208 - září 2009

Sv. Bonaventura

Bonaventura (1221 Bagnoreggio - 15. července 1274 Lyon), osmý generál františkánského řádu a vedle Tomáše Akvinského největší ze scholastiků, se narodil jako Giovanni di Fidanza ve městečku Bagnoreggio severně od Říma. O jeho dětství a mládí nemáme dostatek zpráv, protože hlavní pramen - legenda o světcově životě z pera španělského františkána Zamorry - se nedochoval. Podle tradice vstoupil k františkánům poté, co jej jeho matka řádu zaslíbila výměnou za jeho uzdravení. Uzdravit jej měla přímluva samotného sv. Františka, který prý, když dítě uviděl, zvolal: „O buona ventura!" (Šťastný to osud). Ve svých 21 letech byl vyslán k doplnění studia v Paříži. R. 1248 dosáhl magisterského gradu a na univerzitě vyučoval do r. 1256, kdy byl donucen svoji činnost přerušit vzhledem k nepokojům mezi laickými mistry a učiteli z řad žebravých řádů, kteří získávali stále větší oblibu a respekt a ohrožovali tak postavení prvně jme­no­vaných. Až zásah papeže Alexandra IV. urovnal spor ve prospěch mendikantů a Bonaventurovi a jeho příteli a kolegovi Tomáši Akvinskému byl slavnostně udělen doktorský titul.

2. února 1257 byl Bonaventura zvolen generálem menších bratří - v době, kdy řád rozkládaly spory o výklad původních regulí mezi zastánci přísnosti (spirituales, zelanti) a příznivci zmírnění původních radikálních požadavků (relaxti). Vůdce nejradikálnějších spirituálů a přívržence joachimitských myšlenek nechal Bonaventura obžalovat z hereze a uvěznit a zároveň započal program reformace umírněného křídla. Na generální kapitule v Narbonne r. 1260 vyhlásil narbonnské konstituce - závazný komentář k původní řeholi. Sepsal také novou oficiální legendu o životě sv. Františka, která byla představena o tři roky později v Pise. Legenda maior se stala kanonickým textem a všechny dřívější legendy měly být podle nařízení zničeny. V hodnocení, zda šlo o promyšlené nahrazení jednoduchého a radi­kálního odkazu zakladatelova uměle vytvořeným obrazem, vyhovujícím jedné ze soupeřících skupin uvnitř řádu nebo jen o čistě litu­rgický předpis motivovaný snahou o sjed­nocení chórových legend (pro užívání v chóru byl pořízen výtah nazývaný Legenda minor), se současní interpreti neshodují. Je možné, že šlo o pokus učinit tlustou čáru za minulými spory a začít promýšlet znepokojivý odkaz v rámci jednotné platformy. Tento tah ale nevyšel, protože spory mezi radikály a revizionisty pokračovaly ještě dlouho po Bonaventurově smrti.

R. 1273 byl Bonaventura proti své vůli jmenován titulárním kardinálem-biskupem albanským. Podle legendy jej papežovi vyslanci našli, jak myje před konventem nádobí. Požádal je, aby kardinálský klobouk pověsili strom, dokud nebude mít volné ruce, aby jej převzal. Řehoř X. také Bonaventurovi svěřil přípravu a vedení koncilu v Lyonu, jehož hlavním cílem bylo vyjednat s Řeky sjednocení s Římem. Krátce poté co Konstantinopol souhlasila s přistoupením k unii (6. 7. 1274) Bonaventura v Lyonu umírá. Pravděpodobně byl otráven v souvislosti s koncilními jednáními. Pohřben byl za účasti papeže, aragonského krále a mnoha kardinálů v místní katedrále. Přestože již za života požíval pověsti svatosti a Dante jej bez váhání zařadil do Ráje, svatořečení se dočkal (zřejmě kvůli neutuchajícím sporům uvnitř řádu) až r. 1482 a r. 1557 mu byl přiznán titul učitele církve. O pět let později byl jeho lyonský hrob vypleněn hugenoty a ostatky byly veřejně spáleny na náměstí. Místnímu převorovi se podařilo zachránit lebku, která byla ovšem definitivně ztracena během francouzské revoluce.

Bonaventura zanechal rozsáhlé dílo teologické, homiletické, polemické a zejména mys­tické. Jeho nejobsáhlejším spisem jsou čtyři knihy komentářů k Sentencím Petra Lombarda. Základní myšlenky pak shrnul a zhustil do kratšího Breviloquia, které bylo nazváno kvintesencí soudobé teologie a nejdokonalejším kompendiem dogmatu. V roce 1259 se vydal na horu La Verna, na níž před časem obdržel sv. František stigmata a sepsal zde mystické pojednání Itinerarium mentis in Deum (Putování mysli do Boha), v němž prostým a uchopitelným jazykem rozvažuje směřování všech věcí k jedinému a definitivnímu konci, úběžníku a smyslu. Pro jeho ponor až do samotné blízkosti Boží - jak to vnímali současníci okouzlení jeho texty - byl Bonaventura nazván doctor seraphicus.

Jan Klípa

Zprávy

Olav Fykse Tveit v čele Světové rady církví

Ženeva (vlastní zpráva) V pořadí sedmým generálním tajemníkem Světové rady církví (SRC) byl 27. srpna zvolen norský luteránský teolog a pastor Olav Fykse Tveit. Byl jedním ze dvou kandidátů, druhým byl Park Seong-won, presbyterián z Jižní Koreje. Tveit nahradí odcházejícího generálního tajemníka Samuela Kobiu. Metodistický teolog Kobia sloužil jako generální tajemník SRC od roku 2004.

Olav Fykse Tveit se narodil 24. listopadu 1960. Absolvoval teologii na Norwegian School of Theology/Menighetsfakultetet (NST/MF) v Oslu roku 1986 a doktorát teologie získal tamtéž roku 2002. Službu v církvi zahájil jako vojenský kaplan, v letech 1988 až 1991 byl farářem obce Haram v Norsku. Působil v řadě církevních funkcí a komisí, mimo jiné jako generální tajemník Rady Norské církve pro ekumenické a mezinárodní vztahy. Je členem Komise SRC pro víru a řád a také předsednictva a řídícího výboru Norské křesťanské rady.

Situace Koptů se zhoršuje

Berlín - Káhira (KAP) Situace koptských křesťanů v Egyptě se v poslední době zhoršuje, zdůraznil koptsko-pravoslavný biskup pro Německo Anba Damian (Refat Fahmi) na setkání s mezinárodní katolickou charitativní orga­ni­zací Kirche in Not. Biskup Damian si stěžoval i na chování egyptských úřadů: „Často trvá tři měsíce, než místní guvernér přijme koptské biskupy, kteří s ním chtějí hovořit o úto­cích na křesťany," řekl. V egyptské společ­nosti podle biskupa Damiana stále roste vliv radikálního islámu a křesťané se obávají nejhoršího, pokud tento směr zvítězí.

Koptové také nejsou dostatečně zastoupeni v politice. Biskup Damian řekl: „Podle statistik žije v Egyptě mezi 6 a 15 procenty Koptů. V par­lamentu však jsou nyní ze 440 poslanců jen čtyři Koptové, a to přesto, že mnozí Koptové mají prvotřídní vzdělání."

V zásadě však podle Damiana muslimští Egypťané nemají vůči Koptům nedůvěru. Mnozí muslimští obchodníci například ve finančních záležitostech prý důvěřují více Koptům než svým souvěrcům. „Koptové nebyli nikdy hrozbou pro egyptskou společnost. Nejsme nepřítelé státu nebo muslimů. Jsme praobyvatelé naší země."

Vatikán požaduje mezinárodní ochranu migrantů

Vatikán (KAP) Po smrti asi 75 afrických uprchlíků z člunu ztroskotaného poblíž Sicílie požaduje Vatikán mezinárodní smlouvu mezi zeměmi původu, tranzitními i cílovými zeměmi na ochranu uprchlíků. Problém migrace je humanitární záležitost, a proto ho nelze pojímat jen z hlediska bezpečnosti a pořádku, řekl prezident papežské rady pro pastoraci uprchlíků arcibiskup Antonio Maria Veglio v rozhovoru pro deník La Stampa. Církev nemůže mlčet, když jsou porušována lidská práva, řekl dále, a odmítl zároveň názor italského politika Umberta Bossiho, že se „církev nemá vměšovat do věcí, které jí nenáležejí". V otázkách migrace je třeba na prvním místě uvažovat lidskou důstojnost. „Je-li pravda, že ti zoufalí lidé byli napřed pozorováni, ale že je nechali plout vstříc smrti, tak je absurdní požadovat, aby k něčemu takovému církve mlčely," řekl arcibiskup. Podle prastarého námořnického mravu se musí ztroskotaným lidem pomáhat. Ignorovat a uml­čovat toto téma je nezodpovědné. Absurdní je, když televize RAI po zprávě o katastrofě na svém sicilském kanále zařadila reportáž o well­ness-centru pro kočky a psy. „Naše údajně civilizované společnosti vytvořily pocit averze ke cizincům," řekl arcibiskup. Nechtějí se s cizinci o nic dělit. V extrémním případě se dělí raději s kočkami a psy, uzavřel Antonio Maria Veglio.

Geert Groote: 625. výročí

Haag (KAP) Nizozemské město Deventer si připomíná 625. výročí úmrtí tamního kazatele Geerta Grooteho (1340-1384), který byl jedním ze zakladatelů hnutí devotio moderna („mo­derní zbožnost"). Mimo jiné se zde počátkem září koná vědecké sympozium. Iniciativa podporovaná univerzitou, městem i soukromými zdroji předpokládá, že se vzpomínkový den bude od letoška konat každoročně ve výroční den Grooteho úmrtí 20. srpna.

Devotio moderna byla jedním z nejdůležitějších náboženských obrodných pozdního středověku. Na základě působení G. Grooteho vzniklo hnutí Bratří společného života, které bylo nositelem tohoto typu zbožnosti. Hnutí bylo rozšířeno zejména ve 14. a 15. století v oblasti Nizozemí a Dolního Porýní - Vestfálska. Vychován byl v tomto typu zbož­nosti i Erasmus Rotterdamský; nejvýznamnější literární památkou devotio moderna je Následování Krista, jehož autorem je Tomáš Kempenský.

Santiago de Compostela: rekordní počet poutníků

Madrid (KAP) Poutnická svatojakubská cesta ve Španělsku je tak oblíbená jako už dlouho ne. Už půl roku před zahájením příštího „svatého roku" v Santiagu de Compostela 2010 dosahuje poutnická cesta nové rekordy. Podle údajů galicijských úřadů přišlo mezi lednem a červnem 2009 do poutního místa celkem 48 969 věřících. To znamená nárůst o skoro 12 % oproti loňskému roku. Poutnická kancelář v Santiagu předpokládá, že do konce roku to bude celkem 140 tisíc osob, které přijdou po četných svatojakubských poutnických stezkách. To by znamenalo historický rekord pro období mimo svaté roky od počátku zaznamenávání počtů poutníků. Roku 2006 překročil počet registrovaných poutníků poprvé 100 tisíc v normálním roce. Ještě vyšší počty přicházejí ve svatých rocích, kdy apoštolův svátek 25. čer­vence připadá na neděli a konají se mimořádné oslavy - tak roku 2004 přišlo víc než 179 tisíc poutníků.

Deník La Voz de Galicia informuje, že místní arcibiskup Julian Barrio předpokládá, že během svatého roku 2010 navštíví víc než 200 tisíc poutníků. Celkem přitáhne svatý rok do Galicie kolem 10 milionů turistů, předpokládá Consorcio Xacobeo, Svatojakubské konsorcium. Rostoucí obliba jakubské poutě znamená také významnou finanční posilu hospodářsky slabého regionu na samotném severozápadě Španělska. Svatojakubské stezky, jejichž síť se táhne celou Evropou, vedou do Santiaga poutníky již asi tisíc let. Místo se vedle Říma a Jeruzaléma stalo jedním z nejvýznamnějších poutních cílů křesťanů. V novověku upadlo Santiago skoro do zapomnění, také proto, že přes pečlivě střežené „národní" hranice už nebylo tak snadné putovat. Když se papež Jan Pavel II. a Rada Evropy roku 1987 zasadili za znovuoživení svatojakubské pouti, začaly počty poutníků opět stoupat. (Oficiální informace na internetu, www.xacobeo.es)

Bazilika ve Žďáru nad Sázavou byla inaugurována

Praha (KAP) Kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Mikuláše ve Žďáru nad Sázavou, jeden z architektonicky nejpůsobivějších chrámů na historickém území Moravy, je od nynějška basilica minor. Povýšení kostela Vatikán oznámil dekretem již letos v lednu, slavnost povýšení kostela na baziliku minor se v rámci třídenních oslav uskutečnila 15. srpna u příle­žitosti poutní slavnosti Nanebevzetí Panny Marie.

Chrám s nejdelší lodí v brněnské diecézi (76 metrů) vznikl v polovině 13. století jako součást cisterciáckého kláštera Studnice Blahoslavené Panny Marie (Fons beatae Mariae virginis) zrušeného roku 1784. Gotický objekt přestavěný počátkem 18. století za účasti Jana Santiniho byl katolické církvi navrácen roku 2004 v katastrofálním technickém stavu. Během následné generální opravy byly v pres­by­táři objeveny cenné fresky znázorňující procesí šlechticů vzdávajících poctu Panně Marii, které vedou Jan Boček z Jaroslavic, zakladatel kláštera, a král Jiří z Poděbrad.

T. Vlašić suspendován

Sarajevo (KAP) Tomislav Vlašić, přední zastánce údajného mariánského zjevení v hercegovinském Medžugorje, opustil františkánský řád a byl suspendován z kněžského úřadu. Církevní místa hovoří o těžké neposlušnosti, závažných sexuálních prohřešcích, šíření bludných nauk a manipulaci věřícími.

Stát, náboženství, svatý Václav

autor: 

Instituce, v nichž se organizuje lidská společnost, byly a dosud jsou do hloubky proniknuty náboženstvím. Svědkové Jehovovi, kteří odmítají jakékoli propojení se státem, dokonce odmítají zpívat hymnu a vzdávat úctu vlajce, jsou v tomto směru velkou výjimkou, snad umožněnou tím, že doposud žádný národ se neodhodlal předat Svědkům politickou moc. Ostatní víry a náboženství, křesťanské nevyjímaje, však spíše usilují o to, aby se na vlajce státu objevily právě jejich symboly, a letmý pohled do atlasu světa nás ujišťuje, že se jim to často daří.

