Přítel Jiří Kabele mi svěřil ke čtení a komentování rukopis své vznikající knihy. Je to pojednání o tom, jakým způsobem my lidé jednáme, na základě čeho si vybíráme z možností, které před nás život neustále staví. Mimo jiné mě tam zaujala myšlenka o tom, jak rozdělujeme svůj čas mezi různé druhy činností.

Podle Jiřího ji formuloval ekonom Frank Knight. Vyšel přitom ze zákona klesajícího užitku: čím déle nějakou činnost vykonávám, tím menší užitek zpravidla pociťuji z každé další minuty, kterou této činnosti věnuji. Například sledování televize: když se hodinku dívám na ten pro sebe nejzajímavější pořad, který toho dne vysílají, je mi to příjemné; ale kdybych do té bedny musel čučet celý den, trpěl bych tím nesmírně. Z toho Knight odvodil, že racionálně jednající člověk se snaží svůj den rozdělit mezi různé činnosti pokud možno tak, aby jeho subjektivní užitek z poslední minuty u každé jedné z těchto činností byl stejný (a samozřejmě co nejvyšší). Kdyby totiž byl užitek z poslední minuty činnosti A vyšší než užitek z poslední minuty činnosti B, bylo by rozumné omezit činnost B na úkor činnosti A, a zvýšit tak svůj celkový užitek. Zkrátka běžná ekonomie aplikovaná na čas namísto na zboží.

Pokud tedy o svém čase rozhoduji svobodně a racionálně, lze říci, že subjektivní užitek z poslední minuty ležení v posteli je pro mne stejný jako užitek z poslední minuty ranní toalety, a ten se rovná meznímu užitku času věnovaného konverzaci s rodinou, a tak dále. Větší část svého dne tedy každý z nás chce věnovat činnostem, které pro něho mají vysoký užitek a jejichž užitek pro něj klesá s časem pomalu.

Knightova idea se mi připomněla, když jsem psal článek o Češích a bibli, který zde najdete. Dnes má doma bibli více Čechů než před deseti lety, a většinou hodnotí bibli kladně. Zájem o ni tedy existuje – ale přesto v průměru věnujeme jejímu čtení méně času než před deseti lety. Jedno možné vysvětlení tohoto paradoxu spočívá právě v nízkém a rychle klesajícím subjektivním užitku z jejího čtení ve srovnání s jinými možnostmi trávení času. Zdá se mi, že je tomu tak ostatně i s mnoha jinými nabídkami náboženství. Řada lidí se jim nejspíš nevyhýbá z otevřeného nepřátelství a nechuti (záporný subjektivní užitek); příčinou je spíše to, že nad kladným užitkem kostela, modlitby atd. prostě převáží subjektivně ještě vyšší užitek televize, práce, mobilního telefonu. Teologové se tradičně soustřeďují na zkoumání objektivního užitku náboženských úkonů (spása, ospravedlnění atp.). Ten z jejich zorného pole téměř vytlačil užitek subjektivní, třebaže právě on rozhoduje při volbě jednání. Přitom v samotné bibli je subjektivní užitek velmi zdůrazňován (radost, uzdravení, charita…). Nebylo by dobré soustředit pozornost právě sem?

Nebo, jak říká Elisabeth Parmentierová, autorka hlavního příspěvku tohoto čísla, který je sám založen na netradiční biblické exegesi jedné lukášovské perikopy: „Křesťanství je svou podstatou misií, tj. hlásáním radostné zvěsti, zvěsti, která proměňuje ty, kteří ji slyší. Tato zpráva potřebuje být vyřčena slovy, slovy každodenními, slovy lidských starostí, slovy práce, slovy země, a pokud tato slova překračují, žijí, vibrují, mají šanci být vyslyšena.“

Jinak zůstanou slovy nezajímavými, a tedy mrtvými, jakkoli budeme jejich ex opere operato objektivní účinek vynášet třeba až do nejvyššího nebe.

Proneseno na 32. mezinárodním ekumenickém kongresu IEF (Mezinárodní ekumenické společenství), konaném 24.–31. července 2000 ve Štrasburgu.

Jeden člověk měl dva syny. Mladší požádal otce o část majetku, která na něj jednou měla připadnout, a odešel, aby si užíval radostného života. Ale brzy po opojení svobodou přišly nepříjemnosti, hlad a nářky. Vrátil se k svému otci, který jej přijal s otevřenou náručí a uspořádal pro něj slavnost. Avšak otec měl také mladšího syna, který byl celou tu dobu u svého otce, pracoval na jeho panství a neměl ponětí o otcově štědrosti. Odmítl účastnit se slavnosti konané na počest mladšího syna, považoval otcovo rozhodnutí za ukvapené a jeho marnotratnou radost za přehnanou. Příběh je přerušen na prahu domu v situaci, kterou bychom podle předchozího děje čekali přesně obráceně: mladší syn je na slavnosti, uvnitř domu, a je to starší z bratrů, který se nakonec nachází vně, odmítaje vstoupit. Na závěr bychom se mohli opět vrátit na začátek, neboť je stále jeden syn venku. A otec je uprostřed mezi oběma syny, na prahu dveří. Konec zůstává otevřen.

Znáte tento příběh zpaměti, Lukášovo podobenství (Lk 15,11–32), příběh „marnotratného syna”, nebo „ztraceného a znovunalezeného syna”, nebo „otce a jeho dvou synů”. Je to klasika naší křesťanské tradice, jedinečné připomenutí milosti milosrdného Boha, který přijímá bez podmínek toho, který se k němu vrací. V Ježíšově době a v čase prvních konvertitů evangelista Lukáš vypráví tento příběh s konkrétním záměrem. V „domě Božím”, v rodící se křesťanské církvi, pocházeli „starší synové” z judaismu, po mnoho generací byli syny nebeského Otce, a když se stali křesťany, zůstali stále právoplatnými syny téhož Otce. A byli zde také konvertité z pohanů, kteří vzhledem k židům byli pouze adoptivními syny, čerstvě příchozími, kterým bylo třeba udělat místo. Nejen to, dokonce uspořádat pro ně slavnost. Jaká smělost! V Lukášově době následovala otázka: mají křesťané ze židů udělat místo pro křesťany z pohanů a radovat se (!) z jejich příchodu?

Tento dům obrazným způsobem představuje křesťanskou tradici, která je mezi křesťany velmi cenná, neboť vypravuje obnovený vztah s Bohem. Ale díváme-li se na ni očima svých současníků, může být také interpretována spíše negativně. Neboť tento obraz odpovídá názoru, kterou si vytvářejí mnozí současníci o křesťanské církvi: starý, uzavřený systém, neschopný vývoje a komunikace. Otec rovněž odpovídá jejich stereotypní představě Boha: je dobrý, milosrdný, odpouští, čeká. Ale v podstatě nerozumí svým dětem, neumí s nimi mluvit, překračuje je svým stvořením. Synové představení v parabole mohou také být vydáni napospas výčitkám často adresovaným křesťanům: mladší si nejdřív užívá skvělého života, později se kaje a vrací se domů. Obrácení by tedy znamenalo navrácení se pod autoritu otcova domu, usazení se, ustoupení a konec odporu. Starší by mohl v jejich očích být typický věřící, uchovavatel, z něhož nedýchá radost ze spásy, ale hořkost ctnosti, a který zůstává žárlivý vůči těm, kdo si mohou dovolit žít více egoisticky než on sám! Jaký je to smutný obraz, zcela odporující tomu, co bychom chtěli předávat v evangeliu spásy! Ptám se, zda by dnes Ježíš vyprávěl tento příběh stejným způsobem, zda by nenašel pro náš svět jinou představu?

Co kdybychom si představili pokračování příběhu pro dnešek? Autor nám to umožňuje, protože jej neuzavřel. Je to pro nás výzva k následování s našimi životy a naší dobou. Protože chceme předávat zcela jiné poselství než to o nehybné církvi, „usazených synech” a Otci, který je nedostižný!

Nemusíme mluvit jazykem tíživé doktríny, ale můžeme volit každodenní a jednoduchá slova, abychom vyjádřili, co nás vede dopředu, co nám dává naději, co nás oživuje. A kde najít tato lehká a hybná slova, která budou schopna vytvořit vazbu mezi Bohem a našimi životy, když ne v bibli, která v jednotlivých vyprávěních popisuje cestu Boha se svým lidem. Dějiny Boha a jeho lidu jsou zároveň dějinami, které nás předcházejí i překračují, ale mohou nás také vyzývat, pozvat nás, abychom se stali jejich účastníky. Neboť dějiny spásy, radostná zpráva evangelia, má skutečně smysl jen pro ty, kteří odhalí, že vypráví jejich příběh, jejich život.

Chtěla bych se pokusit vtáhnout nás do tohoto starého příběhu tak, aby se stal naším dnešním příběhem, který by nám pomáhal v našich každodenních otázkách. Budu si pomáhat biblickými citáty, které znají společně všichni křesťané. Nabídnutá cesta by měla ukázat – z křesťanské perspektivy překračující konfesijní rozdělení – naději a roli věřících v dnešním světě. Jedná se o přiblížení Boha našim současníkům, o to stát se nosiči Boha a přepřahací stanicí evangelia. Jak na to? Tak, že si představíme pokračování příběhu o marnotratném synu, který bych ráda nazvala „příběhem o marnotratném otci”.

I. Boží průchod

Představme si, že Otci se podařilo přesvědčit svého prvorozeného, aby se zúčastnil slavnosti, vstoupil do domu a se svým mladším bratrem se usmířil. Pohleďme na tři šťastlivce!? Nevěřím takovému pokračování. Protože Otec ví, že jsou „venku” ještě další děti a že dědictví by mohlo být tak velké, že by i oni mohly z něho mít užitek. Ví, že „venku” je svět bez víry a naděje, který ho nezná nebo v něho nevěří. A celý tento svět je očekáván na slavnosti. Jednoho dne se Otec, poté co vyslal posly a služebníky, sám rozhodne vyjít a shromáždit ostatní děti. Jeho synové mají za úkol bdít nad domem až do doby jeho návratu a přijímat ty, kteří mezitím dorazí. Zastavím se u téhle první etapy: Otec je na cestě. Neboť předtím, než se budeme zamýšlet, jak můžeme být božími převozníky, by bylo na místě zabývat se Bohem, o kterém mluvíme: Bůh, který je na cestě uprostřed svého lidu. Dal o sobě vědět skrze proroky a služebníky, ale ve světě už nebylo člověka, který by ho očekával, nebo jinak – věděli lépe než on, jak by měl přijít a co by měl činit. A tak to Otec udělal úplně jinak: přichází inkognito! Přichází v člověku, přichází v Synu.

Vydaný Bůh

Bůh, který přijal tělo, udělal z člověka navštívenou bytost, tlumočníka, spolustolovníka, a z lidí bratry a sestry. Bůh se vydal v Ježíši Kristu, jak vyznávají křesťané, když hovoří o Trojici: skrze Ježíše Krista vidíme Otce, který v nás jinak přebývá tajemně a neuchopitelně. Bůh přichází mezi své jako člověk a anuluje staré koncepce božstev, která se zaobírají pouze svým vlastním blahem a jsou netečná k lidskému putování. Tento příchod Boha vtěleného do lidského těla zcela mění vztah mezi bohem a člověkem. Tam, kde předtím člověk musel obětovat vzdálenému Bohu, aby získal jeho přízeň, a pokoušel se mu přiblížit askezí, odříkáním a zdokonalováním, přichází Bůh ke svým, sám vykoná cestu a neočekává jejich oběti, ale přijetí své milosti. Už to není Bůh, který poroučí, abychom se k němu modlili, ale je to on, kdo prosí lidi: dejte se se mnou usmířit. Apoštol Pavel to připomíná silně, když mluví o povolání křesťanů: „Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem!” (2 Kor 5,20) Bůh činí první krok, na nás zůstává, abychom ho přijali.

