Narodil se kolem roku 672/673 v severní Anglii v Northumbrii nejspíš křesťanským rodičům. Zřejmě osiřel, a tak ho příbuzní v sedmi letech poslali do kláštera ve Wearmounthu, odkud později přešel do dvojkláštera svatých Petra a Pavla v Jarrow. Učili ho zakladatel kláštera Benedikt Biscop a jeho nástupce Ceolfrith. V období, kdy v čele kláštera stáli tito dva učení a svatí zakladatelé a zákonodárci, se mnišská komunita mohutně šířila. Oba měli na Bedu značný vliv: považoval je za své duchovní otce. Bedovi se dostalo vynikajícího klasického i křesťanského vzdělání od moudrých učitelů, kteří disponovali rozsáhlou klášterní knihovnou. Lze předpokládat, že při sepisování svého nejslavnějšího díla Církevní dějiny národa Anglů osobně procestoval místa, o nichž píše. Beda zemřel 25. května 735, o prvních nešporách slavnosti Nanebevstoupení Páně. Jeho tělesné ostatky jsou uloženy v katedrále města Durham. Spisy a pověst svatosti tohoto mnicha a mistra ovlivnily celý středověk. Beda patří vedle Alcuina a yorské školy k nejvýznamnějším středověkým učitelům. Úctu, jaké se v dalších dobách tgěšil, nejlépe vystihuje přívlastek „Venerabilis“ (Ctihodný), vyhrazený nejvýše postaveným duchovním osobám, kterým jej označuje už raný středověk. Na koncilu v Aquisgraně (r. 836) obdržel titul doctor admirabilis (Podivuhodný učitel). Papež Lev XIII. ho v roce 1899 prohlásil za učitele církve.

Na základě kritického studia textů lze jeho dílo rozčlenit do tří skupin podle doby vzniku. V první fázi (r. 701–709) Beda napsal 3 knihy Výkladu k Zjevení sv. Jana; K sedmi katolickým listům; Výklad Skutků apoštolských; Poznámky k počátku knihy Genesis. Do druhého období (710–720) spadají díla Výklad Lukášova evangelia; Nový výklad Skutků apoštolských; Třicet otázek nad knihami Královskými; K Písni písní; K Habakukovi. V třetí fázi (721–735) vznikly spisy O svatostánku; Výklady k Ezdrášovi a Nehemiášovi; Výklad Markova evangelia; O chrámu. Mezi další jeho díla patří O počítání času; K počátkům knihy Genesis; Dvě knihy homilií na evangelia nebo už zmíněné Církevní dějiny národa Anglů, která v pěti knihách podává církevní i politické dějiny Anglie od Caesarova přistání v Británii do roku 731. V úvodu vypráví o nejstarších dějinách Anglie až do příchodu benediktinského mnicha Augustina na anglickou půdu roku 596/7. Touto událostí podle Bedy začínají vlastní církevní dějiny Anglie. Již z výčtu děl je jasné, že Beda věnoval pozornost zejména historický knihám Písma svatého, dějinám univerzální i vlastní partikulární církve a vůbec exegezi biblických textů. Bedova sláva a autorita jako exegeta byla tak silná, že se pod jeho jménem traduje velké množství biblických výkladů a komentářů, které mu nepatří. V jeho díle je patrný důraz na vztah mezi Biblí, historií a ekleziologií, k čemuž se přidává i zájem o liturgii. Bedův záběr je však encyklopedický, neboť psal i o vědách spadajících do sedmi svobodných umění, věnoval se hagiografii, poezii, gramatice, nauce o rytmu a chronologii. Starší hagiografické látky nově zpracoval jak ve verších, tak v próze, přičemž se snažil o přesné vylíčení života. K těmto spisům patří epos o životě sv. Cuthberta, mnicha-poustevníka, oblíbeného divotvůrce a biskupa. Beda zanechal ale více básnických skladeb. Za zdařilé se považují skladby obsažené v Knize hymnů. Z gramatických učebnic jmenujme spis O ortografii, což je abecedně uspořádaný glosář s údaji o významu slov a jejich použití. Spis O metru se vyrovnává s rozdíly mezi metrickou a rytmickou poezií a vysvětluje je na příkladech u křesťanských básníků, jimiž nahrazuje příklady pohanských autorů. Mezi chronologická díla patří spisek O čase, příručka o počítání času a úsecích, na které se čas dělí, obsahuje také stručný výčet nejdůležitějších událostí, kroniku světových dějin, později samostatně opisovanou s titulem Menší kronika. Zmíněný spis O počítání času pojednává o termínech spojených s počítáním času (den, měsíc, rok, sluneční a měsíční rytmus), kde se vůbec poprvé vyskytuje popis prstomluvy pro vyjádření čísel. Druhou část spisu opět tvoří světová kronika, která se dnes označuje jako Větší kronika. Spis O přirozenosti věcí je stručný nárys kosmologie, spolu s kosmickými, podnebnými a povětrnostními informacemi podává i geografii. V českém překladu Jaromíra Kincla vyšly v nakladatelství Argo Bedovy Církevní dějiny národa Anglů (Praha 2008), revidované Magdalenou Moravovou, a v nakladatelství Pavel Mervart vyšly roce 2012v překladu Heleny Polehlové a Petra Polehly vybrané části Bedových Životů svatých opatů v souboru Non Angli sed angeli.

Pátou etapu římskokatolicko-luterského dialogu ukončilo zveřejnění dokumentu o křtu

(LWI/MV) Světový luterský svaz (LWF) a Papežská rada pro podporu jednoty křesťanů (PCPCU) vydaly 7. dubna 2022 společnou tiskovou zprávu, ve které oznámily zveřejnění dokumentu z páté etapy lutersko-římskokatolické komise pro jednotu. Dokument, publikovaný v angličtině, má 80 stran a nese název „Křest a růst ve společenství“. Zveřejnění dokumentu, který se připravoval sedm let, znamená oficiální ukončení páté fáze společného dialogu, který probíhal v letech (2008-2019).

Ve společné preambuli Světová luterská federace a Papežská rada pro podporu jednoty křesťanů uvádějí, že dokument „obsahuje důležité pneumatologické podněty pro pokračující teologickou a ekleziologickou diskusi. Je významným krokem v rámci navrhovaného diferencovaného konsensu o křtu“. Preambule dále zmiňuje stále ještě existující rozdílné názory, které souvisí se skutečností, že při přijímání vypracovaného dokumentu se vyskytly problémy: Byl prostudován a přijat Radou Světového luterského svazu v červnu 2019. Prostudovala ho a kriticky zhodnotila Papežská rada pro podporu jednoty křesťanů a Kongregace pro nauku víry za pomoci odborníků. Katolická strana přitom vyjádřila vážné obavy, které se zaměřují především na různé ekleziologické předpoklady a důsledky, jakož i na nejasnosti a nedorozumění ve zvolené terminologii. Vzhledem k těmto výhradám oba partneři dialogu uvedli, že Papežská rada pro podporu jednoty křesťanů může zprávu považovat pouze za otevřený studijní dokument, který ještě není připraven k přijetí.

Dokument v závěru obsahuje šest závazků, které stanoví plán pro pokračující dialog a pro rostoucí spolupráci mezi luterány a katolíky na všech úrovních. Vyzdvihuje konkrétní události posledních let, které přispěly k cestě "od konfliktu ke společenství", zejména společnou oslavu 500. výročí reformace ve švédském Lundu, prohlášení o plnější spolupráci v oblasti charity, tj. mezi LWF World Service a sítí Caritas Internationalis, jakož i místní iniciativy, jako byla návštěva papeže Františka v luterské farnosti v Římě v roce 2015.

