Když jsme s Albertem-Peterem Rethmannem vedli rozhovor o válcev Afghánistánu, byly boje ještě ve stadiu vytrvalého amerického bombardování zakopaných talibánů. Od té doby se věci pohnuly kupředu a teď, když píši tento editorial, jdou médii zprávy o pádu Kundúzu, poslední bašty Talibánu na severu země. Na jednu stranu je to prokletí měsíčníků, že nemohou být nikdy příliš aktuální, na druhou stranu alespoň můžeme přemýšlet, jak by se rozhovor na obou stranách vyvíjel jinak, kdybychom hovořili dnes. Například jak by se dnes jevila bilance zisků a ztrát, kdyby Američané skutečně počátkem listopadu přerušili bombardování, aby bylo možno zemi zásobit na zimu, a kdyby této pauzy bradatí islamisté využili k přípravám na dlouhý a tuhý odpor… A věřím, že nebudete číst jenom kvůli kouzlu nechtěného; Albert-Peter má myslím co říci, i když nevlastní křišťálovou kouli na vojenskostrategické rozhodování.

Dále upozorňuji na úvahu Dariny Bártové inspirovanou nově vydaným překladem Pseudo-Tomášova evangelia dětství. Samo evangelium je nesmírně švandovní kousek; nese se v tomto duchu: „Jednou se Ježíš ptal u Židů: ,Kde jsou moji kamarádi? Chceme si hrát!‘ Jenže oni je zavřeli do kůlny. Ježíš zaklepal na dveře, požehnal jim a povídá: , Ať jsou z nich prasata!‘ A když jim rodiče otevřeli, prasata zachrochtala, vyhrnula se ven a utekla do pole.“ I když je obsah vhodný spíše pro pobavení, formální experiment s využitím hovorové češtiny pro jeho převod stojí vskutku za zamyšlení. Autorka analyzuje vliv typu jazyka na mentalitu církve, na sdělnost jejího hlásání a vůbec na její charakter. Pokud si s Pseudo-Tomášem lépe uvědomíme propojení mezi obsahem a formou i v náboženském sdělení, pak nám i jeho trapné historky sdělily důležitou pravdu…

V tomto čísle pro vás zahajujeme několik tradic, ve kterých bychom rádi pokračovali po celý příští rok.

Především je to liturgická úvaha Pavla Hradilka, kterou naleznete uprostřed čísla na místě, které bývalo dříve vyhrazeno homiliím. Záměrem autora je poskytnout praktické návody, které by měly pomoci naši liturgii obnovit: přiblížit dobrým tradicím staré církve, otesat odumřelé výrůstky dvoutisíciletí, a především ji pojednat jako živou a životnou hostinu, kterou církev slaví se svým Pánem. Když jsem pročítal první pokračování, měl jsem radost, že autor zařadil dokonce i recept na upečení bochníčku eucharistického chleba; tak nějak si představuji konkrétní a praktický text.

Další trvalejší částí Getseman by měl být ekumenický kalendář, nápad našeho bývalého šéfredaktora Jaroslava Vokouna. Protože většina křesťanských kalendářů, které znám, akcentuje pouze velké postavy jedné tradice, je taková myšlenka nanejvýš potřebná. A že se vedle sebe ocitnou katolický mnich a poustevník Charles de Foucauld a Kateřina z Bory, která z kláštera odešla, aby se stala Lutherovou chotí? Co na tom, alespoň se můžeme snáze zamyslet nad růzností cest a množstvím možností, které byly různým lidemv různých dobách dány.

Přeji vám radostné prožití adventu, křesťanský zážitek vánoc a dobré vykročení do léta Páně 2002.

 
Rozhovor s Albertem-Peterem Rethmannem

Albert-Peter Rethmann (* 1960, domovskou stránku na Internetu má na adrese www.aprethmann.de) je římskokatolický kněz a morální teolog. Když byl před třemi lety povolán vyučovat morální teologii na univerzitu v Pasově nedaleko českých hranic, bylo mu ihned jasné, že se musí začít učit česky a využít tak příležitosti poznat blíže lidi na druhé straně Šumavy. Nyní vedle učení a přípravy na habilitaci tráví mnoho času i v Čechách a na Moravě, vypomáhá tu dokonce v duchovní správě, a samozřejmě spolupracuje se svými kolegy teology zejména na Jihočeské univerzitě. Rozhovor, který nám počátkem listopadu poskytl, se točil jak kolem oblasti jeho odborné kompetence morálního teologa, tak kolem jeho českých zkušeností.

Co soudíte o morální ospravedlnitelnosti amerických útoků v Afghánistánu?

O oprávněnosti sebeobrany se už hodně psalo v tisku a hovořilo v televizi a rozhlase. Rád bych upozornil na jeden aspekt, který se týká především současné politické rétoriky.

Údajně po 11. září už nic nebude jako bylo předtím. Tak nám to říkají politici v mnoha zemích. A pak se z toho odvozuje, že je možné a nutné sáhnout k jakýmkoli policejním a vojenským prostředkům, abychom potřeli „nepřítele“. O tom, že by vůbec nic nebylo jako předtím, však já sám dost pochybuji. Dokonce taková vyjádření považuji za nebezpečná. I nyní pro nás přece platí hodnoty demokracie, svobody, lidských práv. A to jak na národní, tak na mezinárodní úrovni. I nyní ještě platí zásady liberálního právního státu, který chceme zachovat a nad nímž přece právě nechceme nechat zvítězit teroristy. Proto se domnívám toto: musíme upozorňovat, že rétorika „nic není jako dřív“ nesmí znamenat, že necháme tiše padnout přesvědčení, která jsou základnou našeho občanského společenství. Všechna státní bezpečnostní opatření jako reakce na terorismus musejí zůstat přiměřená a musejí být vyvažována se svobodami občanů uvnitř a s ochranou lidských práv – i v případě vojenských útoků v Afghánistánu.

A dále: Je určitě potěšující, že takzvaná protiteroristická koalice zahrnuje tak různé země jako jsou USA, Čína a Rusko. Snad je to zárodek budoucí bezpečnostní struktury světa. Buďme však na stráži, aby pod titulem „terorismus“ státy nechtěly po straně ospravedlnit vojenské zásahy proti vnitřní opozici, namísto co by hledaly politické řešení konfliktů. Čečensko, Tibet, Kurdové a jiní nesmějí upadnout v zapomenutí.

Co je tedy podle vašeho názoru nyní třeba dělat?

Státy zasažené terorismem se přirozeně musejí bránit. Státní autority mají mandát k tomu, aby organizovaly obranu svých občanů. To se týká policejních opatření uvnitř, ale i vojenských opatření navenek. Závod o to, kdo omezí nejvíce občanských práv, však je stejně málo na místě jako závod mnoha států, kdo se bude smět účastnit afghánské války.

Ptáte-li se na to, co musí být uděláno bezprostředně nyní, pak nesmíme zapomínat především na civilní obyvatelstvo Afghánistánu. Tři čtvrtiny lidí tam jsou na útěku. Humanitární organizace naléhají na to, aby se přerušilo bombardování země, aby se pozemní cestou mohly ještě před začátkem tvrdé afghánské zimy do země dovést potraviny, stany, pokrývky a zdravotnický materiál. I generální tajemník OSN, Kofi Annan, podporuje zastavení náletů – současně však i soudržnost antiteroristické koalice: přirozeně totiž nesmíme zapomínat, pod jakým režimem Afghánistán už léta trpí. Pomyslete jen na útlak afghánských žen, jejichž vzdělávání, výkon povolání i veřejné vystupování jsou v podstatě zakázány! Pomyslete na brutální popravy na fotbalovém stadionu v Kábulu! Aby byla žena oběšena, stačí, že měla vztah s mužem, s nímž nebyla sezdána. Přesto však je třeba zastavit bombardování před začátkem zimy, zejména během postního měsíce ramadánu. Odborníci na islám poukazují na to, že ramadán je svatý měsíc muslimů. Během něho jsou muslimové zavázáni k maximální vzájemné solidaritě. Kdo toto cítění uráží, riskuje sympatie mnoha lidí i vlád v islámském světě. Můžeme význam ramadánu srovnat s významem vánoc nebo velikonoc křesťanů. Půst má ukázat, že náboženství, vztah k Bohu, má větší hodnotu než všední život. Ale i odhlédneme-li od religionistických úvah, musí mít krizové zásobování civilního obyvatelstva před nástupem zimy mít krátkodobě přednost před střednědobým cílem rozbití talibánského režimu. Ještě jednou: nepředstavitelné tři čtvrtiny afghánského obyvatelstva jsou na útěku.

Kdyby se Talibánu nabídlo zastavení bombardování, aby mohlo být zásobeno civilní obyvatelstvo, posílilo by to důvěryhodnost Západu. Talibáni by pak ovšem museli sami dokázat, že takové zásobování také připustí.

A co bychom podle vás měli dělat my „obyčejní“ občané a „obyčejní“ křesťané?

Jako křesťané vidíme stále zřetelněji, že se nemáme a nesmíme stáhnout do nějakého církevního zákoutí nebo církevního ghetta. To, co se od 11. září děje kolem nás a na světové scéně, se týká i nás. Mělo by to být podnětem, abychom se silněji angažovali za společnost, v níž je zajištěna svoboda a lidská důstojnost. Bez občanské angažovanosti to budou jen prázdná slova. Slavnostně přijaté ústavní texty nestačí. Musejí být naplňovány životem, stále znovu naplňovány. A nynější situace snad je příležitostí, abychom přemýšleli o tom, které hodnoty vlastně jsou těmi, které drží společnost pohromadě, a kdo tyto hodnoty zprostředkovává. To přirozeně je otázka na roli církví a křesťanů v naší společnosti, a sice ve dvojím smyslu: jednak výzva křesťanům, aby se angažovali ve společnosti, a jednak výzva státu, aby institucím jako jsou církve umožnil společenskou činnost. Stát totiž spočívá na základech, které si sám nemůže vytvořit.

Slyšeli jsme ovšem i názory, že právě nábožensky motivované teroristické útoky dokazují škodlivost náboženství a potřebnost jeho odstranění ze společnosti. Nebylo by možné stát založit na zcela mimonáboženských základech, jak se o to pokouší třeba hlavní proud francouzské republikánské tradice nebo obě velké strany české politické scény, abychom nechodili tak daleko?

Jako reakci na čin fanatiků, kteří se – právem či neprávem – odvolávají na náboženství, mohu takové výtce rozumět. Ale nevylévejme vaničku s dítětem! Novověké oddělení církve a státu je beze vší pochybnosti smysluplné. Církve a jejich vůdcové nemají žádný přímývliv na rozhodování státu. A je to tak dobře. A naopak stát nemá právo zasahovat do života církve a náboženských společenství. I to je v pořádku. Neznamená to však, že by neexistovaly mezi státem, společností a církví žádné vztahy. Odkud bere stát občany, kteří stát nepoužívají pouze pro naplňování svých vlastních cílů? Odkud bere stát občany, kteří se nespokojují s tím, aby zákony dodržovali právě jen natolik, aby ještě nebyli potrestáni? Odkud stát bere potenciál občanské angažovanostia solidárního chování?

