářet, pokud to tak mohu vyjádřit, jakési .receptory" zralosti, či dospělosti, tj. postavit se sám v nepřátelském prostředí k jakémukoliv řešení duchovního problému s adekvátní výbavou, aniž bych se musel stále někoho doptávat anebo hledat vše jen v .červených" rubrikách.

Samozřejmě, že svůj systém nestaví na vzduchoprázdnu, ale představuje nám na seminářích celé palety vybraných osobností církve i sekulárního 39. strana světa ve vztahu k náboženství, kde každá svým způsobem vytvořila specifický posun směrem k nečemu, co tady dosud nebylo. V tom byl Davídkův klíčový přístup, vybírat, upozorňovat a učit nás hledat nové, které se objevilo v lidstvu. Za zmínku stojí jeho zastávka u Platona, v patristice zvláště u Origena a na jejím konci u církevního učitele a encyklopedisty Isidora Sevilského, po kterém se, podle Davídka, vývoj v řízení církve na staletí zastavil. Z jiných autorů stojí za zmínku teologové jako Yves Congar OP, Karl Rahner SJ, Henri de Lubac SJ, Pius XII, Silvestr Maria Braito OP, Raimondo Pannikar SJ a z dalších snad Miguel de Unamuno, Bachofen s teorií matriarchátu, Toynbee s komplexním pohledem na dějiny, Mircea Eliade, Claude Lévi-Strauss, Erich Fromm, Stanislaw Lem a mnoho jiných. Je zde ale ještě jedna postava, která mu byla vzorem ve strategii, jak mistrně řídit Koinótés v nepřátelském území. Touto postavou byl vojevůdce Alexandr Veliký, který nikdy neprohrál bitvu, který měl vždy přesný cíl, železnou vůli a téměř zázračně vítězil s daleko menším množstvím vojska proti obrovským přesilám nepřítele.

9. Davídkova praxe vedení seminářů

Pro znázornění, jak takový teologický seminář vedl, uvedu vám alespoň několik ukázek. Davídek začíná své semináře vždycky nějakým tématem, z nichž mnohé by mohlo sloužit za téma disertační práce, protože bylo nové, provokující a pro nás, kteří jsme nemohli studovat řádným způsobem, těžké. Bohužel, v podmínkách tehdejší doby vše muselo být podáváno jen a jen ve zkrácené formě a v atmosféře skrývání. Jeho forma při seminářích byla dialogická, bezprostřední a na úrovni rovný s rovným. Probírané téma se pak muselo vždy nějak dotýkat křesťanské praxe. Snad stojí za zmínku, že od nás všech vyžadoval, abychom mu tykali.

Tak na příklad, na semináři .Teologie nového" nám dává otázku: .Co schází dnešní teologii? Důkazy Boha už nezískávají víru lidem, ale jen ji racionalizují u těch, kteří už věří. Co s takovou teologií udělat, kde je problém? Proč je mladý člověk vyvázán z kanálu na Boha vůbec? Kde o něm ztratil informaci? Je to nevybavenost naší teologie?" A nyní se zdánlivě odklání od této otázky a začíná pátrat a pomáhat si tím, že se obrací nejdříve na biologii a zjišťuje, co jí schází, a podobně to dělá s filozofií, a teprve až zjistí nedostatek v těchto disciplínách, vrací se k teologii. Tak v hledání problému dochází až k fyziologii strachu a tvrdí, že .náš návyk autismu z nové 40. strana situace se dostal u člověka i do genů," a dále říká, že .u člověka je tento návyk právě fixován množstvím acetylcholínu v krvi, a vede ke stáhnutí se z nové situace". Nyní přechází k teologii o které říká, že .právě kvůli strachu nerecipuje nové, změnu a zůstává stát, přešlapuje na místě, místo aby reflektovala a předbíhala nové ve vědách. Abychom táhli, musíme předbíhat," byla jeho stálá výzva. Uvádí pak příklady recepce nového v církvi s notným zpožděním. Křesťanství však přesto nazývá .jediným vychovatelem", který jde proti této neolitické mentalitě strachu a úniku. A jako vždy, přechází pedagogicky od obecného ke konkrétnímu, k řešení situace na dvou projektech. Ukazuje prakticky, jak za toto opoždění v teologii platíme i v zaostávání morálního systému tím, že žijeme ve strachu. Vše pak konkretizuje na příkladech výchovy kněží a na úseku výchovy k manželství. (Zdroje k tomuto semináři čerpal zvláště z prací Stanislawa Lema a Hanse Selyeho.)

