Dhuoda byla žena, která žila v polovině 9. století. Pro svého šestnáctiletého syna Viléma, který právě přišel ke dvoru Karla Holého, napsala Příručku (Liber Manualis). V předmluvě této knihy Dhuoda podává zprávu o tom, že se 29. června 824 v Cáchách provdala za vévodu Bernarda za přítomnosti jeho příbuzného, císaře Karla Velikého, a císařovny Judity. Pomáhala svému manželovi v jeho záležitostech ve španělské marce, která se v té době nazývala Septimánie, a 29. listopadu 826 přivedla na svět syna, jenž dostal jméno Vilém po dědečkovi, bratranci Karla Velikého, který na konci života založil opatství v Gellone (Saint-Guilhem-le-Désert). V roce 827 vévoda Bernard zvítězil nad Araby a byl jmenován komořím (camerarius) v Cáchách. Svoji ženu usadil v Uzès, když ji předtím požádal, aby mu pomohla s vypůjčováním peněz od židů – jedná se o první známý příklad v této oblasti. Bernard zajíždí do Uzès jen zřídka. Byl zde zřejmě po smrti Ludvíka Pobožného, protože Dhuoda nás zpravuje o tom, že se jí 22. března 841 narodil druhý syn. Zároveň píše, že jméno svého chlapce ani nezná, protože Bernard ho nechal ještě před jeho křtem odvézt biskupem Elephantem, aby se sám postaral o jeho výchovu. V Příručce Dhuoda žádá Viléma, aby její knihu bratříčkovi přečetl, až bude starší. Dhuoda zůstává sama a jistě se dovídá o nesvárech mezi dědici Ludvíka Pobožného, ale zmiňuje jen v několika narážkách tyto neshody „v království a ve vlasti“. Do psaní Příručky se pustila 3. prosince 841 a podle vlastních slov ji dokončila 2. února 843, v roce dělení francké říše ve Verdunu.

Otázku po rodovém původu Dhuody lze zodpovědět jen hypoteticky. Její jméno je germánského původu a lze se s ním setkat v severních krajích císařství. Když Dhuoda žádá syna, aby se modlil za zemřelé, jmenuje kromě členů z rodiny Bernarda, „svého pána a mistra“, jen dvě jména, která by mohla patřit jejím rodičům. Neznáme ani datum její smrti. Dhuoda se zmiňuje, že má v úmyslu napsat další knihu pro svého druhého syna, ale je vážně nemocná a tak spěchá dokončit dřív, než zemře, knihu, která již začala. Sama se rovněž postarala o svůj náhrobní nápis. Smrt Dhuodu uchránila, aby byla přítomna tragédiím způsobeným občanskou válkou. Bernard, který chtěl založit na jihu Francie knížectví, přišel v roce 843 v Toulouse o hlavu a o pět let později potkal stejný osud i Viléma, který šel ve stopách svého otce. Pokud jde o Bernarda, jejího druhého syna, čekala ho úspěšná politická kariéra – vystupoval pod jménem Plantelevue. Zemřel v roce 886 a jeho syn Vilém Zbožný se přidal k opatu Bernonovi, aby mu pomohl v roce 909 založit opatství v Cluny.

Dhuodina Příručka patří do literárního žánru, který byl v karolinské době velmi oblíbený, do žánru zrcadel. Ačkoliv Dhuoda rozčlenila knihu do 73 kapitol, můžeme ji rozdělit na dvě poloviny. Autorka nejprve mluví o Bohu, potom představuje tajemství Nejsvětější Trojice a dává praktické příklady, jak se modlit. Pak následuje výklad o společenské morálce. Tři kapitoly jsou věnovány povinnostem: věrnost králi Karlovi, svému pánu, vztahy s vysoce postavenými lidmi, biskupy a knězi. Ve čtvrté části hovoří o neřestech a ctnostech. Pak jsou vzpomenuty věčné tresty, které člověku hrozí, a Dhuoda ukazuje, jak sedmero darů Ducha svatého a osmero blahoslavenství představují patnáct stupňů, které vedou k dokonalosti. Dhuoda pak pojednává o dvojím zrození, fyzickém a duchovním, a o dvojí smrti, časné a věčné. Vilém by se podle jejích rad měl podobně jako mniši modlit v každou denní dobu modlitbu ze Žalmů, z nichž sama vybírá několik ukázek. Cituje i jiná místa z Bible, která zná zpaměti – napočítáme jich přes šest set padesát. Rozvijí učené úvahy nad svatou numerologií při studiu symbolického významu čtyř písmen Adamova jména a patnácti blahoslavenství. Svoji knihu uzavírá historií Vilémovy rodiny sepsanou ve verších a seznamem zesnulých členů rodiny a též vlastním epitafem, rovněž ve verších, který má být vyryt na jejím hrobu. Tak se končí Příručka, která představuje jedinečný historický pramen a která je jedinou knihou o výchově sepsanou matkou pro syna v době raného středověku. Dhuoda si jistě zaslouží, že jsou po ní pojmenovány dvě ulice: jedna v Uzès a druhá v Nîmes.

Rok milosrdenství

Vatikán (KAP) Papež František vyhlásil u příležitosti 50. výročí koncilu Jubilejní rok Božího milosrdenství, který začíná 8. prosince. Mimořádný svatý rok má lidi vyzvat k obrácení a příklonu k Bohu a zároveň obrátit pozornost na potřebné a trpící. Má ukázat, že milosrdenství patří k ústředním tématům víry a života církve.

Milostivá léta se v dějinách vždy spojovala s poutěmi ke „svatým branám“ Říma. Tentokrát navíc mají v jednotlivých diecézích být v katedrálách a vybraných poutních místech být otevřeny další „svaté brány“. Průchod těmito dveřmi do kostelů spolu s modlitbou, svátostí pokání a eucharistií věřícím slibuje „jubilejní odpustky“.

První svatou bránu papež František otevřel s více než s týdenním předstihem vzhledem k oficiálnímu otevření Svaté brány v římské svatopetrské bazilice. Učinil tak v hlavním městě Středoafrické republiky Bangui, kde otevřel dřevěnou bránu místní katedrály. Poprvé v dějinách tak papež otevřel první Svatou bránu jinde než v Římě. Řekl zde mimo jiné: „Dnes se Bangui stává duchovním centrem světa. Svatý rok milosrdenství přichází s předstihem do této země, země, která roky trpí válkou, nenávistí, neporozuměním, nedostatkem míru. V této trpící zemi jsou obsaženy všechny země světa, které prošly křížem války. Bangui je duchovním hlavním městem modlitby za Otcovo milosrdenství...“

Protože milosrdenství je zásadní i pro jiná náboženství, zejména židovství a islám, má se v tomto roce posílit mezináboženský dialog. Dále se v Římě bude konat 16. ledna 2016 ekumenické setkání se zástupci jiných křesťanských konfesí. V červenci pak milosrdný rok vyvrcholí světovým setkáním mládeže v Krakově, městě spojeném s Janem Pavlem II. a mystičkou Faustynou Kowalskou, jež byla rovněž hlasatelkou milosrdenství.

50 let od konce koncilu

Vídeň (KAP) Před padesáti lety, 8. prosince 1965, skončil druhý vatikánský koncil, který katolická církev počítá jako 21. a dosud poslední ekumenický koncil. Byl slavnostně ukončen papežem Pavlem VI. a šlo o největší shromáždění tohoto typu v církevních dějinách; účastnilo se ho celkem 2850 koncilních Otců. Koncil vydal 16 dokumentů, v nichž se projevuje přání církev otevřít, přizpůsobit její tradiční mechanismy dnešnímu světu a vyjádřit křesťanské učení způsobem dnes srozumitelným. Mimo jiné došlo k reformě liturgie, v níž dostaly mnohem větší prostor živé jazyky na úkor latiny. Dále se katolická církev přihlásila k myšlence náboženské svobody a zaujala smířlivější postoj k nekatolíkům a k nekřesťanům. Svolavatelem koncilu byl papež Jan XXIII., který svůj záměr veřejně vyhlásil 25. ledna 1959 a oficiální zahájení koncilu pak slavil 11. října 1962.

Jöhri v čele Unie generálních představených

Řím (KAP) Švýcar Mauro Jöhri (68), od roku 2006 stojící v čele řádu kapucínů, byl zvolen prezidentem Unie generálních představených (Unione Superiori Generali/USG). Jeho předchůdcem v tomto úřadě byl generál jezuitů Adolfo Nicolas (79). Cílem USG je zlepšování spolupráce jednotlivých řádů a pěstování „plodných kontaktů se Svatým stolcem a církevní hierarchií“. Členy USG jsou všichni nejvyšší představení řádů a kongregací papežského práva.

Liturgie a biskup pro katolíky z anglikánství

Washington (KAP) Papež František posílil personální ordinariáty (struktury podobné biskupstvím), určené pro bývalé anglikány, již přešli ke katolicismu. Jednak jmenoval prvního biskupa pro ordinariát The Chair of Saint Peter (Stolec sv. Petra) v USA, stal se jím Stephen J. Lopes. Ten bude mít na starosti tamních 6000 věřících a 40 kněží.

Dále první neděli adventní 29. listopadu vstupuje v platnost zvláštní misál, určený pro bývalé anglikány ve Velké Británii, USA a Austrálii. Liturgická kniha obsahuje mnoho prvků anglikánské tradice, které se daly přenést do katolického prostředí. Vedle jmenovaného Stephena J. Lopese na ní pracoval i vídeňský teolog Hans-Jürgen Feulner. Feulner uvedl, že nová liturgie jednak je zárukou trvalého charakteru ordinariátů, a jednak může být i přínosem pro celou církev, protože zvláštní rity inspirují a obohacují římskou liturgii a misál se může stát vzorem pro případné další zvláštní liturgické formy věřících, kteří přišli z protestantského prostředí.

Bývalý tajemník Óscara Romera suspendován

San Salvador (KAP/KNA) Generální vikář arcidiecéze San Salvador Jesús Delgado (77) byl obviněn z pohlavního zneužívání a poté suspendován. Suspenze se týká i jeho další účasti na procesu svatořečení arcibiskupa Óscara Romera, který byl zavražděn při slavení mše roku 1980. Delgado byl v 70. letech Romerovým soukromým tajemníkem a po jeho smrti se stal předním životopiscem zavražděného. Obvinění vůči Delgadovi vznesla žena, které je nyní přes čtyřicet let a tvrdí, že ji Delgado pohlavně zneužíval mezi jejími 9 a 17 roky věku. Kněz je údajně ochoten se se svou obětí sejít a požádat ji o odpuštění.

Koptský papež na pohřbu v Jeruzalémě

Jeruzalém (KAP/KNA) Koptský arcibiskup Jeruzaléma Anba Abraham Sidrak zemřel ve věku 72 let. Na jeho pohřeb se dostavil i koptský papež Tawadros II. s delegací. Je to poprvé po desetiletích, kdy dochází k cestě představitelů této církve do Jeruzaléma, protože předchozí koptský papež Šenuda III. v 70. letech cesty do Jeruzaléma zakázal ze solidarity s Palestinci.

Německo: Tři kostely dočasnými útulky

Bonn (KAP/KNA) V Německu byly tři katolické kostely dočasně přeměněny na ubytovny pro uprchlíky. U sv. Benedikta v Brémách bude spát 40 azylantů. Kostel Panny Marie v Meckenbeurenu v Bádensku-Würtembersku ubytuje 60 lidí. K podobnému použití se připravuje i kostel sv. Ducha v dolnosaském Bramsche-Hesepe. Bohoslužby se zatím budou konat v jiných prostorách. Použití pro uprchlíky bude pouze dočasné, po jednom roce se vždy bude muset znovu uzavírat dohoda, zda bude kostel možno dál propůjčovat k ubytování.

Anglikáni: Modlitba za pokoj Jeruzalému

Jeruzalém (KAP) V mnoha anglikánských kostelích celého světa se od první adventní neděle konají modlitby za „pokoj Jeruzalému“. Používá se přitom Mírová litanie za Svatou zemi, kterou před nedávnem uveřejnila anglikánská jeruzalémská diecéze. Anglikánský arcibiskup Jeruzaléma Suheil Dawani v doprovodném dopise zdůraznil význam evangelia o Ježíšovi Knížeti pokoje. Mírovou litanii sestavili anglikánští kněží a věřící v době, kdy „násilí ve Svatém městě a jeho okolí zase dosahuje vrcholu“. Arcibiskup v dopise připomněl také občanskou válku v Sýrii, uprchlickou krizi v Jordánsku a násilí v Libanonu. Mírová litanie se má modlit v anglikánských kostelech až do Vánoc a arcibiskup pozval i křesťany jiných vyznání, aby se připojili.

Smrt „matky ekumény“ Christine Gleixnerové

Vídeň (KAP) Ve věku 90 let zemřela bývalá předsedkyně Rakouské ekumenické rady církví Christine Gleixnerová, v Rakousku přezdívaná „matka ekumény“. Po studiu biologie vstoupila roku 1949 v Nizozemí do řádu Paní z Bethánie a pokračovala ve studiu teologie. Roku 1961 se vrátila do rodného Rakouska, kam pomohla uvést svůj řád a především se angažovala v řadě ekumenických aktivit. Kladla také důraz na dialog s nekřesťanskými náboženstvími, zejména se židovstvím.

Christine Gleixnerová mnoho let řídila vídeňskou diecézní ekumenickou komisi a v letech 2000–2005 předsedala i ekumenické radě církví. Za své hlavní úspěchy v této roli považovala vypracování sociální charty, rozvoj křesťansko-židovských vztahů a církevní aktivity na smíření s Českem, jež roku 2004 vstoupilo do Evropské unie.