Hlavní křesťanská tradice od pradávna věří sice v rozdělení mocí, ve dva „meče" či dvě „říše", boží a světskou. To znamená, že nechce dokonalé ztotožnění politiky a náboženství, nechce obec věřících proměnit zároveň v polis, v řád veřejných věcí, nechce ani totální teokracii ani naopak totální podřízení církve pod stát. Avšak oba meče stojí bok po boku, obě říše mají sdílet své občany. Křesťanství tedy od Konstantina Velikého stojí před otázkou, jak má vypadat křesťanský stát. Jaký má takový stát být jakožto politická instituce, jak se v něm má projevovat a na něj působit křesťanství, a konec konců i jaké má být křesťanství, aby mohlo být náboženstvím státním. Po uplynutí oněch skoro 1700 let od Milánského ediktu se stále ještě nezdá, že by tyto otázky byly uspokojivě rozřešeny; to je však nečiní méně zajímavými.

Někdy kolem třetiny desátého století, tradičně se uvádělo roku 929, zahynul český kníže Václav rukama družiníků svého mladšího bratra. Byla to událost, k jakým tehdy celkem běžně docházelo, dynastické spory nebo i jen prosté osobní řevnivosti šlechticů se neřešily v rukavičkách. Uprostřed temného století dějin Západu se vystřídali vladaři v zapadlém údolí za Šumavou. Svět tomu tehdy žádnou větší pozornost nevěnoval, o události a jejích aktérech tak nemáme mnoho spolehlivých zpráv. Český národ ani český stát v pravém smyslu slova tehdy ještě neexistoval, jen silný kmen Čechů vedle jiných slovanských kmenů. Přesto se stalo, že vražda a osoba zavražděného a legendy vytvořené kolem nich časem stále více vystupovaly do popředí a staly se významnou částí jak národní a státní ideologie češství, tak i místní církve a jejího místa v českém národě a státě.

Hlavní článek tohoto čísla je od Hany Lokvencové a pojednává o svatováclavských oslavách v roce 1929, vedle eucharistického sjezdu z roku 1935 jednoho z vrcholů prvorepublikového života katolické církve v Čechách. Ukázaly tehdy tyto masové akce jak horší stránky československého katolicismu a vůbec československého veřejného života - klerikalismus, důraz na vnější projevy, zející třídní rozdíly, nedůstojné projevy nejradikálnějších příznivců i odpůrců katolicismu - tak zároveň jeho přednosti: nadšení tisíců lidí, budovatelský elán, mravní sílu. Svatý Václav, který měl zanedlouho být zneužit protektorátním režimem a cíleně zapomenut režimem komunistickým, jako by se na dlouhou dobu naposledy svým Čechům ukázal v plném světle své panovnické a světecké slávy. Může svatý kníže, vzdálená a nejasná postava raného středověku, pomoci i nám v naší dnešní postmoderní politické a církevní bryndě? Můžeme nějak užitečně navázat na to, jak svatováclavskou tradici chápali naši dědové za první republiky? Jaký smí a má být charakter českého křesťanství, jeho vztah ke státu?

Svatý Václave, kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha. Kriste, eleison.

Milénium, náboženství a politika: svatováclavské oslavy v roce 1929

Úvod

Letošní rok představuje 80 let od události, která zaměstnávala tisk po několik měsíců a která znamenala pro českou společnost určitý předěl ve vnímání katolické církve, jež se po obtížích z prvních let po vzniku nové republiky dostala opět do popředí společenského i politického života. Svatováclavská tradice byla, je a bude v českém národě stále živá, o čemž svědčí i nedávná výstava. Arcibiskupství ve spolupráci s Národní galerií uspořádalo unikátní výstavu artefaktů spojených se životem a uctíváním svatého Václava. Tato výstava organizovaná v rámci tzv. Svatováclavského roku v prostorách Anežského kláštera v Praze byla, co se týká počtu návštěvníků, úspěšná.

Pokusím se ukázat, jak byla svatováclavská tradice vnímána v roce 1929, kdy se slavilo svatováclavské milénium. Příspěvek je zaměřen spíše na problémy, které oslavy svatováclavského milénia v roce 1929 v části české veřejnosti vzbuzovaly. Celkově však byl tento mezník v české historii brán převážně pozitivně.

Svatý Václav a jeho tradice

Násilná smrt knížete Václava byla prvním impulzem pro hagiografy k napsání legend o sv. Václavovi, které popisují jeho činy tak, aby zásluha mučednictví se jevila úměrně hodnotě jeho života. Např. Kristián Václava vychvaluje, že „pravdomluvný byl v řeči, spravedlivý v soudu, věrný ve všem co mu svěřeno, míru lidské dobroty překonávaje".1 Latinské legendy pak z něho dělají až mnicha a asketu, což odpovídá dobové módě a stylu, jak se psaly legendy, ale již nám mnoho neřeknou o skutečném Václavově životě.

I zásluhou knížete Václava se po střetech dvou kulturních sfér na našem území - západoevropské a východoevropské, která u nás za existence Velké Moravy převládala - přihlásilo křesťanství ke kulturní tradici západní Evropy. Pověst sv. Václava se rychle rozšířila po celé Evropě a z českého národa tak sňala pečeť barbarství a uvedla český stát do společnosti kulturních národů. Václav jako křesťanský panovník mohl s králem Jindřichem vyjednávat jinak než kmenový pohanský náčelník. Dostal dokonce darem i část ramene národního saského světce sv. Víta.2 I s dalšími českými panovníky bylo jinak jednáno při oficiálních setkáních. Pryč jsou ty doby, kdy s nepokřtěným Bořivojem bylo na Svatoplukově dvoře jednáno jako s druhořadým člověkem.

Dalším významem křesťanství byla jeho idea jako sjednocujícího prvku, který utvořil z kmenů sjednocený národ. Přispěl k tomu i kult sv. Václava, který je v Čechách oslavován již od 10. století a je spojován s ideou českého státu. Postava sv. Václava v představě národa nebyla vždy stejná a prodělala výrazný vývoj. Tak se z mučedníka stal v 11. století vladař a ve 12. století rytíř a ochránce spravedlnosti a právního řádu.3 Byla to i jedna z podmínek, proč mohl být uctíván i Němci, kteří bydleli na našem území.

Za vlády Karla IV. se ještě více začalo Václavovo jméno spojovat s panovnickou mocí českých králů. Karel IV. nechal vyrobit nákladné korunovační klenoty spolu se Svatováclavskou korunou a začal s výstavbou honosné gotické katedrály, která se stala nejvýznamnějším duchovním centrem.

Ani husitství a reformace neoslabily svatováclavskou tradici v českých zemích. Husité a protestanti se přihlásili k Václavovi jako národnímu svědci. Později i národní obrozenci a liberálové v 19. století využívali Václavovy osoby jako ztělesněný ideál státoprávní, národní i sociální.4 Proto oslavy, které se konaly v září 19295 u příležitosti 1000. výročí Václavovy smrti, měly být pokusem o národní jednotu, která po vzniku republiky značně utrpěla, ale mnohými byly oslavy vnímány jako agitace katolické církve a jako snaha o potlačení husitské tradice.

Sv. Václav a svatováclavské milénium 1929

Katolická církev a československá politika 20. let 20. stol.

Abychom porozuměli lépe situaci, musíme se na začátku několika větami zmínit o postavení katolické církve v nově vzniklé československé republice. Katolická církev se prostřednictvím lidové strany soustředila na své ukotvení na politické scéně a snažila se oponovat protikatolickému tlaku socialistů a liberálů. Podle nich totiž bylo katolické náboženství neslučitelné s duchem demokracie mladé republiky a bylo prezentováno jako opora monarchismu, aristokratismu a militarismu. V levicovém tisku byla katolická církev označovaná dokonce nevybíravými výrazy jako „římský čert" či „jedovatá římská saň".6

Šrámkova taktika dílčích ústupků a kompromisů7 při zachování zásadních křesťanských požadavků slavila nesporný úspěch. Římskokatolická církev vyšla z nejhoršího, kam se dostala po aféře, kdy v předvečer 510. výročí od upálení Jana Husa, vatikánský nuncius Marmaggi demonstrativně odjel na protest účasti prezidenta republiky T. G. Masaryka na oslavách a prohlášení Husova úmrtního dne za národní svátek. Tato událost eskalovala v podobě Marmaggiho aféry, která byla urovnána až v roce 1927 podepsáním úmluvy „modus vivendi".8

Úsilím lidové strany se úspěšně podařilo oddalovat projednávání většiny rozhodujících zákonů až do období, kdy hnutí „Pryč od Říma"9 ztratilo na síle a strana se stala nepostradatelnou součástí vládních sil, což nakonec přispělo ke krachu pokusů o zavedení odluky církve od státu10 a k dohodnutí oboustranně přijatelných kompromisů mezi katolickou církví a státem v oblasti školství, manželství a podobně. V parlamentních volbách v listopadu roku 1925 dosáhla lidová strana největšího úspěchu za celé období první republiky, když skončila na třetím místě.11 A snad i s tímto výsledkem je spojen výrazný úspěch českého katolicismu koncem dvacátých let na prosazení státních oslav svatováclavského milénia.

Spor o sv. Václava a jeho slavnosti

Místo uklidnění politických a náboženských rozporů v národě, měly svatováclavské oslavy u části obyvatel opačný účinek. Bylo tu 23 pokrokových korporací,12 které utvořily společné souručenství při Svazu národního osvobození a které veřejně prohlašovaly, že oslavy jsou pouze v rukou katolíků, a to nejen proto, že oslavy řídil Výbor pro oslavu tisícího výročí smrti sv. Václava, což byla římskokatolická organizace, ale i proto, že Národní výbor oslav svatováclavského tisíciletí, který měl na starosti oslavy celostátní, byl v rukou onoho římskokatolického výboru.13 Zazlívali katolíkům, že orelský slet naplánovali provokativně ve dnech Husových oslav.14 Na programu oslav se jim nelíbilo mnoho věcí, které byly spojeny s katolicismem, např. pontifikální mše při slavnostním otevření dostavěného chrámu sv. Víta.15 Mnozí proto pořádali svoje vlastní akce, jako byly přednášky, Husovy oslavy, sbírka na péče o dítě pořádaná ve dnech svatováclavských oslav odkazujíc se na výrok: „nedej zahynouti nám i budoucím". Jednatel katolického výboru Dr. Janda na druhou stranu všechny vybídl, aby takovéto separátní akce nepodporovali a odmítli.16

Asi všichni, a to i pokrokáři nebo levice, se shodli na tom, že by oslavy měly ukázat světu, že náš národ nevznikl až v průběhu první světové války, ale že má tisíciletou historii. Rozpory opět byly v tom, že cizina neměla náš národ brát jako ryze katolický, i když matrikově měla katolické vyznání zapsána většina obyvatelstva republiky.17 Novináři tisku národních socialistů se vyjadřovali v předvečer vypuknutí hlavních oslav, že „není pochyby, že dnešní oslavy by vyzněly daleko spontánněji, kdyby tyto oslavy platily více historické postavě knížete Václava, než legendě, kterou byla obestřena".18

Václavova postava se podle tisku před volbami do parlamentu, který byl rozpuštěn, stává i předmětem kupčení, stranické agitace a volebních šlágrů, hlavně lidová strana je obviňována z využívání oslav ve svůj volební prospěch.19

Někteří projevili obavy, že jednostranné vyzdvihování kultu sv. Václava by mohlo snížit vzpomínku na nekorunované hlavy českého národa, a přitom nenapsali přímo jména velikánů, ale volili slova, která vypovídala o tom, že měla zapůsobit na city čtenářů, např.: „popel jednoho rozmetán po cizí zemi, kosti druhého hledati daleko v cizině, kde zemřel ve vyhnanství".20

Oslavy svatováclavského milénia

Největší událostí spojenou s miléniem mělo být dokončení dostavby pražské katedrály. Již od roku 1924 se pořádaly veřejné sbírky, ale i vláda uvolnila značné finanční prostředky. Kromě dostavby svatovítské katedrály bylo realizováno i další významné Gočárovo architektonické dílo a tím byl nově postavený kostel sv. Václava ve Vršovicích. Již v květnu byla zahájena výstava svatováclavských památek ve Vladislavském sále.21

Další významnou událostí, která předcházela hlavním slavnostem, byly Svatováclavské dny Orelstva,22 které se konaly v Praze na přelomu června a července 1929.23 Začal se točit velkofilm „Kníže Václav" v hlavní roli se Zdeňkem Štěpánkem jako sv. Václavem. Film, po celou dobu natáčení ohlašovaný jako dosud největší a nejnákladnější český film (což byla pravda), byl dokončen a uveden do kin s velikým zpožděním až na začátku dubna 1930, kdy už svatováclavské milénium dávno odeznělo.24

Vlastní oslavy svatováclavského milénia byly zahájeny vystavením korunovačních klenotů. Klenoty byly slavnostně vyzvednuty 20. září 1929.25 Královské insignie měly být vystaveny týden a veřejnost je mohla zhlédnout za poplatek pěti korun,26 ale pro velký zájem byla výstava ještě o týden prodloužena.