Na jednom semináři z kybernetiky s námi řeší otázku přenosu mozkové paměti člověka (wetware) z místa A převodem (upload) do počítače v místě B, vzdáleném třeba 1000 km. Teoretickou otázkou tehdy bylo, nakolik se bude moci přenést i má substance, mé osobní já, duše, převedu-li zobrazením veškeré své mozkové spoje a paměť do počítače. Kde se pak nachází originál? Další otázkou bylo, zdali je moje bytí vázáno na uhlíkovou chemii a vodu ze kterých je složeno naše tělo, nebo se může naše hardware v budoucnu vyměnit za jiný systém? Na příklad křemíkový? Píše se rok 1966, kdy jsme nikdo neviděli počítač, včetně Davídka, který už si ale někde pořídil cizí literaturu o základech počítačové vědy a ostatní, sice rudimentálně, ale přece jenom geniálně, už domýšlí a předává nám na seminářích.

Na semináři "Evoluce - postihnutí jejího mechanismu" předkládá zase otázku:

"Jak je Bůh zakódován v hmotě?" a dává nám k řešení jenom jedno klíčové slovo: sebeorganizace hmoty. Postupně nás v dialogu přivádí k tomu, jak se boží celost projevuje na nejnižší úrovni už v kódu vazeb, a přechází k otázce: .Je-li příroda organizována podle určitého kódu, kde je v ní zakódován směr její organizovanosti?" Davídek už tehdy předvídal, že pokrok v atomové fyzice je k těmto vysvětlením z pomezí vědy a teologie nejblíže ze všech přírodních věd. Opět je to řečeno v šedesátých letech a dnes, po 25 letech, vychází vědecké dílo Franka Tiplera: Fyzika nesmrtelnosti, s podtitulem Moderní kosmologie, Bůh a zmrtvýchvstání těla, které pomocí rovnic odvozuje možnost individuálního vzkříšení každého jednotlivce i s jeho světem v .počítačích budoucnosti", budeme-li schopni zabránit nástupu velkého zhroucení vesmíru (Big crunch) za asi 1019 let. Fyzik Tipler si vypůjčuje bod Omega od Teilharda a popisuje v detailech, jak tento konečný bod noosféry, Bůh, který nás miluje, nás také vzkřísí. Jistě, Tiplerovo dílo není zakotveno v křesťanství, ale v každém případě je výzvou dnešním teologům se specializací věda-náboženství, aby se tímto rušením hranice mezi fyzikou a teologií vážně zabývali. Toto by asi dnes bylo teologické pracovní pole Davídka, kdyby žil.

V jednom semináři z morální teologie zase začíná s touto otázkou: .Jak řešit situaci demografického přelidnění, populační exploze lidstva, kdy milióny lidí hynou hladem?" Posbíral si přesné statistiky růstu obyvatelstva a úmrtí z hladu a nemocí z různých zemí třetího světa a chce, aby církev řešila tuto situaci komplexně a ihned.