Avšak takový Bůh se dá těžko rozpoznat, protože ruší lidské plány k dobývání, které si lidé vymysleli. Nepřichází jako všemocný vojevůdce, ale jako zastánce, který ukazuje cestu, a jeho poselství a narušující aktivita ho stojí utrpení kříže. Bylo třeba jít až na kříž? Chtěl to Bůh, nebo tomu nemohl uniknout?

Paradox kříže: Bůh ve smrti

Odpověď apoštola Pavla platí dodnes (1 Kor 1,18–25). Slovo o kříži, píše Korintským, „je bláznovstvím pro ty, kteří nerozumí. Ale pro druhé je silou boží.” Svět požaduje znamení a moudré výrazy. Svět chce rozumné argumenty, chce analyzovat, racionalizovat, vysvětlovat, neboť následujíce Pavla „vyznáváme Krista ukřižovaného, skandál pro Židy a bláznovství pro pohany, ale pro ty, kteří jsou povoláni, je to Kristus, moc boží a moudrost boží. Neboť to, co je božím bláznovstvím, je moudřejší než lidé, a to, co je boží slabost, je silnější než lidé.” Bůh bible si nevybírá to, co je silné a mocné nebo obzvláště moudré, ale naopak to, co je slabé, aby tak dal plnost své lásky a síly. A potřebujeme oči víry, abychom v Kristově kříži rozeznali cestu k životu, abychom uprostřed lidského utrpení měli naději, že Bůh nezapomíná na svůj lid a že zvítězí nad zlem. Je to paradoxní realita boží cesty mezi lidmi: uprostřed slabosti a trýzně, právě zde je nejblíže.

Bylo to tak odlišné od židovské zkušenosti Boha? Ne nezbytně: připomeňme si jiný příběh, mnohem starší (Ex 33,18–23). Poté, co roztříštil první desky Zákona kvůli nevěrnosti svého lidu, vystupuje Mojžíš znovu na horu, do boží blízkosti, a požaduje na Věčném milost vidět jeho slávu. Bůh odpovídá na jeho prosbu a ohlašuje, že projde před Mojžíšem v plnosti své krásy, milosti a smilování, ale Mojžíš nebude moci vidět jeho tvář, neboť nikdo nemůže vidět tvář Věčného a zůstat naživu. Bůh nabízí Mojžíšovi, že ho skryje svou rukou ve skalní rozsedlině v okamžiku svého průchodu. Až přejde, odtáhne ruku a Mojžíš ho bude moci vidět zezadu, jak odchází. Skvělá reflexe lidské neschopnosti přestát plnou boží přítomnost. A přenesu-li tento příběh do Velkého pátku, dne Kristova utrpení, analogie je nápadná.

Je to nejtemnější den, opuštění se zdá být absolutní, je to den, kdy Bůh se zdá definitivně ztracen a člověk zcela osamocen v hrozné tísni. Přece však je to přesně tento okamžik, chvíle Kristovy smrti, kdy se svět kloní ke spáse, kdy Bůh realizuje své dílo vykoupení. Je to moment, kdy prochází nejblíže člověku, kdy má účast na jeho smrti, kdy se plně vydává pro člověka. Kříž je již sláva, v tom je celé téma Janova evangelia, pro které ukřižovaný je Kristus vyzdvižený ke slávě. Ale v tomto okamžiku nic nerozeznáváme, a především ne jakoukoli stopu Boha. Není to onen okamžik, kdy Bůh skrývá svět svou rukou, aby ho nerozdrtil svou mocí?

Vzkříšení, znamení Božího průchodu

Avšak to není konec příběhu. Neboť dva dny nato Kristus vstává z mrtvých. Určitě ani zde není explicitní znamení či důkaz, nic než odvalený kámen a složené pruhy plátna, a především Kristus, který se zjevuje v různých situacích, aby připravil své učedníky na nový život. A co kdyby prázdný hrob byl znamením božího průchodu? A kdyby to bylo, jako bychom ho viděli zezadu? Hospodin prošel v celé své milosti, ale již je daleko, mimo dosah lidí, kteří by ho chtěli zadržet! Uniká našim pokusům o ovládnutí. Pascha znamená „průchod”, jako připomínka na první Paschu, vyjití izraelského lidu z otroctví ke svobodě, které však rovněž bylo cestou smrti pro faraona a jeho lid. Pro křesťany jde také o vyjití dosud nepoznané, průchod z otroctví ke svobodě, z otroctví utrpení a odcizení, vázaných na hřích, k novému životu s Bohem.

Takto se završuje tato etapa příběhu o marnotratném Otci: poddává se lidskému bláznovství až ke smrti na kříži. Neboť v Synu má i Otec účast na hanebné smrti, onen Bůh, o kterém se myslelo, že je necitelný, vzdálený, nedotknutelný, se vydává do rukou lidí. Otec se ukazuje jako Syn, aby porozuměl, co cítí jeho děti, aby je doprovázel v jejich lidských podmínkách, aby s nimi měl podíl na jejich utrpení. Tím, že se stal Synem, může svět slyšet vlastní utrpení Otce a jeho hledání lidské odpovědi: moji synové a dcery, proč jste mě opustili? Bůh dělá místo svobodě lidského rozhodnutí. Nevnucuje svou přítomnost, nabízí ji těm, kteří ji rozpoznávají tam, kde druzí vidí jen opuštění, beznaděj a zkázu.

Avšak to není jeho poslední slovo. Třetí den se Ukřižovaný zvedá ze smrti. Jako stopu svého průchodu pro ty, kteří v něm rozpoznávají Hospodina „zezadu”, Hospodina, který již přešel, nezanechává než odvalený kámen. Odvalený strach, beznaděj, smrt. Ale není zde jen ten kámen. Jsou zde svědkové, kteří ho ráno po jeho zmrtvýchvstání potkávají na svých každodenních cestách a kteří již nemohou mlčet, neboť jejich životy byly změněny. Stávají se živými znameními, řetězem svědectví, který dorazil až k nám. Napříště víme, že už nejsme předurčeni ke smrti, ale k životu.

II. Křesťané – převozníci Krista

Sledujme naši cestu a představme si pokračování příběhu marnotratného Otce.

Druhá etapa příběhu marnotratného Otce pokračuje na našich cestách. Odedávna se někteří lidé vysmívají, že Bůh je mrtvý a že zkázy a holocausty tohoto století ukazují, že už není Boha. A stejně – i kdyby nějaký byl, jak by musel být krutý, když nezasáhne ve prospěch svého lidu. Buďto je mrtvý, nebo je omezen k nemohoucnosti, přesahující svým stvořením, nebo je nepochopitelný a jedná podle své libovůle. Vešel do domu, aby se uzavřel? Nebo se ztratil na cestě? Francouzský výraz zní „il a disparu”, dvojsmyslná formulace, která chce říci, že je mrtvý a že ho již nenalezneme. Věřící odpovídají odlišně. Jsou stejně jako ostatní lidé odzbrojeni před utrpením světa a nemají připravena úplná vysvětlení. Každý den žijí bláznivou sázku, sázku, že Bůh je pořád přítomen uprostřed světa a lidských životů, ale že také spoléhá na svůj lid, že bude manifestovat tuto přítomnost. Synové v domě se rozhodnou vyjít na cesty světa, hledat ztraceného Otce a potkat se s ostatními lidmi. Nyní, když Kristus přešel po zemi lidí, to jsou jeho učedníci, kteří mají jeho ruce, jeho nohy, jeho ústa, jeho Tělo. Tento čas je jejich, jsou vysláni jako svědkové, jako převozníci Krista. Kristus vydaný lidem se vydává za nás a skrze nás.

Mezi mnoha dalšími je v evangeliích jedna pasáž, která by mohla skvěle ilustrovat toto vyslání křesťanů: uzdravení ochrnutého v Kafarnaum (Mk 2,1–12). Ježíš káže v jednom domě v Kafarnaum, když čtyři muži přinesou na nosítkách ochrnutého. Protože se skrze dav nemohou dostat k Ježíšovi, odhalí část střechy a spustí ochrnutého otvorem. A vyprávění říká: „Ježíš vida jejich víru říká ochrnutému: mé dítě, tvé hříchy jsou odpuštěny.” A ten člověk se zvedl. Nemluví se o víře nemocného, ale o víře těch, kteří ho nesou! Zde se nám ukazuje důležitost nosičů, těchto převozníků, bez kterých by ochrnutý nikdy nemohl svými vlastními silami přijít ke Kristu. Díky jejich zásahu se otevřela cesta ke Kristu. A takto Hospodin počítá s věřícími, aby se spása mohla dostat tam, kam žádná přirozená cesta nevede.

Převozníci radostné zprávy

Křesťanství je svou podstatou misií, tj. hlásáním „radostné zvěsti”, zvěsti, která proměňuje ty, kteří ji slyší. Tato zpráva potřebuje být vyřčena slovy, slovy každodenními, slovy lidských starostí, slovy práce, slovy země, a pokud tato slova překračují, žijí, vibrují, mají šanci být vyslyšena mezi neobyčejným množstvím každodenních komunikací, které probíhají každým dnem na naší planetě. Je zde však více: je zde odhodlání, autentičnost života, živý vztah k Hospodinu, který obývá tato slova, který podněcuje ty, kteří je slyší, aby nastražili uši. Tento prvořadý úkol křesťanů, hlásat to, co žijí, není proselytismem. Nejedná se o plnění kostelů, zachraňování křesťanských řad, počítání, neboť Bůh sám zná velikost své církve. Hlásání evangelia spásy je jednoduše něco, co přetéká, naděje, která chce být vyjádřena, perspektiva života, která překračuje lidské naděje, je to jednoduše něco jiného než to, co je okamžitě přístupné a zřejmé. Je to otevření horizontu, bláznovství naděje, která říká: „A pokud je to všechno pravda?”, „Pokud to je pravda i pro mě?”, „Jestli je Bůh nablízku v mém životě?” Není snadné se angažovat v bláznovství této víry, ale ještě nesnadnější je mluvit o tom s druhými, tak je to intimní a osobní.

Nosiči bližního

Nejde však jen o slova, je zde také práce nosičů. Křesťané nesou bližního, ve kterém vidí bratra nebo sestru. Nést bližního není o nic snazší než vyjádřit svou víru. Bližního neznáme předem, jen výjimečně jsme to my, kdo si ho volí, jednoduše je to ten, který se nachází na naší cestě a který nás na určitý čas potřebuje, který nás otravuje, který se nám staví do cesty a který se dotěrně vyptává. Je únavný, znervózňující, těžko snesitelný, není jasnovidný a uznalý, nepřijímá plně naše návrhy, neřídí se naším rytmem, bere nám náš čas a naši energii. Nelze být křesťanem, aniž bychom nesli jeden druhého navzdory jeho váze. A to ne proto, aby se ukázalo, jak jsme ctnostní nebo dobří křesťané, ale skoro proti naší vůli, jednoduše skrze naše lidství. V podobenství o posledním soudu Ježíš Kristus vypráví, jak Syn člověka bude jednat v den posledního soudu (Mt 25,31–46). Po své pravici umístí ty, kteří jdou k životu, a po levici ty, kteří jdou ke smrti. Upřesňuje, že ti první jsou ti, kteří ho nasytí, kteří uhasí jeho žízeň, kteří ho přijmou do domu, oblečou a navštíví, zatímco ti druzí neučiní nic z toho. Ale překvapí trochu, že těm prvním není známo, kdy že učinili ony věci pro Krista, protože se ho ptají: „Kdy jsme tě oblékli, nasytili, navštívili?” To ukazuje, že nepočítali své činy vzájemné pomoci, že je nečinili s prvotním úmyslem těžit z nich pro sebe nebeskou odplatu! Kristus proto říká: „Pokaždé, když jste to učinili jednomu z nejmenších z mých bratří, mně jste učinili.” Odhalili, že v každodenní realitě lásky a žalu, kdy jim přišlo zasáhnout, to byl Kristus, který s nimi zatřásl. Takto je nosič bližního ve skutečnosti nosičem samotného Krista.