Společnost a stát jako organizační struktura společnosti spočívají na lidech, kteří nevnímají pouze subjektivní zájmy, ale cítí také odpovědnost za druhé a projevují ji konkrétními skutky. Myslím na lékaře v našich nemocnicích, učitele na školách i na zaměstnance v různých podnicích a na mnohé další. K tomu myslím také na mnohé, kteří se angažují jako dobrovolníci bez nároku na honorář: od dobrovolných hasičů a sportovců až k organizacím jako Charita a Diakonie. Jak by naše společnost vypadala, kdyby lidé sledovali jen své vlastní krátkodeché a egoistické cíle na úkor ostatních? Pro mě skutečně vzniká otázka, odkud má pocházet motivace k solidárnímu jednání, když ne z vnímání smyslu lidského života, jaké nám zprostředkuje např. evangelium. Nikoli náhodou mnozí filozofové a sociologové ve vzorové zem liberálního hospodářského systému, v USA, v posledních letech pod praporem komunitarismu zdůrazňují, jaký význam pro liberální společnost mají sociální systémy, které člověkovi nabízejí možnost nalézat smysl života – a mezi takové systémy patří právě i církve a náboženská společenství. Abych to tedy ještě jednou zopakoval: Stát spočívá na základech, které si sám nemůže vytvořit. A z toho plynou důsledky pro způsob, jakým má zacházet s církvemi a jinými náboženskými společnostmi. Sám sobě škodí, když tyto skupiny systematicky vytlačuje na okraj. To platí i pro Německo stejně jako pro Českou republiku.

Co to znamená pro roli církví ve státě?

Stát potřebuje lidi, kteří o humanitních ideálech jenom nehovoří, nýbrž je praktikují. Naopak potom patří k úkolu křesťanských církví, aby rovněž přijaly svoji úlohu ve společnosti a ve státě. Bylo by velkou chybou, kdyby se křesťané stáhli do zdánlivě neporušeného světa zbožné blaženosti. To by nebylo křesťanství evangelia. Odporovalo by to podstatným částem křesťanské zvěsti. Spíše by křesťané měli pozvedat svůj hlas tam, kde je potlačována svoboda, kde se nenaslouchá lidem na okraji společnosti a kde panuje nespravedlnost. Křesťané by měli pozvedat svůj hlas a angažovat se tam, kde je ohrožován nebo zraňovat život. Nikoli náhodou se křesťané, často ve vší tichosti, angažují v situacích sociální nouze: tam, kde osamělé matky mohou dítě donosit jen pokud dostanou po porodu pomoc; kde lidé umírají a potřebují nejen medicínskou, ale i lidskou pomoc; kde jsou lidé odkázáni na podporu druhých kvůli nemoci nebo postižení. A v neposlední řadě – a to je základna pro konkrétní činy – se církve snaží o zprostředkování zkušeností, které dávají životu směr a smysl: zcela konkrétně řečeno, zkušeností s Bohem Ježíše Krista. Snaží se zprostředkovat, že život je víc než sledování ekonomických zájmů na globalizovaném trhu. Na tomto základě ostatně nelze ani dost docenit roli církevních škola jiných vzdělávacích institucí. Jistě to není náhodou, že v islámských zemích jako v Egyptě jsou křesťanské školy tak vysoce uznávány.

Zdá se mi, že 11. září a následující události hluboce otřásly mnohým, čeho se pracně dosáhlo v dialogu mezi křesťanstvím…

Zlé je, že od září zase kolují různá neblahá hesla, mezi jinými vtíravý titul knihy Samuela Huntingtona Střet civilizací z roku 1996. Není pravda, že nyní jde o boj civilizací. A tím víc není pravda, že takovýto střetby v globalizovaném světě měl být nevyhnutelný. Naopak: je nebezpečné vidět vše jen těmito brýlemi, chápat to jen z této perspektivy zápasu mezi kulturami. Tady nám může pomoci malá hermeneutická úvaha: Chceme-li porozumět jevům, které vnímáme – v tomto případě jisté formě terorismu –, musíme je popsat slovy. Když je však pojmenujeme, už je právě nepopisujeme, ale určitým způsobem je vykládáme. Každé porozumění znamená pokus pochopit složitou situaci pomocí zjednodušení. Vůbec můžeme chápat jen tehdy, když zjednodušujeme. Přitom si musíme jen zůstat vědomi: až teprve slova, která používáme a jimiž uspořádáváme své dojmy, jistým způsobem vytvářejí realitu, kterou jsme se naprvní pohled pouze pokoušeli popsat. Realita je vždy interpretovaná realita. Tato interpretace je převelice účinná; vždyť na této „realitě“ pak zakládáme své reakce. Použijeme-li titulek „střet civilizací“ k „popisu“ nové situace, pak nové fenomény vykládáme – aniž bychom museli – s určitým zaměřením; a výhrady vůči islámu a boj mezi islámským a neislámským světem jakoby se tím náhle staly nevyhnutelným důsledkem. Ve skutečnosti však to je nedokázané, fatalisticky znějící tvrzení: snad se současné události mohou naopak stát příležitostí k zesílenému dialogu mezi náboženstvími a kulturami. V tomto dialogu potom jde o to vybudovat vzájemnou důvěru, a přirozeně si potom navzájem klást otázky, včetně otázek kritických. Ani jedna ani druhá reakce není nevyhnutelná a „automatická“. Zde asi začíná odpovědnost jednoho každého, aby na to, co se stalo, správně reagoval.

Důvodů k nedůvěře a pesimismu ovšem je hodně… Je zde i něco pozitivního? Není toto vlastně spíš nezbytný test pevnosti vztahů?

Snad současná situace skutečně povede k tomu, abychom brali vážněji svoji snahu o kulturní vzájemnost, i tady v Evropě. V současném srůstajícím světě nám ostatně ani nic jiného nezbývá. Všechno ostatní by byla iluze. Už nežijeme ve světě navzájem od sebe oddělených národních států a národních kultur. Už ve svém nejbližším sousedství máme „cizince“, příslušníky jiných kultur, lidi jiného způsobu života, někdy i jiné řeči a barvy pleti. Integrace je úkol s vysokou prioritou; anebo řekněme skromněji: vzájemné poznávání a objevování společných cílů ve společném státě. Jen tak na obou stranách mizí obavy, předsudky, zárodky konfliktů. Přitom se přirozeně nesmíme vyhýbat kritickým otázkám. K nim jistě patří role ženy ve společnosti nebo poměr státu a náboženství.

Někteří myslitelé, například Hans Küng, říkají, že existuje určitý základ morálky společný všem kulturám a náboženstvím, tak říkajíc jakýsi nejmenší společný jmenovatel, který bychom měli nalézt a dodržovat, pokud chceme umožnit mírové soužití v globalizovaném světě.

Církve a náboženské společnosti mají důležitou roli pro mírové soužití v globalizovaném světě. Beze sporu ony vytvářejí kulturu. Přirozeně však jakási minimální morálka nedostačí k tomu, aby mohla utvářet lidský život. Kultura je vždycky víc než jen minimum společných hodnot. Přesto je Küngova myšlenka pozoruhodná – a Küng se v tomto bodě shoduje se současným papežem, který sledoval společnou modlitbou zástupců světových náboženství v Assisi podobný cíl: zaměření se na společný mírotvorný potenciál různých náboženství. Ale jak obtížný je však „světový étos“ ve smyslu Küngových úvah, ukazuje už spor o univerzálnost lidských práv, která přece takový minimální étos ztělesňují. Nárokují si platnost pro všechny lidi nezávisle na pohlaví, národnosti, náboženství, společenské vrstvě atd. Zároveň je proces formulování všeobecných lidských práv úspěšným příběhem, který potřebuje pokračování. Nepochybně přitom náleží náboženstvím důležité místo. K uvážení však zůstává, že lidé se mohou zapojit do dialogu o světovém étosu jen tehdy, když jsou si vědomi své vlastní identity. To bude třeba říci i těm, kteří se domnívají, že se společnost může obejít bez nějaké náboženské orientace svých členů. Neznám žádnou instituci, žádný systém, který by tuto ztrátu orientace mohl kompenzovat.

Udržujete čilé styky s českými teology a českou církví, dokonce jste se kvůli tomu naučil česky. Jak se jako německý teolog cítíte v české církvi?

Díky své nedělní službě ve volarské farnosti na Šumavě a díky kontaktům se spřátelenými teology v Českých Budějovicích, Olomouci a Praze jsem už poznal mnoho lidí, ke kterým chovám velkou úctu: „můj“ farář ve farnosti, který v těžkých dobách zůstal věrný svému přesvědčení a svým věřícím; rodiny, které se kvůli svému křesťanskému přesvědčení vzdaly kariéry v povolání; kolegové na univerzitách, kteří tajně studovali teologii; mladí lidé, kteří přes ateistickou výchovu v posledních letech objevili Boha… Obohacuje to můj vlastní život, že smím být s takovými lidmi.

Jaké rozdíly mezi českou a německou katolickou církví vnímáte? Jak byste si představoval jejich spolupráci?

Největší nynější rozdíly mezi českou a německou církví jsou způsobeny odlišnou historií po válce. Křesťané v Česku se v uzavřené, komunistickou stranou a státním bezpečnostním aparátem ovládané společnosti museli vyrovnávat se zcela jinými otázkami než křesťané v Německu. Otázka, jak můžeme a máme žít coby menšina v otevřené, liberální a pluralistické společnosti, nás v Německu po 2. vatikánském koncilu intenzivně zaměstnávala především v sedmdesátých a osmdesátých letech, se všemi konflikty a jizvami, které to přineslo. Mám dojem, že česká katolická církev je s mnohými z těchto otázek konfrontována právě nyní. Tento vývoj mi připadá podobně bolestný jako byl u nás, jen probíhá v mnohem kratším čase, což situaci přirozeně zostřuje. V Německu v posledních letech sílilo přesvědčení, že vnitřní polarizace k ničemu nevede. Naopak musíme společně a aktivně řešit problém, jak máme coby křesťané a coby církev žít životem, který druzí budou vnímat jako pozvání – vždyť víra umožňuje objevovat rozměry života a svobody, které nemůže otevřít nikdo jiný než Bůh. To znamená také hledat nové formy společného života, ve farnostech, ale neomezovat se jen na místní okruh.

V Česku mě naopak překvapují a dojímají lidé, kteří v posledních letech našli cestu k Bohu a církvi. Myslím na studenty v Českých Budějovicích, na studentskou obec v Praze. Myslím na množství křtů dospělých, které my v Německu v tomto rozsahu známe zatím jen na několika málo místech. Od české církve se v Německu můžeme učit, co to znamená, když tradiční církevní struktury už bezproblémově nefungují. My se často pokoušíme různé nouzové stavy – nedostatek kněží, spolupracovníků, finančních zdrojů a tak dále – zvládat, aniž bychom vytvářeli cosi kvalitativně skutečně nového. V této oblasti bychom podle mého názoru mohli a měli společně hledat myšlenky na nové podoby křesťanského života. Byl bych rád, kdybychomv našich církvích vytvářeli – a využívali! – více možností navzájem se lépe poznat a tak se od sebe vzájemně učit. Možností tu je řada: společné německo-české univerzitní semináře, farní praxe pro studenty teologie z druhé země, partnerství farností, spolupráce katolických svazů a tak dále. Něco se takto už dělá mezi sousedními biskupstvími na české a německé straně a nebo třeba v rámci Ackermanngemeinde.

rozhovor připravil JaS

Úvaha o církvi nad překladem Pseudo-Tomášova evangelia dětství

Těsně před prázdninami vyšel první z dlouho očekávaných svazků novozákonních apokryfů. Dílo nepochybně zaplňuje mezeru na české biblistické scéně. Dosud byly novozákonní apokryfy přístupné pouze odborníkům v řeckém originálu, případně v cizojazyčných překladech různé kvality. Sem tam se u nás objevil pokus o překlady z prostoru různých esoterických skupin, ale takový překlad lze považovat za tendenční. Mimo to existovaly překlady několika apokryfů nevalné kvality z 50. let, které horkou jehlou ušila a vydala Husitská teologická fakulta.

