Přišel mi tuhle e-mail od kněze, hodnostáře královéhradeckého biskupství. Týkal se mého článku o kardinálu Vlkovi, který mi toho dne (21. června) otiskli v novinách. Napsal jsem do MF Dnes, že kardinál naříká nad nedostatkem kněží, ale sám je spoluodpovědný za krizi kněžského stavu v naší církvi. Nevnesl totiž pořádek na pražskou teologickou fakultu, nezasadil se o době přiměřenou změnu forem a řádů kněžského života, kupř. o zrušení povinnosti celibátu, ani nezabránil šikanování zasloužilých, ale nekonformních kněží církevní vrchností.

Zmíněná knězova reakce byla stručná a ne příliš vyargumentovaná, leč velmi imperativní: „Pane redaktore, se zájmem jsem si přečetl Váš článek. Osoby neinformované a dychtící po článcích bulvárního charakteru jistě zajásají. Nevšak ti, kteří do celé problematiky vidí. Ti spláčí nad jeho a pravděpodobně i autorovou úrovní. Prosím, pište články objektivní formou a nejprve se obeznamte s celým problémem. Ubude tak ostudy na Váš účet.“

Na moji zdvořilou žádost o bližší vysvětlení mých chyb onen dobrý kněz zatím nereagoval. Protože je však možné, že opravdu nejsme o hierarchii dosti nformováni, měli bychom se lépe seznámit se skutečným stavem problému zvaného katolická církevní vrchnost. Do tohoto čísla proto zařazuji dvě osobní svědectví na toto téma.

Jedno z nich přináší Němec Klaus Metsch. Je knězem již čtvrtstoletí, vlastní platný celebret a měl by být kdekoli na světě v katolické církvi připuštěn k oltáři. Navíc je biritualista, takže smí sloužit mši v řeckém i latinském obřadu. Byl sice vysvěcen tajně v prostředí československé „mlčící“ církve, ale po pádu komunismu se s požehnáním kardinála Ratzingera zařadil do prešovské diecéze.

Klaus Metsch má ovšem jednu drobnou vadu: je knězem východního obřadu a má ženu, děti a vnoučata. Poněvadž tato skutečnost v Německu brání Duchu svatému, aby před veřejností sestupoval na obětní dary, je Klausovi opakovaně a z nejvyšších míst zakázáno vysluhovat na území Německa svátosti mimo soukromí domova. On by to ale přesto rád zkusil, a tak bombarduje různé církevní úřady marnými žádostmi. Pokud jste nečetli Dona Quijota, přečtěte si aspoň tohle.

Jiné zajímavé svědectví o atmosféře v diecézních kuriích přichází přímo z biskupství královéhradeckého. Jaromír Matěna je velice obětavý člověk; jako takového jsem ho poznal – byť jen korespondenčně – už v době, kdy připravoval dílčí sociologickou studii v rámci projektu Aufbruch, věnovanému východoevropským církvím. Nyní se rozhodl svůj úvazek v církvi ukončit a odejít zcela do civilního povolání.

Naštěstí odešel v dobrém, bez hořkosti a s chutí dál sloužit. Některé jeho zkušenosti však příliš optimistické nejsou. Rozhodl se je sepsat pro své přátele, a poté došel k názoru, že je uveřejní i na internetu. Na naši prosbu svolil, že pro ty, kteří internet nemají zaveden, smějí paralelně vyjíti v Getsemanech. A jistě také pro poučení a nápravu jejich bulvárního, neobjektivního a neobeznámeného šéfredaktora…

A posléze upozornění na text z pera Martina Vaňáče. Jde ozajímavou historickou analýzu ekumenických vztahů v půlstoletí od roku 1918 do počátku šedesátých let.

Milí čtenáři, přeji vám požehnané, radostné léto.

Když jsem byl 24. března 1971 vysvěcen tehdejším tajným biskupem Janem Blahou v Brně na kněze, měl jsem za sebou šest let členství v dominikánském řádu.

V té době jsem nashromáždil zkušenosti, které byly tak důležité pro můj pozdější život a působení, že bych o nich měl na počátku svého líčení alespoň krátce pohovořit.

Počínaje rokem 1964 (rok mého vstupu do dominikánského řádu) získávali lipští dominikáni nejrůznější informace o životě řádových spolubratří v Maďarsku a Československu.

Až dosud se vědělo, že řády a kláštery v těchto zemích byly rozpuštěny a osud řeholníků byl v podstatě neznámý – různými skrytými cestami a nejistými kontakty jsme však nakonec získali některé adresy spolubratří v těchto zemích.

Navrhl jsem představenému lipských dominikánů, P. Gordianu Landwehrovi, že tyto spolubratry u příležitosti prázdninové cesty zkusím přece jen vyhledat. Byl s tím srozuměn a tak jsem v létě 1965 poprvé odcestoval do Maďarska a Československa. Dobrodružným způsobem se mi v obou zemích podařilo vyhledat několik spolubratří. Jak jsem se později dozvěděl, nebylo to pro všechny bez nebezpečí.

Ještě dnes jsem hluboce dojat, když si vzpomenu, v jak těžké situaci jsem mnohé z bratří našel: někteří žili po dlouholeté vazbě a nucených pracích buď osaměle, nebo u příbuzných jako „podnájemníci“, často spíše trpění než vítaní. Na živobytí si vydělávali nejhrubší tělesnou dřinou. Vzájemné kontakty už léta neudržovali nebo jen zcela sporadicky. Každý žil sám s důvěrou v boží milosrdenství (formulace, kterou jsem slýchal velmi často).

Navzdory opatrnosti, strachu a časté počáteční skepsi vůči mně, byla nakonec tato první setkání proniknuta radostí a hlubokým dojetím a spojena s mnoha nadějemi a očekáváními od budoucnosti.

Velice pohnut těmito setkáními a zážitky, vrátil jsem se do Lipska. Z mého popudu se lipské řádové společenství rozhodlo tyto kontakty prohlubovat a budovat.

Cítil jsem v tomto směru zcela osobní povinnost a využíval jsem od té doby každé příležitosti navštěvovat s dovolením představených spolubratry zejména na Slovensku a v Čechách. Snažil jsem se jak to šlo s nimi po nějaký čas i žít, a tak jsem dospíval ke stále hlubšímu pochopení jejich specifické situace. Přitom jsem se nemohl neseznámit i se „zvláštními metodami“ jejich pastorace.

V té době jsem poprvé potkal nynějšího biskupa prešovské řeckokatolické diecéze Jána Hirku, který tenkrát pracoval v nemocnici.

Směl jsem seúčastnit tajných setkání mladých lidí v řádových společenstvích a byl jsem svědkem „ilegálního“ (ve státním smyslu) udílení svátostí. zažil jsem vznik takzvané „mlčící“ církve, která nikdy nemlčela. A dostal jsem se do kontaktu s tvořící se „podzemní“ hierarchií.

V této souvislosti musím zejména zdůraznit, že jsem se – nikdy a nikde – nesetkal s tím, že by se vytvářela jakási „proticírkev“ (proti papeži, Římu nebo těm několika sídelním biskupům, kteří ovšem byli kritizováni za své politické postoje)!

Během řady let jsem se seznámil s různými zástupci a přívrženci „mlčící“ církve. Stále znovu jsem viděl, že jim všem a vždy jde o udržení a předávání víry. O věrnost církvi, jež přece mohla být viditelná nejvíce ve skrytosti, a o co nejlepší uchování křesťanských a církevních společenských struktur, jež by jednotlivci umožnily zvládání běžného života v silně ateistickém prostředí.

Osobně mě tato angažovanost silně formovala, a to zejména v duchovním ohledu, co se týče mé existence jako mladého řeholníka.

Lipská komunita to nakonec už nemohla trvale snášet – a já naopak jsem chtěl a mohl pokračovat v nastoupené cestě. Nemohlo tedy dojít k ničemu jinému, než k různicím mezi mnou a vedením řádu ohledně řádu společného života. Smysluplné soužití bylo stále méně možné.

V důsledku toho jsem roku 1970, před složením slavných slibů, opustil dominikánský řád.

To však pro mne neznamenalo přerušení kontaktů s „mlčící“ církví. Bývalí spolubratři z Čech a Slovenska se stali mými dobrými přáteli. Dodávali mi odvahu, abych neopustil svoje již započaté dílo.

Uprostřed roku1970 jsem se oženil. Brzy po svatbě mě slovenští přátelé seznámili s nejvnitřnějšími strukturami „mlčící“ církve, o kterých jsem sice věděl, že existují, ale o kterých byl z bezpečnostních důvodů informován jen velmi malý okruh lidí.

Osobně jsem poznal řadu „tajných biskupů“: mj. Felixe Davídka, Nikodima Kretta a Oskara Formánka. Kromě toho jsem se dozvěděl více o tajně vysvěcených biskupech Korcovi, Hnilicovi a Dubovském.

Nakonec mi bylo řečeno, že i pro mě – pokud se i nadále cítím povolán ke kněžství – existuje možnost stát se knězem. Dostal jsem čas na rozmyšlenou a měl jsem to prohovořit se svou ženou, protože ona k tomu musí dát své svolení. Kromě toho mi bylo řečeno, že toto rozhodnutí nesmí být poznamenáno žádným vnitřním nátlakem a nesmí být podmíněno druhořadými pohnutkami, ať by byly jakékoli. Sám jsem se ptal, na základě jakých „právních“ důvodů by to bylo možné, a obdržel jsem odpověď: na základě zvláštních fakult Svatého stolce (srovnatelných s takzvanými mexickými fakultami). Mimoto je to prý možné na základě východního církevního práva.

Neměl jsem žádné pochybnosti o serióznosti jejich návrhu, a to díky svým již získaným teologickým znalostem, díky své angažovanosti v této místní církvi jakoži díky důvěryhodnosti těch, kteří mi tuto možnost nabídli. Přesto jsem několik týdnů přemýšlel, než jsem došel k rozhodnutí říci „ano“. Moje žena před svědky vyslovila svůj souhlas. Pak jsem byl delší dobu připravován na kněžské svěcení, především v Prešově a Brně. Stejně jako u československých kandidátů byly v rámci této přípravy přezkoumány mé teologické znalosti. Dostal jsem také informace a instrukce ke specifickému charakteru mého budoucího kněžství:

·      přísné utajení

·      biritualismus (konání kněžské služby jakve východním, tak v latinském ritu)

·      loajalita vůči biskupovi místa bydliště (biskup Schaffran, ordinář diecéze Míšeň, byl informován o mně uděleném svěcenía mém závazku loajality vůči němu)

·      přiřazení k „tajnému biskupovi“ v ČSSR a společenství s ním (určitý závazek poslušnosti)

Oblastmého působení byla omezena na okruh „mlčící“ církve v celém bývalém východním bloku. Ve vlastní zemi jsem měl působit jako „dělnický kněz“.

Dne 24. března 1971 jsem byl v Brně biskupem Jane Blahou v jeho soukromém bytě vysvěcen nejdříve na jáhna a potom na kněze. Z bezpečnostních důvodů jsem svého světícího biskupa poznal až krátce před svěcením. Před udělením kněžského svěcení mě biskup Blaha informoval, že byl se svolením Svatého Otce vysvěcen na biskupa, a že tedy stojí v apoštolské posloupnosti.

Svůj život kněze jsem toho dne postavil pod heslo: Chci hlásat milosrdenství Páně.

Můj biskup Bedřich Provazník z Brna, kterému jsem byl až do roku 1991 přidělen a s nímž jsem se přinejmenším dvakrát ročně setkával, mi dovolil svobodně si volit své  úkoly, přitom však dbal na to, aby vedle mého zaměstnání v Lipsku a povinností vůči rodině nevznikala kněžskou činností přílišná zátěž. Chtěl však být pravidelně informován o mých aktivitách.

Tak jsem se pak v uplynulých dvou a půl desetiletích směl věnovat různým úkolům:

·      péče o mnoho jednotlivců, pastorace rodin a mládeže (prázdninové akce v NDR pro mladé lidi z Československa);ale přede vším budování a pastorace mnoha malých „domácích společenství“,

·      výpomoci v německy mluvících církevních obcích,

·      kontakty s řeholnicemi a klášterními společenstvími (které měly kvůli své charitativní činnosti zvláštní status), např. cisterciáci v Tišnově, vincentky u Pardubic, dominikáni v Praze, Prešově, Košicích,

·      praktická pomoc kněžským spolubratřím a podpora v jejich práci,

·      duchovní péče o spolubratry a jejich rodiny z řeckokatolické církve na východním Slovensku.

Vykonával jsem rád tyto různorodé úkoly, jež zde mohu jen naznačit. Často to nebylo snadné a někdy ani bezpečné, a tím víc jsem vděčný, že moje rodina, zvláště moje žena, se této služby účastnila a pociťovala za ni spoluodpovědnost.

Po více než 25 letech bych heslo ze dne svého svěcení přeformulovat a řekl bych: Chtěl jsem hlásat milosrdenství Páně. Odpověď, kterou s dávám, zní: Pokusil jsem se o to a snažil jsem se. Jiný a jiní by měli posoudit, zda se mi to podařilo!

Smutkem a hněvem současně mě po téměř třiceti letech kněžství naplňuje fakt, že nyní mi vykonávání kněžské služby bylo bezmála znemožněno.

Přiložené dokumenty to dokládají:

·      Římská Kongregace pro nauku víry a její prefekt kardinál Ratzinger osobně potvrzují platnost mého kněžského svěcení, současně mi však zakazují vykonávání úřadu v latinském ritu se zdůvodněním, že jsem ženat (jsem se svou ženou už skoro třicet let a již dvojnásobný dědeček!)

·      I když jsem řádně a právoplatně inkardinován (začleněn) do diecéze (prešovské), místní biskup Reinelt mi zakazuje jakýkoli kněžský úkon včetně koncelebrace (účasti na vysluhování eucharistie); přitom jsem vlastníkem platného „celebretu“, který mě prokazuje jako oprávněného kněze - po předložení tohoto dokumentu by mi podle církevního práva (CIC) mělo kdekoli na světě být dovoleno vysluhovat eucharistii!

V okamžiku svého kněžského svěcení jsem se připravil na to, že až do smrti budu svou kněžskou službu konat pouze v rámci „mlčící“ církve. Že se za tuto svoji připravenost, ze toto své „Adsum!“ dnes musím cítit vyloučen a doslova potrestán, vnímám jako stěží snesitelnou nespravedlnost.

Hořká krůpěj, která silně zkalila moji radost ze změny politických a společenských poměrů! Mouřenín vykonal svoji povinnost, mouřenín může jít!

 

Příloha:Oficiální dokumenty k případu Metsch – překlad podstatných částí

 

 

Kardinál Joseph Ratzinger Joachimu Reineltovi, biskupu Drážďan-Míšně, 19. 12. 1996

 

Excelence!

Nejdůstojnější pane biskupe!

Víte o záležitosti toho času v Německu bydlícího ženatého kněze Klause Metsche, který byl na kněze tajně vysvěcen biskupem Janem Blahou. Pan Metsch poprosil tuto kongregaci, aby mohl být inkardinován do prešovské řeckokatolické diecéze a pastorálně působit ve Vámi vedené diecézi. Prosbu podpořil přešovský biskup stejně jako Vy.

Poté, co tato kongregace pečlivě uvážila různé aspekty žádosti, došla k názoru, že žadateli může být vydáno povolení k vykonávání kněžské služby v řeckokatolickém ritu. Nepovažuje však za možné, aby pan Metsch jako ženatý kněz zahájil pastoraci v Drážďanech u věřících latinského obřadu. Zda by měl ve Vaší diecézi příležitost pracovat mezi věřícími řeckokatolického ritu, není této kongregaci známo. Mohl by však – po přezkoumání jeho teologické přípravy – působit jako kněz v diecézi Prešov, jejíž biskup by ho inkardinoval.

Byl bych Vám vděčný, kdybyste navázal s panem Metschem kontakt a sdělil mu přijaté rozhodnutí.

Přeji Vám požehnané vánoce a zůstávám s pozdravem

v Pánu Váš

+ Joseph kard. Ratzinger

 

Luigi Dossena, bratislavský apoštolský nuncius, biskupovi Jánu Hirkovi,14. 12. 1997

 

Vaše Excelence,

smím Vaši Excelenci informovat o tom, že Kongregace pro nauku víry po zevrubném zvážení všech aspektů případu ženatého tajně vysvěceného kněze P. Klause Metsche, vybaveného fakultami k biritualismu a v současnosti bydlícího v Německu, souhlasila s jeho inkardinací do diecéze Prešov.

Prosím Vaši Excelenci, aby vstoupila do kontaktu s P. Metschem a sdělila mu rozhodnutí Říma.

Mám z rozhodnutí radost a zůstávám v úctě před Vaší Excelencí

v Pánu

+ Luigi Dossena, apoštolský nuncius

 

Ján Hirka, prešovský biskup, Klausi Metschovi, 6. 2. 1997

 

Kněz Klaus Metsch, narozený 3. 3. 1942 v Berlíně, katolík, ženatý, dne 24. 3. 1971 vysvěcený biskupem Jánem Bláhou (správně: Janem Blahou, pozn. překl.) na tajného kněze „cum facultate biritualismi“, se na svoji žádost se svolením Kongregace pro nauku víry It. Prot. Nr. 1754 (Nuntiatura Apostolica naSlovensku) inkardinuje do diecéze Prešov.

Tímto prohlašuji, že kněz Klaus Metsch je s účinností od 6. 2. 1997 inkardinován do řeckokatolické diecéze Prešov se všemi právy, povinnostmi a jurisdikcí diecézního kněze, zejména s právem vykonávat úřad biritualisticky.

+ Ján Hirka, biskup prešovský

 

Ján Hirka, prešovský biskup, biskupovi Joachimu Reineltovi, 6. 2. 1997

 

Velevážený pane biskupe!

Kněz Klaus Metsch z Lipska byl dnes inkardinován v diecézi Prešov a smí svůj kněžský úřad vykonávat biritualisticky. (…)

Dnešním datem Vám kněze Klause Metsche dávám k dispozici ke službě v biskupství Drážďany-Míšeň.

Se srdečnými pozdravy

Váš v Kristu oddaný

+ Ján Hirka, biskup prešovský

 

Joachim Reinelt,biskup Drážďan-Míšně Klausi Metschovi, 24. 6. 1997

 

Velevážený pane Metschi,

protože se moje odpověď určená Vám minula s Vaším nejnovějším dopisem, pozastavil jsem ji, takže nová odpověď byla možná až dnes.

Už jsem Vám v předchozích rozhovorech předal sdělení Kongregace pro věrouku, že nemůžete v biskupství Drážďany-Míšeň působit jako kněz. Ani zaměstnání jáhna není možné. Tento názor je všeobecně zastáván biskupy Německa. Proto Vaše kněžská služba v našem biskupství nepřipadá v úvahu.

Váš dotaz v posledním dopise směřuje k povolení celebrovat buď v latinském nebo byzantském ritu. To je možné v čistě privátním prostředí. Pro veřejnou celebraci by bylo nezbytné zvláštní povolení, které Vám bohužel nemohu udělit.

Přirozeně nás těší, že jste od 1. 6. 1997 získal časově omezené pracovní místo v rámci programu vytváření pracovních míst a pracujete jako sociální poradce v Poradně pro závislosti a drogy města Lipska. Na místo v charitativní oblasti, případně i mimo Lipsko, byste se musel ptát v Charitě (ředitel Kutschke). Už jsme pro Vás začali hledat pracovní možnosti. Přes současný nadbytek poptávky se domníváme, že v zásadě jsou možnosti otevřené.

Je mi líto, že Vám nemohu sdělit jinou zprávu. Ale doufám, že budete mít pochopení.

Vás i Vaší rodinu srdečně zdravím a žehnám

Váš

+ Joachim Reinelt, biskup Drážďan-Míšně

 

Prelát – ordinariální rada Bernhard Rachwalski Klausi Metschovi 10. 2. 1998

 

Velevážený pane Metschi,

aby Vaše záležitost pokročila, popř. aby se došlo k nějakému řešení, poptávali jsme se ve všech farnostech našeho biskupství, zda v jejich obvodu jsou věřící řeckokatolického ritu a zda si tito přejí takovéto bohoslužby. Bohužel Vám musíme sdělit, že nám ani jeden kněz nezaslal pozitivní odpověď.

Ale nezávisle na tom a zcela nezávisle na Vašem případném zaměstnání jsme zařídili, aby Vás prověřil spolkový pověřenec pro dokumenty Státní bezpečnosti. Všichni kněží, čekatelé diakonátu a pracovníci správy biskupství již byli prověřeni. Je to tedy rutinní záležitost. Doufám, že pro to máte pochopení. Dotazování uzavřeme kolem poloviny roku.

S přátelskými pozdravy / Váš

Bernhard Rachwalski

 

Generální vikář Georg Weinhold Klausi Metschovi, 12.11.1998

 

Velevážený paneMetschi,

dopisem z 13. října, který k nám do Drážďan došel 27. října, prefekt Kongregace prověrouku kardinál Ratzinger sdělil panu biskupu Reineltovi, že jste se v posledních letech vícekrát obracel na uvedenou kongregaci, aby nejen znovu zvážila, ale i revidovala rozhodnutí, které bylo sděleno dopisem z 19. prosince 1996. V tomto dopise kardinál Ratzinger ještě jednou sdělil biskupovi Reineltovi, že ženatým duchovním, tedy konkrétně Vám, může sice být uděleno povolení ke kněžské službě v řeckokatolickém ritu, nikoli však v ritu latinském. Na tomto rozhodnutí se nic nezměnilo, tolik zpráva kongregace.