Nosiči Krista

Podívejme se, co osvětluje příběh ochrnutého z neočekávané perspektivy: pokud nést bratra nebo sestru je jako nést samotného Krista, představme si, že onen ochrnutý, o kterém se mluví v evangeliu, by také mohl být Kristem, že křesťané by měli překonat ještě více střech na celém světě, ještě více překážek, které život staví do cesty, aby sdíleli jeho přítomnost se svými současníky. Kristus se nechává námi vydat, nechává nás jednat, stojí nám po boku a svěřuje nám odpovědnost být jeho převozníky, těmi, kteří vytvářejí vazbu mezi ním a světem.

Nezničí nás taková odpovědnost? Nezhroutíme se hned na počátku pod tíhou světa, neschopni nést, a pod společnou tíhou Kristovou, kterou lze tak nesnadno přenést do srdcí a životů těch druhých? Je pravda, že pokud budeme spoléhat na své vlastní síly a schopnosti, nedojdeme daleko. Víc než paradoxně platí, že čím více dosáhneme, tím víc se na nás požaduje, a čím více máme možností, tím víc se přeměňují na požadavky. Můžeme se snadno vyčerpat svým vlastním zápalem, perfekcionismem, křesťanským ideálem, na který se uvážeme. Apoštol Pavel je toho zářným příkladem, ten, který se honil po všech cestách, aby se zalíbil Bohu, který byl bez řečí poslušen božskému Zákonu, a který musel poznat v Kristově světle, že není schopen vyhovět vlastnímu ideálu, že nedělal dobro, které si přál, a že páchal zlo, které nechtěl, že byl jistým způsobem svázán netečností a odcizením, které byly částí jeho vlastní lidskosti. Proto jako on i my musíme podstoupit další učení: uznat své nedostatky, neschopnosti, dvojznačnosti, své poklesky, zlomyslnosti, ubohosti, celou tu temnou stránku, kterou tak často odhazujeme na druhé, která je však také naší vlastní skrytou tváří, stínem, který nás doprovází, „starým člověkem v nás”, jak říká apoštol.

Nést v sobě „starého člověka”

Hřích není pouhým skutkem, je to od základu vzdálení se Bohu, přerušení vztahu z naší strany, naše netečnost nebo sebeglorifikace. Ani nejlepší vůle na světě, starost o „konání dobra” nás nemůže ochránit od omylu, od toho, abychom si namlouvali, že konáme dobro, když děláme špatné věci, nebo od přání přidat si na ceně pod pláštíkem dobrých skutků, nebo od toho, abychom si o sobě mysleli, že jsme ctnostní díky naší zbožnosti. Předně, „dobrého křesťana” nečiní to, co dělá, co se mu podaří nebo co ukazuje navenek, ale to, co je hluboko v něm, obráceno k Bohu. Ježíš vyprávěl podobenství o lidech, kteří se chlubili vlastní spravedlností: podobenství o modlitbě farizeje a celníka, kteří jsou oba v chrámu (Lk 18,9–14). Farizeus se modlí tak, že se sám ospravedlňuje: „Nejsem jako ostatní lidé, kteří jsou hrabiví, nespravedliví a smilníci. Postím se a dávám desátky.” Celník se naopak modlí, aniž by se odvážil pozvednout oči k nebi, a spokojuje se se slovy: „Měj slitování nade mnou hříšníkem.” A je to celník, koho Bůh ospravedlní, ne ten první, plný ctností. Termín ospravedlnění znamená, že věřící, který úpěnlivě prosí Boha o odpuštění nejen za to, co učinil, ale také za to, kým je, získává spásu jako dar a že tento dar ho drží při životě, a ne jeho vlastní činy. Opírá se o jedinou věc: boží lásku. Boha si nepřiblíží chlubivým výčtem vlastních schopností či duchovním perfekcionismem. Vypíná sám sebe a nechává Boha odpovědět na vlastní nedostatečnost. Žije z pouhého božího daru, který je jako mana, kterou nemůže ani skladovat, ani konzervovat, ale která je každý den znovu dána.

Naučit se nechat se nést

Nosičem Krista a bližního se může stát jen ten, kdo rozpozná svou vlastní křehkost a ví, že během okamžiku se také může dostat do situace toho, kdo potřebuje být nesen. Dokonce jsem tím měla začít: předně jde o to, naučit se přijímat to, že jsem nesen! Život křesťana je především život vydanosti, vydanosti Bohu předtím, než je vydán druhým lidem, a člověk může unést vydanost světu jen proto, že je to sám Bůh, který nese! Zde je naděje, která nám dovoluje nést, aniž bychom se zničili: ve skutečnosti je to Bůh, který nese s námi a který nás nese k životu. Vše, co jsme pro druhé opotřebovali na svých tělech a ve svých životech, je přinášeno ke vzkříšení. A tak pokud se stane, že už nejsme produktivní, aktivní, užiteční, neznamená to konec našeho života. Tam, kam nás svět odsunul, do nemocnic, starobinců, hladomoren, budeme stále v božích očích hodni stejné lásky a dvojnásobné pozornosti, a Bůh nás ponese ke vzkříšení. Pokud však na cestě budeme moci nalézt druhé nosiče, kteří ulehčí našemu břemenu, bude to skutečné křesťanské společenství, communio.

Křesťanské společenství: nést se a snášet se jedni s druhými

Společenství křesťanů by mohlo být nazváno „společenstvím svatých”. Nový zákon se neleká slov, které používá pro ty, kteří jsou pokřtěni – jsou svatí. Neboť nejsou svatí skrze sebevětší vlastní ctnosti, ale protože jsou učedníky Boha, který je svatý a skrze svou milost, bez jakýchkoli zásluh z jejich strany, je odívá do své svatosti. Společenství svatých, to jsou věřící, kteří mají podíl na „svatých věcech”, tj. na darech spásy, zvláště na křtu a na eucharistii. Všichni, kteří s vděčností, nadějí a důvěrou přistupují k Hospodinově stolu, budou naplněni těmito dary, a stávají se tedy „svatými”. A toto společenství není omezené v prostoru a čase, protože máme účast na tomto stole spolu s anděly a nebeskými mocnostmi, s těmi, kteří opustili tento život důvěřujíce Pánu, a s těmi, kteří jednou budou na této zemi na našich místech. A toto společenství je rovněž reálné zde na zemi, kde jsme sjednoceni se všemi, kteří přijímají slovo a svátosti ve víře a kteří na ně odpovídají svými závazky. V tomto společenství, které je řetězem víry a lásky, se věřící nalézají spojeni a tvoří jedno tělo, jedno jediné tělo, přesněji „tělo Kristovo” (1 Kor 12,12–26)!

III. Procházející církev

Jakkoli jsou křesťané převozníky Kristovými jakožto jednotlivci ve svých každodenních životech, v práci, ve volných chvílích, v rodině, není jejich náboženské vyznání vymezeno pouze tím. Křesťané jsou navíc také církev, živý organismus, tělo, které usiluje o rozvoj, o zviditelnění. Církev není ani mezi věřícími automaticky přijímána kladně. Je chápána jako úctyhodný historický památník, bašta, která se chrání proti těm venku. Někteří lidé ji vnímají jako spolek jedinců spojených s hodnotami jiné doby anebo jako továrnu na charitativní skutky, která plýtvá svým bohatstvím, aby uchopila moc. Spiritualitu tito lidé hledají jinde, v jiných směrech než v křesťanských tradicích, obviněných z příliš absolutistické moci.

Být znamením a svědkem boží přítomnosti ve světě totiž pro křesťany znamená ukázat svou lásku a závazky vůči křesťanské církvi, ukázat, že se v ní cítí jako doma, žít v ní radostně a pomoci jí vyjít z její strnulosti. Také je potřeba představit si další část příběhu odehrávajícího se v domě marnotratného Otce.

Tato třetí část ještě ve skutečnosti neproběhla a zůstávají zde otevřené možnosti. Představme si, že poslední synové zodpovědní za dům, kteří zůstali celou věčnost, aby hledali cestu a přijímali nemnohé příchozí, sestavili pro ty venku neznámý plán. Dobře vědí, že jejich dům je často chápán jako bašta ukrytá před světem, jako ctihodná instituce neschopná očistit si fasádu. A tak si jednoho dne mezi sebou řeknou, že čas, kdy k sobě přijímali ztracené duše, už uplynul a že začíná nové dobrodružství. Je to snad teď naopak dům v pohybu? Měli by snad teď vyjít s celým domem na cestu jako Otec a požadovat pohostinství a sdílení každodennosti těch druhých? Měli by snad teď jít navštívit člověka?

Církev na cestě

Když církev opouští své tradiční pozice, pouze napodobuje postoj Ježíše, jenž se nepodobal těm, kteří ho obklopovali, a nezaložil náboženskou instituci, ale směřoval k druhým a požadoval od nich přijetí a sdílení. Chodil mezi svými současníky a usiloval o jejich přijetí a nasazení. Neměla by se snad církev jako tělo Kristovo naučit následovat tento model? Nechlubit se svou silou a svými možnostmi, nezůstávat v pozici té, která má již vše, co je potřeba pro tento svět, ale v současném světě pokorně prosit o pohostinství? Na první pohled to může být šokující a znepokojující, protože to pro církev znamená opuštění části jejích výsad, aniž by si předem pojistila, jak bude přijata! Znamená to především odvážit se vyjít ze svých zdí, ze svých posvátných míst. Církev to zkouší dělat svou dobročinností, externími projekty, projekty otevřenými pro všechny. Avšak je to zatím velice nenápadné, a je to zase způsob, kterým předkládá svou nabídku k tomu, aby se k ní lidé připojili.

Církev pod křížem

Církev na cestě by měla být schopna jít ještě dál, tj. skutečně akceptovat, že není církví slavnou a mocnou, ale církví pod křížem, vystavenou nebezpečí, že nebude vyslyšena! Máme za sebou celou minulost křesťanství a vcházíme do světa, z kterého církev mizí a vyhrávají jiné mocnosti. Je těžké tuto skutečnost přijmout a žít. Avšak na tuto situaci slabosti se můžeme dívat i jinak. Křesťanská církev znovu žije, jiným způsobem a jinými výzvami, situaci rané církve, kdy byla považována za sektu uprostřed nepřátelského světa. Nechci říct, že se jedná o napodobování či o kultivaci jakési nostalgie návratu k pramenům. Ale možná nám to částečně umožní vrátit se k nadšení na začátku, k větší motivaci, k odvážnějšímu svědectví, kritičtější reflexi, i přesto, že v úředních statistikách věřících ubývá. Ztráta sociální prestiže vede k jiným výhodám: k možnosti kritičtějšího postoje, k relativizaci struktur, ke větší mobilitě a vynalézavosti a k většímu zaslíbení vitality. Neboť mnohé z biblických obrazů církve jsou z tohoto soudku: církev je solí země, malá rozesetá zrnka sotva do hrsti, která však dají chuť všude, kde dopadnou. „Světlo světa”, které může být ukryto v panující temnotě, avšak tam, kde se pozvedne, bez násilí usmrtí temnotu. Kvas, který dá vykynout těstu, a hořčičné zrnko, které se stane stromem dávajícím útočiště ptactvu. Zde jsou nenápadné začátky, ale ve skrytu překypují růstem a silou! Jsou to obrazy církve, která se nedá zastrašit svou nepatrností a aspektem skrytosti a která si je vědoma důležitosti své role a neznepokojuje se.

