Ruský spisovatel a filosof se narodil 11. 11. 1821 v Moskvě v rodině lékaře z chudinské nemocnice. Absolvoval gymnázium v Moskvě a ve studiu pokračoval na vojenské ženijní škole v Petrohradě, kterou však nedokončil. Po krátké úřednické epizodě se od roku 1844 cele věnoval literatuře se sociální a psychologickou tematikou (Chudí lidé, Dvojník, Bílé noci, Nětočka Nězvanonová). Koncem 40. let se sblížil se socialistickým kroužkem Michaila Vasiljeviče Petraševského (1821–1866) a po jeho odhalení carskou policií byl spolu s dalšími členy odsouzen k trestu smrti (1849). Krátce před popravou byl trest změněn na nucené práce; tento zážitek Dostojevskij později umělecky ztvárnil v Zápiscích z mrtvého domu. Z desetiletého pobytu na Sibiři (1850–1854 na galejích, 1854–1859 vojenská služba) se vrátil s oslabeným zdravím (epilepsie) a ztratil víru v socialismus. Během dvou delších pobytů v západní Evropě došel k závěru, že morální úroveň západní společnosti je špatná. Kritizoval racionalismus, bezohledné jednání podnikatelů, jejich sobectví a příliš velké sebevědomí. Vyhovovalo mu ale, že se zde mohl věnovat své přehnané hráčské vášni.

Sjednocujícím prvkem Dostojevského díla je zaměření na existenciální problémy moderního člověka, otázka viny a trestu, hlásání návratu ke křesťanské pokoře a odmítání slepého individualismu. Po novelách první poloviny 60. let (Ves Stěpančikovo, Uražení a ponížení, Zápisky z podzemí, Hráč) dosáhla jeho tvorba vrcholu v rozsáhlých „polyfonních“ románech (Zločin a trest, Idiot, Běsi, Výrostek, Bratři Karamazovi). Od 70. let takřka bez přestávky vydával osobní časopis Deník spisovatele. Dostojevskij zemřel 9. 2. 1881 v Petrohradě na plicní krvácení spojené s rozedmou plic a epileptickým záchvatem.

Z teologického hlediska ve středu Dostojevského úvah stojí člověk ve svém tragickém hmotném i duchovním utrpení. Lidská duše ve své jedinečnosti a iracionalitě mu představuje absolutní hodnotu. Bůh, svoboda a zlo jsou často zmiňovaná témata v jeho tvorbě, zvláště ve formě utrpení nevinných. Vyplývá z toho metafyzika bolesti, jež má christocentrický charakter. Dostojevskij zkoumá lidského ducha do jeho nejhlubších záhybů a odhaluje jeho univerzální hodnoty, ale bez toho, že by se oprostil od ruského prvku. Nezřídka je jeho Kristus Kristem ruským, a Bůh Bohem ruským. Slovanský vliv je patrný především ve vyloučení každé autority nebo zákona z pojetí církve, která je pro něj pouze láskou a svobodou. Podle Nikolaje Berďajeva (1874–1948) Dostojevskij v Legendě o Velkém inkvizitorovi, kterou vypráví Ivan Aljoša v Bratrech Karamazovýc, napadá nejen papežství, ale i ateistický socialismus a jakoukoli instituci, která by chtěla nahradit lidskou svobodu.

Podle Vladimíra Neffa (1909–1983) je Dostojevského filosofie vyloženě afilosofická, neboť byl odpůrcem filosofického dogmatismu a samoúčelné pojmové dialektiky: jádrem viny Raskolnikovovy (Zločin a trest) nebyla vražda sama, nýbrž okolnost, že zavraždil ze samolibé intelektuální pýchy a pouze proto, že mu chyběla pokora. Na rozdíl od Tolstého, který se smiřuje se životem, Dostojevskij (podobně jako dionýský člověk Nietzschův) život zbožňuje, ač ví, že je strašný, anebo spíš, jak postřehl F. X. Šalda (1867–1937), protože je strašný; myšlenka, že život je ráj, je mu totožná s myšlenkou, že život je zahrada muk. Všechen klad vyrůstá ze záporu a naopak. V zápolení Boha se satanem záleží všechna krása života, a krása je něco, čím Bůh i ďábel útočí na člověka stejně účinně. Člověk je stvořen nikoliv pro krotké štěstí svobody a míru, nýbrž pro nadlidskou rozkoš záchrany v Bohu, zaplacené zlem, nenávistí, špínou, zločinem, svatokrádeží a nesmyslností. Život sám je cílem života, cílem existence je existence, člověk je cílem člověkovým. „Všechnu bolest překonám, abych si mohl říci: jsem. Přikován na galeji, vidím ještě slunce, a i když je nevidím, žiji přece a vím, že jest.“ „Miluji tě, Bože, neboť život je veliký.“

Ve svém Deníku Dostojevský píše: „Věřím-li v Boha, nedělám to jako hlupák. Ti zde chtějí mě poučovat a smějí se mé omezenosti. Jejich hloupá povaha si nedovede ani ve fantazii představit nápor záporu, jejž jsem prožil.

Situace v Nigérii a Sýrii

Bonn (KAP/KNA) Německá katolická charita Kirche in Not (Církev v nouzi) uspořádala v Kolíně nad Rýnem tiskovou konferenci, na které vystoupili arcibiskup Matthew Man-Oso Ndagoso z města Kaduna v severní Nigérii a maronitský arcibiskup syrského Aleppa Joseph Tobji.

Křesťané v severní Nigérii jsou vystaveni útokům islamistické teroristické organizace Boko Haram. Kromě toho jsou systematicky diskriminováni a upozaďováni, například jim nejsou udělována povolení ke stavbě kostelů, i když je náboženská svoboda zakotvena v ústavě. Nespravedlnost, chudoba a sociální nerovnost nigerijské společnosti je také důvodem přitažlivosti islamismu, vysvětlil arcibiskup Ndagoso. Varoval však před zevšeobecňováním. Například v severní Nigérii běžné spory mezi zemědělci a pastevci se často vykládají jako konflikt mezi křesťany a muslimy, i když jde obvykle o spory o půdu.

Arcibiskup Tobji upozornil na exodus křesťanů ze Sýrie. Jejich počet se snížil na třetinu. „To nás, kteří jsme zůstali, ochudilo, nejenom hospodářsky, ale i společensky.“ I když se situace v některých částech země zklidňuje, křesťané se ze zahraničí nezačali vracet. Tobji také varoval před snahou vnucovat Sýrii západní formu demokracie, protože pro většinu Syřanů je tento pojem zatím čistá teorie a nejsou pro takový přechod zralí.

Schönborn získal Evropskou cenu Karla IV.

Mnichov (KAP/KNA) Evropskou cenu Karla IV., udělovanou od roku 1958 každoročně Sudetoněmeckým krajanským sdružením, získal letos vídeňský arcibiskup kardinál Christoph Schönborn. Oceněn byl za úsilí ve prospěch evropského sjednocení, porozumění mezi národy a křesťanskou obnovu evropské kultury. Cena bude předána 19. května v Augsburgu.

Člen dominikánského řádu Schönborn sám pochází z německé šlechtické rodiny žijící na českém území. Narodil se 22. ledna 1945 na zámku Skalka u Vlastislavi na Lovosicku. V září téhož roku byla rodiny vysídlena a usadila se v Rakousku. Knězem se stal roku 1970, biskupem 1991 a vídeňskou diecézi převzal roku 1995. Kardinálem ho roku 1998 jmenoval papež Jan Pavel II.

Z českých duchovních zatím Evropskou cenu Karla IV. obdržel litoměřický biskup Josef Koukl, a to roku 2005.

Vatikán prý uzná čínské státní biskupy

Vatikán (KAP) Podle zprávy čínských novin Global Times a římské agentury Asianews Svatý stolec uzná větší počet režimu věrných a bez souhlasu Říma dosazených biskupů v Číně. Zároveň prý v té souvislosti poprosil dva podzemní a papeži věrné biskupy, aby odstoupili, a uvolnili tak místo duchovním schváleným Pekingem. Zpráva nemohla být potvrzena z vatikánských zdrojů.

Podle uvedených zdrojů cestovala v prosinci do Číny vatikánská delegace v čele s arcibiskupem Claudiem Marií Cellim, aby přemluvila k rezignaci biskupy Petera Čuanga Ťien-ťiena, od roku 2006 státem neuznaného biskupa diecéze Šan-tchou, a Josepha Kuoa Si-ťina z diecéze Ning-te. Nadto prý Vatikán chce uznat „vlastenecké“ biskupy v pěti dalších diecézích, ve kterých neexistují podzemní biskupové. Čína má výměnou schválit asi 20 kandidátů na biskupy, navržených Vatikánem. Dále se prý očekává, že vláda legalizuje status asi 40 stávajících podzemních biskupů.

Ikona Salus Populi Romani restaurována

Řím (KAP) Nejoblíbenější mariánský obraz v Římě, ikona Salus Populi Romani (Zdar římského lidu), byl opraven a vrací se na své místo v basilice Santa Maria Maggiore. Restaurátoři Vatikánských muzeí odstranili vrstvy laku, přemaleb a sazí a nechali opět zazářit původní barvy. Ikonu rád uctívá i papež František; modlívá se k ní před zahájením a po ukončení svých zahraničních cest a právě ona byla cílem jeho první cesty mimo hranice Vatikánu jako nově zvoleného papeže v březnu 2013.