V návaznosti na to prosí pan kardinál, aby Vám bylo sděleno, že máte přijaté rozhodnutí považovat za konečné a upustit od dalšího psaní dopisů.

Prosím Vás, abysteto vnitřně přijal, i když je to pro Vás obtížné, pro což mám pochopení.

S pozdravem apožehnáním / Váš

+ Georg Weinhold, generální vikář

 

Vyjádření vatikánského Státního sekretariátuz 29. 2. 2000

 

Důstojný pane Metschi!

Rád potvrzuji příjem Vašeho váženého psaní z 18. února tohoto roku. Současně Vám smím přátelsky sdělit, že papež Jan Pavel jako nejvyšší pastýř církve upřímně děkuje za tento projev důvěry v jeho osobu a jeho úřad.

Ohledně Vaší žádosti Vám musím sdělit, že Svatá stolice již Vaši záležitost rozhodla. Proto nelze nic dodat k dopisu generálního vikáře diecéze Drážďany-Míšeň z 12. listopadu 1998.

Svatý Otec zahrnuje Vaše potřeby žádosti do svých vlastních modliteb a vyprošuje Vám a Vaší rodině pro další cestu života a víry boží věrnou ochranu a radost Ducha svatého.

S přáním všeho nejlepšího

Mons. Pedro LopezQuintana, Assessor

 

Generální vikář Georg Weinhold Klausi Metschovi, 8. 5. 2000

 

Velevážený pane Metschi,

pan biskup mi dal k zodpovězení Váš dopis z 27. března 2000, který k nám došel 2. května. Prosíte, abyste směl koncelebrovat s místním farářem u příležitosti prvního svatého přijímání Vašeho vnuka. Bohužel mě však pověřil, abych Vám sdělil, že Vaší prosbě nelze vyhovět. V souvislosti s korespondencí vedenou již roky Vám mohu jen připomenout její výsledek, i když je pro Vás obtížné jej vnitřně přijmout.

I když jsem přesvědčen, že ve Vašem případě neměříme dvojím metrem, a snad mohu říci i to, že nejde o žádnou nespravedlnost, přesto chci poznamenat, že velmi dobře rozumím Vaší nevoli.

S přátelským pozdravem / Váš

+ Georg Wenhold, světící biskup

 

Celebret Klause Metsche

 

Jan Hirka, prešovký řeckokatolický biskup, na oficiálním formuláři dne 27. 3. 2000 Klausi Metschovi mj. potvrzuje, že tento „kněz není postižen církevním trestem a smí být kdekoli připuštěn ke slavení mše sv.“

Celebret se vydává vždy na jeden rok, přiložený platí pro léta 2000/2001.

Z německého rukopisu a faksimilií přeložil JaS

Úvodní dopis

Vážení přátelé,

rád bych na úvod vysvětlil, jak vznikl text, který právě máte před sebou, a jakými cestami se dostal k vám. Byl jsem dva roky na částečný úvazek zaměstnancem církve a pracoval jsem jako diecézní sekretář sněmu a Rady laiků v Hradci Králové. Letos na jaře jsem se rozhodl toto zaměstnání ukončit a odejít. Dost lidí se mne ptalo na důvody a okolnosti tohoto rozhodnutí, a tak jsem napsal několikastránkové vysvětlení, jakési ohlédnutí. Vyvolalo poměrně velký ohlas a řada lidí mi napsala, že s některými prvky dost rezonuje. Zajímavé bylo, že ač za své pole považuji spíše život křesťanů laiků, text velmi oslovil i některé kněze a řeholnice. Sám si všech ohlasů velmi vážím, a ještě více si cením dialogu, který jsem mohl amohu s některými z jejich autorů vést. Znovu se ukázalo, že v církvi je velký (a dost nevyužitý) potenciál moudrých, šikovných a obětavých přemýšlivých lidí. Jsem velmi vděčný Bohu, že i tímto způsobem jsem se mohl s některými z nich seznámit nebo více poznat.

Postupně se množily návrhy, abych text uveřejnil. Váhal jsem nad tímto krokem - text nebyl psán pro zveřejnění abyl bych velmi nerad, aby byl špatně pochopen. Opravdu nechci nikomu ublížit, nikoho pomlouvat, vyvolávat nenávist - naopak. Právě tak nemám zapotřebí si takto hojit své ublížené já ani si přihřívat „svou polívčičku” - ti, kdo mneznají, by snad mohli potvrdit, že nejsem nijak zraněný ani nemám potřebu na sebe nijak upozorňovat.

Nakonec jsem se spolehl na názor druhých (i lidí, kterých si velmi vážím) a rozhodl se text přece jen zveřejnit, a to primárně v internetovém magazínu ChristNet. Byl bych rád, kdyby mohl posloužit pro dobro věci. Prosím, aby tento text byl tak pochopen, as láskou k církvi a s důvěrou k Duchu svatému jej svěřuji vašim rukám.

Budete-li text číst, děkuji vám zatrpělivost. Upozorňuji, že je psán subjektivně a nečiní si nárok na objektivitu. Prosím pěkně, je vaším plným právem mít na řadu věcí jiný názor. Dokonce předpokládám, že většina lidí má v této oblasti podstatně jiný pohled, a já opravdu nechci na nikoho naléhat a nikoho přesvědčovat. Popisuji jen svou zkušenost a své vidění skutečnosti. Pokud mi svůj názor budete chtít sdělit (ať je jakýkoliv), budu rád - můžete mi poslat zprávu na elektronickou adresu matena@email.cz.

Text bude zveřejněn na internetuv křesťanském magazínu ChristNet. Předpokládám, že i zde bude možno na něj reagovat a dále rozvíjet podněty, které případně přináší…

V úctě Váš

J. M.

Aspoň pár slovo mně

Pro lepší pochopení považuji za vhodné uvést několik údajů o sobě. Rád bych shrnul některé podstatné vlivy, které měly vliv na formování mé osobnosti. Pokud vám budou připadat nezajímavé, můžete je klidně přeskočit.

Skauting: Vyrostl jsem jako nevěřící, s hodnými a dobrými rodiči. Hodně mě ovlivnil skauting, v letech 1974-1984 jsem pomáhal vést klukovský oddíl ve skautském duchu, v roce 1984 jsem takový turistický oddíl ve skautském duchu založila sedm let vedl. Byl to můj svět, kterým jsem žil, který mi hodně dal a já jemu taky. Zažil jsem tu: pravdivé vztahy, jednotu života a prožitek společenství. Naučil jsem se tu: práci s dětmi a mladými lidmi, organizační práci.

Vzdělání a práce: Vystudoval jsem teoretickou fyziku na matematicko-fyzikální fakultě UK, pracoval nejprve v Tesle a od roku 1991 v Povodí Labe jako programátor. Naučil jsem se tu: vědecký přístup k věcem, logické myšlení, systematickou práci.

Křesťanství: S křesťanstvím jsem se setkal po vysoké škole. Má konverze trvala čtyři roky, byl jsem pokřtěn o velikonoční noční vigilii v roce 1987. V době mé konverze i po ní pro mne mělo zásadní význam několik přátel - křesťanů, jeden kněz a několik tzv. „malých společenství”. V té době jsem také přečetl skoro celou Bibli, hodně knih o víře, dva roky chodil do kursu k Josefu Zvěřinovi. Od roku 1990 máme manželské společenství s osmi páry, nyní už je to spíše rodinnés polečenství s větším počtem dětí než dospělých. Na konci osmdesátých let jsem dva roky měl na starosti katechetickou skupinku kluků ve věku 13-15 let (jednalo se o skryté aktivity vedené hradeckými salesiánkami), z níž potom vzniklo společenství mládeže, které jsme vedli se ženou do roku 1997. Zažil jsem tu a zažívám: Velké přínosy malých společenství, upřímné hledání a žití víry, jednotu víry a života, snahu po osobním vztahu s Bohem, velkou vytrvalost a upřímnost. Ve vzdělání rozumovou reflexi víry a snahu propojit ji s konkrétním životem.

Manželství a rodina: V roce 1990 jsem se oženil, mám nejlepší ženu na světě, máme pěkné manželství, na kterém nám oběma hodně záleží a klademe je na první místo. Podle svého společného přesvědčení usilujeme o to, abychom měli společný duchovní život a aby v našem životě byl propojen duchovní život s každodenní realitou. Ke třem vlastním dětem máme ještě osvojeného romského Patrika. Teď je našim dětem 10, 8, 6 a 5 let. Dětem se snažíme dost věnovat a usilujeme o model rodiny jako domácí církve (viz Familiaris consortio, také jsem o tom psal do Perspektiv). Zažil jsem tu a zažívám: Jednotu života manželů, manželství a rodinu jako místo setkání s Bohem a místo reálného života.

2. Moje cesta k zaměstnání v církvi

Život církve mi nikdy nebyl lhostejný. O malých společenstvích a katechetické skupince už jsem psal. Od roku 1993, kdy se na mně obrátil náš pan děkan, jsem se snažil něco dělat pro farnost. Začal jsem vydávat farní zpravodaj, uskutečnilo se několik setkání farnosti, měli jsme jakási setkání „neoficiální farní rady” apod. Dost mi už tenkrát vadilo a stále vadí, že řada věcí v církvi je „jenom jako”, že to jsou často prázdné řeči, vnější slávy a nebo Potěmkinovy vesnice.

Napsal jsem také v této době několik článků do Katolického týdeníku a Perspektiv, především o malých společenstvích v církvi, o rodině jako domácí církvi a o úloze a poslání laiků, pozdějii o sněmu.

O myšlenku sněmu jsem se zajímal hned od prvopočátku. Náš současný sněmovní kroužek „Na cestě” vznikl vlastně už rok před vznikem sněmovních kroužků. S naším kroužkem jsme v roce 1998-99 dost pečlivě zpracovali dokument Naše církev v našem zrcadle (je na www.gybon.cz/~snem_hk) a předložili jej lidem v církvi z bližšího i vzdálenějšího okolí.

Také jsem zaregistroval, že v Praze mají něco jako Radu laiků, a zajímalo mne, zda je něco podobného i v Hradci Králové. Z delšího hovoru s panem biskupem Otčenáškem jsem pochopil, že nikoliv. Když potom nastoupil pan biskup Duka, napsal jsem mu, jeho myšlenka Rady laiků zaujala, dal mi za úkol zjistit podrobnosti a udělat si představu o činnosti. Současně se na mne obrátil i P. Václav Vacek, který se stal diecézním moderátorem sněmu, zda bych mu nemohl pomáhat. Výsledkem bylo rozhodnutí nastoupit „ad experimentum” od února 1999 na částečný úvazek na Biskupství jako sekretář Rady laiků a sněmu. Ad experimentum, tedy jako experiment, u nějž se uvidí, jak se vyvine a k čemu bude.

3. Rada laiků - představy a skutečnost

Radu laiků jsem sestavil a v červnu 1999 měla první setkání. Dále uvádím přehled její činnosti podle souhrnné zprávy z ledna 2001 (je k nalezení na internetové stránce Rady laiků www.gybon.cz/~rlhk včetně uvedených dokumentů a řady dalších informací a podkladů).

Od té doby jsme se věnovali několika oblastem činnosti a nasbírali určité zkušenosti. Zjistili jsme také, že řada dost podstatných věcí je jinak, než jsme asi očekávali. Rada laiků vypracovala pět písemných dokumentů: Výzva diecézní rady laiků (smysl a cíle Rady laiků, výzva ke spolupráci), Rada laiků se představuje (co jako laici považujeme dnes za nejdůležitější), Překládání kněží (na přání pana biskupa), Diecézní rada laiků o uzdravení vztahů v církvi a Otevřít církev současnému člověku. Rada laiků provozuje vlastní internetovou stránku. Podílela se na vypracování studie o laicích pro projekt Aufbruch, jak ji zpracoval J. Matěna. Rada laiků připravila přednášky a setkání v diskusi s dr. Waldsteinem z Vídně o zkušenostech Rady laiků z Rakouska.

Přehled toho, co Rada laiků očekávala nebo o co se snažila a co nepřineslo očekávaný výsledek: Dokument o překládání kněží není v současné situaci církve podle pana biskupa použitelný – v současné praxi nelze nic moc měnit. Iniciativa směřující k aktivitám o uzdravení vztahů v církvi zapadla. Dokument o hlavní prioritě místní církve v roce 2000 Otevřít církev současnému člověku jsme sice dost pečlivě a s velkým úsilím vypracovali, ale nebyl zveřejněn ani nijak dále rozpracován.

Rada laiků jako poradní orgán diecézního biskupa: Nemáme dojem, že by se s námi pan biskup radil o závažných rozhodnutích v diecézi a nebo že by nám předkládal témata, u nichž by od nás rád slyšel naše názory a zkušenosti, případně i ohlasy laiků z diecéze a lidí ze světa kolem nás. Právě tak nemáme dojem, že by pan biskup stál o to, abychom mu předkládali věci, které z pohledu laiků v diecézi my považujeme za důležité.

Reflexe poslání a postavení laiků v církvi a ve světě: Této oblasti sevěnuje zejména studie Katoličtí křesťané laici v ČR, na níž se Rada laiků podílela. Na tuto studii není žádný ohlas z vedení diecéze či od představitelů církve. Zdá se, že otázky, které nám připadají pro laiky u nás dnes podstatné, nejsou buď pro představitele církve důležité, nebo tyto věci vidí dost jinak než my.

Komise pro laiky ČBK (či její ekvivalent) se úplně přestala scházet a pracovat.Vazba tedy chybí.

Ohlas od lidí z farností není skoro žádný. Setkáváme se sympatiemi a povzbuzením ve svém přímém okolí i od dalších lidí z diecéze, s nimiž přirůzných příležitostech hovoříme. Téměř úplně chybí ale podněty či potřeby „zdola”, nabídky spolupráce apod.

Připadá nám, že diecézní rada laiků je orgán, který v očích pana biskupa ani vedení diecéze nemá žádnou velkou váhu ani žádný zřetelný smysl. Smysl, který jsme v něm viděli my, je tímto také znejistěn a zpochybněn.

Za těchto okolností se postupně vytratila má původní vize o cíli, účelu a způsobu fungování Rady laiků. Nyní má Rada laiků už jen šest členů a jejím hlavním úkolem je vytvořit stanovy, podle kterých by mohla být posléze znovu naplněna a začít fungovat.

4. Laiciv církvi, studie pro Aufbruch

Na podzim 1999 se na mne obrátili z ČKA v Praze, zda bych nezpracoval studii o laicích v ČR pro mezinárodní projekt Aufbruch. Nepovažoval jsem se za nejlepšího odborníka, ale nikoho jiného nenašli a já nakonec souhlasil. Studii Katoličtí křesťané laici v ČR jsem zpracoval jako pohled „zdola” od několika desítek aktivních a přemýšlivých laiků. (Je také na internetu.) Byl jsem rád, že jsem ji mohl dělat, a dal jsem si na ní záležet. Je to téma, které považuji zazásadně důležité, názory a zkušenosti řady lidí byly otevřené, moudré a velmi podnětné. Studii jsem rozeslal na mnoho míst, mimo jiné i na všechna biskupství.

Ohlasy byly minimální. Několik (více méně negativních) reakcí (ze Sekce pro mládež, od nových hnutí,…), vytržená kapitola o mládeži účelově otištěná v Katolickém týdeníku - a jinak nic.

Právě od roku 1999, kdy jsem nastoupil, se prakticky přestala scházet Komise pro laiky ČBK, která byla složená ze zástupců laiků z jednotlivých diecézí a kam jsem měl začít patřit. Biskup, který ji má na starost a kterého si jinak vážím, se vyjádřil, že moc nevidí, co by měla dělat a jaký má být její smysl. Navíc že má srovnání s komisí pro nová hnutí v církvi, která je činorodá a žije, takže zřejmě podněty pro oživení v církvi a nové jaro církve lze čekat spíše odtud.

5. Plenární sněm církve

V oblasti sněmu myslím, že se v naší diecézi podařil kus práce. (To samozřejmě musí posoudit druzí.) Zavedli jsme evidenci a pravidelný kontakt se sněmovními kroužky. Zavedli jsme pořádek v evidenci zápisů, které přicházely poštou i elektronicky. Uskutečnilo se několik setkání animátorů kroužků a v lednu 2001 diecézní sněmovní den pro všechny členy kroužků a zájemce o sněm. Ze zápisů podle přípravného materiálu na rok 1999 a podle materiálu na rok 2000 O církvi jsem sestavil souhrny podnětů. V diecézním měsíčníku IKD se objevila pravidelná sněmovní rubrika, která také především přinášela myšlenky ze zápisů. (Vše toto a mnoho dalšího je na internetové stránce www.gybon.cz/~snem_hk.)

Měl jsem také možnost se podstatným způsobem podílet na formulaci okruhů, otázek a námětů pro materiál O církvi.

Stále - už od počátku až dosud - samozřejmě zůstává otevřená otázka, zda hlas, který se z kroužků ozývá a z něhož již lze zcela zřetelně rozpoznat několik podstatných hlavních důrazů, budou odpovědní muži církve slyšet a zda se podle něj církev zařídí…

6. Další zkušenosti z práce v církvi

Tento odstavec bych rád věnoval církvi jakožto organizaci, v níž jsem pracoval. (Jistěže církev není především organizace, ale jistěže církev je také organizace.) Připadá mi, že v církvi je upřímná snaha leccos (nejsem si jist, zda všechno) změnit a zlepšit. Například náš diecézní biskup zdůraznil povinnost ekonomických rad a potřebnost pastoračních rad ve farnostech, zavedl organizační řád biskupství, úsporná opatření, zaměstnal kvalifikovaného ekonoma diecéze apod. Je třeba ale otevřeně poznamenat, že v církvi přetrvávají některé okolnosti a momenty, které nejsou normální ajsou často buď úplně „neprůstřelné”, a nebo „úplně samozřejmé”. Myslím, že jako člověk, který má rodinu, civilní vzdělání a civilní zaměstnání, to můžu trochu posoudit. Alespoň několik malých příkladů, s nimiž jsem se setkal:

· Na domě jednoho církevního úřadu visí cedulka s úředními hodinami. Když jsem se tam v těchto hodinách marně sháněl po dotyčném úředníkovi, dozvěděl jsem se, že „to už přece několik let neplatí”. Cedulka tam visí stále…

· Velmi zajímavá situace se vyvinula kolem vytváření materiálu O církvi. Teologickou část byla předem vytvořena skupinu teologů. 14. září 1999 se ukázalo, že do 15. října je třeba mít zpracované otázky pro sněmovní kroužky. Narychlo jsem o to byl požádán já s jednou kolegyní z jižních Čech. Byla to maximálně intenzivní práce nás obou. Na tuto spolupráci stále rád vzpomínám. Myslím, že jsme neodvedli špatnou práci. (Pak jsem to vypětí odstonal.) Text jsme předali 15. října a očekávali jsme, že nás někdo bude kontaktovat s připomínkami či požadavky. Nikdo se ale několik týdnů neozval a s textem jsme se setkali znovu, až když byl - bez nás! - rovnou rozeslán k připomínkování moderátorům. Jaké bylo naše překvapení, když byl velmi výrazně stylisticky a částečně i obsahově přepracován. Nikdo se nás jako autorů na nic neptal! Když jsme usilovali o původní změny, něco jsme vybojovali, ale o něco jsme usilovali marně (pro ty, kdo text znají: Např. zařazení „komentářů”, stylizace otázek do 1. osoby množného čísla - „my” - stylizace typu „v našem společenství” i tam, kde evidentně vůbec o žádné společenství nejde, některé přidané náměty apod.) Při tomto jednání jsme také usilovali o to, abychom byli pod materiálem uvedeni jako autoři, a bylo nám to přislíbeno. Ale nestalo se tak, aniž by někdo něco řekl, s dodatečným zdůvodněním, že „v církvi je prý vše kolektivní dílo” (a nikdo nenese odpovědnost, dodávám já). Jak je možné změnit autorský text bez vědomí autora a rozeslat ho dál? Jak je možné neuvést autory? Jak je možné změnit bez vysvětlení dané slovo? A jak je možné se dál tvářit jakoby nic, případně svádět vše na přání vyšší moci? Tomu opravdu i dnes nerozumím. Navíc na další jednání té skupiny, kde jsme dostali za úkol text vypracovat, jsme pak ani vůbec nebyli pozváni (!?). Kolegyně se rozhodla kategoricky a už ji tam nikdy nikdo neviděl (takhle odcházejí schopní a cenní lidé ze služeb církve!), já jsem své zkušenosti sepsal, předal (bez dalšího efektu), „skousnul to” a vytrval. Co bylo lepší, nevím…

· Je zajímavé a podle mne příznačné, jak vznikají důležité věci v církvi. Názornou ukázkou je např. vytváření materiálů pro sněmovní kroužky. Vznikají ve spěchu (teď už asi méně), nekoncepčně, rozhodně se na nich nepodílejí ti nejlepší odborníci. (Osobně zatím čtu neúctu k těm několika tisícům lidí, kteří se jimi budou celý rok zabývat.) Trochu vím, jak stále chybí analýza výstupů ze sněmovních kroužků, trochu vím, jak vzniká pastorační plán v naší diecézi, trochu vím, jak zapadl text Rady laiků, který se zabýval výzvou „Otevřít církev současnému člověku” a s kterým jsme si dali dost práce. Podle mne to jasně ukazuje nato, jaké má církev v praxi priority, o co se opravdu stará a co je na okraji zájmu. Podle mne je bohužel na okraji zájmu jednoznačně pastorace. Vnímám zřetelně nezájem o lidi, o autentický život laiků, o rodiny (ale i o kněze!), o vztahy, malá společenství, duchovní vedení pro laiky atd. atd. Je zvláštní, že se těchto úkolů pak často ujímá jednotlivec, často žena, která stojí v pozadí za člověkem pověřeným a odpovědným. Jednotlivec, který ve své dobré vůli a se svým omezeným obzorem dělá, co může. Dělá to ovšem místo těch odpovědných, bez účasti odborníků a bez peněz. Podle toho to vypadá. Je zvláštní, jak často se člověk setkává s týmiž několika lidmi za tolika různými věcmi - možná i to je důvod, proč se v církvi nehodí uvádět autorství: ukázalo by se, kdo co dělá a kdo co nedělá.