Církev hledající

Zajdu ještě dál než jen k prostému přijetí nepatrnosti a ztráty zjevné moci. Církev, která žádá pohostinství, která má odvahu vyjít na cesty svých současníků bez ochrany, by byla církví, která s nimi počítá! Církví, která nenese všechno s sebou, která nemůže zajišťovat všechny potřeby, která však očekává od těch, kdo ji přijmou, že do ní vloží ty svoje. Jednalo by se o přerod z církve seslané od Boha k církvi hledající to, co může svět nabídnout dobrého! Další velice šokující vize, která je však založena na důvěře v lidskou bytost. Není snad v každé bytosti něco, co čeká na probuzení, schopnost sdílet se, účastnit se na lidském dobrodružství, nabídnout něco ze sebe sama? Vždyť takto Kristus probouzel své současníky k jejich vlastním možnostem: přišel do Zacheova domu a Zacheus, který doufal, že od něj něco dostane, se stal jeho hostitelem! Jinde potkává samařskou ženu a místo toho, aby jí nabídl svou živou vodu, ji žádá o vodu k napití! Učedníkům, kteří se dotazují, jak nasytit hladový zástup, odpovídá: „Dejte jim vy sami najíst!” Neočekávaný jev se často děje v tichosti: v evangelijních vyprávěních není Ježíš představen jako ten, kdo má odpověď na všechno a zaopatřuje vším potřebným ty, kteří ho poslouchají. Naopak po nich žádá to, co sami mohou přinést: uzdravuje, ne však nemocné bez víry, sytí, ale díky chlebům a rybám dítěte. A často očekává jednání, kterému předchází absolutní důvěra. Když se církev ptá, co může svět nabídnout, neodpovídá snad na úkol znovu dát zodpovědnost, znovu darovat důvěru a důstojnost lidem, kteří se často sklání pod tlakem toho, že rozhodnutí jsou přijímána bez nich, že svět je nezměnitelný a že nic nezmohou proti zákonům trhu a zákonu silnějšího?

Ve světě, ve kterém mnoho současníků přijímá za vlastní vnitřní postoj, že někdo jim pomůže, a očekávají stále, že je někdo ochrání jak materiálně, tak morálně, aniž by to vyžadovalo z jejich strany nějaké úsilí, by bylo pravdivou výzvou připomenout jim jejich vlastní odpovědnost a jejich schopnosti! Církev na cestě ke světu by se do toho mohla pustit – tak, že by se neptala, jaké slabosti v něm má naplnit, ale co se v něm může naučit a jaké zajímavé projekty a úvahy v něm může nalézt? Byla by to církev připravená, jako její Mistr, k „navštívení člověka”, církev připravená sdílet lidské stoly.

Církev smíření

Ekumenismus pro mě představuje právě takovou etapu církve na cestě. Ekumenický proces neznamená pro žádnou z církví přetáhnout za své zdi vzpurné věřící, kteří byli svedeni jinými církvemi. Právě naopak, pro každou konfesijní rodinu se jedná o zachování vlastní identity, vlastní plnosti – tím, že si uvědomí, že není sama v historii křesťanské víry, že není jediná, která dostává dary od Boha a která je povolána, aby se o ně dělila jakoby v jediném těle. Ekumenický dialog jí umožní vyjít zpoza vlastních zdí, ze svého bednění, stát na nechráněném místě, právě na prahu domu, jako Otec v podobenství, a vést rozhovor s ostatními církvemi právě na tomto místě. Neopouští svůj tábor, ale naučí se vidět ho z jiné perspektivy, z pohledu, jaký má na ni ten druhý. Z tohoto pohledu, pohledu toho druhého, je každá církev obohacována, nachází novou vitalitu, schopnosti ke změně, a konečně naučí se lépe znát sama sebe. Protože nikdy se nevidíme tak dobře jako z pohledu někoho druhého, který nás ovšem neodsuzuje a neničí.

Žádosti o odpuštění, které byly během tohoto století vysloveny, jsou plody takovéto ekumenické otevřenosti. Reformované církve se navzájem požádaly o odpuštění, stejně tak i s anabaptisty, o odpuštění oboustranných odsouzení v minulosti, a to hned na počátku společných rozhovorů. Katolická církev vzbudila velké emoce, když učinila totéž v letošním, jubilejním roce. A Prohlášení o ospravedlnění mezi katolickou církví a luterskými církvemi vyhlašuje vzájemné doktrinální odsudky ze 16. století za překonané, jak se to již stalo s ortodoxními církvemi a mezi církvemi reformovanými. Toto 20. století vidělo nesmírný krok, který byl učiněn mezi konfesijními rodinami, které se předtím vylučovaly nebo sebou pohrdaly, a které se v současnosti označují za sesterské církve. Zde máme svědectví – jak pro křesťany, tak pro nekřesťany – o síle smíření prýštící z evangelia, síle odpuštění a nového, společného začátku.

Ekumenismus znamená naučit se pohledu, který respektuje a zve každou konfesijní rodinu, aby vyšla na svůj práh, odkud by mohla mluvit s ostatními. Práh se stává prostorem jiné koncepce církve, hnutí na cestě, které však zůstává pevně zakotveno ve své víře. Neboť v dialogu s ostatními tradicemi neopouštíme svou víru, protože celý projekt křesťanského ekumenismu spočívá v potvrzení společné spásy v Ježíši Kristu pouhou milostí, na kterou odpovídá víra věřících. Tento základ vytváří církev, jež se nespoléhá předně na své struktury, ale na výzvu, která ji tvoří a vysílá. Ekumenismus jako naslouchání druhému je vpravdě prorockým hnutím, předně pro celou křesťanskou církev, neboť ji tlačí k neustálému vývoji, k zaujetí postoje vůči novým výzvám, k neustálému vycházení ze svých zákopů. Ale je to také prorocký duch pro svět, který ji obklopuje, neboť ekumenismus ukazuje schopnost lidí překonat strach z ostatních, distancovat se od karikatur těch druhých a doufat, že skutečné bratrství může být vytvořeno i přes lidskou zbabělost a odpor.

Máme věřit tomu, že ekumenismus způsobí ztrátu naší identity? Historie ekumenismu tohoto století nám říká pravý opak: žádná církev neztratila svého ducha tím, že vstoupila do dialogu s druhými, spíš se dočkala posílení a oživení vlastní identity.

Církev v dialogu

Často máme dojem, že ekumenismus se přežil a je teď pasé, unavený, zastaralý. Ve skutečnosti však toto hnutí má náskok před pravidly, které vládnou ve světě! Ve světě, ve kterém se učíme, jak nedůvěřovat druhým, kde si přestavujeme, že ten druhý nás připraví o naši práci, náš prostor, naši budoucnost, ve kterém jsou temné záhyby našich duší živeny nejistotou, xenofobií, zakořeněnými předsudky, je nutné, aby se křesťané postavili a společně prohlásili, jaké jsou hodnoty, které jim vládnou. Ekumenismus, který nevyzývá ke smíření povrchnímu, strojenému nebo domýšlivému, ale k pravdivému dialogu, který nezamlčuje těžkosti, ukazuje, že cesta k druhému není snadná, ale že za tuto cenu může být vybudován skutečný mír, trpělivě, tak, že stále znovu budeme na dělníky nakládat jejich břemeno. Je to jako pomalá práce řemeslníka, který zná své schopnosti i nedostatky, své výnosy i pohromy, který je však inspirován trpělivostí „toho druhého”. Trpělivost znamená nadšení, ale také utrpení, vítězství i porážku. A první nepřítel, kterého máme porazit, jsme my sami, znamená to tedy zahnat předsudky, úzkosti a uzavřenost!

Myslím si, že ekumenismus, hnutí církve, které se zdá být velice skromné, nemá proč by se měl schovávat do křoví. Mohl by inspirovat složité smiřování národů v Evropě, smíření, které stejně jako v církvi není vázáno pouze na teologické a náboženské sázky, ale mnohem častěji na historické, kulturní či kontextuální faktory. Nebude možné vytvořit z Evropy jednotný živý organismus způsobem, který by nerespektoval identitu národů, pokud nezmírníme jejich utrpení, nepřijmeme je takové, jaké jsou, pokud jim nedopřejeme hlasu. A to jsou znaky ekumenické metody, která by mohla provázet evropský dialog. Rovněž ekumenické etapy, jako jsou žádost o vzájemné odpuštění, respektování svědomí, duch dialogu, starost o zachování jinakosti, mohou sloužit dynamice rozhovorů mezi náboženstvími, která budou příští etapou zítřejšího světa. Tam, kde budeme schopni rozhovoru mezi křesťany, ukážeme rovněž, že i dialog s nekřesťany je možný, i když způsob nemůže být shodný s křesťanským communiem. Avšak bratrské sdílení a činy lidské solidarity by mohly být v 21. století ještě více revoluční, ve století, které by se mělo stát stoletím smíření!

Jako v Ježíšově podobenství, na konci se nám otevírá otázka: mohl by dům, církev, žít tuto realitu církve na cestě jako radost a sdílení spolu se současníky, nebo pouze jako těžkou práci, nejhorší případ, nebo jako úkol, který musíme Otci splnit? Nevyšli jsme ještě ze starého obrazu!

Neboť v novém příběhu na nás čeká jedno překvapení: obyvatelé domu neodešli hledat Otce, ale pracovat na jeho místě a čekat na jeho návrat. A nalezli ho pod množstvím tváří těch nejmenších ze svých bratří. Toho, který zůstal Synem mezi svými, našli na každém kroku, aniž by to předem tušili. A jejich radost byla tak veliká, že bylo zapotřebí připravit slavnost a radovat se. Církev se dělila u stolu se svými hostiteli nebo sama chystala stoly tam, kam přišla: setkání, oslavy, skutky lásky, společné úkoly, tolik příležitostí prožívat již předem slavnost nového setkání s Otcem. Všude tam bude slavnost, kde synové a dcery poznají Otce uprostřed světa, kde oznámí, že jsou dědicové stejného zaslíbení, že jsou povoláni k životu s Otcem a mezi sebou navzájem.

Z francouzštiny přeložil Jiří Hort

Další pokračování volného seriálu o náboženských postojích naší populace věnujme Knize knih. Výzkum ISSP 1999 (1224 náhodně vybraných respondentů, pro Sociologický ústav ČAV realizovala agentura SC & C) obsahoval celou řadu otázek, souvisejících s tématem bible. (Nutno poznamenat, že některé otázky tohoto druhu byly sponzorovány Českou biblickou společností.)

U některých zde zkoumaných otázek je navíc určitá možnost srovnání s minulostí díky tomu, že byly položeny již v březnu 1991 ve výzkumu PORI/IVVM, sponzorovaném Britskou a zahraniční biblickou společností a Lausanským výborem pro evangelizaci světa (celkem 1950 dotázaných v ČR).

Názory na bibli

Na otázku, hodnotící obsah bible, dokázalo odpovědět asi 80 % dotázaných. Zbytek pravděpodobně buď obsah bible nezná tak dobře, aby ji dokázal ohodnotit, anebo nemá na věc žádný jasný názor.

Graf 1 – Názory na bibli

Zdroj: ISSP 1999, SC & C

Jak graf ukazuje, zhruba polovina obyvatel považuje bibli za pouhou legendu. Naopak počet lidí, kteří přisuzují bibli naprostou pravdivost, je poměrně malý, asi 13 % české populace. Názor, že bible je jen legenda, je rozšířen zejména mezi nejmladšími dospělými a mezi lidmi disponujícími alespoň středoškolským vzděláním. Zajímavá je situace, srovnáváme-li příslušníky různých vyznání:

Tabulka 1: Názor na bibli (členěno podle vyznání respondenta)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

	bible je pravdivá	ne doslovně pravdivá	legenda	neodpo- věděl	celkem
katolické	20,9%	27,5%	37,9%	13,6%	100,0%
jiné	35,0%	18,4%	36,9%	9,7%	100,0%
bez vyznání	2,1%	10,6%	57,4%	29,9%	100,0%
CELKEM	13,5%	19,0%	46,8%	20,7%	100,0%

Zdroj: ISSP 1999, SC & C

Zajímavé je, že za legendu považuje bibli i nezanedbatelná část lidí, kteří se hlásí k některému křesťanskému vyznání. Přitom jsou katolíci zřetelně „liberálnější“ než příslušníci ostatních vyznání.