Ve čtvrtek 19. listopadu 2015 zemřel v domácím prostředí ve věku 80 let jeden z nejaktivnějších a nejodvážnějších biskupů skryté církve Fridolín „Frída“ Zahradník z Rychnova nad Kněžnou (nar. 1935). Dokázal vynalézavým způsobem sloužit církvi i za ztížených podmínek po celém území bývalého Československa. V letech 1983-88 byl komunistickým režimem vězněn pro údajnou hospodářskou kriminalitu. V pastorační službě po­kra­čoval i ve vězení. Jakmile byl propuštěn a změnila se politická situace, založil v r. 1991 pro propuštěné vězně i další lidi v nouzi síť Emauzských domů v ČR podle vzoru francouzského kněze a politika abbé Pierra. Emauzskými domy v ČR za 20 let existence prošly tisíce klientů.

Cesta k biskupské službě

Fridolín Zahradník se stal v 1970, ve svých 35 letech, prvním ženatým katolickým biskupem v novodobé historii. Mám na mysli biskupy přímo jurisdikčně propojené s Římem, nikoli biskupy starokatolické či anglokatolické, kteří se běžně žení. V prvním tisíciletí byla služba ženatých biskupů obvyklá. Např. ve 4. stol. předchůdcem Řehoře z Nazianzu, jednoho z Kappadockých Otců, v biskupské službě byl jeho vlastní otec, rovněž světec. Ještě moravský arcibiskup Metoděj v 9. stol. byl pravděpodobně ženatý.

Světitelem Fridolína Zahradníka byl biskup Bedřich Provazník (1936–2007), který byl biskupem Felixem Maria Davídkem (1921–1988) pověřen péčí o ženaté řeckokatolické služebníky. Na Vánoce v r. 1970 svolal F. M. Davídek pastorální synod, který měl rozhodnout, zda přistoupit na svěcení ženy. Synodu se zúčastnili biskupové, kněží, jáhni i laici skryté církve, několik desítek lidí. Kolem synodu panují nejasnosti. Hlasování dopadlo údajně nerozhodně, ale i se započítáním korespondenčních hlasů, které ordinaci žen podpořily. Přítomní byli většinově proti. Davídek nakonec rozhodl svým hlasem pro a představitele odpůrců suspendoval. Byli mezi nimi biskupové Bedřich Provazník, Josef Dvořák a Jiří Pojer a kněží Fridolín Zahradník a Přemysl Coufal (1932–1981, zavražděn StB). Suspendovaní se obrátili na biskupa Petra Dubovského S.J. (1921–2008), od kterého přes Jana Blahu (1938–2012) pocházela Davídkova jurisdikce, a ten z nich suspenzi sňal. Skupina tak začala působit nezávisle na F. M. Davídkovi a nejaktivněji vystupoval Fridolín Zahradník, koncem roku pověřený biskupskou službou.

Provazník se rozhodl pro ženatého biskupa, aby tím jeho službu kryl. StB nepředpokládala, že ženatý člověk může být biskupem. Zahradník mohl 13 let působit v „první linii“ po celém území bývalého Československa. Z toho dlouhá léta neprozrazen. Pracoval ve vedoucích pozicích u Okresního stavebního podniku v Rychnově nad Kněžnou a věnoval se zejména rekonstrukcím střech kostelů. Díky tomu mohl cestovat po celém území státu, aniž by to bylo nápadné. Domlouval zakázky, zadával svým lidem práci. Aby jim dodal odvahu pracovat ve velkých výškách, ve vysokém sklonu, vykonal exhibiční procházku po hřebenu střechy až ke žlabu a zpátky a odjel na jinou stavbu, často stovky kilometrů daleko... Měl tak i kontakt s veřejně působícími kněžími, aniž by v tom StB spatřovala něco podezřelého. Mohl si o těchto kněžích udělat úsudek. Někteří podváděli a pokoušeli se získat státní peníze do své kapsy, někteří poctivě jednali podle evangelia a sloužili církvi, jiní sloužili spíše vládnoucí komunistické diktatuře. S mnoha z nich, ke kterým získal důvěru, spolupracoval. V době, kdy většinu diecézí řídili kolaborující kapitulní vikáři, se často stávalo, že se kněz potřeboval poradit s biskupem, potřeboval např. dispens od rezervátů (výjimku z církevního práva, kterou může udělit jen biskup). Fridolín Zahradník nerozlišoval církev na „podzemní“ a „nadzemní“, ale na tu, která slouží Kristu, a tu, která ho zrazuje.

Skrytá církev

Fridolín Zahradník byl prvním biskupem skryté církve, kterého jsem měl možnost poznat. V závěru roku 1973 byl zbaven státního souhlasu pro výkon kněžské služby salezián Václav Komárek (1929–1994). Zpočátku malá skupina kolem něj tím přešla „do podzemí“. Začali jsme se scházet po bytech, začali jsme studovat teologii. Zpočátku jsme byli napojeni na saleziány.

Když se ukázalo, že nikdo z nás saleziánem být nechce, hledali jsme jiný kontakt na „velkou církev“. V roce 1977 přivedl Václav Komárek Fridolína Zahradníka s Janem Konzalem. Pokud by je nepřivedl Václav, určitě bych k nim neměl důvěru. Museli jsme se srovnat s tím, že existují ženatí kněží a biskupové. Václav však naši plnou důvěru měl, tak jsme Zahradníka s Konzalem přijali s tím, že službu v církvi přijmeme jejich prostřednictvím. Brzy poté na slavnost Nanebevstoupení Páně 19. 5. 1977 se Frída s Janem objevili znovu, tentokrát i dalším biskupem Josefem Dvořákem. Frída mi v soukromém rozhovoru řekl, že se jedná o neveřejnou službu a to i v případě pokud by nastala svoboda církve, což jsme považovali za nepravděpodobné. Já jsem tento druh služby svobodně přijal. Během obřadu jsem se dopustil něčeho, co biskupy vyvedlo z míry.

Když jsem dostal otázku, zda budu poslouchat ordináře a jeho nástupce odpověděl jsem, že ano, pokud budou dávat rozumné příkazy. Jan to musel potom „žehlit“. Jako bezprostřední autoritu nám Frída ustanovil Jana. To se nám moc nelíbilo. Za svoji autoritu jsme považovali Václava (později jsem se dozvěděl, že se Václav odmítl podřídit jurisdikci ES a tak naší autoritou být nemohl). Sepsali jsme proto Frídovi dopis, ve kterém jsme proti tomuto ustanovení protestovali. Za několik dní Frída osobně přijel a já dostal první velké „mytí hlavy“. Jednak proto, že z dopisu vyplývalo, že je biskup (sice jsme ho poslali přes spolehlivého kurýra, ovšem i tak to bylo nebezpečné a podobné věci se napříště nesměly opakovat). A zejména jsem byl napomenut, že autoritu si v církvi nevybíráme, je nám ustanovena. Musel jsem slíbit, že budu Janovi loajální, a že tak povedu i ostatní. Myslím, že jsem to také vždy tak dělal, i když jsem netušil, jak se situace různě v budoucnosti zamíchá a jak těžké bude tomu dostát.

Frídovou zásadou bylo, že poslání ke službě a svěcení uděloval tomu, kdo věděl, čím chce v církvi sloužit. Potom se občas, několikrát do roka objevoval, vždy s doprovodem některých spolupracovníků. Každý z nás referoval o tom co dělá a slavili jsme liturgii.

Vystupoval jako ordinář ES, celé jeho okolí ho tak přijímalo. Byl autoritativní, uměl věci řídit organizovat, uměl pro věc nadchnout. Vyžadoval naprostou oddanost, ale pro toho, koho měl rád, byl ochoten udělat cokoli. Velice nám pomáhal materiálně; disponoval financemi, což souviselo s jeho kontakty s kněžími ve veřejné správě, kteří „podzemí“ podporovali. Měl ve svém vlivu několik objektů, které jsme mohli používat pro různé akce. Pro zajištění tisku samizdatů nám obstaral rozmnožovací stroje, elektrický psací stroj (StB hůře identifikovala původ textů psaných na elektrickém stroji, neboť všechny klávesy mají stejnou sílu úderu) dodával papír. Když jsem se mu zmínil, že máme nedostatek cyklostylového papíru, zanedlouho se objevil pětitunový nákladní automobil. Náklad zaplnil celou garáž...

Když začal v r. 1978 Oto Mádr vydávat Teologické texty, zajišťovali jsme jejich tisk. Protože Oto také sháněl lidi k distribuci, navrhl jsem mu Frídu, který jezdil po celé republice. Zúčastnil jsem se schůzky Oty s Frídou, kde byly domlouvány detaily. Spolupráce však brzy ustala. Oto musel být o všem informován, ovšem on sám žádné informace, kromě nezbytných příkazů nepodával. Nevěděl přesně kam texty distribuujeme, tak raději zvolil jinou tiskárnu.

S Frídovou rozsáhlou činností mimo náš okruh jsme se seznamovali postupně. Sám, ačkoli jsem měl očividně jeho plnou důvěru, jsem se řady důležitých aktů (např. svěcení) či jednání, která jsem zprostředkovával, nezúčastnil. Byla dodržována zásada: Co nemusíš vědět, nesmíš vědět.

O Frídově cestě do Varšavy jsem se dozvěděl pouze tak, že jsem dostal za úkol sehnat na druhý den letenku. To se mi však nepodařilo, tak tam odjel s jedním spolupracovníkem autem. O setkání s biskupem Hnilicou jsem se dozvěděl, až když nám Frída po návratu referoval.

Kontakty s dalšími členy ES se naskytovaly při praktických činnostech. Frída měl bratra Jana v Žalově u Prahy. Byl jsem požádán, abych zde zajistil přístavbu rodinného domku, kterou Frída financoval. Na hrubou stavbu jsem zjednal zednickou partu Romů, krovy a střechu dělal Frída se svými lidmi, ostatní jsme asi dva roky dodělávali s lidmi z pražského okruhu.

Jiná příležitost poznat asi 40 příslušníků ES (prakticky celý východočeský okruh i další) byla při rekonstrukci usedlosti v osadě Veselka blízko Letovic. Objekt byl upravován na poslední chvíli před létem 1983, kde se vystřídalo několik turnusů z celé republiky. „Pražáci“, jak nám říkali, zde měli na starosti elektroinstalaci. Pracovali jsme zde 3 dny. Zapůsobil na mne přesun na místo, které bylo tajeno. Měli jsme za úkol se shromáždit v Rychnově na různých místech. Po poměrně dlouhém čekání se za městem zformovala kolona několika osobních a dodávkových automobilů s osobami, zásobami a stavebním materiálem, která byla vedena nejrůznějšími zkratkami přes Českomoravskou vrchovinu. Nechyběli ani lesní a polní cesty. Zřejmě jsme se vyhýbali kontrolním stanovištím policie, která byla zřízena na hranicích krajů. Cesta trvala několik hodin. V průběhu cesty nás po louce velkou rychlostí předjel Milan Beran, který vezl Frídu s Janem. Ti seděli na zadním sedadle, vykuřovali a rozprávěli. Zřejmě je Milan upozornil, že jedou kolem nás, tak nám po předjetí majestátně kynuli. První večer po práci se všichni vrhli jak hladoví vlci na jídlo. Frída silným hlasem pravil: „Jsme snad mezi křesťany a budeme začínat společně!“ a požádal jednoho presbytera, aby přednesl modlitbu.

Části jednoho turnusu na Veselce jsme se s manželkou Marií zúčastnili.

Program, který měl dobrou úroveň, svěřoval Frída hlavně Janovi Konzalovi a Karlovi Pražákovi z Ostravy. Sám Frída seděl ve své kanceláři a přijímal jednotlivé lidi k osobním rozhovorům. Jeho duchovní vedení bylo velmi důkladné, razantní, připomínající brainwashing. Měl jsem s ním zde ale pěkný, klidný hovor, který se týkal budoucnosti. Frída v té době již věděl, že bude zatčen. Jednak jeho spolupracovník, radioamatér, prováděl odposlechy policejních vysílaček (StB si byla tak jista, že hovory nebyly vůbec šifrovány), jednak měl informátora přímo v řadách policie. Byla to jen otázka času. Vybízel mě k tomu, abychom se všichni každý den ve 20.30 modlili a byli tak s ním propojeni i ve vězení. Sdělil mi, že jurisdikce předává Janovi Konzalovi a vybídl mě, abych mu pomáhal, protože Jan není příliš praktický, jak říkal. Také se mi ptal, zda jsem ochoten přijmout další službu v církvi. V té době jsem již sedm let sloužil, bylo mi 33 let a nabídku jsem na místě přijal.

Věznění

Když k prozrazení činnosti Fridolína Zahradníka nakonec došlo, bylo smutné, že jej neprozradili nepřátelé, ale vlastní. V r. 1982 se objevil samizdat „Takzvaná podzemní církev“ ve kterém se psalo o „údajných biskupech“ Davídkovi a Zahradníkovi. V návaznosti na to se objevil text se stejnojmenným názvem v dvojčísle Studií 85–86/1983. Až o mnoho let později v r. 2008 přiznal autorství samizdatu František Mikloško, který jej vytvořil v intencích nacionalistického biskupa Korce (1924–2015), který se vyskytuje v biskupské linii F. M. Davídka. Ve stejném roce vyšlo najevo, že text ve Studiích bylo dílo Oty Mádra. Mikloško tvrdí, že o biskupské službě se stejně vědělo, ovšem to platí v případě Davídka, nikoli Zahradníka.

StB tak měla snazší práci. Nejprve se pokusila likvidovat Zahradníka nenápadně. Nařízli mu pneumatiku, takže při cestě na Slovensko na dálnici D2 za Brnem havaroval. Auto skončilo v poli na střeše, ale posádce se nic nestalo... V r. 1983 byl Fridolín Zahradník zatčen a z vězení se dostal až v r. 1988. Karel Boba (1915–1989), veřejně působící kněz, který zprostředkovával spojení mezi českou skrytou církví a episkopátem v NDR, charakterizoval autory samizdatu (v době jeho vzniku), jako lidi s nenaplněnými ambicemi, kteří Davídkovi a Zahradníkovi záviděli jejich schopnosti, jejich pastorační úspěch.