· V ekonomické oblasti se na našem biskupství dělá pořádek - to je dobře. Bylo totiž zvykem tolerovat a nebo přímodělat mnohé, co by jinde bylo nemyslitelné - od zařizování věcí v pracovní době přes volno navíc až po jakoby druhý placený pracovní úvazek, a to o těch velkých věcech nevím a vědět nechci. Žel, jen si nejsem jist, zda to - jako i jinde - neodnesou jen „malé ryby”, zatímco „velké” zůstanou. Je zvláštní, že ti, kdo vytvářeli podivné klima v místní církvi v minulosti (a nejen v ekonomické oblasti), zůstávají na významných místech i teď. Osobně nevěřím, že takto se něco podstatného může změnit.

7. Jak jsem postupně viděl svou práci v církvi

Když jsem do zaměstnání v církvi nastupoval, byl jsem člověk „zdola” a chtěl jsem jím zůstat. Neměl jsem a nemám ambice pracovat v pastoraci, ve vedení či řízení místní církve. Chtěl jsem vnášet „hlas prostého lidu Božího” a pomáhat mu, aby byl kultivovaně vysloven a aby byl slyšet. O to mi šlo v Radě laiků, to se uskutečňovalo a uskutečňuje ve sněmovním procesu. O to jsme usilovali v dokumentu našeho kroužku Naše církev v našem zrcadle, o to jsem usiloval ve studii Katoličtí křesťané laici v ČR, tomu jsem chtěl napomoci při sestavování materiálu pro sněmovní kroužky O církvii zpracovávání podnětů ze sněmu. Právě tak jsem usiloval o to, aby lidé ze sněmovních kroužků i odjinud viděli, že nejsou sami, že obdobné problémy a zkušenosti mají i druzí, že o jejich hlas někdo stojí. Stojí? Toť kardinální otázka. Asi jak kdo a do jaké míry…

Moje práce sice neznamenala další úvazek (protože v mém hlavním zaměstnání mi úvazek byli ochotni snížit), ale znamenala větší duševní vytížení a byla dlouhodobě náročná. Vyčerpávala mě, a trochu šidila rodinu a další oblasti života o můj čas a hlavně o mou vitalitu a nápaditost - své úsilí jsem prostě hodně investoval sem. Dokud jsem však byl přesvědčen, že to stojí za to, dělal jsem to rád. Postupem času se však ukázalo, že do této práce už chodím s nechutí, že v sobě nesu vnitřní těžko řešitelný konflikt. Přestalo být zřejmé, zda další pokračování v „experimentu” má smysl.

Připadá mi, že vše podstatné už jsem řekl. (Opět: viz Naše církev v našem zrcadle, Katoličtí křesťané laici v ČR, materiál O církvi a zpracovaný Souhrn podnětů z něj apod.) Vypozoroval jsem, že už se ze mne pomalu stává ten, kdo se brání, obhajuje a dokola vysvětluje. Jenže já nejsem a nechci být „laik teoretik” a nechci mařit své síly přesvědčováním druhých, kteří o přesvědčování nestojí! Vždy jsem vyznával zásadu, že „pravda nemá vznášet svůj nárok jinak než silou pravdy samé, která proniká do lidské mysli jemně a spolu mocně.” (viz Prohlášení o náboženské svobodě z Druhého vatikánského koncilu). Co jsem považoval za důležité, to jsem vyslovil, a tím má úloha v této oblasti končí. Jestliže témata, která já považuji pro život křesťana v dnešním světě za zásadní, zůstávají na okraji zájmu představitelů církve, je buď chyba na mé straně (a v tom případě je na místě vyklidit scénu), nebo na jejich straně, ale ani v tom případě nemá cenu se snažit o nějaké přesvědčování. Ne, nejsem a nebudu „bojovník za práva laiků”. Znali jsme z nedávné minulosti, jak vypadal „boj za mír”… Slov už bylo dost.

V oblasti sněmu mám dojem, že jsem snad udělal kousek práce. Jde samozřejmě o subjektivní pohled. Jsem přesvědčen, že v kroužcích i zápisech je pořádek a že systém prostě funguje. Jsme vlastně v poločase - a o jeho další fungování se může postarat a snad postará někdo další. Těžiště zpracovávání zápisů je stejně v Praze, to co jsem dělal, dělal jsem vždy navíc.

Postupně se zřetelně ukázalo, že věci, které považuji za důležité, nenacházejí větší odezvu, a to ani „shora”, ani „zdola”. Možná to znamená, že mé názory, zkušenosti a můj způsob života jsou okrajové. Třeba má církev opravdu před sebou jiné úkoly a třeba je pro lidi opravdu třeba dělat jiné věci a jiným způsobem. Jsem skutečně vděčný všem, kteří tuto poctivou službuv církvi konají. A já se svým pohledem jsem opravdu na okraji. Stále více mi připadalo, že experiment končí a že - z mého pohledu - ztrácí další opodstatnění.

8. Jak to působilo na psychiku člověka

Rád bych se s vámi rozdělil i o osobní zkušenost, jak tato situace působila na mou psychiku. Už když jsem do zaměstnání v církvi nastupoval, jsem si říkal, jak je dobře, že na něm nebudu nijak závislý a budu z něj moci kdykoliv odejít. Na institucionální církvi nejsem závislý ani finančně (mám civilní zaměstnání), ani z hlediska bydlení (nebydlíme na faře), tím méně v duchovním a existencionálním slova smyslu. Moje křesťanská identita je dána povoláním a posláním křesťana laika ve světě - ve křtu a v biřmování - a je dovršená manželstvím a rodinou ve svátosti manželství. Můj život se opírá na prvním místě o mou ženu a mou rodinu. Má víra, mé poznání Boha a náš život (v propojení své duchovní i praktické každodenní složky) má mnoho nosných a životodárných prvků a není závislý na institucionální církvi. S tímto vědomím jsem do „církevních služeb“ vstupoval, a přestože dlouho mne konkrétní myšlenka na odchod vůbec nenapadla, tyto skutečnosti mne vždy udržovaly v odstupu od těžkostí, které asi musí naléhat na člověka, který je zaměstnancem církve na plný úvazek, který bydlív církevním objektu anebo který je dokonce duchovně zásadně svázán s institucionální církví (třeba jako řeholník nebo kněz).

Věděl jsem od začátku, že v institucionálních složkách církve, kde se pohybuji, nejsem a asi ani nebudu doma. Moje životní zkušenost, má víra, mé priority a můj způsob života byly jiné. Zásadně mi to nevadilo, věděl jsem zhruba, do čeho jdu (a ukázalo se, že můj odhad nebyl špatný) a proč. Byl jsem rád, že můžu dělat svou práci, a s nadšením jsem dělal jak každodenní drobnou práci (které je v církvi podle mne stále málo a je tolik potřeba!), tak i větší úkoly.

Dolehlo na mne samozřejmě zklamání z překroucení naší práce na materiálu O církvi a hlavně způsob jednání s námi. Ještě víc na mne dolehl nezájem o hlavní myšlenky studie o laicích, za nímž čtu potvrzení nezájmu o laiky jako takové a o jejich život a starosti. Trápila mne otázka, k čemu vlastně je Rada laiků, jestli má v této situaci nějaký smysl. Sám sobě jsem však vysvětloval, že přece jsem sem šel s tím, že počítám s obtížemi a neporozuměním (ostatně musím říci, že s přímo projeveným nepřátelstvím jsem se za celou dobu nesetkal!). Že jsem tu od toho, abych dělal drobnou práci, navazoval vztahy, podpořil lidi, kteří nerezignovali a kteří se - často s velkým neporozuměním ve svém okolí - v církvi o něco snaží. Že má smysl být tu i dál - už kvůli těm lidem, kvůli kroužkům apod.

Pak jsem ale poznal, že jsem se postupně a zcela nepozorovaně dostal do velmi zvláštního stavu. Do práce v církvi jsem chodil nerad (ale přesvědčoval jsem sám sebe, že mám vytrvat). Byl jsem podrážděný, protivný, bez radosti ze života, bez nápadů a tak trochu i bez zájmu o lidi kolem sebe. Konflikt, který jsem rozumem a vůlí překryl svým rozhodnutím pokračovat, se přesunul do podvědomí a tam - nerozpoznán - působil dál. Až jeho po jmenování a rozhodnutí, že opravdu můžu odejít a že si dám krátkou konkrétní dobu na zvážení, jako by svalilo neviditelný balvan, o němž jsem do tohoto okamžiku neměl zdání (a všechno své chování jsem se snažil vysvětlovat jinými způsoby a důvody…). Uvědomil jsem si, že nejsem Meresjev, který musí vše vydržet, a že nejsem Mesiáš, na němž stojí a padá záchrana světa. Nejsem nepostradatelný, možná, že mne dobrý Bůh chce mít jinde a jinak a možná jen má tvrdohlavost a moje „racionální důvody” mne na tomto místě drží. Bylo to, jako když se zvedne mlha, vysvitne slunce a najednou je jasně vidět všude kolem sebe, černobílý svět má najednou plno barev a život, který byl posloupností každodenních nudných povinností, získá chuť a radost. Připomnělo mi to dny po mém křtu před čtrnácti lety. Zřetelně jsem znovu pocítil, že „můj Bůh” po mně nechce hlavně oběť a sebezápor, ale volá mne k radostnému a plnému životu.

Byla to pro mne zajímavá osobnostní zkušenost. Možná není na místě zevšeobecňovat, navíc nejsem hlubinný psycholog, ale některé otázky se nabízejí zcela neodbytně: Jak asi podobné situace působí na lidi, kteří jsou nainstitucionální církvi zcela závislí? Co to udělá s člověkem, který v tomto konfliktu, vytěsněném do podvědomí, dlouhodobě nebo trvale žije? Není toto vysvětlení, proč potkávám mezi knězi a řeholnicemi i lidi nerudné, bez elánu, bez „člověčiny”, jakoby bez vlastní osobnosti? Má takový dlouhodobý vnitřní konflikt jen dvě řešení: zlomení osobnosti či radikální řešení, tedy odchod? Nebo je možné třetí řešení: Vše zvládnout a zpracovat v sobě s pomocí Boží? A jaký je pak výsledek: Osobnost vyzraje, nebo se zdeformuje? Nevím.

Byla to moje chyba a je to jen má fantasmagorie? Anebo: Není to hrozné, když radostná zvěst může být proměněna v ideologii a instituce, která má být služebnou nosnou kostrou pro život Božího lidu, může takto působit na osobnost člověka?! Je to ojedinělá záležitost, zveličování a nespravedlivé zevšeobecňování, a nebo se dotýkáme něčeho velmi podstatného…? Nevím.

Hle, téma, o němž se v církvi nemluví! Alespoň ne nahlas. Píši tyto řádky s úctou a obdivem ke všem, kteří podobný konflikt nějakým způsobem vyřešili nebo řeší, a s porozuměním těm, kteří mu podléhají…

9. Rozhodnutí

V této době se změnila situace i na mém hlavním pracovišti. Kolega, který zde převzal v domě mého zkráceného úvazku část mé práce, byl pověřen dalšími úkoly a objevila se potřeba, abych zde začal znovu pracovat na plný úvazek. S tímto požadavkem se na mne obrátil můj vedoucí. Musím říci, že v této situaci už pro mne rozhodování nebylo těžké.

Své rozhodnutí jsem oznámil diecéznímu biskupovi a ten jej respektoval. Své zaměstnání v církvi jsem ukončil dohodou k 30. dubnu 2001. Do konce dubna jsem ještě dokončil souhrn podnětů ze sněmovních kroužků O církvi. Myslím, že odcházím v dobrém, s nikým jsem neměl žádný konflikt a ani nemohu říci, že by někdo o můj odchod usiloval.

10. Co mi zaměstnání v církvi dalo (a vzalo?)

Za své dva roky zaměstnání v církvi jsem (Bohu i lidem) vděčný a rozhodně jich nelituji. Snažil jsem se udělat kus práce a myslím, že se to - aspoň částečně - povedlo. Získal jsem také cenné osobní zkušenosti.

Nedá se říci, že by mi tato práce něco podstatného vzala. Rozhodně jsem „nepřišel o víru” (znáte tu větu: „Chceš přijít o víru? Jdi pracovat na biskupství!”), protože víra je pro mne poznání Boha a vztah s Ním, osobní zkušenost a také vztahy s druhými v jeho Duchu, poslání a povolání apod. Celkově jsem rozhodně nepřišel ani o iluze - v tomto směru jsem žádné neměl. Je pravda, že některé věci z mých představ se neuskutečnily - ale cesta vede dál a smysluplným směrem...

Za nejcennější však považuji, že jsem poznal řadu nových výborných lidí. Jsem vděčný za všechny. Většinou to byli křesťané laici, často ze sněmovních kroužků. Jsem vděčný za lidi z Rady laiků, které považuji za velmi moudré, schopné a obětavé. Měl jsem možnost také se více či méně sblížit s několika kněžími, a také (kromě hradeckých) s dvěma biskupy z ČBK a jedním ze skryté církve. Všech těchto setkání, kontaktů, vazeb, spolupráce či dokonce přátelství si velmi vážím, všem těmto lidem jsem za ně vděčný a děkuji jim za ně. Budu rád, když tyto vztahy budou pokračovat (v jakékoliv podobě) dále. Všem těmto lidem chci vzkázat, že se svým církevním zaměstnáním rozhodně nechci pověsit na hřebík vztahy k nim, naopak! Jsem přesvědčen, že nebe dělají vztahy, a každý takový vztah je součástí Božího království, které „už je mezi námi”. Myslím, že „tudy vede církev”, a těším se, že se vše bude dále rozvíjet, i když teď nevím konkrétně, v jaké podobě.

11. Mé další plány

Rád bych vyjádřil velké ocenění a poděkování těm všem, kteří kdekoliv a kdykoliv, ve velkém i “v malém”, se snaží prošlapávat cestu k církvi pravdivé, otevřené, k církvi, kde se lidé cítí jako doma akterá tu je pro lidi. Pocit odpovědnosti a uznání vůči nim byl pro mne jedním z motivů, proč jsem se vůbec do této snahy pustil (a nestaral se jeno sebe a svou rodinu), a budu se rád snažit v tomto úsilí pokračovat dál, byť na jiném místě. Ty, kdo by třeba chtěli pokračovat stejným nebo podobným způsobem tam, kde já jsem skončil, chci povzbudit a předem ocenit. Ty, kdo usoudí, že „tudy cesta nevede”, respektuji a plně chápu. Vždyť cest je mnoho, akaždý máme hledat tu svou, tu, kterou Pán připravil pro nás.

Já osobně bych se rád vrátil víc ke konkrétním lidem a konkrétním místním aktivitám. Ze studie o laicích i ze zápisů kroužků se potvrdila a ještě více zvýraznila potřebnost tohoto dění. Mám na mysli malá společenství, setkávání s lidmi, příprava na manželství, budování vztahů ve farnostech apod. V jaké konkrétní podobě, to se teprve uvidí…

Rozhodně není pravda, že utíkám z církve. Odcházím jen ze zaměstnání v církvi. Vždy jsem byl přesvědčen, že církev není ani tak něco, co je (se svými strukturami, hierarchií, financemi, majetkem, právním systémem, katechismem, systémem přípravy na svátosti apod.), ale spíše něco, co se děje. Vždy jsem chtěl být tam, kde se děje církev, kde je Duch svatý při práci. S tím, že tomuto „dění církve” napomůžu, jsem zaměstnání v církvi začínal. Myslím a doufám, že jsem tu něco smysluplného vykonal a že toto mé působení k něčemu je a bude. Nyní už žádnou další reálnou vizi v oblasti Rady laiků před sebou nemám, a začala na mne více doléhat negativa a omezení této práce. Práce církevního úředníka, navíc úředníka, který toho tak moc nového nevytváří, tak moc se s lidmi nepotkává, málokdy ho někdo potřebuje apod. A já si opravdu nechci budovat „teplou židli zasloužilého církevního pracovníka”. Čím dál víc mi připadá, že se církev děje jinde: V rodinách, které jsou spíše na okraji skutečného zájmu oficiálních představitelů církve, ač říkají něco jiného. (Byl jsem svědkem, jak šéfredaktorka diecézního časopisu chtěla nabídnout jako odměnu pro vítěze celoroční soutěže jedné rodině týdenní rekreaci. Nešlo to. Jedné jediné rodině za rok!) V malých společenstvích, kterým se moc nepřeje. V lidech, kteří se nezištně starají o druhé, i o nevěřící, a sdílejís nimi „radost a naději, smutek a úzkost”. Čím dál víc mi připadá, že klíč k dalšímu osudu církve mají v rukou laici („uvědomělí” laici, řekl bych, kdyby to slovo nebylo tak negativně zatížené) - a to i přesto, že se stále vytrvale modlíme za nová kněžské povolání a Hospodin nás stále vytrvale odmítá vyslyšet. (Nebo právě proto?) Proto bych rád byl tam, kde se církev děje, idál. Doufám, že mi to Bůh dá…

12. A několik mott, tentokrát na závěr

· Otrávený cestující: „Proč proboha svatýho postavili nádraží tři kilometry od vesnice?” Ochotný portýr: „Měli pravděpodobně za to, pane, že bude lépe mít nádraží co nejblíže vlakům.” - Hypermoderní nádraží tři kilometry od tratě je stejně absurdní jako hojně navštěvovaný chrám tři centimetry od života.(Anthonny de Mello, Modlitba žáby (1), str. 79)

· Pravda nevznáší svůj nárok jinak než silou pravdy samé, která proniká do lidské mysli jemně a spolu mocně. (Deklarace o náboženské svobodě Druhého vatikánského koncilu)

· a ještě jedna věta ze silvestrovského projevu 2000 Miloše Formana, kterou tu raději necituji…

Ve věku 76 let zemřel v neděli 17. června ne srdeční selhání, kardinál Thomas Winning, arcibiskup z Glasgowa.

Arcibiskup, který ve věroučných otázkách platil za konzervativce, podporoval jako většina katolíků ve Velké Británii labouristy. Pro kněžství se rozhodl již v mládí, studoval ve Skotsku a byl vysvěcen v Římě v roce 1948. Po krátkém působení ve své vlasti strávil následující roky v Římě, odkud se v roce 1966 definitivně vrátil do Skotska.

V listopadu 1971 se Winning stal světícím biskupem v Glasgowě a o tři roky později převzal vedení této největší skotské diecéze. Roku 1994, když byl jmenován kardinálem, byl Winning znám daleko za hranicemi své vlasti. Jeho zřetelné výroky k potratu, homosexualitě, rozvodu a katolickému školství se objevovaly stále znovu v titulcích.

„Kdo je katolíkem, musí být v mnoha věcech konzervativní. Ale sotva může být někdo katolíkem bez sociálního cítění,“ vysvětloval Winning své tradicionalistické postoje v otázkách víry a své progresivní chování v sociálních otázkách. Sociální cítění mu předali rodiče. Rodina žila v jednoduchých poměrech, protože jeho otec jako horník byl často nezaměstnaný. Přesto jeho rodiče byli charitativně činní. Při pohledu zpět říkal kardinál: „Když mě moji rodiče poslali s talířem polévky k nějaké staré ženě, ujasnil jsem si, že na tom nejsme přece jen tak špatně.“

Jeho energické vystupování proti potratům se pojilo se sociální pomocí těhotným ženám v nouzi. V roce 1997 o dnu matek nabízel všem těhotným ženám, které uvažují o potratu, aby se obrátily na jeho diecézi. Tam budou společně hledat cesty jako poskytnout jejich dítěti budoucnost. „Nejde jen o finanční pomoc,“ tvrdil Winning. „Pro každou ženu je stejně tak důležité, že ji někdo chápe a morálně ji podpoří.“

Přes své sympatie k labouristům se netajil s výhradami především k ministerskému předsedovi Tonymu Blairovi. Vytýkal mu pokrytectví, protože osobně je proti potratu, ale své straně poskytuje v této otázce volnou ruku. Blair ve své reakci na Winningovu smrt hovořil o šoku a smutku. Ohodnotil kardinálovy pevné morální vůdčí kvality a jeho nasazení pro sociální spravedlnost. Královna Alžběta II. v kondolenci zdůraznila, že Winning se vynikajícím způsobem zasazoval za katolickou církev ve Skotsku a za skotskou společnost.

Papež Jan Pavel II. ve svém telegramu ocenil nasazení zemřelého jako kněze a biskupa pro církev své země. Zvláště zdůraznil jeho úsilí oochranu života a jeho starost o chudé.

připravila a přeložila Ludmila Dědková

Tento text je vyňat z rozsáhlejší práce Ekumenismus v České republice. Příspěvek ke studiu ekumenických vztahů v České republice na pozadí vztahu k církvím v letech 1918– 2000, která byla autorem v roce 2001 předložena a obhájena na závěr kombinovaného studia katolické teologie na Katolické teologické fakultě v Praze.