Podle legendy obraz Marie s žehnajícím Ježíškem na klíně vznikl v Jeruzalémě a do Říma se dostal za papeže Sixta III. (432–440). Moderní výzkum obrazu však vede k závěru, že vznikl v Římě mezi 11. a 13. stoletím, i když podle starších řeckých předloh.

Sternberg: Svěcení ženatých by prošlo

Bonn (KAP/KNA) Předseda Centrálního výboru německých katolíků (ZdK) Thomas Sternberg má za to, že papež dal impuls k debatě o svěcení ženatých mužů. „Kdyby dnes měl nějaký německý biskup odvahu vysvětit na kněze pár [ženatých] mužů, snad jáhnů, nepřišel by z Říma žádný protest,“ řekl Sternberg novinářům v Norimberku. U těchto takzvaných „osvědčených mužů“ (viri probati) však podle něho není třeba debatovat o celibátu, ale spíš o tom, jak věřícím umožnit slavení eucharistie. Je podle něj chybou snažit se postavit církev bez kněží.

Laiky v církvi Sternberg vyzval, aby odvážně přebírali odpovědnost. „Potřebujeme lidi, kteří se sami rozhodnou, a ne se pořád ptají,“ řekl. V obci je podle něj potřeba mít také partnery k duchovním rozhovorům, což mohou být muži i ženy, placení zaměstnanci i dobrovolníci, pokud mají potřebné nadání „nezávisle na tom, nač mají papíry“. Proto to nemusejí být ani kněží. Důležité je, aby církev ve stále méně křesťanské společnosti zůstávala schopná dialogu.

Eutanazie: zabíjí se víc dementních osob

Amsterodam (KAP) Medicínská etička Berna van Baarsenová, která v Nizozemí patřila k týmu majícímu na starost dohled nad prováděním eutanazie, odstoupila na protest proti „zřetelné změně“ v chápání tamního zákona o eutanazii. Konkrétně jde o to, že rychle narůstá podíl usmrcených pacientů trpících stařeckou demencí. Za posledních pět let jejich počet narostl čtyřnásobně.

Nizozemí bylo roku 2002 první zemí na světě, kde byla zákonem umožněna eutanazie. Od té doby počet eutanazií rychle narůstá a dnes činí skoro 17 denně. Roku 2016 se to týkalo 6091 pacientů, z nichž přes 400 bylo usmrceno bez jejich vědomého souhlasu. Již před rokem varovalo 200 holandských lékařů společným prohlášením, že zákonná ochranná opatření „se pomalu prolamují“. Usmrcuje se mnoho lidí trpících demencí a psychiatrických pacientů bez jejich skutečného ústního souhlasu. Před několika měsíci bylo zahájeno vyšetřování lékaře, který na žádost pečovatelského domova dal smrtící injekci starší ženě proti její vůli, což je první podobné vyšetřování v Nizozemí.

Další sblížení anglikánů a metodistů v Anglii

Londýn (KAP) Anglikáni a metodisté chtějí na anglikánské generální synodě konané od 8. února navázat ještě užší spolupráci. Záměrem je, aby v budoucnu mohli anglikánským bohoslužbám předsedat i metodističtí duchovní. To by umožnilo obstarat bohoslužbami některé anglikánské farnosti na venkově, které jsou bez kněží. Úzká spolupráce obou církví v některých oblastech se datuje již z roku 2003, nyní má být ještě rozšířena s cílem postupně dosáhnout „organické jednoty“. K tomu je ovšem třeba ještě dosáhnout shody v řadě věcí, například v otázce ordinace – u anglikánů světí kněze biskupové, u metodistů je dosazuje předseda Metodistické konference.

Z. Wasserbauer novým pomocným biskupem

Vatikán (KAP) Dosavadní pražský generální vikář Zdenek Wasserbauer (51) byl jmenován pomocným biskupem své arcidiecéze. Termín svěcení ještě nebyl určen. Po předčasném odchodu na odpočinek biskupa Karla Herbsta tak v Praze vedle Václava Malého opět funguje druhý pomocný biskup.

Zdenek Wasserbauer se narodil v Novém Městě na Moravě. Nejdříve absolvoval inženýrské vzdělání v oboru zemědělství, pak teologii v Praze a Římě. Knězem se stal roku 1996. V letech 2000–2010 byl spirituálem semináře, od roku 2016 generálním vikářem.

Krize odvahy, nebo krize poslušnosti?

Autor tohoto příspěvku Miroslav Heryán¹ zemřel před patnácti lety. Dosud nepublikový text sloužil jako východisko pro vedení seminární skupiny během 2. semináře zájemců o teologii pořádaného Institutem ekumenických studií 19.–20. dubna 1996

Danému tématu rozumím tak, že má uvést rozhovor o hledání podoby církve pro současnou dobu. Toto hledání se musí vyhnout dvěma nebezpečím: Skyllou by byl pokus vydestilovat ideální podobu a nedbat na dobu, v níž má Kristova církev plnit své poslání – to by byla zrada na inkarnaci. Charybdou by byla snaha přizpůsobit podobu církve duchu doby s mylnou představou, že tak můžeme dnešní společnosti nejlépe posloužit – to by byla ztráta identity. – Proplout mezi nimi je odyseovské dobrodružství pro církev v každé době. Kdo chce uniknout lákání Sirén, musí se připoutat k základům jako rek od Tróje ke stěžni a pevně i citlivě držet kormidlo.

Hledání pravé podoby má církev v této zemi ve své krevní skupině. Při pohledu do dějin církve v našich zemích – a nebojme se hlásit k širšímu horizontu než nabízejí dnešní hranice České republiky – můžeme vděčně vzpomenout na prorocké postavy, kterým šlo o čistou církev. Vzpomeňme před mileniem Vojtěcha, jehož trápil stav církve, která se tak těžce zbavovala pohanských mravů. Kníže Václav by měl být očištěn od podezření ze slabošství, i když ho zrovna nebudeme stavět do čela blanických rytířů (ani by se v té roli necítil dobře). Jeho bratrovi prostě vadilo, že chtěl být křesťanským panovníkem. Můžeme být hrdi, že jsme měli panovníky, jako byl Karel IV. a Jiří z Poděbrad s evropskou vizí. Byly tu ženy jako Anežka, theologové jako Hus a Lukáš Pražský, vzdělanci jako Blahoslav a Komenský, laici jako Štítný a Chelčický atd. Nemůže se chlubit, že bychom ad maiorem Dei gloriam budovali říši, nad níž by nezapadalo slunce, neoslňovali jsme svět uměním, vědou a technikou – víme jak ambivalentní bývá takový „přínos“ světu. Spíše se pochlubme se Silvestrem Braitem, že nám pravda Páně stála za to, abychom si navzájem rozbíjeli hlavy. Ekumenický věk to spíš pochopí než liberální a libertinistická postmoderna.

Hledání pravé podoby církve vzali tak doopravdy naši předkové – proč se k nim neznat i z druhé strany? – že se rozjeli až do Svaté země, zda by někde cestou nepotkali její relikt. To co cestou našli, mohlo být vznešené i monumentální, ale pro jejich současnost na prahu novověku a na předsunuté výspě sotva upotřebitelné. Studovali, otevřeli univerzitu, jezdili světem, otevírali se utečencům, experimentovali v Novém Jeruzalémě a v Kunvaldu. Ale především hledali v Bibli. Nezazlívejme jim, že se nedrželi jen předepsaných konceptů zakotvených ve spolehlivé tradici, ze níž stojí takoví velikáni jako byl Cyprián a Augustin, Benedikt a František a autorita arcipastýře v Římě. Však oni se k té tradici doberou, pokud je povede Duch svatý, doberou – ale po svých.

A když Bílá hora tuto pouť „po svých“ ukončila a její výsledek národu předepsal znovu jedině správný koncept, zrodila se nejen „plachá česká víra“ (Tomáš Halík), ale i alergie, kterou z inkubace probudil napřed pád habsburské monarchie a potom více než čtyřicetileté „mytí mozků“ armádou politruků v uniformě i bez ní. Na to myslil kardinál Beran na II. Vaticanu při jednání o náboženské svobodě i v zemích, kde má římskokatolická církev většinu.

To už je naše česká současnost, pro kterou hledáme podobu církve, která by neokázale zvala český národ – i naše menšiny – k tomu, který je dárcem odvahy a poslušnosti, kterých je nám v této zemi tolik zapotřebí. O jakou odvahu a poslušnost jde? Nedostatkové zboží vidím i já právě v kritické odvaze a kritické poslušnosti.

Na odvahu se zmůže leckdo, když už pominula éra kontroly činu, slov a myšlenek. Svoboda najednou probudila k odvaze, která všem odpovědným osobám a institucím působí veliké starosti. Pominula éra všudypřítomných očí a uší a lidé si dovolují věci, které bychom před lety nečekali. Policie je tak bezradná a zákony tak děravé, že každý zbabělec se odváží udělat nějaký ten kousek druhému.