Ačkoli v té době nebyl žádný přímý kontakt, kromě dopisů manželce, které jsme si četli, dozvěděl jsem se o Frídovi nejvíce. Jan mě začal brát na své pastorační cesty po republice. Jezdili jsme na několik dní, obvykle s nějakou zastávkou do Bratislavy. Zde jsme přespali, vyměnili auto, aby mělo slovenskou SPZ, a vydali se se zastávkami po Slovensku na Východ. Zde jsme přespávali obvykle u Vaščáků v Širokém a navštěvovali další lidi.

Poznal jsem tak dalšího biskupa ES Janka Krajňáka, který pracoval v tiskárně v Košicích. Jan navazoval na Frídovu práci, povzbuzoval všechny, zpovídal, vyjadřoval se k problémům, které mu lidé předkládali. Využíval svoji neformální autoritu, které byla značná, protože patřil mezi nejbližší Frídovy spolupracovníky.

Velkou péči také věnoval Jan skupině šesti sester, které bylo zapotřebí po Frídově zatčení zabezpečit. Byl zvolen systém bydlení po dvojicích. Jedna dvojice bydlela v Praze, další na Slovensku. Kvůli bezpečnosti nebylo vhodné, aby bydlely více pohromadě. Některé sestry začaly studovat jak teologii, tak profánní obory (zdravotní, pedagogiku). Jednou za měsíc se společně na některém místě setkávaly na víkend. Jednou ročně měly týdenní exercicie. Právě seznámení se sestrami a s jejich problémy mi ukázalo některé Frídovy chyby. Viděl jsem, že se je Jan snaží napravovat. Postupně byla vytvářena a diskutována písemná forma konstituce, volena dvoučlená rada a představený. Viděl jsem, že je nadále neúnosné, aby byl ordinář přímým představeným komunity sester.

Jan mě seznámil s dalším biskupem ES Bedřichem Provazníkem. Pokud by byl zatčen, měl jsem se obrátil na Janka v Košicích a Bedřicha v Brně a na ně napojit pražskou obec ES. Bylo by to však asi obtížné, protože se zdálo, že biskupské funkce nechtějí vykonávat.

Období Frídova věznění bylo pro konstituování pražské obce ES klíčové.

Spojovala nás modlitba každý den ve 20.30, kdy se většina lidí modlila.

Sám jsem v tom byl zpočátku dost laxní, ale byla to jedna z mála věcí, za kterou jsem byl od Jana napomenut. Tím jsem to začal brát dost přísně a čas dodržuji dosud. Sám vím, že pokud bych neměl pevně stanovenou dobu, nemodlil bych se při denní zátěži asi vůbec.

Frída se choval ve vězení příkladně. Nejenže nikoho neprozradil, ale pokračoval zde v pastorační činnosti. Svého vyšetřovatele tak rozčílil, že dostal infarkt a musel být vystřídán. Stejně dobře obstáli oba presbyteři zavření současně – Milan Beran a Václav Netuka. Čtyřletá Frídova vyšetřovací vazba byla i v období komunistické svévole výjimečná. StB dlouho nepřicházela s žádným obviněním. Pravý důvod – církevní aktivity – nechtěla použít. Při domovní prohlídce našli Frídovi doma větší množství uměleckých děl. Pokoušeli se to využít k obvinění. Ovšem ukázalo se, že část děl patří muzeu, pro které je Frída restauroval, část je z majetku farností a Frída je měl u sebe deponovány, aby nebyly ukradeny ve špatně zabezpečených kostelích, a část dostal darem. Tak nakonec obvinění zmanipulovali jako hospodářskou kriminalitu. Údajně kradli střešní krytinu. I když se ukázalo, že krytiny je třeba více, než je plocha střechy – má přesahy, v některých místech je i trojitá – přesto to nakonec použili. Na rozdíl od jiných vězňů svědomí neměli obvinění tajní kněží žádné zastání. I Výbor pro obranu nespravedlivě stíhaných se od případu distancoval, neboť je považoval za kriminálníky. Václav Malý se za to Frídovi po r. 89 omluvil.

Z vězení se Fridolín Zahradník dostal v roce 1988.

Emauzské domy a situace podzemní církve po Listopadu

Návrat Frídy z vězení byl dosti dramatický. Zdálo se, že se dosti změnil.

Vztahy s Janem se dostaly na bod mrazu. Vyčítal nám řadu věcí, zejména že jsme se nepostarali o rodinu. (Což nebylo úplně pravda, návštěvy a pomoc existovaly.) Zrušil okamžitě vše, co bylo dosaženo při stabilizaci komunity sester. Zdálo se, že přestává dbát na bezpečnost.

Do toho přišla revoluce s mnoha možnostmi a naše cesty se rozešly.

Zároveň se „oficiální“ církev snažila řešit otázku podzemní církve, zejména osud jejích vysvěcených služebníků. Odpor k „davídkovské církvi“ pocházející ze Slovenska ovlivnil i obsah tzv. „Normae“ z r. 1992, které měly situaci vyjasnit. Tento dokument, údajně vniklý ve Vatikánu, který dosud nikdo ze zainteresovaných oficiálně neviděl, zpochybnil všechna svěcení udílená F. M. Davídkem a jeho následovníky. Vznikl ještě v době společného státu. Zatímco čeští biskupové se stavěli ke skryté církvi vstřícněji, zvítězil silný odpor biskupů slovenských, reprezentovaných arcibiskupem Jánem Sokolem, spolupracovníkem StB, který byl úkolován zejména k likvidaci skryté církve. Minimálně tichý souhlas k tomu dal i biskup Korec, který se Sokolem vycházel bez problému.

Podle Normae se biskupové skryté církve museli zavázat, že dále nebudou biskupskou službu veřejně vykonávat. Fridolín Zahradník odmítl tento závazek podepsat a nadále svou službu vykonával podle potřeb církve a podle svého svědomí.

V r. 1991 založil Fridolín Zahradník Emauzské domy v ČR. Během svého věznění poznal, jak systém výkonu trestu neblaze ovlivňuje další život odsouzených. Zločinci se postupně stávají i z těch, kteří byli odsouzeni za nějakou drobnost – to se týká zejména mladých romských mužů. Zahradník měl mezi Romy velkou přirozenou autoritu, kterou záviděl nejeden státní úředník. Komunistický režim se dopustil na Romech obrovského zločinu tím, že se pokusil (a bohužel se mu to z velké části podařilo) rozbít tradiční romské komunity, zejména rodinu. Romové se často nachází v situaci, kdy jsou vykořeněni z vlastní kultury a přitom nejsou schopni přijmout kulturu majoritní společnosti. Mnohdy i proto, že se na ně tato společnost – to znamená my – dívá skrz prsty. Zahradník se začal věnovat prevenci zejména pořádáním táborů pro romské děti a mládež, ale i návštěvám a pomoci těm rodinám, s jejichž otci byl ve vězení. Otevřením Emauzských domů se začal věnovat resocializaci propuštěných vězňů (pochopitelně nejen romských, ti ale tvoří významnou část). Vězeň po návratu z trestu bývá ve svízelné situaci. Často je opuštěn rodinou, nemá kde bydlet, nemá práci, nemá základní sociální návyky. Emauzy představovaly záchytný bod.

V září 1998 jsme strávili 17 dní s Institutem ekumenických studií na chatě Emauz v Orlických horách a mohli pozorovat Emauzy z větší blízkosti. Vařil nám kuchař, který se vrátil před několika málo týdny z dlouhodobého vězení. V Emauzích byl ve zkušební době. Byli jsme s ním velmi spokojeni.

Neměl jednoduchou práci, vařit nepřetržitě celou dobu pro 30–40 lidí ve velice skromně vybavené kuchyni. Pracoval 15 hodin denně. Jedna studentka náhodou zaregistrovala, že v noci za ním přišli dva kumpáni a chtěli po něm, aby se do hodiny rozhodl a vyrazil s nimi na „akci“. Tentokrát obstál... Na závěr jsem požádal Frídu, aby kuchař dostal alespoň dva dny volna. Dostalo se mi odpovědi: „Zítra nastupuje v Klášterci, kde onemocněla kuchařka...“ Tuhá kázeň a vědomí potřebnosti pro druhé zamezila novým „akcím“.

Řada členů ES volala po opětovném navázání kontaktů Jana a Frídy. Domnívali se, že jde o osobní spor mezi Janem a Frídou. Nevěděli a nemohli vědět o hlubších souvislostech. První kroky ke sblížení se udály až v souvislosti se setkáním všech biskupů ES.

Toto setkání se událo až v roce 1995, ale předcházela mu téměř dvouletá intenzívní snaha dostat k jednomu stolu ty, kteří se neviděli poté, co se v r. 1970 rozešli po Kobeřickém sněmu, kde se jednalo o svěcení ženy.

Frídovi se na setkání příliš nechtělo, ovšem nechtěl zůstat osamocen.

Velký vliv mělo, že se přípravy zúčastnil také aktivně senior biskupského sboru ES Stanislav Krátký, ke kterému měl Frída důvěru. Při přípravných jednáních velmi pomohl svými radami Milan Beran. Vůbec se ukázalo jako vhodné, aby se na přípravě setkání podíleli spolupracovníci klíčových biskupů (s jejich vědomím).

Důležitou roli hrálo i to, že jsme Frídu předtím navštívili v rámci oslavy 25 let biskupské služby spolu s manželkou Marií a Petrem Waldhegrem.

Frída nám předvedl celé své „panství“. Dílny v Rychnově, kasárna v Klášterci, stavbu Emauzského domu, prodejnu, rekreační středisko ve Zdobnici. Po absolvování exkurze jsem se ptal Frídy „a kde máš letiště“. Tato otázka mu udělala dobře...

Kromě toho jsme v Síti vydali pro Frídu knihu o Emauzských domech, strávili týden v zimě s institutem a obcí ve Zdobnici. Tato praktická spolupráce dosti napomohla ke sblížení.

Frída si dával podmínku, aby se setkání uskutečnilo u něj na Zdobnici. To jsme nemohli připustit, protože přípravy již byly v plném proudu a není příjemné měnit místo. Nakonec Frída souhlasil, že bude hostitelem druhého setkání.

Za několik měsíců se uskutečnilo druhé setkání na Zdobnici. Bylo třídenní a mělo pracovní charakter. Frída se omezil na úvodní slovo a další vedení nechal na nás. S tím jsme počítali a byli na to připraveni. V průběhu příprav obdrželi účastníci 4 předlohy, nad kterými se jednalo. Celkem byly přijaty 3 dokumenty: manifestační přísaha – která byla upravena dle předlohy Stanislava Krátkého, žádost o prelaturu dle předlohy Jendy Blahy a návrh stanov prelatury dle předlohy Jana Konzala. Na textech se pracovalo společně, diskuse byly často bouřlivé, ale dělné. Nepodařilo se prosadit návrh stanov sekulárního institutu. Zde se ukázalo, jak různá jsou východiska jednotlivých skupin.

Konflikty se na tomto jednání děly pouze drobné. Opozici představoval biskup reordinovaný na kněze Bedřich Provazník (Frídův konsekrátor). Jeho hlas byl však osamocený, takže neměl sil jednání překazit. Krátce po jednání se však ukázalo, že dodával Biskupské konferenci ČR všechny materiály jednání a to ještě v nehotové podobě s chybami... Na závěr jednání probíhala volba tří mluvčích ES. S ohledem na angažování přítomných jsem využil svého vlivu moderátora a navrhl Blahu, Krátkého a Konzala. Okamžitě proběhla volba a všichni byli jednomyslně zvoleni. Svoji nelibost nad nezvolením vyjádřil později Frída a zejména Pavel Hájek, který odjížděl rozezlen.

Po Listopadu Frída začal se svými spolupracovníky, kněžími, také pomáhat ve veřejné církevní správě. Dělo se to pochopitelně s vědomím biskupa Otčenáška, později biskupa Duky. Biskup Duka nejprve Zahradníka odsoudil, ale poté, co se seznámil s jeho dílem, byl ochoten jej nejen tolerovat, ale např, když Emauzské domy otevíraly v Rychnově kapli, sám přijel ji posvětit.

Poslední roky svého života strávil Fridolín Zahradník v péči své ženy Ireny.

R.I.P.