V tomto novém díle se objevil i zajímavý překladatelský pokus Dr. Petra Peňáze, který se rozhodl Pseudo-Tomášovo evangelium dětství překládat obecnou češtinou. Tedy tak, jak se obecná řečtina doby helénské (koiné) musela jevit tehdejší intelektuální elitě. Tento překlad možná rozvíří diskusi v odborných kruzích, nicméně nese s sebou i možnost zamyšlení se nad problémem překladu Písma svatého a důsledků z toho vyplývajících.

Zamysleme se krátce, co vše s sebou volba jazyka překladu Písma nese. V našem kulturním prostředí jsme zvyklí na jazyk Písma jako na něco vznešeného a s vyšší kulturou spjatého. Vždyť např. kralická čeština dlouhou dobu suplovala spisovnou slovenštinu. Přepychu znalosti Písma si dopřávali i prostí lidé. Právě jejich lpění na jazyku Písma nám pomohlo zachovat si národní vědomí. V zápase s pokusy o poněmčení národa hrála biblická čeština nemalou roli. To vše je nutno mít na zřeteli a nedá se to odbýt mávnutím ruky.

Na straně druhé: do gotických katedrál a barokních chrámů se hodí právě taková vznešená čeština, i když se nám s ekumenickým překladem Písma stala o něco srozumitelnější. I v tom se to však hemží přechodníky a archaismy (stačí část textu „prohnat“ jakoukoli počítačovou jazykovou kontrolou a uvidíte sami). A tomuto jazykovému standardu se přizpůsobuje i ostatní bohoslužebný jazyk. A tak se běžně v katolickém prostoru např. neděkuje, ale vzdávají se díky, neoslavuje se, ale koří, a pokusí-li se někdo zjednodušit pompéznost jazyka, je přinejmenším označen za podezřelého, přinejhorším na něj ti, kdo mají pocit, že tím utrpí platnost bohoslužby, žalují u nadřízených.

V protestantském prostoru se zase často kazatelé snaží vyjadřovat přímo kralickou češtinou. Pokud ji ovládají, je to krásné, pokud ji neovládají, je výsledkem jazykový paskvil.

Ať chceme nebo nechceme, onen vznešený jazyk s sebou nese jakousi představu církve. Patří k němu nedělní šaty a nedělní oběd. Patří k němu kadidlo a zvuk varhan. Patří k němu pocit svátečního dne. Jenže. . . spolu s tímto jazykovým standardem se nám něco vytratilo: Prostí galilejští rybáři na břehu jezera. Obyčejní lidé, naslouchající dobré zvěsti v zapadlých vesničkách Palestiny a později na náměstích a v domech měst a městeček římského impéria. Otroci, vyděděnci, lidé z okraje společnosti. . .

Možná takové lidi dokážeme vnímat ještě jako romantickou kulisu biblických příběhů, ale ve skutečnosti? Že přeháním? Tak proč nás tak ruší a provokují v našich kostelech a modlitebnách ti „nepatřiční“? Ti, kdo se neumějí obléknout, protože třeba nevyrostli v tom správném prostředí? Ti, kdo neumějí mluvit, kdo se neumějí chovat? Jak je možné, že „sloupy církve“ vytlačí z kostela romské dítě, které se přišlo zvědavě podívat, když slyšelo hudbu? Nedávají mu tím najevo, že Bůh je jenom pro bílé a pro bohaté? Nebo aspoň pro spořádané - v chápání většiny? Jak je možné, že se „sloupy“ jiné církve vrhnou s výčitkami o neúctě ke svátosti na mladíka, který si „dovolí“ ke křtu přijít v čistých a zašitých džínsách a nevšimnou si, že pochází z prostředí, kde se nenosí nic jiného, než džínsy, ale nikoli čisté a zašívané? Jak je možné, že se kazatel v další církvi musí v pětatřicetistupňovém vedru omlouvat svému stádu, sundá-li si sako? Nepodařilo se nám spolu s jazykovou purifikací omylem vytěsnit také živé lidi?

Při jakési diskusi právě o výše zmíněné knize jsem vyjádřila názor, že by ovšem použití obecné češtiny např. při pontifikální mši působilo poněkud jako pěst na oko.“Moudrá církev se přizpůsobí a bude se ptát, zda jedůležitější biblická zvěst, nebo ty ozdoby okolo,“ dostalo se mi moudré odpovědi. Bylo by patrně zajímavé vyzkoušet tuto představu ve skutečnosti. Nebo alespoň. . . s vědomím všeho, za co vděčíme vytříbené biblické češtině začít uvažovat, kde zůstali ti lidé, kteří mluví obecným jazykem a kteří chodí venku kolem našich modliteben a kostelů. Možná, pokud nás neburcují ti lidé samotní, bychom si mohli představit, že v tom davu venku chodí také evangelista Marek a apoštolové, protože jejich vyjadřování pro nás není dostatečně vznešené a svaté.

Neznámá evangelia. Novozákonní apokryfy I. Vyšehrad, Praha, 2001

Ukázka z českého překladu Pseudo-Tomášova evangelia dětství 

Jako ilustrac ik předchozí úvaze jsme pro vás na přeskáčku vybrali několik odstavců Peňázova překladu Pseudo-Tomášova evangelia.

Vyprávění Tomáše, izraelského filozofa, o dětství našeho Pána.

Já, Tomáš Izraelský, píšu tuhle zprávu pro všechny vás, bratry z nežidovských národů, abyste věděli, co jako kluk i jako velký udělal náš Pán Ježíš Kristus, který se narodil v naší zemi. Začalo to takhle:

Tenhle Ježíš, když mu bylo jako klukovi pět let a přišla bouřka, tak si hrál u brodu přes potok a sváděl pramínky vody do rybníčků. A potom udělal, že ta voda byla najednou čistá, a to řekl jediné slovo.

Taky udělal bahýnko a z něj uplácal dvanáct vrabčáků, a ona byla sobota, když to udělal. Byla tam i spousta jiných kluků, co si s ním hráli.

A jeden Žid, když viděl, co dělá Ježíš v sobotu, jak si tak hraje, tak hned běžel a povídá jeho otci Josefovi: „Podívej se, ten tvůj kluk je tam u potůčku, a vzal si tam bláto a uplácal z něj dvanáct ptáčků, a nedodržuje tak sobotu!“ A Josef běžel na to místo, a když to viděl, křikl na něj: „Co to děláš v sobotu, “říká,“ když se to dělat nesmí?“

Jenže Ježíš zatleskal rukama a křikl na ty vrabčáky: „Tak zmizte!“ A ti vrabčáci vyletěli a s křikem zmizeli.

No a Židé, jak to uviděli, tak se vylekali a běželi a vykládali starším ve vsi o tom, co viděli, že Ježíš udělal.

Syn písaře Annáše tam postával vedle Josefa a vzal vrbovou větev a vypustil ty rybníčky, co postavil Ježíš.

Když to Ježíš viděl, co udělal, tak se rozzlobil a povídá mu: „Ty mizero, ty darebáku, ty hlupáku, co ti jako udělaly ty rybníčky a ta voda? Však počkej, teď uschneš jako strom, a nebudeš mít ani listí, ani kořeny, ani ovoce.“

A ten kluk hned celý uschl a Ježíš šel pryč a vrátil se domů, k Josefovi. No a rodiče toho kluka, co uschl, byli bez sebe a zoufalí, že byl ještě tak malý, a šli za Josefem a křičeli na něj: „Tak takového kluka máš,“ říkali, „že tohle udělal!“

Pak zas šel po vsi, a nějaký kluk mu v běhu vrazil do ramene. Ježíš se rozčílil a povídá: „Ty už odsud neodejdeš!“ A ten na místě padl na zem a bylo po něm.

A někteří z těch, co viděli, jak se to stalo, říkali: „Kde se tohle dítě vzalo, že všechno, co řekne, je hned hotová věc?“ A rodiče toho děcka, co zemřelo, šli za Josefem a stěžovali si a říkali: „Ty, když máš tohohle kluka, tak tady s námi ve vsi bydlet nemůžeš! A nebo ho uč mluvit slušně, a neproklínat! Vždyť nám zabíjí děcka!“

A Josef si kluka vzal stranou a napomínal ho: „Proč tohleto děláš? Trápí je to a nenávidí nás a jsou na nás zlí.“ Ježíš na to řekl: „Já vím, že to, co říkáš, nemáš sám ze sebe, ale proti tobě nic říkat nebudu. Zato tam na ty čeká trest. A ti, cosi na něj stěžovali, hned oslepli.

Ti, co to viděli, se strašně polekali a šli a vykládali o něm, jak všechno, co jen kdy řekl, ať už pěkného nebo škaredého, opravdu tak bylo a zázračně se tak stalo.

A když viděli, že udělal Ježíš tohle, tak se Josef vzchopil, chytil ho pěkně za ucho a pořádně ho vytahal.

A kluk se rozzlobil: „Pro tebe je dost na tom, když hledáš, i když nemůžeš najít,“ povídá mu.“Tohles opravdu neudělal chytře. Nevíš, že nejsem tvůj? Nech mě na pokoji!“

Když ten učitel Zacheus slyšel tak úžasné výklady o prvním písmenu, jak mu je říká malý kluk,dostal se do rozpaků nad takovou odpovědí a nad tou jeho učeností a řekl těm, co stáli okolo: „Že já jsem si jen pozval tohle dítě! Teď tady chudák stojím, mám z toho ostudu a nevím kudy kam. Josefe, bratře, vezmi si prosím tě toho kluka. Nesnesu, jak se na mě přísně dívá, nedokážu prostě sledovat jeho řeč. Ten kluk se nemohl nikomu narodit, ten může krotit i oheň, ten snad tu byl už před stvořením světa! V čím břiše on rostl, který klín ho přivedl nasvět, to já nechápu. Úplně mě vyvádí z míry, příteli, nikdy nedokážu sledovat jeho myšlenky. Sám jsem se chytil do pastí, a tak nešťastně! Snažil jsem se najít žáka a teď vidím, že mám učitele.“

A jak tak Židé utěšovali Zachea, zasmál se ten kluk nahlas a řekl: „To co tě potkalo, ať teď přinese ovoce a ať vidí ti, co jsou v srdci slepí. Já jsem přišel shora, abych je proklel a pak je povolal vzhůru, tak jak to určil ten, kdo mě za vámi poslal.

A když ten kluk skončil tuhle řeč,uzdravili se všichni, co je potkala jeho kletba, a nikdo se ho od té chvíle neodvážil nazlobit, aby ho neproklel a abyneskončil špatně.

A o pár dní později si Ježíš hrál v jednom domě na terase a jeden z těch kluků, cosi hráli s ním, spadl z té terasy dolů a zabil se. Když to ostatní kluci viděli, utekli a Ježíš tam zůstal sám.

A přišli rodiče toho, co se zabil, řekli, že to on ho shodil dolů. A Ježíš řekl: „Já jsem ho neshodil.“ Ale oni naněj útočili.

A Ježíš seskočil ze střechy, postavil se vedle toho mrtvého kluka a co nejvíc nahlas zakřičel: „Zenóne“ – on se tak jmenoval – „vstaň a řekni: Shodil jsem tě já?“

A on vstal a na místě řekl: „Ne, pane, tys mě neshodil, tys mi umožnil vstát.“ A když to viděli, zůstali jako když do nich udeří. A rodiče toho kluka děkovali Bohu, že udělal takový zázrak, a klaněli se Ježíšovi k nohám.