Jiným typem informace je vztah respondenta k bibli. Na desetibodovou škálu ho dokázalo umístit zhruba 84 % respondentů. Potěšujícím výsledkem je, že v naší populaci převažuje kladný vztah nad záporným a lhostejným. A ještě více je potěšující, že vztah k bibli se za posledních deset let znatelně zlepšil – v průměru o více než jeden bod desetibodové škály, konkrétně z průměrné hodnoty 5,7 na 6,8.

Graf 2: Vztah k bibli 1999

Zdroj: ISSP 1999, SC & C

Tabulka 2: Vztah k bibli

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vztah k bibli	Procenta 1999 (z validních odpovědí)	Kumula- tivní procenta 1999	Procenta 1991 (z validních odpovědí)	Kumula- tivní procenta 1991
záporný	5,6	5,6	13,1	13,1
2	2,8	8,4	7,1	20,2
3	5,5	13,9	7,1	27,4
4	3,9	17,8	6,0	33,3
5	14,5	32,3	17,9	51,2
6	10,2	42,5	8,3	59,5
7	11,4	53,9	8,3	67,9
8	14,2	68,1	8,3	76,2
9	8,3	76,4	6,0	82,1
kladný	23,6	100,0	17,9	100,0
CELKEM	100,0	-	100,0	-

Zdroj: ISSP 1999, SC & C a výzkum PORI/IVVM 1991

Asi čtvrtina národa má tedy dnes k bibli vztah vyloženě kladný – to bývají lidé, kteří věří bez větších výhrad. Pouze necelá pětina lidí by svůj vztah k bibli označila jako záporný, a z nich asi každý třetí jako vyloženě záporný.

Výzkum PORI/IVVM roku 1991 od respondentů rovněž vyžadoval odůvodnění vyjádřeného postoje k bibli. Kladné odpovědi byly zejména „obsahuje životní pravdu“ (31 % odpovědí), „je důležitá pro víru“ (12 %), „dává dobré rady pro život“ (6 %) a „je užitečná pro rodinnou výchovu“ (3 %). Záporná hodnocení byla naopak odůvodňována ateistickým názorem respondenta (5 %), nedůležitostí bible (4 %) nebo tím, že „jsou to pohádky“ (3 %). Nejčastěji však respondenti přiznali, že bibli nečetli nebo neumějí své hodnocení odůvodnit (31 %).

Dá se říci, že průměrný člověk bez vyznání je dnes k bibli lhostejný (tj. kladné a záporné postoje se zhruba vyvažují), zatímco lidé hlásící se k některému vyznání, mají vztah k bibli zpravidla velmi pozitivní.

Pokud se soustředíme pouze na lidi bez vyznání, je vztah k bibli poměrně silně determinován úrovní dosaženého vzdělání. Čím je člověk bez vyznání vzdělanější, tím lépe bibli zpravidla hodnotí. Hlavní přelomovou mezí přitom je dosažení maturity. Věk ani pohlaví přitom o vztahu k bibli u lidí bez vyznání nijak výrazně nerozhodují.

V roce 1991 byli respondenti výzkumu PORI/IVVM rovněž dotazováni, co je bible. Odpovědi, které dotázaní sami formulovali vlastními slovy, tehdy byly seskupeny do čtyř skupin: „Bible je sbírkou myšlenek svatých, jejich rukopisů, názorů a zkušeností“ (takto odpovědělo 40 % Čechů); „bible je náboženské dogma“ (31 %); „bible je náboženským pohledem na svět“ (6 %) a „je spojena s deseti přikázáními“ (6 %). Ostatní odpovědi, které nebylo možno zařadit ani do jedné z těchto čtyř skupin, tvořily 5 %, a zbylých 12 % respondentů nevědělo, co bible je. Zajímavé pro mne je především u Čechů poměrně časté ztotožňování bible s Desaterem, tj. s etickou a právní normou (u Slováků bylo takovýchto odpovědí pouze 2 %) a vůbec s náboženským dogmatem. Často si při rozhovorech s lidmi povšimneme, že křesťanské náboženství pro ně znamená především závazný příkaz a (nepříjemnou) povinnost. I když dimenze závazné poslušnosti v křesťanství nesporně je a není nepodstatná, rozhodně není také tím nejdůležitějším a prvotním (vzpomeňme na Ježíšovo zvláštní dovršení a současně relativizaci Desatera v Horském kázání a zejména v dvojpřikázání lásky). Pozbavit křesťanství jeho image náboženství příkazů a zákazů je podle mého soudu jedním z důležitých cílů náboženské misie a církevní pastorace v naší kulturní oblasti.

Podobná otázka byla v roce 1991 byla pokládána i ohledně mladší části bible. Nejnápadnější u dotazu „Co je Nový zákon?“ přitom je, že na tuto otázku tehdy odpovědělo slovem „nevím“ celých 40 % Čechů! (Pro srovnání – „jen“ 29 % Slováků.) Nepovažuji toto číslo za nadsazené. Vzpomínám dodnes na příhodu, shodou okolností přibližně z oné doby. Pracoval jsem tehdy v České biblické společnosti. Jednou do prodejny biblí zašel seriózně vyhlížející muž, podnikatel, a tázal se, zda onen Nový zákon, který máme vystaven za výlohou, je tím novým zákonem o daních, který shání a který právě přijal parlament. Ten dobrý muž s největší pravděpodobností kdysi skládal maturitní zkoušku z mateřského jazyka a literatury, a přesto vyšel ze školy zcela nedotčen povědomím o existenci jedné z nejvýznamnějších literárních památek lidstva, jejíž překlady mimo jiné formují přinejmenším dvě zásadní etapy vývoje české řeči a kultury.

Zbylé odpovědi byly výzkumníky PORI/IVVM rozděleny do těchto kategorií: „Nový zákon je součástí bible“ (25 %); „popis života Ježíše Krista“ (17 %); „je to svatá kniha“ (5 %); „dějepis světa v prvním století“ (3 %); „sbírka náboženských pravidel a zákonů“ (3 %); „27 knih evangelia“ (2 %) a ostatní nezařaditelné odpovědi (5 %). Z toho tvoří nespecifické odpovědi (součást bible, svatá kniha) dalších 30 %. Dá se tedy odhadnout, že alespoň poněkud konkrétnější výpověď o Novém zákoně tehdy mělo po ruce nanejvýš jen asi 30 % dotázaných Čechů.

Vlastnictví bible

Jinou otázkou je, zda dotyčný bibli vlastní, a pokud ano, v jakém rozsahu.

Graf 3: Vlastnictví bible

Tabulka 3: Vlastnictví bible

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

	1999	1991
vlastní Nový zákon	8,3 %	4 %
vlastní celou bibli	33,5 %	25 %
vlastní několik výtisků bible	3 %	4 %
nevlastní bibli	49,5 %	66 %
neví	5,7 %	4 %
CELKEM	100,0 %	100 %

Zdroj: ISSP 1999, SC & C a výzkum PORI/IVVM 1991

Je tedy vidět, že více než polovina našich spoluobčanů bibli buď nevlastní, anebo alespoň o její přítomnosti ve své knihovně nemá tušení, což v praxi vychází zhruba nastejno. I zde je však potěšující, že se vlastnictví bible za posledních deset let rozšířilo, a to o zhruba 15 %. Přesto však již v roce 1991 byla (podle údajů výzkumu sponzorovaného biblickou společností a Lausanským výborem) bible na Slovensku, v Maďarsku i v Polsku vlastněna větším procentem lidí, než kolik ji vlastní dnes, po deseti letech, v ČR.

Vlastnictví bible nesouvisí nijak výrazně s věkem ani pohlavím. Častěji se bible najde v knihovnách lidí středoškolsky nebo vysokoškolsky vzdělaných, ale to nijak nepřekvapuje. Samozřejmé bibli častěji vlastní lidé věřící:

Graf 5: Vlastnictví bible (podle vyznání respondenta)

Tabulka 5: Vlastnictví bible (členěno podle vyznání respondenta)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

	římsko- katolické	jiné	bez vyznání
vlastní Nový zákon	10,8%	6,9%	6,9%
vlastní celou bibli	42,0%	58,4%	24,1%
vlastní několik výtisků bible	4,8%	5,0%	1,2%
nevlastní bibli	42,4%	29,7%	67,9%
CELKEM	100,0%	100,0%	100,0%

Zdroj: ISSP 1999, SC & C

Kromě toho se římští katolíci častěji obejdou bez bible než ostatní věřící, anebo se spokojí s Novým zákonem. Odpovídá to historické tradici katolické církve, soustředěné více na liturgii než na bibli. A samozřejmě to odpovídá i vyššímu podílu matrikových členů, které má římskokatolická církev u nás ve srovnání s podílem matrikových členů některých jiných denominací.

Bibli by bylo ochotno si koupit asi 20 % populace (v roce 1991 to bylo 31 %). Překvapilo mě, že zdaleka největší zájem o novou bibli je u lidí se základním vzděláním a že velký zájem o koupi bible je u římských katolíků. Je možné, že venkovští katoličtí věřící s nízkým vzděláním pociťují potřebu bibli vlastnit, a mají přitom omezené možnosti si ji opatřit.

Role bible v životě lidí

Výzkum ISSP 1999 zjišťoval především, nakolik je podle názoru respondentů znalost bible důležitá. Nejčastější – nadpoloviční – názor je, že bibli je třeba znát, ale nikoli do hloubky (samozřejmě není jasné, jak detailní by podle respondentů byla optimální úroveň znalostí na poli biblistiky; jen tušíme, že středoškolský profesor dějepisu si ji bude asi představovat jinak než kadeřnice). Naopak názor, že znalost bible je zbytečná, se naštěstí nachází ve zřetelné menšině. Třebaže dvanáct procent není zcela zanedbatelných a svědčí také trochu o kulturní úrovni našeho údajně vzdělaného národa. Navíc se při srovnání s daty z roku 1991 zdá, že se stav názorů na danou otázku příliš výrazně nemění.

Graf 6: Potřebuje moderní člověk vědět něco o bibli?

Tabulka 6: Potřebuje moderní člověk vědět něco o bibli?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

	1999	1991
měl by ji dobře znát	22,7 %	23 %
měl by znát jen základní fakta	52,7 %	50 %
znalost bible není k užitku	12,0 %	15 %
nevím	12,6 %	13 %
CELKEM	100,0 %	100 %

Zdroj: ISSP 1999, SC & C a výzkum PORI/IVVM 1991

Je nutno dodat, že znalost bible se jeví zbytečná samozřejmě především lidem bez vyznání (mezi nimi tento názor zastává více než pětina respondentů) a lidem se vzděláním na úrovni výučního listu. O něco více k takovému postoji tíhnou muži než ženy.