Romano Guardini, křesťanský teolog, římsko-katolický kněz, pedagog a kazatel, zemřel ve věku 83 let v Mnichově 1. října 1968. O několik dnů později označil časopis Time tohoto autora více než 60 knih a 100 odborných teologických statí za „centrum římskokatolického intelektualismu“ a „renesančního humanistu“.1

Guardini se narodil v severoitalské Veroně 17. února 1885 a o rok později se odstěhoval s rodiči do Mohuče v Německu. Jeho otec Romano Tullo byl velkoobchodník s drůbeží, matka Maria Paola pocházela z jižních Tyrol. Guardiini vyrůstal se třemi bratry u Rýna a doma mluvil italsky a ve škole německy, současně však také četl anglicky, francouzsky, řecky a latinsky. Už v raném mládí našel potěšení v Dantově Božské komedii. Bystrý a citlivý chlapec pociťoval dvojí odcizení: jako Ital v německé říši Viléma II. a jako katolík v době Bismarkova kulturního boje. Studium chemie v Tübingenu a ekonomie v Mnichově a Berlíně ho nenaplňovalo. V roce 1905 prodělal konverzi a zavázal se k hledání pravdy. Rozhodl se prohloubit svoje chápání božského zjevení v Písmu a tradici a současně pomoci překonat „katolické ghetto“ v Německu hlubším pochopením moudrosti západní kultury.2 Počínaje rokem 1906 absolvoval tři semestry teologie ve Freiburgu, v roce 1907 studoval teologii v Tübingen. V roce 1908 vstoupil do kněžského semináře v Mohuči. 28. května 1910 byl vysvěcen na kněze biskupem Georgem Heinrichem Kirsteinem. Roku 1911 přijal jako jediný z rodiny německé státní občanství, aby mohl na školách vyučovat náboženství. Mezi lety 1910–1912 kaplanoval v Heppenheimu, Darmstadtu, Wormsu a Mohuči.3

Roku 1912 Guardini začal znovu studovat ve Freiburgu, kde byl jedním z jeho kolegů Martin Heidegger.. Distancoval se od modernismu i od novoscholastiky a věnoval se studiu teologie svatého Augustina a svatého Bonaventury. Svou disertační práci věnoval Bonaventurově učení o vykoupení. Roku 1915 Guardini získal ve Freiburgu doktorát teologie.4

V roce 1913 navštívil Prahu, kde jej přijal opat kláštera Na Slovanech P. Odilo Wolff, s nímž se znal už ze své předchozí návštěvy kláštera v Beuronu v roce 1907. V dopise Josefu Weigrovi Guardini píše, že se mu Praha velmi líbila, nejvíce pak klášter sv. Gabriela na Smíchově, postavený a vyzdobený v beuronském stylu, který ocenil jako skutečně skvostné dílo.5

Roku 1915 Guardini opět kaplanuje v Mohuči, přičemž se stává vedoucím školního spolku gymnazistů Juventus. Roku 1916 zastihujeme Guardiniho opět jako kaplana v Míšni, kde mezi lety 1916–1918 působí jako vojenský duchovní v tamější nemocnici.6

Inspirován liturgií benediktinského opatství v Beuronu, Guardini fenomenologicky analyzoval mši a liturgii kněžských hodinek a v roce 1918 napsal klasický spis O duchu liturgie, jenž popisuje pravou bohoslužbu jako hru v Boží přítomnosti.7

Rok 1920 je počátkem Guardiniho příprav k habilitaci v Bonnu. Nedlouho poté přichází se svojí přednáškou „O smyslu církve“. O dvě léta později se habilituje na univerzitě v Bonnu prací o učení svatého Bonaventury a stává se soukromým docentem systematické teologie na Katolické teologické fakultě Bonnské univerzity. 8

Od roku 1920 začal Guardini působit v národním sdružení katolické mládeže Quickborn, jehož střediskem byl z 12. století pocházející hrad Rothenfels nedaleko bavorského Würzburku. Po dvě desetiletí zde Guardini o víkendech a svátcích dával duchovní rekolekce a přednášel o mši a také o růženci, o křížové cestě a posvátných znameních (např. voda, pokleknutí, znamení kříže). Experimentoval s liturgií: latinu nahradil němčinou a shromažďoval církevní obec kolem samostatně stojícího oltáře. Mimo kapli inscenoval s mladými muži a ženami dramata, národní tance a četbu poezie: věděl, že to vše má význam pro liturgii.9 Mezi spolupracovníky a odchovanci Quickbornu jmenujme levicového katolického publicistu a Guardiniho sekretáře Waltera Dirkse či teologa Karla Rahnera, který celý Quickborn hodnotil jako „levicově orientované katolické hnutí“.10

V dubnu 1923 se Guardini stal prvním katolickým teologem na převážně protestantské univerzitě v Berlíně, kde pracoval na katedře náboženské filosofie a katolického světového názoru. Na radu svých přátel Maxe Schelera a Martina Bubera přednášel o životě a spisech některých významných křesťanských myslitelů a světců: o Augustinovi, Anselmovi, Pascalovi, Dostojevském, Hölderlinovi a Rilkovi. Brzy dokázal naplnit posluchárny více než 500 pozornými posluchači. Mezi nimi později prosluli Hans Urs von Balthasar a Hannah Arendtová.11

V třicátých letech Guardini srovnával Ježíše Krista a Sokrata i Buddhu v přednáškách na berlínské univerzitě a v kázáních k berlínským katolíkům a ke skupinám na hradě Rothenfelsu. Když se Adolf Hitler prezentoval jako vůdce a nositel božské milosti či záchrany, Guardini učil, že jedině Ježíš Kristus je Pán a Zachránce. Tyto projevy vyšly roku 1937 v knize Pán (Der Herr). V roce 1939 Třetí říše zbavila Guardiniho profesury a gestapo se zmocnilo hradu Rothenfels a rozpustilo Quickborn12. Ačkoliv byly Guardinimu v roce 1941 zakázány veškeré veřejné projevy včetně kázání, o dva roky později, na pozvání Alfonse Maria Wachsmanna, přednášel v Greifswaldu o „Svobodě, milosti a osudu“.13

Po druhé světové válce Guardini přednášel na univerzitách v Tübingen (1946–1948) a v Mnichově (1948–1963). Na těchto učilištích stejně jako na berlínské univerzitě nepatřil ani na katedru teologie ani na katedru filosofie, protože se ukázalo, že nemá vysokoškolskou odbornost zejména v oblasti novoscholastiky. Přesto naplňoval posluchárny stovkami studentů, profesorů a mezinárodních hostů. Mimoto o nedělích kázal v Mnichově v přeplněném kostele sv. Ludvíka.14 Mezi jeho nejproslulejší témata patřilo kázání „O pravdě a řádu“. Do tohoto období spadá Guardiniho překlad žalmů – „Německý žaltář“.15

Při přednáškách a na kazatelně mluvil Guardini o osobní existenci, svobodě a křesťanské víře. Podobná témata rozpracoval mj. v knihách Konec novověku (1950), Moc a odpovědnost (1951) a Ctnosti (1963). Během těchto poválečných let se připojil ke Konradu Adenauerovi, který vyzýval k rehabilitaci Židů, dále působil i jako poradce bavorského rozhlasu a televize a podporoval vizi sjednocené Evropy.16

Romano Guardini byl v roce 1952 vyznamenán Cenou míru německých nakladatelů, v roce 1959 Velkým záslužným křížem Německé spolkové republiky a v roce 1962 Cenou Erasma Rotterdamského, k jejímž předcházejícím příjemcům náležejí Karl Jaspers (1952) a Marc Chagall (1960). V roce 1952 ho jmenoval papež Pius XII. papežským prelátem.17 V roce 1961 se Guardini stal členem přípravné komise pro liturgii na II. vatikánském koncilu, ale pro nemoc se její práce nemohl zúčastnit.18 V této souvislosti je třeba připomenout Guardiniho knihu z roku 1927 O posvátných znameních, která daleko předešla liturgické reformy II. vatikánského koncilu, naznačila jejich směr a posléze je také ovlivnila.19

V létě 1963 získal Cenu sv. Zenona města Verona, byl jmenován čestným občanem města Isola Vicentina. V roce 1965 byl oceněn Velkým záslužným křížem Německé spolkové republiky s hvězdou. Ve stejném roce měl být papežem Pavlem VI. povýšen do sboru kardinálů, což zdvořile odmítl.20

Na počátku zimního semestru roku 1962 končí přednášky na Mnichovské univerzitě a tím i svoji celoživotní akademickou činnost. Dostává několik čestných doktorátů. V roce 1968 koná svoji poslední cestu do rodné Itálie. 1. října 1968 umírá v Mnichově ve věku 83 let. V kostele svatého Ludvíka, kde působil mezi svými akademickými kolegy, se 4. října 1968 konalo requiem. Guardini byl pohřben na kněžském hřbitově kardinálem Juliem Döpfnerem.21

V roce 1963 vystřídal Guardiniho na mnichovské univerzitě Karl Rahner, jenž po jeho smrti ocenil svého předchůdce za to, že ukázal „možnost být otevřeně člověkem naší doby a moderní civilizace a současně katolickým křesťanem“. „Hodnota Guardiniho spisů,“ dodal Rahner, „je v tom, že chtějí sloužit tomu, co je věčné v člověku, jeho původnímu a autentickému vztahu k Bohu tím, jak je prožíván, a ne jen tak, jak se o něm mluví.“22

Romano Guardini se ve svém kontextuálním přístupu k teologii snažil mimo jiné o nové interpretace děl dávných a slavných myslitelů. Mimo výklady díla Platónova, Augustinova, Dantova či Hölderlinova se zajímal také o Blaise Pascala. Na Pascalově osobě ho fascinoval konkrétní a nenapodobitelný osud lidského jedince. Neopomenutelné charakteristiky Pascalova života jsou vlastně tím, co Guardini touží objevit u každého člověka a k čemu hodlá každého člověka povzbudit a přivést.23

Guardinimu je vyčítána „úplná nevšímavost vůči historicko-kritické metodě, kterou nepěstoval“, protože měl rád „jasný výklad katolické pravdy; tento myšlenkový a duševní postoj vysvětluje i to, proč se Guardini stranil ekumenické teologie“,24 takže „některá jeho vyjádření se podobají jakémusi kluzkému svahu, na němž označení Bůh a (katolická) církev postupně splývají, až se stávají nerozlišitelnými“.25

Mezi Guardiniho žáky či pokračovatele lze počítat vedle Karla Rahnera také H. Urs von Balthasara, J. Piepera a Josepha Ratzingera (Benedikta XVI.), který o něm napsal knihu. Guardiniho knihy vycházely v českých překladech zásluhou Josefa Floriana, který byl v meziválečném období u nás jediným vydavatelem jeho děl. Ke Guardiniho obdivovatelům patřili Karel Schwarzenberg (otec bývalého ministra zahraničí), S. Braito, T. Vodička, Karel Vrána, Josef Zvěřina nebo Dominik Pecka, jenž byl podle Tomáše Halíka některými nazýván „český Guardini“. K dalším Guardiniho velkým propagátorům patřil vlivný kněz Jiří Reinsberger (1918–2004).26 Ke Guardinimu vlivu se později hlásil také spisovatel, dramatik a herec Ivan Vyskočil, jeden z iniciátorů divadel malých forem a zakladatel katedry Autorské tvorby a pedagogiky na pražské DAMU. Na ní se svými studenty používá metodu „dialogického jednání“, kterou ke svému překvapení v 60. letech našel přesně popsanou v Guardiniho spisu O modlitbě.27

Použitá literatura

EMINGER, Zdeněk Ambrož, Romano Guardini : jeho život a studie o křesťanské etice. In Teologická reflexe. ISSN 1211-1872. Roč. 11, č. 2 (2005), s. 175-186.

KRIEG, Robert A., Romano Guardini. In Teologické texty. ISSN 0862-6944. Roč. 5, č. 4 (1994), s. 144. Přel. Miroslav Kratochvíl.

LUKAVEC, Jan, Romano Guardini a jeho ohlas v českých zemích. In Kontexty. ISSN 1803-6988. Roč. 1, č. 6 (2009), s. 33-41.

1 Robert A. Krieg, „Romano Guardini“. In Teologické texty č. 4 (1994), str. 144.

2 Krieg, „Romano Guardini“, str. 144

3 Zdeněk Ambrož Eminger, „Romano Guardini : jeho život a studie o křesťanské etice“. In Teologická reflexe č. 2 (2005), str. 177.

4 Eminger, „Romano Guardini : jeho život a studie o křesťanské etice“, str. 177.

5 „Ich fühle, dass Grosses im Kommen ist“, Romano Guardinis Briefe an Josef Weiger 1908-1962. Aus dem Nachlass herausgegeben von Hanna-Barbara Gerl-Falkovitz, Matthias-Grünewald-Verlag, Ostfildern, 2008, str. 104n. Odkazuje Jan Lukavec, „Romano Guardini a jeho ohlas v českých zemích“. In Kontexty, č. 6 (2009), str. 37

6 Eminger, „Romano Guardini“, str. 177.

7 Krieg, „Romano Guardini“, str. 144

8 Eminger, „Romano Guardini ,: str. 177

9 Krieg, „Romano Guardini“, str. 144

10 Jan Lukavec, „Romano Guardini a jeho ohlas v českých zemích“, str. 34

11 Krieg, „Romano Guardini“, str. 144

12 Krieg, „Romano Guardini“, str. 144

13 Eminger, „Romano Guardini“, str. 178.

14 Krieg, „Romano Guardini“, str. 144

15 Eminger, „Romano Guardini“, str. 179.

16 Krieg, „Romano Guardini“, str. 144.

17 Krieg, „Romano Guardini“, str. 144.

18 Lukavec, „Romano Guardini a jeho ohlas v českých zemích“. str. 33.

19 Eminger, „Romano Guardini“, str. 180.

20 Eminger, „Romano Guardini“, str. 179

21 Eminger, „Romano Guardini“, str. 179

22 Krieg, „Romano Guardini“, str. 144.

23 Eminger, „Romano Guardini“, str. 182 Viz Romano Guardini, Křesťanské vědomí (Studie o Pascalovi), Dobromysl & Studio Kontrast 1998.

24 Gibellini, Rosino, Teológia XX. storočia, Prešov : Vydavatelstvo Michala Vaška, 1999, str. 174. Cituje Lukavec, „Romano Guardini a jeho ohlas v českých zemích“. str. 34

25 Allen, John L: Cardinal Ratzinger: The Vatican’s Enforcer of the Faith, Continuum International Publishing Group 2000. Cituje Lukavec, „Romano Guardini a jeho ohlas v českých zemích“. str. 34.

26 Lukavec, „Romano Guardini a jeho ohlas v českých zemích“. str. 34.

27 Lukavec, „Romano Guardini a jeho ohlas v českých zemích“. str. 39. Kniha vyšla v ČSSR v roce 1970 v Ústředním církevním nakladatelství v překladu Otakara Veselého. Pozn. MZ.