Kritická odvaha ví, že při hledání vstupujeme na neznámou půdu, kde číhají nepředvídaná překvapení a možná i nebezpečí. To platí i při hledání podoby církve pro současnou dobu. Je nebezpečné experimentování, jež v dějinách nejednou vedlo na scestí. (Vzpomeňme na pokušení apologetů, kteří mohli vyprázdnit Boží tajemství tlumočením do filosofických kategorií.) Hledání může být i překvapivé, neboť byli už jiní před námi, kdo v přelomových situacích církevních dějin posunuli církev o kus dopředu a nabízejí možnost poučit se z jejich myšlení a zápasů.

Je jasné, že rozhodující roli v hledání podoby církve a v přinášení Evangelia sekularizovanému člověku sehrají laici. Zdá se, že kněz, farář, kazatel či pastor je dnes diskvalifikován přinést evangelium do terénu, v němž není doma – pokud právě nemyl výklady a nepracoval v kotelně. Tam venku probíhá život, řízený zákony trhu. Mění se role theologa: stává se poradcem či instruktorem těch, kdo stojí na předsunutých pozicích. S touto rolí se těžko smiřuje jak protestantský kazatel, tak katolický kněz. Katolická církev se opírá o hiearchickou strukturu, jež ji dává vnitřní pevnost. Protestantismus si slibuje mnoho, ne-li vše, od theologie a theologů. I když vyhlásil v reformaci „všeobecné kněžství“, podnes se nevyhojil z traumatu, kterým je komplex strachu z bohosloveckých úchylek a z blouznivců. Ví, že laici dovedou být nebezpeční, dostanou-li slovo, nebo když si slovo vezmou. Ale ohrožuje církev něco víc než strach před vstupem do nebezpečné zóny? Bez poslušné odvahy vstoupit do této zóny církev těžko najde autentickou podobu pro současnost. A bez průzkumnické služby laiků se při hledání neobejde. (Jen vzpomeňme na přelomová období v dějinách Izraele a církve!)

Vskutku stojí za to naslouchat Kristovým svědkům v dějinách křesťanství a poslouchat, co si poslušnost zaslouží. Poslušnost je vzácná křesťanská ctnost, protože náš rozum a naše srdce jsou nespolehliví rádci. (Z částečně oprávněné nedůvěry k vlastnímu srdci vzniká ochota raději poslouchat rozkaz „shora“ než vlastní úsudek. D. Bonhoeffer)

Ale poslušností se v historii dávné i nedávné omlouvaly postoje a činy jednotlivců a národů, které patří ke smutným kapitolám dějin. Proto poslušnost musí být a zůstat kritická. Jen kritická poslušnost se nedá svést na scestí a zneužít, jen ona odolá manipulování, jež ponižuje člověka i křesťana. Církevní řády by neměly odporovat Božímu Duchu, církevní praxe by neměla stát v cestě prosté poslušnosti Božího slova.

Zdá se však, že krize odvahy a krize poslušnosti, přesněji krize odpovědné odvahy a kritické poslušnosti odhaluje ještě jinou a závaznější krizi – krizi autority. Skutečnou autoritu má církev, nebo ten v církvi, protože se nebojí kritického zkoumání. Při pohledu zvenčí se mi zdá, že římskokatolická církev tuto autoritu zásadně má i u svých kriticky myslících a pozorujících členů. Je jednoznačnější v svém učení i etických normách. Nekatolíci jsou na tom hůře – s výjimkou výběrových církví. Protestantismus nám tak zarostl do genů, že bezmála každý si činí nárok na pravdu a neomylnost. Máme slušný výběr učitelů theologické moudrosti, ale málo učitelů pokorné a poslušné i odvážné víry. Nedovedu to povědět líp, než bývalý benediktin Fulbert Steffensky: „V protestantismu postrádám lid. Je to církev theologů, a tak ji pociťuji klerikálněji, než katolicismus. Protestantismus spočívá v theolozích a ve vlastní správě. Protestantismus je spíše myslivé, než žité náboženství.“

Hledáme církev pro dnešní chvíli. Taková církev bude prostorem pro víru odvážnou a poslušnou zároveň, která se sklání před autoritou Ježíše Krista v Duchu svatém k oslavě Boha Otce. Má být Kristovým tělem. Čím bude mnohotvárnějším v jednotě, tím lépe pro ni a pro svět.

Výběr z použité literatury:

POPOVIĆ, Justýn. Pravoslavná církev a ekumenismus. Překlad Jiří Chráska. Manastir Hilandar, 2016.

SOROKA, Peter. Prepodobný Justín Popovič. Svidník: Pravoslávna Makovica, 2006.

POPOVIĆ, Justin. Sabrana dela: Pravoslavna crkva i ekumenizam – Svetosavlje kao filozofija života. Sv. 4. Beograd, Naslednici oca Justina i manastir Ćelije kod Valjeva, 2001.

JEVTIĆ, Atanasije (ed.). Sveti Ava Justin: Zapisi o ekumenizmu. Manastir Tvrdoš, 2010.

CVETKOVIĆ, Vladimir (ed.). Heiliger Justin (Popovic) von Celije, Über den Ökumenismus. Wachtendonk: Edition Hagia Sophia, 2017 (v tisku).

POPOVIĆ, Justin. Na bogočovečanskom putu. Druhé vydání. Manastir Ćelije, 2014.

POPOVICH, Justin. Man and the God-man. Alhambra, California: Sebastian Press, 2009.

POPOVICH, Justin. Orthodox Faith and Life in Christ. Belmont, Massachusetts: Institute for Byzantine and Modern Greek Studies, 1994.

VIDOVIĆ, Julia. St. Nikolai Velimirović and St. Justin on Ecumenism. In: KALAITZIDIS, Pantelis, et al. (eds.). Orthodox Handbook on Ecumenism. Resources for Theological Education. Oxford: Regnum Books, 2014, 263-272.

Nigerijská katolická biblická asociace (CABAN) se zaměřuje na konkrétní biblická témata zpravidla v té podobě, v jaké se o nich „píše v Bibli“. Tím vychází vstříc milovníkům Bible v Nigerii i jinde, kteří mají v souvislosti s konkrétními tématy sklon se ptát: „Tak je to psáno v Bibli?“ Členové biblické asociace jakožto znalci Bible rádi slouží lidu Božímu – pomáhají mu objevovat, že v Bibli (Božím slovu v lidském jazyce) se skutečně setkáváme s každodenními problémy a že „Bůh odpovídá na naše otázky“ (srov. Dei verbum 6,23). Pomáhají lidem pochopit, co Bible skutečně říká, protože Bible má být interpretována ve světle významu, který autor s poselstvím evangelia jako celku spojoval (srov. Dei verbum 19), a ve světle historické víry církve – třebaže obojí nemusí být identické s významem, který Bibli dávají populární vykladači a televizní kazatelé s odůvodněním, že „tak to stojí v Bibli“ nebo „toto je slovo Boží“. Prostí lidé při četbě Bible nerozlišují mezi pokračujícím Božím zjevením ve Starém a Novém zákonu. O kritických studiích a církevních směrnicích k interpretaci Bible, této podstatné knihy církve, nevědí nic.

Vydavatelé aktuálního čísla Concilia (2017/4) formulovali téma mého příspěvku jako „Nový zákon a milosrdenství“. Vycházejíc z výše popsaných okolností jsem to instinktivně přečetla jako „Milosrdenství v Novém zákoně“. Když jsem déle uvažovala, uvědomila jsem si zásadní rozdíl mezi oběma formulacemi. Tady nejde o to, co k tématu „milosrdenství“ říká Nový zákon („Je to tak v Bibli?“). Mám se snažit „s maximální přesností“ (cituji vydavatele) pochopit vnitřní vztah mezi Novým zákonem a milosrdenstvím.

Je totiž rozdíl mezi Novým zákonem, tedy oněmi 27 knihami, které spolu se Starým zákonem tvoří Bibli, a novým zákonem ve smyslu nové smlouvy Boha se stvořením a člověkem. Nový zákon je zpráva o tom, jak různí autoři tuto smlouvu vnímali, jak ji přijali a jak ji hlásali. Můj příspěvek má tudíž vyzvednout podstatné znaky milosrdenství, onoho jádra nové smlouvy, aniž by uváděl, kde všude je v Novém zákoně zmínka o milosrdenství nebo co o tomto tématu soudí učenci. Jakmile čtenář pochopí specifičnost milosrdenství coby nové smlouvy, bude lépe schopen pohybovat se uvnitř Nového zákona, objevovat rozměry milosrdenství a podobně jako autoři Nového zákona sklízet ovoce milosrdenství, které změní jejich život.