Další státní akcí u příležitosti oslav bylo v pátek 27. září pokřtění pardubického pluku č. 8 na jezdecký pluk knížete Václava Svatého u sochy sv. Václava na Václavském náměstí.27 Prezident republiky za přítomnosti dalších představitelů státu a armády slavnostně předal pamětní standartu věnovanou Národním výborem pro oslavu svatováclavského tisíciletí.28 Odpoledne byla ve Veletržním paláci zahájena souborná výstava děl Josefa Václava Myslbeka. Vrcholem státních oslav svatováclavského milénia se v 18 hodin stal takzvaný „hold národa" konaný u pomníku sv. Václava, a to za účasti nejvyšších představitelů včetně hlav státu. Akce se zúčastnilo 250 000 lidí.29

Následující den, v sobotu 28. září dopoledne, se uskutečnila slavnost otevření dostavěné svatovítské katedrály. Tato slavnost byla rozdělena na část oficiální a část církevní. Po slavnostních projevech politické veřejnosti na tribuně, která byla zřízena na jižní straně dómu,30 se oficiální hosté odebrali před portál nové části chrámu a po krátkém proslovu biskupa Podlahy se otevřely brány katedrály,31 kde se konala bohoslužba, kterou celebroval arcibiskup František Kordač.32 Odpoledne se na Žofíně konalo svatováclavské posvícení, kde se divákům ukázaly krojované soubory z Čech, Moravy i Slovenska. V Národním divadle bylo uvedeno drama „Svatý Václav" a v Obecním domě zaznělo Foersterovo oratorium „Svatý Václav". Církevní slavnosti probíhaly ve sv. Vítu ještě adoracemi a půlnoční bohoslužbou.33

V neděli 29. září vyvrcholily církevní slavnosti nejprve staroslovanskou mší v chrámu sv. Petra a Pavla, a poté odpoledne průvodem se svatováclavskými památkami a ostatky (lebka sv. Václava byla opatřena zlatou korunkou ) z Vyšehradu zpět k uložení do chrámu sv. Víta. Celá cesta na Hradčany byla lemována davem lidí, kteří se sjeli ze všech koutů naší republiky, a všude vlály československé prapory. V přední části průvodu šly krojované skupiny, legionáři, studenti a zástupci cechů, po nich následovala církevní část průvodu, duchovenstvo.34 Šest kanovníků neslo skleněnou schránku s lebkou sv. Václava.35

Hodnocení oslav se v soudobém tisku diametrálně rozchází. Pro někoho dopadly oslavy dobře a splnily očekávání, které do nich bylo vloženo, jiní je zase označovali za divadlo bez myšlenky a důvěryhodného obsahu.36 My se už na tyto události díváme s odstupem osmdesáti let docela jinak a hlavně bez emocí, které provázely celé milénium.

Závěr

Událost oslav svatováclavského milénia je určitě významným mezníkem na cestě k pochopení české národní tradice. Český národ se přihlásil ke své tisícileté svatováclavské ideji, která ho provázela v dobách dobrých i zlých a vždy představovala určitou oporu v boji za národní zájmy. Nemohla být potlačena ani novými tradicemi, jako bylo například husitství, které je značnou částí národa vyzdvihováno jako podstatné pro formování naší národní identity. Představy našich historiků, státníků a bojovníků za národní obrodu a později samostatnost po celé 19. a počátek 20. století jsou v tomto smyslu již překonané. Naše dějiny utvářely mnohé kulturní vlivy a různé historické události a není možné jednu ideu vyzdvihovat nad druhou a tím popírat určité historické souvislosti.

Náš národ nebyl formován jen katolickou, ale i protestantskou a husitskou tradicí. Na druhé straně není možné zaujmout protikatolický postoj jako obranu českého národního zájmu proti útlaku z ciziny, jako tomu bylo na počátku formování československého státu, který se vypořádával nejen s národnostními otázkami, ale právě i s otázkami náboženskými. Vznik národní československé církve v roce 1920 měl v národě určitě pozitivní, ale i negativní důsledky. K pozitivním patří, že se mladá československá církev snažila oprostit od zkostnatělého hierarchického a dogmatického systému katolické církve a snažila se prosadit moderní myšlení i v rámci církve. Snad v té době zachránila i některé obyvatele od ateismu a bezvěrectví. K negativní stránce pak patří styl, s kterým přistupovala ke katolíkům a jejich akcím a podílela se na vnesení vášní a nepřátelství do poklidných vod sousedského života na českém a moravském venkově. Musím však podotknout, že na vině nebyla jen československá církev, ale i její rival církev katolická.

Oslavy svatováclavské tradice ohlašovaly, že se náš národ konsolidoval a přijal křesťanskou tradici, která byla představována katolickým Vatikánem. I papež Pius XI. se přidal ve svém Apoštolském listu z března 1929 k oslavám sv. Václava a spolu s připomenutím místa sv. Václava ve vatikánském chrámu sv. Petra se zmínil také o radosti, kterou mu udělalo zlepšení stavu katolického náboženství v naší republice.37

Rok 1929 byl nejen rokem oslav, ale i rokem, kdy byly rozpuštěny obě naše sněmovny a byl to jen další doklad naší rozháranosti a neschopnosti se dohodnout. Příklady z dnešní politiky není potřeba zmiňovat. Přeji nám všem, aby tradice jako je ta svatováclavská nám nebyla cizí, abychom ji brali za svou a i za základ k rozhovoru, třeba i tomu ekumenickému.

Seznam použité a citované literatury a pramenů

KOVÁŘ, F., Svatováclavské oslavy, Blahoslav, Praha 1929

PEKAŘ, J., Svatý Václav, In: O smyslu českých dějin, Rozmluvy, Praha 1990

PLACÁK, P., Svatováclavské milénium. Češi, Němci a Slováci v roce 1929, Babylon, Praha 2002

STLOUKAL, K., Sv. Václav a svatováclavská idea v našich dějinách, Politický klub Československé národní demokracie v Praze, Praha 1929

VEČEŘA, P., Marmaggiho aféra: úloha katolicismu optikou dobových tištěných médií levice, In: Marek, P. (ed), Teorie a praxe politického katolicismu 1870 - 2007, CDK, Brno 2008

List Apoštolský Jeho Svätosti Pápeža Pia XI. In: Slovák, 11, 1929, č. 221, 28. 9., s. 5

Oslava tisícileté legendy a tisícileté historie, Večerní České slovo, 40, 1929, č. 230, 27. 9., s. 1

ŠANTRŮČEK, B., Kníže Václav Svatý ve stínu volební agitace, České slovo, 30, 1929, č. 228, 28. 9., s. 1

SVOBODA, E., Vzácná podívaná, České slovo, 30, 1929, č. 228, 28.9., s. 5

ŠMEJKAL, J.V., Pouť ke korunovačním klenotům českým, České slovo, 30, 1929, č. 224, 24. 9., s. 5

Vrcholné dny svatováclavských oslav, České slovo, 30, 1929, č. 228, 28. 9., s. 4

ČÁSLAVSKÝ, K., VANTUCH, P., Milénium 1. - 2. díl, In: Hledání ztraceného času, http://www.ceskatelevize.cz/program/873537-25.09.2006-14:30-1.html (2. 7. 2009)

Msgre. ThDr. Jan Šrámek, http://grygov.cz/index.php?id=82, (20. 6. 2009)

Obyvatelstvo podle náboženského vyznání a pohlaví podle výsledků sčítání lidu v letech 1921, 1930, 1950, 1991 a 2001, http://www.czso.cz/csu/2006edicniplan.nsf/t/3D00462B10/$File/4032060119.pdf (20. 6. 2009)

Úmluva MODUS VIVENDI mezi republikou československou a Svatou stolicí sjednaná v lednu 1928, http://spcp.prf.cuni.cz/dokument/modus.htm ( 15. 6. 2009)

Příloha č. 1

Obyvatelstvo podle náboženského vyznání podle výsledků sčítání lidu v roce 1930

Obyvatelstvo celkem 10 674 386

Římskokatolické 8 378 079

Řecko a armenskokatolické 12 149

Evangelické 499 685

Pravoslavné 24 488

Československé 779 672

Starokatolické 22 544

Jiné křesťanské 5 808

Izraelské 117 551

Ostatní mimo křesťanské 266

Bez vyznání a nezjištěno 834 144



1 Pekař, J., Svatý Václav, In: O smyslu českých dějin, Rozmluvy, Praha 1990, s. 30

2 Stloukal, K., Sv. Václav a svatováclavská idea v našich dějinách, Politický klub Československé národní demokracie v Praze, Praha 1929, s. 2

3 Stloukal, s. 38

4 Pekař, s. 60

5 Oslavy svatováclavského milénia proběhly v roce 1929, což ale podle současných poznatků bylo chybné. Dnes převažuje názor, že kníže Václav byl zavražděn ve Staré Boleslavi nikoliv v roce 929, ale až o šest let později 28. září 935.

6 Večeřa, P., Marmaggiho aféra: úloha katolicismu optikou dobových tištěných médií levice, In: Marek, P. (ed), Teorie a praxe politického katolicismu 1870 - 2007, CDK, Brno 2008, s. 210-211

7 Právě Šrámek prosadil heslo „dohodli jsme se, že se dohodneme" In: Msgre. ThDr. Jan Šrámek, dostupné na: http://grygov.cz/index.php?id=82 (20. 6. 2009)

8 Večeřa, s. 209

9 Někdy označováno jako „kulturní boj" viz Msgre. ThDr. Jan Šrámek

10 To si přály převážně levicové politické strany, které dělaly i v tisku mohutnou protikatolickou propagandu. Mezi nimi však také byly rozpory a komunisté vyčítali socialistům, že jejich postoje jsou jen frází, ale jinak jsou spolu s klerikály v jedné vládě. Viz Večeřa, s. 216-220

11 Msgre. ThDr. Jan Šrámek

12 Byli to převážně učitelé, legionáři, obec sokolská, dělníci a někteří představitelé z církve československé. Viz Kovář, F., Svatováclavské oslavy, Blahoslav, Praha 1929, s. 7

13 Katolická strana byla proti účasti československé církve v Národním výboru. I ministr Krofta v tom viděl nebezpečí vyvolání aféry, když prý prohlásil, že „vedoucí kruhy katolické snesou žida, mohamedána a i protestanta, ale nesnesou příslušníka církve československé" Viz Placák, P., Svatováclavské milénium. Češi, Němci a Slováci v roce 1929, Babylon, Praha 2002, s. 51

14 Podle nich nesmí idea svatováclavská vytlačit ideu husitskou, osvobozeneckou, která je vlastní českému národu.

15 Kovář, s. 2-4

16 Kovář, s. 15-16

17 Podle sčítání lidu v roce 1930 se ke katolickému vyznání hlásilo 78 % obyvatel,.viz Obyvatelstvo podle náboženského vyznání a pohlaví podle výsledků sčítání lidu v letech 1921, 1930, 1950, 1991 a 2001, dostupné na adrese http://www.czso.cz/csu/2006edicniplan.nsf/t/ 3D00462B10/$File/4032060119.pdf (20. 6. 2009), viz příloha č. 1

18 Oslava tisícileté legendy a tisícileté historie, Večerní České slovo, 30, 1929, č. 230, 27. 9., s. 1

19 O to více se někteří liberálové těšili na oslavy, které se měly konat u příležitosti 80. narozenin prezidenta Masaryka a které se podle nich mohly stát konečně celostátní záležitostí. Viz Šantrůček, B., Kníže Václav Svatý ve stínu volební agitace, České slovo, 30, 1929, č. 228, 28. 9., s. 1

20 Svoboda, E., Vzácná podívaná, České slovo, 30, 1929, č. 228, 28. 9., s. 5

21 Placák, s. 22-23

22 Československý Orel byl vedle Sokola a Svazu Dělnických tělocvičných jednot jednou ze tří nejvýznamnějších tělovýchovných organizací té doby. Cílem Orla bylo prosazování a šíření křesťanských ideálů, nejen v tělovýchově, ale i v kulturním a společenském životě národa.

23 Čáslavský, K., Vantuch, P., Milénium. 1. - 2. díl, In: Hledání ztraceného času, dostupné na http://www.ceskatelevize.cz/program/873537-25.09.2006-14:30-1.html (2. 7. 2009), viz příloha č. 2

24 Biografy v té době už ovládl zvukový film, a tak němý „Svatý Václav" se spoustou dlouhých titulků a pomalu plynoucím dějem měl jen malou šanci zaujmout širší publikum. Po premiéře, doprovázené původní hudbou Oskara Nedbala a Jaroslava Křičky, putoval pak tento film už bez hudby po venkovských biografech, až se tiše a nenávratně propadl do historie. Viz Čáslavský a Vantuch, Milénium.

25 Čáslavský, Vantuch, viz příloha č. 3

26 Levicový tisk tento poplatek bral jako kupčení s city národa a vyzýval, aby byla dána možnost i těm, kteří nemohou zaplatit vstupné. Viz Šmejkal, J.V., Pouť ke korunovačním klenotům českým, České slovo, 30, 1929, č. 224, 24. 9., s. 5

27 Čáslavský, Vantuch, viz příloha č. 4

28 Vrcholné dny svatováclavských oslav, České slovo, 30, 1929, č. 228, 28. 9., s. 4

29 Placák, s. 33

30 Čáslavský, Vantuch, viz příloha č. 5

31 Čáslavský, Vantuch, viz příloha č. 6

32 Placák, s. 36

33 Placák, s. 37

34 Čáslavský, Vantuch, viz příloha č. 7

35 Placák, s. 40

36 Placák, s. 170

37List Apoštolský Jeho Svätosti Pápeža Pia XI. In: Slovák, 11, 1929, č. 221, 28. 9., s. 5

Nové nebe a nová země aneb ekumena po transylvánsku

39. mezinárodní konference IEF v Kluži

Další z pravidelných konferencí Mezinárodního ekumenického společenství (IEF) zavedla jeho členy na sám východní okraj Evropské unie, do rumunské Transylvánie. Pro většinu účastníků to byla skutečná „exotika" - poprvé se konference konala v zemi většinově pravoslavné, poprvé v jedné ze dvou nejchudších zemích EU, navíc v legendami opředené vlasti hraběte Draculy.

Výběr Kluže (Cluj-Napoca), dnes třísettisícového univerzitního města, se ukázal být jako šťastný. Tak jako celá Transylvánie - Sedmihradsko má totiž za sebou pohnutou historii, během níž se na tomto území vytvořila jedinečná národnostní a ekumenická mozaika. Na rozdíl od jiných regionů střední a východní Evropy navíc nebyla v takové míře rozbita etnickými čistkami a přesuny obyvatel. Především, Transylvánie je součástí Rumunska teprve od konce první světové války. Osm předchozích staletí náležela mezi země uherské koruny. Na tomto území obklopeném mohutnými horskými masívy a hlubokými lesy se usazovaly různé skupiny obyvatel - Němci, zde přezdívaní „Sasové", Maďaři, různá slovanská etnika, Romové, a dnes většinoví Rumuni. Různé jazyky a kultury s sebou nesly také odlišnou konfesní příslušnost. Vedle pravoslavných Rumunů ve středověku žili sociálně výše postavení katoličtí Maďaři a Němci. „Sedmihradsko" (Siebenbürgen) dostalo jméno podle sedmi mocných a většinově německých měst - pevností. Pevností bylo v oblasti na dosah moci tureckého impéria vždy třeba, dodnes se v Transylvánii zachovalo mnoho opevněných kostelů, kde za silnými zdmi měli obyvatelé dostatečné zásoby, aby přežili i delší čas obléhání.