Mimochodem by se chtělo dodat, že (aspoň podle informací, které mám k dispozici) právě mnozí mužové s výučním listem jsou a ještě dlouho budou jedním z problémů nejen pastoračních, ale vůbec sociálních. Naše učňovské školství je vyloženě nedostatečné, zejména pokud jde o jakousi kultivaci ducha, a středoškolské či dokonce vysokoškolské vzdělání není dostatečně dostupné. Zdá se navíc, že stávající vzdělávací možnosti dokáží v poslední době výrazně lépe využívat dívky než chlapci a mladí lidé ze vzdělaných rodin lépe než potomci rodičů bez vyššího vzdělání. Příčinou je nejspíš to, že náš styl vzdělávání silně preferuje „našprtané“ faktografické vědomosti před vynalézavostí ducha a snahou o poznání. To potom pomáhá děvčatům (která se většinou vyznačují větší ukázněností a ochotou naučit se zadanou látku zpaměti) a dětem z rodin „na úrovni“ (které si řadu vědomostí a intelektuálních návyků přinesou z domova). Následkem toho se formuje a reprodukuje třída nevzdělaných, nekulturních a frustrovaných mužů, potenciálních podporovatelů extremismu všeho druhu a často i potenciálních klientů vězeňského systému. Z náboženského hlediska je to vrstva nejvíce odcírkevněná; ale právě to by mohlo pro některé náboženské aktivity znamenat možnost začít znovu už zase na zelené louce, bez velké zátěže starých předsudků a resentimentů – tito lidé často sotva tuší, že nějaká církev existuje.

Výzkum ISSP 1999 dále zjišťoval, jak často si lidé v bibli čtou (tázáni byli pouze ti, kteří bibli vlastní).

Graf 7: Frekvence četby bible podle vyznání (jen vlastníci bible)

Tabulka 7: Frekvence četby bible (jen vlastníci bible)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Čtení bible	řím. katol. 1999	jiné vyznání 1999	bez vyznání 1999	CELKEM 1999	CELKEM 1991
nikdy	24,2%	11,4%	39,6%	26,9%	14 %
občas	64,1%	51,4%	55,7%	60,0%	59 %
několikrát za měsíc	6,4%	8,6%	3,4%	5,8%	19 %
několikrát za týden	5,4%	28,6%	1,3%	7,4%	8 %
CELKEM	100,0%	100,0%	100,0%	100,0%	100 %

Zdroj: ISSP 1999, SC & C a výzkum PORI/IVVM 1991

Římští katolíci se ve čtení bible rozhodně nevyznamenávají. Typický „písmák“ je dnes člověk se základním vzděláním, vyššího věku, patřící k některé nekatolické denominaci. – Je nutno pro spravedlnost dodat, že v římskokatolické církve je tradicí biblické texty různě „ředit“, komentovat a přeskupovat. Mnohý katolík sice nečte bibli, ale modlí se například breviář – a ten sestává především z biblických textů.

Bije do očí, že lidé, kteří bibli vlastní, ji čtou dnes v průměru méně než před deseti lety. To však nemusí ještě signalizovat závažný pokles čtenosti bible – může to být vysvětleno i tím, že lidé, kteří si bibli během poslední dekády pořídili (a víme, že jich bylo poměrně mnoho), ji namnoze založili do knihovny a nepoužívají ji. Bohužel data, která jsou mi k dispozici, tuto hypotézu neumožňují přezkoumat. Samozřejmě tu ale také pravděpodobně hraje roli mnohem vyšší životní tempo a konkurence celé řady nových médií. Zdá se, že dnes lidé obecně méně čtou knihy než před deseti lety.

Kromě soukromé četby zkoumal výzkum PORI/IVVM roku 1991 rovněž to, zda respondent navštěvuje nějakou soukromou skupinu, která studuje bibli. Takovou činnost tehdy přiznalo 5 % z lidí, hlásících se k nějaké církvi nebo náboženské společnosti (tedy asi 2 až 3 % z celé populace). Z těchto biblicky aktivních lidí patřilo 11 % mezi vedoucí kádr těchto skupinek, zbylých 89 % bylo řadovými členy.

Znalost biblických příběhu

Respondenti byli během výzkumného rozhovoru požádáni, aby sdělili, zda znají některé vybrané biblické příběhy. Samozřejmě nebylo možno je ze znalosti přezkoušet, takže se nezbývá než spolehnout na jejich vlastní hodnocení. Podívejme se na tabulku procentních výsledků:

Tabulka 9: Znalost biblických látek

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

	rok	vůbec ne	málo	částečně	podrobně
Narození Ježíše	1999	11,4	17,2	38,1	33,4
	1991	17	19	36	28
Ukřižování Ježíše	1999	11,8	17,3	37,9	32,9
	1991	19	21	34	26
Stvoření světa	1999	11,8	21,0	44,2	22,9
	1991	13	22	42	23
Potopa	1999	18,0	20,9	39,4	21,6
	1991	19	23	38	21
David a Goliáš	1999	27,1	24,4	33,1	15,4
	1991	31	23	30	16
Marnotratný syn	1999	54,0	19,0	15,1	11,9
	1991	55	17	16	12
Obrácení Pavla	1999	57,0	19,7	12,5	10,8
	1991	61	15	14	10
Milosrdný Samaritán	1999	60,2	17,9	12,4	9,5
	1991	58	16	15	11

Zdroj: ISSP 1999, SC & C a výzkum PORI/IVVM 1991

Graf 9a: Znalost biblických látek (1991)

Graf 9b: Znalost biblických látek (1999)

Povědomí o obsahu bible je podle těchto údajů nevalné. O nějakých deset procent sice stoupl během poslední dekády počet těch, kteří tuší, proč je 25. prosince a jedno jarní pondělí pracovní volno, ale vcelku se o hlubokých znalostech bible u naší populace ani dnes rozhodně hovořit nedá. Mimo jiné to také znamená, že dokonce ani zdaleka všichni lidé hlásící se k nějakému křesťanskému vyznání nemají hlubší povědomí například o příbězích, do nichž Ježíš vkládal svoji zvěst. Sama existence bible lidem utajena není, ale její obsah mnohým zůstává skryt.

Navíc se situace v tomto směru zřejmě bude nadále zhoršovat. Čím mladší respondenti, tím hůře zpravidla hodnotili svoji znalost biblických příběhů (respondenti byli podle svých znalostí biblických příběhů v analýze rozděleni na tři zhruba stejně početné skupiny):

Graf 10: Znalost biblických příběhů a věk respondentů

Tabulka 10: Znalost biblických příběhů a věk respondentů

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

věk	podprůměrná	průměrná	nadprůměrná	CELKEM
do 30 let	42,4 %	37,2 %	20,3 %	100,0 %
31 - 45 let	37,3 %	33,9 %	28,8 %	100,0 %
46 - 60 let	26,1 %	37,1 %	36,8 %	100,0 %
nad 60 let	22,5 %	31,6 %	45,8 %	100,0 %
CELKEM	32,3 %	35,1 %	32,6 %	100,0 %

Zdroj: ISSP 1999, SC & C

V zásadě se dá říci, že znalost obsahu bible roste se vzděláním (i když mnozí starší lidé, kteří na základní škole absolvovali katechismus, ji mají také dobrou, třebaže se jim vyššího vzdělání nedostalo). A samozřejmě je znalost bible v průměru daleko lepší u věřících (není velkého rozdílu mezi katolíky a ostatními). Pouze asi 15 % lidí bez vyznání lze zařadit do skupiny s nadprůměrnou znalostí bible.

A ještě můžeme dodat, že lidé, kteří považují znalost bible za důležitou, také zpravidla znají biblické příběhy lépe než lidé, pro něž bible není důležitým předmětem vědění.

Graf 11: Názor na potřebu znát bibli a vlastní znalost biblických příběhů

Tabulka 11: Názor na potřebu znát bibli a vlastní znalost biblických příběhů

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

	podprůměrná znalost příběhů	průměrná znalost příběhů	nadprůměrná znalost příběhů
moderní člověk by měl bibli dobře znát	6,1%	21,0%	46,9%
měl by znát jen základní fakta	58,9%	70,5%	50,9%
znalost bible není k užitku	35,0%	8,5%	2,1%
CELKEM	100,0%	100,0%	100,0%

Zdroj: ISSP 1999, SC & C

A dodejme ještě také, že lidé, kteří bibli neznají, ji také často ani nevlastní, nechtějí si ji koupit, a pokud už ji doma náhodou mají, nečítají si v ní.

Co říci závěrem? Znalost bible a její využití pro obohacení či formování vlastního života je u mnoha našich spoluobčanů zcela nedostatečné. Především se to týká těch, kteří ztratili kontakt s církevním prostředím, a tedy bohužel zejména velké části mladší generace. Je to škoda z náboženského, ale i všeobecně kulturního hlediska. Na druhou stranu se blýská na lepší časy alespoň v tom, že celkový image bible se zvolna zlepšuje a že k bibli má přístup stále více lidí.

Je jistě pravda, že hlásání evangelia není zdaleka totéž jako hlásání a šíření bible. Ale bible přesto poskytuje jedinečnou příležitost poznat původní kristovské učení v dynamickém okamžiku jeho prvotního rozmachu, a především poznat samotného Ježíše tak zblízka, jak je nám to jen možné. A navíc bible svou dimenzí literární a historickou umožňuje navázat kontakt i s lidmi, kteří mohou k samotnému církevnímu hlásání zachovávat rezervovaný postoj. Na druhou stranu je nezbytné nabídnout pomoc těm, kdo se budou chtít pustit do samostatného čtení biblického textu. Bez dobrého majáku se v tomto moři lze snadno utopit – nikoli snad upadnutím do hereze, jak se domnívají mnozí úzkostliví mentoři křesťanstva, ale především upadnutím do naprostého neporozumění a dezorientace, ba i do nudy a znechucení.

Samotná bible nikdy nenahradí osobní svědectví, ducha společenství ani skutky lásky. Ale může nám zprostředkovat zdroj toho všeho. Proto by bylo dobré přítomnost bible v našem národě vědomě pěstit a upevňovat.

Úvaha nad Gn 17, 1-23: víra jako „čin řečený amen“, víra semitské tradice

Pojem víry

Pojem víry je pojem klíčový. Víra otevírá nebo uzamyká cestu k dialogu mezi člověkem a Bohem, pokud člověk Boha hledá. Ten pojem se ovšem během kulturní doby hodně mění; je proto třeba při každém odvolávání se na něj vždy dbát jeho historického kontextu. A nesměšovat jej s jinými podobnými postoji, například s náboženským citem.

Biblický úryvek Gn 17, 1-23 není jen nějaké vyprávění z prehistorie patriarchů. Už sv. Pavel právem vidí v této pasáži cosi významného navíc: přímo klasické vyjádření toho složitého dění mezi člověkem a Bohem, kterému říkáme „víra“.

Věřit znamená přiznat důvěryhodnost a kompetenci boží vůle v mém vlastním životě.

Bůh se projevuje v našem lidském světě různě: někdy slovem člověka vedle nás, jindy naší vlastní myšlenkou, jindy krásou přírody nebo lidského díla, někdy se zjevuje dokonce i ohavností lidského činu. Kdo by čekal boží vůli vyhlašovanou po troubení andělů, anebo kdo čeká aspoň vzkaz nesený nebeskou bytostí, nikdy se nedočká. A často Bůh také jen mlčí. Proto je třeba naučit se být pozorným. Mnoho božích doteků nám ovšem uniká. I v rádiu zachytíte přece jen ten zlomek ze všech současně vysílaných programů, na který se zrovna naladíte.

Boží vůle bývá nejčastěji výzvou. Člověk ovšem reaguje na boží nabídky všelijak. Někdy některou i odbude, protože se mu zdá příliš fantastická. (Kdo by také mohl mít ještě v devadesáti letech syna? Proto se Sára jen zasmála, věděla přece své. A svoji neplodnost už si odtrpěla. Mít děti také není jen štěstí.) Ale Abraham přece jen přinejmenším zatoužil, aby taková nabídka byla pravdou. To rozhodlo. Pokud jedná člověk spolu s Bohem, je přece jen šance, že výsledek nebude nulový.

Bible tohle klíčové dění osvětluje příběhem:

Bůh se octne na lidské scéně tak, aby jej člověk mohl zachytit;

Bůh nabídne a člověk zatouží, aby to byla pravda;

člověk spolehne celou váhou, že Bůh pravdu má;

Bůh mlčí (odchází ze scény, nereaguje, problematizuje naši důvěru) a člověk žije dál ze své naděje, je si jakoby jist boží věrností.