Tento článek vychází především z toho, že nová boží smlouva je založena na milosrdenství, že z něho vyrůstá; dále že povinností každého křesťana jakožto Ježíšova učedníka je být si tohoto milosrdenství vědom, přijmout je a oddat se mu. Pak budou křesťané toto milosrdenství, jež pochopili a přijali, předávat druhým lidem bez ohledu na jejich etnickou příslušnost, náboženské přesvědčení, pohlaví, národnost nebo barvu pleti. O této odpovědnosti křesťanů ve službě milosrdenství mluví papež František, když ve své bule Misericordiæ Vultus (Tvář milosrdenství) říká „milosrdní jako Otec“. Tento obrat se stal mantrou mimořádného Svatého roku božího milosrdenství 2015. Jako výrok samotného Ježíše je obsažen u Lukáše v kázání na hoře: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.“ (L 6,36)

„Milosrdenství“ = Nový zákon a nová smlouva

Mluvit o „Novém zákonu a milosrdenství“ znamená mluvit o „milosrdenství a milosrdenství“. Milosrdenství je nejhlubší podstatou, jádrem a základním prvkem Nového zákona. Hlavními součástmi milosrdenství jsou soucit, láska, odpuštění a spravedlnost (ve smyslu pravdivost vztahu, nikoli spravedlnost, která rozděluje). Tyto pojmy označují vlastnosti Boha, který je láska (1J 4, 8.16), který „tak miloval svět, že dal svého jediného Syna“, ne „aby svět soudil“, ale aby jej spasil (J 3, 16-17). Spásné Boží jednání vycházející z milosrdenství odkazuje na protoevangelium v knize Genesis (3,15). Opakem Božího milosrdenství jsou především hněv a soud. Rozhněvaný Bůh přenechává lidi jejich zmatkům a odsuzování, resp. odsouzení sebe samých. Naproti tomu skrze milosrdenství a božskou spravedlnost (tj. Boží věrnost smlouvě; srov. 2Tm 2,13) přichází k lidem Bůh, protože ví, že ponecháni sami sobě by ze své hříšnosti, z odcizenosti Bohu, nikdy nenašli východisko (srov. Ř 3, 21-25).

Ježíš, jenž je onou Boží dobrou zprávou pro lidstvo, ztělesňuje novou smlouvu Boha s lidstvem. Přináší ji člověku celým svým příběhem Spasitele, od vtělení přes pozemskou existenci až po vyvrcholení ve velikonočním tajemství. Tímto tajemstvím, jež zahrnuje Poslední večeři Páně, zradu, smrt na kříži a zmrtvýchvstání, je dar Božího milosrdenství neodvolatelně potvrzen a zpečetěn (J 19,30). A jeho plodem je – podle Petrova výkladu letniční události – vylití Ducha svatého „na všeliké tělo“ (Sk 2, 14-21; srov. Jl 3,1).

Na kříži vyjádřil Ježíš tuto novou smlouvu jak fyzicky (byl ukřižován jako beránek Boží, který na sebe bere hřích světa), tak slovně („Otče, odpust jim, neboť nevědí, co činí“ – třebaže jeho protivníci byli dávno neochvějně rozhodnuti zadržet ho a vydat potupné smrti). „Nevědí, co činí“ je nevyhnutelný postoj, z něhož pramení Boží milosrdenství a odpuštění.

Milosrdenství, tato nová smlouva, souvisí s množstvím pojmů jako láska, soucit, slitování, odpuštění a spravedlnost. Význam slova milosrdenství vysvětlují zejména použité řecké výrazy: eleos (milosrdenství, slitování), splaggnizomai (soucítit), dikaiosyne (pravdivost, pravost, poctivost – což je přiléhavější než soudící a odsuzující spravedlnost), charis (milost), pistis (věrnost) a agapé (láska). Tato slova charakterizují vztah Boha k lidem,  bezmocným a bez výjimky hříšným (Ř 3,23). A souhrnným výsledkem Božího milosrdenství je soleria (záchrana) a eirene (mír, neporušenost, shalom), které Bůh dává skrze Krista lidstvu jako dobrovolný, nepodmíněný dar.

V nejhlubším smyslu je milosrdenství jakožto nová Boží smlouva odpovědí lidem, kteří nejsou schopni učinit cokoli, aby změnili svoji životní situaci, a nijak si milosrdenství nezasluhují. Milosrdenství je vnitřní, spontánní hnutí vyvěrající z hlubin Boha, jako když se uvolňuje adrenalin. Milosrdenství způsobuje, že Bůh ubohému člověku otvírá náruč, a to bez kalkulování, bez jakéhokoli pro a proti, bez otázek („aniž počítá lidem jejich provinění“). Milosrdenství od příjemce nežádá nic, ani vděčnost, prostě na lidi „apeluje“, „aby se s Bohem smířili“, aby byla obnovena jejich integrita (2 K 5, 17-21)

Vybrané texty ozřejmující podstatu milosrdenství

Klíčový text k tématu Božího milosrdenství najdeme v Listu Titovi (3, 4-7):

„Ale ukázala se dobrota a láska našeho Spasitele Boha: On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování; zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého. Bohatě na nás vylil svého Ducha skrze Ježíše Krista, našeho Spasitele, abychom ospravedlněni jeho milostí měli podíl na věčném životě, k němuž se upíná naše naděje.“

Tento úryvek shrnuje Boží skutek milosrdenství, tento svobodný a nezasloužený dar, zakotvený ve velikonočním tajemství, oné „nové smlouvě“ zpečetěné Ježíšovou krví (L 22, 19-20); dále dar Ducha svatého v novém narození (J 1, 12-13; 3, 3-21) skrze křest; a konečnou spásu věřících, kteří se stávají „dědici Božími, spoludědici Kristovými“ (Ř 8, 14-17).

Toto Boží milosrdenství, jež si nelze zasloužit, se projevuje v evangelijních příbězích, v Ježíšově učení a jeho skutcích. Ve vyprávění o posedlém v Gerase (Mk 5, 1-20) není milosrdenství na první pohled rozpoznatelné. Lidé nedokázali ubožáka vyléčit a ani s vynaložením veškerých sil se jim nepodařilo spoutat ho řetězy. Objevuje se Ježíš, osvobozuje muže z moci celé legie démonů (legie se skládala z asi šesti tisíc pěších vojáků), navrací mu smysly a rozum a osvobozuje kraj od této děsivé postavy – dokonce za cenu, že se utopily tři tisíce vepřů. Nikdo (kromě démonů) Ježíše nežádal, aby cokoli učinil. Lidé vyděšení jeho přítomností ho dokonce prosí, aby jejich končiny opustil. Milosrdenství se v příběhu jasně projevuje ve chvíli, kdy Ježíš říká uzdravenému, který jej chce následovat: „Jdi domů ke své rodině a pověz jim, jak veliké věci ti učinil Pán, když se nad tebou smiloval.“ (Mk 5,19)

Podobenství o ztraceném synu (L 15): Ježíš se obvykle choval k hříšníkům vlídně, jedl (stoloval) s nimi a řekl, že lékaře nepotřebují zdraví, nýbrž nemocní a že Bůh nežádá oběti, nýbrž milosrdenství (Mt 9, 9-13). Jeho podobenství o ztraceném synu, o ztracené ovci a o ztracené minci (L 15) ukazují neuvěřitelné milosrdenství, s nímž Bůh zachází s hříšníky. Papež František v tomto podobenství vidí „jádro evangelia a naší víry“ (Misericordias vultus, 9). Syn se dobrovolně zřekl rodiny, promrhal dědictví (dědictví si nelze zasloužil, je to milost) a klesl na samé dno. Vrací se domů, aby zde sloužil jako nádeník, ale ne proto, že by svého jednání litoval, nýbrž aby měl co jíst. Otec ho vidí už z dálky. Pohnut soucitem mu běží naproti a objímá jej, špinavého, tak jak byl. Zahrne ho polibky, oblékne ho jako krále a pak pro něj a všechny služebníky (nikoli vznešené hosty) vystrojí slavnou hostinu. Boží milosrdenství v tomto podobenství přesahuje veškeré lidské chápání. Může být přijato jedině skrze víru.

Pavel z Tarsu je výrazný příklad Božího milosrdenství. Bůh mu odpustil nejen jeho hřích spočívající v pronásledování Ježíše v jeho učednících (Sk 9,5); učinil jej apoštolem pohanů, tak jako Petra učinil apoštolem Židů (1 Ko 15, 9-10; Ga 2,7). Pavel podle vlastního svědectví, zdůrazněného především v 1. listu Timoteovi (1 Tm 1, 12-17), nezasluhoval být povolán za apoštola. Přesto jej Bůh ve svém milosrdenství učinil apoštolem (1 Ko 15, 9-10; Ga 1, 13-14) jako živý příklad Božího milosrdenství pro každého (1 Tm 15-16).

Pavel mluví o Božím milosrdenství podrobně v Listu Římanům (3-5). Shrnuje je takto: „Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy (tj. připravili se o ni).“ Lidé sami vůbec nebyli schopni se k této slávě znovu přiblížit. Pouze z milosrdenství a věrnosti k lidem „zemřel Kristus za nás, když jsme ještě byli hříšní“ – pro člověka něco nepředstavitelného (Ř 5, 6-8). Bůh nás hříšné lidi spasil, zatímco my jsme neprojevili ani lítost, ani pokoru.

Evangelista Jan (1, 16-17) říká, že „milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista“. Milost je naprosto svobodný dar, který si nelze zasloužit ani odpracovat. Zatímco stará smlouva, kterou uzavřel Mojžíš, spočívala na zákonu a její trvalá platnost byla podmíněna poslušností k zákonu (Ex 19-24), nová smlouva (milosrdenství) odvozuje svou věčnou a všeobecnou platnost z Boží lásky ke světu (J 13, 1-2; 15,13). Je univerzální, nekonečná a neomezená (není vyhrazena nějakému vyvolenému lidu) (J 1, 29. 34; 12,32). Dokonce i z pohanů, kteří do té doby nebyli „lidem“, učinilo Boží milosrdenství „Boží lid“, členy „Boží rodiny“ (Ef 1, 11-22).