Řádné valné shromáždění synody biskupů v neděli 24. října 2015 skončilo, ale synodální proces ještě neskončil. Kromě očekávaného papežova dokumentu, tzv. apoštolské exhortace, která je od synody v roce 1974 pravidelnou papežovou volnou reflexí projednávaného tématu, má před sebou církev ještě proces recepce, tj. přijetí výsledků synody ve svém životě a praxi. Český překlad závěrečného dokumentu synody byl zveřejněn 13. listopadu 2015.1 Jeho kompromisní znění, podmíněné požadavkem, aby jednotlivé odstavce byly přijaty 2/3 většinou přítomných sněmovních otců (konkrétně to znamenalo 177 z 265), přispělo k obtížné srozumitelnosti. Např. znění odstavců ohledně možnosti situace rozvedených a civilně sezdaných párů (jedná se o články, které byly přijaty jen těsnou většinou, čl. 84: 187 pro : 72 proti; čl. 85: 178 pro : 80 proti; čl. 86: 190 pro : 64 proti) nechávají otevřený výklad, zda formulace otevírá možnost jejich účasti na eucharistii nebo ne. Některé formulace však přece jen představují posun.2 Tím je i absence výslovného zákazu účasti na eucharistii. Na druhou stranu jsou v závěrečné zprávě odkazy a citáty textů, které budí otázky ohledně jejich významu.3

Podobně jako v případě II. vatikánského koncilu – možná ještě trochu víc – je v případě synody samotná událost a různé okolnosti důležitější než samotný závěrečný dokument. Za obšírnější citaci zřejmě stojí hodnocení synody samotným papežem Františkem z jeho závěrečné promluvy, v níž si položil otázku: Co bude pro církev znamenat zakončení této synody o rodině?:

„Zajisté to neznamená, že synoda zahrnula všechna témata týkající se rodiny, ale snažila se je podat ve světle evangelia, tradice a dvoutisíciletých dějin církve, objevit v nich radost naděje, aniž by upadla do laciného opakování toho, co je neoddiskutovatelné anebo co bylo už řečené.

Zajisté to neznamená, že nalezla vyčerpávající řešení všech těžkostí a pochybností, které vyzývají a ohrožují rodinu, ale kladla tyto těžkosti a pochybnosti do světla víry, pozorně je zkoumala a vyrovnávala se s nimi beze strachu a aniž by strkala hlavu do písku.

Znamená to, že pobídla všechny, aby pochopili důležitost instituce rodiny a manželství muže a ženy založeného na jednotě a nerozlučitelnosti a docenili ji jako zásadní fundament společnosti a lidského života.

Znamená to, že naslouchala a umožnila naslouchat hlasům rodin a pastýřů církve, kteří přišli do Říma a nesou na svých bedrech tíži i naděje, bohatství a problémy rodin ze všech částí světa.

Znamená to, že podala důkaz životnosti katolické církve, která nemá strach otřást uspaným svědomím anebo si špinit ruce vášnivou a otevřenou diskusí o rodině.

Znamená to, že se snažila vidět a číst realitu, ba reality dneška Božíma očima, aby zapálila a osvítila plamenem víry srdce lidí v této neutěšené dějinné chvíli, v sociální, ekonomické a morální krizi a převažující negativitě.

Znamená to, že všem dosvědčila, že evangelium zůstává pro církev živým zdrojem věčné novosti, oproti těm, kdo z něj činí mrtvé doktríny, jimiž kamenuje druhé.

Znamená to, že obnažila uzavřená srdce, která se často skrývají dokonce za církevním učením anebo za dobrými úmysly, usazují se na Mojžíšovu katedru, odkud někdy nadřazeně a povrchně posuzují obtížné případy a zraněné rodiny.

Znamená to, že prohlásila církev za církev chudých v duchu a hříšníků hledajících odpuštění; nikoli jenom spravedlivých a svatých, nýbrž těch spravedlivých a těch svatých, kteří se cítí chudými a hříšnými.

Znamená to, že se snažila otevřít horizonty, překonat konspirativní hermeneutiku či uzavřenost perspektiv, bránit a šířit svobodu dětí Božích, předat krásu křesťanské novosti někdy zakrytou vráskami archaického jazyka nebo prostě nesrozumitelnou.“4

Kromě toho připomněl, že synodu provázely spory, které jsou projevem životnosti církve: „Na této synodě byla svobodně vyjádřena různá mínění – někdy bohužel metodami ne právě laskavými – a zajisté obohatila a oživila dialog, nabídla živý obraz církve, která nepoužívá „předem připravené vzorce“, ale čerpá z nevyčerpatelného zdroje svojí víry, živé vody, která tiší žízeň vyprahlých srdcí...“

Mnozí pak za papežovu důležitou kritiku přístupu některých synodních otců, potažmo členů církve, považují následující pasáž z jeho proslovu: „Zkušenost synody nám také umožnila pochopit, že pravými obránci nauky nejsou ti, kdo brání literu, ale ducha; nikoli ideje, ale člověka; nikoli formulace, nýbrž nezaslouženost Boží lásky a Božího odpuštění. To nijak neznamená umenšovat důležitost formulací, zákonů a božských přikázání, nýbrž vyzdvihovat velikost pravého Boha, který s námi nejedná podle našich zásluh, ani podle našich skutků, nýbrž jedině podle bezmezné štědrosti svého Milosrdenství (srov. Řím 3,21-30; Žl 129, Lk 11,37-54). Znamená to překonávat trvalé pokušení staršího bratra (srov. Lk 15,25-32) a závistivých dělníků (srov. Mt 20,1-16). Ba dokonce to znamená více si cenit zákonů a přikázání vytvořených pro člověka a nikoli naopak (srov. Mk 2,27).“

Bylo by zřejmě naivní očekávat, že uvedené otázky s definitivní platností vyřeší a poslední slovo pronese papež František ve své apoštolské exhortaci. Nejde jen o to, že by se obával schizmatu, kterým pohrozili někteří kardinálové a biskupové v případě, že by katolická církev změnila přístup k rozvedeným a civilně sezdaným. Spíše jde o papežovu snahu, aby celá církev – nejenom synodní otcové – naslouchali Božímu slovu a znamením doby a na základě toho hledali odpovědi na dnešní otázky, nejenom ohledně rodinného života. Jedním ze základních kritérií je podle papeže požadavek, aby církev „byla vždycky otevřeným domem Otcovým“, aby se všichni mohli určitým způsobem účastnit církevního života, být součástí společenství a !ani dveře svátostí by neměly být zavírány z ledajakého důvodu... Eucharistie, byť představuje plnost svátostného života, není odměnou pro dokonalé, nýbrž velkorysým lékem a pokrmem slabých.“ (Evangelii gaudium, čl. 47)

1 Závěrečná zpráva biskupské synody v češtině. TS ČBK, 13.11.2015. Dostupné z: http://tisk.cirkev.cz/ze-zahranici/zaverecna-zprava-biskupske-synody-v-c...

2 Např. „Ty pokřtěné, kteří jsou rozvedení a znova civilně sezdaní, je třeba všemi možnými způsoby více začleňovat do křesťanských společenství a vyhýbat se přitom každé příležitosti k pohoršení... Nejen že se nesmějí cítit jako exkomunikovaní, ale mají žít a dozrávat jako živé údy církve a vnímat ji jako matku, která je vždy přijímá, stará se o ně s láskou a povzbuzuje je v životě podle evangelia.“ (čl. 84) Nebo: „Rozhovor s knězem na vnitřním fóru přispěje k utvoření správného úsudku o tom, co brání možnosti zúčastňovat se ve větší plnosti na životě církve a konat kroky napomáhající růstu takové účasti.“ (čl. 86)

3 Příklad způsobu specifické práce při formulování závěrečné zprávy synody a možná obecně typický pro katolické církevní dokumenty. Článek 76, který se věnuje lidem s homosexuální orientací, cituje dokument kongregace pro nauku víry s názvem Úvahy ohledně návrhů na právní uznání svazků mezi homosexuálními osobami z roku 2003. Závěrečná zpráva cituje následující pasáže: 1) "je třeba se vyhnout jakémukoliv náznaku nespravedlivé diskriminace" (to už samotné je citát ještě staršího dokumentu z roku 1986), 2) "Neexistují absolutně žádné důvody pro posuzování homosexuálních svazků tak, že by byly jakkoli podobné nebo dokonce vzdáleně analogické Božímu záměru s manželstvím a rodinou."

Oba citátu jsou z článku 4 dokumentu kongregace, který v úplnosti zní: "4. Neexistují absolutně žádné důvody pro posuzování homosexuálních svazků tak, že by byly jakkoli podobné nebo dokonce vzdáleně analogické Božímu záměru s manželstvím a rodinou. Manželství je svaté, zatímco homosexuální skutky jdou proti přirozenému mravnímu zákonu. Homosexuální skutky "odlučují pohlavní úkon od předávání života. Nejsou plodem opravdového citového a pohlavního doplňování se. V žádném případě nemohou být schvalovány. Písmo svaté považuje homosexuální skutky "za velkou nemravnost…" (srov. Řím 1:24-27; 1. Kor 6:10; 1. Tim 1:10). Tento odsudek Písma svatého nás samozřejmě neopravňuje činit závěr, že všichni, kteří trpí touto anomálií, jsou za ni osobně odpovědni, ale dokládá to fakt, že homosexuální skutky jsou objektivně se vymykajícími řádu. Stejný morální soud lze najít u mnoha křesťanských pisatelů během prvních století a je jednoznačně přijímán katolickou tradicí. Nicméně podle učení církve musí být muži a ženy s homosexuálními sklony "přijímáni s úctou, soucitem a jemnocitem. Vůči nim je třeba se vyhnout jakémukoliv náznaku nespravedlivé diskriminace." Jsou jako ostatní křesťané povoláni žít ctnost čistoty. Homosexuální sklony však "odporují přirozenému zákonu" a homosexuální úkony jsou "hříchy, které odporují čistotě"."

Co chce citáty závěrečný dokument synody vlastně naznačit? Co to znamená? Napadají mě tři možnosti:

1) Potvrzení postoje tohoto dokumentu z roku 2003, včetně pasáží necitovaných.

2) Výběr signalizuje posun, vybírá použitelné pasáže a ostatní nechává bez komentáře a otevřené dalšímu výkladu.

3) Typický způsob, aby se církevní vlk nažral a koza církevní nauky zůstala celá, resp. aby článek prošel a každý si vybral svůj způsob interpretace.

4 Nepodléhat nebezpečí relativismu či démonizace druhých. Závěrečná promluva papeže na synodě o rodině, aula Pavla VI. Radio Vaticana, 24.10.2015. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=22629

ve filmovém eposu Marketa Lazarová1

„Dělím svůj život na dobu před Marketou a po Marketě“,2 napsal v šedesátých letech režisér, historik umění a především básník František Vláčil. Koncem letošního ledna tento člověk svou životní pouť završil. Nenechal nás opuštěné, ale stále k nám naléhavě mluví prostřednictvím svého filmového díla. Je tedy na nás, abychom jeho nadčasové poselství vnímali a snažili se s ním sžít.

Na podzim minulého roku byl publikován původní scénář této filmové adaptace stejnojmenného románu Vladislava Vančury. Původně jsem zamýšlel rozebírat debut Jana Schmidta Konec srpna v hotelu Ozón, natočený podle scénáře Pavla Juráčka v roce 1966. Vypráví o skupině děvčat vedených stařenou, která putuje radioaktivní krajinou a hledá muže. Shodou okolností jsem oba tyto snímky poprvé viděl v lednu 1993 bezprostředně za sebou a musím říct, že na mě tehdy mocně zapůsobily. Čišela z nich na mě jakási mrazivá krása a venku zrovna hustě sněžilo. Dostával jsem tehdy první vysvědčení na střední škole a při pohledu na ledovou řeku z Novotného lávky se mě zmocnilo přesvědčení o vpadnuvším středověku.

Marketu jsem zhlédl dříve než Konec, proto se domnívám, že ještě není tak zle a mohu se proto pustit do rozboru díla se smířlivějším, ale o to patrně ambivalentnějším a náročnějším poselstvím.

Příběh Markety Lazarové se odehrává v Čechách poloviny 13. století. Ale toto zasazení je pouze formální. Důležitá je krajina plná lesů a bažin, kde se toulají vlci a loupeživí lapkové přepadají pocestné. V krutém ději se mísí křesťanství se zbytky pohanského rituálu a divoká láska s ještě divočejší smrtí. Podle Josefa Škvoreckého se jedná o dokonalou evokaci středověku, která má ve světovém filmu ekvivalent snad jen v Sedmé pečeti Ingmara Bergmana.3 V Marketě Lazarové (1965–1967) Fr. Vláčil „odvrhl běžný vyprávěcí postup a studoval architekturu díla na obrazech drsné síly a krásy, kontrapunkticky vršených do tvaru divoké ságy a navzájem spojených prudkým vnitřním napětím“.4 „film se nakonec, jako Fénix, zrodil z gigantického stříhání – proto je to přerývaný sled barbarsky samostatných sekvencí, uváděnými komentujícími citáty z Vančurova textu.“5

Autory a hlavními představiteli filmu jsou: Režie František Vláčil, scénář František Vláčil a František Pavlíček, kamera Bedřich Baťka, hudba Zdeněk Liška, zvuk František Fabián, střih Miloslav Hájek. V titulní roli Markety vystupuje Magdalena Vašáryová, dále hrají Mikoláš: František Velecký, Alexandra: Pavla Polášková, Kristian ml.: Vlastimil Harapes, Jednoručka: Ivan Palúch, Kozlík: Josef Kemr, Kateřina: Naďa Hejná, Lazar: Michal Kožuch.