Když mu bylo šest let, poslala ho matka, aby nabral vodu a přinesl ji domů, a dala mu vědro. V tlačenici do něj někdo vrazil a vědro prasklo.

Ale Ježíš rozprostřel plášť, kterýměl na sobě, naplnil ho vodou a donesl matce. Když matka viděla ten zázrak, co se stalo, políbila ho a pamatovala si ty tajemné věci, které viděla, že dělá.

Když byl čas sít, vydal se kluk i s otcem na pole, že budou sít obilí. A zatímco otec sel, zasel i malý Ježíš zrnko obilí. A požal a vymlátil z něj sto korců a pozval všechny chudáky z té vesnice na mlat, podaroval je obilím a Josefsi z toho obilí odnesl zbytek. To mu bylo osm let, když udělal tenhle zázrak.

 z řeckého originálu přeložil Petr Peňáz,vybrala JS

Jan Spousta

Čas od Dušiček k vánocům je v
církevním roce věnován Konci a novému Počátku. Co znamená pro nás smrt,
co očekáváme po smrti.

Často slyšíme, že smrtí vše končí.
V každém případě je to většinové mínění v české společnosti,
a dokonce je nemálo podobných názorů i mezi věřícími. Je to
i názor snadno slučitelný s přírodovědnými poznatky,
jednoduchý a v jistém smyslu zbavující individuálního člověka
tlaku odpovědnosti: jakékoli chybné rozhodnutí, které udělá, se mu může
mstít nanejvýš několik desítek let, ale nikoli celou věčnost.

Na
druhou stranu právě v tom můžeme spatřovat i jistou nevýhodu: ani
naše dobré a pozitivní hodnoty nepřežijí – v lepším případě ještě
někdo zdědí jejich ovoce, ovšem již bez nás. Krom toho je taková
představa potenciálně nebezpečná jako zdroj beznaděje a mravního
úpadku. Zdá se mi, že žít s takovou představou klidně, spořádaně a
smířeně vyžaduje buď vysoký stupeň moudrosti, anebo vysoký stupeň
bezmyšlenkovitosti.

Asi i proto můžeme v posledních letech
pozorovat stále větší odklon od zmíněného pojetí smrti jako
definitivního konce. Nemluví se o tom příliš, možná je téma smrt tak
trochu tabu a je mediálně málo přitažlivé, ale jak pohled do polic
některého většího knihkupectví, věnovaných „duchovní tematice“, tak i
výsledky sociologických výzkumů napovídají, že se zde odehrává rychlá
změna:

 

Tabulka 1: Procenta obyvatel ČR dané věkové skupiny, kteří věří, že existuje posmrtný život (výzkumy EVS 1991 a 1999)

 

věková skupina	roku 1991	roku 1999	rozdíl
18-30 let	20,5 %	45,6 %	+25,1%
31-44 let	13,3 %	32,0 %	+18,7%
45-58 let	24,1 %	27,1 %	+3,0%
58 a více let	33,9 %	38,6 %	+4,7%
celkem	22,7 %	35,8 %	+13,1%

Znamená
to, že lidé všech generací, a nejmladší především, se ve velkém
množství přiklánějí k víře, že smrtí lidský život definitivně
nekončí.

Hovoříme-li o životě po smrti, můžeme ovšem mít na
mysli velmi rozdílné představy. Nejčastější ideje snad můžeme pro náš
účel shrnout takto:

1.   Život po smrti je jen stínový, není
plnohodnotnou náhradou za život pozemský, a/nebodo něho přechází jen
část lidského bytí. Tyto představy byly vlastní mnoha dávným kulturám
včetně židovské. Jinou verzí jsou nauky o věčném a bolestiplném
koloběhu téhož, jaké najdeme např. v indické tradici.

2.
Smrt je branou k odměně (a u zlých lidí podle většiny
zastánců tohoto názoru i možného trestu). Za odměňovatele bývá
většinou považován Bůh. Klíčová slova jsou ráj (a případně peklo).
Zatímco peklo je horší než všechny naše představy zla, ráj je odměnou
převyšující všechno pozemské blaženství. V zásadě sem spadají
nauky křesťanství a islámu.

3.   Reinkarnace chápaná na
západní způsob, např. antroposoficky. Život pokračuje v novém
životě, ale proces lidského zrání či užívání si života pokračuje.
Koloběh znovuzrození tedy není vězením, jako byl pro Buddhu, ale naopak
samotným rájem. Existuje-li odměna či trest, pak nikoli mimo tuto zemi
a nikoli rozhodnutím transcendentního Soudce – nanejvýš člověk odměňuje
a trestá sám sebe.

Zatímco první typ představ pravděpodobně
přinejmenším zde na západě již nemá velkou společenskou oporu, jsou oba
další směry výkladu posmrtného života aktuální. Nakolik aktuální
v naší společnosti, můžeme vidět na stejném výzkumu:

 

Tabulka 2: Procenta obyvatel ČR dané věkové skupiny, kteří věří, že existuje nebe (výzkumy EVS 1991 a 1999)

 

věková skupina	roku 1991	roku 1999	rozdíl
18-30 let	16,7 %	22,6 %	+5,8 %
31-44 let	14,3 %	15,8 %	+1,5 %
45-58 let	26,7 %	15,8 %	-10,9 %
58 a více let	37,4 %	29,0 %	-8,3 %
celkem	23,5 %	20,7 %	-2,8 %

 

Tabulka 3: Procenta obyvatel ČR dané věkové skupiny, kteří věří, že existuje peklo (výzkumy EVS 1991 a 1999)

 

věková skupina	roku 1991	roku 1999	rozdíl
18-30 let	7,4 %	16,1 %	+8,7 %
31-44 let	6,9 %	8,7 %	+1,8 %
45-58 let	11,2 %	10,1 %	-1,1 %
58 a více let	21,6 %	17,8 %	-3,7 %
celkem	11,6 %	13,1 %	+1,5 %

 

 Tabulka 4: Procenta obyvatel ČR dané věkové skupiny, kteří věří, že existuje reinkarnace (výzkumy EVS 1991 a 1999)

 

věková skupina	roku 1991	roku 1999	rozdíl
18-30 let	14,4 %	35,6 %	+21,1 %
31-44 let	9,2 %	25,0 %	+15,8 %
45-58 let	10,0 %	20,6 %	+10,6 %
58 a více let	10,3 %	10,8 %	+0,5 %
celkem	11,0 %	23,0 %	+12,0 %

 

Z uvedených
tabulek plyne, že víra v nebe a peklo u nás vcelku „stagnuje“.
Příklon mladší generace je zhruba vyrovnán tím, že tuto představu
opouští generace starší. Kromě toho je víra v nebe rozšířenější
než víra v peklo. Představu věčné odměny člověk snese snáze než
představu věčného trestu.

Poměrně silný přírůstek především u
nejmladších lidí ovšem zaznamenala víra v reinkarnaci. Lze
předpokládat – i když to v dotazníku nebylo podrobněji rozebíráno
– že jde většinou o reinkarnaci v západním, pozitivním smyslu. Oba
rozšířené způsoby víry ve věčnost se šíří především u mladých, ale
reinkarnace je zřejmě přitažlivější.

Důvod? Zdá se mi, že
křesťanská představa „nebe“ a „pekla“ se v lidovém
výkladu postupně buď příliš antropomorfizovala, stala se spíše
pohádkovým vyprávěním, anebo naopak v teologických pojednáních
nabyla příliš abstraktních rysů. Tím se poněkud odcizila kultuře, která
byla až dosud její nositelkou a ve které byly tyto představy kdysi
integrovány až do úrovně každodenní praxe a symboliky– viz hřbitov
kolem kostelíka uprostřed vesnice jako „zahrada zelená“, do které
sázíme nejvzácnější semena, jež vzejdou ve chvíli zmrtvýchvstání.

Naopak
reinkarnační teorie, ačkoli obsahově i místem původu mnohem
vzdálenější, se dokázala modernímu myšlení přizpůsobit lépe. Obejde se
bez obtížné představy osobního Boha, bez nutnosti soudné instance, je
meritokratická (dostaneš to, cos tam vložil) a demokratická. Její nebe
je zde na zemi, a tím je mnohem konkrétnější a méně náchylné
k sublimaci do abstrakce ik popularizaci do pohádky.

(Mimochodem:
je pro mě pozitivním znamením, že si současný člověk dokáže představit
tuto zemi jako svůj ráj. Přes všechny řeči o úpadku, krizi a
katastrofě, přes všechen kulturní pesimismus – toto je jasný důkaz, že
na tom nejsme ještě tak zle. Většině národů minulosti by taková
představa připadala šílená, protože země pro ně zdaleka nebyla místem
takového bezpečí a radosti, aby se sem ráj mohl nastěhovat bez dosti
podstatných stavebních úprav…)

Považuji toto za jeden
z klíčových problémů křesťanské teologie a křesťanského hlásání
dneška. Není-li totiž vzkříšení, je naše víra marná, zní argument
svatého Pavla apoštola, a ten nepozbyl platnosti dodnes.

Už „kněžský autor“, který kdysi před tisíciletími spolupracoval na
dnešním textu Genesis, porozuměl, že dílo stvoření si zaslouží nejen
zmínku v souvislosti s potřebou spásy (jako je to u Jahvisty), ale že
to chce ještě chvalozpěv. A tak vznikla asi pět století před Kristem
další verze biblické zprávy o stvoření. Vznikla nikoli jako konkurent
dosavadního textu „jahvisty“ staršího možná o půltisíciletí, ale jako
text se zvláštním posláním: jde o text liturgický.

Jahvistovi
jsme ovšem vděčni, jeho svět je lidským světem, jeho Jahve je Bohem pro
nás, Bohem na straně světa. Ovšem i jiné stránky stvoření jsou půvabné.
Podle „kněžského autora“ (pochopitelně odborníka na kult, mimo jiné)
vznikne kosmos postupně v důsledku výslovného rozkazu Stvořitele a sám
Stvořitel jej bod po bodu schvaluje. A myslím, že právem. Je tu co
obdivovat, to dílo je opravdu tak dobré, jak to pořád opakuje i ta naše
dnes v bibli prvá kapitola. Bůh Jahvisty zrcadlí zemitý optimismus doby
ranně královské, která zakoušela, že lid Izraeleje lidem Hospodinovým.
Bůh Kněžského autora už zrcadlí i bezmocnost vyvoleného lidu vůči
nevyvoleným Chaldejcům; Hospodin musí být mocný jinak než ten, kdo dělá
cokoli se mu zachce.

Teilhard de Chardin, přírodovědec
světového jména, sdílel hluboce víru těchto stránek Genese.
Pochopitelně tím nechci naznačit, že by kdy patřil mezi ty hašteřivce,
kteří mocí mermo chtějí z textu bible podepřít jednu a vyvrátit jinou
přírodovědnou hypotézu. Ne, s tím nemá víra Bibli nic společného.
Chardin byl duší i tělem nejen knězem, byl stejně opravdově i
přírodovědcem. Obdivoval kosmos a věděl proč. Věděl moc dobře, že Bible
nezjevuje, jak se svět stal světem, ale chce sdělit, že je to dílo dobré, veskrze dobře udělané, Bohu-libé. Téměř vše ostatní je obraz, pomocí kterého se tato veledůležitá stránka věci zjevuje.

Že
svět je dobře stvořen, že se Bohu povedl, to není ujištěním
nadbytečným, které by boží autoritu nepotřebovalo. Možná i vy máte
někdy pocit, že svět není právě udělán nejlépe, anebo že přinejmenším
ohrožuje to dobré v člověku. Dokonce se to dostalo do modliteb malých
dětí: „Tělo, svět, ďábla přemáhám,“ tvrdí katolická dítka svému andělu
strážnému.