Reformace v 16. století zasáhla Transylvánii opravdu radikálně. Většina zdejších Němců a mnoho Maďarů přijalo reformační vyznání - nejprve luterské, pak kalvínské. A nezůstalo jen u nich. Do Transylvánie se zvláštní shodou okolností dostal jeden z exemplářů knihy španělského lékaře Miguela Serveta, namířený proti ženevskému reformátorovi. Servet v něm radikálním způsobem zpochybnil základní křesťanská dogmata - učení o Trojici a božství Ježíše Krista. Zatímco sám Servet byl v Ženevě na Kalvínův pokyn upálen spolu s většinou nákladu svého spisu (údajně bylo spáleno 997 z 1000 svazků), v odlehlé Transylvánii jeho učení vzbudilo mocnou odezvu a vedlo ke vzniku unitářské církve, která je dodnes jednou z historických zemských církví. Mnoho obyvatel, většinou Maďarů, také zůstalo katolíky, navíc se v Rumunsku vytvořila také místní varianta řeckokatolické církve, národnostně rumunská. Procházíte-li ulicemi Kluže, máte tak jedinečnou možnost viděl na portálu jednoho chrámu vyznání, že Bůh je jen jeden, zajdete-li o pár kroků dál, uvidíte na barokním oltáři nápis „Bohu trojímu a jedinému", a ještě o něco dál můžete políbit ikonu Trojice. Rozdílná vyznání nežila vždy mezi sebou v pokoji a do jejich vztahů často zasahovaly národnostní a politické faktory. Ty ovlivňují ekumenické vztahy dodnes: pravoslaví je dnes de facto státním náboženstvím Rumunska a těší se velké podpoře, kdežto ostatní církve, národnostně maďarské (Němců už v Sedmihradsku mnoho nezbylo), jsou nuceny spolupracovat, aby se mohly účinně bránit pokusům o prosazení monopolu pravoslaví například na výuku náboženství na školách.

Organizátorům konference se povedlo zahrnout do programu většinu církví a vyznání Transylvánie v opravdu ekumenické šíři, zřejmě proto, že v rumunském regionu IEF jsou spolu rumunští pravoslavní a maďarští reformovaní. Přesto i sám program dosvědčil, jak napjaté a bolestivé vztahy mezi oběma etniky dnes jsou - společný výlet vedl do města Alba Iulia (maďarsky Gyulafehérvár), symbolického centra sjednoceného Rumunska. Hned vedle gotického katolického chrámu postavila rumunská vláda po roce 1919 poněkud bombastickou korunovační katedrálu s vysokou věží, aby bylo už navždy jasno, komu bude patřit přednostní postavení. Někteří maďarští účastníci konference nesli zastávku v místě rumunské národní chlouby dost bolestně.

Tématem letošní konference bylo Nové nebe a nová země - vztah mezi křesťanstvím a ekologií na pozadí dnešní globální krize. I z tohoto pohledu byl výběr místa konání velmi vhodný: Rumunsko je zemí s krásnou a mnohde dosud neporušenou přírodou. Obě hlavní přednášky přinesly pokus o propojení ekologické tematiky a teologické reflexe. V první z nich Ioan Chirilă, profesor starozákonní teologie na fakultě pravoslavné teologie klužské univerzity, srovnal dvě koncepce vztahu člověka ke stvoření a obnovy stvoření - pravoslavnou, vyjádřenou v díle rumunského teologa Dumitru Staniloaeho, a západní - evangelickou, kterou představil Jürgen Moltmann především ve své práci Bůh ve stvoření. Společné body nalezl I. Chirila v existenciálním a osobním rozměru zkušenosti s Bohem, který se stává skutečnou oikuméné, prostorem, v němž se může uskutečňovat stvoření člověka k Božímu obrazu a s ním i odpovědný a harmonický vztah k ostatním složkám stvořeného světa.

Ve druhé přednášce Béla S. Visky, teolog reformované tradice působící pro změnu na společné evangelické teologické fakultě univerzity v Kluži, nejprve velmi zřetelně a nepřikrášleně nastínil závažnost a drtivost současné ekologické krize, aby se pak pokusil o nalezení východisek na základě především reformační teologické tradice (Kalvín, Bonhoeffer, Moltmann). V přednášce silně rezonovala bonhoefferovská myšlenka, že ani v perspektivě „posledních věcí" není možné přeskočit věci „před­poslední", naopak, právě v nich a skrze ně se člověku může vyjevit správný eschatologický horizont. Boží sláva nemůže být vnímána jinak než jako služba lidskému životu, a člověk je součástí stvoření a nemůže se z něj vytrhnout a „povznést". Naděje je dána otevřeností - člověk byl stvořen jako otevřený systém, schopný se vyvíjet, a tato otevřenost naplňuje lidský život smyslem.

Liturgický program konference zhodnotil Pavel Hradilek, proto jen několik postřehů spíš obecnějšího rázu. Jednotlivé liturgie přinesly velké, až extrémní ekumenické „rozpětí". Na jedné straně tradiční, téměř by se dalo říci „zkamenělé" ortodoxní obřady, ať již v podobě pomazání nemocných (eucholeonu) v klášteře Floresti, nebo nedělní liturgie sv. Jana Zlatoústého v klužské ortodoxní katedrále, na druhé straně velmi odlišná, ale podobně „zkamenělá" reformační bohoslužba přísně kalvínského ražení. Pozoruhodné bylo srovnat teologický základ obou liturgií. Reformovaná bohoslužba obsahovala na čtyřech (!) místech vyznání viny a hříšnosti, včetně velmi explicitní a expresivní (otazník a vykřičník) formulace dědičného hříchu, což vyvolalo u řady účastníků značné rozpaky. Celkový ráz reformované bohoslužby byl neobyčejně ponurý a temný, a nebylo to dáno jen černými oděvy (včetně plášťů) místních duchovních. Jako by se vytratila, nebo spíš byla překryta radost ze vzkříšení a společenství s Bohem a před Bohem.

V liturgii Jana Zlatoústého zazněla neporovnatelně bohatší a harmoničtější škála teologických motivů, myšlenka přenosu dědičné viny mezi nimi ale zcela chyběla. Pozoruhodný byl v tomto případě kontrast mezi bohatým a hlubokým teologickým obsahem a silně klerikalizovaným „provedením". Bylo zajímavé sledovat nekončící proud těch, kdo během liturgie přišli do chrámu políbit ikonu, vystáli frontu, chvilku postáli, koupili si svíčku a na odchodu ji šli zapálit do plechového stánku před kostel. Bylo jich podstatně víc než těch, kdo byli přítomni celé bohoslužbě. 

Zajímavé byly jednotlivé workshopy, tematické semináře. Nabídly škálu témat historických (dějiny opevněných kostelů Transylvánie, dějiny sedmihradské unitářské církve, historii komunismu ve východní Evropě), spirituálních (ikony, pravoslavné mnišství), ale i aktuální otázky (křesťanství a ekologie, sociální situace a kriminalita Romů).

Samostatnou kapitolou byli hostitelé. Byli velmi pohostinní, přátelští, spontánní, a díky svému temperamentu šířili mezi všemi účastníky nakažlivou dobrou náladu, které bylo v úmorném vedru při dlouhých sezeních opravdu potřeba.

Celkové hodnocení transylvánské konference je z mého pohledu kladné: nabídla „ekumenu" sice poněkud divokou, ale zajímavou až strhující. Konference pro mnohé „západní" účastníky přinesla poznání, jak odlišný je v mnoha ohledech svět křesťanství východního. Někteří z nich si tak dokonce mohli utvrdit svou „západní" křesťanskou identitu. Trochu to připomínalo návštěvu u zajímavých, okouzlujících, ale poněkud výstředních příbuzných - na návštěvu budeme dlouho vzpomínat, ale po návratu domů budeme velmi rádi, že všechno zase funguje „po našem". Jeden z obrazů z této ekumenické cesty mi zůstane dlouho v paměti. Tak jako obrovské hejno vran, kroužící nad městem a pokrývající celou podvečerní oblohu, vzbudila ve mně i celá klužská konference směs fascinace, nadšení, obav a znepokojení. A i touhu opět se na tato místa vrátit.

Liturgie 39. mezinárodní konference IEF v Rumunsku

Cluj-Napoca 27.7. - 3.8. 2009

Do Rumunska jsem odjížděl s očekáváním poznat blíže pravoslaví v zemi kde je většinovým náboženstvím, v zemi, která s námi sdílí základní civilizační hodnoty (člen NATO a nově i EU). Poznání bylo navíc usnadněno ekumenicky i národnostně vstřícným prostředím Mezinárodního ekumenického sdružení. Z liturgie lze poměrně přesně vyčíst obraz slavícího shromáždění, vytvořit si názor na víru jeho jednotlivých členů. V pravoslaví to platí dvojnásobně, neboť liturgie je zde zcela dominantním projevem života církve.

Mezinárodní konference IEF probíhala v nové univerzitní budově s posluchárnami a jídelnou umístěné na svahu v parkové části města. V blízkosti se nacházel nově postavený dřevěný kostelík. Takových staveb bylo ve městě více - některé univerzitní kliniky i některé studentské koleje měly své kostely. Zmíněný kostelík byl denně naplněn mladšími „domorodci", často rodinami s menšími dětmi, kteří zde slavili večerní modlitbu, někdy liturgii, měli společné večeře, bazar oblečení, přátelské rozhovory jak v kostele, tak na prostranství před ním. Navštívil jsem však i večerní modlitbu níže ve městě, které se účastnili 3 lidé včetně kněze. Velmi pestré byly i liturgie připravené pro nás v rámci konference.

Během společného týdne jsme nějakou liturgii slavili každý den. Nejprve budu charakterizovat liturgie pravoslavné a poté nepravoslavné.

Panychida

Panychidu, vzpomínku na členy IEF, kteří zemřeli v poslední době, jsme slavili v romantickém prostředí kláštera Râmeţ. Klášter se nachází v údolí říčky Geoagiu v pohoří Trascau. Místo mi připomínalo sv. Jana pod Skalou v Českém krasu s tím, že klášter je mnohem rozlehlejší a skála nad ním je hora asi desetkrát vyšší. Vznikl ve 14. stol. na nepřístupném místě. Posledních 9 km vedlo v těsné blízkosti horské říčky, která se musela 22x brodit. Až N. Ceausescu nechal postavit silnici, ale za cenu, že klášter zabral a vytvořil v něm rekreační zařízení. Nyní v klášteře žije a pracuje 95 mnišek a sester. Původní kostelík se vlivem povodní a sesuvů půdy dostal 2m pod úroveň terénu. Dnes je vyzdvižen do původní výše a pod ním se čerpá „svatá voda". Nový, velký kostel dedikovaný sv. Petru a Pavlu, ve kterém jsme panychidu slavili, byl konsekrován v r. 1992, dva a půl roku po popravě komunistického diktátora.

V průběhu relativně krátké slavnosti jsem se příliš neorientoval. Probíhala v rumunštině a texty, které jsme v angličtině dostali, mi panychidu nepřipomínaly. Postrádal jsem žalmy 91 a 51, které jsou její součástí. Teprve po návratu domů jsem porovnáním s českým textem1 zjistil, že se jednalo pouze o závěrečnou část panychidy - vroucí ektenii s předcházejícími tropary (tématickými zpěvy). Zato se však opakovala 3x (přednášena vždy jiným knězem).

Prezidenti jednotlivých regionů četli jména svých zesnulých členů a předsedající je vložili do závěrečné modlitby ektenie. Při zpěvu Věčná paměť, věčná paměť... sloužící kněží (členové rumunského regionu IEF) za pomoci ostatních přítomných zvedali podnos se svícemi vzhůru. Navíc jedna z mnišek přinesla další koš se svící a naznačila zdvíhání až se toho okolí chopilo.

Myslím, že tato modlitba za zemřelé mohla představovat pro protestanty menší problém, ale v IEF je tolerantní prostředí a navíc to ještě nebylo nic proti tomu, co nás mělo ještě potkat...

Euchelaion

Euchelaion, neboli tajina (svátost) žehnání (svěcení) oleje odpovídá západní svátosti pomazání nemocných. Zatímco západní svátost nemocných prošla těžkou krizí (byla chápána jako „poslední pomazání"; slavena vždy individuálně, ačkoli se jedná o svátost, která je svou povahou událostí sociální), ze které se těžko vzpamatovává, Východ uchoval tuto tajinu v čistější podobě. Je na ní sympatický komplexnější přístup ke zdraví. Nejde pouze o uzdravení tělesné (či přijetí nemoci), ale i o uzdravení duše člověka. S jistou nadsázkou by se dalo říci, že tato východní tajina v sobě obsahuje jak tématiku západní svátosti nemocných, tak svátosti smíření.

Sympatický je i liturgický důraz je položený na (velké) eulogické modlitby, obsahující dobrořečení Hospodinu a prosby za nemocné, více než na vlastní pomazání.

Jiným následováníhodným rysem je společné slavení. Slaví se zpravidla ve středu Velkého (Svatého) týdne, ale i o jiných příležitostech. (Existují krajové rozdíly ve frekvenci slavení i struktuře slavnosti, ovšem to podstatné zůstává v celém pravoslaví stejné.) Sjednocení je vyjádřeno i tím, že klasicky euchelaion slaví 7 kněží spolu s celým shromážděním.

Na konferencích IEF bývá jeden večer věnován bohoslužbě uzdravení, při které se skupiny služebníků modlí za přicházející jednotlivce. Rumuni zařadili na toto místo právě Euchelaion. Ačkoli někteří členové IEF nebyli slavností nadšeni (byla dlouhá, v nočních hodinách, neorientovali se), myslím, že to byla dobrá volba. A to přesto, že kvalitní liturgie byla doprovázena úsměvným folklórem. Ze strany pravoslavných se jednalo o velmi vstřícný krok. Byli jsme „připuštěni" k plné účasti na svátostném slavení. Členové IEF četli biblická čtení, přednášeli prosby v rámci ektenií (vyhrazené diákonům), západní kněz (ve východním liturgickém oblečení) v rámci slavnosti kázal. Velkou výhodou této slavnosti je, že jsme slyšeli (na rozdíl od eucharistické liturgie) plné texty modliteb, které nebyly překryté zpěvy, takže bylo možné se v dlouhém obřadu orientovat (byť ve světle svíce). Zpěvy místních mnišek, přestože jim nebylo rozumět, byly krásné.