Prof. Dr. Dirk Lange, zástupce generálního sekretáře Světového luterského svazu pro ekumenické vztahy, poznamenal, že rozdílné názory zdaleka nejsou překážkou: "Vedou nás k otázkám, které jsou jádrem našeho lutersko-katolického dialogu a které budeme společně zkoumat v další fázi práce smíšené komise". Nový dokument podle jeho slov „povzbuzuje k tomu, abychom na této cestě společného zkoumání pokročili a začali se připravovat na šestou fázi dialogu“.

Lange také připomněl dary v podobě kalicha a patény, které vyrobili členové ekumenické komunity Taizé a které vedení Světového luterského svazu předalo papeži Františkovi během nedávné návštěvy Vatikánu v červnu 2021. Během tohoto setkání podle Langeho slov, „nás papež povzbudil, abychom s nadšením pokračovali na naší společné cestě, a poznamenal, že ekumenismus není cvičením církevní diplomacie, ale cestou milosti..., která očišťuje paměť a srdce, překonává postoje nepružnosti a směřuje k obnovenému společenství. Ne k reduktivním dohodám nebo formám irenického synkretismu, dodal papež, ale ke smířené jednotě uprostřed rozdílů.“

Nový dokument potvrzuje závazek obou stran k další fázi dialogu a uvádí: „Luteráni a katolíci s vděčností uznávají společnou víru týkající se spásného Božího působení ve křtu. Chtějí jít dále ve svých úvahách o začlenění do Kristova těla a o církevním rozměru růstu ve společenství. (§2.5.2.)“

Dialog mezi Světovým luterským svazem a Římskokatolickou církví probíhá od poloviny 60. let 20. století a v jeho rámci byla zveřejněna řada společných dokumentů. Kromě toho probíhá oficiální dialog na místní úrovni, např. v Německu, ve Spojených státech nebo ve Skandinávii.

Světový luterský svaz si připomene 500. výročí vydání německého překladu Nového zákona biblickým rokem

(LWI/MV) V září 2022 uplyne 500 let od jednoho z nejvýznamnějších literárních počinů Martina Luthera: vydání jeho německého překladu Nového zákona, lidově nazývaného „September Testament“ (zářijový zákon/smlouva). Toto vydání na podzim roku 1522 připravilo půdu pro další překlady bible do lidového jazyka a zpřístupnilo ji lidem v kostele i v jejich domovech.

Pro Luthera a další reformátory přístupnost bible podtrhovala jejich základní teologické přesvědčení: věřili, že Ježíš Kristus je Slovo Boží a že nám ho Písmo zjevuje. Prostřednictvím hlásání evangelia jsou všichni lidé a všechny generace zváni k setkání s živým Božím slovem.

V rámci oslav tohoto významného výročí bude Světový luterský svaz po celý rok sdílet biblické zdroje, včetně publikací, nahrávek a živě vysílaných biblických studií, kampaní na sociálních sítích a rozhovorů, které zkoumají způsoby, jakými dnes luteráni čtou Písmo a jak se jím zabývají v zemích po celém světě. Oslavy tohoto biblického roku, které byly zahájeny během Svatého týdne, budou zahrnovat zvláštní program akcí ke Dni reformace 31. října, který bude spočívat v online bohoslužbě a semináři s předními biblisty.

V čele projektu biblický rok stojí maďarský luterský pastor, teolog a blogger, páter Szabolcs Nagy. Poznamenal, že podle Lutherova příkladu „musí veškerá luterská četba bible vycházet z nikdy nekončícího hledání Krista a jeho spásného díla v textech“. Když používáme tuto specifickou optiku, řekl, „posilujeme tím svou víru v Boha, který zachraňuje a osvobozuje. Letošní rok je pro všechny věřící příležitostí usilovat o tento životně důležitý zdroj a tím oživit náš vztah s živým Bohem.“

Generální tajemnice Světového luterského svazu Anne Burghardtová řekla: „Text Písma svatého a živý Duch jsou ve vzájemném vztahu; doufáme, že se během roku bible podělíme o mnoho Duchem svatým naplněných výkladů a reflexí biblických textů z celého světa. Doufáme, že to povzbudí zájem o Písmo svaté.“

Pět století po vydání Lutherova překladu je cílem roku bible oslavit mnoho různých projevů luterské identity, které mají kořeny ve společném dědictví biblického výkladu. Doufáme, že místní společenství v každé ze 148 členských církví Světového luterského svazu mohou být inspirována ke společnému čtení Bible a ke sdílení příběhů o tom, jak se jim daří překládat a zprostředkovávat živé Boží slovo v jejich rozmanitém geografickém a kulturním kontextu.

Zahájení dialogu mezi katolickou církví a Společenstvím protestantských církví v Evropě

(GEKE/MV) Ve dnech 19.-21. dubna 2022 se uskutečnilo první setkání v rámci dialogu mezi Papežskou radou pro podporu jednoty křesťanů (PCPCU) a Společenstvím protestantských církví v Evropě (CPCE). Na zahájení dialogu se oba partneři dohodli na podzim roku 2018. Setkání se uskutečnilo na pozvání Evangelické reformované církve Basel-Stadt v Bischofshofu u katedrály v Basileji. Za organizaci byl zodpovědný prof. Dr. Martin Friedrich, odstupující studijní tajemník CPCE, se kterým se účastníci s poděkováním rozloučili.

Cílem dialogu je vypracování dokumentu, pro který byl zvolen prozatímní pracovní název „Auf dem Weg zu einem gemeinsamen Verständnis von Kirche. Vergewisserung, Vertiefung, Ausblick“ (Na cestě ke společnému chápání církve. Ujištění, prohloubení, výhled). První zasedání sloužilo k navázání vztahů, k přesnějšímu určení témat, která je třeba zpracovat, a k dohodě o dalším postupu. Druhé setkání se uskuteční v Augsburgu na začátku listopadu 2022.

Konání ve prospěch všeho lidu, či konání všeho lidu?

Řecký pojem leitúrgia, předtím, než jej začali používat křesťané pro označení bohoslužby, znamenal „konání ve prospěch všeho lidu“. Pavel (srv. Ř 3,16) tak např. označil vládce, kteří vybírají daně – jsou leitúrgoi - „těmi, kdo konají veřejnou službu“. Sám sebe označil za „liturga“ Krista Ježíše mezi pohany (srv. Ř 15,16), když jim káže evangelium. I péči o organizaci sbírky pro chudé Jeruzalémské křesťany nazývá „liturgií“ (srv. 2 K 9,12).

Pojem leitúrgia je užit také pro popis starozákonního kultu. Stánek a všechno nářadí pro službu („liturgii“) Bohu bylo pokropeno krví (srv. He 9,21). Každý kněz stojí a koná denně službu („liturgii“) a častokrát přináší stejné oběti, které nemohou nikdy odstranit hříchy. (srv. He 10,11). Oproti tomu Ježíš dosáhl význačnější služby („liturgie“), tak jako je i prostředníkem lepší smlouvy, která je založena na lepších zaslíbeních. (srv. Žd 8,6) V NZ je Ježíš Kristus jediným „liturgem“. Vydává se za církev, aby ji posvětil, když ji očistil vodní koupelí v slovu. (srv. Ef 5,25-26) Musel být ve všem učiněn podobný bratřím, aby se stal milosrdným a věrným veleknězem v Božích věcech, k usmíření hříchů lidu. (srv. Žd 2,17). Jedinou obětí učinil navždy dokonalými ty, kteří jsou posvěcováni. (srv. Žd 10,14) Skrze něho máme přístup k Otci v jednom Duchu. (srv. Ef 2,18) Je totiž jeden Bůh, jeden je také prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš. (srv. 1 Tm 2,5)

Při křesťanském použití pojmu leitúrgia došlo k významovému posunu od „konání ve prospěch všeho lidu“ ke „konání všeho lidu“. Byl dán důraz na celek bohoslužebného shromáždění, ve kterém se uplatňují různé služby. Po konstantinovském obratu dochází k jakémusi plíživému návratu k důrazu na jednotlivce, který službu pro ostatní koná. Ve středověku již shromáždění hraje roli statisty. Tato mentalita stále trvá, přestože se liturgická obnova 20. století v celé řadě církví pokouší zdůrazňovat, že jde o „konání všeho lidu“.