Hlubinné podloží celého eposu způsobuje, že Marketa Lazarová není historickým filmem v přísném slova smyslu a nenaplňuje žádnou z idejí tohoto žánru. „Historický je zde dobový kolorit, vnější děj, atmosféra, historická je fasáda. Všechno ostatní je fantazie, sugesce, poezie, zaklínání…“6 „Těžištěm filmu, jeho zcela jedinečnou kvalitou, je především schopnost evokovat prožitky dávných předků s touž prvotní intenzitou, s jakou se kdysi odehrávaly.“7 Jeho postavy se z šera zašlých časů vynořují jako monumentální rekové dávných bájí a ve své robustnosti jsou posunuty blíže k nehybnosti archetypu.8 Tomu napomáhá strnulost hereckého projevu, která odkazuje na krajinu mytického bezčasí.9

Na mýtus spíše než na historii ukazuje už samotná práce s příběhem, mám na mysli báji o Strabovi a Mikolášovo vyprávění o jelenovi. Oba příběhy jsou ve filmu organicky začleněny, jsou nositeli smyslu a posunují vnímání skutečnosti v jejím vývoji. K tomuto tématu se ještě vrátím.

S příběhy jsou úzce provázány vztahy mezi mužem a ženou, které mají sice skrytý, ale zato bezprostřední vliv na utváření skutečnosti. Vzájemná polarita muže a ženy zde odkazuje na hlubší principy bytí vůbec, principy obdařené božstvím a v dějinách civilizace vyjádřené jako „Velká Matka“, „Hospodin“, případně jako „Moudrost“. Filmové dvojice Kateřina – Kozlík, Marketa – Mikoláš, Alexandra – Kristián, Alexandra – Adam naplňují různé podoby mužského a ženského principu, vylíčené v mytologiích.

Nejvíce demonstrativní je v tomto smyslu sekvence Rajská sonáta, zobrazující incest Alexandry s Adamem. V kompozici filmu náleží ke vzpomínkám na minulost a ve výsledné podobě působí jako zjevení. Ocitáme se v krajině, která je prvotně krásná. Nahá dívka snímaná bez tváře jde letní loukou k mohutnému stromu ověšenému amulety a bůžky. Jde o odhalení (ALÉTHEIA, APOKALYPSIS)10 nespoutaného a životodárného ženství v jeho pohanské podobě, souvislost se zemí a přírodou je zřejmá. Potom spatříme tvář Alexandry. Dochází k milostnému aktu s partnerem, jehož totožnost je zatím utajena. Ze stromu se spouští had, který za chvíli uštkne muže. Ten jej zabije. Alexandra vysává zraněné místo na ruce. Z Mikolášovy vzpomínky vyplyne, že Alexandřiným partnerem byl její bratr Adam, řečený Jednoručka. Paní Kateřina říká: „Jeho krev je otrávena. Jed vstoupil do jeho těla skrze nečistý skutek. Bůh označil jeho pravou ruku. Zaříkávání nepomohlo. Adam zemře, Kozlíku.“ Zde se nabízí srovnání s hebrejským mýtem o pádu Adama a Evy. Shodné je zajisté rajské prostředí, jméno Adam, had na stromě. Odlišná je už nenucenost, s jakou se oba protagonisté oddávají incestu, zakázanému ovoci a transkulturnímu tabu. Had tady funguje jako „bič boží“, dopadaje z posvátného stromu, místa, které bylo incestem zneuctěno. Toto zneuctění se jeví jako rituální chyba, která ukončuje „zlatý věk“ bezprostředního soužití bohů a lidí ve většině kultur, jak o tom píše Mircea Eliade v Mýtu o věčném návratu. Pro Adama to zatím znamená useknutí otrávené ruky, kterým mu Kozlík vlastně zachraňuje život, ale i to není nejprve jednoznačné. „Zde budeš stát a hledět do tváře svého bratra, dokud nezemře. Pak budeš pohřbena s ním. Zachrání-li se, budeš i ty zachována! Stane se, jak rozhodnou boho… Bůh!“, říká Kozlík Alexandře. Božství rozhodlo ve prospěch života, Adamova „iniciace“ je potvrzena změnou jména na „Jednoručka“, původní nevinnost je ta tam. Ještě si musíme povšimnout, že život ženy závisí na životě muže. Kozlík rozhoduje nejen jako otec, hlava rodu, ale prostě jako panovačný muž.

Nyní přicházím o ose filmového příběhu, k osudu Markety Lazarové. Marketa je nejprve představena v Lazarově vizi jako symbol čistého panenství, když „plátno zaplní velký detail její dívčí hrudi, k níž něžně tiskne bílou holubici“.11 Zbožné nahlížení sdílí i Marketa na svého otce, dokud ovšem Obořiště nenavštíví Kozlíkův syn Mikoláš: „Král o tobě ví, ty přepadali pocestných!“ Potom se nikoli jen z křesťanského milosrdenství sama snaží pomoci zbitému Mikolášovi. Nelze zde mluvit o lásce na první pohled, ale o instinktivním hnutí ženy navracet k životu. Při Mikolášově odjezdu už jen náhodou šlápne do kaluže jeho krve. Ideální obraz o otci je definičně zrušen, když se na Obořišti ubytuje hejtman Pivo s vojskem táhnoucím proti Kozlíkovi. Lazar zde zapírá pravý důvod Mikolášovy návštěvy. Marketa, která zde operuje léčivými bylinami, a jíž se se svou Personou12 dvoří kapitán Sovička, s pláčem utíká z místnosti, v níž byla svědkyní otcových lží. Těch si je vědoma i převorka kláštera, kde má Marketa strávit svůj život, neboť ji otec zaslíbil Bohu. „A protože chceš být mým věřitelem, dopřej nám této své dcery. Dobrotivý bůh, jenž ti stojí příkladem, se rád s námi o pannu rozdělí!“, říká Mikoláš Lazarovi při své druhé návštěvě Obořiště. Po starém dobrém způsobu chopí Marketu za její dlouhé vlasy a odtáhne ji na saně. Ochromená dívka je po divoké jízdě dovezena na Roháček. Zde ji Mikoláš vykáže místo u srubu, z něhož slyší hlas paní Kateřiny:

„Hospodine, ochraň ho před nečistou mocí, učiň, aby démoni nenašli k němu cestu, zažeň zmetky, učiň vlkodlaky, ať neruší jeho spánek, nedopusť, aby v polounoci přilehl k němu upír Straba, žíznivý krve, střezte hradbu, aby nenašel v trámech skulinu…Vysmívá se, vysmívá se lidem i sobě. Nezaplakal, ani když byl pacholátko. Vyrostl mezi lesní sběří, jeho matku pohodili vlkům. Divouři. Poddala se jinému, než ji určil rod a byla vyhoštěna mezi šelmy. Sami nejsou lepší vlků. Měla syna. Říkali. Říkali – s vlky…není pravda, byl lidské dítě. Tušíc poslední hodinku, šla prosit své, aby se ho ujali, sotva odkojeného. Morenou se zaklela. Tak dítě vzali, vodou pokřestili a dáno mu jméno Straba, smutné jméno. Matku nechali umřít za ohradou. Pohyne srdce chlapa střelou a srdce ženy strastným časem. Roznesli vlci mrtvé tělo a chlapec kvílel jejich hlasem. Říkají – vlk je úkladný, medvěd zabiják – násilník a kanec, že zběsilý. Muž je nade všecky šelmy. Dočkáš se. Poznáš. A přežiješ, dá-li bůh. Život mu nepatří a smrt se na něj neusměje. Vyrostl mezi vlky člověk a mezi lidmi stal se vlkem. Opovržení živí jeho pýchu, neláska mu vdýchne nenávist. Všemi opovržený, začal Straba sám opovrhovat všemi. Stařešinům se staví s úšklebkem, pohaněl svatá místa dědů. Nechce být poddán ani lidem, ani bůžkům, je svobodný jako vlk, jako zvíře lesní, ale ještě má lidské srdce a lidské srdce teskní. Teskní -. Za tmy se toulal, hledal smečku a bral na sebe vlčí tvář. Rod upadl před ním ve strach a bázeň plodí nenávist. Tehdy dospěl a muži se uradili, že bude vyhnán. Slovo mužů platí nade vše. Jejich slovo je zákon. Vyslechl úradu mužů a smál se tichým smíchem vlka. Byl krásný! Šel, kam se shromáždily panny – nevěsty a vztáhl ruku na nejsličnější. Vytrhla se mu! Bála se ho. Ale ještě více se bála otce. Neboť otec ti určí, koho budeš poslušna. Vykřikl pýchou a hněvem. I vzal ji, roztrhl jí hrdlo a přede všemi prolil její krev. Vrhli se na něj a spoutali ho. Čekal jej strašný trest. Radili se. ,Oheň a kůl´, volali jedni a jiní: ,Ať je roztrhán hřebci´. Ale nemohli se dohodnout na způsobě smrti. Ale nejstarší z rodu, praděd pohaněné, vyslovil ortel: ,Ať nemá místa mezi lidmi. Ať si je svobodný jako vlk. Jeho trest je v něm samotném.´ Na ta slova udeřil Perun, ač nebe bylo bez mraků. Straba se směje tichým smíchem vlka. Odchází a cení zuby tichým smíchem. Mezi lidmi byl vlk, i šel mezi vlky. Nepřijali ho. Měl znamení lidí. Hospodine, ostříhej tento rod, nechť tvoje ruka od zlého nás ochrání. Odstupte, démoni země a vod, nemějte místa mezi námi. A byl Straba sám. Loupil dobytek i ženy. Střely neměly nad ním moci. Byl svobodný jako vlk a jeho život se neměřil podle střídání slunovratů. Ale byl opuštěný. Rozkoš pomine a nevábí, není-li splácena strastí. Bez bolesti život nemá ceny. A tehdy zatoužil po bolesti a hledal smrt. I vrátil se k tomu rodu, který jej vyvrhl. Ale přešlo mnoho zim – vnukové byli starci a vzpomněli si na něj už jen z dávného vyprávění…Mladí se vrhli proti němu se zbraní, ale jeden pamatoval víc než jiní a vykřikl: ,Ustupte od něho! Přišel si pro smrt a my mu ji odepřeme!´ A všichni ustoupili a vysmívali se mu. Vrátil se pro smrt a byla mu odepřena. Jejich výsměch pálil jako plamen. Zachvěl se Straba jako osikový strom -. Hledá na prsou místo, kde se ozývá srdce -. Vytrhne nejbližšímu tesák a vbil jej do těch míst. Ale nůž se zlomil a nevydal znamení krve. A opět byl sám. Bloudí po zemi – ani zvíře, ani člověk. Bez života a smrt se na něj neusměje. Není pro něho místa na zemi. Hledá, kde by ubral krve spícím a vlastní maso hryže v místech, kde se mu ozývá srdce. Ale nemá Straba lidské srdce a každé noci se probouzí ze svých marných ran…Nepláče. Pláč je dar úlevy. Muži o ní nevědí. A jejich pýchu stíhá věčný trest. Z jeho (Kozlíkova) rodu je Straba. Praděd jeho matky vyšel z té ženy, kterou (Straba) pojal. Všichni nesete znamení jeho (Strabovy) krve. Ale k sedmému synovi ta kletba nemá cestu…“13

Co sděluje Kozlíkova žena a Mikolášova matka dceři Drahuši a všem naslouchajícím? Především to, jak to na světě a v životě „chodí“. Platí zde teze Zdeňka Neubauera, že při vyprávění povstává svět, neboť látka příběhu je téže povahy jako látka skutečnosti. Svět Kozlíkova rodu má svůj zakládací mýtus ve Strabově příběhu. V tomto světě pak skutečně platí, že „pohyne srdce chlapa střelou a srdce ženy strastným časem“ (jak ještě uvidíme). Proč je tomu tak, je dáno vzájemnými vztahy mezi mužem a ženou, neboť tito zastupují principy, které ve vzájemném spojení utvářejí skutečnost. Paní Kateřina poučuje svou dceru také o postavení muže a ženy v Kozlíkově rodu: „Slovo mužů platí nade vše. Jejich slovo je zákon.“ Uvnitř rodu rozhodují Kozlíkovy loupežnické záměry, které přinášejí násilnou smrt: „Muž je nade všecky šelmy. Dočkáš se. Poznáš. A přežiješ, dá-li bůh.“ Ženám zbývají oči pro pláč: „Pláč je dar úlevy. Muži o ní nevědí. A jejich pýchu stíhá věčný trest.“ Kozlíkův rod je poznamenán znamením Strabovy krve jako prokletím. Spravedlivý trest, jemuž se Kozlík vyhýbá, by pro něho byl vysvobozením ze světa založeného Strabou, z jeho nenasytné touhy po krvi. Kozlík se vyhýbá vysvobození z údělu štvaného vlka, před kterým ale utíká také. Tento začarovaný kruh ukazuje metaforická paralela sekvence Vlci. Kozlík se vrací lesem z Boleslavi, kde utekl hejtmanovi Pivovi, vykonavateli spravedlnosti. Poblíž Roháčku, svého sídla, ho náhle štve hladová vlčí smečka. Kozlíkův věčný trest vězí v něm samotném. Toto platí i o Kozlíkových synech. Pravda, Kozlíkův svět není izolovaným textem. Je pouze jedním z mnoha tkaniv, které se podílejí na hloubce a řádu bytí vůbec. I zde proto může platit, že „rozkoš nevábí, není-li splácena strastí“. „Bez bolesti život nemá ceny.“ S těmito slovy se podívejme, co se děje během vyprávění paní Kateřiny, neboť je to další podstatná část našeho tématu.