Teilhard deChardin je hluboce přesvědčen, že svět
byl a je udělán dobře; tak dobře, že ipo pádu do hříšné zadluženosti je
schopen dozrání. Že je schopen vývojek maximu, k naplnění v
Kristu, vyvrcholení svého bytí v onom bodu Omega, o kterém mluví např.
novozákonní Apokalypsa. A že k tomu není potřeba násilných zvratů,
revolucí či podobných korektur.

Chardin takéupozorňuje, že i
čistě evoluční přechod mezi neživou a živou hmotou znamená
takohromující zlom historie bytí, že bychom mu klidně mohli říkat
zázrak. Je toprý skok tak ohromný, jakým bylo v evoluci člověka
objevení intelektu. Jistě jste nepřeslechli, že se zde užívá slova
zázrak v jiném smyslu než bývá zvykem v našich apologetikách. Přesto je
Chardinovo pojetí zázraku plně ortodoxní.

Co znamená pro
křesťana zázrak? Nejčastěji používají lidé toho slova pro označení
události, která se – podle jejich názoru – vymyká přírodním zákonům.
Dřív tak chtěli lidé vyjádřit mimořádnou Boží moc: je prý všemohoucí
a dokazuje to tu a tam zázrakem. Mnoho událostí se zákonitostem
nevymyká, přesto budí nemenší úžas. Právem. Jestli se v dnešní době
narodí normální cestou zdravé dítě, už to patří pomalu mezi zázraky.

V
Bibli je řada událostí považována za zázrak i tehdy, kdy jde o cosi
přirozeného, ale co nastalo právě v ten pravý čas, tedy právě tak, že
se stane událostí záchrannou.Takový charakter „včasné náhody“ měly i
zásadní starozákonní zázraky, např. přechod Rudým mořem, egyptské rány;
jednalo se vesměs o věci, které se opravdu mohlystát i zcela přirozenou
souhrou okolností, nicméně nastaly právě včas, kdy se rozhodovalo o bytí a nebytí božího lidu, o budoucnosti tohoto lidu.

Zázrak
v Bibli má roli znamení. Demonstruje cosi pro člověka důležitého,
zjevuje mu to, co by zůstalo pravděpodobně skryté pod běžným kabátem
šťastných náhod. Proto také to zázrakem demonstrované není boží
všemohoucnost, ale milosrdenství, boží zaujatost člověkem a jeho
potřebami. Díky zázraku je člověk čas od času opět ujištěn, že jeho
Pánu Bohu není vůbec lhostejný.

Zázrak učí doufat, učí
důvěřovat. A učí člověka vnímat i znamení mnohem prostší, zato četnější
než jsou zázraky. Tak květ „polní lilie“ není nic mimořádného, ale
v kontextu Ježíšova zázračného uzdravování vypovídá i půvab těch
všedních rostlin o charakteru moci Boží, o starosti Pána o tento svět
člověka.

Kdysi jsme se učili, že také v případě Kristových
zázraků šlo o to dokázat jeho skryté božství. To se ukázalo pouhou
spekulací; něco takového potřebuje jen člověk,který by jinak Kristu
tesaři prostě nevěřil. Jak dokládá exegeze, skutečnost je méně
exotická, zato mnohem půvabnější:

Ježíš v tom všem vidí znamení
přicházejícího království božího, příslib a závdavek spásy. Spása
znamená mimo jiné také vysvobození z bezmoci, osvobození samo o sobě
člověku nedostupné. Němci mají pro zdraví a spásu týž výraz: Heil.

Nejvíc
Kristových zázraků se týká tzv. posedlosti zlým duchem. Ztělesněním zlé
moci byl v hebrejském myšlení „zlý duch“,“zlá mocnost“, moc člověku
nepřátelská. Posedlostí se tehdy rozumělo souhrnné označení pro všechny
druhy vážných onemocnění – nemocný totiž nebyl mocen sám sebe. A podle
toho i uzdravit pak znamenalo umožnit, aby postižený byl zase mocen sám
sebe: dokáže třeba vidět, slyšet, uměl chodit, ačkoliv do té doby to
nedokázal. Právě to realizoval Ježíš, aby lidé kolem něho uvěřili. Ne
v Ježíšovo božství, ale v průlom božího království do
dnešních dnů. Ježíš přece tvrdí, že kdekdo bude schopen něčeho
podobného, jako dokázal vírou Nazaretský tesař: nějak přemoci smrt,
např.uzdravením Jairovy dcerušky, anebo Lazara, bratra Marie a Marty.
Evangelisté právem mluví v této souvislosti o znameních. Dokonce i sám Ježíš takového výrazu používá.

Snaha
Boha dokázat pomocí šermu naší logikou mi také připadá jako podivné
nedorozumění. Potřebuje snad někdo dokázat, že jej ten nebo onen má
rád? Jakmile by se otakový důkaz kdokoli pokusil, dokáže jen jediné: že
svému milovanému Ty nedůvěřuje, potřebuje být ujišťován.
V mezilidských vztazích něco takového vypovídá o vztahu nebezpečně
nezralém a nefunkčním. A co víc: Dedukce mohou být exaktní jen pokud
respektují definiční obor. Ti, co dokazují svou logikou boží existenci,
pohybují už za hranicemi světa, kde nejen končí jakákoli
objektivizovatelná zkušenost, ale kde už ani nevíme, jestli tam taková
logika opravdu nutně platí. Logika totiž není – jak se dlouho myslelo –
něčím z lidské přirozenosti, je lidským produktem, člověk si
dokáže vytvořitrůzné logiky s různými pravidly. Bůh je bytost
veskrze transcendentní; nevejde se do našich zážitků jinak než v
útržcích reality. Možná, že naše logikaplatí i za hranicemi našich
myšlenkových světů, ale pokornější formulace jemnohem moudřejší než
ideologická nadutost těch, kterým se zdá víra natolik lidsky
nevýznamná, že ji vytlačují svými racionálními ideologiemi. Ostatně
inaše „experimentálně ověřené jistoty“ neznamenají víc, než zjištění
dostatečně veliké pravděpodobnosti jevu, tak velké, že hovoříme o
„zákonitostech“. Ty zákony ovšem neexistují, tušíme pouze cosi o
tendencích; o věcech mimo tento kosmos už nelze konstruovat nějaké
pravděpodobnosti a tím méně i „jistoty“.

Otec našeho Pána
Ježíše Krista rozhodně nepatří mezi věci tohoto lidsky dokazatelného
světa jako jedna z věcí vedle množství jiných věcí – tajemných nebo jen
skrytých a postupně odhalovaných věcí tohoto kosmu. Jistotu našemu
přesvědčení tu prostě nemůže dát vědění, ale víra. Jen ten, kdo vírou
pohrdá nebo jí nedůvěřuje, potřebuje z teologie vytlačit víru a
nahradit ji domněle solidnějším věděním. Ve skutečnosti je to s dobrou
vírou a s dobrou vědou tak: pokud se podaří poznávajícímu navázat s
poznávaným plodný vztah, je z nejhoršího venku. A naopak: neplodná
víra (pověra) je stejně nebezpečná jako neplodná věda (pavěda). O
kvalitě a smyslu plnosti poznání a porozumění totiž svědčí ovoce, jak
upozorňuje Ježíš.

Také z nového uspořádání
pomazání nemocných je možné poznat, že při slavení svátostí nesmějí být
jednotlivá znamení vyjímána a vykládána samostatně. Slavnost spojuje
jednotlivá odlišná znamení tak, že do určité míry vzniká souhrnné
znamení. Málokterá jiná svátost je v důsledku jednostranného
historického vývoje své praxe natolik předem zatížena. Na tom nemohlo
zjevněnic změnit ani přejmenování z „posledního pomazání“ na
„pomazánínemocných“ v jednotném katechismu z roku 1955. Příliš hluboko
se zakořenil starý zvyk volat kněze až ve chvíli, kdy mizela jakákoli
naděje na pozemský život. V r. 1974 byla vydána v českém
překladu liturgická kniha „Obřady pomazání nemocných a péče o nemocné“.
Ta znovu klade v první řadě důraz tam, kde byl v prvních
stoletích, tedy na spásu pro nemocné, a až v druhé řadě na
umírající. Němečtí biskupové již při prvním vydání německého překladu
konstatovali, že se jedná o změnu pojetí, která vyžadu jeznačnou
námahu, má-li být dosaženo cíle. Proto svým úvodním slovem vyjadřují
očekávání, že „díky obnovenému hlásání a horlivosti duchovních pastýřů
dojde k rozhodující proměně“, srovnatelné s proměnou od výjimečného k
častějšímu svatému přijímání, takže „se stejnou samozřejmostí se v
budoucnu stane z dosud – často obávaného – „posledního pomazání“ útěchu
přinášející „slavnost pomazání nemocných“, které nemocní přivítají jako
svoji svátost, která patří k normálnímu všednímu dni křesťanské obce,
nemocnice či domova důchodců“. Biskupové dokonce vyzývají k „novému
uvědomění víry a novému veřejnému mínění v církvi“.

Musí být
cílem pastorace nemocných, aby se pomazání nemocných stalo v našich
obcích opět svátostí nemocných. Příležitostí ke slavení této svátosti v
životě není nadcházející konec, proto se nesmí jevit pouze jako
předzvěst smrti. Jde v ní o setkání s Kristem, který chce nemocné v
jejich tísnivé životní situaci povzbudit podle slov Jakubova listu
(5,14): „Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad
ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání
nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu
odpuštěno.“ O smrti a umírání nenalézáme v této souvislosti v
Písmu ani slovo! Při pečlivé exegesi řeckých slov pro „zachránit“ a
„povzbudit“ bude zřejmé, že je míněno tělesné a duchovní uzdravení.
Stejně jako se Ježíš ukázal jako protivník a vítěz nad nemocí
(Mt 4,24: „…Přinášeli k němu všechny nemocné, postižené rozličnými
neduhy a trápením. … a uzdravoval je.), musí se i obec řídit jeho
příkazem (Mt 10,8: „Nemocné uzdravujte“). Písmo vidí v uzdravování
znamení, že v Ježíši Kristu Bůh započal svoji vládu a že přišlo jeho
království. V uzdravování nemocných se Bůh zjevil jako spása všech
lidí. A proto také musí být nejhlubší starostí křesťanských obcí
neponechávat nemocné samotné, ale pomáhat jim, aby se mohli znovu
uzdravit a aby se naučili nést nemoc pomocí své víry. Znamení
spásy pomazáním nemocných je do jisté míry nejzjevnější formou této
spásné péče o nemocné. Svátostí umírajících není proto v první řadě
pomazání nemocných, nýbrž viaticum, přijímání eucharistie podle
Ježíšových slov: „Kdo jímé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho
vzkřísím v poslední den“ (J 6,54).

Pro povzbuzení nemocných
existují tři způsoby služby: návštěvy, přijímání a pomazání nemocných.
Svátost je tedy cele zapojena do služby nemocnému. Až potom následují v
liturgické knize kapitoly, které se – protože nemoc a smrt mají stejný
kořen – věnují jednoznačně také na smrt nemocnému člověku. Pomazání
přitom není pouhou prostou útěchou a příslibem spásy jednotlivci, nýbrž
bohoslužebným úkonem na jednom z množství lidí postižených těžkou
situací, kterou s ním nese celá obec. Tak se v ní uskutečňuje konání
celé církve jako aktualizace Kristova kněžského konání v jeho dvojím
aspektu: přiblížení spásy a oslava Boha. Spásně-zvěstující aspekt se
uskutečňuje především v přijímání eucharistie a v hlásání Písma,
zatímco aspekt vzestupu k Bohu se realizuje v modlitbě, chvále a
děkování. Obojí je vzájemně úzce propojeno také v pomazání nemocných.
Proto je předsazena bohoslužba slova, poukazující na Boží příslib
spásy. Přímluvy, svěcení oleje a modlitba věřících po pomazání
vyjadřují naši odpověď Bohu. Nový komentář k pomazání zdůrazňuje Boží
zachraňující a povzbuzující působení skrze Ducha svatého. Odpuštění
hříchů je podle bible sekundární důsledek, průvodní jev. Naznačuje to
vkládání rukou na nemocné a jejich pomazání.