Křesťanská obec jako řádné liturgické prostředí

Zásadní zlom v charakteru liturgického života křesťanské obce nastal na Západě ve středověku, v karolínské době (přelom 8. a 9. stol.). Dosud měl každý pokřtěný svou liturgickou roli vč. pravidelného přijímání. Od této doby se liturgie stává doménou kléru a ostatním věřícím zbyla pasívní role. Důvodů bylo několik. Duchovenstvo začalo být vnímáno jako jakási „kasta“ postavená mimo laos – celek božího lidu. Začaly vznikat národní jazyky, zatímco západní liturgie zůstala latinská. Většina křesťanů ji přestala rozumět. Římský ritus se rozšířil do nových prostředí s odlišnou kulturou, kde přestal být chápán. S následky tohoto dědictví se setkáváme dodnes.

Mnohokrát je v konstituci Sacrosanctum koncilium (SC) II. vatikánského koncilu užit výraz „participatio actuosa fidelium“, překládaný jako „činná účast věřících“ – celého božího lidu na liturgii. Všichni pokřtění jsou „celebranty“, mají oprávnění i závazek liturgii slavit (srv. SC 14). Liturgické úkony „přísluší celému tělu církve“ (SC 26). Obec není tvořena jakýmkoli setkáním křesťanů, ale těch, kteří žijí v interpersonálních vztazích, kteří společně přijímají povolání i závazek být znamením (svátostí) tomuto světu svědčícím o přicházejícím Božím království. Každá obec „představuje do jisté míry celou viditelnou církev“ (SC 42). Obec je prostředím, kde se obvykle liturgie slaví. Z pohledu liturgické teologie je obec pro slavení konstitutivní. Tím není řečeno, že není možné liturgii slavit i v jiném prostředí, ovšem mimořádně.

V případě eucharistické liturgie římské církve je ale role shromážděné obce natolik určující, že liturgické knihy slavení bez její přítomnosti nepředpokládají. V církvích křesťanského Východu je něco takového zakázané, v církvích vzešlých z reformace by postrádalo jakýkoli smysl. V římském katolictví se sice vyskytuje útvar zvaný „mše bez účasti lidu“, ale zde se ovšem předpokládá účast alespoň jednoho přisluhujícího, aby s předsedajícím tvořili jakési miniobecenství. Liturgie má sice schopnost napomoci obec vytvářet, ale to platí pouze do určité míry. Smysluplné slavení liturgie vyžaduje od církevní obce také určité předpoklady, které velmi často nejsou naplněny.

Podíl na Kristově kněžství skrze křest

Každý pokřtěný je z titulu svého křtu povolán k realizaci poslání církve. Jak toho dnes dosáhnout je těžší, než se na první pohled zdá. V obci, jejímiž členy jsou lidé pracující, žijící v rodinách, je obtížné najít čas k formování komuniální spirituality. Individualismus, který se od 19. stol. v západním světě prosadil, ještě situaci ztěžuje. Hledání mohou napomoci komunity společného života, které pomáhají hledat ekleziální zaměření víry. Ne každý je však povolán v takové komunitě žít. Je zapotřebí hledat takové formy, které umožní i lidem žijícím „ve světě“ být křesťanskou obcí, kde křestní poslání každého člena dojde naplnění.

Podíl na Kristově kněžství skrze ordinaci

NZ

V církvích novozákonní doby kněží zřejmě neexistovali. Služebníci označení jako episkopoi sice existovali, ale jejich funkce je nejasná. V Korintské obci byli „Bohem ustanoveni“ (tj. podle Pavla skrze charismatické pověření) apoštolové, proroci, učitelé, ti kteří konají „mocné činy“, uzdravují, slouží potřebným, řídí církev, mluví ve vytržení. (1 K 12,28) V listu Efezským k těmto službám přistupují ještě pastýři (Ef 4,11). Později ve Skutcích apoštolů se objevují starší (Sk 20,17). Neznáme přesně jejich status – zřejmě ještě v té době nedošlo k rozlišení služby biskupa a presbytera. Biskupové jako pravděpodobně už představitelé a představení obce se objevují až v pastorálních epištolách (např. 1 Tm 3,2n). Je zde řeč i o jáhnech. Starší jsou ve stejném listě (1 Tm 4,14) zmiňováni v souvislosti s pověřováním k biskupské službě. Rovněž v Jakubově listu vkládají starší ruce na nemocné (Jk 4,14). Až za hranicemi Nového zákona je s biskupskou službou spjata správa více křesťanských obcí. V nich byla ovšem biskupská a kněžská služba jen jednou z mnoha dalších. V Novém zákoně najdeme často autoritu neformální, např. presbyter Jan byl jistě autoritou v okruhu „svých“ církevních obcí, zřejmě v okolí Efezu, Jakub – bratr Páně – byl autoritou pro církev v Jeruzalémě.

Ovšem teprve doba pozdější na zmíněné a další osobnosti vztáhla funkci „biskupa“, což ovšem z Nového zákona nelze doložit. Rozmanitost jednotlivých obcí prvního století i služeb, které se v nich uplatňovaly, je inspirací pro dnešní uspořádání. Musíme mít na paměti specifičnost této doby, zejména očekávání brzkého Kristova druhého příchodu. V takové situaci služby zajišťující dlouhodobou správu obcí zdaleka nejsou tím nejvýznamnějším, k čemu se upínala pozornost.

Antické prameny

Apoštolská tradice popisuje ustanovení kněží (presbyterů) ke službě (TA 7). Biskup a po něm kněží vkládají na kandidáta ruce. Poté biskup přednáší eulogii, ze které vyplývá, že kněz je vnímán především jako člen kolegia, presbyterátu kolem biskupa. Kněží jsou biskupovými pomocníky a rádci. Každý den ráno se shromažďují ke společné modlitbě, dříve než odcházejí za svou prací (TA 39). Liturgické role jsou popsány u křtu a eucharistie. Při křtu přijímají od kandidátů odřeknutí se Zlého. Poté mažou kandidáty olejem exorcismu. (Olej je požehnán biskupem, přinášejí jej jáhni.) Po vlastním křtu, při kterém slouží jáhni, kněží mažou novokřtěnce olejem díkůvzdání. Po oblečení novokřtěnci vystoupí z baptisteria a biskup dokončí mazání označením na čele a vymění si s každým pozdrav pokoje (TA 21). Při slavení eucharistie lámou (spolu s jáhny) chléb a podávají ho lidu (TA 22).

Pátá mystagogická katecheze Cyrila Jeruzalémského popisuje slavení eucharistie, které je vyvrcholením křesťanské iniciace. Předsedá ji hiereus (tj. biskup či kněz) obklopen presbytery (kněžími).