Ten členitý a někdy i napínaný děj vyjadřovali Semité (a po nich křesťané) jediným slovem, slovem „amen“. Jak ukazuje Tresmontant, tohle zvláštní a v modlitbách židů i křesťanů často frekventované slovo má ve skutečnosti aspoň tři roviny:

· Věřit znamená vzít jako lidsky důvěryhodné i to, co si nedokáži běžnými způsoby smyslově nebo logikou verifikovat, co nemohu potvrzovat experimentem ani logikou věci.

· Znamená to stejnou měrou toto již akceptované s nadějí vyhlížet

· Znamená to zároveň angažovat v sobě vše, co by mohlo pomoci, aby se takové slovo stalo tělem, aby se realizovalo.

Amen je zkratkou trojjediného postoje naší víry, postoje strukturovaného vzorcem uvedeným výše. Proto se užívá od pradávna právě toto slovo jako závěr modliteb židů i křesťanů, stvrzuje to vyslovené a angažuje tak i modlícího se přímo do vyprošovaného dění.

Dá se potom rozpoznat, kdy někdo věří a kdy ne? Třeba jestli tenhle křesťan – třeba já – věří Kristu nebo věří jeho evangeliu?

Pokud bychom rádi, aby Ježíš bezpečně před dvěma tisíci lety zabitý žil i dnes, aby žil pro nás, abychom patřili mezi jeho blízké přátele, aby mluvil k našim denním starostem a pochybnostem dnes i zítra, a pokud pro něco takového dovedeme napnout své schopnosti, aby něco takového mohlo být realitou, pak věříme či začínáme věřit v křesťanském smyslu slova.

Stává se běžně, že čerstvě nalezená nebo obnovená víra dává člověku křídla, je šťasten z jistot, které mu najednou nechybí, je šťasten, že fungují jeho modlitby i jeho vstřícná gesta. To nadšení ještě nic nedokládá, euforie může pramenit jinde než v pravdě události, dokonce snadněji pramení právě v iluzi než v pravdě. Kriterium pravdivosti naší osobní víry je cosi jiného: iluze na rozdíl od reality neplodí, leda zase jen iluze anebo kocovinu. Všechno poctivé na tomto světě nejen zazáří, ale potřebuje růst. Kolik je radosti, když se narodí dítě! Kolik euforie, když se složí maturita! Ale z nemluvněte se musí vypiplat děcko a možná i dospělý a odpovědný člověk, pak je teprve pravý ten důvod oslav při narození. Podobně maturita je dobrým příslibem, že mladý člověk snad dokáže být dospělým.

Má-li jarní či mladá víra třeba konvertity také dozrát a nést ovoce, musí s úspěchem přestát i jiné zážitky než ty příjemné. Platí to pochopitelně nejen o víře konvertitů a nejen o víře náboženské, platí to o jakékoli víře člověka.

Naše víra zraje zejména v tom údobí, kdy se Bůh jakoby odmlčí a nic zvenčí nenapovídá, že má o nás vůbec zájem. Někteří v takové situaci své naděje a touhy vzdají a vrátí se mezi ty, kteří se podobně jako Sára smířili se svou osamělostí. Jiní ale ty dříve zakoušené touhy a přísliby opatrují a živí, spoléhají na svého neviditelného a nepolapitelného Boha navzdory jeho mlčení a pozorně vyhlížejí znamení příznivější doby. Ti nejméně opatrní se Bohu jednou provždy vzdali na milost a nemilost; jestliže se teď v jejich životech nijak neprojevuje, žijí dál, jak nejlépe sami umí, ale nezapomínají s Jóbem, že „jejich vykupitel žije“ – proto nejen vyčkávají tak, aby se nic nezkazilo. Vyhlížejí v budoucnosti ten den příchodu, vyhlížejí kairos tak, aby přicházející Pán našel vše své nejen v pořádku, ale živě toužící. Tak to mysleli, když se modlívali před staletími Maranatha. Tak ostatně musí věřit i člověk člověku, milovanému partneru například.

2.3. Podstata a formy obce

2.3.1

V posledním desetiletí se živě diskutovalo o podstatě a významu církevní obce jakož i o různých podobách její realizace. Tyto diskuse a praktické experimenty, které je provázely, nejsou ještě uzavřeny. Jsou však již zřejmé některé základní rysy.

Vedle územně členěných obcí existovaly již nyní osobní obce (cizinci, vysokoškoláci, sídliště aj.). Ty byly církví zřízeny pro společenství křesťanů ve zvláštních životních situacích, se společnými úkoly apod. Mohou být hodnotným doplňkem místních obcí, musí k nim ale zůstat přiřazeny. Nějakou dobu existují mimo to i pokusy se „základními obcemi“ (Basisgemeinden), „integrovanými“ a „otevřenými“ obcemi. Popsat zde všechny tyto různé typy obcí a posoudit jejich teologickou a pastorální problematiku není možné, v této souvislosti postačí to podstatné pro každou křesťanskou obec.

2.3.2

Obec je založena na určitém místě nebo uvnitř určitého okruhu lidí, je spojena a vedena skrze službu úřadu, je společenstvím, povolaným k oslavě Boha a ke službě lidem, těch, kdo v jednotě s celou církví věří v Ježíše Krista a svědčí o spáse, kterou přinesl. Skrze jeden křest (srv. 1 Kor 12,13) a skrze společnou účast na jednom stolu Páně (srv. 1 Kor 10,16n) je jedním tělem v Ježíši Kristu.

V nejširším smyslu se Kristova obec uskutečňuje všude tam, kde jsou dva nebo tři shromážděni v Ježíšově jménu (srv. Mt 18,20). Nejdůležitějšími buňkami obce jsou křesťanská manželství a rodiny, které 2. vatikánský koncil výslovně označuje jako církve rodiny (srv. LG 11). Budování a růstu živé církevní obce slouží ale také rozličné skupiny, kroužky, domácí společenství, základní společenství, místní duchovní společenství jakož i jiná církevní sdružení a spolky. Ty je třeba odlišovat od obce ve vlastním slova smyslu. Ony však pomáhají zakořenění a zdomácnění jednotlivců v obci a v církvi. Proto jim právě dnes přísluší důležitá funkce.

2.3.3.

Obec musí být otevřená směrem dovnitř i navenek. Její shromáždění kolem jednoho stolu Páně a její poslání ke službě lidem patří dohromady.

Členové obce musí přijímat jeden druhého bez ohledu na osobní náklonnosti a zájmy, protože všichni jsou přijati od Boha v Ježíši Kristu. V obci musí být místo pro i pro lidi nepříjemné a jinak smýšlející. Proto když v obci vedle sebe žijí lidé různého původu, zaměření a vzdělání, různých věkových kategorií, zčásti také z různých národů a ras, pak se obec může stát modelem a znamením usmířeného a bratrského lidstva.

K poslání obce podstatně patří její péče o jednotlivce v nesnázích všeho druhu jakož i angažovanost pro mír, spravedlnost a svobodu. Obec nesmí žít vzdálena problémům společnosti, nýbrž je musí přijmout za své. Musí cítit odpovědnost za ty, kteří jsou vytlačeni na okraj společnosti nebo jsou ze společnosti vyloučeni, za psance a za všechny lidi v nouzi. Povinností celé církve a každé jednotlivé obce je především přinášet všem národům nabídku spásy v Ježíši Kristu a zvát je k záchraně ve víře skrze víru v Ježíše Krista. Neboť dějiny spásy dospějí ke svému naplnění a církev splní své poslání teprve tehdy, až bude evangelium hlásáno všem národům (srv. Mk 13,10).

Kvůli tomuto poslání musí obec stále znovu revidovat způsob svého života; to, co se osvědčilo, má udržovat živé, a má být otevřená pro vývoj a nové formy života, v nichž lze víru hlouběji prožívat a přesvědčivým způsobem ji žít.

2.4 Jednotlivec v obci

Uvnitř společného poslání celé obce má každý jednotlivec svůj osobní úkol a odpovědnost. Každého vyvolil Bůh, každý přijal od Ježíše Krista v Duchu svatém svoje dary a svoje poslání (srv. 1 Kor 12,7-11). Obec musí jednotlivci pomáhat rozpoznat a naplnit jeho povolání.

Tak působí jedna služba v mnoha službách. Jednotlivé služby mají různá těžiště. Jedny se bezprostředně vztahují k budování obce, jiné bezprostředně ke službě ve společnosti. Přes to nelze od sebe vzájemně oddělovat bohoslužbu a službu lidem, službu spáse a službu světu; všechny služby jsou bohoslužbou, všechny služby slouží budování obce, každá služba je službou člověku.

Rozmanité dary Ducha mají v bratrské spolupráci všech „budovat“ obec. Abychom se dobrali významu a působnosti, musí mít každá služba svůj volný prostor a svoji samostatnost. Všechny služby ale musí být také vzájemně uspořádány a vzájemně se musí doplňovat. Spolupráce všech služeb je nevyhnutelná nejenom z organizačních důvodů. ale i kvůli poslání obce: ta má být znamením a nástrojem jednoty.

(Pokračování příště)

Ein Beschluss der Gemeinsamen Synode der Bistümer in der Bundesrepublik Deutschland. Heft 10: Die Pastorale Dienste in der Gemeinde. Přeložil O. Bastl.

Má-li liturgická slavnost oslovit celého člověka, pak k tomu také patří výrazové formy těla. To je pro nás také docela samozřejmé u gest jako je stání, sezení, klečení a chůze. V našem prostředí si však dokážeme jen stěží představit, že by při bohoslužbě obce mohl dostat místo i tanec nebo hra. A přesto to bylo v rané církvi široce rozšířené. Pak ale stará církev stále více vystupovala proti liturgickému tanci především kvůli spojení pohanského kultu a tance. Protože je ale tanec výrazem radosti a ke slavení svátků prostě patří, udržel se přes výslovné zákazy v různých formách až do konce středověku. Jeho pozůstatky najdeme ještě dnes, jako ve „skákavém procesí (Springprozession)“ v Echternachu nebo tanec v sevillské katedrále před slavností Všech svatých. Protože lze tanec popsat jako stylizovaný, rytmicky uspořádaný pohyb, lze k němu i dnes přiřadit slavnostní procesí. Radostí poznamenané bohoslužby, s nimiž se můžeme setkat například při setkáních katolické mládeže, končí často spontánním tancem. Obnovená liturgie např. v Africe se zcela vědomě pokouší začlenit domácí podoby tance. U nás v Rakousku je tanec vyhrazen především pro bohoslužby dětí a mládeže, a to s oficiálním doporučením, obsaženým ve „Směrnicích pro bohoslužby s dětmi“. Tanec se s oblibou používá jako odpověď na čtení, ale také k přípravě darů, přičemž se tanec často spojuje s hrou.

Tanec a hra mohou sloužit jako názorné a aktivační prvky. Mohou připravovat a vysvětlovat hlásání evangelia a také ho prodloužit do všedního dne. To se uznává už dávno přinejmenším pro hru při dětské bohoslužbě, existuje k tomu už téměř nepřehledné množství literatury. Základem pro znovuoživení různých podob tance při křesťanské bohoslužbě je liturgická konstituce, která umožňuje zapojit do liturgie „zvyklosti národů“, které nejsou „nerozlučně spjaty s pověrami a bludy“ (SC 37). Přitom se rozlišují různé formy. Existuje výrazový tanec, ne jako podívaná, nýbrž jako vyjádření děje nebo pocitů, přičemž se obec vnitřně k tanci připojuje. Vhodným místem pro to je akt pokání nebo hlásání evangelia. Tanec může být výrazem modlitby, třeba jako odpověď obce na Boží slovo nebo modlitby a písně, např. k modlitbě Otčenáš. Možný je také kolektivní tanec, který však u nás v nemá v liturgii tradici. Jak ukazují především bohoslužby pro mládež, je většinou spontánní záležitostí. K tomu je vhodné pozdravení pokoje, doba po přijímání nebo po propuštění. Procesí může být příhodným zakončením výrazového tance jako přechod k bohoslužbě slova nebo k eucharistii. Existuje i meditativní tanec, který se zdá vhodný především pro malé skupinky.