Slavnost se uskutečnila v klášteře „Položení ctěného pásu přesvaté Bohorodice" ve Floresti, pod širým nebem, za tmy od 22 hod. Zúčastnilo se několik set místních lidí a 180 členů IEF. Lidé ke slavnosti přinášejí lahve s olejem a pytlíky s moukou (některé otevřené s vloženou svící), které kladou na dlouhý stůl před pódiem, takže bohoslužebný prostor připomíná regály velké samoobsluhy.

Plné texty slavnosti je možné najít na i na českých pravoslavných stránkách.2 Struktura je následující:

- Začátek obvyklý (soubor několika modliteb, kterými začíná libovolná služba)

- Žalmy 143 a 51

- Kánon - tj. sada 9 písní, každá má svůj irmos - předzpěv (uzavřený exapostiliářem, stichary a bohorodičenem)

- Opět začátek obvyklý

- Ektenie

- Příprava oleje (např. mísení s vínem)

- Malá eulogie, mezitím tropary

- Sada 7 dvojic čtení (epištola a evangelium), spojená vždy s malou ektenií a velkou eulogií. Čtení se užívají následující:

Jk 5, 10-16 Pomazání nemocných olejem na uzdravení a odpuštění hříchů

L 10, 25-37 Milosrdný Samařan pomazal rány olejem a vínem

Ř 15, 1-7 Stejné smýšlení a přijetí v Kristu

L 19, 1-11 Zacheus

1 K 12, 13-27 Jedno tělo složené z mnoha údů

Mt 10, 1-8 Poslání Dvanácti - „... nemocné uzdravujte"

2 K 6,16 - 7,1 Očištění od všeliké poskvrny těla i Ducha

Mt 8, 14-23 Uzdravení Petrovy tchýně

2 K 1, 8-11 Kristus vytrhuje ze smrti

Mt 25, 1-13 Moudré panny nakoupily olej

Ga 5, 22-26 Ovoce Ducha

Mt 15, 21-28 Uzdravení dcery kananejské ženy

1 Te 5, 14-23 „ ... ujímejte se nemocných ..."

Mt 9, 9-13 Povolání Matouše, „... lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní ..."

- Osmá eulogie s evangeliářem nad hlavami nemocných

- Mazání olejem na čelo, bradu, obě líce a dlaně z obou stran

Sloužilo celkem 9 kněží. Střídali se při čtení evangelia. Ten, který četl evangelium, přednášel i následující velkou eulogii. Texty eulogií jsou hodnotné, žádné fráze. Obsahují množství biblických obrazů. Nikterak však nesouvisí s předchozími texty. S užší tematizací si pravoslaví hlavu neláme. Předloží množství biblických textů a ještě větší množství biblických obrazů, které se nějakým způsobem váží k vícevrstevnému tématu euchelaiononu. Během eulogie odcházelo 7 kněží mezi lidi. Stáli v postoji oranta obklopeni velkým chumlem lidí, kteří se jich dotýkali. Kdo se nevešel, položil ruku na rameno toho, kdo stál před ním. Tento akt je velmi působivý. Ne nadarmo se slavnost nazývá slovansky „soborovanije", vzájemnost, církevnost.

Poněkud s rozpaky jsem přijímal vlastní pomazání olejem. Snažil jsem se soustředit, hlavou se mi točila témata jako „ke komplexnímu zdraví si sami nepomůžeme, potřebujeme druhé, potřebujeme církev"; byl jsem Hospodinu vděčný, že ekumena přece jen krůček za krůčkem postupuje. Musel jsem odpovídat dotazy týkající se obřadu, ale nějak mne to nerozptýlilo. Ač jsem věděl, že mazání se provádí velmi rychle a říkal jsem to i druhým, aby stačili otočit dlaně, to, co jsem zažil, bylo drsné. Kněz stačil pomazat štětcem osm míst na těle snad za 2 sekundy a ještě se přitom s někým bavil... Přes tento zážitek hodnotím euchelaion jako nejlepší slavnost konference.

Orthodoxní liturgie

(Eucharistická) liturgie sv. Jana Zlatoústého byla slavena v neděli dopoledne v katedrále. Možná jsem měl velká očekávání, ale byl jsem zklamán. Tak klerikální podobu liturgie sv. Jana Zlatoústého jsem ještě nezažil. Lidé jsou zcela pasívní. Po tisících přicházejí do chrámu, políbí ikonu, před kostelem zapálí svíci a jdou domů. Během dvou a půl hodiny se fronta před ikonou nevyčerpala... Přesto mnoho lidí na liturgii zůstává. Velký chrám byl zaplněn. Vlevo ženy, vpravo muži (pokud budeme posuzovat strany ikonograficky, pak je to právě obráceně...). Všiml jsem si toho po chvíli, kdy jsem se dopracoval do blízkosti ikonostasu. Říkal jsem si to je divné, že sem chodí samé ženské...

Veškeré zpěvy jsou svěřeny sboru, který je vzadu na chóru. Tím, že z modliteb je slyšet pouze závěrečná ekfoneze, na kterou sbor odpovídá aklamací, zatímco se kněz modlí další modlitbu, je liturgie nepřehledná, jednotvárná. Všiml jsem si, že i žena rumunského pravoslavného duchovního ukazovala v anglické předloze chybně místo, kde se liturgie právě nalézá. (A nebyl to problém jazyka, anglicky uměla velmi dobře.) I části, které přinášejí nějaký pohyb, jako je malý a velký vchod, byly velmi redukovány. Během krátké doby služebníci vyšli z ikonostasu a zase vešli, aniž si toho většina lidí z IEF všimla. Mnoho členů IEF liturgii vzdalo a seděli venku v parku. Sám jsem se šel během kázání napít, protože jsem nemohl ve velkém vedru tak dlouho vydržet a nechtěl jsem pohoršovat pitím v chrámu. Nejenže nemám východního ducha, ale nemám ani východní tělo...

Přijímaly desítky, možná stovky lidí, odhadem asi 10 % lidí v kostele. Pozváni k přijímání jsme nebyli a tím, že jsme ráno dostali snídani, bychom ani přijímat nemohli. (Přijímající musí od půlnoci dodržet přísný půst od jídla i pití.) Po liturgii jsme byli pozváni na oběd do luxusního hotelu. Všeho bylo nadbytek, zejména alkoholických nápojů. Pravoslaví se dovede postit, ale také nepostit. Jako aperitiv nalévali číšníci deci! slivovice. Poté výborné víno v neomezeném množství. Seděli jsme u stolu mj. s jedním polským knězem, který této nabídky náležitě využil a začal cosi vykřikovat. Museli jsme veškerý alkohol uklidit z jeho dosahu. Na to, aby si pro něj došel, už neměl sil...

Anglikánská liturgie

Neorthodoxní liturgie se v Rumunsku nepovedly. Z nich nejlépe připravená (britským regionem) byla anglikánská liturgie. Byla slavena v angličtině a i jinojazyčné mutace sešitů obsahovaly odpovědi a společně recitované části anglicky, aby se celé shromáždění mohlo účastnit. (To by mělo být pravidlem, avšak v jiných liturgiích tomu tak nebylo.) Dobře vybrané byly texty i zpěvy. Liturgii jsme slavili v hlavním sále, který umožňoval uspořádat prostor podle potřeby. Toho bohužel nebylo využito, takže zůstalo uspořádání posluchárny. Jako provizórium působilo použití běžného nádobí z kuchyně, nebyl k disposici ani kalich, ale jakási miska. Kontrastovalo to se slavnostní skladbou liturgie, která měla zařazeno snad maximální možné množství skladebných prvků. Kázání vycházelo z jiného textu, než se četl v liturgii (tento nešvar, jak se ukázalo, nás provázel celý týden).

Neobvyklé bylo umístění chleba a vína od začátku na stole Páně - přinášení darů se redukovalo na přinesení vody. Lámání chleba se dělo pro všechny, ovšem služebníci přijímali jako první...

Připomněl jsem si slova svého učitele: „Nejhorších výsledků dosáhneme, když svěříme anglikánskou liturgii Angličanům, luterskou Němcům a římskokatolickou Římanům..."

Reformovaná liturgie

Předesílám, že to bylo to nejhorší, co jsem dosud v IEF zažil. Nedbale připravená předloha obsahovala pouze pořadí jednotlivých částí, nikoli jejich úplný obsah, chyběly jak zpěvy, tak biblická čtení. Ti kteří liturgii připravovali (reformovaní faráři maďarského a rumunského regionu) zřejmě oxeroxovali pár stránek agendy a nechali ji přeložit do několika jazyků. Nepodařilo se mi zjistit, o jakou agendu se jednalo, procházel jsem c. k. Agendy z r. 1869 a 1881, ale o ty se nejednalo. Zřejmě šlo o mladší tvar.

Jednalo se o mechanicky složené dvě bohoslužby - kázání a večeře Páně, takže jsme absolvovali dvě série čtení - jednu před kázáním a druhou k večeři Páně; rovněž obsažná pokání byla dvě: v úvodu a těsně před přijímáním.

Vzhledem k tomu, že improvizované části liturgie se přednášely většinou v maďarštině, nemohu, ani přibližně, posoudit jejich obsah. V předloze chyběl jakýkoli náznak epikléze i anamnéze, prvků, které křesťanskou liturgii konstitují. Předsedající při následných rozhovorech nejprve netušil v čem je problém, pak přišel druhý den s tím, že to bylo součástí improvizovaných modliteb, kterým jsme nerozuměli.

Místní reformovaný kostel, ve kterém se liturgie slavila, byl pěkný, tři lodi směřovaly ze tří stran ke stolu Páně. Stůl Páně byl přístupný ze všech čtyř stran. Je paradoxní, že to, co je na kalvínském prostoru hodnotné, nebylo využito: Účastníci si většinou sedli do prostřední lodi, ačkoli pokud by obsadili přední lavice všech lodí, by byli blíže sobě i stolu Páně.

Na poměrně malý stůl Páně byla postavena jakási jeskyně vytvořená ze svařených ocelových profilů potažených krajkovým ubrusem. Zde byly schovány „živly" chléb a víno. V rámci instituce byly ukázány a opět schovány do jeskyně...

Podávání přijímání patřilo k nejchaotičtějším částem liturgie - seskupení kolem stolu Páně nebylo využito, podávající zmateně pobíhali z místa na místo a přijímající vytvářeli fronty. Z mnoha důvodů jsem měl problém při této bohoslužbě přijímat. Nakonec jsem přijímal s vírou, že Duch je ten, který je dárce plodů eucharistie, nikoli lidské nepovedené obřady, i se zkušeností mnoha jiných reformovaných liturgií, které vyjadřovaly stejnou víru, jako je má vlastní. Z této liturgie jsem odcházel s rozpaky, co jsme vlastně slavili.

Římskokatolická liturgie

Liturgie byla nedbale připravená. Sešity pro tuto liturgii měly řadu nedokonalostí, které znesnadňovaly či přímo bránily aktivní účasti shromáždění. Často nebylo uvedeno, co se zpívá (ani slova zpěvů, ani odkaz na zpěvník) - výsledkem bylo, že skoro nikdo nezpíval. Dialogy nebyly uvedeny v jazyku, ve kterém byly pronášeny. Výsledkem bylo, že málokdo odpovídal.

Byla porušována liturgická subsidiarita. Např. 1. čtení četl jeden z koncelebrujících kněží, ačkoli bylo k disposici množství jiných čtenářů, nebo verš před evangeliem přednášel předsedající, ačkoli byla řada jiných možností.

Recitace responsoriálního žalmu a alelujového verše, částí, které jsou primárně určeny ke zpěvu, působila jako narychlo připravené provizórium.

Před lámáním chleba byl přinesen eucharistický chléb ze zásoby - to je rozporu s liturgickými předpisy, navíc je takováto praxe ekumenicky nekorektní.

Přijímalo se pod jednou způsobou, ačkoli se jednalo o slavnostní liturgii. Tuto ekumenicky nekorektní praxi jsme zažili v IEF poprvé.

Přes tyto a další nedostatky (předsedajícímu zasíláme celou stránku připomínek) se jednalo o pokoncilní liturgii. Důležité bylo, že protestanti nebyli odmítnuti od komunia, jako se stalo v IEF již dvakrát, na konferencích v Polsku a Maďarsku.

Po konferenci mi zůstalo více otázek, než před ní. Mohu si dovolit na takové liturgie někoho pozvat? Neodradí jej to od ekumeny? Směřuje IEF ještě vůbec někam? V IEF zůstaly velmi dobré osobní vztahy. To je ale velmi málo, chybí-li cíl.

1 http://www.pravoslavi.cz/download/bohosluzby/panychpl.pdf

2 http://www.pravoslavi.cz/download/bohosluzby/soborovanije-w.pdf

Anglikánská bohoslužba: od imperialismu k ekumenismu

Bohoslužba v srdci anglikanismu

Bohoslužba hraje v anglikánství centrální roli a bylo tomu tak již od reformace v 16. století. Právě převážně v kontextu bohoslužby formovali anglikáni svoji identitu. A to snad více, nežli jakákoli jiná církev, který vyšla z reformace. Anglikáni se soustřeďovali na liturgické texty obsažené v Book of Common Prayer, coby výraz jejich víry, než na jakákoliv prohlášení či dohody, zvláště pak teologického nebo konfesního rázu. Tento důraz byl v počátcích sdílen i dokumenty Thirty-Nine Articles1, jakož i Book of Homilies2. Tyto dokumenty se však časem přestaly užívat a celá jejich váha se přesunula na liturgické texty. Čímž hraje pro anglikány heslo lex orandi, lex credendi velice zvláštní úlohu, a to ve smyslu, jak sami sebe chápou coby křesťanské společenství. Pokud chce někdo pochopit, jak se anglikáni chápou ve svém vztahu k Bohu, k sobě navzájem, k jiným křesťanům a ke světu, je třeba zkoumat způsob, jakým se vyjadřují ve své liturgii.