Dnešní situace

Mnoho dnešních katolíků si nedovede církev bez kněží představit. Je vytvářeno a všeobecně přijímáno povědomí jakéhosi nedostatku kněží. Pokud přežívá josefínský model farností, pak skutečně jedna z hlavních starostí biskupů je získat kněze. Lidé jsou na jedné straně vybízeni k modlitbám „za kněžská a řeholní povolání“, ale na druhé straně jsou kněžskému povolání kladeny nemalé překážky: celibát, feudální pojetí vlády, vyloučení žen, velká odpovědnost před státem za svěřený majetek atd. Zájemců o kněžskou službu ubývá. Domnívám se, že tento trend není svojí podstatou špatný, naopak, může církev přivést k hlubším systémovým změnám. Asi nebudou příliš úspěšné, budou-li spočívat pouze ve zvětšení územních celků spravovaných knězem nebo ve zřízení ještě větších celků, o které se stará pastorační tým (např. kněz, jáhen, pastorační asistent). Ani mnoho nepomůže, budou-li kněží nahrazeni laiky, kteří budou „všechno dělat“ (myslí se tím učit, křtít, oddávat, pohřbívat, vést liturgie slova) a kněží sami budou „pouze proměňovat a zpovídat“. Změny by měly reflektovat otázky samé podstaty církve a jejího poslání.

Paradoxně podobná je liturgická role předsedajícího v církvích vzešlých z reformace (v našem prostoru se jedná především o církve mající původ v reformaci kalvínské). Ačkoli služba kazatele či faráře vychází z obecného kněžství (ordinace je zmocněním církve, nikoli zmocněním od Boha), je často jediným liturgicky aktivním členem shromáždění. Ovšem v církvích, které již prošly liturgickou obnovou, tomu tak není. Vedle předsedajícího pastora a výrazné liturgické role celého shromáždění se na liturgii aktivně podílí i starší, jáhni, lektoři, kantoři, členové pěveckého sboru, služebníci věnující se dětem atd.

Role předsedajícího

Role předsedajícího v modelu „konání ve prospěch všeho lidu“ je poněkud odlišná od role v modelu „konání všeho lidu“. V obou případech je důležitá, ale v prvním modelu je předsedající dominantní. I když pomineme extrémní podoby „liturgie“ typu „akce jednoho muže/jedné ženy“, tak v tomto modelu předsedajícímu náleží, kromě důležitých rolí jako jsou předsednické modlitby, homilie/kázání, rozdílení svátostných způsob i řada vedlejších rolí jako akt pokání, úvod a závěr k přímluvám, úvod k vyznání víry, úvod k modlitbě Páně, často úvod k liturgii, k biblickým čtením, čtení evangelijních perikop atd. Ve druhém případě není posláním předsedajícího „vše dělat“, ale umožnit jiným, aby se toho ujali. Jeho role se uplatní spíše při týmové přípravě liturgie, než při liturgii samotné. Jeho úkolem je rozpoznávat charismata jednotlivých členů obce, nositelů obecného kněžství a dočasně či trvale jim svěřovat jednotlivé služby. Při vlastním slavení mu náleží přednášení předsednických modliteb, ale další části, jako např. homilie/kázání jsou svěřeny někomu jinému.

Příklady jak čelit liturgické stagnaci

Přímluvy svěřit obci

Přímluvy jsou od raných dob formou proseb, kterými dané liturgické shromáždění vyjadřuje sounáležitost a solidaritu s celou církví a celým světem (odtud označení obecná modlitba). Právě v přímluvách se nejzřetelněji realizuje obecné kněžství všech pokřtěných. Obvykle jsou zařazeny na konci bloku slova jako odpověď na slyšené boží slovo. Hospodin ví, co svět, církve i my sami potřebujeme. Nejde o to mu předepisovat co a jak má udělat. Jde spíše o předkládání témat, aby se s nimi mohli ostatní ztotožnit, aby měli možnost tato témata rozvíjet.

Způsobů, jak dosáhnout, aby shromáždění bylo skutečným tvůrcem, a nikoli jen „konzumentem“ přímluv je více. Nejlépe je nechat přímluvy improvizovat přímo shromážděním. Mít podíl na přímluvách, tj. hlasitě je přednášet, je jedním z podstatných důvodů, kvůli kterým se křesťan zúčastňuje liturgie, aby naplnil své obecné kněžství. Je také možné, aby obec postupně vytvářela vlastní přímluvy (doplněné vždy o konkrétní prosby). Nebudou sice třeba tak kvalitní jako ty, které přednáší Tomáš Halík (ač mu to, coby předsedajícímu, nepřísluší), či oproti těm, které se čtou ze sbírky sestavené Janem Rücklem, ale budou daleko věrněji naplňovat smysl, proč jsou přímluvy součástí liturgie.

Slavit smíření kombinací forem Ordo paenitentiae

Ordo paenitentiae – Řád pokání byl v římskokatolické církvi vydán v r. 1972. V r. 1974 jsme měli k disposici samizdatový český překlad, který nás inspiroval k novému způsobu slavení. Opustili jsme zpovědnice a začali se smiřovat společně. (Oficiální české vydání je z r. 1982)

Poznání společenského rozměru hříchu velmi napomáhá společně slavená liturgie smíření. Hřích má tu nepříjemnou vlastnost, že se netýká jen toho, kdo v něm žije, ale šíří se jako epidemie. Důsledky hříšného jednání jednotlivce či skupiny škodí všem a může je to motivovat k podobně špatnému jednání. Nejen znečišťování životního prostředí, ale i „zamořování ovzduší“ pomluvou má obdobné důsledky. Jeden z nejtěžších hříchů – zatvrzelá neochota odpustit druhému, blokuje, mnohdy na dlouhou dobu, smíření celých generací.

Liturgie jako společenské dění nabízí prostředky, jak čelit nákaze hříchu a jak následky hříchu léčit. Především boží slovo napomáhá k rozpoznání hříchu a vybízí k lítosti. Svědčí též o velkém milosrdenství toho, který „doutnající knot neuhasí, nalomenou třtinu nedolomí“. Pro někoho může být společné slyšení božího slova znamením již pokročilého procesu smíření s Hospodinem (zahrnující poznání hříchu, nápravu škody, usmíření s bližním), pro někoho je teprve příležitostí tento proces zahájit. Je proto výhodné slavit smíření několikrát do roka – jde o trvalé dění, kterému liturgické vyjádření napomáhá. Důležitou součástí liturgie je vyznání hříchů. Poctivé vyznání, nejen že již samo o sobě má psychologický efekt pro hříšníka samotného, ale velice pomáhá druhým hříšníkovi odpustit. Jsme tak dokonce v tomto případě povinni vždy odpustit („sedmasedmdesátkrát“). Vyznání druhého pomáhá k poznání vlastního hříchu a jeho vyznání. Tak jako hřích působí lavinu, tak i vyznání hříchu strhává ostatní k pokání. Veřejné vyznání se týká především veřejných hříchů. Jak by napomohlo věrohodnosti církví a ozdravění celé společnosti, kdyby se veřejný hřích spolupráce s komunistickým režimem veřejně vyznával. Jak můžeme chtít změnu smýšlení, např. po veřejných činitelích, když sami máme některé provinilé kněze a kazatele, kteří nepovažovali za nutné se veřejně vyznat, a dokonce své provinění bagatelizují.

Liturgie smíření vrcholí zvěstováním božího odpuštění formou eulogie, které je svěřeno ordinovanému služebníkovi. Boží slovo dává také inspiraci k následujícímu projevu vděčnosti a díkůčinění za odpuštění.