Davídek je totiž nepřítelem čekání. Bytostně věřil, že zlo, že ďábel nemá čas, a proto prý musíme i my podle toho preventivně jednat. Na jednom semináři o zlu říká, že ďábel je největší nepřítel přibližování Paruzie. Davídkovo precizní vidění ďábla jako oddalovatele lidstva od cesty ke Kristu, Parusie, je myslím klíč k rychlým řešením, která za totality prováděl, když si vyhodnotil, že kairos, posvátný čas, je zde, a jednal. Po 2. Vatikánu Davídek učí, že i každá farnost, s biskupem v čele, nemá-li možnost přímého spojení s papežem (a zvláště za pronásledování) je církev v malém, a tedy je povinna, protože má dostatek darů Ducha svatého, rozvíjet tři základní charizmatické dary: dar proroctví, dar řízení a dar rozlišování duchů (dobra a zla). Protože, jak říká, .Koinótés nikdy a nikde nechtěla být mimo jednotu církve a jednat bez nástupce Petra, ale nemohla se k němu dostat, proto bona fide s ní papež musí být". Tak tomu u Davídka jistě bylo např. v procesu rozhodování, zda udělovat jáhenská a kněžská svěcení ženám, po Koncilu božího lidu v Kobeřicích, 25. - 26. prosince 1970, který připravil a svolal, aby jednal o postavení ženy vjeho skryté diecézi celého bývalého Československa za totality a zda má žena právo na svěcení, pokud si to žádá a jsou-li ktomu nejvážnější důvody pastorační praxe.

Vzhledem ale k poslednímu pastýřskému listu Jana Pavla II. Ordinatio Sacerdotalis (O rezervování kněžského svěcení jen mužům) z 21. 5. 1994 (vydán ale podivnou náhodou až 30. května, zrovna na výroční den svátku a upálení sv. Johanky z Arku), který zřejmě z důvodů udržení homeostáze v církvi papež uveřejňuje, rozhodl jsem se, že o tomto tématu z respektu ke sv. Otci hovořit nebudu. Papež v listu vyhlašuje, že .církev nemá autoritu svěcení ženám udílet", a že jeho soud má být .definitivně přijat věrnými církve". Dovoluji si jen dodat, že právě Koinótés, kde se tato situace ženy v církvi řešila po léta (např. ženy v těžkém vězení a jejich stejný nárok na svátosti, jako tehdy měli ve vězení mužové) a má zde již téměř 25-letou tradici, by zde mohla být pro vedení církve určitou pomocí. Strategie Koinótés za doby pronásledování a útlaku by dnes mohla posloužit celé církvi jako vzor, jak zastavit alienaci velkého množství žen, které se církvi odcizují a opouštějí účast na svátostech. Dnes je to na př. v USA a zítra to bude i zde, v Čechách. A pokud má dominikán Schillebeeckx pravdu, vliv skryté církve by mohl přispět i k oddálení schizmatu, které, dnes církvi, nedej Bůh, v otázce udílení svěcení ženám podle něho hrozí. Toto je zde ovšem jen moje osobní poznámka pro vás k zamyšlení. A nyní zpět k tématu O přelidnění, na které je vázána otázka kontroly porodnosti, antikoncepce a dnes, 27 roků po Davídkově semináři, jedno z hlavních témat konference OSN O populaci a vývoji lidstva (Káhira, září 1994). Davídek došel tehdy analýzou jednoznačně k mrtvému bodu s rozdělováním antikoncepce na umělou a přirozenou, protože vše, kromě hříchu, je ve stvoření možno považovat jako protaženou ruku boží. Přenesl proto celé těžiště na úroveň mentálního etického rozhodování, to znamená, jak mi to, co používám, slouží v kvalitním rozvíjení vztahu muž - žena, tedy k rozvíjení vztahového jsoucna, lásky. Dnes se s Davídkem v tomto směru pravděpodobně shoduje na př. kardinál König z Vídně, zatímco na př. Ratzingerova škola stále toto rozdělení na umělé a přirozené zastává. Ve Spojených státech převážná většina dospělých katolíků se domnívá (více než 90 %), že ti, kteří zodpovědně používají umělou antikoncepci v manželství, mohou být i dobrými křesťany, katolíky.