Samozřejmě nejde o to, abychom násilím zaváděli formy tance a hry do normální nedělní bohoslužby. Avšak bohoslužebná obec by měla již přemýšlet o tom, jak udělat z liturgie svátek i tělesnými výrazovými prostředky.

Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, s. 119-120, přeložil Ondřej Bastl.

Vážení páni biskupové,

1 845 141 lidí, z nichž se 1 483 340 výslovně prohlásilo za římské katolíky, podepsali na podzim 1995 pět požadavků petice církevního lidu (KirchenVolksBegehren), aby lidem umožnili přístup k jádru církevní zvěsti a k církvi i ve třetím tisíciletí. Tyto podpisy laiků, kněží a řeholníků – jak to stále znovu vyjadřují průzkumy veřejného mínění – vyjadřují názor mnoha milionů katolíků a katoliček, požadujících dlouho odsouvané reformy, které naznačil Druhý vatikánský koncil a Společná synoda německých biskupství.

Pět let po církevní petici v Německu musíme konstatovat:

1. Dialog, zahájený rozhovorem s předsedou Německé biskupské konference konaným 2. prosince 1995, nebyl přes četné opakované pokusy o dialog ze strany Hnutí lidu církve (KirchenVolksBewegung) rozvíjen ze strany biskupů vůbec nebo jen velmi váhavě.

2. Nesčetným lidem je ztížena nebo dokonce znemožněna víra v církvi právě lpěním na překonaných církevních strukturách. Statisíce lidí už z církve utekly, miliony se stáhly do vnitřní emigrace. – Zejména pro ženy je stále méně snesitelné, že jim patriarchální církevní struktury tolik brání žít ještě svá povolání a svoji víru v církvi.

3. I v úplně „normálních“ církevních obcích sílí volání po reformách – letošní katolický sjezd (Katholikentag) v Hamburku to ukázal obzvlášť jasně. Stále znovu jsou vnitrocírkevní reformy požadovány také mnoha radami, komisemi, spolky, synodami a pastorálními rozhovory.

4. Následkem rostoucího nedostatku kněží stojí pastorace farností před hlubokými změnami, na něž není církev v Německu připravena. Kvůli tomu, že církevní právo spojuje kněžství a vedení obce, bude polovina našich farností v blízké budoucnosti bez ordinovaných pastýřů a bez pravidelné eucharistie. Dosavadní pastoračních plány a koncepce pastorace se ovšem nadcházejícím kolapsem pastorace a struktur farností otevřeně nezabývají, ale spíše ho zastírají.

5. Rozmáhající se zásadní zásahy Vatikánu v poslední době – poukažme jen na instrukci o laicích, na papežovy dopisy o potratovém poradenství jakož i na nejčerstvější prohlášení Dominus Iesus o jedinečnosti spásné univerzalitě Ježíše Krista a církve – prohloubily polarizaci. Propast mezi vedením církve a jejím lidem se stále zvětšuje.

Tváří v tvář široce rozšířené a hluboké rezignaci – právě i u lidí, kteří se jako zaměstnanci nebo dobrovolníci v církvi angažují – nyní lid církve od Vás očekává:

● Čestné přiznání kritické situace německé církve. Právě ten, kdo usiluje o naléhavě nutnou obnovu víry a hlásání evangelia, může ji věrohodně uskutečňovat pouze za předpokladu, že dojde ke strukturálním reformám. Otázky víry a otázky struktur nelze stavět proti sobě. Vždyť poručníkováním a znesvéprávňováním, jak je v naší církvi stále znovu praktikováno, nelze hlásat Boha, který člověka vyzývá a dodává mu odvahu. Vyloučením žen a ženatých mužů ze svěcení se nedá hlásat Bůh, který je spravedlivý a miluje všechny lidi.

● Otevřené vyslovení Vaší kritiky vůči současnému centralistickému kurzu, jak to již učinili jiní biskupové v zahraničí. Chcete-li být opravdovými pastýři svých diecézí, solidárními s jejich problémy a nedějemi, nesmíte už dále přijímat roli autoritativních vrchních pastýřů, kterou Vám Řím často vnucuje. Jako nástupci apoštolů smíte v rámci církevního práva důrazně zastávat a argumentovat své názory i proti papežovi a Vatikánu, a v nejkrajnějším případě požádat z důvodů svědomí o uvolnění zse svého úřadu. „Ne že bychom chtěli panovat nad vaší vírou, nýbrž chceme pomáhat vaší radosti – ve víře přece stojíte!“ (2 Kor 1, 24)

Namísto rezignace a frustrace zase potřebujeme otevřenou, lidem nakloněnou, potěšující a radostnou církev. Ukažte proto s křesťanskou nadějí svoji odvahu:

● vnímat naléhání žen jako znamení jejich identifikace s církví. Právě ženské vize obnoveného církevního úřadu dávají naději pro pastoraci budoucnosti!

● podporovat takzvané laiky v jejich angažovanosti na předávání víry a chápat nedostatek kněží jako šanci pro nové vědomí spoluodpovědnosti a odpovědnosti za sebe samotné v církevních obcích!

● nabídnout mládeži prostor projevit se a přijmout odpovědnost, neboť jen tak může v církvi najít domov!

● přijmout zvláštní odpovědnost z ekumenu v naší zemi, z níž vyšla reformace, a jasným přiznáním se k ekumenickému církevnímu sjezdu v roce 2003 učinit krok na cestě k církevní jednotě!

● podpořit laické spolky, které nyní přejímají poradenství pro nechtěná těhotenství, v jejich důležitém diakonickém úkolu, a nijak jim nebránit!

Vůdčím motivem církve schopné vstoupit do budoucnosti může být pouze: Radost a naděje, smutek úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a jakkoli postižených, je radostí a nadějí, smutkem a úzkostí učedníků a učednic Kristových (Gaudium et Spes 1).

Hnutí My jsme církev
(z němčiny přeložil JaS)

Otevřený dopis pražského starokatolického biskupa Dušana Hejbala.

Milí sourozenci v Kristu,

konec letošního léta mnohé ekumenické optimisty šokoval. Vyhlášením svého (pro neřímskokatolické křesťany hodně problematického) předchůdce Pia IX. za blahoslaveného v Římě 3. září, papež Jan Pavel II. vlastně znevěrohodnil své miléniové omluvy i před časem opatrně nabídnutý dialog o primátu římského biskupa. Ale další signál přišel o tři dny poté. Deklarace Dominus Iesus (Pán Ježíš), vydaná Kongregací pro nauku víry a podepsaná papežem, sice přiznává, že „církve, které sice nemají dokonalé společenství s katolickou (míněno římskokatolickou) církví, ale zůstávají s ní spojeny nejtěsnějšími pouty, tedy apoštolskou posloupností a platnou eucharistií, jsou pravými partikulárními církvemi...“ ale „na druhé straně církevní společenství, která neuchovala platný episkopát a autentickou a neporušenou podstatu eucharistického tajemství, nejsou církvemi v pravém slova smyslu.“ Takže my trochu ano, ale mnoho ostatních křesťanů vůbec ne. Z uvedeného dokumentu vane duch temné minulosti, o níž jsme se domnívali, že může být brzy vyléčena. Velmi malá snaha poučit se z vlastních dějin a přehnaná sebedůvěra může být jistě shovívavě posuzována jako roztomilé staromilství, ale daleko spíše jako opovážlivé spoléhání. Přece jen nežijeme v době inkvizice, nýbrž na přelomu druhého a třetího tisíciletí, kde jakýkoliv nárok na duchovní impérium působí poněkud směšně. Ostatně nejednota křesťanů vrhá stín na eucharistické společenství každé denominace – i té, která se považuje za majitelku evangelia a samotného Krista.

Je několik cest jak se zachovat, když máme pocit, že se otřásají samotné základy křesťanské civilizace, a že církev se ocitla v “postavení mimo hru“. Jednou z nich bylo před více než třiceti lety „aggiornamento“ a nadějné, žel neuskutečněné, signály II. vatikánského sněmu. Jinou je opevnění ve vlastních pozicích a snaha za každou cenu zachovat vidění světa optikou dávno minulých dob, čili schovat hlavu do písku. Obě cesty symbolizují oba noví v Římě blahoslavení papežové: Jan XXIII. – usměvavý papež otevřených vatikánských oken a Pius IX. – šokovaný dobou, která ho zbavila papežského státu, a proto vyhlašující svou neomylnost a božský původ své papežské moci.

Ale abych byl spravedlivý, „neomylnému“ papeži Piovi vděčím za mnohé. Bez něj bych nebyl starokatolíkem. A to by mě moc mrzelo.

Už žádné další ekumenické šoky, křesťanský optimismus a požehnaný podzim Vám všem přeje

Váš Dušan Hejbal

Hnutí My jsme církev je zděšeno nad vyhlášením Dominus Iesus, uveřejněným v Římě 5. září 2000 kuriálním kardinálem Josephem Ratzingerem. Se vší rozhodností protestujeme proti tomuto dokumentu, zdůrazňujícímu přednost římskokatolické církve před jinými náboženskými společenstvími.

Prohlášení je pochybným pokusem znovu uzákonit překonaný absolutistický obraz církve Prvního vatikánského koncilu s neomezeným papežským primátem. Stojí v příkrém rozporu k nadějným pokusům o křesťanskou ekumenu a mezináboženský dialog, jež inicioval Druhý vatikánský koncil.

Prohlášení odporuje dlouholetým snahám papeže Jana Pavla II. o dorozumění s jinými křesťanskými církvemi a světovými náboženstvími. Požadavkem, že je třeba „pevně věřit“ v „jedinečnost jím (Ježíšem Kristem) založené církve“, je prohlášení v našich očích teologicky problematické a v každém případě pastoračně katastrofální.

Pro církve reformace je neslýchaným obviněním, když se jim upírá charakter autentických církví. Současně se tím vráží klín do sjednocovacích snah Ekumenické rady církví (ERC), když se pravoslavným církvím, členským církvím ERC, slavnostně přiznává, že v nich „Kristova církev je přítomna a činná“, což však nemá platit o církvích reformace. Roku 1999 s námahou dosažený soulad v otázce ospravedlnění se tímto obnoveným absolutistickým nárokem relativizuje, ne-li zpochybňuje.

Čestné snahy o ekumenický církevní sjezd roku 2003 v Berlíně toto římské prohlášení značně ztěžuje a vědomě ohrožuje. To nadlouho ohrozí i obtížně dosažený náboženský smír v Německu.

Hnutí My jsme církev vyzývá Německou biskupskou konferenci, aby rychle a nedvojznačně vyhlásila, že Druhým vatikánským koncilem zahájené kroky vnitrokřesťanské i mezináboženské ekumeny jsou nezvratné, teologicky nezbytné a pastoračně žádoucí a že odpovídají prosebné modlitbě Ježíšově „Ut unum sint!“ („Aby všichni byli jedno!“). V této situaci lid církve očekává objasňující slovo biskupů proti absolutistickému nároku Říma a proti faktickému upírání hodnoty jiným křesťanským církvím.

Všechny teology a teoložky, zejména Evropskou společnost pro katolickou teologii, hnutí My jsme církev vyzývá, aby na tuto novou římskou provokaci reagovali argumenty ve službě pravdy, která se nedá polapit v římských výnosech.

(z němčiny přeložil JaS)