Ekumenické snahy v období první republiky (1918 – 1938)

Sjednocovací snahy mezi evangelickými církvemi

Ústřední motiv ekumenické spolupráce evangelických církví v Československé republice byl založen na dvou skutečnostech: 1) pocit ohrožení ze strany římskokatolické většiny, 2) snahy o přihlášení se k dědictví české reformační tradice. Ještě před první světovou válkou byla v roce 1905 v Praze založena první česká, mezicírkevní evangelická organizace s názvem Kostnická jednota, která sdružovala české evangelíky bez ohledu na denominaci. Jejím hlavním úkolem bylo utužovat v převážně římskokatolickém prostředí evangelické společenství a posilovat uvědomění české evangelické menšiny.

O sblížení s ostatními evangelickými církvemi v Československu usilovala především Českobratrská církev evangelická, která v tomto smyslu vydala dne 17. prosince 1918 prohlášení na svém ustavujícím sněmu, v němž zvala k připojení další evangelické církve, především slovenské.^[1] K připojení slovenských evangelických církví nedošlo nejen pro složitost národnostních poměrů na Slovensku, ale také pro konfesní vyhraněnost evangelických církví obou konfesí.^[2] Z probuzeneckých církví probíhala jednání o připojení pouze s ochranovskou Jednotou bratrskou.^[3] Ve Svobodné církvi reformované, resp. Jednotě českobratrské naopak panovala nedůvěra vůči přílišnému liberalismu v řadách představitelů Českobratrské církve evangelické, tato situace se zlepšila ve třicátých letech, kdy se v Českobratrské církvi postupně prosazovala pozitivní teologie Josefa Lukla Hromádky.^[4] Vztahy s Církví československou byly přátelské a církve se navzájem podporovaly v protikatolickém bojii v úsilí o prosazení svých požadavků vůči státu. Existovalo však vědomí, že církve nestojí na stejném věroučném základu, proto k hlubším ekumenickým vztahům mnoho nedocházelo, vzájemný poměr sborů i kazatelů zůstával zdvořilý a vyčkávající.^[5]

K pocitu sounáležitosti českých evangelických církví výrazně přispívala Husova československá evangelická fakulta bohoslovecká, založená v roce 1919, nakteré studovala řada budoucích duchovních různých církví. Vedení Českobratrské církve evangelické udržovalo s fakultou těsné kontakty, respektujíc však přitom svobodu vzdělávání, kterou si fakulta bedlivě střežila.

Vztahy mezi evangelickými církvemi v Československu v době před druhou světovou válkou byly většinou zdvořilé, styky představitelů církví uctivě přátelské, ale do jednotlivých sborů ekumenické úsilí zasahovalo málo.^[6] Ekumenická setkání měla spíše manifestační ráz, jako tomu bylo u prvního sjezdu československých evangelíků, který se uskutečnil ve dnech 27. – 30. září 1923 v Praze na Slovanském ostrově a nesl se především ve znamení sblížení mezi českými a slovenskými evangelickými církvemi.^[7] Pro ekumenické vztahy mezi církvemi byl důležitý především projev Josefa Lukla Hromádky, na jehož návrh bylav rezoluci o místě československých evangelíků mezi duchovými a náboženskými proudy dneška zařazena také pasáž, uznávající podíl římskokatolické církve na záchraně křesťanství a odmítnutí protikatolického spojenectví s odpůrci náboženství a křesťanství.^[8] Od doby konání tohoto sjezdu postupně krystalizovala myšlenka na založení federace evangelických církví v Československu.

Po dalších jednáních byl na schůzi, konané dne 2. února 1927 v modlitebně českobratrskécírkve evangelické v Korunní ulici na Vinohradech, založen Svaz evangelických církví v ČSR.^[9] Na ustavující schůzi Sjezdu se k němu připojilo šest církví: Českobratrská církev evangelická, evangelická církev augsburského vyznání na Slovensku, evangelická církev augsburského vyznání ve východním Slezsku, ochranovská Jednota bratrská, Bratrská jednota Chelčického (tj. baptisté) a Evangelická církev metodistická. Přípravných prací ze zúčastnili také zástupci Jednoty českobratrské, kteří nakonec přípravný výbor opustili s tím, že mezi církvemi není potřebné důvěry.^[10] Sedmou členskou církví Svazu se tato církev stala až v roce 1936.^[11] Německá evangelická církev se taktéž podílela na přípravných jednáních, na kterých se ostatní církve snažily vyhovět některým jejím požadavkům, ale nakonec ani ona do Svazu nevstoupila.^[12] Reformovaná církev na Slovensku, jejíž většina členů byla maďarské národnosti, na výzvy ke spolupráci ve Svazu reagovala negativně.^[13]

První sjezd Svazu evangelických církví v ČSR se konal v Bratislavě 5. až 7. července 1928 a účastnili se jej i zástupci uvedených tří evangelických církví, které do Svazu dosud nevstoupily.^[14] Předsedou Svazu byl zvolen synodní senior Českobratrské církve evangelické Josef Souček a jednatelem byl Josef Lukl Hromádka. Činnost tohoto Svazu však zůstala značně formální.^[15]

Ve třicátých letech došlo k zlepšení ekumenických vztahů mezi církvemi, rozvíjejících se také mimo oficiální církevní orgány. Ekumenickou spolupráci mezi mládeží popularizovaly především konference a srazy, které pořádala Akademická YMCA.^[16] Předsedou Akademické YMCA se stal Josef Lukl Hromádka a její ústředí bylo v Praze.^[17] Pořádala přednášky, semináře a konference, první se uskutečnila v Opočně 1927. Tyto aktivity byly vedeny ve velmi ekumenickém duchu již před druhou světovou válkou, kdy na konferencích přednášeli také římští katolíci. Tento nový ekumenismus podporovala Křesťanská revue, založená v roce 1927, v níž se vedle ekumenických otázek věnovalo mnoho místa také aktuálním sociálním a mírovým otázkám.^[18]

Čeští evangelíci se také zúčastnili práce v různých mezinárodních i mezidenominačních institucích jako byly například Evangelická aliance (založena v roce 1846, pořádala modlitební týdny za jednotu křesťanů), Svaz reformovaných církví (Presbyterní aliance) založený 1875, Světová aliance pro pěstování mezinárodního přátelství prostřednictvím církví (František Žilka z Českobratrské církve evangelické byl předsedou odbočky v ČSR), Ústředí pro podporu protestantismu v Ženevě (členem výboru byl synodní senior Josef Souček). Některé církve se zúčastnily také Konference pro otázky víry a řádu (Lausanne 1927) a Konference pro praktické křesťanství („život a dílo“ - Stockholm 1925).^[19]

Vůči římskokatolické církvi převládaly na evangelické straně obavy z moci a nedůvěra. Přece však byly na evangelické straně určité náběhy k rozhovorům. Na konference Akademické YMCY byli zváni také katoličtí bohoslovci a časopis Křesťanská revue si soustavně všímal proudů v římskokatolické církvi a pokoušel se nejednou navázat rozhovor. Josef Lukl Hromádka se již koncem 20. let ve snaze o hlubší ponor do studia křesťanství pokoušel v protestantských kruzích v Československu vzbudit pochopení pro pozitivní hodnoty katolicismu. Na druhou stranu ale kritizoval právní moc v katolickém pojetí církve. Ohlas Hromádkova vstřícného postoje však nenalezl v řadách českých evangelíků pochopení a naopak vyvolal řadu kritik.^[20]

Římskokatolická církev a ostatní církve

Vztah k ostatním církevním tradicím v Československu po první světové válce u římskokatolické církve ovlivňoval nejenom apologetický postoj vyplývající z reakce na protikatolickou agitaci, ale jeho základy byly rovněž teologické povahy. Eklesiologie římskokatolické církve, spočívající na učení, že pouze tato církev byla založena Kristem jako viditelná společnost hierarchicky strukturovaná a jako jediná má všechny známky Církve Kristovy (tj. že je jedna, svatá, apoštolská a katolická či obecná), samozřejmě znemožňovala uznání svébytnosti či rovnoprávnosti jiných církví.^[21]

Dění v českých nekatolických církvích bylo řadou představitelů římskokatolickécírkve pozorně sledováno, ovšem většinou bez větších sympatií.^[22] Učitelský úřad církve reagoval na sílící ekumenické snahy ve světě odmítavým postojem a zákazy účasti katolíkům na tomto dění.^[23] Stanovisko římskokatolické církve k ekumenickým snahám vyjádřil Silvestr Braito v časopise Na hlubinu: „Katolická Církev se nikdy nezúčastní žádných zasedání a konferencí nekatolických církví. Vytýkají jí to jako zpupnost, výlučnost, nesnášenlivost. Ale posuďte, pánové, sami. Ne ona od vás, nýbrž vy jste se odloučili od ní. Ne ona k vám, nýbrž vy k ní musíte přijít. Mimokatolické církve přicházejí k její myšlence obecnosti.“ ^[24]

Na úrovni jednotlivců občas existovaly ekumenické kontakty, ale celkově podobné nesnášenlivé výroky, mocenské aspirace politické, vychvalování protireformační doby, u některých katolíků zjevné sympatie s fašistickými proudy ve světě (dobytí Habeše, Francovo Španělsko) ekumenické rozhovory s římskokatolickou církví ve třicátých letech v podstatě znemožnily.^[25]

Období druhé republiky 1938 – 1939

Společenská situace po Mnichovu

„Těch pět měsíců druhé republiky, chvíle v našem životě nejneuvěřitelnější, fantastickému snu podobná: jak bychom žili na Měsíci, jako bychom měli každou chvíli procitnouta nebo sletět do prázdna,“ těmito slovy charakterizoval období tzv. druhé republiky, tj. období od Mnichovské dohody do začátku německé okupace dne 15. března 1939, ve svých pamětech Václav Černý.^[26]Historik Jan Rataj popisuje převládající pocit ve společnosti po uzavření Mnichovské dohody: „Neočekávané mnichovské rozuzlení československé krize roku 1938 vyvolalo v české veřejnosti šok. Postup západních demokracií zvrátil dosavadní důvěru v sílu demokracie a spravedlnosti v mezinárodních vztazích. Místo jistoty spojenectví nastoupila realita osamocení.“ ^[27]

Státní porážka měla závažné vnitropolitické důsledky.^[28]Hned po Mnichovu pod tlakem Německa a za souhlasu konzervativní pravice nastaly ve vrcholné politice první personální změny, jejichž obětí se stali exponenti tzv. Hradu. Období mocenského převratu v českých zemích od abdikace prezidenta Edvarda Beneše 5. října 1938 do přijetí zmocňovacího zákona 5. prosince 1938 bylo nazváno „podzimní revolucí“.^[29] Z požadavku jednoty národa postupně vykrystalizovala výrazná změna systému politických stran první republiky, když na místo dosavadních stran vznikly dvě nové strany: Národní strana práce, vzniklá 11. prosince 1938 ze sociálních demokratů a části národních socialistů, a Strana národní jednoty,k jejímuž jádru složenému z republikánské strany, Národní ligy, Národního sjednocení a živnostenské strany připojil Rudolf Beran národní socialisty a Československou stranu lidovou.^[30]

Na podzim roku 1938 se Rudolfu Beranovi, jenž byl předsedou republikánské strany (agrárníci) a od 1. prosince 1938 rovněž předsedou vlády, podařilo úspěšně završit dlouhodobý boj agrárníků se Šrámkovým vedením Československé strany lidové, ve kterém republikánská strana účelově kladla důraz na náboženství, když se prohlašovala za nejsilnější katolickou stranu ve státě. Beran ke svému cíli využil protišrámkovskou pravicovou opozici, soustředěnou zejména ve vedení české zemské organizace lidové strany a přistoupil na římskokatolické požadavky zvýrazňující úlohu katolické církvev životě státu a společnosti.[31]

Výraznou politickou změnu symbolizovala rovněž postava nového prezidenta, jímž byl dne 30. listopadu 1938 zvolen dosavadní prezident Nejvyššího správního soudu Emil Hácha. Nový prezident byl hluboce věřící katolík a po svém zvolení se zúčastnil slavnostní bohoslužby v katedrále sv. Víta, po jejímž skončení se ve Svatováclavské kapli poklonil symbolům českéstátnosti, tj. korunovačním klenotům a ostatkům knížete Václava. Za pozornost stojí též skutečnost, že kromě obvyklého novoročního přijetí pražského zastupitelského sboru, byla jediným diplomatickým aktem, jehož seprezident Hácha osobně zúčastnil, audience, kterou počátkem roku 1939 udělil prvnímu vyslanci a zplnomocněnému ministrovi řádu Maltézských rytířů Josefu Pluhařovi.^[32]

Římští katolíci: zúčtování s první republikou

Hierarchie římskokatolické církve přijala Beranem nabízenou roli a pražský arcibiskup Karel Kašpar v pastýřském listus názvem Jednota v pravdě a lásce Kristově podpořil totalitarizaci české společnosti a odsoudil první republiku. Státní porážku pojal jako důsledek staleté české hereze a bezbožnosti. Ateismus prohlásil za cizorodý prvek, „víru svatováclavskou“ za národní základ. S výzvou „odstraňte všechna ona pouta, jimiž dřívější zákonodárství spoutalo volný rozvoj náboženských sil!“ dal podnět k zápasu o supremaci římskokatolické církve ve státě.^[33]

Počátkem listopadu 1938 podala Česká liga akademická žádost pražské obci o postavení nového Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, jež byl zbořen 3. listopadu 1918. Byl to další z projevů pocitu nadřazenosti části římských katolíků: „Oprávněnost supremace ve státě zdůvodňovali integrální katolíci svým výchovným posláním vůči zlaicizovanému národu. Zavrženíhodná nebyla pouze politická a státní reprezentace uplynulých dvaceti let, ale celý národ, který ji volil a některé politiky ‘dokonce uctíval jako bohy a polobohy. To jistě nesvědčí o zdravém rozumu’. Nesvéprávný českýnárod se za druhé republiky musí stát objektem intensivní misijní činnosti... .Jejich konečným požadavkem byla identifikace zákonodárství druhé republiky se zákony božími a postavení ateistů, svobodných zednářů a nekatolických vyznání mimo zákon. Katolictví mělo být nařízeno zákonem.“ ^[34]

Druhá republika se pro mnohé české katolické fundamentalisty stala velkou příležitostí k odvetě za oficiální postavení katolicismu v minulém liberálně-demokratickém režimu.^[35] „Převýchova národa“ byla zahájena zápasem o pokřesťanštění školství, přičemž nejprve byl uzákoněn povinný návrat křížů do učeben a byl vydán manifest „Učitelstvu česko-slovenskému“.^[36]

Tyto hegemonistické nároky integrálních katolíků nebyly v české veřejnosti přijaty se sympatiemi. Katolický nápor vzbuzoval obavy u českých evangelíků, církve československé a ateistů. Setkal se však také s nelibostí agrárního proudu ve Straně národní jednoty i Kaprasova ministerstva školství a národní osvěty. Nicméně mocenské aspirace integrálních katolíků zaznívaly v neztenčené míře po celou dobu existence druhé republiky. Výsledky tohoto vývoje charakterizuje Jan Rataj slovy: „Militantní formy českého katolicismu v této době obnovily propast mezi moderním češstvím a katolicitou, kterou Šrámkova křesťanská demokracie v minulém režimu (tj. v období první republiky – M. V.) úspěšně překryla.“^[37]

Ekumenické aktivity českých evangelíků v období druhé republiky

Přestože postoj části římských katolíků, popsaný v předchozí kapitole, nebyl jediným možným postojem, přesto byl na veřejnosti nejvíce slyšet a výrazně ovlivnil nejen vztah české společnosti k římskokatolické církvi, ale i vztahy mezi církvemi navzájem.

Na sbližování českých evangelíků měl vliv nejenom agresivní postoj římských katolíků v období druhé republiky, ale i celkový vývoj ve světovém ekumenickém hnutí. Ekumenickým otázkám věnovala největší pozornost Akademická YMCA a časopis Křesťanská revue, vedená Josefem Luklem Hromádkou, Emanuelem Rádlem a Jaroslavem Šimsou. Dne 26. ledna 1939 uspořádala právě Akademická YMCA spolu se spolkem evangelických akademiků Jeroným diskusní večer na téma: „Jednotou církví k vítězství evangelia“^[38]Účelem setkání bylo informovat o stavu dnešního úsilí spojit všechny české evangelické církve. Po úvodním referátu Josefa Lukla Hromádky se svými příspěvky vystoupili zástupci jednotlivých protestantských církví: kazatel František Urbánek z Jednoty českobratrské, kazatel J. Tolarz Bratrské Jednoty Chelčického (baptisté), farář B. Vančura z Jednoty bratrské, docent Bohuslav Souček z Českobratrské církve evangelické, Josef Pavel Barták z metodistické církve. Poté následovala diskuse.

Hromádka shrnul výsledky tohoto setkání slovy: „Je jistě potěšitelné, že si naše evangelické církve již více důvěřují. Z projevů jsme slyšeli, že především záleží na tom, jaká je vůle Boží a ne tak na našich citech. Po věcné stránce je jistě oprávněný požadavek, aby každý člen církve odpověděl na vyzvání Boží, avšak není bezpečné budovat církev na vědomí spasení jednotlivců, protože všechny duševní stavy a odpovědi lidské jsou zatíženy sebeklamem. Církev má také býti svobodná, ale pamatujme, že i církev státem neuznaná, může býti duchovně velmi nesvobodná a naopak. Při praktickém jednání s církvemi nutno se držet zásady ‘já pán, ty pán’, aby pak nikdo neměl pocit podnájemníka. Je však spíše obava, aby malé církve nebyly příliš málo sebevědomé. Uvědomili jsme si také, že máme hledat k sobě cestu blíž a nezapomínat ani na věci vnější, praktické. Všem nám je svěřen veliký odkaz naší reformace.“^[39]

Myšlenku sjednocení českých reformačních církví podpořila Konference křesťanského studentstva, jež se konala v Jimramověve dnech 29. června – 6. července 1939, tedy již v období okupace, na které byly doporučeny k úvaze konkrétní programové body pro nejbližší dobu podporující užší spolupráci církví.^[40]Vzhledem k probíhající německé okupaci a brzkému zahájení druhé světové války již tyto snahy nemohly být realizovány. Hlavní představitel českého ekumenického hnutí Josef Lukl Hromádka vzhledem k nebezpečí ze strany nacistů se již v dubnu roku 1939 rozhodl opustit republiku.^[41]

Období okupace v letech 1939 – 1945

Společenská situace: pod tlakem nacistické okupace

Léta 1939 – 1945 představují jedno z nejdramatičtějších období novodobé historie, jež hluboce poznamenalo životy několika generací. Šest let německé okupace patří k nejtěžším obdobím českých dějin. Po dvacetiletí svobodného rozvoje ve vlastním demokratickém státě se český národ ocitl pod nadvládou nepřátelské sousední velmoci a doslova přes noc stanul tváří v tvář tvrdé realitě nacistické diktatury. Poměry, nastolené okupanty, se zcela vymykaly dosavadním zkušenostem českého národního společenství. Protektorát byl formou koloniálního zřízení, proklamovaná autonomie byla značně omezená a problematická, nadto byla postupně oklešťována a likvidována. Česká autonomní správa v čele s protektorátní vládou a státním prezidentem byla na všech stupních podřízena německé okupační moci v čele s říšským protektorem.^[42]

Protektorátní česká společnost se začala brzy dělit do tří proudů, lišících se od sebe vztahem k okupantům:

· široký střední proud tvořila masa lidí, kteří sice většinou nesouhlasili s německou okupací, zůstávali však z rozličných důvodů pasivní;

· mezi ty, kdo s Němci spolupracovali, patřily skupinky českých fašistů, různé typy zrádců, udavačů a konfidentů stejně jako kolaboranti z řad vládnoucích protektorátních vrstev, snažících se domoci podílu na vládě a rozhodování, bezzásadoví kariéristi i ti, kdo se rozhodli přežít za každou cenu;^[43]

· poslední proud tvořili aktivní bojovníci proti německé okupaci, příslušníci odbojových skupin a organizací.^[44]

Důležitou roli v období okupace sehrála také československá zahraniční akce, tj. československé jednotky v zahraničí a především prozatímní státní zřízení ČSR zformované ve Velké Británii.

Křesťanské církve v období okupace

Křesťanské církve samozřejmě sdílely společný osud s okupovaným národem.^[45] Otřes, který německá okupace způsobila, a společné nebezpečí sjednotily český národ tak, jak tomu nebylo dlouho předtím: „Politické, ideové a církevní přehrady jakoby se překonávaly jedinou snahou po záchraně národa a jeho existence.“ ^[46]Počátek národního útlaku po 15. březnu 1939 byl počátkem i národního vzepětí. Nastal obrat nejen k národním básníkům, k historismu, ale také ke zvýšení religiozity. Náboženské pouti a církevní setkání se staly zároveň projevy národního nesouhlasu a odporu proti německé okupaci, z nichž k nejznámějším patří převezení ostatků Karla Hynka Máchy na Vyšehrad ve dnech 6. – 7. května a svatovavřinecká pouť u Domažlic 13. srpna 1939, při kterých pronesl svá kázání kanovník vyšehradské kapituly Bohumil Stašek.^[47]Tyto a celá řada dalších náboženských shromáždění vedla okupační úřady v roce 1940 k zákazu obdobných akcí.