Slavení smíření, ať již svátostné či nesvátostné, je svojí povahou věc společná. Přitom společné vyznávání je věc velmi delikátní a představuje velmi tvrdý liturgický oříšek. Každý by se měl vyznávat sám za sebe. Pro liturgii z toho vyplývá, že vyznání má být formulováno v jednotném čísle – ať je již předem napsané (Confiteor), sestavené pro dané slavení, či na místě improvizované. Formu je třeba volit s ohledem na situaci. Jiná bude ve velkém shromáždění, jiná v malé komunitě, kde se všichni znají a kde lze vyžadovat zachování tajemství. Pokud se předpokládá individuální vyznávání, pak je nezbytné zachovat naprostou svobodu. Nikdo nesmí být považován za druhořadého účastníka liturgie proto, že se nevyznává. Musíme předpokládat, že každý, kdo přichází, projevuje o smíření zájem. Jednou se třeba k vyznání přidá. Povzbudit k vyznání lze jedině svým vlastním příkladem. Iniciativa tedy záleží na předsedajícím či na těch, kteří liturgii připravují. Přitom musí počítat s tím, že třeba nebudou následováni. Je vhodné, aby se detailní vzájemné vyznávání a smíření účastníků dělo po dvojicích před společným slavením. Vyznání při společném slavení je pak pečetí toho, co se stalo. Nemusí být příliš obsažné a detailní, a přesto je pravdivé. Význam pro růst církve není umenšen.

K pravdivosti vyznání není třeba jeho naprostá úplnost – vyznání je, a i při velké obsažnosti by zůstalo znamením našeho postoje – ochoty se s hříchem rozejít. Přesto by v něm neměla chybět důležitá provinění. Některá provinění, o kterých se neví a jejichž uvedení by způsobilo více škody než užitku, se veřejně vyznávat nesmí. Taková patří, pokud jsou závažná, k soukromému vyznání.

Pomazání nemocných vrátit do života obce

I když již dnes není pomazání nemocných vnímáno jako „poslední pomazání“, které nemocný přijímá v samém závěru života, zbývá mnoho možností jak jej vrátit do života obce nevyužito. Zatímco klerikálové pomazání nemocných „udělují“, obec jej „slaví“. V římské církvi se společné slavení (stále jen někde) praktikuje několik desetiletí, v sesterských církvích se tak děje podstatně déle a je možné se inspirovat.

Eucholeinon („díkůvzdání nad olejem“) ortodoxních církví se děje v obci. Tradičním termínem je středa Svatého týdne, ale může se slavit vícekrát do roka. Obřad obsahuje sedm eulogiií (pokud jsou přítomni, každou přednáší jiný kněz). Zažil jsem slavení v rumunském klášteře, kde bylo asi deset kněží. Zatímco jeden vždy přednášel eulogii, ostatní stáli s rukama v pozici oranta mezi lidmi, kteří se jich dotýkali pažemi na ramenou. Lidé, kteří se nevešli se dotýkali těch, na které dosáhli. Byla tak působivě naznačena modlitební sounáležitost všech, umocněná naprostým tichem, ač se jednalo o velké shromáždění. Ortodoxní eucholeinon je zaměřen jak na neduhy těla, tak duše. Nese v sobě i jisté prvky západní svátosti smíření. Vlastní mazání je součástí slavení, ale lidé si mohou odnést požehnaný olej domů a jeho užití je svěřeno každému křesťanovi.

Healing service („služba uzdravení“) anglikánských a metodistických církví neobsahuje mazání olejem (alespoň při těch slavnostech, které jsem zažil), ale kombinuje sociální a individuální prvek slavení. Zájemci přichází individuálně před skupinku „modlitebníků“ (skupinek může být více), před kterou vyznají své neduhy, svou hříšnost. Členové skupinky mu pak vkládají ruce na hlavu či ramena a postupně se za něj modlí.

Inspirováni jak římskokatolickým ritem, tak těmito vzory slavíme ve vlastní obci jednou do roka společně pomazání nemocných tak, že po bloku slova následuje eulogie nad olejem. Poté ten, který chce být pomazán, si sedne na židli ve volném prostoru a ostatní se shromáždí kolem něj. Žadatel vyznává, co jej trápí, případně jak stylem svého života tomu sám napomohl... Poté na něj ostatní vloží ruce (pokud se vejdou) a postupně se přimlouvají. Nakonec ordinovaný služebník žadatele pomaže olejem na čele a rukou. Jakmile se všichni žadatelé vystřídají, liturgie končí několika koly individuálního díkůčinění účastníků. I v době covidu jsme slavili společně, byť v nouzovém režimu. Na blok slova byla celá obec propojena přes Skype. Poté, po odpojení, slavení pokračovalo v rodinách, kde byl někdo nemocen a kam přišel ordinovaný služebník.

Obec se podílí na svěřování služby

Aby křesťanská obec mohla efektivně naplňovat své poslání (diakonia, martyria, leitúrgia) je zapotřebí, aby v ní existovaly nejrůznější služby. Pokud tomu tak není, pak veškerá tíha dopadá na několik málo lidí, v limitním případě na jediného. Optimální je, pokud každý člen/členka obce zastává nějakou službu vzhledem k ostatním členům i vně obce. Hodně lidí by mělo dělat málo věcí, nikoli málo lidí hodně věcí…

V této stati se zabýváme liturgií, tak se soustředím na služby liturgické (byť mezi ně může patřit např. doprava starších lidí na bohoslužby, hlídání batolat během bohoslužby, pečení chleba či pěstování vína pro bohoslužbu, tištění pořadu liturgie atd.) Důležitou podmínkou služby je, aby byla obcí přijata. V budoucnu neobstojí, pokud bude biskup disponovat kněžími bez souhlasu obce. (Podobně nuncius a kongregace pro biskupy při výběru biskupů bez souhlasu lidí, kterým mají sloužit.) Domnívám se, že i ordinovaná služba žen není osobním „právem“, ale musí být přijata těmi, kterým má sloužit.

Velký význam pro obec mají ministéria – služby vycházející ze křtu. Nositelům těchto služeb lze již nyní svěřit vedení bloku slova. Domnívám se, že v budoucnu jim bude umožněno, coby mimořádným služebníkům, i předsedání eucharistie a dalších svátostí. Role řádných, ordinovaných, služebníků by tím neutrpěla – naopak by získala nový rozměr – tyto mimořádné služebníky připravovat a být jím oporou.

Při svěřování služby se obec podílí nejen v rámci skrutinií (otázek k obci, zda si takového služebníka/služebnici přeje a ke kandidátům/kandidátkám zda takovou službu přijímají), ale i v rámci vlastního aktu svěření služby. Ať již při vkládání rukou či jiném vhodném znamení.

Závazky vyplývající z takové služby je vhodné pravidelně obnovovat za účasti těch, kterým služebníci slouží.

¹

Instrukce římské Kongregace pro klérus s názvem Pastorační konverze farního společenství ve službách evangelizačního poslání církve² z 29. června 2020 byla ode dne svého zveřejnění často a mnohdy velmi tvrdě kritizována. Biskupové a teologové německé jazykové oblasti jí vytýkali, že není na úrovni doby a opomíjí realitu skutečného života církve. Že neoceňuje práci laiků, kteří se ve svých farnostech angažují. Že se nezmiňuje o sexuálním (a jiném) zneužívání ze strany duchovních. A že – místo aby vytvořila nové struktury vedení farností – jen potvrzuje a utvrzuje stav, kdy jsou vedoucí funkce závislé na svátosti svěcení (kán. 129 § 1, 274 § 1).³

Aby ji bylo možno střízlivě hodnotit z kanonického hlediska, připomeňme nejprve, že podle Kodexu kanonického práva (kán. 34 §§ 1-2) instrukce samy nemají zákonnou moc, nýbrž že mají vysvětlovat platné právo a vysvětlovat správný postup při uplatňování zákona. Následující příspěvek se tedy zabývá otázkou, které normy kanonického práva tato instrukce vykládá a konkretizuje a jaké tendence se přitom projevují.