Gn 3,15 - základní text Starého zákona o milosrdenství, jež je novou smlouvou

Gn 3,15 je základní biblický text o Božím milosrdenství. Na první hřích našich prarodičů reaguje Bůh bezprostředně tím, že je vyhledá a oznámí jim, že položí nepřátelství mezi a hada, který je svedl. Když muž a žena pojedli ze zakázaného ovoce, nevydali se za Bohem ani ho neprosili, aby přikryl jejich nahotu, tj. jejich novou formu existence poté, co se oloupili o Boží slávu. Když jim Bůh připomněl jejich čin, ani neřekli, že svého skutku litují (žena jen přiznala, že byla svedena), ani nepožádali o odpuštění. Pro ně bylo prostě vyloučeno zvrátit situaci, do níž se svou neposlušností sami dostali. Bůh však učinil více, než že by je jen vytáhl z maléru. Přikryl jejich nahotu a uchránil je toho, aby okusili i ze stromu života, následkem čehož by museli navždy zůstat ve stavu hříchu, protože by nemohli zemřít. Jedině smrtí mohou „v Kristu dojít života“, „vstát jako tělo duchovní“ (srov. 1 Ko 15, 22.35-49).

Svůj slib, že položí nepřátelství mezi hada a ženu s jejím potomstvem, Bůh splnil. Nejprve způsobil, že Maria byla od svého početí „milosti plná“ (dogma o neposkvrněném početí) a nalezla „milost u Boha“ (L 1,31). Potom se Boží Slovo skrze inkarnaci „stalo tělem“ (J 1,14) v Ježíši z Nazareta, synu Mariině (Mk 6,4), narozeném z ženy (Ga 4,4). V jeho osobě, božské a lidské zároveň, působí Bůh ono „nepřátelství“, aby hřích už nikdy nemohl vstoupit mezi lidstvo a Boha, neboť Boha v Kristu nelze od Boha oddělit. Potom učinil z lidí, pouhých tvorů, Boží děti, dcery a syny v Kristu (J 1, 12-13; 1 J 1, 1-4), aby se stali „novým stvořením“ (2 Ko 5,17) a mohli zůstat s Bohem nerozlučně spojeni. V Ježíši, jenž „zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu“ (Žd 4,15), zvítězil Bůh ve svém milosrdenství nad hříchem (tj. odpadnutím od Boha) a smrtí (tj. odplatou za hřích) jednou provždy, a to pro celé lidstvo.

Milosrdenství jakožto nová smlouva – důsledky

Božské milosrdenství jakožto nová smlouva má důsledky pro všechny lidi. Křesťané, kteří byli skrze Krista křtem ponořeni do Boží trojice, a tak se stali dětmi Božími, mají účast na Božím životě (jako mají všichni lidé skrze stvoření účast na lidském životě). Skrze Ježíšovo lidství jsou – jako údy jeho těla (1 Ko 12) nebo jako ratolesti vinného kmene (J 15, 1-17) – včleněni do nové smlouvy. Dostalo se jim milosti (jež je dobrovolným darem) a povolání být eucharistickým lidem, tedy lidem, jenž přijal milosrdenství a je proto nyní, jsa vděčen Ježíši, sám milosrdný. Tím, že křesťané jsou „milosrdní jako Otec“, dávají najevo, že jsou Božími dětmi, které milosrdenství opravdu přijaly (a ne snad o něm jen slyšely). Být milosrdný proto není nějaké rozhodnutí, není to ani dar, který lze nabídnout, ani čest, kterou lze projevovat Bohu. Nejde o to, dodržovat přikázání, abychom se Bohu zalíbili a byli za to v nebi odměněni. Být milosrdný je především důkazem, že jsme skutečně dětmi Božími, že v sobě máme Boží život, Boží milosrdenství. V lidech a skrze ně zůstává Ježíš – tento projev Božího milosrdenství k lidem – živý a projevuje se v naší každodennosti. Z toho vyplývá, že není-li křesťanův život zakořeněn, ukotven v milosrdenství, není pravým životem. Takový život postupně usychá, až odpadne jako mrtvá ratolest (srov. J 14,6).

Všechno je dobrovolný, nezasloužený dar od Boha – proto není nic, čím by se křesťané (a lidé vůbec) mohli chlubit (1 Ko 3,21; 2 Ko 10,17). Bůh dává lásku a milosrdenství všem stejně, bez rozdílu. Petr (Sk 10, 34-35) i Pavel (Ga 2, 6; Ř 2,11), apoštolové Židů a pohanů, tuto pravdu sami poznali a hlásali. Vědomí skutečnosti, že milosrdenství je svobodný Boží dar, vyžaduje trvalou vděčnost Bohu a zavazuje člověka modlit se denně za to, aby byl sám milosrdný a odpouštěl tak, jako odpouští Bůh (Otčenáš, Mt 6, 3-15).

Pokud se lidé nesnaží o milosrdný přístup, jsou následky pro ně samotné katastrofální. Názorně to ukazuje Ježíšovo podobenství o nemilosrdném služebníkovi (Mt 18, 23-25). Když žádal o odklad vyrovnání dluhu, protože neměl čím zaplatit, jeho pán se slitoval a prominul mu deset tisíc hřiven (v dnešní měně asi šedesát milionů dolarů); věděl totiž, že služebník nebude schopen splatit dluh nikdy. Dělník tehdy vydělával jeden denár denně. Hřivna byla asi tři sta tisíc denárů. A přesto služebník ani pod bezprostředním dojmem pánova milosrdného prominutí dluhu nedokázal sám odpustit jinému služebníkovi jeho dluh, který činil pouhých sto denárů (méně než dvě stě dolarů). Tatáž nemožnost splatit dluh, bez ohledu na jeho výši, se objevuje i v podobenství o dvou dlužnících (L 7, 36-43). Jediné východisko ze situace je odpuštění dluhu. A na ně lze reagovat jedině nekonečnou láskou a vděčností, kterou projevujeme tím, že se k ostatním chováme milosrdně.

Závěrem

Milosrdenství je Boží dar lidem – v Kristu a skrze Krista. Bůh je milosrdný bezpodmínečně a ke všem a nevyžaduje protislužbu. Jeho milosrdenství je plodem Boží věrné, soucitné a bezpodmínečné lásky k bezmocnému lidstvu. Důkazem toho, že jsme Boží milosrdenství přijali, že jsme si je osvojili, je naše vlastní milosrdenství. Jsme tedy milosrdní ne z vlastního rozhodnutí nebo abychom si zasloužil život věčný. Svým milosrdenstvím dokazujeme, že se nám dostalo Božího milosrdenství, že Bůh, jenž je milosrdenství, žije a působí v nás a že my jako milované děti Boží a Ježíšovi bratři a sestry (údy jeho těla a ratolesti vinného kmene) jsme nositeli Božího milosrdenství.

Abychom byli milosrdní jako náš Otec, a to zejména vůči těm, kdo nám činí bezpráví a nikdy se nemohou polepšit, musíme především odpouštět: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ Totéž řekl Bůh proroku Jonášovi, rozhněvanému na obyvatele Ninive (Jon 4,11). Ježíš nám zakazuje soudit a odsuzovat, abychom sami nebyli souzeni a odsouzeni (Mt 7,1). Neochota odpouštět se nebezpečně podobá pýše. Brání nám vnímat Boží milosrdenství (srov. L 18,10-14). Tereza z Ávily řekla, že čím lépe poznává Boha, tím těžší je pro ni přičíst někomu smrtelný hřích. Milosrdenství jakožto nová smlouva nás vyzývá, abychom byli „milosrdní jako Otec“ – bezpodmínečně.

Z Concilia 4/2017 přeložila Helena Medková

V roce 2016 vyzval papež František k „novým skutkům milosrdenství“, totiž k „péči o společný domov“. Jako duchovní skutek milosrdenství označuje „díkůplný pohled na svět“, neboť takový pohled „umožňuje vyčíst z každé věci poučení, jež nám chce sdělit Bůh“. Péče o společný domov jakožto tělesný skutek milosrdenství znamená, že budeme prostými, každodenními gesty vzdorovat logice násilí, vykořisťování a egoismu a při všech příležitostech přispívat k budování lepšího světa“.¹ Následující článek se pokouší formulovat specifické způsoby této péče o společný domov, která patří ke skutkům milosrdenství.

Obracet pozornost ke stvoření

Jedním ze způsobů, jak v rámci skutků milosrdenství pečovat o Zemi a její obyvatele, je „utěšovat zarmoucené“ tím, že budeme upozorňovat na zázraky stvoření v každodenním životě. Vzpomínám, jak můj otec, který se na sklonku svých let musel pro zhoršený zdravotní stav stáhnout z hektického veřejného života, pozoroval cvrlikající vrabce na stromě za oknem a komentoval to slabým úsměvem.

Občas se vracím k řádkům, jež jsou překladem epické básně původních obyvatel filipínského ostrova Mindanao:

Nebudeme se cítit sami,

nebudeme smutni,

neboť stromy budou hrát na loutnu

a šumění listí zapěje vítěznou píseň.