K podstatným
znamením patří tiché vkládání rukou, které tvoří přechod mezi
přímluvami při bohoslužbě slova a pomazáním. Zvláště těžce nemocní
budou prožívat tuto formu plné podpory jako výraz účasti a povzbuzení.
Svěcení oleje nebo – je-li olej již posvěcen biskupem na Zelený čtvrtek
– děkovné modlitby nad olejem, dávají tomuto úkonu teologický význam
myšlenkou Božího spásného jednání na nemocných skrze Krista a prosbou o
nové poskytnutí spásy také těmto nemocným. Modlitba po pomazání
vyjadřuje ještě jednou prosby, důvěru a víru v Boží pomoc. Olejem –
přípustný je jakýkoli rostlinný olej – se již nepomazává pět smyslů,
které byly dříve považovány za přístupové cesty a nástroje hříchu, ale
čelo a ruce. Je-li toto znamení dobře provedeno, pak musí být
srozumitelné i dnešnímu člověku.

Slavení pomazání nemocných je
stejně jako každá liturgie jednáním pomocí svatých znamení, která by
měla být srozumitelná a vědomě, činně a společně prováděna. Existují
samozřejmě různé názory na symboličnost znamení použitých při pomazání.
Smyslem nového řádu bylo znovu oživit apoštolskou praxia ve znamení
samotném vyjádřit obsah svátosti. K tomu patří především také způsob
užití znamení. Svátostnou slavnost nesmíme znehodnotit pouhým
nezřetelným naznačením znamení či spěchem, abychom nevzbudili dojem
rutinní záležitosti.

Klemens Richter, Was die Sakramentale
Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, s.
70-74, přeložil Ondřej Bastl.

Na knižních pultech se v posledních dnech objevila kniha německého autora A. Adama: Liturgika. Křesťanská bohoslužba a její vývoj
(vydalo nakladatelství Vyšehrad). Kniha přináší pohled na liturgiku z
římskokatolické perspektivy. Je rozdělena na dvě části. první se zabývá
všeobecnou liturgikou, tj. definuje liturgiku jako vědu, přináší
stručné dějiny liturgie, zamýšlí se nad vztahem liturgie a lidové
zbožnosti, stejně jako nad otázkou liturgie a ekumenického hnutí. Na
redakčním zpracování této části se podílel svými připomínkami také
ThDr. F. Kunetka.

Část druhá je věnována liturgice speciální,
tj. otázce svátostí a svátostin, posvěcování času. Zabývá se též
uspořádáním liturgického prostoru.

V obou částech přibyly další
subkapitoly, kterými překladatelé (PhDr. V. Konzal
a J. Kouba) doplnili knihu o český úhel pohledu.

Více
než čtyřsetstránková velmi čtivá kniha má šanci se stát nezbytnou
součástí knihovničky nejen každého studenta teologie, ale i každého,kdo
touží mít o liturgii alespoň základní přehled. Škoda však je, že u nás
vychází s patnáctiletým zpožděním.

-db-

 

Století druhé konfesionalizace
je nadpis posledního letošního čísla Teologického sborníku. Kromě
devatenáctého století z pohledu církevní historie přináší i
aktuality k bezprostřední současnosti:například rozhovor s Lubošem
Kropáčkem o islámu, Deset otázek české teologii Pavla Ambroze nebo
připomenutí zesnulého filozofa Jiřího Němce přetištěním vzpomínkových
rozhovorů, které Němec kdysi poskytl Janu Stříbrnému.

 

Editorialy

 

Ať se touha upíná vždy výše (J. Spousta) 1/1

Dřímající a dobře zavedení (J. Spousta) 2/25

Neopomeneš vyplniti kolonku dotazníku (J. Spousta) 3/49

Neviditelné ruce (J. Spousta) 4/73

Post-ekumenismus (J. Spousta) 5/93

Důstojnost, heterosexualita a přirozená smrt (J. Spousta) 6/117

Don Quijotové a katolická hierarchie (J. Spousta) 7-8/141

Naděje pro církev? (O. Bastl) 9/189

Nesklonit se před zlem (J. Spousta) 10/213

Katolictví zdola (J. Spousta) 11/237

Zkouška jazyka (J. Spousta) 12/261

 

Církev v dnešním světě

 

Znamení, kterým je odpíráno (J. Konzal) 2/26

O kněžské službě v současnosti 2/38

Evangelický teolog Jürgen Moltmann se dožil sedmdesáti pěti let 5/114

Prostor spolupráce a dialogu: rozhovor s novým ředitelem IES 6/124

Hlásat boží milosrdenství (K. Metsch) 7-8/142

Mé zaměstnání v církvi: ohlédnutí (J. Matěna) 7-8/154

Zemřel skotský kardinál Winning 7-8/164

Povolání k naději (M. Heitz) 9/197

Odpovědnost celého božího lidu za poslání církve 10/232

Sensus fidelium: hlas církve zdola 11/240

Odpovědnost celého Božího lidu za poslání církve 11/253

Příležitosti k dialogu 12/262

 

Dějiny církve

 

Teologické aspekty dějin církve v době nejnovější (J. Hanuš) 1/2

2001 – rok Mikuláše Kusánského (J. Vomleta) 2/41

Přípitek na papeže a svědomí: Dvousté výročí narození J. H. Newmana4/85

 

Ekumenismus

 

Předstupně ekumenismu (M. Vaňáč) 1/10

Interkomunio s římskými katolíky 4/81

Svátostné společenství 8/83

Ekumenické hnutí a římskokatolická církev (M. Vaňáč) 4/94

Ekumenické styky v období 1918-1960 (M. Vaňáč) 7-8/164

Znamení naděje (J. Henry) 9/203

Křesťanské církve v českých zemích v 60. letech (1960-1968) (M.Vaňáč) 10/220

 

Liturgie

 

Požehnání manželství - znamení Božího příslibu spásy (K. Richter) 1/22

Čím se liší znamení svátostí a svátostin (K. Richter) 2/44

Hledání podoby západní ekumenické liturgie (P. Hradilek) 3/50

Formule udělování svátostí (K. Richter) 3/72

K formě liturgie svátostí (K. Richter) 4/91

Hledání podoby ekumenické eucharistické modlitby (P. Hradilek) 5/103

Příspěvky k hledání podoby ekumenické liturgie 5/112

K charakteru křtu jako znamení (K. Richter) 5/115

Možnosti mezináboženské bohoslužby (P. Pabian) 6/128

Chvála v vzývání Boha nad vodou – hlavní prvky křtu (K. Richter)6/139

Znamení živé vody – křtitelnice (K. Richter) 7-8/188

Liturgie 33. konference IEF v Praze (P. Hradilek) 9/205

Nedělní připomínka křtu (K. Richter) 9/210

Příspěvek k hledání podoby ekumenické liturgie 10/219

Pomazání při křtu - výklad znamení (K. Richter) 10/233

Egerie (P. Hradilek) 11/241

První přijímání a křestní svíce (K Richter) 11/257

Znamení spásy v nemoci (K Richter) 12/275

 

Sociologie náboženství

 

Mladí komunisté a křesťanství (E. Heczková) 1/12

Nástrahy inštitucionalizovanej charizmy (J. K. Balázs) 2/36

Náboženství a konfese v Evropě na přelomu 20. a21. století: Pozorování, reflexe, otázky (H. Lehmann) 6/118

Morálka a její proměny (J. Spousta) 6/135

…a život budoucího věku? (J. Spousta) 12/270

 

Teologie

 

Teologie Řehoře z Nyssy (V. Špaček) 1/16

Naděje v eschatologickém horizontu (J. M. Lochman) 9/190

Večeře Páně v jednotě bratrské a jednota církve (J. Halama) 10/215

Ekumenická hierarchie pravd dle O. H. Pesche 11/238

O tom klukovi Ježíšovi (D. Bártová) 12/267

 

Společnost

 

Škoda, že není 13. století (P. Soudek) 1/21

Slovenská cirkev a Európa (Ľ. Košík) 2/34

Samostatně zemřít s nadějí v Boha (W. Jens, H. Küng) 2/43

Byl mým otcem! (W. Frühwald) 3/64

Světový étos pro politiku a hospodářství (S. Heczko) 3/69

Orientace křesťana v prostoru podnikání (M. Šály) 4/74

Křesťanké reakce na BSE 4/90

Bezdomovci a my (E. a S. Heczkovi) 6/132

Ztráta vědomí vlastní hodnoty? (R. Ortner) 7-8/186

Vězeňská duchovní služba (P. Haška) 11/249

Pomoc rodičům – nebo selekce nežádoucích? 11/251

1. Charlesde Foucauld (1916)

2. 1. NEDĚLE V ADVENTU

P. Stránský (1657)

3. František Xaverský (1552)

4. Barbora (306)

6. Mikuláš (kol. 350)

7. Ambrož (kol. 397)

8. Konrád Waldhauser (1369)

9.  2. NEDĚLE V ADVENTU

10. Karl Barth (1968)

11. Lukáš Pražský (1528)

13. Lucie (303/4?),mučednice v Syrakusách

16. 3. NEDĚLE V ADVENTU

16. Wilhelm Stählin (1975)

18. J. G. Herder (1803)

20. Kateřina z Bory (Lutherova manželka - 1552)

Jan z Příbrami, administrátor pod obojí (1448)

21. APOŠTOL TOMÁŠ

23. 4. NEDĚLE V ADVENTU(fialová či růžová, odpadá Gloria in excelsis)

24. SVATVEČER KRISTOVA NAROZENÍ - SVATÁ NOC

Mikuláš z Husi (1420)

25. SVÁTEK KRISTOVA NAROZENÍ I

Chlodvík pokřtěn (498)

26. SVÁTEK KRISTOVA NAROZENÍ II

PRVNÍ MUČEDNÍK ŠTĚPÁN

27. APOŠTOL A EVANGELISTA JAN

28. DEN NEVINNÝCH DĚTÍ

29. Tomáš Becket (1170)

30. 1. NEDĚLE PO SVÁTKU KRISTOVA NAROZENÍ

30. Hans Asmussen (1968)

31. SVATVEČER NOVÉHO ROKU(Silvestr)

John Wycliff(1384)

1. 1. NOVÝ ROK

JMÉNA JEŽÍŠ. OBŘEZÁNÍ KRISTA (nebo 2. 1.)

 

připravuje J. Vokoun

Tyto podněty se týkají zástupců shromáždění, kteří liturgii
připravují. Ordinovaného předsedajícího, který shromáždění řídí a
přednáší předsednické modlitby se týkají pouze částečně. Jemu budou
věnovány další části seriálu.

Pro západní liturgii je charakteristická tematizace bohoslužby. Téma by se mělo objevit ve všech částech bohoslužby (úvod, liturgie slova, večeře Páně - pokud se jedná o eucharistickou liturgii, závěr) a to jak v prvcích zvěstování, tak v prvcích odpovědi. Téma je buď dáno biblickými texty lekcionáře, nebo je zvoleno a biblické texty jsou s tímto zřetelem vybírány.