10. Náčrt ze semináře o umění - happening

Jak jsem se už zmínil, Davídek u nás kladl obzvláštní důraz na stálé rozšiřování obzoru uměním. Dovolil jsem si proto zastavit se i zde alespoň jednou ukázkou. Davídek umění nikdy neopomíjí a téměř na každém semináři s ním začíná. Probírá tak s námi od filmů, výstav, hudby a divadel tehdejší doby vše, až po nové umělecké útvary, které reflektují napětí lidské duše mezi estetickou a anti-estetickou skutečností chaotického světa, a teologizuje je. Tak probírá na jednom semináři na př. popart, opart, a pak zvláště americkou skupinu Kaprow, Cage a Vostell, jako reprezentanty anti-estetismu, resp. tehdy nového dramaticko-výtvarného útvaru, happeningu, který se odehrává v čase a který dociluje šoku z reality vždy nějakým zničením, destrukcí nebo neúčelnou dramatickou akcí. Happening je determinován jeho režisérem, hercem i konzumentem, kteří jsou všichni vtaženi do akce, do eventu. Nové umění je podle Davídka vždy překračování starého na jiné základně, kde cílem nemusí být vždy dospět ke kráse, ale i jen k pravdě. A jak si teologicky zařazuje happening? Ovšem, že používá kybernetiku. Označí si lidstvo jako systém nebo stroj, u kterého je potřebné zaznamenat a vyhodnotit všechny kroky jeho autonomních center. Tedy i některé kroky chybné a destruktivní. Když si toto zjistí, zabývá se tím, kdy může happening přispívat k vývoji člověka a kdy ne. Protože moderní umění se pohybuje po diagonále destrukce, dá se říci, že destrukce je stálým rušením statu quo, pohodlí. Pokud je tomu při happeningu tak, je přípustný, protože smyslem moderního umění je rušit danou skutečnost a nově ji z nových prvků syntetizovat. Tak mu jde u nás opět o vybízení stavět nové po zániku starého a neohlížet se po starých zlatých časech, ale rychle měnit svůj navyklý stereotyp v dynamický. Tak nám profiluje tento velmi kontroverzní umělecký žánr jako možný stavební kámen v našem duchovním životě. Z happeningu existuje i diplomová práce, pod Davídkovým vedením, od Pavla Mikeše. Některé z účastníků semináře Davídek tehdy posílal aktivně se happeningů účastnit.

11. Pastorační program

Detailnější sledování Davídkova teologického procesu myšlení je snad nejlépe vidět v .magně chartě" jeho pastorální teologie (7a) - a rozšířené Christologie - vycházející z invokace Otčenáše, PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ. Davídek zde poukazuje na neuvědomování si a přehlížení významu této základní prosby - pravdy, která dává nejvyšší smysl JSOUCNU-AKTIO, čili zacílené činnosti jednání jak u jednotlivce, tak u society. Davídek učí, že .jediné a mravné je vyřešit veškeré AKTIO směrem k tomuto přicházejícímu království, totiž jako aktio paruziální". Jde mu o to usměrňovat je, přibližovat je, řídit je a organizovat a tím, z tohoto životního habitu, který u nás intenzivně pěstoval, vytvářet ARS REGNANDI (umění řídit). Jedině v tomto ars, jestliže je zvládneme, je pak zahrnuto zároveň i ars vivendi (umění žít), ars amandi (umění milovat) a ars moriendi (umění umírat). Z tohoto zorného úhlu pak vyvíjí pohled na celý komplex fenoménu svatosti a uzavírá: "JEDINĚ TENTO PARUSIÁLNÍ POHYB POSVĚCUJE A ČINÍ SVATÝM". Toto nás i prakticky učí, když nám na jednom semináři dává kolovat vyzývavou otázku: .Co byste každý z vás dělali, kdybyste se dozvěděli, že za 10 minut všichni zemřete?" Výsledek naších nejrozmanitějších a i bizarních odpovědí pak shrnul takto: .Pokud máme každý z nás vyřešeno ars regnandi a nemáme některé základní mezilidské a jiné vztahy v entropii, nemusíme dělat nic jiného, než dál zde pokračovat v semináři, protože jedině parusiální pohyb přibližuje člověka k dokonalosti, k celosti a naplnění, což jsou vlastně synonymy spásy. Dokonce jenom tento pohyb je i nástrojem, jímž každý z nás dosahuje spásy." Tak ontologie cesty ke spáse se mu stává i ontologií cesty k Parusii. Z toho mu pak vyplývá závěr, že .není možné vědomě, či nevědomě, obejít pohyb k Parusii a dosáhnout spásy".

