Otevřený dopis pražského starokatolického biskupa Dušana Hejbala.
Milí sourozenci v Kristu,
konec letošního léta mnohé ekumenické optimisty šokoval. Vyhlášením svého (pro neřímskokatolické křesťany hodně problematického) předchůdce Pia IX. za blahoslaveného v Římě 3. září, papež Jan Pavel II. vlastně znevěrohodnil své miléniové omluvy i před časem opatrně nabídnutý dialog o primátu římského biskupa. Ale další signál přišel o tři dny poté. Deklarace Dominus Iesus (Pán Ježíš), vydaná Kongregací pro nauku víry a podepsaná papežem, sice přiznává, že „církve, které sice nemají dokonalé společenství s katolickou (míněno římskokatolickou) církví, ale zůstávají s ní spojeny nejtěsnějšími pouty, tedy apoštolskou posloupností a platnou eucharistií, jsou pravými partikulárními církvemi...“ ale „na druhé straně církevní společenství, která neuchovala platný episkopát a autentickou a neporušenou podstatu eucharistického tajemství, nejsou církvemi v pravém slova smyslu.“ Takže my trochu ano, ale mnoho ostatních křesťanů vůbec ne. Z uvedeného dokumentu vane duch temné minulosti, o níž jsme se domnívali, že může být brzy vyléčena. Velmi malá snaha poučit se z vlastních dějin a přehnaná sebedůvěra může být jistě shovívavě posuzována jako roztomilé staromilství, ale daleko spíše jako opovážlivé spoléhání. Přece jen nežijeme v době inkvizice, nýbrž na přelomu druhého a třetího tisíciletí, kde jakýkoliv nárok na duchovní impérium působí poněkud směšně. Ostatně nejednota křesťanů vrhá stín na eucharistické společenství každé denominace – i té, která se považuje za majitelku evangelia a samotného Krista.
Poslední komentáře