Praha a pražská arcidiecéze patřila k nejvíce postiženým, neboť zde sídlilo církevní oddělení gestapa s obávaným Oberhauserem. Arcibiskup pražský kardinál Karel Kašpar se snažil odporovat zásahům okupační správy do vnitřních záležitostí církve a mnohdy intervenoval za zatčené duchovní. Jeho pohřeb dne 24. dubna 1941 v pražské katedrále sv. Víta se stal gestapu záminkou k vyšetřování jeho spolupracovníků a později k jejich perzekuci a zatčení.^[48]Perzekuci se nevyhnula ani pražská metropolitní kapitula. Z dvanácti kanovníků, z nichž osm bylo české a čtyři německé národnosti, byli zatčeni a posláni do koncentračních táborů čtyři.^[49]Perzekuce postihla také řeholní řády, z nichž nejvíce byli postiženi emauzští benediktini,^[50]jezuité^[51]a milosrdní bratří.^[52]Světští duchovní, kteří byli nepohodlní, ale nedopustili se vážných zločinů, byli internování v Zásmukách u Kutné Hory.

Po smrti arcibiskupa Kašpara zůstal pražský arcibiskupský stolec neobsazen a arcidiecézi řídil více než pět let, t. j. od 23. dubna 1941 do 11. listopadu 1946, kapitulní vikář a kanovník metropolitní kapituly u sv. Víta Bohumil Opatrný.^[53]Vatikán však nehodlal spolupracovat se záměry německé vlády a okupačních orgánů, aby v Protektorátu Čechy a Morava byli církevní představitelé Němci nebo alespoň lidé německého původu, a proto upustil od jmenování nového arcibiskupa, stejně jako o rok předtím po smrti českobudějovického biskupa Šimona Bárty (2. května 1940).^[54]

V souvislosti s represemi proti účastníkům atentátu na Reinharda Heydricha byla citelně postižena také česká pravoslavná církev, jelikož se parašutisté ukrývali v kryptě pravoslavného chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Zatýkání pravoslavných věřících vyvrcholilo po rozsáhlé akci proti ukrytým parašutistům dne 18. června 1942, kdy byli kromě celé řady dalších zatčeni farář Václav Čikl s rodinou, kaplan Vladimír Petřek a kostelník Václav Ornest. První pravoslavný biskup český a moravský Gorazd, vlastním jménem Matěj Pavlík, následujícího dne intervenoval na úředních místech, aby zabránil dalšímu zatýkání, mimo jiné uvedl: „Dávám příslušným orgánům svou osobu k dispozici a chci se podrobit každému trestu, třebas i trestu smrti.“ O několikdní později byl Gorazd zatčen stejně jako další představitel pravoslavné církve předseda sboru starších Jan Sonnevend. Po výsleších a mučeních byli hlavní představitelé české pravoslavné církve odsouzeni stanným soudem v Praze dne 3. září 1942 k trestu smrti, který byl vykonán následujícího dne na střelnici v Kobylysích. Řada dalších osob pravoslavného vyznání bylo posláno do koncentračních táborů nebo na nucené práce do Německa. Říšský protektor v Čechách a na Moravě vydal nařízení, kterým byly zrušeny české pravoslavné církevní obce a jejich majetek byl zabaven ve prospěch říše. Toto nařízení nabylo účinnosti vyhlášením v denním tisku dne 27. září 1942 a hned téhož dne začalo gestapo odvážet církevní majetek z pravoslavných chrámů a modliteben. Pravoslavní kněží byli odvezeni na nucené práce do Německaa pravoslavní věřící zůstali bez duchovních.^[55]

Protifašistického odboje se zúčastnilo také množství členů YMCA a zvláště Akademické YMCA, ale rovněž tento odboj není dosud soustavně zpracován.^[56]Dalo by se pokračovat ve vypočtu postihů řady jednotlivců nebo i celých skupin z křesťanských církví v důsledku německé okupace, ale to není hlavním cílem této práce.^[57]Na závěr této kapitolky jen dodávám, že církve výrazně postihlo rovněž uzavření vysokých škol v listopadu 1939, přestože si jednotlivé církve většinou vypomohli zřízením zvláštních ústavů pro přípravu svých duchovních na místo uzavřených teologických fakult.

Společné pronásledování křesťanů jako most k budoucí ekumenické spolupráci 

Za druhé světové války, v těžkém období německé okupace v letech 1939 – 1945, oficiální ekumenické rozhovory mezi církvemi z pochopitelných důvodů ustaly, zato se však na mnohých místech prohloubily kontakty mezi sbory i jednotlivci evangelických denominací. Společná tíseň dávala zapomenout na mnohdy malicherné spory nebo napětí.^[58]I když oficiální styky nebyly, je možno se přece ptát, zda právě tehdy se nevedly ekumenické hovory, v nichž opravdu šlo o něco hlubokého a podstatného.^[59]Ilustraci těchto slov jsem nalezl ve válečných osudech Miloše Biče.

Podle Miloše Biče z Českobratrské církve evangelické, který za svoji účast v odboji strávil téměř celou válku ve věznicích a koncentračních táborech, „k ekumenickému sbližování napomohl v prvé řadě sám Hitler tím, že nás všechny společně zavřel. Pochopitelně společné utrpení nutně muselo lámat všechny překážky, které mezi námi mohli být, ale ve skutečnosti nebyly, protože my jsme se předtím neznali, tak tady žádné nepřátelství nebylo. K ekumenickému sbližování napomohl v prvé řadě sám Hitler tím, že nás společně všechny zavřel.“.^[60]Během svého pobytu v koncentračních táborech v Terezíně a v Dachau se Miloš Bič seznámil například s katolickým biblistou apozději dlouholetým děkanem katolické teologické fakulty Janem Merellem a Josefem Beranem, pozdějším pražským arcibiskupem. Tato přátelství pokračovala i v poválečném období.^[61]Zajímavou ekumenickou zkušeností bylo podle Miloše Biče pořádání biblických přednášek pro spoluvězně v koncentračním táboře spolu s katolíkem Janem Merellem a farářem Církve československé, Linhartem Hodíkem.^[62]

Po válce pozoroval Miloš Bič velkou změnu ve vztazích mezi církvemi, když se vrátil na své farářské místo do Domažlic: „Byl jsem farářem v Domažlicích, na bigótně a nesnášenlivě katolickém Chodsku. Tam jsem před válkou nenašel žádné partnery z katolických kněží, se kterými bych si mohl rozumět. Tam bylo skutečně napětí. Změnilo se, když jsem se dostal do odboje a když jsem se vrátil po válce z koncentračního tábora. To se najednou ledy prolomily a byli jsme si blízcí. Dokonce sám domažlický arciděkan mi podal ruku, když jsme se setkali, před válkou tak neučinil ani jednou.“ ^[63]

Poválečné období (1945 – 1948)

Křesťanské církve po druhé světové válce

Po skončení války se jednotlivé církve soustředily na obnovu své činnosti přerušené okupací ataké se orientovaly v nové politické a společenské situaci. Český katolicismus vstupoval do osvobozené republiky s velkým morálním kapitálem. Až na malé výjimky se duchovní chovali během nacistické okupace statečně. Katoličtí duchovní se hned po válce slavnostně přihlásili k budování nového státu, např. v manifestu katolického duchovenstva z 2. června 1945 nebo na mimořádné pracovní poradě katolického kněžstva z Čech a Moravy, konaného v Praze dne 15. listopadu 1945.^[64]Vztahy mezi státem a římskokatolickou církví v období let 1945 – 1948 se v Čechách většinou vyznačovaly oboustranným respektováním a soužitím, i když nechyběly různé útoky a obvinění proti církvi především z řad komunistů.^[65]

Přesto ani toto období nebylo bez nedorozumění a konfliktů. Dva z konfliktů vzájemný vztah poznamenaly zvláště silně. Nejostřejší konflikt se týkal církevních škol a snahy státu zavést tzv. jednotnou školu podle sovětského vzoru. Římskokatolická církev vystupovala velmi silně proti zestátnění škol. Zákon o jednotné škole projednával parlament až v dubnu 1948, tedy po nastolení komunistické moci, a byl nakonec schválen. Druhý spor se týkal církevního majetku. V roce 1947 schválil parlament zákon o revizi první pozemkové reformy z roku 1919. Zákon se vztahoval i na církevní půdu. Protesty biskupů proti tomuto zákonu byly marné. Další zákon o nové pozemkové reformě byls chválen v březnu 1948.

Tyto spory se týkaly převážně římskokatolické církve, která měla nejvíce církevních škol a církevní půdy. Arcibiskup Beran sice vydal prohlášení, týkající se znepokojivých zpráv ohledně budoucího zestátnění škol, ve kterém se obracel s výzvou i na ostatní náboženská vyznání, která se „jistě budou cítit dotčena v omezení své náboženské svobody“. Arcibiskupem zamýšlený společný postup na ekumenické úrovni se však nesetkal s velkým ohlasem. Naopak jednoznačně pozitivní stanovisko k jednotné škole zaujala jako jediná z křesťanských církví Československá církev. Svoji roli patrně sehrála také skutečnost, že ve vedení této církve se již v roce 1945 zformovala komunistická skupina.^[66]

Ekumenické kontakty mezi církvemi po druhé světové válce

Na počátku roku 1948 byly patrné pozitivní náznaky budoucí možné ekumenické spolupráce ze strany církve římskokatolické. Jako příklad vstřícnějšího postoje uvádím římskokatolického kněze Alexandra Heidlera, který se nejen věnoval ekumenicky problematickým otázkám, např. Husovské tématice, ale uvažoval též o možné praktické spolupráci s nekatolíky.^[67]Rozvinutí ekumenické spolupráce v tomto směru však brzo zabránilo převzetí moci komunisty v únoru 1948.^[68]

Nejvýznamnější ekumenickou událostí v poválečném období bylo všekřesťanské mírové shromáždění, které se uskutečnilo 2. února 1948 v sále na Slovanském ostrově v Praze z iniciativy Františka Bednáře, profesora Husovy evangelické fakulty.^[69] Zde se poprvé v českých dějinách shromáždil tisícový zástup delegátů různých křesťanských církví ke společné akci. V úvodním projevu pražský arcibiskup Josef Beran mimo jiné řekl: „Celý život křesťana musí být naplněn činným hlásáním pokoje a lásky. Křesťané již nesmějí pohoršovat svět neláskou a nenávistí, nesmějí pohoršovat ani hříchem, jenž je nenávistí k Bohu, křesťané musí žít v lásce.“ ^[70] Následovaly projevy dalších představitelů českých a slovenských církví. Na závěr byla přijata Výzva československých křesťanských církví k míru ve světě, kterou přečetl František Bednář. Ve výzvě všechny křesťanské církve vyznali, že „křesťanstvo nevyužilo četných historických chvil a ve spletitosti poměrů politických nemohlo splnit úplně a dokonale své poslání, třebaže se o to jeho čelní představitelé a jedinci vážně pokoušeli. Často projevovali křesťané větší loajalitu k dobovým zájmům než k věcem zásadním.“ ^[71]V závěru pak církve konstatovali své odhodlání spolupracovat v podpoře míru ve světě.

Výzvu podepsali nejvyšší představitelé jednotlivých církví: pražský arcibiskup Josef Beran za Římskokatolickou církev, správce biskupství Václav Jaromír Ráb za Starokatolickou církev, biskup-patriarcha František Kovář za Církev československou, generální biskup Vladimír Čobrda za Evangelickou církev augsburského vyznání na Slovensku, senior Ján Tomašula za Reformovanou církev na Slovensku, synodní senior Josef Křenek za Českobratrskou církev evangelickou, biskup Václav Vančura za Jednotu bratrskou, předseda rady František Urbánek za Jednotu českobratrskou, předseda jednoty Josef Říčař za Bratrskou jednotu baptistů a superintendent Josef Pavel Barták za Evangelickou církev metodistickou.

Toto shromáždění však vzhledem k vnějším okolnostem po únoru 1948 nemohlo mít pokračování. Státní moc v pozdějších letech zneužila myšlenku křesťanské mírové spolupráce v organizacích, které jí měly posloužit k získání kontroly nad jednotlivými církvemi.

Křesťanské církve v 50. letech (1949 –1960)

Společenská situace a politický vývoj v 50. letech

Koncem února 1948 dochází k politické krizi, kterou komunistická strana využila k převzetí moci.^[72]Na tento převrat se již dlouho pečlivě připravovala. Hned po uchopení moci ve státě přistoupili komunisté k budování totalitního politického systému. Zákonodárné orgány a vládní instituce se staly pouhými vykonavateli stranických příkazů. Na všech úrovních politického, hospodářského i kulturního života probíhaly čistky. Pro ilustraci uvádím, že např. bezprostředně po únoru 1948 bylo v rámci čistek propuštěno z práce více než 250 000 osob. Na různé projevy nespokojenosti obyvatel s vytvářejícím se totalitním státem (např. na Všesokolském sletu v Praze v červnu 1948 nebo při zářijovém pohřbu prezidenta Edvarda Beneše) reagovali komunisté vyhlášením „ostrého kursu proti reakci“, jehož výrazem se stal především Zákon na ochranu lidově demokratické republiky z 6. října 1948 č. 231/1948 Sb. Pro nepohodlné osoby byly zřizovány tábory nucené práce podle Zákona o táborech nucené práce z 25. října 1948 č. 247/1948 Sb. Nejprve se režim obracel proti příslušníkům nekomunistických stran, nekomunistického odboje za druhé světové války a vojákům ze zahraničních jednotek na Západě. Hned po únoru 1948 začala komunistická moc organizovatvelké politické procesy. Hlavní vlna těchto procesů, které vydatně pomáhali organizovat sovětští poradci, proběhla v letech 1949 – 1953.^[73]

V roce 1953 propukla v celém sovětském bloku a ve všech jeho zemích společenská krize. Příčinou této krize byly především zahraničně velmocenské vojenské plány SSSR a projekty rychlé industrializace, které přivedly ekonomiky jednotlivých zemí na pokraj zhroucení. K rozšíření krize přispěla též smrt J. V. Stalina (5. března 1953). Českoslovenští komunisté si nechtěli tuto krizi vůbec připustit. Teprve na nátlak Moskvy v červenci 1953 vyhlásil nový prezident Antonín Zápotocký tzv. nový politický kurs. Pouze minimálně se však zmírnila represivní opatření, např. začalo se s rušením táborů nucených prací, vojenských pomocných technických praporů, byla ustavena komise pro přešetření politických procesů atd. Druhá vlna společenské krize proběhla v letech 1956 až 1957 a vyvolala ji Chruščovova kritika kultu osobnosti na XX. sjezdu KSSS v únoru roku 1956. Diskuse o potřebných změnách se v Československu na jaře roku 1956 rozběhla i mimo rámec komunistické strany. Alespoň přechodně se mírně uvolnil mocenský monopol komunistické strany a oslabil absolutní kontrolu moci nad společenskými institucemi. Rozšířil se tak prostor pro jejich aktivitu a velmi omezené možnosti pro dosud zakazované činnosti. Po tomto kratičkém uvolnění státní moc od léta 1956 vyvíjela opětovnou snahu po důsledné kontrole kultury a ideologie.

Církevní politika státu po roce 1948

Stát a římskokatolická církev po roce 1948

Zvláštní pozornostbyla věnována římskokatolické církvi, kterou komunisté považovali za nejnebezpečnějšího protivníka. Církevní politika komunistů po únoru 1948 prošla dvěma etapami. V první etapě v letech 1948 až 1953 převažoval mocenskopolitický boj s církví. Komunisté totiž chápali katolickou církev především jako politickou instituci, která stojí v cestě jejich snaze vybudovat si absolutní politickou moc. Druhou etapu od roku 1953 charakterizoval zápas o věřící a tažení proti náboženství jako světovému názoru.^[74]

V první fázi proticírkevního boje byl v poměru komunistů k římskokatolické církvi dvojí záměr:

· odpoutat ji od Vatikánu, který byl ideologickou centrálou sovětského bloku tzv. Informačním byrem komunistických a dělnických stran (založeno v září 1947) označen za spojence imperialismu a vlivného odpůrce komunistických záměrů,

· plně církev podřídit své moci.

Výsledkem tohoto úsilí měla být národní církev. Komunisté se zpočátku snažili podřídit si církev prostřednictvím dohody s hierarchií. Když však neuspěli, rozhodli se v dubnu 1949 dosáhnout svého cíle mocensko-administrativními a politickými prostředky. Chtěli hlavně omezit a poté úplně vyloučit vliv církve z veřejného života. Začalo tak tvrdé tažení proti církvi, série bezohledných a krutých zákroků, nejrůznější formy perzekuce a pokusy o rozvrácení církve.

Není možné, abychse v rámci této práce podrobněji zabýval všemi opatřeními proti římskokatolické církvi, pokusím se pro ilustraci uvést alespoň ty nejdůležitější. Snahou komunistů bylo oslabit autoritu jednotlivých biskupů a izolovat je od kněží a laiků. K tomuto cíli směřovaly zákazy církevního tisku, včetně diecézních oběžníků, na podzim roku 1948, které v Čechách nahradily státem kontrolované Katolické noviny. Stejnému účelu měla sloužit státem řízená Katolické akce, ustavená na shromáždění v pražském Obecním domě dne 10. června 1949, která však brzy ztroskotala na neústupnosti biskupů a Vatikánu.^[75]V rámci tzv. akce K došlo v dubnu 1950 k likvidaci mužských řeholních řádů a kongregací, jejichž příslušníci byly převezeni do internačníchnebo centralizačních klášterů. Obdobné rychlé řešení situace ženských řeholníchřádů a kongregací komplikovala jejich nepostradatelnost v nemocnicích a různých ústavech. Během celé doby docházelo k internaci nepohodlných biskupů, kněží i laiků. Byly také zinscenovány velké církevní procesy.^[76]

Současněs administrativními opatřeními vůči církvi probíhala snaha státních orgánůo diferenciaci v řadách římskokatolických duchovních. Po neúspěšném pokusu rozdělit církev pomocí tzv. Katolické akce, která by uvnitř katolické církve jednala podle přání stranických orgánů. V červenci 1950 proto tzv. „vlastenečtí kněží“, což byli kněží spolupracující s komunistickou mocí, na konferenci na Velehradě založili Velehradský výbor katolického duchovenstva. Po určité stagnaci činnosti tohoto výboru vznikaly s podporou státní moci v létě 1951 po celé zemi diecézní a vikariátní Mírové výbory katolické hoduchovenstva. Na prvním celostátním sjezdu katolického duchovenstva 27. září 1951 v Praze se ustavil celostátní výbor Mírového hnutí katolického duchovenstva (zkratka MHKD) v čele s exkomunikovaným knězem a ministrem zdravotnictví Josefem Plojharem. Mírové hnutí katolického duchovenstva mělo sice výbory a sekretariáty, ale záměrně zůstávalo hnutím bez pevné členské základny. Formálně k němu patřili, ať chtěli nebo nechtěli, všichni římskokatoličtí kněží v republice. Tak to alespoň chápali ti, kteří vydávali jménem duchovenstva a všeho katolického lidu různá politická prohlášení. MHKD prakticky zaniklo rezignací českého vedení hnutí na zasedání rozšířeného předsednictva 21. března 1968 v období tzv. Pražského jara.^[77]

Stát a nekatolické církve po roce 1948

Součástí úsilí o omezování vlivu římskokatolické církve ve veřejném životě byla snaha komunistického režimu o její izolaci od ostatních církví. Druhým důvodem pro odlišný přístup státu k nekatolickým církvím byla nejasná představa stoupenců myšlenky národní církve (státem řízené), že by se tyto církve mohly stát jejím základem. Tyto záměry usnadnila přetrvávající nedůvěra početně menších nekatolických církví vůči majoritní římskokatolické církvi. Již odpočátku se tyto církve rozcházely v poměru ke komunistickému režimu. Oficiální prohlášení nekatolických církví většinou vyslovovala kladný poměr k režimu a podporu jeho církevní politiky. Rozdílný přístup státních úřadů k církvím, rozpory mezi římskokatolickou církví a nekatolickými církvemi jen posilovaly.

Zákony č. 217/1949 Sb. o zřízení Státního úřadu pro věci církevní (zkratka SÚC) a č. 218/1949 o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem byly schváleny 14. října 1949. Tyto nové církevní zákony přiznaly všem církvím stejná práva a povinnosti. Podle § 1 zákona č. 218/1949 Sb. stát se zavázal poskytovat „osobní požitky duchovním církví a náboženských společností, kteří působí se státním souhlasem v duchovní správě, církevní administrativě nebo v ústavech pro výchovu duchovních“.^[78]Stát si tak legalizoval možnost zbavit duchovního kterékoliv církve státního souhlasu, kdykoliv se mu znelíbí. Odebírání státního souhlasu postihlo sice nejvíce právě římskokatolické kněze, ale rovněž řada státu nepohodlných duchovních nezůstala ušetřena.