Pokud jde o téma „strukturování diecézí“, instrukce se nejprve zabývá kán. 374 §§ 1-2 a konstatuje, že kromě děkanátů a farností mohou existovat další organizační úrovně členění, resp. strukturální celky. Přitom hovoří o „pastoračních jednotkách“ (srov. 43-44, 54-60), jsou-li umístěny mezi farností a děkanstvím, a o „pastoračních zónách“ (srov. 43-44, 61), jsou-li mezi děkanstvím a biskupstvím. Právo zřizovat jak „pastorační jednotky“, tak „pastorační zóny“ má mít diecézní biskup pouze po předchozím vyslechnutí kněžské rady (srov. 54, 61), neboť takové (nové) členění biskupství je – jak se praví v instrukci – „záležitost většího významu“ ve smyslu kán. 500 §2. Instrukce (61) s naprostou samozřejmostí předpokládá, že „pastorační zóny“ vždy řídí biskupský vikář (srov. kán. 476).

Pokud jde o téma „rušení a slučování farností“, vysvětluje se, že sloučení několika farností (v souladu s kán. 515 § 2) může proběhnout buď tak, že všechny staré farnosti zůstávají samostatné (srov. 47), a pak ­– což instrukce nerozvádí – nejspíš tvoří (mohou tvořit) „pastorační jednotku“; anebo tak, že jsou staré farnosti zrušeny. V tomto případě může buď jedna stará farnost zůstat zachována a ostatní jsou do ní začleněny; nebo všechny staré farnosti „splynou“, tj. jsou zrušeny a na jejich území se zřídí úplně nová farnost (srov. 48).

Pozoruhodná a sporná je skutečnost, že bod 48 omezuje zrušení farnosti na případ, kdy je důvod zrušení zakotven bezprostředně a trvale ve farnosti samé. Ani nedostatek kněží v diecézi, ani všeobecná finanční situace diecéze, ani nějaká choulostivá, ale pravděpodobně jen přechodná situace farnosti nemá být dostatečným důvodem pro její zrušení. Vypadá to, jako by zde Kongregace naznačovala, v jakých případech už biskupský dekret o zrušení farnosti odvolala nebo v budoucnu odvolat hodlá. Vzhledem k tomu, že podle Regolamento Generale della Curia Romana (136 § 1) patří do kompetence Kongregace při hierarchických stížnostech zkoumat jak právoplatnost, tak účelnost, je konečným důsledkem tohoto výkladu – pokud jsou odpovídající biskupská opatření napadena cestou stížnosti – významné právo Kongregace spolurozhodovat při nové strukturaci diecézí. Jsou-li určité důvody takto vylučovány jako nelegitimní, podkopává se tím kompetence, jak ji přiděluje kán. 515 § 2, podle něhož zrušení či změna farností „přísluší jedině diecéznímu biskupovi“.

K tématu „vedení farností ne-kněžími“ uvedl Apoštolský stolec jasně už v dikasteriální instrukci Ecclesiae de mysterio (tj. instrukce O některých otázkách ve věci spolupráce laických věřících na službě kněží, 4 § 1) z 15. srpna 1997, jakož i v instrukci Kněz, pastýř a vůdce farního společenství (23) z roku 2002, že vedení farnosti je podle kán. 517 § 2 nutno považovat za mimořádnou, provizorní formu vedení. Hlubší důvod přitom spočívá v tom, že – bez ohledu na existenci kněze „moderátora“ (tj. ustanoveného kněze, který má v takové farnosti řídit pastorační péči) – ve farnosti řízené dle kán. 517 § 2 zůstává úřad faráře formálně neobsazený. Za tohoto předpokladu není pokyn instrukce (66), že „úřad faráře nemůže být přenesen na skupinu sestávající z duchovních a laiků“, ani nesprávný – úřad faráře slouží všestranné duchovní péči, a má být proto podle kán. 150 obsazen knězem (resp. v případech spadajících pod kán. 517 § 1 týmem kněží) –, ani nemá být chápán jako obecné veto proti modelům vedení podle kán. 517 § 2. Neboť kán. 517 § 2 směřuje v případě farností bez faráře právě k takové spoluúčasti laiků na vedení farnosti, která je širší než spolupráce ve farnostech s vlastním farářem předepsaná kán. 519.

Instrukce (89) zdůrazňuje provizorní charakter vedení farnosti podle kán. 517 § 2, když říká, že tento mimořádný prostředek má být zaveden „jen na dobu dočasnou, nikoli neurčitou“. Jako odůvodnění se odkazuje na Direktář pro pastýřskou službu biskupů Apostolorum Successores (215 c) z roku 2004. Tam se ovšem nemluví o časovém omezení v tom smyslu, že by se měl předem stanovit konečný termín, nýbrž se pouze říká, že diecézní biskup „se zasadí o to, aby se tato situace co nejdřív vyřešila“. Stanovit předem konec provizoria a ukončit provizorium co nejdříve jsou dvě různé věci, zejména když biskupovy možnosti jednat ve věci vedení farnosti závisejí na tom, zda má k dispozici dostatek kněží vhodných pro úřad faráře.

Kongregace pro klérus rozvíjí ve své instrukci interpretační tradici (kterou sama iniciovala instrukcí Kněz, pastýř a vůdce farního společenství), podle níž má být při výběru osob podílejících se na pastýřské péči dle kán. 517 § 2 dána přednost jáhnovi, je-li k dispozici, před laiky (90). Z normy taková přednost nevyplývá. Kongregace kromě toho dělí christfideles laici (věřící laiky) na osoby zasvěceného života (srov. 83-84) a ostatní laiky (srov. 85).

K tématu „pastorační rada“ se v instrukci (59) říká, že pokud několik nadále samostatných sousedících farností vytvoří „pastorační jednotku“, je věcí diecézního biskupa rozhodnout, zda se mají pastorační rady zřizovat pro každou ze samostatných, ale spojených farností, nebo jen pro celé „pastorační jednotky“. Nicméně kán. 536 § 1 stanoví, že pastorační rada se má vytvořit v „každé farnosti“ diecéze, jakmile biskup v této věci učiní zásadní pozitivní rozhodnutí. Svůj odlišný výklad kánonu 536 § 1 odůvodňuje Kongregace tím, že „flexibilita normy […] umožňuje úpravy, jež se považují za přiměřené pro konkrétní okolnosti“ (108).