Podobně Davídek řeší aktio LÁSKA, které dává teologie tu nejvyšší hodnotu. .Láska je totiž druh aktia," učí, .který je jediný schopen sebe předat, sdělit se. A smysl tohoto sdělování musí být, ABY DRUHÝ MĚL. Z tohoto pohledu milovat lidstvo pak znamená poskytnout bližnímu a svému okolí parusiální pohyb. V tom jsou dány základní směrnice pro pastorální teologii, sociologii, politiku, ekonomii a pro vědu vůbec a také pro filozofii, umění a náboženství, čili pro veškerou činnost". Davídek se pak obrací k nám, ke své malé hrstce v mlčící církvi, ke Koinótés, a říká, že .právě ona nabývá zvláštního významu v noosféře, protože si dává za úkol milovat lidstvo tímto soustavným a organizovaným řešením vlastního pohybu (člověka a lidstva) jako pohybu parusiálního". Jeho teologický program pak pro nás zní takto:

.Tato Koinótés se cele věnuje Parusii, apoštolátu Parusie". Davídkovi jde tak o snahu, aby si lidstvo na všech úrovních - multidisciplinárně - uvědomovalo svou prvořadou povinnost, DOKONČIT VÝVOJ, naplnit se a tím dokončit stvoření, které nám Bůh dal, a vejít v Parusii. Uzavírá to slovy, že .každá ostatní činnost má v tomto světě nižší axiologickou hodnotu, a proto musí být chápána jako méně důležitá, i když za různých okolností nutná. Na druhé straně se každá činnost může stát činností parusiální, je-li organicky začleněna a stane-li se vědomě organickou součástí parusiálního pohybu lidstva." Být proto stále v činnosti bylo jeho motto, a proto po nás Davídek důsledně požadoval využívání každého mikročasu, jak to nazýval, ke studiu, k modlitbě, či k nějakému aktiu ad parusiam, jak říkal. Proto se na seminářích tak neobyčejně namáhal zprostředkovat nám svůj teologický systém způsobem, který tuto Parusii nejlépe .vidí", obrazně řečeno jak říká: .má ji už kdesi v dohledu, a kde se nikdo z nás neuzavírá žádné složce aktivity, práce, kterou ještě možno oklasifikovat jako taky pohyb k Parusii". V duchovním 45. strana vedení nás vyzývá a vede naučit se organizovat každé aktio paruziálním směrem. Tak v duchovním životě odstraňuje dualitu, protože podle něj si .tato nová spiritualita nevybírá a nerozděluje svět na pro duchovní život potřebné a nepotřebné nebo na nutné a zbytečné. Tato spiritualita respektuje celé stvoření ve všech jeho oblastech a v každém stadiu jejího dotvořování a uspíšování" - Davídkova oblíbená dvě slova a pokračuje: .tato spiritualita se snaží být především a ve všem pokorná, ze všeho se raduje, je otevřená a naslouchající. Věří a má naději i na té nejzazší periferii Parusie, na tom nejztracenějším místě vesmíru, tj. vesmíru nejnedokončenějšího. I ten se rozvíjí komplexně, při minimálních podmínkách, při veškerém riziku ztrát." Tato slova platila doslova o něm a platí i o jeho díle. Touto teologií nás Davídek vedl nebát se maximálně hledat a co bylo pro nás dále nové, nebát se i mýlit, .a to i v teologii," jak říká. Precizoval to takto: .nebát se mýlit úměrně k novému co tvoříme, protože zde to nové ještě nebylo a nemáme na ně ještě vyrobené předpisy a regulace. Také se nesmíme bát provádět na sobě opravy a nesmíme se bát opouštět staré na cestě hledání a na cestě za pravdou riskovat všechno osobní i vlastní život." A tak se z nás snažil vychovat svobodné bytosti, bez strachu a s tvořivým vztahem k autoritě.