Kromě homilie (biblického kázání), která interpretuje biblickou zvěst do současnosti je dobré připravit jeden či více krátkých úvodů k biblickým čtením.
Mohou se týkat např. uvedení do kontextu, navedení posluchačů na
klíčové místo textu, zmínky o dobovém pozadí, které usnadní porozumění
a pod.

Z rozboru biblických textů a z tématu dne vyplývají náměty i pro výběr zpěvů propria (zpěvů přímo ovlivněných tématem slavnosti)

vstupní zpěv

zpěvy mezi čteními

zpěv k přípravě darů (je-li tato část zařazena)

zpěvy k přijímání

závěrečnýzpěv

Na tématu liturgie jsou nezávislé zpěvy ordinária (zpěvy patřící k řádu liturgie jako takové)

Kyrie - pokud je zařazeno, např. v době postu jako kající zpěv, či jako aklamace v přímluvách

Gloria - pokud je zařazeno, např. v době Vánoc jako vstupní zpěv

Sanktus, případně další aklamace během eucharistické modlitby (zvláště závěrečné Amen)

Agnus- zpěv k lámání chleba

Přímluvy jsou
částí, které je vyhrazena shromáždění (s výjimkou úvodu a závěru).
Mohouse v nich promítnout motivy dané tématem dne, ale nemusí.
Přímluvy mají především spojovat shromáždění se světem - mají se týkat
obecných potřeb (problémy světa, církví, jakkoli trpících) a potom
potřeb daného shromáždění.

K přípravě liturgie patří příprava liturgického prostoru. Na
zřeteli máme hledisko liturgicko-eklesiologické (úprava stolů a míst
účastníků, umístění symbolů), funkční i estetické (další výzdoba).

Liturgické nádoby – misku na chléb (patenu), kalich, konvici na víno (užívá se, pokud by kalich nestačil), konvičku na vodu (užívá-li se). Nádoby jsou doplněny ubrousky. Jednak ubrus pod kalich a patenu (korporál), ubrousekk otírání kalicha (purifikatorium - možno užít papírové kapesníčky, které po použití pálíme) a velum, kterým se přikrývá kalich a patena (užívá se při některých reformovaných liturgiích).

Chléb připravujeme nejlépe z jednoho kusu.^[1]Jednotlivé kousky (podle počtu přijímajících) naznačíme, aby bylo usnadněno lámání. Víno přírodní, obvykle červené (lépe symbolizuje krev) v množství asi 1 dcl na10 přijímajících.

 

Struktura a stručná charakteristika
jednotlivých částí ekumenické liturgie

 

 

Úvodní obřady

 

 

Zpěv

 

Úlohou
vstupního zpěvu je sjednotit a sladit shromáždění. Může navozovat téma
liturgie. Je lépe volit většině účastníků známé zpěvy.

 

Pozdrav

 

Dialogický
pozdrav předsedajícího a shromáždění vyjadřuje, že jsme shromážděni
Kristem a on nás zdraví. Liturgie je dialogem s Otcem skrze Syna
v Duchu svatém. Nejvhodnější je trinitární biblická forma
pozdravu. Odporuje duchu liturgie, pokud předsedající zdraví
shromáždění jménem svým.

 

Úvod

 

Volná
improvizovaná část, kterou přednáší nejlépe zástupce těch, kteří
liturgii připravovali. Obsahuje stručné uvedení do tématu liturgie, ať
je již zvolené, či vychází z liturgického roku. Může též upozornit
na formální specifika právě začínající liturgie.

 

Vstupní modlitba

 

Předsednická modlitba, ke které se shromáždění připojuje závěrečným Amen. (Bude rozvedeno v některé další části seriálu.)

 

Liturgie slova

 

 

(Úvod)

 

Může
být před každým čtením nebo jeden před celou liturgií slova. Pokud je
zařazen, musí být stručný. Může se týkat např. uvedení do kontextu,
navedení posluchačů na klíčové místo textu, zmínky o dobovém pozadí,
které usnadní porozumění a pod

 

1. čtení

 

Lektor
se ke čtení dobře připraví, aby nejen perikopu srozumitelně a bez chyb
přečetl, ale aby vnitřně souzněl s jejím obsahem. Při čtení lektor
stojí. Uvede odkud čte (zejména chybí-li úvod). Čteme-li z bible a
nikoli z lekcionáře, je vhodné podle kontextu gramaticky upravit
první větu, aby měla podmět, případně předmět.

 

Mezizpěv (žalm či aleluja)

 

Ve
starých i současných západních liturgiích (včetně římské) se mezizpěv
myšlenkově váže na 1. čtení a má umožnit, aby právě přečtený text mohl
působit v srdcích posluchačů. Pro tento účel se hodí
responsoriální (shromáždění opakuje části žalmu zpívané zpěvákem) či
antifonální žalm (shromáždění zpívá po určité části žalmu odpověď,
antifonu - jakýsi refrén) nebo jiný meditativní zpěv.

Alelujový
zpěv se myšlenkově váže k evangeliu. Předchází mu a
v některých liturgiích vhodně zaznívá i znovu po jeho skončení.

 

Evangelium

 

Viz poznámky k 1. čtení.

 

Homilie

 

Biblické
kázání, které aktualizuje a interpretuje perikopy s ohledem na
potřeby posluchačů. Jde o zvěstování víry spíše než o exegezi textů.
Lze doporučit rozsah jedné max. dvou stránek strukturovaných jako
podobné literární útvary (úvod, stať, závěr) určené nikoli čtenáři, ale
posluchači (krátké věty, jednoduchá stavba vět).

 

Ticho

 

Ticho
umožňuje homilii doznít. Není to zdaleka jediné místo v liturgii, kde
je možné ticho zařadit. (Může být kající ticho při aktu pokání, ticho
díků po přijímání, prosebné po uvedení předsednické modlitby atd.)

 

(Symbolum)

 

Jeho
recitaci je možné zařadit při slavnostních příležitostech.
V západním prostoru je obvyklejší Apostolikum, s celým
křesťanstvem nás spojuje vyznání nicejsko-cařihradské (bez filioque).
Vyznání víry je odpovědí shromáždění na slyšené boží slovo.

 

Přímluvy

 

Přímluvy
jsou také součástí odpovědi na boží slovo. Jsou vyhrazeny shromáždění
(s výjimkou úvodu a závěru). Mohou se v nich promítnout motivy
dané tématem dne, ale nemusí. Přímluvy mají především spojovat
shromáždění se světem - mají se týkat obecných potřeb (problémy světa,
církví, jakkoli trpících) a potom potřeb daného shromáždění.
Nemají svádět k přehlídce zbožnosti nebo vzdělanosti a nebo
literární sběhlosti

Jsou zakončeny modlitbou Páně.

 

Pozdravení pokoje

 

Znamení
odpuštění, smíření a jednoty tvoří přechod mezi liturgií slova a
eucharistií. Šalom je darem božím, ne pouze naším přáním.

 

Eucharistická liturgie

 

Části eucharistického bloku odpovídají biblické „eucharistické“ skupině sloves „vzal, vzdal díky, lámal a dával“.

 

Příprava darů se zpěvem (vzal)

 

Spočívá
v přinesení předmětůk eucharistii - např. prostření pod
liturgické nádoby, ubrousků k otírání kalicha, dále kříže, svíce,
květin (pokud již nebyly připraveny na začátku slavnosti), vody
k míšení s vínem a k čištění liturgických nádob, sbírky
a zejména chleba a vína. Chléb a víno podáváme předsedajícímu do rukou.
Doprovodný zpěv má obsahovat téma dne.

 

Eucharistická modlitba (vzdal díky)

 

Úvod k eucharistické modlitbě může
obsahovat např. informaci jakou anaforu se bude shromáždění modlit.
(Podněty k přípravě anafory budou obsahem některé další části seriálu.)

 

Lámání chleba (lámal)

 

Předsedající
láme chléb, aby počet kousků odpovídal zhruba počtu přijímajících. Je
tak naznačeno dělení a sdílení. Kristus se rozdává všem.
V některých ritech je během lámání zpíván zpěv, např. Agnus Dei po
celou dobu lámání.

 

Přijímání (dával)

 

Prvý
způsob zdůrazňuje spíše obecné kněžství. Při něm miska
s eucharistickým chlebem koluje. Předsedající (který bude přijímat
jako poslední) podá misku svému sousedovi se slovy např. „tělo
Kristovo“. Ten odpoví amen, vezme si částku eucharistického chleba,
podá miskus příslušnými slovy dále a pak přijímá. Je možné též
počkat (zejména přimenším počtu účastníků) a přijímat všichni najednou.
Obdobně putuje kalich s eucharistickým vínem. Přijímající poté co
se napije, otře kalich ubrouskem a podá sousedovi se slovy např. „krev
Kristova“. Druhý způsob dává důraz na služebné kněžství ordinovaných.
Přijímající přicházejí ke stolu Páně, vytvoří kruh či půlkruh. Poté
služebníci obcházejí přijímající a podávají jim eucharistické způsoby.
Pokud je přijímajících více služebníci počkají až první kruh odejde a
přijde další. Pak začnou opět podávat. Při starokřesťanském způsobu
podávání eucharistického chleba přijímající nastaví levou dlaň (pokud
je pravák) a pravou rukou dlaň podepře. Podávající vloží eucharistický
chléb na dlaň a přijímající si jej vezme pravou rukou. Kalich se podává
i přijímá oběma rukama.

 

Díkůčinění a modlitba po přijímání

 

Poděkování
za všechny dary, které jsme obdrželi se může dít např. improvizovanými
díky podobně jako probíhají přímluvy (pak je dílem celého shromáždění),
nebo vhodnou písní či je součástí závěrečné modlitby.

Závěrečnou modlitbu přednáší předsedající. Formálně je podobná modlitbě vstupní.

 

Závěrečnéobřady

 

 

(oznámení)

 

Zařadit, pokud je užitečné.

 

Poslání

 

Má být výzvou ke svědectví a službě světu (zužitkování a „pokračování“ liturgie) formou např. biblického verše.

 

Zpěv

 

Zpravidla obsahuje opět téma dne.

 

 

---

 

^[1]
Rámcový postup pečení menšího chleba pro liturgii: Asi ze třetiny
obvyklého balení droždí připravíme za několik minut v troše teplé
vody kvásek. Přípravu můžeme urychlit přidáním velmi malého množství
cukru. Do mísy připravíme hladkou pšeničnou mouku, sůl, kmín a kváskem
a teplou vodou zaděláme husté těsto. Uhněteme do bochníčku,
posypeme moukou a necháme vykynout (obvykle půl hodiny až hodinu).
Pečeme na pomoučeném plechu zpočátku při vyšší teplotě, aby se
vytvořila kůrka, potom pomalu dopečeme při nižší teplotě.

Anglikáni zvažují zavedení trvalého diakonátu

Londýn
(KAP) Anglikánská církev v Anglii uvažuje o znovuzavedení trvalého
diakonátu pro muže. Návrh se má v prosinci projednat na generální
synodě. Podle studie vypracované na zakázku anglikánských biskupů by
trvalý diakonát zejména v době krizí na národní i mezinárodní úrovni
mohl sloužit jako most mezi církví a lidmi církvi vzdálenými v případě,
že by tito hledali duchovní pomoc. Kandidáti na kněžství by měli
možnost volby setrvat u trvalého jáhenství, doposud je totiž v
anglikánské církvi v Anglii jáhenství jen předstupněm kněžství. K
diakonátu jsou od roku 1987 připuštěny i ženy. Počet jáhenek
rapidně poklesl po možnosti kněžského svěcení žen, a to z nejvyššího
počtu 700 na nynějších 75.