Skály zahrají na píšťaly,

jejich hvizd zaplaší tíseň

a zpívající bambus nás utěší.

Živé bytosti a příroda nám mohou skýtat útěchu díky „intimnímu spojení mezi Bohem a všemi živými bytostmi“. Encyklika k ekologii Laudato si’ zdůrazňuje, že mystikové jako Jan od Kříže (1542–1591) byli schopni toto spojení vnímat. Následující řádky z jeho Duchovní písně (Cántico espiritual) papež ve svém textu cituje: „Lesní osamělá údolí jsou klidná, líbezná, svěží, stinná, plná sladkých vod; rozmanitostí svého stromoví a sladkým zpěvem ptáků působí smyslům nesmírné osvěžení a rozkoš, skýtajíce jim svou samotou a mlčením občerstvení a odpočinek.“ (Laudato si’, 234)

Ekologická moudrost v knize Jób

Biblický příklad, jak utěšovat zarmouceného tím, že jeho pozornost zaměřujeme na stvoření, najdeme v rozsáhlém poetickém dramatu v knize Jób (3,1 – 42,6). Rozčilenému Jóbovi, který opakovaně ujišťuje o své nevině a stěžuje si na nespravedlivě uvalená utrpení, „odpovídá Hospodin ze smrště“ (38,1). Bůh zasypává Jóba otázkami a výroky, které odkazují na přírodu, s jejími hlubokými tajemstvími, vnějšími projevy (38, 25–27) a nespoutaností vymykající se lidské kontrole (kap. 39), i na fantastická zvířata (40,15 – 41,34).

V Božích promluvách k Jóbovi najdeme humornou zmínku o divokém oslu, který si volí „za domov pustinu“ a „posmívá se městskému hluku“ (39, 5–7). Hospodin dává najevo také potěšení z neužitečné „pštrosice“, stvoření poněkud hloupého, avšak nepochybně hbitého, neboť „když se vyplašena vymrští, je jí k smíchu kůň i s jezdcem“ (39, 13–18). Poté, co Hospodin zevrubně popsal Boží velkorysost, svobodomyslnost a takříkajíc sportovní kreativitu v rámci Boží spravedlnosti i mimo ni, uzavírá se poetické drama tím, že Jób nalezne pokoj v Bohu i pokoj sám se sebou, přestože mu jeho štěstí (ještě) nebylo navráceno (42, 5–6).

Jména ohrožených druhů

V žalmu 104, onom velkém hymnu na Stvořitele, jenž udržuje svět v chodu, najdeme ve výčtu divokých zvířat „kozorožce“ a „damany“. Žalmista měl pravděpodobně na mysli kozorožce núbijského a damana skalního. Ti dnes patří k silně ohroženým druhům a v Izraeli přežívají jen v rezervacích. Známe-li biblická zvířata a jejich dnešní životní podmínky, musíme texty jako Žalm 104 obdivovat a naše ekologické spiritualita roste.

V místní církvi nebo ve společenství věřících lze ekologickou spiritualitu pěstovat tím, že budeme používat nebo sami skládat hymny a modlitby, v nichž budou jmenovány konkrétní ohrožené druhy. V mé vlasti jsou to například haribon (filipínský orel), palawan (lesní želva), tamaraw (divoký buvol) aj.

Dát někomu jméno znamená převzít nad pojmenovaným moc. Vyslovujeme-li nebo slyšíme-li jména ohrožených druhů, ať už používaná vědecky či běžně, správně či chybně, nezůstane to bez důsledků na společenství, zejména děje-li se tak při slavnostních shromážděních. Ve druhém příběhu o stvoření světa (Gn kap. 2) svěřuje Hospodin onu odpovědnou záležitost, jakou je pojmenování každého živočišného druhu, lidem: „Každý živý tvor se měl jmenovat podle toho, jak jej člověk nazve“ (Gn 2,19).

Lítost nad vyhynulými druhy

Ve společenstvích, která pěstují ekologickou spiritualitu, může být specifickým projevem milosrdenství veřejné recitování a slavnostní připomínání jmen živočichů vymřelých v antropocénu², k jejichž vyhubení přispěla aktivita člověka. Církve, diecéze, farnosti a školy mohou jako připomínku těchto živočišných druhů zavést například „den smutku“, kdy bude možno při modlitebních shromážděních, liturgických slavnostech, dokonce i v rámci eucharistické modlitby vyslovovat jména jako javánský tygr, tasmánský tygr, karibský tuleň aj.

Ve vší pokoře navrhuji, abychom takový den nebo takovou akci věnovanou vyhynulým druhům učinili součástí ekumenického „Času stvořen퓳 v období od 1. září (kdy si ortodoxie připomíná stvoření) do 4. října (což je u katolíků a v některých jiných západních tradicích svátek sv. Františka z Assisi). Modlit se za zemřelé je skutek milosrdenství, který v truchlících budí touhu přijmout požehnání útěchy (Mt 5,4).

Zvláštní den zasvěcený vyhubeným tvorům může být dobrou příležitostí k „ekologickému obrácení“, jež projevujeme takto:

1. Děkujeme našemu Stvořiteli za dar tvorů a živých druhů, které lidé v minulosti znali, byť jen povrchně a krátce.

2. Litujeme, že jsme je vyhubili, že jsme o ně přišli a definitivně zmarnili možnost, aby je příští generace mohly pozorovat a oceňovat, zejména ve volné přírodě.

3. Vyznáváme, že jsme zhřešili proti Tvůrci a stvoření.

4. Prosíme o Boží milosrdenství jak pro chudé lidi a jejich rodiny, kteří z nevědomosti a zoufalství sahají k ekologicky neblahým praktikám, tak pro ty vrstvy obyvatel, které propadly konzumu, egoisticky naslouchají pouze vlastnímu hlasu a nechtějí slyšet křik chudých ani sténání božského ducha v ohrožených druzích.

5. Scházíme se, abychom hledali praktické cesty a prostředky, jak zabránit vyhubení dalších druhů, a snažíme se vymyslet alternativní způsoby obživy pro chudé lidi, kteří životnímu prostředí škodí vypalováním lesů, rybolovem s pomocí kyanidu a dynamitu a živelnou těžbou surovin.

Je důležité, abychom při bohoslužbách během „Času stvoření“ i mimo toto období nepoužívali žádné ozdoby a devocionálie vyrobené ze slonoviny. V pastýřském listu s názvem The Lord God Made Them All (Vše slavně stvořil Bůh, refrén oblíbeného anglického hymnu z roku 1848) apeloval předseda filipínské biskupské konference na své bratry v biskupském úřadě, aby „klerikům zakázali žehnat nové sochy, obrazy či devocionálie, které byly vyrobeny ze sloních klů nebo z těl jiných ohrožených či chráněných živočichů. Předměty tohoto druhu nalézající se v kostelích nemají být uctívány a nové nelze přijímat jako dary“.

Rozvíjet všestranně poučený přístup k životnímu prostředí

Dalším ekologickým skutkem milosrdenství v naší době je pomáhat lidem nezkušeným a nedostatečně vzdělaným, jakož i romantickým nostalgikům, aby dospěli k diferencovanému ekologickému chápání. Vraťme se k poetickému textu knihy Jób. Boží výroky jsou parodií Jóbových výroků a ukazují na rozmanité stránky stvoření: na jeho stabilitu a uspořádanost, ale i odpudivost, komičnost a nespoutanost.⁴ V řadě kultur existují i humorná přísloví s tématikou živočišné říše a přírody vůbec; na Filipínách se např. říká: „Kráva řve, aby na ni nikdo neřval“ anebo „Ještěrka je slabé zvíře, jenže bydlí ve skále.“

Myslím, že člověku může leccos dojít, když si našeho Stvořitele představí jako Boha s vysloveným smyslem pro humor. Ve světě lidí představuje humor cenný druh vědění a jednání⁵ a je potřebné si ho zachovat, když se zabýváme přírodou a řešíme vážné ekologické problémy jednotlivých lidé i celé společnosti. Z toho člověka rozbolí hlava i srdce – a smích, není-li škodolibý, může přinést úlevu a otevřít dveře (nebo alespoň skulinku), abychom dospěli k nutné reflexi a našli schůdné řešení.

V některý případech lze skutečně potěšit zarmoucené tím, že je upozorníme na hravé nebo tragikomické stránky stvořeného světa. Ovšem věřící a pastorační pracovníci, kteří tak nadšeně recitují a zpívají zmíněný hymnus Cecila Alexandra Alle Things Bright and Beautifull:

All things bright and beautiful, Vše, co je krásné a zářivé,

All creatures great and small, malé i veliké věci,

All things wise and wonderful: vše, co je moudré a předivné,

The Lord God made them all. vše slavně stvořil Bůh.

si možná nebudou vědět rady s následující parodií z repertoáru britské skupiny Monthy Pytons:

All things dull and ugly Vše, co je hloupé a ošklivé,

All creatures short and squat, bytosti hnusné a podlé,

All things rude and nasty, vše, co je špatné a odporné –

The Lord God made the lot. to také stvořil Bůh(?)