Státní orgány se snažily svými zákroky v nekatolických církvích postupně zformovat státu věrná vedení. Pro ilustraci se stručně zmíním o vývoji ve dvou největších nekatolických církvích. Jak jsem již uvedl, ve vedení Československé církve se již v roce 1945 zformovala komunistická skupina, která se sama domáhala přímého řízení stranickým aparátem. Její členové obsadili vedoucí funkce a již na církevním sněmu v roce 1946 prosadili podporu socialistickým přeměnám země. Bezvýhradně kladný poměr většiny vedení církve k novému režimu se však neopíral o podporu všech duchovních a věřících. Vedení církve proto po sněmu, konaném ve dnech 1. – 3. července 1950, provedlo čistky a do ústředního aparátu církve dosadilo lidi zcela spolehlivé. Kromě toho zavedlo povinné politické školení duchovních. Těmito opatřeními církev ztrácela na přitažlivosti a konflikty oslabovaly její aktivitu.^[79]

V Českobratrské církvi evangelické reprezentoval kladný postoj k režimu hlavně Josef Lukl Hromádka a jím redigovaný časopis Křesťanská revue např. podporou oficiálního boje proti Vatikánu.^[80]Také v této církvi se vyskytly odpůrci nekriticky kladného poměru k režimu. Hromádka prosadil jednoznačně svou linii teprve během roku 1951. Všichni duchovní nekatolických církví složili v lednu 1950 slib věrnosti státu. Přesto se brzy někteří duchovní i představitelé nekatolických církví stali obětmi perzekuce a politických procesů.^[81]

Výsledky proticírkevního tažení

Tažení proti církvím se v letech 1950 – 1952 časově shodovalo s vystupňováním politické a občanské perzekuce vůbec. Především pro římskokatolickou církev byly výsledky hrozivé až katastrofální.^[82]Komunisté byli na rozhraní let 1952 – 1953 přesvědčeni, že problém katolické církve je z mocenskopolitického hlediska vyřešen. Státní úřad pro věci církevní, který byl zřízen v roce 1949 k dohledu nad církvemi, od roku 1953 ztrácel na důležitosti. V roce 1956 byl nakonec zrušen a jeho agenda převedena pod ministerstvo školství a kultury. Vedoucí funkcionáři KSČ si však uvědomovali, že většinu římskokatolických duchovních a hluboce věřících nezískali pro aktivní podporu své politiky. Smířili se s tím, že většinu kněží nelze získat, lze je však ukáznit. Mnohem více si tvůrci církevní politiky slibovali od získávání věřících.

Tak na od podzimu 1952 vznikla druhá etapa proticírkevního boje tzv. zápas o věřící - tj. boj proti náboženským přežitkům a ateistická propaganda. Do této fáze krátce zasáhla i společenská krize v letech 1953 – 1956. Částečné zmírnění dosavadního ostrého postoje k jednotlivým společenským skupinám v průběhu krize se týkalo také vztahu k církvím. Vzestup aktivity církví v druhé fázi společenské krize na jaře roku 1956 však naopak zostřil napětí mezi nimi a státem. Církve usilovaly především o větší autonomii a v jejich činnosti je povzbuzovaly mezinárodní vlivy, které v tétodobě pronikaly snadněji než dříve. Výsledkem tohoto vývoje byla skutečnost, že státní kontrola nad církvemi byla během roku 1957 obnovena.^[83]

Je důležité uvědomit si, že zápas o věřící hluboce ovlivnil poměr všech církví k režimu. Už nešlo pouze o mocenskopolitický zápas s římskokatolickou církví, ale tažení proti náboženství mířilo proti všem církvím bez výjimky. Tažení proti náboženství a státní propagace ateismu byla v rozporu se zájmy všech církví. Mezi duchovními všech církví proto narůstal odpor proti církevní politice a často proti režimu jako takovému. Dřívější fronta nekatolických církví jako opory církevní politiky státu proti římskokatolické církve se rozpadla nebo ztratila na významu. Představitelé moci již takovou frontu ani nepotřebovali.^[84]

Ekumenické vztahy v 50. letech

Oficiální ekumenické hnutí: Ekumenická rada církví a mírové hnutí

Jak jsem se snažil stručně popsat, únorový převrat přerušil drtivou většinu církevních aktivit, včetně slibně se rozbíhajících oficiálních ekumenických kontaktů. Tvrdost a bezohlednost režimu vůči církvím v dalších letech nedávala příliš velkou naději na jejich obnovení. Druhá fáze společenské krize v 2. polovině padesátých let umožnila ustavení oficiálních ekumenických struktur, po vzoru Světové rady církví. Tyto struktury byly pod dohledem státu a vyznačovaly se především mírovými aktivitami a často byly zneužívány k propagační podpoře režimu.

Již v roce 1938 se členské církve Svazu evangelických církví v Československu, založeného roku 1927, rozhodly přeměnit Svaz v radu církví. Plán však překazila německá okupace a světová válka. Podnětem k založení Ekumenické rady církví v Československu byla účast některých delegátů na 2. valném shromáždění Světové rady církví v Evanstonu ve dnech 15. až 31. srpna 1954.

Organizačního úkolu ekumenické spolupráce se ujaly tři církve, které měly již v minulosti kontakty ke světovému křesťanstvu a byly členy Světové rady církví, tj. Českobratrská církev evangelická, Slovenská evanjelická církev augsburského vyznania a Reformovaná křesťanská církev na Slovensku. Ekumenická rada církví byla založena po složitých jednáních na ustavujícím shromáždění na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě dne 20. června 1955. Při ustavení byly do Ekumenické rady církví přijaty hlasováním tří zakládajících církví též Slezská církev evangelická a.v., Jednota českobratrská (dnes Církev bratrská), Evangelická církev metodistická, Jednota bratrská a po půl roce Bratrská jednota baptistů, zatímco přihláška Starokatolické církve byla odmítnuta. Stranou zůstala rovněž Československá církev a církev pravoslavná.^[85]

Jelikož většina ekumenických kontaktů měla východisko na Komenské evangelické bohoslovecké fakulty v Praze a v osobě Josefa Lukla Hromádky, byl při jeho katedře systematické teologie v lednu 1956 zřízen Ekumenický institut ke studiu ekumenických otázek a k organizaci mezicírkevních styků doma i se zahraničím. Tajemníkem Ekumenické rady a ředitelem Ekumenického institutu byl jmenován Bohuslav Pospíšil, po jeho smrti v roce 1959 byl jeho nástupcem jmenován Jaroslav Němec Ondra.^[86]Institut publikoval od roku 1958 teologický čtvrtletník Communio viatorum, jehož zakladatelem a redaktorem v letech 1958 až 1990 byl Ladislav Brož.

Ekumenická rada církví si určila především dva úkoly své činnosti:

· Vzájemné poznávání se po stránce věroučné i praktické.

· Úsilí o řešení problémů v životě společnosti, zejména v oblasti vztahů mezi národy.

Pokud jde o první úkol, nedostala se Ekumenická rada církví, kromě obnovení společného modlitebního týdne (tzv. aliančního) v lednu roku 1956, za hranici občasných oficiálních setkání. Ekumenická rada církví byla orientována především do zahraničí, kde měla reprezentovat církve, žijící v Československu. Nejaktivnější bylo zahraničně-informační oddělení, vedené Josefem Luklem Hromádkou a Bohuslavem Pospíšilem. Intenzívně se Ekumenická rada církví zabývala otázkou společenské angažovanosti křesťanů. Z konference teologů, konané na Slovenské evangelické fakultě v Modré u Bratislavy v říjnu roku 1957, vzešel návrh na svolání ekumenické konference, která by se zabývala výlučně otázkou míru a války. Byla založena Křesťanská mírová konference (zkratka KMK), jejímž předsedou se stal Josef Lukl Hromádka. V Praze se z iniciativy Křesťanské mírové konference uskutečnilo několik Všekřesťanských mírových shromáždění (první v roce 1961 zvolilo Hromádku prezidentem hnutí, druhého se v roce 1964 zúčastnila i řada římskokatolických pozorovatelů).^[87]

Zahraniční mírová činnost podporovaná režimem byla hlavním úkolem ekumenické činnosti v Československu. Tato skutečnost byla několikrát kritizována. Např. profesor A. Žiak už 1. listopadu 1960 vyzýval, aby byla odlišena a osamostatněna vlastní ekumenická činnost od mírové práce. V praxi totiž často docházelo k zaměňování funkcí jednotlivých ekumenických institucí, tj Ekumenické rady církví, Křesťanské mírové konference a Ekumenického institutu Komenské evangelické bohoslovecké fakulty. Současně Žiak žádal, aby byly podniknuty kroky k zapojení dalších církví v Československu do práce Ekumenické rady církví. Tyto výzvy neměly prakticky žádnou odezvu. Církev československá se do ekumenické práce ve Světové radě církví a Ekumenické radě církví v Československu zapojila až v roce 1964 (reagovala zejména na změny, které nastaly v ekumenickém hnutí po 3. valném shromáždění v Dillí v roce 1961) a církev pravoslavná až v roce 1967.^[88]Do roku 1968 se práce v Ekumenické radě církví nezúčastnila římskokatolická církev.

Neoficiální ekumenické kontakty

Církevní politikastátu v padesátých letech si nepřála sbližování jednotlivých křesťanských církví. Společné pronásledování křesťanů však, podobně jako v období druhé světové války, vedlo k řadě osobních kontaktů a vznikala spontánní mezilidská ekumenická přátelství. Zvláštní roli sehrály především tzv. Pomocné technické prapory (PTP), zvláštní vojenské jednotky pro „politicky nespolehlivé a méně spolehlivé“, které existovaly v letech 1950 – 1954.^[89]Do Pomocných technických praporů byli povoláni také kněží, řeholníci a bohoslovci, kteří odmítli pokračovat ve studiu teologie na komunisty zreformované katolické teologické fakultě.^[90]Byly pro ně vytvořeny zvláštní záložní roty po 150 mužích, jimž se často říkalo „farářské“nebo „kněžské“.^[91]Pro ilustraci uvedu dvě ekumenické zkušenosti z tohoto prostředí.

Jakub S. Trojan, který se již během gymnazijních studií v letech 1938 – 1946 setkal s ekumenickým prostředím Akademické YMCA, byl v průběhu svého studiana evangelické teologické fakultě povolán k vojenské službě u Pomocného technického praporu, kde strávil tři roky (v letech 1951 – 1953). Byla to pro něj mimořádná zkušenost setkání se světem katolického myšlení a postojů, neboť byl u praporu jediným evangelickým teologem mezi 150 katolickými faráři a řeholníky.^[92]Dalším příkladem ekumenického přátelství vzniklého v době služby u Pomocných technických praporů byl kontakt mezi farářem Blahoslavem Pípalem z Českobratrské církve evangelické a katolickým farářem Jaroslavem Janouškem. Díky společné vojenské službě u Pomocných technických praporů byl vroce 1968 Jaroslav Janoušek pozván ke spolupráci na ekumenickém překladu bible.^[93]

 

 

 

---

 

^[1]„Ustavujíce svoji evang. církev na základě reformace a přejíce si, aby byla církví krásnou a kvasem zdravým v našem národě, toužíme po tom z celé duše, aby i bratří slovenští sjednotili se s námi ve společnou českoslov. evang. církev a podáváme jim k tomu cíli bratrskou ruku. Stejně srdečně zveme téži ostatní české evangelíky, zvláště církev bratrskou, baptisty a svobodné reformované, aby s námi se sjednotili v církev jedinou, abychom tak společně jedním ramenem, i když každý svým způsobem a dle svých darů, pomáhali budovati v národě našem utěšenou církev Kristovu, jež by byla městem na horách a světlem svému okolí, tak aby v lidu našem její prací a jejím vlivem vzrůstal víc a více Boží lid, Boží království.“ Ustavující generální sněm českobratrské církve evangelické konaný v Praze dne 17. a 18. prosince 1918. Praha 1919, s. 35. Tamtéž je stručná zpráva o pozdravech, pronesených od zástupců ochranovských, baptistů a svobodných reformovaných.

^[2]Přehledně k vztahům se slovenskými církvemi v letech 1918 – 1938 viz ŠOUREK, Miloš: Úsilí o sblížení mezi církvemi. In: Církev v proměnách času. Sborník k 50. výročí spojení českobratrské církve evangelické. Praha 1969, s. 55 – 56.

^[3]Zdlouhavé, ale nadějně se rozvíjející jednání dospěla k svému vrcholu krátce před druhou světovou válkou, kdy pověření zástupci tří církví (kromě českobratrských a ochranovských také metodisté) ve společném prohlášení uvedli, že rozdíly mezi nimi nejsou takového rázu, aby bránily sjednocení. Vypuknutí války však tyto slibné rozhovory přerušilo. ŠOUREK, Miloš: Úsilí o sblížení mezi církvemi. In: Církev v proměnách času., s. 57 – 58.

^[4]Rada Jednoty českobratrské ve třicátých letech doporučovala kazatelským kandidátům Hromádkovy přednášky na Husově fakultě. KUBOVÝ, Jaroslav: Teologický obraz Jednoty českobratrské a Církve bratrské 1919 – 1980. In: Sto let veslužbách evangelia 1880 – 1980. Jubilejní sborník Církve bratrské. Praha 1981, s. 106.

^[5]Církev československá často zdůrazňovala, že není církví protestantskou. Ze strany Českobratrské církve evangelické budilo u Církve československé pochybnosti zejména učení o Kristu jako největším proroku, v němž se československá církev mnohem více přikláněla k náboženskému liberalismu a k učení unitářů. Českobratrská církev evangelická naopak pod vlivem Hromádkou zprostředkované teologie Slova postupně teologický liberalismus opouštěla. ŠOUREK, Miloš: Úsilí o sblížení mezi církvemi. In: Církevv proměnách času, s. 57.

^[6]ŠOUREK, Miloš: Úsilí o sblížení mezi církvemi. In: Církev v proměnách času. Praha 1969, s. 57.

^[7]I. sjezd československých evangelíků ve dnech 27. – 30. září 1923 v Prazena Slovanském Ostrově. Praha 1923.

^[8]Projev Josefa L. Hromádky a rezoluce viz I. sjezd československých evangelíků ve dnech 27. – 30. září 1923 v Praze na Slovanském Ostrově. Praha 1923, s.140 – 148.

^[9]Ustavující schůze Svazu evangelických církví v ČSR dne 2. února 1927 v Praze v modlitebně českobratrské církve evangelické na Vinohradechv Korunní třídě. In: První sjezd evangelíků v ČSR v Bratislavě 4., 5. a 6. července 1928. Praha s. d, s. 125 – 156.

^[10]Podle zprávy jednatele Svazu Josefa Lukla Hromádky: „Jednota českobratrská má námitky rázu náboženského a bohosloveckého a obává se, že osobitost této církve byla by porušena a byla by vázána ve své misijní práci. Neslibuje, že přistoupí, ale množí se v rozmanitých kruzích mínění, že není daleka doba, kdy i tuto církev uvítáme do svého středu.“ První sjezd evangelíků v ČSR v Bratislavě 4., 5. a 6. července 1928. Praha s. d, s. 30. Své výhrady vůči federaci evangelických církví vydala Jednota bratrská již roku 1923 v informační brožuře, v níž předložila veřejnosti své hlavní zásady, od nichž nemůže ustoupit viz KUBOVÝ, Jaroslav: Teologický obraz Jednoty českobratrské a Církve bratrské 1919 – 1980. In: Sto let ve službách evangelia 1880 – 1980. Jubilejní sborník Církve bratrské. Praha 1981, s. 103.

^[11]Podrobné důvody změny postoje viz KUBOVÝ, Jaroslav: Teologický obraz Jednoty českobratrské a Církve bratrské 1919 – 1980. In: Sto let ve službách evangelia 1880 – 1980. Jubilejní sborník Církve bratrské. Praha 1981, s. 106.

^[12]Vstup církve do Svazu zamítnul její sjezd v roce 1926. První sjezd evangelíků v ČSR v Bratislavě 4., 5. a 6. července 1928. Praha s. d,s. 30.

^[13]Ustavující schůze Svazu evangelických církví v ČSR dne 2. února 1927v Praze v modlitebně českobratrské církve evangelické na Vinohradechv Korunní třídě. In: První sjezd evangelíků v ČSR v Bratislavě 4., 5. a 6. července 1928. Praha s. d, s. 128.

^[14]Sjezd projednával hlavně tři úkoly: 1) Přihlásit se k světovému křesťanskému hnutí pro jednotu i uplatňování křesťanských zásad ve veřejném životě, 2) zdůraznit speciálně náboženské poslání protestantů v Československu, 3) navázat větší kontakt se třemi evangelickými církvemi, které dosud do Svaz nevstoupily. První sjezd evangelíků v ČSR v Bratislavě 4., 5. a 6. července 1928. Praha s. d, s. 6 – 8.

^[15]ŠOUREK, Miloš: Úsilí o sblížení mezi církvemi. In: Církev v proměnách času. Praha 1969, s. 58. Podle názoru Josefa Smolíka: „Svaz si sice uložil jako jedenz významných úkolů zvýraznit podstatnou duchovní jednotu evangelických církví, nevěnoval se však vzájemným vztahům mezi církvemi a soustřeďoval se naakce manifestační a reprezentační povahy, které zdůrazňovaly mravní poslání evangelíků v národě.“ SMOLÍK, Josef: Snahy ekumenické a mírové. In: BROŽ, Luděk (ed.): O společenství služby. Soubor esejů o českobratrské evangelické cestě. Praha 1981, s. 76.

^[16]Sdružovala studenty různých národností i církevní příslušnosti. Vzniklav letech 1926 – 1927 rozštěpením hnutí křesťanského studentstva na skupinu orientovanou výrazně křesťansky (Akademická YMCA) a na Etické hnutí čs. studentstva. Ve svojí činnosti pokračovala Akademická YMCA i po válce. Pouchopení moci komunisty v roce 1948 však byla donucena svoji činnostu končit. SMOLÍK, Josef: Josef L. Hromádka. Život a dílo. Praha 1989, s. 65 –69.

^[17]K historii a významu Akademické YMCA viz ŠIKLOVÁ, Jiřina: Akademická YMCA v Československu a její příspěvek k formování studentstva ainteligence. Acta Universitatis Carolinae, Philosophica et historica 1967/1,Praha 1967, s. 61 – 94.

^[18]SMOLÍK, Josef: Snahy ekumenické a mírové. In: BROŽ, Luděk (ed.): O společenství služby. Soubor esejů o českobratrské evangelické cestě. Praha 1981, s. 79.

^[19]ŠOUREK, Miloš: Úsilí o sblížení mezi církvemi. In: Církev v proměnách času. Praha 1969, s. 59.

^[20]Diskusi kolem Hromádkovy knihy Katolicismus a boj o křesťanství (1925) shrnul sám Hromádka v úvodu ke knize HROMÁDKA, Josef Lukl: Cesty protestantského teologa. Praha 1927, s. 5 – 18. Viz též VOKOUN, Jaroslav: Hromádkův boj o křesťanství. Hromádka a evangelická katolicita. In: Nepřeslechnutelná výzva. Sborník k 100. výročí narození českého bohoslovce J. L. Hromádky 1889 –1989. Praha 1990, s. 24 – 35.

^[21]Nejrozsáhlejší česká římskokatolická eklesiologická práce z daného období pochází z pera Josefa Pospíšila. Hodně prostoru věnuje polemice s nekatolickými naukami o církvi, neboť právě v nauce o církvi vidí zásadní rozpor mezi církvemi: „Co Církev katolickou hlavně různí jednak od církví rozkolných, jednak od církví protestantských, jest nauka o církvi samé. Dokud v křesťanském světě nebude dosaženo společného přesvědčení, že Kristus založil jen Církev katolickou, aby až do skonání světa přivlastňovala všemu člověčenstvu ovoce jeho vykupitelského díla, odtud nelze na nějaký smír mezi jednotlivými církvemi ani pomysliti.“ Popření viditelné církvev období reformace „nyní Bůh na křesťanských národech trestá a bude trestati, dokud své viny nepoznají a kajícně se nevrátí zase k Církvi, kterou zrádně opustili. Kajícný návrat k Církvi katolické, toť jediná záchrana lidské společnosti.“ POSPÍŠIL, Josef: Co jest Církev? Brno 1925, s. 4 a 373.

^[22]Faktograficky bohaté a s jistou snahou o objektivnost je práce Františka Cinka, který analyzoval hnutí pravoslavné, československé a českobratrské v českých zemích letech 1920 – 1925, CINEK, František: K náboženské otázce v prvních letech naší samostatnosti 1918 – 1925. Olomouc 1925. První systematickou práci, mapující všechny nekatolické církve působící v českých zemích, jsou dvě v podstatě totožné práce Josefa Kubalíka z roku 1947. O jeho vztahu k nekatolíkům vypovídá doslov: „Všechny uvedené náboženské společnosti opět v osvobozené vlasti se ujímají horlivé činnosti. Dlužno sice doznati, že mnohým nezaviněně bloudícím a tápajícím, někdy i čistým a hluboce založeným duším, jež upřímně žízní po zdroji milostí Božích, byla některá, ba snad i několik z uvedených náboženských společností nekatolických dočasným útočištěm, jakousi průchodní stanicí na cestě do přístavu pravé Církve Kristovy. Než tento jediný pozitivní moment nedostačí k odůvodnění a oprávnění jejich existence v našem národě. “KUBALÍK, Josef: Nekatolíci v Čechách a na Moravě. Praha 1947, s. 121; KUBALÍK, Josef: České křesťanství. Církev Kristova a jiné náboženské společnosti v naší vlasti. Praha 1947, s. 234. Je ekumenicky neúnosné, že tato věta byla převzata také do mírně přepracovaného vydání práce, jež vyšlo v roce 1991, tedy 27 let po vydání dekretu Unitatis redintegratio. KUBALÍK, Josef: Křesťanské církve v naší zemi. Praha 1991, s. 171.

^[23]Z významných dokumentů učitelského úřadu k problematice ekumenismu v druhém desetiletí 20. století:

Dekret svatého oficia ze 4. července 1919 – připomíná zákaz z roku 1864 účastnit se na nekatolických sdruženích pro sjednocení křesťanů (jednalo se o reakci na rozhodnutí episkopální církve americké, která hodlala po misijní konferenci v Edinburgu v roce 1910 svolat celosvětové shromáždění křesťanů).