Po úvodní modlitbě za nemocného syna Václava vstupuje do srubu Mikoláš, zanechav Markétu vně a hledaje nyní Kozlíka. V reakci na jeho příchod Kateřina utrousí: „Divousi“. Kozlík spí, a tak Mikoláš odchází ven, naslouchaje vyprávění, které se rozléhá v nočním tichu. Slyší je nejen ženy a děti ve srubu, ale i muži sedící u ohně venku. Odtud přichází ke srubu jednoručka a při zmínce o hanění svatých míst dědů se v jeho tváři cosi hne, neboť si řeč vztáhne sebe. Využívajíc všeobecného poslechu vyprávění se ze srubu žen vykrádá Alexandra, netušíc však, že je náhodou pozorována Mikolášem, který dlí ve srubu mužů. Alexandra zbavuje zajatce Kristiana a sluhu Reinera pout, hází Reinerovi maso a ten se jako pes plíží pryč. Mezitím Alexandra zbaví oděvu sebe i Kristiana a za matčiných slov: „Neboť otec ti určí, koho budeš poslušna“ se s ním ve sněhu miluje. Mikoláš nevydrží napětí chvíle a vyráží ven. Poháněn vnitřním běsem, neklidně těká po prostorách ztemnělé lesní šance: „Byl svobodný jako vlk a jeho život se neměřil podle střídání slunovratů. Ale byl opuštěný.“ Po chvíli zamíří k Marketě. Ta si uvědomuje jeho vlčí přítomnost a couvá. Poté, co ji srazí k zemi, se ještě pokusí zardousit sebe samu, ale pak už jenom leží jako socha. Když potom zasténá, slyší ji Kateřina a mluví o pláči.

Slova paní Kateřiny ulpívají na všem, co se odehrává venku a náhle propuknuvším vášním dávají rozměr archetypu, zprostředkovaného mýtem.14 „Mytický Strabův a reálný Mikolášův obraz v několika okamžicích splývají v jediný, přitom se však mnohé z toho, co je vypravováno, týká i dalších členů Kozlíkova rodu, zejména Jednoručky.“15 Na jedné straně Alexandra kráčí ve stopách Artemidiných, na straně druhé se opakuje situace znásilnění, podrobení ženy mužem. Ve své vzájemné polaritě jsou i extrémy řádové, a tak dávají smysl.

Mikoláš je přistižen při činu bratrem Janem, který k ránu přijíždí do ležení. Rovněž vychází najevo Alexandřino činění. Kozlík přikazuje Mikolášovi, aby Marketě obul boty s hřebíky. Mladý saský šlechtic Kristian se Markety zastává a k zemi ho srazí Kozlíkův pacholek. V tu ránu je u něho Alexandra, chtějíc ho potrestat. Vida sestřino počínání, Mikoláš odhazuje mučidla. Kozlík si s úžasem uvědomuje vzpouru lásky a poroučí spoutat vzbouřence řetězy.

Za chladných jarních rán bude mít Marketa, prohlížejíc si jizvy od Mikolášových zubů, na uvědomění si vztahu ke svému uchvatiteli. Je s ním teď spojena řetězem lásky, společně s ním vystavena obhroublému posměchu jeho bratří: „Našel si revír u myší díry.“ Spolu s nimi je tu i Alexandra s Kristianem, kteří se nijak netají se svými vzájemnými sympatiemi. A tak láska k Mikoláši dobývá Marketino srdce, Marketa se vlastně stává Mikolášovou ženou. Když se blíží Pivovo vojsko, jsou vězni zbaveni pout.

Při útoku Pivova vojska je zabit Jednoručka a Drahuše. Kozlík a většina synů je zajata a v Boleslavi čeká na popravu. Mikoláš vyvázne živ, setkává se s Marketou, matkou a ostatními ženami, které jsou nyní hlavě vdovy. Mikoláš přichází s plánem na osvobození Kozlíka z vězení a bojovná Alexandra, od níž se odloučil Kristian, s bratrovým úmyslem souhlasí. Ne tak už paní Kateřina, jež se pokouší synovi věc rozmluvit. Mluví o potřebě zachovat rod a pečovat o potomstvo. Kryje se zde s archetypem Velké Matky. Sama však ví, že vůči Mikolášovi je její řeč sice nutná, ale marná. Se smutnou rezignací ustupuje, Marketa hledí s němou výčitkou na Mikoláše. Je těhotná.

Mezitím bloudí v šílenství uprchlý Kristian v nekonečné bažinaté krajině. Obraz bílého tonoucího koně „se stává symbolem mučivých záchvěvů Kristianova dohasínajícího vědomí“.16 Zmiňované gigantické stříhání filmu postihlo původní zobrazení Kristianova vnitřního schizmatu. Nezapomenutelná tak zůstala scéna, v níž Kristian prochází mezi strnule sedícími vlky. Domnívám se, že tento obraz vnitřně souvisí s bájí o Strabovi, Kristian není přijímán ani lidmi (Bernard), ani vlky jako potrava.

Ale vraťme se k Marketě. Ocitáme se s ní v lese za přítomnosti Mikoláše a Alexandry. Mikoláš posílá Marketu domů, říká, že si je vědom její lásky k němu, ale trvá na svém předsevzetí „vytrhnout Kozlíka z potupy“. Markétina slova: „Buďte prokleti, abyste nedošli odpuštění a pokoje, aby vám a vašim kostem nebylo dáno místo…Buďte tisíckrát prokleti vy i váš meč!“ neznamenají kletbu pohany unesené křesťanky, jež se měla stát nevěstou Kristovou. Lze je chápat jako výbuch Marketina hněvu proti Mikolášovu „sebevražednému“ puzení, v podloží Marketina hněvu hoří její „sobecká“ láska k Mikolášovi, slova kletby tak nenabývají platnosti. Scéna ale nabývá obecnějšího poselství: výčitky láskyplného ženství agresivnímu mužskému principu. A je to Mikoláš, který vnímá Marketina slova jako rouhání proti Bohu, dobře si vědom, že jedna kletba už na něm leží. Obejme Marketu a klesá s ní do trávy, zatímco Alexandra odchází hloub do lesa. Stmívá se. V prořídlém lese je vidět jelen a siluety laní. Ve vzájemném zkonějšení Mikoláš začíná vyprávět příběh o jelenovi:

„Byl jejich čas…Kozlík mě vzbudil a praví: ,Vezmi šípy.´ Šel jsem s ním, na krok nebylo vidět – hvozd ozníval říjením. Vyzývali se. Když přijde jejich čas, hledali boj, aby našli družku.“

„Aby ji přemohli?“

„Ne… druh vyzývá druha.“

„A ona?“

„Podrobí se silnějšímu.“

„Navždycky?“

„Navždy – to znají jen lidé…“

„A prohraje-li – „

„Tento zvítězil…“ (Záběr s jelenem organicky vyroste z příběhu.)

„A poražený?“

„ Stál tam…vysoko na mýtině…Sám…Musel nás zvětřit, ale nehýbal se…Kozlík mi nedovolil vystřelit“ (…) „Jeho parohy byly větší než větvoví. Díval se k nám – beze strachu -. Kozlík ukazoval: Mlč! Šli jsme blíž, ale nepohnul se…Už skoro na dosah – a on stojí – hledí nám vstříc. Potom vykročil svahem – a my za ním…Neutíkal – neviděl nás? Nebo nás chtěl nést? Nikdy jsme nedošli do těch míst…Pod úbočím bylo údolí – holá pláň, tráva, kameny, lišejník…Planina jako vybělené kosti…Viděl jsem kdysi hřbitov lidí…nebyl smutnější než to údolí. Kostry a kostry – hnáty…Tisíc paroží na bílých lebkách. Uprostřed zůstal stát. Sám…Kozlík mi šeptá: ,Hleď…dívej se! Teď se dívej…Samota smrti…!´ Pozdvihl paroží a zatroubil…“17

Mikoláš náhle přeruší vyprávění. Stádo laní je vyplašené, neboť se objevila Alexandra.

Marketa ji prosí o další chvíli samoty se svým milým, Alexandra tedy odchází. Mikoláš je už ale duchem v Boleslavi a příběh o jelenovi zůstane nedokončen, aby tak předznamenal náladu baladického finále.

„Tvé oči se vzdalují,“ říká Marketa. „Tvé myšlenky pospíchají cestou, na jejímž konci čeká trest. A co já, Mikoláši? Budu souzena znovu a znovu – i kdyby mě neminulo příkoří a trest…“ Marketa ve své intuici dobře tuší běh příštích věcí, ostatně příběh o jelenovi mnohé napovídá. Jelen, zejména v křesťanských legendách o poustevnících, ukazuje zbloudilým cestu, dovádí je k místu, s kterým mají nějakým způsobem spojit svůj osud. Tuto funkci zastává i zde, když Kozlíkovi ukazuje hřbitov, místo úlevy a spočinutí, kam loupežník zatím nikdy nedošel, neboť byl v moci strabovské kletby. Její moc je ale zlomena něčím silnějším. Domnívám se, že se nedopustím dezinterpretace, když její zrušení přisoudím Kristovi, jenž bývá symbolizován právě jelenem. Kristus jako soudce a vykupitel z otroctví rodové kletby přivádí v podobě královského jelena Kozlíka na planinu pokrytou kostrami a lebkami. Existuje zde skrytá významová souvislost s Golgotou, Lebkou. Zatímco báj o Strabovi je zakládacím mýtem Kozlíkova rodu, podobně jako třeba mýtus o Adamovi a Evě, příběh o jelenovi považuji za vykupitelský. O tomto bude ještě řeč.

Mikoláš se snaží rozehnat Marketiny obavy a poprvé ze sebe vypraví vyznání lásky: „Bůh učinil, abych tě miloval. Jsi moje žena.“ Je to jejich poslední rozhovor. Zatím Alexandra nachází v lese šíleného Kristiana, spíše zvíře než lidskou bytost. Zde jsem dlužen říct, že Kristiana zajal Mikoláš s jednoručkou na začátku filmu. Přivezli ho na Roháček, kde se do něho zamilovala Alexandra. Oba byli k sobě vzájemně přitahováni díky své protikladnosti. Ona obdivovala jeho pokoru, nepostrádající lítostnou odevzdanost světců (Kristian sám měl být biskupem), on si nemohl nevšimnout její divoké krásy a bojovnosti. Alexandra sama držela nad Kristianem ochrannou ruku před muži svého rodu. (Alexandra znamená Obránkyně mužů.) Kristian svým jménem představuje křesťana, Alexandřino pohanství je zřejmé. Nyní se Alexandra dívá na svého milence s odporem a lítostí. Známky šílenství, způsobeného drtivými kontrasty prožitků rozkoše a zmaru, jsou v jeho tváři zjevny. Ve své vrozené zběsilosti popadá Alexandra kámen a vede ránu na neduživcův mozek. A jak se teď budeme dívat na její čin? Jako na akt milosrdenství, neboť ve středověku neexistovaly psychiatrické léčebny? Jako na pomstu za odloučení od milenky? Budeme v tom vidět zobrazení smrti nebohého křesťana rukou bezbožné pohanky? Cesta k porozumění je značně složitá, neboť jsme se odcizili původním atavismům, nahradivše je civilizačními vymoženostmi. Jisté je, že Kristian zde není trestán za něco zlého, což by ostatně vyznělo dost moralisticky a moralita je Vláčilovi cizí. Alexandra, garant příštího života rodu, ale i ta, která krvesmilnila, zde přináší smrt muži, který v podstatě odpadl ze své účasti na vytváření bytí. Zde nemohu jinak než citovat Gertrudu von le Fort:

„Podstatou ,posledních časů´ je to, že postava muže zapadá, protože muž už nedovede mužně zvládnout nahé síly zkázy. Proto také Apokalypsa neoznačuje Antikrista za člověka, ale za „zvíře z propasti“. Poznatelnou apokalyptickou lidskou postavou představuje ve Zjevení sv. Jana žena – jen žena zpronevěřivší se svému určení může představovat onu absolutní neplodnost světa, jež musí přivodit jeho smrt a zánik.“ (…) „Tak jako muž, který se ocitl v područí abych sil, jímž měl poroučet, ztrácí své lidství, ztrácí je žena jako nevěstka.“ (Nevěstka už neslouží jako ,spolupůsobící´ v duchu lásky a pokory, slouží jako věc – a věc se mstí tím, že panuje: nad mužem, upadlým do područí nahých sil, se vítězoslavně zvedá zotročitelka jeho smyslnosti.“18

Domnívám se, že citovaný text může posloužit jako klíč k porozumění celé situaci.

Kristian je zde oním bezmocným mužem, obětí zkázonosných sil, které sice sám nerozpoutal, ale které zároveň nebyl schopen zvládnout, což vypovídá o jeho slabosti. Alexandra sice není nevěstkou, ale svému životodárnému určení a jménu se zpronevěřuje právě tím, že přináší násilnou smrt muži, a tak se staví bok po boku k mužům svého rodu. Slabý Kristian a silná Alexandra představují nerovnováhu mužského a ženského principu v jejich vzájemném vztahu. Ukazuje se, že protiklady, díky kterým se oba dva k sobě přitahovali, ještě více prohloubily propast mezi nimi. V hloubi zmíněné situace stojí nevyrovnanost tvůrčích principů. Zde si ještě povšimneme kompoziční zajímavosti, která poukazuje na text, řád skutečnosti. Během vyprávění báje o Strabovi se aktivní Alexandra miluje se zajatým Kristianem. Agresivní Mikoláš znásilňuje unesenou Marketu. A naopak, s bájí o jelenovi je spojeno Mikolášovo milostné vyznání Marketě, zatímco nedaleko Alexandra zabijí šíleného Kristiana. Ve své vzájemné polaritě jsou extrémy řádové a dávají smysl.