Partneři bohoslužby

Rubriky bohoslužebných knih nařizují, aby hodinky ranních a večerních modliteb (mattins + evensong) byly zpívány nebo recitovány každý den a aby byla eucharistie slavena v neděli a ve svátky. Při hodinkách je vzdávána chvála Bohu (ve stanovených žalmech a kantikách), zařazena jsou dvě čtení z Písma (jedno ze Starého zákona nebo apokryf a jedno z Nového zákona), ustanoveny jsou i modlitby za církev a život světa. S výjimkou neděle je kázání během hodinek považováno za neobvyklé. Při eucharistii podle klasické formy západní liturgie se společenství shromažďuje, aby slyšelo slovo boží v Písmu a kázání, modlilo se za církev a život světa, vzdávalo díky (činilo eucharistia) za boží skutky spásy ve stvoření i vykoupení a sdílelo v Kristově sebeodevzdání jeho tělo i krev u eucharistického stolu.

Každý úkon bohoslužby spočívá pro anglikány ve chvále a oslavě Boha a je proto doxologický. Současně se koná v kontextu shromážděného společenství, jehož členové s sebou přinášejí své osobní starosti, obavy a vzdávání díků, které jsou zakotveny v inkarnační teologii, jaká je pro anglikánství velice typická. A tak anglikánská bohoslužba závisí na pečlivém vybalancování různých faktorů i integraci srdce a mysli, slova a svátosti, jakož i textu a ceremonie. Modlitby (a hymny) jsou adresovány Bohu, nikoliv shromáždění a čtení z Písma i kázáni zase naopak shromáždění. Svátosti transportují boží spásnou milost a jsou chvílemi osobního setkání mezi Kristem a společenstvím - božské se setkává s lidským. Když je ve všech těchto věcech Bůh chválen a veleben, pak se také stará o společenství.

Akt eucharistie vytváří způsob, kterým Bůh jako spasitel přichází do světa slovem učiněným tělem, na což lid boží odpovídá obětováním sebe sama - „rozlomených jednotlivců" - aby byl učiněn jediným tělem v Kristově vzkříšeném životě. Tento pokračující proces transformace se nachází v každé celebraci.3

I když se od roku 1549 pro každotýdenní slavenou nedělní eucharistii užívala odpovídající liturgická kniha, byla tato praxe nejprve dodržována hlavně v katedrálách, velkých chrámech a farních kostelech, kde se nacházelo minimum z požadovaného množství přijímajících, kteří přijímali společně s knězem. Od počátku 19. století se tento zvyk nepravidelného přijímaní dramaticky změnil, takže dnes při slavení eucharistie neustále stoupá počet přijímajících, a to všech pokřtěných bez ohledu na jejich věk a to se také stalo obvyklým modelem v anglikánských farnostech. 4

Historické obřadní knihy a církve: jednostranný ekumenismus

Od doby zavedení první Book of Common Prayer na Letnice roku 1549 existoval až do minulého století pouze jeden „legální" liturgický text pro danou dobu. I když se vždy vyskytovala jistá různost liturgického „stylu" jakým byla obřadní kniha užívána (často závislý na typu společenství, kde se liturgie celebrovala), historicky se takřka nevyskytovalo přání po odlišení se od tištěného textu. Výsledkem bylo, že byli anglikáni přes všechny teologické různosti formováni stejnými liturgickými texty. Protože po staletí v těchto textech docházelo jen k malým změnám, byla slova obřadní knihy hluboce vštípena v myslích věřících.

Text Book of Common Prayer spolu s autorizovanou verzí anglické Bible (King James) se staly základy pro evoluci anglického jazyka. Zvláštní krása angličtiny, v této formující epoše anglikánského liturgického života, obdařila anglikány silným smyslem nejenom pro důležitost „krásy svatých věcí", avšak také jak anglikáni chápali roli, kterou hraje v jejich životech bohoslužba.

Kvůli etablované pozici anglikánské církve v Anglii a nadproporčnímu vlivu anglikánství (ve smyslu počtu jednotlivců, kteří byli skutečně anglikány) v převážné části anglicky mluvícího světa se texty z anglikánské bohoslužby nacházejí citovány v klasické anglické literatuře i ve všeobecném používání angličtiny. Tím však „ekumenický" vliv anglikánství působil značně pouze jedním směrem; jiné církve anglikánské texty přejaly. Někdy se to stalo oficiálně, tak např. historický Sunday Service of Methodists nebo Book of Common Prayer reformed... unitářů; někdy to bylo přímo vypůjčováním si úseků textů spolu s otrockou věrností tudorskému (spíše pseudotudorskému) jazykovému stylu jako „té správné mluvy" pro modlení, i když tento jazyk již nebyl běžně užíván.

Ekumenický vliv jiných církví na anglikánství byl zřídkakdy textový, ale spíše muzikální, rituální nebo ceremoniální. Hymnologie metodistů, nejprve hlavními proudy anglikánství odmítaná, byla nakonec do anglikánství přijata a pomohla vytvořit „zpívající kostel". Podobným způsobem „katolická obnova" 19. století způsobila v anglikánství pozvolné restaurování „katolických" zvyků, někdy postavené na středověkých anglických liturgických modelech, někdy na současných římskokatolických modelech.

Anglikánská bohoslužba a ekumenické hnutí

20. století se setkalo s masivním obratem od tohoto převážně jednosměrného modelu. Počínaje anglikánským liturgickým hnutím (které bylo prezentováno jako domorodé, i když přebíralo mnoho věcí z jiných tradic), zažilo anglikánství obnovu takřka každého aspektu svého bohoslužebného života. Historické obřadní knihy v tudorovském jazyku se dostávají v celkovém anglikánství stále více okrajovou roli. A když jsou užívány jako jediný nebo převažující liturgický text, pak je to v překladu do domorodných jazyků v Africe. Na jejich místo po celém anglikánském světě nastoupily nové obřadní knihy nebo knihy alternativních bohoslužeb, které jsou užívány většinou anglikánů při bohoslužbách. Při vytváření těchto nových knih sehrálo velkou roli ekumenické hnutí.

I když byl historicky ekumenický vliv liturgie značně jednosměrný (vliv Book of Common Prayer na liturgické texty jiných církví), současná liturgická obnova zažila vytvoření skutečného ekumenického dialogu. To jsou skutečnosti na různých úrovních, které zahrnují akademická bádání, multilaterální ekumenický dialog, jakož i na úrovni praktické.

Akademický výzkum původu a vývoje křesťanské bohoslužby hrál hlavní roli při obnově modelů bohoslužby v dnešních církvích. Nebyla to pouze přechodná móda, při které jedna tradice jednoduše kopíruje práci tradice jiné, avšak často vědci a specialisté jedné tradice docházejí ke stejným nebo podobným závěrům jako jejich kolegové z tradice jiné. Vzájemné akademické obohacování mělo v tomto procesu značný význam. To všechno vedlo k narůstajícímu koncensu na základní formu (neboli ordo) křtu a eucharistie; a je to ta forma, která se stává modelem, na kterém jsou stavěny moderní liturgie celého ekumenického spektra. Anglikánští odborníci měli jistě značný podíl na těchto studiích a přinesli významné příspěvky, které ovlivnily vytvářející se koncens v otázkách křesťanské iniciace, úlohy biřmování v životě církví, vývoje eucharistické modlitby, forem liturgického roku a dalších záležitostí.

Na úrovni ekumenického dialogu byli anglikáni přesvědčeni, že bohoslužba je cestou k jednotě mezi církvemi. I když na první konferenci Faith and Order (roku 1927 v Lausanne) byla všeobecně považována bohoslužba spíše za překážku než prostředek k jednotě, již na druhé konferenci této organizace (Edinburgh 1937) došlo k prvním formálním iniciativám, aby docházelo k „chápání způsobů bohoslužby jiných". William Temple, tehdy canterburský arcibiskup, vyjádřil naléhavost této záležitosti, když ve svém kázání na této konferenci vyzval ke studiu doktrinálních otázek týkajících se toho, jak se vyjádřil, „největšího skandálu před tváří světa" - totiž zachovávání bariér vůči dovršení jednoty u stolu Páně.5 Od té doby se bohoslužba nepřestala nacházet na pořadu jednání organizace Faith and Order a ukázala se být důležitou dimenzí na cestě k jednotě křesťanů.

Zvláště důležitým momentem bylo při tomto procesu vydání dokumentu Baptims, Eucharist and Ministry (Limské prohlášení) ze strany Faith and Order začleněného do Světové rady církví, který zůstává nejdůležitějším multilaterálním dokumentem našeho věku o bohoslužbě. Jistý význam má, že další canterburský arcibiskup, Robert Runcie, předsedal celebraci eucharistie s použitím Limské liturgie na shromáždění Světové rady církví, konaném ve Vancouveru v roce 1983. Tyto bohoslužby přitahovaly každý den tisíce účastníků a daly závažný podnět k uvědomění si, že bohoslužba může hrát velkou roli při vytváření ekumenické konvergence, což potvrzuje stanovisko vyjádřené arcibiskupem Templem již před čtyřiceti lety. V tomto procesu byli anglikáni vysoce zaangažováni, jak svým přispíváním, tak i přebíráním výsledků.

Anglikánská bohoslužba na pozadí objevujícího se ekumenického konsensu o bohoslužbě

Ekumenická liturgická práce jako norma

V posledních čtyřiceti letech se stala ekumenická práce na obnově liturgie normativní. Od doby II. vatikánského koncilu se odborníci na liturgii angažovali při úkolu přípravy společných liturgických textů. Např. v roce 1964 se jedna neoficiální skupina římských katolíků, anglikánů, luteránů a reformovaných odborníků na liturgii začala scházet v Severní Americe. Tato neformální setkání se zformalizovala na Konzultaci o společných textech (CCT) a v roce 2002 již zahrnovala jako své členy 22 církví a organizací. CCT vyprodukovala celou řadu ekumenických liturgických textů jako např. A Liturgical Psalter for the Christian Year, A Christian Celebration of Marriage, A Celebration of Baptism, jakož i Services of Prayer (Liturgický žaltář pro křesťanský rok, Křesťanské slavení sňatku, Slavení křtu, Bohoslužby modliteb).

Přibližně ve stejnou dobu, kdy se zformovalo CCT, jedna podobná skupina jménem Joint Liturgical Group (JLG) se zformovala ve Velké Británii, ta v současné době zahrnuje osm církví. Podobně jako CCT vyprodukovala JLG celou řadu ekumenických liturgických textů včetně denních hodinek a liturgického materiálu pro velikonoční týden, jakož i spoustu knih zabývajících se liturgickou obnovou v církvích. Tyto liturgické texty začala užívat celá řada církví na britských ostrovech a bylo to významným krokem při vytváření atmosféry příznivé pro ekumenickou konvergenci.

V posledních letech se ustavily další národní ekumenické pracovní skupiny, jako např. australská Consultation on Liturgy (ACOL), Joint Liturgical Consultation within New Zealand (JLCNZ), Liturgical Committee, South African Church Unity Commission (CUC) a Association of Irish Liturgists.

Ve spolupráci s Římskokatolickou mezinárodní biskupskou komisí pro angličtinu v liturgii (ICEL) vytvořily CCT a JLG sdružení International Consultation on English Texts (ICET), které je zodpovědné za vytvoření moderních jazykových verzí Gloria in excelsis, Credo, Sanctus, Otče náš, Gloria Patri, Magnificat, Benedictus, Te Deum atd., které mají užívat anglicky hovořící církve. Dosavadní výsledky byly publikovány v  knize Prayers We Have in Common - Modlitby, které máme společné. V práci ICET je pokračováno současně organizací English Language Liturgical Consultation (ELLC), která zahrnuje ekumenické liturgické konzultace z Austrálie, Nového Zélandu, Irska a Jižní Afriky. V roce 1989 byla vydána revidovaná verze textů ELLC pod názven Praing Together - Modlíme se spolu. V současné době ELLC zkoumá další liturgické možnosti jako je vydání sbírky společných eucharistických modliteb.6

Společné lekcionáře: důležité svědectví ekumeny

Dodatkem ke společným liturgickým textům se anglicky mluvícím církvím podařilo zřídit společný liturgický lekcionář. Vydání římskokatolického Ordo Lectionum Missae (OLM) v roce 1969 vyvolalo širokou ekumenickou pozornost. Různé severoamerické církve začaly vydávat své vlastní revize OLM a v roce 1974 instituce Consultation on Church Union (COCU) vydala svou vlastní verzi. Jedna pracovní skupina CCT, a sice Nort American Committee on Calendar and Lectionary, vydala společnou verzi OLM, která byla publikována v roce 1982 jako Common Lectionary: Lekcionář navržený ze strany komise Konzultace společných textů byl zrevidován a publikován v roce 1992 jako Revised Common Lectionary. Tento lekcionář našel široké rozšíření v anglicky mluvících církvích Severní Ameriky a zámoří.

Anglikáni měli podstatný podíl na založení a práci všech těchto ekumenických liturgických skupin. Práce těchto skupin vešla do obnovených liturgických textů v takřka všech provincích anglikánského světa. Pohled na první stránky jakékoliv současné anglikánské liturgické knihy - např. Common Worship (Anglie 2001); A Prayer Book for Australia (1995); A New Zealand Prayer Book (1989); An Anglican Prayer Book (Jižní Afrika 1989) nebo The Book of Alternative Services (Kanada 1985) - nám rychle ukáže, jak významně byla práce těchto ekumenických skupin zapojena do liturgického života anglikánství.

A tak je forma liturgie jedním z příkladů objevujícího se liturgického koncensu. Většina základních textů (Gloria, Credo, Sanctus, Modlitba Páně, atd.) jsou společné texty vypracované ekumenicky. Některé z eucharistických modliteb jsou buď dílem práce neformálních ekumenických pracovních skupin (např. ekumenický anglický překlad nejstarší anafory Bazila Velikého) nebo jsou založeny na společném starodávném textu (např. modlitby z Traditio Apostolica připisované Hippolytovi). Čtení z Common Lectionary - Společného lekcionáře a komentáře k těmto čtením mají ekumenickou dimenzi, která naopak může vyvolávat novou ekumenickou otevřenost při kázání.