Zralá ekologická spiritualita

Zralá ekologická spiritualita odpovídající naší době vyžaduje, abychom nezavírali oči ani před odpuzujícími a tragickými stránkami živočišného světa a k přírody, jak se projevují i v oblastech, do nichž člověk zasahuje jen minimálně. K takovým jevům patří agresivní hájení vlastního teritoria a kanibalismus, tedy skutečnost, že některá zvířata žerou vlastní mláďata nebo že silnější jedinci žerou individua slabší a zraněná.

Drobný rolník na ostrově Cebu žije v těsnějším kontaktu s přírodou než průměrný obyvatel města. Pozvedá zrak vzhůru a prosí o příznivé počasí, o vyvážený poměr slunečního svitu a deště. Ví, jak těžké je číhat na dravé ptáky a bránit se proti troufalým krysám. Neuvažuje proto jako městský ekolog, který si přírodu a živočišný svět snadno romantizuje. V Písni písní, která inspirovala Jana od Kříže k napsání Duchovní písně, ví i dívka opojená láskou, že lišky je nutno lovit: „Lišky nám schytejte, lištičky malé, plenící vinice, vinice naše, když kvetou!“

Jsem přesvědčen, že tvůrčí přebásnění Žalmu 104 z pera Jima Cottera, jmenovitě následující závěr, je výrazem hluboké ekologické spirituality:

Dáváš nám hojnost, o niž se můžeme dělit: chléb života na stole, víno pro obveselení srdce, olej, aby se naše kůže leskla. A přesto může slunce spálit obilí, láva přelámat stromy, hurikán strhnout dům, rozvodněná řeka všechno zaplavit. Meteory sviští vesmírem, hvězdy explodují a zanikají; taková síla děsící naše srdce je přesto nepostradatelná.

Znamení doby

Drobní rolníci na ostrově Cebu jsou bezradní: v jednom roce jejich úroda uschne na polích, v následujícím ji odnesou záplavy – přicházejí o sklizeň v důsledku extrémních výkyvů počasí. Jejich zmatek a otázky, které kladou tváří v tvář „velkým změnám na nebi“, poeticky vyjádřila filipínská básnířka Grace Monte de Ramos:

„Proč jihozápadní vítr ztratil cestu a proč už nevane v obvyklou dobu? … Přijde průtrž mračen a záplavy, nebo nastane sucho a s ním žízeň? Jak lze číst z mraků, když moudrost předků už neplatí, neboť ji odnesl čas?“

V důsledku probíhajících klimatických změn patří zjevně ke „znamením doby“, že původní obyvatelstvo, drobní rolníci a rybáři se už nemohou spoléhat na dávnou moudrost a neumějí „vykládat tvářnost oblohy“ (srov. Mt 16, 2–3). Proto je dalším skutkem ekologického milosrdenství usilovat o to, aby lidé chudí a ohrožení mohli své porozumění klimatu a přírodě prohlubovat – po stránce vědecké, etické, estetické, kulturní i náboženské.

Ekologické vzdělávání

Je rovněž skutkem milosrdenství a zároveň projevem respektu, jestliže mladým lidem a těm, kdo ztrácejí orientaci nebo nejsou dostatečně informováni, poskytujeme ekologické vzdělání v jazyce, jenž odpovídá konkrétní cílové skupině, a s citlivostí vůči místní kultuře. Papež František žádá, abychom „při analyzování problémů týkajících se životního prostředí zaměřili pozornost k místním kulturám a umožnili dialog mezi technicko-vědeckým jazykem a lidovou řečí“ (Laudato si´, 143). Bez náležitého pochopení pro příslušnou kulturu a specifický kontext bude náš vědecký a akademický jazyk připadat oněm chudým a zranitelným lidem často elitářský a odtažitý a nebudou si s ním vědět rady.

Dalším ekologickým skutkem milosrdenství je zpřístupňovat chudým a ohroženým lidem finančně dostupné a lokálně použitelné technologie a technické nástroje. Jde o to, aby drobní rolníci, rybáři, původní domorodci a bezzemci v oblastech vystavených geologickým výkyvům mohli zaznamenávat neočekávané změny a připravit se tak na „výsměch počasí, které ztratilo cit pro roční období“. Také chudým obyvatelům měst je třeba umožnit, aby sami nebo ve sdruženích pěstovali přírodní potraviny a léčivé byliny přímo na místě. Cenově dosažitelná technologie musí přitom brát maximální ohled na místní kulturu. Materiál k výrobě nebo sestavování takových nástrojů a zařízení je třeba získávat v bezprostředním okolí nebo v příslušné oblasti.

Ekologickým skutkem milosrdenství je pomáhat chudým lidem, aby přežili a tvořivě se přizpůsobili klimatickým změnám a devastovanému životnímu prostředí. Pokud navzdory těmto snahám opustí domov a stanou se uprchlíky z klimatických důvodů, bude ekologickým skutkem milosrdenství přijmout je a poskytnout jim pohostinství.

Při ekologické výchově bohatých, ale i méně bohatých lidí posedlých konzumismem, který má za následek zbytečné škody a emise skleníkových plynů, jde v prvé řadě o to, aby si osvojili střídmý či prostý způsob života, chovali se šetrně k životnímu prostředí, rozpomněli se na ctnosti jako skromnost a nacházeli radost a pokoj „v bratrských setkáních, ve službě, v uplatňování vlastních charismat, v hudbě a v umění, v kontaktu s přírodou a v modlitbě“ (Laudato si´, 223).

Slova přírody

Kontakt s přírodou může přinášet radost, neboť: „Příroda je plná laskavých slov.“ (Laudato si´, 225) V mystickém smyslu je to pravda – taková laskavá slova musíme znovu objevovat zvláště ve chvílích osamění, úzkosti či zoufalství. Ale příroda je jako velké umělecké dílo, které nepřináší pouze jedno poselství nebo nějaké absolutní učení. Je třeba nalézat v ní i jiná poselství, číst z ní znamení vybízející k bdělosti, obezřetnosti, k citu pro správný okamžik, vidět její lhostejnost a vnímat tragikomické důsledky lidské nevědomosti, nedbalosti a nerozvážnosti.

Lhostejnost přírody se projevuje například tím, že komár přenášející nemoc bodne milosrdného i nemilosrdného, že lev zaútočí na člověka laskavého i nenávistného, že období sucha zničí úrodu dobrého i zlého, že náhlý déšť „přichází jako zuřivá záplava, vyvrací hory a proměňuje vesnice ve hřbitovy“, což postihuje právě tak spravedlivého jako nespravedlivého (srov. Mt. 5,45). Jako by nějaký hlas v přírodě říkal: „Jestli nějaký člověk, slušný či amorální, zůstane naživu nebo zemře, to je mi úplně jedno.“

Spiritualita chápající ekologickou problematiku diferencovaně nám umožňuje vnímat nejen rovnováhu, harmonii a krásu přírody, nýbrž také její tragikomické rysy, a ovšem i vědecky poznávat její nekonečnou komplexitu. Objevovat „mystický význam“ v každé věci, každé živé bytosti, v každé přírodní síle (Laudato si´, 223) je při hledání konkrétních řešení současné ekologické krize užitečné, pokud je tento mystický význam těsně spojen s bohatě diferencovaným chápáním (může být i jeho důsledkem), které dynamicky a tvůrčím způsobem vzájemně propojuje náboženskou zkušenost, estetický cit a vědecké znalosti.

Utvářet přírodu a navracet jí její kouzlo

Má-li v naší současné krizi růst význam ekologické spirituality, pak je myslím třeba, aby se zabývala fenoménem úplného mizení „přírody“, tedy přírody nedotčené působením člověka. Jak říká britský sociolog Anthony Gidden, v našem světě, který se vymkl kontrole, žije dnešní lidstvo už spíše uvnitř ekologicko-sociálních systémů v organizované přírodě než v přírodních ekosystémech. Představa, že je nutno se vrátit k „přírodě“ a bránit růstu měst, může být proto projevem nostalgie, která se snadno stává škodlivou iluzí. Takto viděno je výzva pečovat o stvoření nebo žít v souladu s ním něco úplně jiného než výzva „zpět k přírodě“.

Dnes už totiž – přinejmenším v mé vlasti – neexistují zcela nedotčené a nechráněné přírodní oblasti. Naše rezervace pro divokou zvěř, lesní a přírodní rezerváty zůstávají „přirozenými“ pouze tehdy, jsou-li pečlivě chráněny a udržovány. Ať si to přiznáme, nebo ne: ekosociální prostředí je našimi rozmanitými společnostmi a organizacemi, a to i velkými centralizovanými organizacemi, jako jsou státy a nadnárodní korporace, manažováno (dobře či špatně). Je přímo děsivé si představit, že miliardy lidí se vzdávají veškeré účasti na utváření svého ekosociálního prostředí, zatímco při pohledu na takovou manažovanou „přírodu“ upadají do vytržení.