Marketa se vrací na Obořiště, kde ji vítá smečka psů. Lazar se na ni dívá jako na Mikolášovu souložnici, a když se Marketa svého muže neodřekne, vyhání ji z domova. Uchyluje se do kláštera, kde měla původně strávit celý život. Následují scény paralelně probíhajících dějů. Střídavě je zabírána Marketa, ležící s rozprostřenými vlasy na podlaze, a po převorce opakuje kajícné litanie, které z „hlediska Marketina vnitřního zření ,materializují´ fiasko, jímž končí nešťastný Mikolášův útok“19 na boleslavské vězení. Přichází malý sedmý Kozlíkův syn Václav, který přežil rodovou pohromu a odvádí Marketu do Boleslavi na svatbu. S polomrtvým Mikolášem Marketu oddává hejtman Pivo. Za zvonění umíráčku se pohřební průvod dává do pohybu a Marketa padá do bezvědomí. V její mrákotné představě umírá jelen z Mikolášově mýtu, příběh je dokončen. Mikoláš je ztotožněn s jelenem, „konkrétní osud se tak znovu propojí s mýtem, pomíjivost s věčností“.20 Marketa se také zároveň stává nevěstou Kristovou, neboť jelen symbolizuje právě jeho. Vzpomeňme na Mikolášova slova Lazarovi: „Dobrotivý bůh, jenž ti stojí příkladem, se rád s námi o pannu rozdělí!“21

Poprava Kozlíka a jeho zajatých synů je zaslouženým trestem a milostí zároveň, neboť smrt je zbavuje strabovské kletby. V Marketině pohledu se Mikoláš mění z vlka na jelena, na čemž má zásluhu nejen mýtus, ale především láska. „Láska se stává klíčovým pojmem. (…) Zběsilý Kozlík, jemuž nikdy neprošlo přes rty vlídné slovo, se tváří v tvář smrti vyzná ze své otcovské lásky k Mikolášovi“.22 Marketa, což znamená „perla“, ve chvíli, „kdy Mikoláš umírá na popravišti a kdy na popravišti hynou všichni muži jeho rodu, v sobě nese jeho pokračování – bytost, do níž básník vložil něco neskonale hlubšího, než je jakékoliv ,naučení´, víru v nepřetržitost života, v jeho souvislost, poselství principu, na němž stojí svět“.23 Závěrečný dovětek filmu také skvěle ilustruje naše téma: „Po čase tato paní povila syna jménem Václav. V témž čase slehla ve vězení i Alexandra. Slehnuvší vzala si vlastní rukou život a Marketa odkojila obě děti. Vyrostli prý z nich chlapáčtí chlapi, ale, žel, o jejich duši se sváří láska s ukrutností a jistota s pochybnostmi.“24

Použitá literatura:

Boček, J.: „Na okraj Markety Lazarové“. In: Film a doba 1962-1970 / Uspoř. S. Ulver. Praha 1997, s. 133-139.

Fort, Gertruda von le: Věčná žena. Praha 1990. Přel. Jitka Fučíková.

Pavlíček, F. – Vláčil, F.: Marketa Lazarová. Praha 1998.

Škapová, Z.: „Literární a filmová podoba Markety Lazarové“. In: Pavlíček, F. – Vláčil, F.: Marketa Lazarová. Praha 1998, s. 7-21.

Škvorecký, Josef: Všichni ti bystří mladí muži a ženy. Praha 1991.

Ulver, S.: „O polyfonní struktuře Markety Lazarové a o tom, jak číst její partituru.“ In: Pavlíček, F. – Vláčil, F.: Marketa Lazarová. Praha 1998, s. 286-289.

Žalman, J.: Umlčený film. Praha 1993.

1 Původní řecký název je MYTHOS, GYNÉ KAI ANÉR. Tento esej jsem napsal v roce 1999 jako seminární práci na kurz Percepce filmové tvorby na Institutu základů vzdělanosti UK v Praze. Pro uveřejnění eseje mluví fakt, že letos uplynulo padesát let od začátku natáčení filmu Marketa Lazarová, vyhodnoceného jako nejlepší film české kinematografie. Zároveň má posloužit jako vzpomínka na jeho tvůrce, kteří už nejsou mezi námi.

2 Boček, J.: „Na okraj Markety Lazarové“. In Film a doba 1962-1970 / Uspoř. S. Ulver. Praha 1997, s. 138.

3 Škvorecký, Josef: Všichni ti bystří mladí muži a ženy. Praha 1991, s. 213.

4 Žalman, J.: Umlčený film. Praha 1993, s. 243.

5 Škvorecký, Všichni ti bystří mladí muži a ženy, s. 214.

6 Žalman, Umlčený film, s. 244.

7 Škapová, Z.: „Literární a filmová podoba Markety Lazarové“. In Pavlíček, František – Vláčil, František: Marketa Lazarová. Praha 1998, s. 9.

8 Škapová, „Literární a filmová podoba Markety Lazarové“, s. 21.

9 Škapová, „Literární a filmová podoba Markety Lazarové“, s. 18.

10 Řecká slova, běžně překládaná jako pravda a zjevení, jsou synonyma slova odhalení.

11 Škapová, „Literární a filmová podoba Markety Lazarové“, s. 18.

12 Vnější společenskou maskou.

13 Pavlíček - Vláčil: Marketa Lazarová, s. 131-142.

14 Škapová, „Literární a filmová podoba Markety Lazarové“, s. 19.

15 Ulver, S.: „O polyfonní struktuře Markety Lazarové a o tom, jak číst její partituru.“ In Pavlíček – Vláčil: Marketa Lazarová, s. 289.

16 Škapová, „Literární a filmová podoba Markety Lazarové“, s. 18.

17 Pavlíček - Vláčil: Marketa Lazarová, s. 259-260.

18 Fort, Gertruda von le: Věčná žena. Praha 1990. Přel. Jitka Fučíková, s. 13.

19 Ulver, S.: O polyfonní struktuře Markety Lazarové a o tom, jak číst její partituru“, s. 289.

20 Škapová, „Literární a filmová podoba Markety Lazarové“, s. 21.

21 Pavlíček - Vláčil: Marketa Lazarová, s. 128.

22 Škapová, „Literární a filmová podoba Markety Lazarové“, s. 21.

23 Žalman, Umlčený film, s. 245.

24 Pavlíček - Vláčil: Marketa Lazarová, s. 185

NEUNER, Peter, ZULEHNER, Paul M. Přijď království tvé : praktické učení o církvi. Praha : Vyšehrad, 2015. 272 s. Edice Teologie, Základní teologická témata, svazek 1.

Dva emeritní profesoři, systematické teologie v Mnichově P. Neuner a pastorální teologie ve Vídni P. Zulehner, jezdili několik let do Číny, aby přednášeli kandidátům kněžství, kněžím v pastoraci a řeholním sestrám. Složitá situace čínské církve, která působí uprostřed kultury, jež je jí cizí, a zároveň prožívá neblahý rozkol mezi oficiální a podzemní církví v důsledku pronásledování, byla pro oba evropské teology velkou výzvou: Jak v dnešní hektické době plné dramatických změn přinášet Ježíšovo poselství v podobě věrné původnímu zdroji a odpovídající současné situaci. Výsledná kniha oslovila i teology a teoložky z východoevropského prostoru, takže kromě čínštiny vyšla rusky, chorvatsky, maďarsky, polsky a slovensky.1 Díky překladu Heleny Medkové a redakce Jaroslava Vrbenského vyšel i český překlad, který je prvním svazkem nové ediční řady. Ve třech kapitolách jsou probrána následující témata: 1) role církve v dějinách spásy, 2) církev z pohledu bible, historie, II. vatikánského koncilu a rozmanitých služeb, 3) budování církve, přičemž ústředními pojmy jsou vize a struktura.

V předmluvě považují autoři za nutné, vysvětlit název knihy: „Na první pohled může vypadat opovážlivě, citujeme-li v názvu praktické příručky o církvi prosbu Otčenáše „přijď království tvé“. Ozve se možná námitka, že církev není království Boží, že není ani Božím královstvím na zemi. O církvi můžeme uvažovat, můžeme teoreticky i prakticky měnit její formu, ale ani v té nejlepší podobě, kterou jsme schopni si vysnít a vymyslet, se nestane Božím královstvím... Ale na druhé straně církev s Božím královstvím souvisí... má svůj původ v Ježíšově zvěsti o Božím království a k těmto kořenům se musí stál vracet... musí přinejmenším zabránit tomu, aby její podoba a formy Božímu království odporovaly a činily nevěrohodnou samotnou Ježíšovu zvěst... Jakožto Boží lid by měla ve vší skromnosti konkrétně uskutečňovat mezi ostatními národy na tomto světě něco z toho, co Boží království a Boží panování znamená. Slova „přijď království tvé“ mají tedy církev burcovat a volat k pokání.“

Kniha je napsaná čtivým jazykem a nepředpokládá mnoho předchozích znalostí, základní pojmy se snaží vykládat, několikrát je pro názornost použit výklad obrazu. Neutápí se ve zbytečných polemikách (např. o recepci II. vatikánského koncilu nebo o papežském primátu), i když nezamlčuje probíhající diskuse. Více se soustředí na důležitá témata. Osobně považuji za nejzajímavější část ze 3. kapitoly, kde se píše o budování církve. Např. pasáž o kultuře koinonie, tj. společné účasti (s. 210–220), by mohla posloužit jako „zpovědní zrcadlo“ pro současnou podobu farností a místních společenství. Jsou zde představeny důležité prvky koinonie:

1) Skutečná rovnost: „Myšlenku rovnosti nepřevzal koncil od francouzské revoluce; je odvozena z mystického vkořenění všech pokřtěných ve zmrtvýchvstalém Kristu. Všichni, kdo se „narodili z Boha“ (J 1,13), jsou děti Boží, synové a dcery Boží: tedy skrze Boha příbuzní, bratři a sestry. V církvi tedy není vyšší hodnost, než být „připojen“ (Sk 2,47) k Božímu lidu... Proto by se církev měla vzdát titulů, které naznačují větší či menší míru důstojnosti: důstojný pane, ctihodnosti, Vaše Eminence, Excelence...“ (s. 210).

2) Sounáležitost: „Kdo je křtem připojen k církvi, jež je tělem Kristovým, prožívá v ní hlubokou sounáležitost s těmi, jimž bylo dáno totéž... Pro církev a atmosféru v církvi to znamená: všichni mají stejnou důstojnost, všichni jsou povoláni, všichni nadáni, tj. obdarováni. V církvi nejsou nepovolaní a neobdaření. Každý a každá jsou k něčemu dobří...“ (s. 211).

3) Spoluúčast: „Spoluúčast na rozhodování a hlasování při volbách... Proto je pochopitelné, že pro dnešní reformátory je cílem skutečná spoluúčast členů na životě církve.“ Konkrétní příležitost ke spoluúčasti by mohla být při výběru kandidáta na biskupa, při hledání vhodných vizí, při rozhodování o konkrétních úkolech, při formulování závěrů diecézní nebo biskupské synody atd. (s. 212)

4) Úřední styl: „Není pravda, že při spoluúčasti všech členů je kompetentní vedení zbytečné. Naopak platí: Čím větší účast lidu, tím víc úřadů. Čím aktivnější jsou členové, tím lepší řízení organizace potřebuje. To je v církvi stejné jako v jiných společenských strukturách... Spoluúčast nezpochybňuje význam úřadu v církvi, zpochybňuje klerikálně autoritářský styl. Ten se nemůže odvolávat na biblický text jako na zakládací listinu.“ (s. 213-214).

5) Řešení konfliktů: „Na světě je jediné místo, kde vládne pokoj: hřbitov. Tam ovšem zase není žádný život. Kde je život, tam dochází ke střetu názorů a zájmů. Takové názorové střety mohou ve společenství probouzet životní energii, nutnou pro rozvoj.“ (s. 217).

Přes jednoznačně pozitivní hodnocení knihy je třeba zdůraznit, že jde o přístup k tématu výlučně z pohledu katolické teologie (i když v textu najedeme odkazy i na nekatolické autory). Jsem přesvědčen, že zvlášť v případě „praktické nauky o církvi“ nemůže chybět zmínka o jiných podobách církevní struktury a jejího řízení, které můžeme najít v pravoslavných (díky východním katolickým církvím s vlastním právem i v katolické církvi) nebo v protestantských církvích.2 Zvlášť u příručky určené přednostně čtenářům z katolické církve by takový exkurz byl ještě potřebnější. S tím souvisí i absence reflexe alternativních podob církevní struktury, které v katolické církvi vznikaly především po II. vatikánském koncilu, včetně zkušenosti s neoficiálními formami církevní praxe v době pronásledování.3 Ohledně českého vydání je škoda, že černobílé reprodukce obrazů, které slouží při výkladu, jsou málo kvalitní a nejsou číslované, což někdy komplikuje orientaci (např. v pozn. 77 se odkazuje na obraz 67, zřejmě myšleno obraz na s. 67). Osobně mi vadí poznámkový aparát na konci celého textu, takže je třeba při pozorné četbě neustále listovat. Některé knihy v poznámkách jsou uvedeny v českém překladu, u jiných není existující český překlad zmíněn (např. Matthew Fox. Příchod kosmického Krista v pozn. 35; Hans Urs von Balthasar. Kordula aneb vážný případ v pozn. 40; Josef Ratzinger. Křesťanství na přelomu tisíciletí v pozn. 60 atd.). V některých případech je uveden zdroj českého překladu z internetu, přestože existuje tištěný překlad v kvalitním českém vydání (Augsburské vyznání v pozn. 112).

Přes uvedené výhrady knihu vřele doporučuji. Pozorný čtenář si může všimnout témat, která zmínil papež František (např. církev není muzeum nebo o pozitivní roli konfliktů v církvi atd.). Je možné v tom spatřit doklad, že současné snahy o určité změny ve stylu církevní mluvy i praxe nejsou jen důsledkem latinskoamerické zkušenosti současného papeže. K podobným úvahám dospěli již dříve i mnozí evropští teologové, kterým se dnes snad bude o něco více naslouchat. K tomu může pomoci i tato kniha.

1 Zulehner, P. M., Neuner. P. Cirkev v dnešnom svete : potreba alebo prežitok : praktická ekleziológia. Bratislava : Kalligram, 2013.

2 Základní typologie církevních struktur je k dispozici ve výborné příručce ekumenické eklesiologie české provenience: Filipi, P. Církev a církve : kapitoly z ekumenické eklesiologie. Brno : CDK, 2000.

3 O rozmanitých podobách základních společenství či tzv. Basisgemeinde je k dispozici český překlad knihy O’Halloran, J. Církev jinak : od základního společenství ke křesťanské obci. Praha : Síť, 2006.