Další elementy liturgického slavení také svědčí a pozoruhodné konvergenci. Současné zpěvníky např. reflektují sdílení hudebních pramenů. Reformy liturgických prostorů jsou též prováděny společným způsobem. Alba, kdysi typicky „katolické" liturgické oblečení, se stala jakýmsi ekumenickým ošacením liturgických duchovních v mnoha západních tradicích a stala se standardním oděvem užívaným anglikány při ekumenických bohoslužbách. Všeobecné působení těchto zjevů má na anglikánství nesmírně významný vliv. Zatímco moderní anglikánské liturgické knihy jsou nezaměnitelně anglikánské svým charakterem, jsou též bezpochyby ekumenické. Anglikáni zůstávají navzájem propojeni po celém světě svým společným liturgickým dědictvím knihy Book of Common Prayer, avšak jsou vzrůstající měrou vázáni k jiným církvím ve vytvářejících se liturgických konsensech.

Obnova bohoslužby a vytvářející se ekumenická kultura

Anglikáni, tak jako i křesťané všeobecně, jsou stále více vystavováni liturgickému slavení jiných denominací, a to buď přímou účastí na těchto bohoslužbách, nebo i sledováním jejich televizních přenosů. Když navštěvují nebo v televizi vidí liturgické slavení jiných církví (zvláště křtu nebo eucharistie) dochází u nich k pocitu „být doma". Farní duchovní často podávají zprávy, jak farníci po návratu z cest, při kterých se s přáteli zúčastnili bohoslužeb jiných tradicí, vyjadřují své vnímání podobnosti v liturgické formě, textech a hudbě, které jinde zažili. Vzrůstající mírou se biblické studijní skupiny schází na  místní úrovni a zahrnují členy různých církví. Tyto skupiny se zabývají nedělními čteními podle Common Lectionary a shledávají Písmo svým společným dědictvím. Často jsou překvapeni podobností interpretací těchto perikop při kázáních minulou neděli. Biblická kázání se tak stávají sjednocujícím elementem. Duchovní se také často týdně scházejí, aby prodiskutovali perikopy nastávající neděle a tak dostávají biblické texty jistý ekumenický náboj.

Celkový efekt zmíněného vytvořil povědomí specifické ekumenické kultury, která oživuje obavu arcibiskupa Templeho, že rozdělení u stolu Páně je „největším ze všech skandálů tváří v tvář světu". Několik posledních desetiletí svědčí o vzrůstající otevřenost vůči eucharistické pohostinnosti a rostoucí přesvědčení, že sdílení eucharistie je společným úkolem křesťanů na jejich cestě ke křesťanské jednotě. Stoupající angažovanost v baptizmální ekleziologii, která byla podstatná při třech výrocích Mezinárodní anglikánské liturgické konzultace o křtu, eucharistii a úřadu, pozvedla míru přesvědčení, že křest je kompletním vstupem do katolické (tj. všeobecné) církve, která naopak obnovuje svoji víru v křest v týdenním slavení nedělní eucharistie.

Z anglického originálu, který vyšel jako příspěvek ve sborníku Worship Today - Undestanding, Practice, Ecumenical Implications, editoři Thomas F. Best a Dagmar Heller, Faith and Order Paper No. 194, Světová rada církví, Ženeva 2004, přeložil Josef König

1 Artikuly, které se snažily vyjádřit a zajistit v kontextu 16. století, pokud bylo jenom možno, katolickou víru a řád v Church of England. Kandidáti ordinace byli žádáni, aby tyto artikuly odsouhlasili již před svým jáhenským svěcením.

2 Sbírka kázání poprvé publikovaná v roce 1547 a poté rozšiřovaná a upravovaná. Požadovalo se, aby ji vlastnila každá fara a byla užívána jako podklad pro studium a hlásání Písma.

3 Pátá mezinárodní anglikánská liturgická konzultace, Dublin 1995, zásada 3.

4 Zasedání Mezinárodní anglikánské liturgické konzultace (IALC) opakovaně potvrzovala, že křest je podmínkou připuštění k eucharistii a že všichni pokřtění bez ohledu na jejich věk mohou přijímat. První zasedání IALC (Boston 1985) doporučilo, „aby všeobecné přijímání všech pokřtěných zaujalo významné místo při všech ekumenických dialozích, ve kterých se anglikáni angažují". Children and Communion, Grove Books, Bramcote, Nottingham, UK, 1985, IV. viii. Zásady a doporučení přijaté v Bostonu byly zařazeny do prohlášení „Kráčet v novosti života - Walk in Newness of Life", prohlášení 5. ze zasedání IALC (Toronto 1991), které se zabývalo křesťanskou iniciací. Srv. Také Christian Initiation in the Anglican Communion, David R. Holeton ed., Grove Books, Bramcott, Nottingham, UK, 1991, jakož i Growing in the Newness of Life: Christian Initiation in Anglicanism Today, David R. Holeton ed., Anglican Book Centre, Toronto, 1993

5 Srv. The Second World Conference on Faith and Order Held at Edinburg August 3-18 1937, Leonard Hodgson ed., New York, MacMilan, 1938, s. 19, přetištěno pod titulem "Christian Unity" v Religious Experience and Other Essaya and Addresses by William Temple, Canon A. E. Baker ed., London, James Clarke, 1958, s. 156

6 Po vydání instrukce Liturgiam Authenticam v Římě se ICEL formálně vzdal své účasti na ELLC. Římskokatolická účast však v této konzultační skupině pokračuje skrze různé regionální či národní skupiny, kde se vyskytuje římskokatolické zastoupení. Mnozí zasvěcení doufají, že momentální těžkosti jsou dočasné a ELLC by přivítala den, kdy by se IECL opět oficiálně účastnil práce tohoto sdružení.

20. výročie novembra 1989

V novembri tohto roka si pripomenieme už 20. výročie udalostí, ktoré v celej východnej Európe aj u nás ukončili štyridsať rokov trvajúci komunistický systém a nastolili demokratický režim. Nám pamätníkom socialistického spoločenského usporiadania i historických zmien pribudli nové skúsenosti života v slobodných podmienkach a zakúsili sme mnohé sklamania. Faktom zostáva, že komunistický režim bol neľudský, priniesol smrť, utrpenie a neľudské životné podmienky mnohým a komplikoval každodenný život všetkým obyvateľom, ktorí v ním ovládnutých krajinách boli nútení žiť. Mnohí volili emigráciu i za cenu toho, že nevedeli, či im bude umožnené niekedy sa vrátiť a ešte sa stretnúť so svojimi rodinnými príslušníkmi a priateľmi. Väčšina nás zostávala doma a usilovali sme si obhájiť až pokiaľ to bolo možné, svoj priestor slobody. Nie vždy sa nám to darilo. Niektorí v snahe zlepšiť si svoje pomery išli až za hranice možného a aktívnou účasťou a angažovanosťou vo vedúcej komunistickej strane, či svojou spoluprácou so zločineckým systémom sa usilovali získať čo najväčšie výhody pre seba a svoju rodinu. Väčšina ľudí však žila verná hodnotám, ktoré prijala od svojich predkov, žili zodpovedne vo svojich rodinách a čestnou každodennou prácou zarábali na chlieb pre seba i rodinu.

Dnes už viac než štvrtina obyvateľov Slovenska nemá žiadnu priamu skúsenosť so socialistickým spoločenským systémom a podmienkami každodenného života v ňom a rozprávanie pamätníkov pre nich znie už len ako svedectvo o minulosti a mnohí sa oň ani nezaujímajú. Je na nás ako im ho dokážeme priblížiť, aby si vážili, že to čo je dnes úplne samozrejmé - základné ľudské slobody a práva, sloboda cestovať, ale aj slobody v ekonomickej oblasti, ešte pred dvoma desaťročiami  samozrejmé neboli.

Nové spoločenské podmienky, ktoré po novembri 1989 nastali potrebovali aj našu angažovanosť a práve tej sa mnohí z nás zriekli, veď roky to muselo byť pre nich tabu, spoliehali sa, že tí, ktorí sa nominovali do politickej oblasti to robia čestne a spravodlivo a tak aj po dvadsiatich rokoch má krajina len málo ľudí, ktorí by verní pravým hodnotám aj vo verejnom živote pracovali pre skutočné dobro celej spoločnosti a jej členov. Vtrhli tam ľudia, ktorým väčšinou boli bližšie totalitné praktiky a egoistické záujmy a ciele a občan so svojimi oprávnenými požiadavkami zostal úplne bokom  ich záujmu. A tak dnes máme vo vedúcich funkciách ľudí, ktorí v politike zbohatli na úkor tých najchudobnejších, ktorí sa ani nesnažia skrývať svoje prešľapy  a zlyhania a tak vytvárajú modely správania. A máme veľkú skupinu ľudí, ktorí čoraz ťažšie zápasia o svoj každodenný chlieb a jednoduchú strechu nad hlavou pre seba i rodinu. Práve ich najviac postihujú dôsledky ekonomickej krízy, keď strácajú zamestnanie, ktoré im pomáhalo ako tak prežívať z mesiaca na mesiac.

Možno sme chceli meniť politiku a ekonomiku, čo sa nám snáď aj trocha podarilo, veď sme sa stali členmi Európskych štruktúr a naša krajina patrí medzi demokratické štáty sveta, ale nezamerali sme sa, alebo len málo sme sa sústredili na budovanie duchovného života v našej spoločnosti. Práve on bol po štyri desaťročia potláčaný. Práve najvyšší predstavitelia Cirkvi biskupi a rehoľníci dostali prvé rany od predstaviteľov komunistického štátu nastoleného vo februári 1948. A tento boj proti každému veriacemu veľmi intenzívne pokračoval celé štyri desaťročia až do novembra roku 1989. Právom najmasovejšie vystúpenia za slobodu sa počas socializmu odohrali zo strany veriacich ľudí. Už v r. 1968 sa nakrátko niektoré veci podarili, obnova Gréckokatolíckej Cirkvi ale tie ďalšie boli veľmi skoro potlačené a umlčané. Až v júli roku 1985 zaznel mohutný hlas tisícok veriacich z celého Československa túžiacich po slobode z Velehradu a v marci 1988 z Bratislavského Hviezdoslavovho námestia, kedy ho komunistická moc ešte svojou silou brutálne potlačila. Ale takýto hlas veriacich sa neozval a možno bol potrebný po znovunadobudnutí slobody. Kresťanské hnutie, ktoré sa deklarovalo že bude hájiť záujmy kresťanov v spoločnosti a v politike až na výnimky neprinieslo okrem výhod pre niektorých jednotlivcov, takmer žiadny pozitívny prínos a  obnovu do spoločnosti. Sv. Otec vymenoval nových biskupov, no najvyšším cirkevným predstaviteľom sa stal biskup za socializmu menovaný a komunistami schválený, o ktorého aktivitách sa bude na Slovensku určite ešte dlho diskutovať. Aj od neho sa odvíjali resp. neodvíjali mnohé aktivity náboženského i spoločenského života. Aspoň jeden konkrétny príklad. V jeho arcidiecéze boli vo funkciách dekanov ešte v roku 2008 kňazi predtým aktívne spolupracujúci s ŠTB. Alebo v nejednom prípade sa stala katechétkou pani učiteľka, ktorá predtým rodičov odhovárala aby prihlásili dieťa na náboženstvo... 

A tak bolo potrebné najprv obnoviť základy duchovného života, čo po toľkých rokoch prenasledovania vôbec nebolo jednoduché, ale niektoré zmeny na rozhodujúcich postoch bolo potrebné urobiť hneď a nasmerovať správnym smerom, veď Cirkev mala vtedy v spoločnosti vysoký kredit, viaceré  osobnosti, ktoré dovtedy boli odstavení na perifériu, a na verejnosť vystúpili desiatky predtým tajne pôsobiacich kňazov a rehoľníkov, ktorí ponúkali svoje služby a skúsenosti, svoju pomoc ponúkali viaceré predtým tajné spoločenstvá. K škodám, ktoré napáchal komunizmus, pribudli škody nové, keď sme sa nedokázali zorientovať a zodpovedne, autenticky pôsobiť v nastupujúcich demokratických podmienkach. Veľmi rýchlo však stratila Cirkev svoj vplyv na chod spoločnosti a dostáva sa na úroveň uzavretej záujmovej skupiny, ktorá je síce tolerovaná, ale s malým vplyvom na vedenie spoločnosti. Dnes sa vytráca z miest, ľudia majú rozličné ponuky, šíri sa konzumný spôsob života, väčšine mladých v mestách Západného Slovenska je už celkom ľahostajná, počet prihlásených na vyučovanie náboženstva tu klesá pod polovicu, pribúda občianskych pohrebov, sobášov na úradoch. Len zlomok detí navštevuje cirkevné školy, ktorým pribúda problémov, cirkev nemá takmer žiadne zdravotnícke /okrem nemocnice Milosrdných bratov/ a sociálne zariadenia. A  stráca dôveru verejnosti. Vinu za zverejňované arogantné správanie sa niektorých  kňazov nenesú novinári, ktorí to svojou šikovnosťou dokážu odhaliť, ale oni sami, alebo aj ich predstavení.  Majetok, ktorý reštituovala, využíva rôznym spôsobom, málo transparentne, ale málo slúži pre dobro všetkých veriacich a ľudí dobrej vôle. Dalo by sa pokračovať.

Máme slobodu. Vďaka za ňu a tak ju máme možnosť využiť k svojmu dobru i dobru iných, k rastu aby sme sa stali osobnosťami, ktoré dokážu šíriť dobro a zapaľovať aj iných pre pravdu a zodpovedné správanie sa. Nie je to vždy jednoduché. Je na nás či sa uspokojíme s prázdnotou a povrchným životom ponúkaným komerčnými médiami,  s materiálnym bohatstvom, ktoré nás napriek tomu, že sa nám to intenzívne ponúka, šťastnými urobiť nemôže, alebo nám bude záležať na duchovných hodnotách, bez ktorých sa žiť nedá a práve tieto budeme presádzať vo svojom živote nielen formálne ale skutočne, tak, že nám bude záležať na našej viere, dokážeme sa pre ňu naozaj angažovať a dokážeme ju príťažlivo odovzdávať aj vo svojom okolí, mladej generácií, alebo sa necháme ovládnuť a uspokojiť tými, ktorí na nej parazitujú. Máme slobodu a je tu priestor pre našu angažovanosť aj v oblasti spoločenského života, kde je potrebné vnášať kresťanské princípy. Nenechajme sa vytlačiť z verejného života, môžeme prispieť k jeho formovaniu a presádzaniu pravdy a spravodlivosti.