V katolické církvi bylo obnoveno
jáhenství v duchu prvokřesťanského diakonátu na II. vatikánském koncilu
(1962-1965). Jáhni smějí křtít, oddávat, pohřbívat a kázat. Od roku
1968 se jáhnem může stát i ženatý muž. Podle oficiálních statistik má
katolická církev okolo 25 500 stálých jáhnů.

Britský soud odmítl právo na eutanázii

Londýn (KAP)
Nejvyšší britský soud odepřel smrtelně nemocné ženě právo na eutanázii.
Nikdo nemá právo podniknout kroky k vlastní smrti, uvedli tři
soudci ve svém rozhodnutí. "Nemohli jsme vynést jiný rozsudek", řekl
jeden ze soudců. Opačné rozhodnutí by bylo podněcováním k páchání
kriminálních činů. Dále poukázal na to, že právo na důstojný život není
právo na důstojnou smrt. Dvaačtyřicetiletá Diane Prettyová trpí
degenerativní nervovou chorobou a je již od roku 1999 zcela
ochrnutá. Chtěla by dosáhnout toho, aby její manžel nemohl být soudně
stíhám pro pomoc při sebevraždě. Nemocná se chce obrátit i na Horní
sněmovnu a dovolává se Evropské konvence lidských práv, která zakazuje
nelidské a člověka nedůstojné jednání. Na základě toho uplatňuje i
nárok každého člověka vzít si život, který je jí díky jejímu ochrnutí
odepřen. Její manžel i obě děti svou matku v jejím záměru
podporují, stejně tak jako britská společnost za eutanázii Liberty.
Pomoc při sebevraždě je ve velké Británii postihována až 14 lety vězení.

Čína přijímá papežovu omluvu jako pozitivní znamení

Vatikán
(KAP) Pro řešení vztahů s Vatikánem si Čína klade dvě podmínky: zrušení
diplomatických vztahů mezi Vatikánem a Tchaiwanem a nevměšování se
do vnitřních záležitostí Číny. V Číně smí oficiálně vyznávat svoji víru
jen členové Čínské katolické vlastenecké jednoty pro režimního svazku
založeného v roce 1951. Peking pokládá za vměšování např. jmenování
biskupů papežem. Příslušníci podzemní církve věrné Římu jsou
pronásledováni státem. Vatikán jmenoval i několik "vlasteneckých"
biskupů. Již dlouho se ozývají hlasy z obou stran, které požadují
normalizaci stavu. Ve východočínské provincii Lupu bojují příslušníci
podzemní církve již dva roky za výstavbu kostela. Již dvakrát byla
ilegálně postavená stavba zbořena úřady. Je však vždy věřícími
vybudována znovu. Úřady tím chtějí přinutit katolíky z podzemí církve,
aby se stali členy"vlastenecké" jednoty. To však odmítají jak věřící,
tak jejich biskup James Lin Xili z diecéze Wenzhou, kam Lupu patří. Lin
je nyní v domácím vězení. Jeden z jeho kněží byl krátce předtím
odsouzen za šíření samizdatu na šest let do vězení.

Nigerijští katoličtí biskupové požadují konec násilí

Lagos (KAP)
Generální sekretář katolické biskupské konference v Nigérii, George
Ehusani, požaduje konec násilí mezi křesťany a muslimy. Nigerijci se
musí odřeknout kultury násilí a smrti. V zemi prolévaná krev nemá nic
společného s náboženstvím. Naopak ukazuje, že mezi obyvatelstvem chybí
slovo boží. Nigerijský prezident Olusegun Obasanjo vyzval ke konci
násilí. Vyjádřil své obavy z nejnovější eskalace násilí ve spolkovém
státě Benue, kde bylo zabitosto lidí a zbořeno nespočetně domů, mimo
jiné tři mešity. Bitka  se pokládá za odvetu armády za zabití 19
vojáků. Od začátku šaríi jsou vztahy mezi křesťany a muslimy v
jedenácti nigerijských státech velmi napjaté. Jen při srážkách v městě
Jos bylo podle nejnovějších informací do konce srpna zabito okolo 5000
lidí.

Nové ekumenické výzkumné centrum v Mnichovì

Mnichov
(KAP) Nové centrum pro ekumenický výzkum bylo založeno na Universitě
Ludwiga Maximiliana v Mnichově. Poprvé se tak uskutečnila možnost, aby
na stejném pracovišti společně pracovali teologové katoličtí,
evangeličtí i řecko-pravoslavní, jak sdělilo mnichovské arcibiskupství.
Slavnostní otevření se konalo 29. září za přítomnosti mnichovského
kardinála Friedricha Wettera, evangelicko-luterského zemského biskupa
Johanna Friedricha a řecko-pravoslavného metropolity pro Německo
Augoustina. Mluvčí nového centra, katolický dogmatik Peter Neuner,
řekl, že centrum má překonávat  rozdíly v učení jednotlivých
církví a napomáhat jejich sblížení. Znamená to snažit se porozumět,
odkrýt společné, poznávat neznámé, kterým se pak můžeme obohacovat nebo
alespoň svoji rozdílnost tolerovat. Jeden z koptských křesťanů z Egypta
založil společně se svými ekumenicky založenými přáteli nadaci, která
má umožnit mladým vědcům  z východní Evropy studovat  v novém
centru teologii. Nadace je pojmenována po svatém Athanasiovi (295-373),
který byl alexandrijským biskupem a jako řecký církevní učitel je
významnou osobností rané církve.

Rakouští katolíci varují

Vídeň (KAP)
Před zmírňováním zákonů EU v otázkách bioetiky v důsledku požadavků
vědy a průmyslu varuje rakouská katolická laická rada. Ta reagovala na
návrh komise EU, která vyzvala k dialogu o otázkách biologických věd.
Laická rada je přesvědčena, že uplatňování eticky správných postojů se
vyplatí až z dlouhodobého pohledu, a to i v medicíně a
průmyslu. Jako základní etický požadavek označila rada zákaz placeného
i bezplatného využití žijících i úmyslně zabitých lidských embryi a
plodů i zákaz cílených zásahů do lidského zárodku, případně vytváření
lidí pomocí jakéhokoliv druhu klonování, takové získávání kmenových
buněk, které vede k ničení lidských embryí, i vytváření hybridních
buněk kombinací kmenových buněk člověka a zvířete. Žádný občan v
EU  by neměl být přímo či nepřímo nucen podstoupit genetické
diagnostikování na základě zájmů svého zaměstnavatele, pojišťovny, ale
i zájmů státních.

42 procent francouzských domácností  vlastní bibli

  Paříž
(KAP) Ve 42 % francouzských domácností maj íbibli. Jen 8 %
dotázaných však připustilo, že ji také pravidelně čte. Asi jedna
třetina odpovídajících ji považuje důležitou pro osobní život. Zbytek
nepřikládá Písmu naproti tomu skoro žádnou důležitost. Význam bible pro
náboženské a kulturní dědictví lidstva byl hodnocen podstatně lépe. Za
velmi důležitou ji v této oblasti pokládalo 62 až 64 % dotázaných.
Avšak pro 58 % respondentůje Bible překonaná kniha nepatřící do
moderního světa. Při průzkumu byl dotázán jeden tisíc dospělých
Francouzů.

Vietnamský kněz odsouzen k patnácti letům vězení

 Hanoj
(KAP) Katolický kněz Tadeáš Nguyen Van Ly byl ve Vietnamu odsouzen na
15 let do vězení za domnělou sabotáž proti režimu. Ta měla spočívat v
tom, že porušil podmínky domácího vězení. To mu bylo uloženo poté, kdy
se dopisem obrátil na parlament USA a žádal ho, aby USA nezlepšily
podmínky obchodu s Vietnamem, dokud se v zemi nebudou respektovat
lidská práva. Uvězněný kněz byl již vícekrát zatčen kvůli svým
vystoupením ve prospěch lidských práv. V lednu vydal společně
s budhistickými představiteli společné prohlášení o náboženské
svobodě.

Tlak na umírající stoupá

Mnichov
(KAP) Ošetřovatelskou dobu včetně záruk návratu na pracovní místo do
zaměstnání pro lidi, kteří ošetřují umírající příbuzné, požaduje
vídeňský pastorální teolog prof. Paul M. Zulehner. Stejně jako rodiče
přivádějí děti na svět, musí děti doprovázet rodiče ze světa. Každý
člověk by měl odejít v důstojnosti a ve svobodě. Stejně je třeba
budovat hospice a rozvíjet paliativní medicínu. Umírající nejsou v této
společnosti svobodní.

Tato velmi konkrétní úzkost podporuje
v dnešní společnosti nárůst vstřícného postoje k euthanasii. Na
prvním místě stojí strach před bolestí při umírání, kterou ani
pokročilá medicína nedokáže spolehlivě odstranit. Strach před bolestí
má v západní společnosti velkou váhu, neboť velký podíl obyvatelstva má
jako svůj životnícíl optimální bezbolestné štěstí. Mimoto se mnoho lidí
utíká k myšlence na euthanasii z obav, že příliš nutnou péčí zatíží své
příbuzné i celou společnost.

Zulehner kritizuje, že otevřeně
se sice usmrcení neproduktivních nemocných nepožaduje, ale v zákulisí
je toto téma na pořadu dne. Téma netrestání aktivní pomoci při umírání
za kontrolovaných podmínek představuje zřetelný tlak na umírající.
Teolog naproti tomu žádá, aby se finanční prostředky, které tečou do
pokročilého výzkumu, použily na rozvoj paliativní medicíny (tj. metod
utišování bolesti). Katedra tohoto oboru je v Evropě doposud raritou.

Ekumena a apoštolská sukcese

Mnichov
(KAP) Předseda Komise pro ekumenismus Německé biskupské konference,
biskup Paul-Werner Scheele, nemá za to, že by dokument Církevní
společenství podle evangelického pochopení – návrh uspořádání mezi
církvemi s různým vyznáním (Kirchengemeinschaft nach evangelischem
Verständnis – Ein Votum zum geordneten Miteinanderbekenntnis
verschiedener Kirchen), který vydala Rada evangelické církve v Německu,
přinesl podstatný pokrok. I nyní je podle něho třeba diskutovat o tom,
zda je evangelická církev církví v teologickém smyslu nebo ne. A také
je podle něj potřeba hledat základní ekumenickou shodu o evangeliu
a o svátostech. Scheele kritizoval především záporný postoj
evangelické církve ke katolickému pochopení církevního úřadu. Podle
jeho názoru není možné přijmout požadavek, aby katolická interpretace
apoštolské sukcese, která biskupa chápe jako přímého následovníka
apoštolů, nebyla dělícím prvkem.

Evangeličtí, katoličtí,
anglikánští a pravoslavní křesťané by měli více zvážit pozitivní přínos
apoštolské sukcese. Ekumenická náplň dokumentu tak podle Scheeleho
zaostává za prohlášeními ekumenické rady církví.

Anglikáni a starokatolíci: 70 let

Vídeň
(KAP) Před 70 lety, v roce 1931, byla ve Vídni na 12. mezinárodním
starokatolickém kongresu podepsána dohoda o interkomuniu mezi
anglikánskou a starokatolickou církví. Dohoda  je nazývána podle
místa jednání také Bonnská úmluva. Představuje úplné společenství ve
všech svátostech, přičemž každá církev si zachovává svoji svébytnost
a  samostatnost. Přes vnitřní a praktické rozdíly se církve shodly
na podstatných rysech křesťanské víry.