Svaté oficium odpovědělo dne 6. července 1927 na dotaz, zda je dovoleno katolíkům zúčastnit se ekumenických shromáždění nebo podporovat konference, jež mají za cíl znovusjednocení křesťanských skupin, NE (v souvislosti s první konferencí hnutí „Víra a řád“ v Lausanne v srpnu roku 1927)

Encyklika Pia XI. „Mortalium animos“ z 6. ledna 1928: ekumenické nekatolíky nazývá pankřesťany a vyzývá je: „Nechť se vrátí ke společnému Otci a on zapomínaje na urážky vržené na Sv. Stolici, přijme je se vší láskou otcovského srdce. “KUBALÍK, Josef: Ekumenická teologie. Aby všichni jedno byli. Praha s. d.[1974], s. 57 až 58. Viz též HROMÁDKA, Josef Lukl: Oekumenismus (K poslední papežské encyklice o sjednocení církví. In: HROMÁDKA, Josef Lukl: Theologie a církev. Praha 1949, s. 211 – 216.

^[24]Z článku Silvestra Braita (Na hlubinu 12, č. 8, s. 575) cituji podle HROMÁDKA, Josef Lukl: Za sjednocením církví. Oekumenická konference. In:HROMÁDKA, Josef Lukl: Theologie a církev. Praha 1949, s. 345.

^[25]ŠOUREK, Miloš: Úsilí o sblížení mezi církvemi. In: Církev v proměnách času. Sborník k 50. výročí spojení českobratrské církve evangelické. Praha 1969, s. 60. Jako příklad přátelských ekumenických kontaktů vzpomínám „přátelské dopisování“ mezi historiky Františkem Michálkem Bartošem a Augustinem Neumannem, o kterém se zmiňuje Bartoš ve svých pamětech, viz BARTOŠ, František Michálek: Vzpomínky husitského pracovníka. Praha 1969, s. 57.

^[26]ČERNÝ, Václav: Křik koruny české. Paměti 1938 – 1945. Brno 1992, s. 65.

^[27]RATAJ, Jan: O autoritativní národní stát. Ideologické proměny české politikyv druhé republice 1938 – 1939. Praha 1997, s. 11.

^[28]„V prvních říjnových dnech se náš život jakoby rozsypal pod ranou, která byla státu zasazena; málo zůstalo na svém místě, lidé se proměnili, z hněvu, ze zklamání, někteří ze strachu a zrady; politické strany, hlavní to sloupy, nanichž dosud spočíval stát, začaly o sobě pochybovat a uvolnily organizační hmat, v němž dosud držely lid; vůbec ožíval se rachot, pocházející z toho, že dosavadní organizace, dílo dvaceti a snad i více let, se rozpadala.“ popsal situaci změn Ferdinand Peroutka v článku z 30. listopadu 1938 k jmenování nového prezidenta Emila Háchy, viz PEROUTKA, Ferdinand: Počesku. In: PEROUTKA, Ferdinand: O věcech obecných II., s. 443.

^[29]RATAJ, Jan: O autoritativní národní stát, s. 15 – 16.

^[30]Tamtéž, s. 21 – 29.

^[31]O vzniku a požadavcích této opozice viz TRAPL, Miloš: Obrana demokracie a český politický katolicismus v letech 1935 – 1938, s. 89 – 112.

^[32]Během audience Hácha vyslovil potěšení, že Česko-Slovensko konečně navazuje dříve odmítané oficiální styky s tímto úřadem a uznává ho de iure. Podle TOMÁŠEK, Dušan – KVAČEK, Robert: Causa Emil Hácha. Praha 1995, s. 25. Za okupace se pražského velkopřevorství zmocnil František Bobe, který se stal konfidentem gestapa. Svatý stolec ho na žádost kardinála Kašpara zbavil všech kněžských funkcí. Bobe však neposlechl, terorizoval pražskou konzistoř, majetek řádu zašantročil do Německa a přičinil se o zatčení svých spolubratří. Po válce byl odsouzen a popraven. VAŠKO, Václav: Neumlčená II., s. 154.

^[33]RATAJ, Jan: O autoritativní národní stát, s. 129 – 130.

^[34]„Pro tento ‘zoufalý pokus o návrat ve středověk’, jak glosoval novou linii českého katolicismu K. Horký, nalézali integrální katolíci dějinnou inspiraci v ‘úsilí o rekatolizaci vlasti v době předbělohorské’“ Tamtéž, s. 133.

^[35]Tamtéž, s. 134.

^[36]„V manifestuse požadovalo sjednocení školství a národa okolo Krista. Nová škola měla býti školou katolickou s povinným vyučováním náboženství na základním a středním stupni. Zaměstnávání učitelů ateistů mělo být zakázáno zákonem.“                 Tamtéž,s. 135.

^[37]Tamtéž, s. 137.

^[38]Viz referát o tomto diskusním večeru PLECHÁČ, M.: Jednotou církví k vítězství evangelia. Křesťanská revue 12, 1938/39, s. 112 – 114.

^[39]Tamtéž, s. 113.

^[40]Jedním z bodů bylo doporučení hledat spolupráci také s církví československou, jež dosud stála poněkud stranou těchto sjednocovacích snah, viz zprávy z konference, Pro jednotu reformačních církví. Křesťanská revue 12, 1938/39, s. 228 – 229 a Konference českého křesťanského studentstva: Jimramov 1939 Křesťanská revue 12, 1938/39, s. 236 – 238. Na této konferenci přednesl Rudolf Říčan výše zmiňovaný referát o českých náboženských tradicích, jež v roce 1939 vyšel tiskem, zpráva o přednášce viz Křesťanská revue 12,1938/39, s. 238 – 242.

^[41]Využil pozvání k přednášce v Americe a přes Ženevu a Paříž tam odcestoval. SMOLÍK, Josef: Josef L. Hromádka, s. 84 a 86.

^[42]Podle Dějiny zemí koruny české II., s. 201 – 202.

^[43]V řadách protektorátní správy byla ovšem celá řada lidí, kteří se v rámci svého postavení snažili o rezistenci vůči německým záměrům a často spolupracovali i s odbojem (např. gen. Alois Eliáš).

^[44]Dějiny zemí koruny české II., s. 208.

^[45]O postavení a činnosti křesťanských církví v období okupace existuje dosud velmi málo literatury, kromě okrajových zmínek v celkových přehledech daného období se jedná jen o několik článků (B. Černého, T. Pasáka,v poslední době J. V. Polce a J. Smolíka, viz seznam literatury) a různé knihy vzpomínek (např. J. Šimsa a J. Machula). Podrobný přehled perzekuce římskokatolického kněžstva přináší práce LUDVÍK, František: České katolické kněžstvo s národem a lidem v boji, utrpení a práci pro lepší zítřek. Dokumenty – projevy – směrnice. Praha 1946.

^[46]PASÁK, Tomáš: Perzekuce katolické církve v Praze v letech 1939 –1945, s. 295.

^[47]Texty kázání, jež přispěla k jeho zatčení v září roku 1939 a věznění v koncentračním táboře až do konce války viz STAŠEK, Bohumil: Když křižovali český národ... Praha 1946.

^[48]V poslední vůli projevil pražský arcibiskup Karel Kašpar přání, aby při jeho pohřbu byla hrána a zpívána česká národní hymna. Arcibiskup zemřel dne 21. dubna 1941 a pohřební obřady vykonal vídeňský arcibiskup Theodor kardinál Innitzer 24. dubna v pražské katedrále sv. Víta. Přání arcibiskupa bylo vyhověno a při uložení jeho ostatků do arcibiskupské hrobky se ozvala česká národní hymna. Bezprostředně po pohřbu vyšetřovalo gestapo, kdo nařídil, aby byla hrána a zpívána hymna. Jen odvolání se na výslovné přání zesnulého, které bylo vyjádřeno v poslední vůli, zachránilo jeho spolupracovníky od bezprostřední perzekuce, protože gestapo považovalo tento čin za provokaci. PASÁK, Tomáš:Perzekuce katolické církve v Praze v letech 1939 – 1945, s. 296 –297.

^[49]Dva kanovníci tam zemřeli: Antonín Gebert (17. května 1942) a Antonín Bořek Dohalský (3. září 1942). Další dva se po tříletém vězení vrátili. Byl to Otto Stanovský, který však brzo zemřel na následky věznění (5. prosince 1945), dále pak Otakar Švec, který zemřel až v roce 1958 pro změnu po devítiletém věznění komunistickým režimem. LUDVÍK, František: České katolické kněžstvos národem a lidem v boji, utrpení a práci pro lepší zítřek, s. 12 –13. K případu kanovníka Otty Stanovského viz POLC, Jaroslav V.: Případ jmenování kanovníka Stanovského. In: KUBÍN, Petr: Sborník Katolické teologické fakulty III. Praha 2000, s. 87 – 92.

^[50]Zabrání kláštera, členové řádu do koncentračních táborů a na práci.

^[51]Zavření jejich gymnázií v Bubenči a na Velehradě, zabrána kolej v Benešově a residence u sv. Ignáce v Praze.

^[52]Zabrání kláštera a nemocnice v Praze, členové řádu většinou trpěli v koncentračních táborech. Viz LUDVÍK, František: České katolické kněžstvo s národem a lidem v boji, utrpení a práci pro lepší zítřek, s. 12 –13.

^[53]Za nejvážnějšího kandidáta na úřad pražského arcibiskupa byl považován kanovník Antonín Bořek Dohalský, který však byl nepřijatelný pro německé úřady. Z německé strany o tuto hodnost usiloval například metropolitní kanovník Josef Grüner a především prior maltézského řádu Franz Bobe, po válce popravený konfident gestapa, který si údajně nechal v Římě v listopadu roku 1942 zhotovit celé oblečení pro hodnost arcibiskupa. Viz MACHULA, Jaromír: Vatikán a Československo (1938 – 1945), s. 43.

^[54]POLC, Jaroslav V.: Případ jmenování biskupa do Českých Budějovic v roce 1940. In: KUBÍN, Petr: Sborník Katolické teologické fakulty III. Praha 2000, s.71 – 86.

^[55]ŠUVARSKÝ, Jaroslav: Biskup Gorazd. Praha 1979.

^[56]„Množství členů Ymky a zvláště AY (= Akademická YMCA – M. V.), kteří se přímo účastnili protifašistického odboje, svědčí o tom, že tato výchova nebyla pouhou nezávaznou proklamací hezkých myšlenek, ale že skutečně ovlivnila ajednoznačně orientovala své členy.“ ŠIKLOVÁ, Jiřina: Akademická YMCAv Československu a její příspěvek k formování studentstva a inteligence, s. 92 – 93. Tamtéž je uveden neúplný seznam členů Akademické YMCA, kteří se zúčastnili v odboji, popřípadě zahynuli v koncentračním táboře, z nichž nejznámější byl sekretář Jaroslav Šimsa.

^[57]Během druhé světové války bylo např. zlikvidováno vedení Evangelické církve augsburského vyznání ve východním Slezsku (dnes Slezská církev evangelická a.v.) a církev se stala součástí německé evangelické církve, jejíž konzistořsídlila ve Vratislavi. ČERNÝ, Pavel: Církve a náboženské společnostiv ČSSR, s. 166.

^[58]Viz HOFFMANN, Bedřich: A kdo vás zabije... Život a utrpení kněžstvav koncentračních táborech. Přerov 1946, 4. vydání; BENEŠ, Josef: Kaine, kde je tvůj bratr? Medailonky českých katolických kněží – obětí fašismu. Praha1971.

^[59]ŠOUREK, Miloš: Úsilí o sblížení mezi církvemi. In: Církev v proměnách času, s. 60 – 61.

^[60]Rozhovor s Milošem Bičem.

^[61]„S Josefemj sme si tykali. Teď si představte, když se v roce 1947 objevil již jako arcibiskup pražský v Domažlicích na vavřinecké pouti, tak jsem si řekl, že ho musím pozdravit. Dopoledne jsme měli bohoslužby, katolíci svoje a my svoje. Odpoledne byla na sokolišti veliká národopisná slavnost. Cestou mě potká katolický katecheta, že ho posílá arcibiskup, že by se chtěl setkat se známými z koncentráku. Šel jsem na sokoliště. Uprostřed bylo pódium, na něm malý arcibiskups fialovou čepičkou a šerpou a důstojní velebníci s náležitým objemem, to byl nápadný rozdíl. Já jsem si říkal, jak ho oslovím. Abych mu políbil prsten, to mě ani nenapadne, to u nás v církvi není zvykem a já si to ani nebudu zvykat. Přece mu ale neřeknu: „Nazdar Pepíku“. Nevěděl jsem tedy jak ho oslovit, ale šel jsem rovnou na pódium a říkám: „Nazdar, já jsem Bič.“ On na to: „Vítám tě hochu“. Postaru mi hned tykal. Jako jsme si byli blízcí i v koncentráku, tak i tady. Hned mě objal a poplácal po zádech. Ti velebníci koukali a valili oči, protože to pro ně bylo něco nezvyklého. Také tisícové zástupy na sokolišti se koukali. V novinách potom psali, že se setkali dva význační představitele dvou význačných církví. Tak jsem se stal význačným představitelem své církve. To bylo takové jedno pěkné bratrské setkání po osvobození.“ Rozhovor s Milošem Bičem.

^[62]„S přednáškami to začalo již v Terezíně, kde jsme se setkali s Merellem poprvé v roce 1943. (Merell byl zatčen 14.8.1943 a internovánv Zásmukách, na Pankráci, 20.10.1943 – 5.12.1944 v Terezíně a od8.12.1944 v Dachau. Bič byl zatčen 28.5.1940 a vězněn na mnoha místech, v Terezíně byl do začátku února 1944, poté v Buchenwaldu a od7.1.1945 v Dachau, podle HOFFMANN, Bedřich: A kdo vás zabije..., s. 334 a340.) Světnice byla původně plánovaná pro 45 vězňů, tři pryčny nad sebou po 15. Ve skutečnosti nás tam bylo 45 na jedné pryčně. To nás všechny sbližovalo. To nebylo možné, nějak se tam mezi sebou hádat. To by bylo peklo. Když jsme byli pohromadě, zamkli jsme celu. „Faráři řekni nám něco.“ Tak jsme konali přednášky. Neměli jsme žádný materiál. Mluvili jsme z patra, bez přípravy a bez poznámek. Téma bylo někdy dáno, někdy vyžádáno. Byli jsme dva a měli jsme tam mezi sebou ještě třetího. Byl to čsl. farář ze Kdyně u Domažlic, Linhart Hodík, se kterým jsem se znal ještě z civilu. Nakonec se dostal do Buchenwaldu, když jsem tam byl já, a při operaci tam zemřel. S Merellem jsem se znovu setkal v Dachau. Tam jsme byli pohromadě duchovní všech českých vyznání, která se tam objevila. Byl tam také J. Beran (Beran byl zatčen 6.6.1942 a od 4.9.1942 byl v Dachau, viz HOFFMANN, Bedřich: A kdo vás zabije..., s.330.).“ Z rozhovoru s Milošem Bičem. O těchto ekumenických mezilidských kontaktech a přednáškách v koncentračních táborech napsal Miloš Bič také ve svém příspěvku do sborníku k 70. narozeninám Jana Merella, viz BIČ, Miloš: Před třiceti lety. In: Slovo a život. Sborník studií vydaný k sedmdesátým narozeninám prof. ThDr. Jana Merella děkana Cyrilometodějské bohoslovecké fakultyv Litoměřicích. Praha 1974, s. 13 – 17.

^[63]Rozhovor s Milošem Bičem.

^[64]Viz LUDVÍK, František: České katolické kněžstvo s národem a lidem v boji, utrpení a práci pro lepší zítřek, s. 44 – 46 (manifest), 47 – 71(porada).

^[65]Odlišná situace byla na Slovensku. Poválečné události pečlivě vylíčil VAŠKO, Václav: Neumlčená. Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce I. – II. Praha 1990.

^[66]VAŠKO, Václav: Neumlčená II, s. 177 – 184; KAPLAN, Karel: Stát a církevv Československu v letech 1948 – 1953, s. 11 – 18 a 124.

^[67]Údajně vybízel k založení „Sboru na ochranu náboženského života a práv“. Vycházel přitom z příkladu spolupráce mezi římskými katolíky a evangelíky přiobraně proti nacistickému duchovnímu útlaku, která byla patrná především v zahraničí. Heidler vybízel k založení grémia, které by preferovalokonkrétní kroky a plány před teoretickými diskusemi. Sbor měl pracovat přirespektování plné autonomie jednotlivých církví a s přísným vyloučenímjakýchkoliv dogmatických diskusí. Jeho hlavním úkolem mělo být pozorováníveřejného života v zemi a reagování na vše, co by ohrožovalo základynáboženství a mravnosti. Jako příklad Heidler uváděl témata: mír ve světě,náboženská vysílání v rozhlase a filmu, ochrana rodiny, zachování náboženství naškolách, ochrana mravů mládeže, respektování nedělního klidu a pod. Informacez dobového tisku od Pavla Zacha. Na sympoziu ve Frankenu v Německuv roce 1978 Heidler vzpomínal např. na spojení s evangelickýmduchovním Přemyslem Pittrem, za kterým jej poslal pražský arcibiskup. VAŠKO,Václav: Neumlčená I., s. 238.

^[68]Heidler odešel na podzim 1949 do exilu. Ekumenické vztahy na českém území později nepřímo ovlivnil minimálně ještě jednou a to tím, že z podnětu německých biskupů připravil slavný projev kardinála Berana na Druhém vatikánském koncilu, jímž kardinál podpořil Deklaraci o náboženské svobodě a vyjádřil lítost nad Husovým upálením. K tomuto projevu viz JANDOUREK, Jan:Tomáš Halík. Ptal jsem se cest, s. 134. Ekumenické problematice se věnoval rovněž na stránkách exilového časopisu Studie.

^[69]VAŠKO, Václav: Neumlčená II, s. 237 – 238.

^[70]Tamtéž.

^[71]Viz samostatně vytištěný text výzvy, který vlastním.

^[72]K tomuto tématu existuje již dnes rozsáhlá literatura, ve svém textu seopírám především o práce Karla Kaplana a o přehled v Dějiny zemí koruny české II. Praha 1992, s. 268 – 271.

^[73]O procesech viz KAPLAN, Karel: Nekrvavá revoluce. Praha 1993.

^[74]KAPLAN, Karel: Stát a církev v Československu v letech 1948 – 1953.Brno 1993. I v dalším líčení církevní politiky státu se opírám o tutopráci.

^[75]Rychlá a rázná opatření biskupů a Vatikánu proti Katolické akci nakonec zapříčinily neúspěch této akce. Kněží hromadně odvolávali své podpisy pod jejím prohlášením. Katolická akce se nestala hnutím v rámci církve, protože byla okamžitě postavena mimo její řady exkomunikací. Už na podzim 1949 hlásily krajské orgány, že činnost akce v okresech je nulová. Řada pokusů oživit její činnost v letech 1950 a 1951 skončily nezdarem. Osud Katolické akcebyl jedním z mála konfliktů s církví, který komunistická státní moc prohrála. Tamtéž, s. 73 – 92.

^[76]O církevních procesech viz např. KAPLAN, Karel: Nekrvavá revoluce, s. 291 –312.

^[77]VAŠKO, Václav: Pátá kolona v církvi. Praha 1996, s. 8 – 12.

^[78]Citováno podle VAŠKO, Václav: Neumlčená II., s. 104.

^[79]Zvláštní přízeň komunistického režimu vůči této církvi symbolizovala skutečnost, že někteří příslušníci či bývalí duchovní církve zastávali důležité odborné funkce v církevním oddělení Národní fronty a poté ve Státním úřadu pro věci církevní. KAPLAN, Karel: Stát a církev v Československuv letech 1948 – 1953, s. 124 – 125.

^[80]O poúnorovém postoji Josefa Lukla Hromádky se po roce 1989 vedli mezi evangelíky bouřlivé diskuse a polemiky.

^[81]KAPLAN, Karel: Stát a církev v Československu v letech 1948 – 1953, s.122 – 123.

^[82]Jen dodávám, že řeckokatolická církev byla v Československu zlikvidována úplně v tzv. „akci P“ v dubnu roku 1950, kdy byli věřící donuceni schválit manifest o přestupu řeckokatolických věřících k pravoslaví.

^[83]Důkladné zpracování církevní politiky státu v letech 1953 – 1968 není dosudk dispozici. V současnosti církevní politiku druhé poloviny padesátých let zpracovává Jaroslav Šebek.

^[84]KAPLAN, Karel: Stát a církev v Československu v letech 1948 – 1953,s. 163 – 181.

^[85]SALAJKA, Milan: Ekumenické kapitoly, s. 58 – 59.

^[86]ŘÍČAN, Rudolf: Padesát let Komenského evangelické bohoslovecké fakultyv Praze, s. 70 – 71.

^[87]K počátkům Křesťanské mírové konference viz zajímavá práce ze západoevropského pohledu, která považuje Prahu za druhé významné ekumenické centrum vedle Ženevy, HUDAK, Adalbert: Die Prager Friedenskonferenz. Kirche und kommunistischer Totalstaat in der Begegnung. München 1964.

^[88]SALAJKA, Milan: Ekumenické kapitoly, s. 60 – 62.

^[89]BÍLEK, Jiří: Pomocné technické prapory 1950 – 1954. Vznik, vývoj, organizace ačinnost. Praha 1992.

^[90]VAŠKO, Václav: Neumlčená II., s. 213 – 217.

^[91]BÍLEK, Jiří: Pomocné technické prapory 1950 – 1954, s. 16 – 17.

^[92]Viz portrét J. S. Trojana ve sborníku HALAMA, Jindřich (ed.): 75 letEvangelické bohoslovecké fakulty v Praze, s. 81 – 83.

^[93]Informace od Miloše Biče.