12. Fenomén autority v duchovním životě:

A zde přecházím k poslednímu bodu, k teologizování tohoto aktuálního tématu v dnešní církvi, totiž pojmu autorita, na jejímž poli je lidstvo nejvíc trpící, křesťanství dosud nejméně tvořivé, a proto je zde čeká nejvíc práce. Davídek říká, že zde .lidstvo neuplatnilo ani z části všechny své tvořivé možnosti a kodexy jsou stále ještě dělány tradičně, podle vzoru: příkaz - sankce". Jemu jde v první řadě o tvořivý vztah k autoritě, tj. ne být jí slepě poddán, ale také nikdy ji nezavrhovat, spíše tvořivostí se pokusit do ní vejít jako její nová konstitucionální složka. Biskup Davídek si žádá autoritu, ale při svěcení, když mu svěcenec klade ruce do dlaní a slibuje poslušnost, tak mu říká: .ale ne otrockou". Vyžaduje autoritu, jejíž skutečná hodnota nezávisí na množství dekretů a regulací, ale na tom, kolik lidí se jí nechává svobodně vést. .A kolik lidí dnes do ní vchází jako svobodně ji podporující, protože ji uznávají schopnou vést," ptá se? A dále to ještě zdůrazňuje:

.Člověk se rozhodne uznávat ji za schopnou vést, protože tato autorita vidí a nezanedbává žádnou možnost vidět. Pokud autorita nemá tyto parametry, tak je to jenom fikce autority, která jen tvrdě vymáhá, je represivní, a čím 46. strana víc ji schází na schopnosti vést, tím více u ní vzrůstá koeficient represe." Poukazuje zde na ztrátu autority u chuligánů, fenoménu tehdejší doby, a u mládeže dnes vůbec. .Proč nejsme přítažliví?," ptá se. .Neztrácíme někde autoritu? Autoritě se totiž musí na jedné straně důvěřovat, na druhé straně ale musíme tušit, že tato autorita skutečně ví, zná, řeší, nebloudí, není zcestná, že žije, riskujíc smrt. Jedině pak do ní vejdeme a podpoříme ji.

Autorita v žádném případě nesmí zastavovat pohyb k cíli."

Proto Davídek navrhuje pro svou část skryté církve, Koinótés, určité parametry vedení, jak v čele s řídícím centrem budovat a pěstovat tvořivou autoritu a navrhuje zřízení sekulárního institutu (7b). Toto bude jistě předmětem jednání, když se jednou, určitě v příštím století, jeho práce a život budou dále vyhodnocovat a institut schvalovat. Bude to také až o 100. výročí jeho narození, v roce 2021, jako tomu bylo u Teilharda? Myslím si, že dřív. Energie obětí za toto velmi slabé, nedokonalé, chybující, ale přece jenom nové dílo v církvi urychluje její obnovu, evoluci, příchod království a tedy přibližování Parusie.

13. Závěr

Končím veršem, který by si biskup Felix pravděpodobně vybral sám: "Vždyť já jsem nejmenším z apoštolů a nejsem ani hoden jména apoštol" (1 K 15, 9-10). - A my, kteří jsme ho dobře znali, bychom přidali: Felixi, milostí boží jsi byl to, co jsi byl a milost, kterou ti Pán prokázal, nebyla nadarmo. A my dnes všichni kolem tebe, který, jak věříme, už patříš na Pána, můžeme jen vyznat, že jsme stejně jenom služebníci neužiteční.

(Příspěvek byl přednesen v emauzském klášteře v Praze, 8. října 1994, na kolokviu České křesťanské akademie, v teologické sekci, na téma "Česká katolická teologie 1945-1989". Kolokvium bude pokračovat v sobotu 22. 4. 1995 v 9 hod. v emauzském klášteře a texty referátů z obou kolokvií vyjdou formou sborníku České křesťanské akademie.)