Takovým novým okouzlením či romantizováním přírody nikdy nedospějeme k praktickému a systematickému řešení současných ekologicko-sociálních problémů. Má-li mít nové okouzlení požehnaný účinek, muselo by se podobat Spinozově třetí úrovni vědění, vědění intuitivnímu a snad i mystickému, jež bychom mohli nazvat jiným druhem naivity. Této třetí úrovně vědění nelze dosáhnout, aniž bychom prošli druhou úrovní, tj. poznali vědecké skutečnosti a přísná pravidla přírody. Nové okouzlení by původní naivitu první úrovně nemělo napodobovat ani se k ní vracet, neboť k ní patří mystická přesvědčení a mylné předsudky. Jsme-li si toho vědomi, pak nám zralá ekologická spiritualita umožní vidět mystickou úroveň nebo mystický vnitřní aspekt přírody ve spojitosti s mnoha dalšími, jinými vrstvami tak, že mystická rovina bude živit praktické a teoretické stránky a bude s nimi v interakci, aniž by je nahrazovala.

Závěr

Jako krátké shrnutí a závěr předchozích úvah chci formulovat konkrétní, specifické způsoby, jak pečovat o Zemi a její obyvatele:

1. Utěšovat zarmoucené tím, že jim připomínáme stvoření a upozorňujeme na jeho rozmanité vlastnosti, jako je schopnost vyvolávat úžas, udivující hravost a nekonečná precisnost.

2. Litovat (člověkem způsobeného) vyhubení tvorů, které příští generace už nespatří ve volné přírodě.

3. Pomáhat chudým lidem a ohroženým skupinám, aby rozšiřovali své vědecké, etické, estetické, kulturní a náboženské chápání klimatu, přírody a neporušených území.

4. Umožňovat chudým lidem a zranitelným skupinám zejména v ohrožených oblastech, aby z lokálních materiálů vyráběli cenově dostupné technologie pro zaznamenávání překvapivých změn životního prostředí a aby pěstovali vlastní biologické potraviny a léčivé rostliny.

5. Chovat se pohostinně k uprchlíkům z klimaticky nepříznivých oblastí a k těm, kdo přišli o domov v důsledku ekologicko-sociálních katastrof.

V různých kontextech lze konat i další ekologické skutky milosrdenství. Jak říká filipínské přísloví: „Milosrdenství nikdy nekončí.“

Z Concilia 4/2017 přeložila Helena Medková

V úterý 23. ledna 2018 se v rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů a pod záštitou Církve československé husitské již pojedenácté konala v kostele sv. Jana Křtitele na Malé Straně Ekumenická studentská slavnost pro studenty, pedagogy, zaměstnance teologických fakult a dalších škol. Bohoslužba byla slavena podle materiálu týdne modliteb, který pro letošní rok připravili křesťané z Karibiku s ústředním veršem „Tvá pravice, Hospodine, velkolepá v síle“ (Ex 15,6). Vedení bohoslužby a jednotlivé role si mezi sebou rozdělili zástupci studentů jednotlivých škol. Na závěr přítomné pozdravili jejich zástupci: Ladislav Beneš, studijní proděkan Evangelické teologické fakulty; Miloš Poborský, který je od 1. září 2017 novým ředitelem Evangelikálního teologického semináře; Jan Blahoslav Lášek, profesor Husitské teologické fakulty; Petr Jandejsek, ředitel Institutu ekumenických studií v Praze, který přítomné pozdravil i za omluveného zástupce Vyšší odborné školy sociálně pedagogické a teologické Ladislava Heryána; rovněž zástupce Katolické teologické fakulty se omluvil, také zde mimo jiné dochází ke změně děkana, 31. ledna 2018 vystřídá nově zvolený děkan Vojtěch Novotný odcházejícího Prokopa Brože; Hana Tonzarová, tajemnice pro ekumenu Církve československé husitské pozdravila přítomné jménem svého manžela, pražského biskupa Davida Tonzara, ředitele Husova institutu teologických studií a vedoucího pražského detašovaného pracoviště Vysoké školy Zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety v Bratislave.

Text promluvy studentky VOŠ Jabok Jany Tvarůžkové:

Drazí bratři a sestry,

Ráda bych se s vámi podělila o to, co si v poslední době velmi často uvědomuji a co pociťuji zvlášť silně nyní, během týdne modliteb za jednotu křesťanů. Život křesťana je boj. Boj, který rozhodně není jednoduchý, boj, ve kterém musí člověk čelit zákeřným útokům nepřítele, který bojuje tvrdě a nemilosrdně, a který nás vždy rád upozorní na to, když prohráváme.

Zvlášť citlivě si to naše lidské pokolení může uvědomovat ve chvílích, kdy i přes všechnu naši moudrost a vyspělost nejsme schopni ochránit lidskou důstojnost, na níž nepřátelé útočí vlastně bez přestání. Důsledky můžeme vidět všude okolo nás. Diskriminace, vzájemná neúcta v rodinách, obchod s lidmi, vraždění, touha po moci, jenž nezná mezí, dětská pornografie, vykořisťování, takovýmto výčtem bych mohla pokračovat ještě dlouhou dobu, ale to není hlavní důvod, proč tu jsem.

Chtěla bych poukázat na to, že ve světle všech hrůzných událostí, které se na světě dějí, může člověk – ano i křesťan – ztrácet sílu k boji anebo – což je ještě horší – ve víru všech každodenních bitev může zapomenout, proč vlastně bojuje a kdo je jeho skutečný nepřítel. Ale pozor, mluvíme li o křesťanovi, nesmíme zapomínat na jednu důležitou věc. A to je, že nikdy nebojuje sám. V 15 kapitole knihy Exodus, která je ústředním motivem tohoto týdne modliteb za jednotu křesťanů se píše:

Tvá pravice Hospodine, velkolepá v síle,… tvá pravice Hospodine zdrtí nepřítele. Při rozjímání nad tímto textem jsem si uvědomila, že je to Hospodin, kdo zná nepřítele a chci-li nad ním zvítězit, musím se zcela a s důvěrou odevzdat jeho vedení. Zní to snadněji, než to ve skutečnosti je, já vím – Jenže bez Něj jsou naše lidské kapacity omezené, bez Něj nelze zvítězit.

Křesťan samotný je terčem mnoha útoků a křik nepřátel je někdy tak silný, že je velmi těžké přes něj slyšet Boží zaslíbení. Pod tíhou nepřátelských útoků se můžeme cítit slabí a unavení. A není výjimkou, že nás napadá, „na to já Bože prostě nemám“.

Když jsem přemýšlela o tom, jak maličká jsem oproti nepříteli, proti němuž mám bojovat, vzpomněla jsem si na velice krásný příběh, který napsal John Tolkien: Středozem je v ohrožení, osud všech závisí na zničení prstenu moci, s jehož silou by si temný pán Sauron zotročil všechny a všechno. To zní jako úkol pro udatného rytíře, že? Ale nechme se vyvézt z omylu. Do boje za záchranu Středozemě je vyslána velice nesourodá skupina osobností… hobiti, lidé, elf, čaroděj a trpaslík. Každý tak rozdílný, každý se svými výjimečnými schopnostmi i slabostmi. V čem ale tkví jejich síla? Ví přesně, proti komu bojují – a vědí proč. To neznamená, že to bude hračka, ne bude to strašně těžké, bude to bolet, nejen fyzicky, a ano, můžou při tom přijít o život. Ale přes to všechno, pro ně má smysl bojovat.

Toto společenstvo prstenu, tato jednota v různorodosti mi v mnohém připomíná naše křesťanské společenství, tvořené lidmi různých povah, nadání, schopností, s rozdílnými životními zkušenostmi a ano i se svými nedokonalostmi. Víte, na Bohu je krásné, že on vidí kapacity, které my sami v sobě nenalézáme, a necháme-li ho, on nám je pomůže objevit. Protože, jakkoli se nám to může zdát podivné, on nás volá do boje, na každém z nás záleží, každý z nás má specifickou roli, kterou má v tom dějinném dramatu sehrát. Zrovna teď ti říká: „Záleží na tobě, velmi na tobě záleží. Jsi cenný i to co děláš, jakkoli se ti to může zdát bezvýznamné. Nezáleží na tom, kolikrát jsi už spadl, pamatuješ, Já už vytvořil cestu, můžeš projít suchou nohou, nemusíš se brodit oceánem, nemusíš šlapat vodu, Já tě povedu, se mnou můžeš kráčet po vlnách.“ Chce se nám to risknout?

Frodo Pytlík, hobit v Tolkienově příběhu, se rozhodl, že to chce risknout, řekl, že odnese prsten do Mordoru, aby mohl být zničen, jediná námitka, kterou měl, byla, že nezná cestu. V souvislosti s tím se mi vybavuje, co kdysi řekl skotský protestantský kazatel Oswald Chambers, a to: „Víra nikdy neví, kam je vedena, ale zná a miluje toho, kdo ji vede.“ Nechám-li se vést Ježíšem, pak můžu mít jistotu, že moje cesta má cíl, ba co víc, že na té cestě nejsem sám.

Pokud vím, že Hospodinova pravice je dost silná na to, aby zdrtila nepřítele, nemusím pochybovat o tom, že i mě dá dostatek sil potřebných k boji. Nebude to jednoduché, únava nás nemine, možná to bude i bolet. Útěchou a motivací však každému křesťanovi a celému našemu společenství může být vědomí, že nemusíme být spoutáni strachem, protože my už víme, že bojuje na straně Vítěze.

V tom je naše síla. A tak nám přeji, aby toto vědomí, že bojujeme na straně Vítěze, bylo společné nám všem, celému křesťanskému společenství a aby nám dalo sílu spojit se v boji, který má smysl.