K sňatku uzavřenému arcibiskupem Milingem v rámci skupinového oddávání v Moonově sektě.

Televize a tisk rozšířily na sklonku května (DT 29. a 31. 5.) zprávu o „sňatku“, který uzavřel arcibiskup Milingo během skupinového oddávání u moonistů. Stalo se tak přesně podle gusta oněch proticírkevně laděných lidí, kterým působí škodolibou radost, pohlížet na katolickou církev s posměchem. Hodilo se to nejen jim, ale i lidem uvnitř katolické církve, jejichž osvícenecké chápání víry se nedokázalo snést s působením tohoto afrického biskupa. Cítili se jím zostuzeni a arogantně se od něj distancovali. Mám tváří v tvář tomu všemu podezření, že za tím stojí mistrovský kousek ďáblův, ve vlastním smyslu tohoto původem řeckého slova. Výsměch je téměř nasnadě a celá řada škodolibých lidí se k němu ráda přidá a chopí se prvního kamene.

Sám jsem byl přímým svědkem, když arcibiskup Milingo prováděl exorcismy a vedl bohoslužby za uzdravení. Znám ho z delšího osobního rozhovoru. Stál jsem při modlitbě exorcismu v jednom zvlášť těžkém případu přímo vedle arcibiskupa Milinga a osobně mohu dosvědčit okamžité a dodnes trvající uzdravení.

Vím o jeho pocitu pokoření a dotčenosti, který plynul z odmítavého přijetí jeho služby uzdravování, kterou prokazoval lásku k bližním. Podle příkazu Kristova pomohl nespočetnému množství bratří a sester, kteří trpěli na duši. Velká část duchovních se o takové lidi nestará. Nezbývá jim na to čas, protože jsou zapleteni do aktivit tohoto světa. Dnes jsou koneckonců popírána fakta o uzdravení ze zdravotních a duševních potíží, která se nedají medicínsky vysvětlit, ale která jsou dokumentována v Písmu svatém. Písmo o nich mluví jako o uzdravení z ďábelských pout. Myšlení znuděné vědeckým materialismem s tím má své problémy a známé teologické proudy také přejímají tento způsob uvažování.

Existuje rčení: „Nic člověka nedokáže pokořit tak, jako když mu někdo dá najevo, že už není potřebný.“ Kardinál Sodano Milinga odvolal, a to krátce poté, co byl Milingo papežem v „Pontificio consiglio per la pastorale dei migranti“ potvrzen ve svém úřadu. Tím mu také odňal autoritu v jeho působišti. Vlivem těchto událostí muselo zákonitě dojít k zásadnímu otřesu Milingovy duchovní i etnické identity. Italské diecéze si ještě přisadily. Bylo mu zakázáno v nich působit. Další země jako Německo se tohoto problému zbavily tak, že vydaly paušální zákaz jeho působení v nich. Arcibiskup Milingo odchází do rakouského exilu. Byl nakonec už jen biskupem pocházejícím z černé Afriky, „excentrikem“, „černouovcí“ uprostřed nominální kolegiality? Je jisté, že právě ona se cítila být vydána všanc posměchu kvůli jeho „příhodám s čerty“, když mu toto jeho vnitřní přesvědčení bylo stále trpěno. „Papež,“ řekl arcibiskup Milingo, „mne chtěl vždycky chránit.“ Neměli bychom se i my pokusit vžít se do jeho zraněné duše?

Ať už se tu stalo cokoli, zůstane nám to pravděpodobně na dlouho skryto, je to něco nepochopitelného, co bezpochyby mnohé, a mne také, šokovalo. Ale nikomu nepřísluší dělat ukvapené závěry. Z mého zaměstnání mám zkušenost s mnohými případy, kdy se citliví lidé ve srovnatelných situacích v důsledku ztráty vědomí vlastní hodnoty stali zcela labilními a prodělali velký životní „kotrmelec“. Z profánního života známe tyto reakce jako důsledek šikany v zaměstnání. Kdo může vyloučit, že sekta známá svými rigorózními strukturami a profesionálním vymýváním mozku, která má téměř neomezené finanční prostředky, nemohla tohoto člověka dostat do svých spárů? Milingo se stal snadnou obětí hlavně poté, co ho existenciální potupa a psychická bezmocnost uvrhly dodeprese a rezignace. Stal se obětí zvlášť vhodnou pro účely propagandy a antikatolického resentimentu.

Onen arcibiskup Milingo, kterého jsem viděl v televizi a na obrázcích v tisku, nebyl ten samý, jakého jsem ho znal dříve. Způsob, jakým byla pro média zinscenována jeho „svatba“ s ženou, kterou znal tři dny, byl tak nezvykle skurilní, že se vysmíval vší opravdovosti a vážnosti. Vnější vzhled a chování biskupa neodpovídaly mým vzpomínkám. Kdo se blíže zabýval subtilními i masivními praktikami a možnostmi radikální sekty, ten se nezbaví podezření, že to, co nám bylo televizí (zjevněcíleně) prezentováno jako nepochopitelné a neuvěřitelné, silně připomíná symptomy vymytí mozku. Pro mne je tento druh vysvětlení mnohem přijatelnější než tlachání o „odpadnutí od víry“ nebo „demonstraci proti celibátu“. Měli bychom si dát pozor na výčitky, škodolibost nebo obviňování. Neměli bychom odsuzovat, a tím se sami stávat odsouzeníhodnými za naši přehnanou samospravedlnost. „Felice in vista, dentro e trista“ (Navenek radostný – uvnitř smutný). To je můj dojem z člověka jménem Milingo, kterého znám a viděl jsem ho v televizi. Modleme se za tohoto biskupa, který ne bez přispění jiných upadl do tísně. Začněme s tím ještě dnes.

Die Tagespost, Nr. 70/71, 12. 6. 2001. Přeložila Petra Skálová.

Má-li být při každém křtu svěcena s výjimkou velikonoční doby křestní voda, pak zůstává křestní pramen – křtitelnice – většinou bez vody. K čemu má ale křtitelnice sloužit, jestliže nemá být podle obnovené křestní liturgie pouze zdánlivá? Úvod ke křtu dětí tuto otázku předpokládá a proto stanoví: ,,V každém případě mají kněží dbát na to, aby byla v kostelích udržována křtitelnice. Ta má být místem křtu a podle možností má sloužit při svěcení křestní vody jako nádrž. Také připomíná věřícím v době, kdy v ní není uchovávána křestní voda, jejich vlastní křest“.

Pro úpravu křtitelnice vždy platila následující kritéria: měla mít v prostoru kostela zvláštní místo, a v tomto místě se skutečně mělo křtít.

Tato kritéria platí také pro křtitelnici v obnovené liturgii. Vycházíme-li z toho, vyplývají pro její úpravu další pokyny. Společné slavení, pokud možno spojené i s nedělním slavením eucharistie v obci, které vyžaduje podstata křtu, vyžaduje takové místo pro udělování křtu, které je vzorném poli celé obce. Pak už ovšem nepřipadají v úvahu zvláštní křestní kaple nebo křtitelnice u vchodu do kostela, ale spíše nějaké místo v blízkosti oltáře, přičemž bychom se měli ovšem vyvarovat kumulaci funkčních míst v prostoru oltáře. V každém případě musí být přinejmenším možné, aby se obec, shromážděná ke křtu, vešla kolem křtitelnice.

Protože se křestní voda, svěcená o velikonoční vigilii, uchovává v křtitelnici jen do neděle Letnic, aby se v této velikonoční době zdůraznila užší souvislost mezi křtem a velikonočním tajemstvím, v průběhu liturgického roku se podoba křtitelnice změní. Musí tedy za prvé nabízet možnost k uchování vody, za druhé musí být určena ke svěcení vody a musí umožnit samotný křest. Nabízí se rozčlenění na menší horní záchytnou nádržku, v níž je bezprostředně před každým křtem svěcena voda, a na větší spodní nádržku, nad níž se křtí a z níž může voda odtékat. Pro to již existuje pozoruhodné praktické řešení např. ve farním kostele St. Marien in Rheine, kde je křtitelnice na kraji presbyteria. Podobně jako ve venkovské studni zde vytéká voda ze sloupu, který je zároveň podstavcem pro paškál, nejprve do malé a odtud do větší nádržky, odkud odtéká voda potrubím do země, kde se vsakuje. Křtí se nad velkou nádržkou. Protože přitéká a odtéká stále nová voda, kterou je možné ohřát, je možné křtít i ponořením. ,,Není pochyb o tom, že to je návrat k dlouho existujícímu apoštolskému zvyku křtít v živé, tj. tekoucí vodě, který velmi posiluje sílu symbolu tohoto základního svátostného znamení. Křest ponořením je bezesporu mnohem vhodnější k vyjádření účasti na Kristově smrti a na zmrtvýchvstání“ (E. J. Lengeling).

I když křtitelnice neobsahuje po většinu roku žádnou vodu, přesto připomíná obci její důležitou úlohu – začlenění nových členů do těla Kristova, a tím i do lidu božího. Kdyby voda stále pomalu tekla, mohlo by to navíc vyjadřovat v ní obsažené znamení života.

Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, s. 63-65, přeložil Ondřej Bastl

Krok k blahořečení Charlese de Foucauld

Vatikán (KAP) – Heroický stupeň ctností byl oficiálně přiznán Charlesi de Foucauld, mnichu a misionáři, zavražděnému v roce 1916.

Charles de Foucauld žil uprostřed Tuaregů na Sahaře „pokoru, chudobu a lásku Krista“ a sám sebe pokládal za bratra všech křesťanů, židů a muslimů, řekl kardinál Jose Saraiva Martins, prefekt vatikánské Kongregace pro blahořečení a svatořečení.

Celkem 52 zemřelých příkladných křesťanů obsahuje dekret o heroickém stupni ctností. Pro vlastní blahořečení chybí pouze alespoň jeden uznaný zázrak.

Charles de Foucauld se narodil roku 1858 ve Štrasburku. V mládí se odcizil víře a žil „tak jak se žije, když vyhasly poslední jiskry víry“. Dědictví po rodičích mu umožnilo svobodný život. V roce 1876 vstoupil do armády, kterou v roce 1882 opět opustil a vypravil se na výzkumnou cestu do Maroka. Expedice měla takový vědecký úspěch, že mu vysloužila zlatou medaili Geografické společnosti.

Foucauld byl fascinován severoafrickým islámem. Napsal: „Islám mnou hluboce otřásl. Díky této víře a lidem, kteří žijí v neustálé přítomnosti boží, jsem začal tušit, že musí existovat něco většího a pravdivějšího, co přesahuje shon tohoto světa.“ Ve dvaceti osmi letech pak prožil Foucauld obrácení a stal se věřícím křesťanem.

Po pouti do Svaté země uvažoval nejdříve o tom, že vstoupí ke trapistům. V Nazaretu pracoval pak tři roky jako zahradník v jejich klášteře. Ale poté, co se stal knězem, se rozhodl vrátit na Saharu, aby tam trvale žil jako misionář. Nejdříve se usadil v Beni-Abbésu, a později přesídlil k Tuaregům do Tamanrassetu.

Během svého života s Tuaregy se naučil jejich řeč, překládal jejich poesii a vydal ilustrovaný slovník. Krátce potom založil náboženskou společnost, která se opírala o Písmo, eucharistii a apoštolát.

Večer 1. prosince 1916 byl Charles de Foucauld, nazývaný Malý bratr Karel od Ježíše, přepaden skupinou ozbrojených mužů, kteří u něj hledali zbraně a cennosti. Ti ho pak při náhlém útěku zastřelili.

Dnes existuje deset náboženských společenství, která svou spiritualitu odvozují od Foucauldova charismatu. Jsou např. Malí bratři Ježíšovi, Malé sestry Ježíšovy, laická Společnost Charlese de Foucaulda. Papež Pavel VI. i papež Jan Pavel II. mluvili o Foucauldovi jako o bratru všech lidí a vzoru blíženské lásky.

Jáhenství žen bez pochyb

Linec (KAP) – Zazavedení diakonátu žen v katolické církvi se vyslovil výbor pro ženy v diecézi Linec. Podle ní je stálý diakonát žen zapomenutý úřad katolické církve, který může být obnoven v jednotlivých diecézích papežským indultem (povolením). Teologická diskuse odstranila všechny pochyby o ordinaci ženy na jáhenku. Římsko-katolická církev musí pro zachování své věrohodnosti v hlásání spásy diakonát žen opět obnovit. To, že ženám není umožněn přístup k církevnímu úřadu, je neslučitelné s teologickým názorem o stejné hodnotě muže a ženy. Zavedení diakonátu žen by bylo potřebným znamení pro obnovu ztracené spoluúčasti žen a mužů v struktuře úřadů církve.

Italský teolog říká, že je možno uvažovat oženě kardinálovi

Řím (KAP) – Ženy byse mohly podle mínění italského teologa Severina Dianicha v budoucnu státkardinály. Kardinálská hodnost není totiž vázána na svěcení, a kardinálem taknemusí být výlučně kněz nebo biskup. Ustanovení kardinálů také nelze vztáhnoutke Kristu, vyvinulo se mnohem později. V případě obnovení diakonátu žen byse mohly stát kardinály například jáhenky. Papež či koncil by mohl ustanovit,že do kolegia kardinálu mohou mít zcela obecně přístup i laici. V historii sekardinály stalo mnoho nekněží. Jako poslední to byl německý kardinál TheodulfMertel (1806-1899), který sloužil jakoministr za papeže Pia IX.

Teolog Metz ocenil filosofa Habermase

Bonn (KAP) –Emeritní münsterský fundamentální teolog Johann Baptist Metz, který je pokládánza zakladatele nové politické teologie, byl potěšen udělení mírové cenyněmeckých knihkupců filosofovi a sociologovi Jürgenu Habermasovi (71). Habermasje podle něj filosof s intelektuální i občanskou kuráží. Bylo načase, že tatodůležitá postava německých dějin s celosvětovým profilem tuto cenu obdržela.Habermas vykonal mnoho duchovní práce pro mír a také hrál kritickou inspirujícíroli pro mírovou práci v teologii. Metz podtrhl, že Habermase nelze povrchněoznačovat za levičáka. Filosof varovaljako první před nebezpečím levicového fašismu v Německu.

Habermas zprostředkoval více nežpro jednu generaci náhledy na duchovní situaci doby a je světovou čtenářskouobcí nazírán jako výrazný německý filosof. Svou teorií společnosti pokračoval vtradici kritického objasňování a za základ vší státní moci a demokratickéobce považoval svobodu a spravedlnost.

Habermas se narodil roku 1929 vDüsseldorfu. Vyučoval mezi jiným v Heidelbergu, Starnbergu a jako nástupce MaxeHorkheimera ve Frankfurtu. Od roku 1994 je v důchodu. Je pokládán za zástupcefrankfurtské školy, založené Horkheimerem a Adornem. V tzv. sporu historiků sev roce 1986 postavil důrazně proti relativizaci nacistických zločinů.

Kritika nových římských liturgický pokynů

Londýn-Bonn (KAP) –Nové pokyny Vatikánu o základních bohuslužebných textech podle biskupa vGallowayi ve Skotsku, Maurice Taylora, nevyhovují demokratickému duchu II.vatikánského koncilu. Dokumenty posilují církevní centralismus a odebírajímístním biskupům kompetence. Koncil přitom zdůrazňoval subsidiaritu a rozšířeníkompetencí na co nejnižší úroveň. Skotský biskup je předsedou Mezinárodníkomise pro anglický jazyk v liturgii.

Nařízení Liturgiam authenticamzavazuje všechny biskupské konference a řády, které mají do pěti let předložitnový překlad liturgických textů při co nejširším zahrnutí nových předpisů.Rozhodně je zakázáno použití feministických překladů jako „Ducha Svatá“ nebo„Otec a Matka naše“.

Německá biblistka Marie-TheresWackerová z Münsteru vidí v liturgických nařízeních sebezbožnění mužskéhoprincipu. Také v gramatice vězí ideologie, říká. Wackerová kritizovala i to, žek překladu mají sloužit pouze latinské texty, které v sobě nesou podstatnéprvky latinské gramatiky, a ztrácí se tak mnohé určité významy. Například pojemcírkev je v řečtině ekklesia ženského a v hebrejštině kahal mužskéhorodu. Duch, latinsky spiritus, je nazýván v Novém Zákoněto pneuma, v hebrejské bibli ten nebo ta ruach.Tak je v bibli Bůh přestavován ženskými obrazy a pojem církev mužskými. Tato pohyblivostgramatiky by se měla chápat jako poukaz na biblický zákaz zobrazování, podtrhlafeministická teoložka.

Římská nařízení odmítajívýslovně změny gramatického rodu při překladu Otec, Syn a Duch svatý, jaknavrhují feministické teoložky. Také církev má být ženského, a nestředního rodu.

Stále více zahraničních kněží v USA

Washington (KAP) –Počet ze zahraničí pocházejících katolických kněží v USA stále stoupá. 28procent ze 400 kandidátu kněžství, kteří budou letos vysvěceni, se narodilo vcizině, sdělila biskupská konference Spojených států. Nejvíce pocházejí zMexika a dále z Vietnamu. Jejich průměrný věk je 36,2 roků, tři procenta znich jsou starší 60 let.

Také u kandidátů narozených vUSA tvoří Hispánci vysoký podíl, okolo třinácti procent. Sedm procent budoucíchkněží má asijské předky, ale jen jedno procento jsou Afroameričané. Podlestatistik absolvovala většina čekatelů kněžství církevní školu. Kolem 50 až 60procent z nich patřilo k ministrantům nebo lektorům. Devadesát procent udává,že vstup do semináře byl podpořen rozhovory s duchovními.

Skotští reformovaní: ano klonování embryí

Edinburg (KAP) –Refomovaná církev Skotska se na svém generálním shromáždění v Edinburghuvyslovila pro možnost vytváření terapeutických embryonálních klonův případě léčby např. Alzheimerovy nebo Parkinsonovy choroby. Embrya všaknesmí být starší než 14 dní a musí být zároveň vyčerpány veškeré další léčebnémožnosti. Delegáti se vyslovili proti produkci „přespočetných“ embryí kvýzkumným účelům. Generální shromáždění skotské státní církve apelovalo nabritskou vládu, aby vydala zákon zakazující klonování lidí. „Kdyby by se však přece jen narodilo klonovanédítě, bylo by také plně člověkem k obrazu Božímu.“

Zapoměli na Emauzy ČR…

Poznámka k článku „Bezdomovci a my“ Eduardya Stanislava Heczkových v čísle 6/2001.

Z článku bezesporu vyplývá, žeautoři problematice věnovali dosti času ke studiu statistiky a informacídostupných na pracovních a městských úřadech. Proto jim asi unika informacedostupná všem Okresním úřadům a Ministerstvu práce a soc. věcí, že existujíEMAUZY ČR.

Naše organizace je občanskésdružení registrované u MV ČR od roku 1991, navazuje na myšlenky a prácifrancouzského kněze známého jako abbé Pierre.

Práci s bezdomovci a lidmi naokraji společnosti (v plném rozsahu dle rozpracování zmíněného článku)směrujeme jako resocializační projekt pro samostatné domy roztroušené porepublice, které jsou centrálně řízeny z Rychnova n. Kn. a jsou pro nězávazné stanovy a ostatní vnitřní předpisy.

Základní body lze shrnout takto:

Každý klient musí pracovat podlesvých fyzických a psychických schopností, musí se vzdát násilí, drog, alkoholua vytvářet společenství při společné práci i ostatní činnosti. Tímtozpůsobem vytváříme společenství nahrazující rodinu. Pro klienty je z našístrany zajištěno ubytování, strava, práce na vlastních zemědělských farmách a vdílnách a veškerá sociální a případně speciální terapeutické pomoc.Doba pobytu není omezena, individuálně se pohybuje od měsíců i po roky, zejménau několika resocializovaných klientů, kterým naše práce přirostla natolikk srdci, že se stali našimi stálými zaměstnanci - vedoucími jednotlivýchpracovišť, případně i domů.

Současně zaměstnáváme ineumístitelné lidi z úřadů práce na VPP v místech našich středisek a prosociálně slabé a potřebné poskytujeme ošacení a nábytek z vlastníchzdrojů. V případě živelních katastrof u nás poskytujeme mimoto ještě pomocprací a dodávkami šatstva. Těmi pomáháme i při krizových situacíchv cizině (misie, charitativní pomoc…).

Kapacitu máme pro 200pracovníků, z čehož je cca 60 % bezdomovců. Ročně jich projde našimi domy 350,a z toho se téměř polovina vrací do normálních pracovních poměrů.

Financování chodu: 50 %refundace mezd z úřadu práce (VPP), 17 % dotace MPSV, 10 % granty z našichnadací, 10 % granty, sponzorské a jiné dary ze zahraničí, 5 % dary odtuzemských soukromých dárců, 2 % sponzorské dary z tuzemska.

Našim cílem je postupněpřecházet k finanční soběstačnosti, zatím se však potýkáme se zoufalýmnedostatkem financí, zejména na rekonstrukce budov a prostor pro bydlení apráci klientů, protože v některých domech nejsme schopni pro klienty zajistitani důstojné ubytování a z peněz na provoz a jídlo se částky na investiceušetřit nedají. Přitom nejsme schopni zajistit pobyt pro zájemce z dalšíchregionů.

Fridolín Zahradník

Dalšíi nformace:

EMAUZY ČR

Ekologická 10, 516 01 Rychnov n.Kn.,

tel.: 0445 - 534 580, 531961

email: emauzy@atlas.cz

www: http://emauzy.euweb.cz/

IČO 42884861

bankovní spojení 1240461329/0800