V témže odst. 59 naproti tomu instrukce vysvětluje, že v „pastoračních jednotkách“ z několika samostatných farností si jednotlivé farnosti „musí v každém případě zachovat svou vlastní radu pro ekonomické záležitosti“ ve smyslu kán. 537 (a to i tehdy, je-li pro „pastorační jednotku“ vytvořena jedna společná pastorační rada). Logika této diferenciace mezi oběma poradními radami spočívá zřejmě v tom, že pastorační rady jsou nahlíženy jako spíše osobně přiřazené k faráři, kdežto rady pro ekonomické záležitosti spíše věcně a územně přiřazené k farnosti jakožto právnímu subjektu.⁴

Při pokusu o celkové zhodnocení lze tudíž konstatovat, že vysvětlení obsažená v instrukci Pastorační konverze farního společenství ve službách evangelizačního poslání církve se přidržují starších oznámení Apoštolského stolce a že jejich tendence je převážně konzervativní, místy dokonce restriktivní. To je nápadné především na místech, kde by se Kongregace zřejmě ráda profilovala jako obhájce kléru před biskupy. Svědčí o tom také používaná terminologie; už dříve se Apoštolský stolec stavěl proti pokusům smazávat při označování úřadů a funkcí rozdíly mezi kleriky a laiky. Nicméně ve věci samé ukazuje instrukce minimálně na jednom exemplárním příkladu (jediná pastorační rada pro celou „pastorační jednotku“, srov. 59, 108), že římská kurie je rozhodně ochotna interpretovat normy platného práva tak, aby bylo možno dospět k řešením vycházejícím z praxe a přizpůsobeným konkrétním okolnostem. Z kanonického hlediska se toto jeví jako základ, na němž se dá stavět jak při výkladu a aplikaci kanonického práva, tak při jeho dalším partikulárně právním utváření.

Z časopisu Concilium 2021/4 přeložila Helena Medková

¹

Na začátku stál skandál okolo zneužívání. Ve chvíli, kdy se veřejnost dověděla o otřesných případech sexuálního násilí páchaného kněžími a řeholníky a zároveň o jejich ututlávání na nejvyšších místech, zesílily v mnoha zemích diskuse o reformách katolické církve.

Bezprostředně po zveřejnění fakt v roce 2010 byl tehdejší předseda Německé biskupské konference (DBK), freiburský arcibiskup Robert Zollisch vystaven takovému tlaku, že dal podnět k zahájení „procesu dialogu“ o systémových příčinách zneužívání v katolické církvi. Tento proces, nejprve oficiálně přejmenovaný na „proces rozhovorů“, přinesl nakonec – kromě otevřenější debaty mezi biskupy a zástupci laiků a jistého zlepšení atmosféry – jen málo konkrétních výsledků.

V březnu 2013 zadal Svaz německých diecézí interdisciplinární výzkumný projekt na téma „Sexuální zneužívání nezletilých katolickými kněžími, jáhny a řeholníky na území Německé biskupské konference“. Závěrečná zpráva (tzv. MHG-studie²) byla prezentována 25. září 2018 na podzimním valném shromáždění Německé biskupské konference (DBK) ve Fuldě. Podrobně analyzovala případy (týkající se minimálně 3667 postižených a 1670 obviněných) evidované od konce 2. světové války. Studie vyvolala v široké veřejnosti i mezi věřícími takové pobouření, že Ústřední výbor německých katolíků (ZdK, nejvyšší laické grémium německého katolicismu) vyzval biskupy, aby už konečně začali jednat o konkrétních reformách. Synoda jakožto nástroj, s nímž počítá církevní právo, se zdála poskytovat pro tuto problematiku příliš těsný prostor. Proto byla vytyčena tzv. „synodální cesta“, během níž bude možno otevřeněji diskutovat, ale zároveň – což považovali za důležité i biskupové – dospět k závěrům. V průběhu tohoto procesu, původně plánovaného na dva roky, se měla specializovaná fóra intenzivně zaměřit na několik neuralgických témat, vybraných ze seznamu obsaženého v MHG-studii (formy kněžského života, mocenské struktury v církvi, sexuální morálka). Nicméně ZdK – především účastnice shromáždění diecézních rad, delegáti katolických svazů a jednotlivé osobnosti – naléhal na zřízení čtvrtého fóra k tématu role ženy v církvi. Přesné názvy jednotlivých pracovních skupin byly nakonec tyto:

Moc a dělba moci církvi – společná účast a podíl na poslání

Kněžská existence dnes

Ženy ve službách a úřadech církve

Život ve fungujících vztazích – prožívání lásky v sexualitě a partnerství

V lednu 2020 se ve frankfurtském dómě a jeho okolí konalo slavnostní zahájení za přítomnosti všech biskupů a světících biskupů, jakož i delegátů z řad DBK a ZdK (počet účastníků synody přesáhl 230). Plánem reforem vzápětí mocně otřásla covidová pandemie. Jednotlivá fóra se mohla scházet jen obtížně; až do jara 2021 probíhala práce převážně prostřednictvím videokonferencí. Místo druhého valného shromáždění, plánovaného na září 2020, se přesto podařilo uskutečnit pět regionálních konferencí. Začátkem února 2021 se pracovalo výlučně virtuálně; konala se tzv. slyšení (hearings) ke stanoviskům vypracovaným do té doby příslušnými fóry a podskupinami. Fungovalo to tak dobře, že bylo rozhodnuto uspořádat druhé valné shromáždění a poradu k dosud předloženým závěrům na podzim 2021 – eventuálně formou videokonference s příslušnými nástroji umožňujícími hlasování.

S jistým zpožděním mají teď být do synodální cesty intenzivněji zahrnuty i případy sexualizovaného násilí. Thomas Sternberg, předseda čtyřčlenného prezidia ZdK, v této souvislosti připomněl, že v důsledku skandálu se zneužíváním se budou muset v rámci synodální cesty znovu dostat na pořad diskusí „staré plány na reformy, které leží u ledu od sedmdesátých let“.

Od počátku se ukazovalo, že porady nebudou probíhat hladce. Ovšem postoje většiny jsou jednoznačné. Také nelze tvrdit, že by jednoduše stáli biskupové proti laikům. Naopak. Více než 90 % biskupů proces principiálně podporuje; výhrady byly opakovaně slyšet zejména z úst kolínského kardinála Rainera Marii Woelkiho. Ten spolu s několika dalšími biskupy a jejich stoupenci tvořili na shromáždění hlasitou menšinu, která se ve věci „horkých želízek“ v katolické církvi (povinný celibát, žehnání stejnopohlavním vztahům, svěcení žen) vyslovila pro zachování statu quo. Na druhé straně se někteří biskupové změn spíše bojí, ale vědí, že si nemohou dovolit přerušit dialog s věřícími, kteří změny většinou chtějí. V každém případě si je přejí delegáti a jimi zastupovaná uskupení a grémia, a mezitím do značné míry i obce, a to jak návštěvníci bohoslužeb, tak angažovaní aktivisté. Otázkou ovšem zůstává, která reformní témata nakonec získají dvoutřetinovou většinu hlasů, nutnou podle statutu synodální cesty, a to nejen na plenárním shromáždění, nýbrž i mezi biskupy.

Konzervativní menšina se nakonec také sama oslabila. Na hlavu kardinála Woelkiho se pro jeho zdrženlivý postoji k zacházení s pachateli zneužívání v kolínském arcibiskupství snesla značná kritika. Jeho světící biskup Dominikus Schwaderlapp, který opustil fórum pro sexuální morálku, protože prý nepracovalo v souladu s učením církve, byl kvůli pokusům o ututlávání zbaven funkce a nabídl papeži resignaci. – Na druhé straně kardinál Reinhard Marx odmítl v příštím období pracovat jako předseda Biskupské konference a rovněž Thomas Sternberg oznámil, že nehodlá pokračovat ve funkci prezidenta ZdK. Oba přitom patřili k architektům synodální cesty.

Dnes tudíž vůbec nelze odhadnout, co bude výsledkem synodální cesty, jež má být zatím uzavřena na jaře 2023, tedy krátce před začátkem biskupské synody na téma „synodalita“ v Římě. Podle plánu mají být vyhlášeny konkrétní závěry. Vše, co je z hlediska církevního práva v kompetenci diecézí, má být bez prodlení uskutečněno. Pro ostatní rozhodnutí bude zapotřebí schválení z Říma. A konečně lze očekávat řadu požadavků dotýkajících se univerzální církve (např. kněžské nebo i jen jáhenské svěcení žen), jež bude nutno projednat na příslušné úrovni. Nový předseda DBK, limburský biskup Georg Bätzing, jemuž synodální cesta velmi leží na srdci, přislíbil, že v těchto případech bude v Římě hlasovat pro.