Z kostelního společenství se stane dobrý soused

Laici vedou farní obce v biskupství Poitiers

Minulost působí proto tak uklidňujícím dojmem, protože je mrtvá."

Albert Rouet, arcibiskup z Poitiers v západní Francii miluje jasná slova. Když mluví o farní obci jako organizační formě církevního života, je přesvědčen, že tu po staletí šlo o moc (vládu). „Kněží určovali všechno. Nyní jsou ještě víc přetíženi. Neustále musí sloužit mše. Zásadní obnova proto není možná.

Účast skupiny věřících

V arcibiskupství Poitiers se rozhodli utvořit církevní život od základu nově. S výslovným poukazem na Latinskou Ameriku jsou nyní středem dění kroužky věřících (Basisgemeinde). Bude je řídit tým pěti lidí. Dva členové, ženy nebo muži, budou zvoleni v každém místě, tři další povolá biskupská komise, a to podle jejich schopností a zájmů. Funkční doba je tři roky. Tím má dostat šanci k převzetí odpovědnosti širší okruh zájemců. Slovo „laik" nemají v Poitiers rádi. Raději mluví o Božím lidu, v němž mají všichni pokřtění stejná práva a povinnosti.

Důvěra v laiky

„Projekt má jeden rozhodující předpoklad: Důvěřujeme laikům, že jsou schopni tvořivě žít své všeobecné kněžství, které přijali křtem. Každý muž a každá žena by si měli uvědomit: Mám nějakou cenu, počítá se se mnou, mé zcela zvláštní nadání je potřebné," říká arcibiskup Rouet. Pokud nějaký tým převezme odpovědnost za místní církev, arcibiskup ho oficiálně zplnomocní, neboť těch pět vedoucích farní obce teď vykonává „úředně uznanou službu". Při bohoslužbě, kdy jsou lidé oficiálně vysíláni a která se koná v katedrále, obejmou všichni spolu s arcibiskupem biskupskou berlu. To symbolizuje, že mají podíl na odpovědnosti za svoji církev.

Konkrétní výsledky

Oživení církve od základu je znát. Velmi mnoho dětí se zajímá o vyučování náboženství, vznikají debatní kroužky, konají se charitativní akce, slavnosti při rozloučení se zesnulými. Všechno organizuje vedoucí tým spolu s dobrovolníky. Každou neděli se slaví bohoslužba slova. Vesnický kostel se tak nemusí zavírat s poukazem na to, že nejbližší mše se koná o několik kilometrů dál v centrálním kostele. Tak zůstává kostelní společenství v místě, je dobrým sousedem. Jednou za pár týdnů přichází příslušný farář ke slavení eucharistie. Není v první řadě „specialistou pro kult a svátosti", ale je také kompetentním teologem, který se stará o další vzdělávání základních skupin.

Otevřený vesnický kostel

To, že se církev utváří od základu nově, působí také na společenský život ve vesnicích a městech. Neboť při řešení otázky, jak se dá pomoci chudým a starým lidem, přijde pastorační tým do užšího kontaktu se sociálními organizacemi a nadacemi v místě nebo v regionu. A jsou-li vesnické kostely pravidelně otevřeny, vynořuje se stále znovu otázka: Dá se kostel využít také jinak? Třeba pro koncerty nebo výstavy? Nejvíc se arcibiskup Rouet těší z toho, že také ti, kteří se distancují od církve, mají tu a tam znovu zájem patřit k vedoucímu týmu. „Oni totiž cítí: Tady nabízí církev nové možnosti, kde bychom se mohli uplatnit."

Odvaha k novému modelu

Až dosud žádné jiné francouzské biskupství dobrou zkušenost z Poitiers nenásledovalo. Tento model vyžaduje mnoho práce a k tomu ještě odvahu odbourat staré struktury. Přitom to neznamená, že by snad Poitiers ukazovalo cestu do budoucnosti. Po církevně právní stránce se katolíci v Poitiers zajistili proti římským námitkám. V církevním právu totiž stojí: „Pokud společenství nemohou být zřízena jako farnost, může být o duchovní správu postaráno jiným způsobem." Zda církevně právní podpora pro tento veskrze revoluční církevní podnik stačí, se ukáže, až půjde arcibiskup Rouet za dva roky do penze. Jeho nástupce může  - jak známo - dílo svého předchůdce zrušit škrtnutím pera. Ale společenství (Basis) v Poitiers se chová sebevědomě. Chce pokračovat v nové cestě.

Christian Moden, ForumKirche 10/2009, přeložila Z. L.

Český studijní překlad Bible

Do rukou se mi nový překlad Písma dostal až na počátku srpna. První dodávka byla totiž beznadějně rozebrána v rámci Křesťanské konference a další zájemci, kteří měli předobjednávku u České biblické společnosti, museli čekat, až dopluje loď z Číny, která vezla další výtisky. Nyní tedy konečně držím nový překlad v ruce a snažím se seznámit se s ním.

Za těch několik dnů se mi přirozeně nepodařilo pečlivě pročíst celé Písmo, proto uvedu jen několik postřehů z textů, které jsem si v novém překladu záměrně vyhledala. Daleko jednodušší byly pro mě části z Nové smlouvy, protože se v řeckém jazyce orientuji o mnoho lépe, než v hebrejštině.

Trochu času zabralo zvyknout si na kritický aparát. Ten, kdo Písmo opravdu do hloubky studuje, by patrně ocenil drobnou pomůcku, která je standardní součástí řeckých a hebrejských vydání - totiž kartičku z tvrzeného papíru, na níž jsou shrnuty nejpoužívanější zkratky. Některé lze udržet v hlavě poměrně snadno, ale při sledování jiných gramatických zvláštností stále zuřivě listuji, protože si nedokážu zapamatovat, které číslíčko je přiřazeno kterému gramatickému jevu.

Mnoho dalších věcí mne však v novém překladu spíše těší. Oceňuji již samotné písmo sazby, které je - na rozdíl od 2. vydání překladu Nové smlouvy (které také vlastním a mohu proto srovnávat) přehlednější, s lepším prokladem liter. Odkazy k jiným biblickým knihám jsou uvedeny nikoli v textu, ale přehledně na vnějším okraji stránky, textové a výkladové poznámky pak pod textem samým. Proti 2. vydání překladu Nové smlouvy se také výrazně zlepšila čeština překladu.

Autoři překladu v předmluvě k tomuto prvnímu vydání tvrdí, že se snažili o konkordantnost (tj. překlad daného termínu vždy stejným a jednotným ekvi­valentem). Pokud mohu posoudit, tak překlad tuto kvalitu opravdu má. Líbí se mi například, že jak hebrejské ebed, tak řecké dúlos je důsledně přeloženo termínem otrok a vyniká tak určitá drsnost vyjádření, kterou dlouhá tradice pojmu služebník již poněkud setřela.

Dalším aspektem, který je deklarován, je nepodřizovat překlad výkladu, případně denominační tradici. To se překladatelům na mnoha místech daří, na některých jiných, kde pochopení místa samého je v biblickém textu otevřené, nikoli. Např. v Rt 1, 14 není v originálu jasné, zda plakaly pouze Noeminy snachy či všechny ženy - a bylo by dobré tuto otevřenost zachovat. Podobně v Mt 5, 39 je nadbytečně přidáno neodporovat zlému člověku - i zde by bylo možné zanechat jen neodporování zlému, které je širší.

Na jednom místě se však autoři překladu své denominační tradici neubránili - v nadpisech žalmů, které jsou uvedeny v ekumenickém překladu jako pro předního zpěváka, tento překlad uvádí pro vedoucího chval. Chápu, že čtenář z katolického či pravoslavného denominačního prostoru bude nad oním titulkem poněkud v rozpacích. Možná by bylo šťastnější zachovat neutrálnější termín zpěvák či se přiklonit k židovské reálii kantor.

Překladatelé uvádějí, že museli snížit počet hebraismů v překladu. Na některých místech, zvláště ve Staré smlouvě, je to jisté ochuzení, protože je mírně setřena významová šíře některých pojmů. Například v 1 Kr 18,30 se stírá, že oprava oltáře má terminologicky co dělat s uzdravením. Na druhé straně jsou překladatelsky obtížná místa, např. Ex 34,5 přeložena vhodněji, než v ekumenickém překladu. Navíc jsou opatřena náležitými poznámkami.

Podobně jako u dřívějších vydání Nové smlouvy jsou gramatické termíny, které vyžadují víceslovný překlad, vyznačeny. Průměrnému znalci originálního jazyka tak naznačují, že zde bylo použito participium, konjunktiv či jiná gramatická vazba, případně, že sloveso v aktivním tvaru nemá v češtině odpovídající aktivní ekvivalent či že neexistuje a je nutné se proto uchýlit k opisu.

Z prvního letmého pohledu se mi však ČSP jeví jako velmi zdařilá studijní pomůcka, zvláště pro ty, kdo míní studium Písma velmi vážně, ale nemají odpovídající znalosti originálních jazyků. V rámci jednotlivých denominací lze očekávat diskusi na téma, nakolik se tento překlad dá užít k bohoslužebnému předčítání. Je jisté, že v prostoru charismatických a letničních církví bude minimálně konkurovat Nové bibli kralické, velká denominační uskupení nebudou mít zájem - nejspíše z důvodů ustálených tradic používání svých dosavadních překladů - svou stávající praxi měnit. Nicméně ČSP se zdá být natolik kvalitním materiálem, že si dovedu představit, že bude preferovaným překladem při osobním studiu Písma nejen u kazatelů, pastorů, farářů, kněží a bohoslovců (jimž může přinést určitý užitek při srovnávání vlastních pracovních překladů z originálních jazyků), ale i u dalších zájemců o hlubší poznávání bohatství Bible.

Užitečná příručka nejen pro evangelíky

Pavel Filipi: Po ekumenickém chodníku, Příručka ke vztahům a možnostem spolupráce mezi církvemi, vydala ČCE v nakladatelství Kalich, Praha, 2008, 88 str. (vč. 10 příloh)

Fundovaná příručka má sloužit kazatelům, presbyterům i dalším členům Českobratrské církve evangelické k rozvíjení ekumenických vztahů zejména s římskokatolickou církví. (Vztahy s jinými protestantskými církvemi představují mnohem menší problém.) Obdobně poslouží i římským katolíkům, i když je autor v hodnocení římskokatolických ekumenických deficitů až příliš mírný.

Kritika prof. Filipiho směřuje zejména „do vlastních řad" (jakkoli by měl každý křesťan považovat řady jiných církví i za své vlastní). Často právem. Např. odpor některých evangelíků ke kříži, ke znamení Kristovy smrti a zmrtvýchvstání (str. 11) je příslovečný. Často by bylo na místě nahradit obvyklé „bojí se jak čert kříže" výstižnějším „bojí se jak český evangelík kříže". Podobně autor kriticky vnímá promarněnou příležitost ze strany ČCE při stavbě ekumenického centra v Praze na Jižním městě (str. 49).

Přesto musím s vděčností přiznat, že právě členové ČCE jsou často „tahouny" v místních ekuménách. A právě jim slouží příručka: k povzbuzení i k poznání limitů, které veřejná ekuména má.

Příručka je velmi dobře zvládnutá nejen obsahem, ale i způsobem podání. U ekumenicky zajímavých témat jako je křest a Večeře Páně je text rozčleněn na tři oddíly: prvý je věnován tomu, co můžeme zastávat společně, druhý místům, kde přetrvávají problémy a třetí je zaměřena do praxe. Pochvalu si zaslouží i přehledná grafika.

K diskusi předkládám několik málo poznámek:

- V oddílu 5.2 svátosti (str. 27) autor ozřejmuje reformační pojetí „sporných svátostí" (biřmování, smíření, manželství, ordinace, pomazání nemocných). Říká, že je reformace nepovažuje za „svátosti", tj. „za dění, v nichž působí Bůh či Kristus (prostřednictvím kněze či biskupa)..." Domnívám se, že katolická strana v současné době nevidí působení Boží či Kristovo ve svátostech jen skrze ordinované služebníky, ale i skrze shromážděnou obec, skrze Boží slovo, skrze svátostná znamení. (viz SC 7) A nezakouší evangeličtí křesťané, v těchto úkonech pastýřských, katechetických či právních, působení Boha či Krista, či se jedná o pouhé působení pastýřů, katechetů či činovníků?

- Oddíl 5.2.2 Večeře Páně (str. 31) dává právem důraz na sociální stránku večeře Páně: „... aby tento významný hod společenství byl hodem celého společenství, aby pokud možno všichni účastníci bohoslužby ke stolu Páně přistoupili". Následuje však věta: „To není pravidlem v církvích, kde je obvyklé slavení každou neděli." která, pokud se mezi tyto církve řadí i římskokatolická, nevystihuje současnou situaci. Brzy po koncilu se stalo pravidlem, že ti kteří slaví, také přijímají. Paradoxně se dá říci, že častěji přijímají, než slaví. Je to na mnoha místech způsobeno nedostatkem kněží, kteří jediní mohou v římskokatolické církví předsedat slavení večeře Páně. O nedělích se pak často slaví liturgie slova spojená s přijímáním. K tomu se užije eucharistický chléb uchovávaný ve svatostánku od předchozího slavení večeře Páně.

- Ve stejném odstavci na str. 32 je zmínka o transsubstanciaci jako kontroverzním tématu. Je chvályhodné, že se tak děje již v minulém čase. Učení o transsubstanciaci bylo v dobách reformace a protireformace uchopeno úplně v jiném významu, než vzniklo. Mělo zamezit pověrám spojeným s příliš naturalistickými představami Kristovy přítomnosti.

- Na téže stránce autor konstatuje, že je z katolického hlediska „společné slavení katolických a pravoslavných křesťanů za minimálních podmínek možné." To je sice pravda, ovšem společné přijímání není z pravoslavné strany obvykle umožněno. Tak jako katolíci dělají problémy evangelíkům, tak jsou odmítáni ze strany pravoslavných...

- Škoda, že příručka neobsahuje zmínku o Mezinárodním ekumenickém sdružení (Interantional Ecumenical Fellowship), které má u nás pobočku a čtenáři příručky se s jeho činností setkávají.