Konkrétně bude každé ze čtyř fór pracovat na několika stručných návrzích usnesení ke konkrétním cílům. První hotové texty fóra „Moc“ se věnují tématům financování diecézí, kázání laiků, zřízení ombudsmana pro případy zneužívání moci. Čtyři podskupiny fóra „Formy kněžského života“ se vyslovují k otázkám: reformy v oblasti vzdělání kněží, celibát (a jak ho žít), problém osamělosti starších kněží. Podskupiny fóra „Role ženy v církvi“ se zaměřily na otázku, jak lze v rámci církevněprávních norem zvýšit podíl žen na rozhodování, jak v církvi zásadně lépe uplatňovat rovnost pohlaví a zda je možno změnit přístupové podmínky pro svěcení. Především ve fóru „Sexuální morálka“ byly postoje k reformám katolického učení ostře vyhraněné. Zatím se podařilo vypracovat pouze jejich synopsi – protichůdná stanoviska byla pro názornost otištěna paralelně.

Ke všem doporučením čtyř fór mají být v závěru připojeny zásadní teologické texty, které mohou mít až 40 stran. Po prvním roce diskusí v rámci synodální cesty se ukazuje, že úspěšnost jednání závisí mimo jiné i na jazyce jednotlivých dokumentů. Na jedné straně potřebujeme texty široce účinné, a tedy maximálně srozumitelné, na druhé straně musejí být jejich odůvodnění fundovaná a neotřesitelná.

Všem, ať reformátorům, či obhájcům tradic, je jasné, že pro světovou církev je v sázce mnoho. Naposledy se to ukázalo dík neobvyklému postupu papeže Františka, který se v létě 2019 obrátil svým listem k „putujícímu Božímu lidu v Německu“.³ Ten obsahuje řadu formulací, které kritikové synodální cesty považují za potvrzení svých názorů. Ovšem právě tak nacházejí v papežových slovech oporu i iniciátoři synodální cesty.

Četné církve jiných zemí vyjádřily zájem o výsledky synodální cesty a řada z nich vyslala i své pozorovatele.⁴ Rovněž o některých nedávných stanoviscích vatikánské kurie lze soudit, že vznikla jako bezprostřední odpověď na debaty probíhající v rámci synodální cesty (např. responsum ad dubium Kongregace pro nauku víry k tématu žehnání stejnopohlavním svazkům z poloviny března 2021⁵). Delegátům, k nimž patří i mnoho renomovaných německých profesorů a profesorek teologie, je proto jasné, že má-li církev v Německu najít podporu pro svá stanoviska ve světové církvi, potřebuje pádné teologické argumenty. Výmluvná je např. kritika kodaňského biskupa Czeslawa Kozona, oficiálního pozorovatele, který soudí, že synodální cesta, jež má být odpovědí na problematiku zneužívání, vede debaty o struktuře, které odvádějí od podstaty věci.

Mimo jiné i z tohoto důvodu se kromě předmluvy pracuje také na zásadním dokumentu, který – takříkajíc předem, před jednotlivými texty – vyjasní otázky, které se v rozmanitých oblastech stále znovu vracejí: Jak máme číst Bibli? Do jaké míry lze teologická stanoviska odůvodňovat tradicí? Jaký je poměr mezi teologií a učitelským úřadem, místními církvemi a univerzální církví? Dále je nutno číst „znamení doby“, k čemuž vybídl II. vatikánský koncil, a také definovat roli, kterou by měl ve všech těchto otázkách hrát „smysl věřících pro víru“.

Dost hlasů poukazuje na to, že pontifikát současného papeže je časově omezené období vhodné pro reformy; František prohlásil, že synodalita je podstatný prvek i v katolické církvi. Toho je třeba využít – v oblasti struktury. Jestli to je proveditelné, zůstává nadále otázkou. Mezi laiky panuje rozhodně značná netrpělivost. Je dobré, že papež František zdůraznil, jaký význam mají synodální porady spolu s přípravami na příští biskupskou synodu, probíhajícími ve všech diecézích světa, pro reformu katolické církve.

Z časopisu Concilium 2021/5 přeložila Helena Medková

¹

Již několik let se zabývám tématem spiritualita na konci života. Díky tomu jsem se seznámila s mnoha lidmi, kteří se v Argentině věnují paliativní medicíně. Co jsem se od nich za ta léta naučila, je neocenitelné. Zdravotní sestry a ošetřovatelé, lékaři a lékařky, ale také dobrovolní pomocníci a konečně návštěvníci pacientů jsou pravými hrdiny v této oblasti. Jejich prostřednictvím jsem se dověděla mnoho o duchovních procesech na konci lidského života, o tom, jak je lidé prožívají. Sama bych si to nedokázala představit.

Poznala jsem, že právě ty nejdůležitější otázky, na něž hledáme odpovědi, bývají nejčastěji vytěsňovány. Jsou to otázky rozhodující, ale nikoli děsivé, nýbrž hluboké a osvobozující. A přemýšlet o smrti nám pomáhá lépe, smysluplněji, a tedy i šťastněji žít. Proto jsem svůj článek nazvala Ars vivendi [Umění žít].

1. Ars moriendi

Především morová epidemie v Evropě na počátku 14. století způsobila masové rozšíření textů a obrázků na téma ars moriendi [umění zemřít]. Ještě v 15. století byla pojednání tohoto druhu velmi oblíbená. Přinášela jednoduchý návod, jak se relativně rychle připravit na dobrou smrt. Představa, že něco jako dobrá smrt je možné, je hluboce křesťanská a vychází z chování zločince ukřižovaného spolu s Ježíšem, jak o tom vypráví Lukášovo evangelium (23, 29-43). Tradice proseb o dobrou smrt nevzniká tudíž až ve středověku nebo v moderní době. Moderní je pouze onen metodický přístup k této konečné fázi života, urychlený morovou epidemií.

Zmíněné texty, vycházející většinou pod názvem Tractatus nebo Speculum artis bene moriendi [Pojednání nebo Návod na umění dobré smrti] byly mimořádně rozšířené. Vyskytovaly se ve dvou verzích, v krátké a dlouhé, a byly v nich uvedeny praktiky, modlitby a způsoby chování, jež si měl osvojit nemocný nebo jeho rodina či kněz, který umírajícího doprovázel.

Krátké verze těchto návodů (obsahující někdy i rytiny určené těm, kdo neuměli číst) se zmiňují o pěti ďábelských pokušeních, které umírajícímu hrozí: může podlehnout zoufalství, propadnout samolibosti, stát se netrpělivým, ztratit víru nebo se oddat žalu nad uplynulým životem.

Pak se v nich mluví o nebeských silách, které člověku v hodině smrti pomáhají. Zjeví se anděl, resp. andělé, světec, Panna Maria, dokonce trojjediný Bůh a posilují umírajícího, aby s vírou, nadějí, trpělivostí a pokorou odolal pokušením, přestal lpět na hmotných statcích a radostech světa a konečně se jako milované dítě s důvěrou svěřil do Boží náruče.

V 15. století Evropané ze zkušenosti věděli, že všemu hrozí zánik či ztráta a že smrt přichází téměř vždy neočekávaně. Meditovat na toto téma jim pomáhalo vidět přítomný život v jasnějším světle.

2. Aktualizace spisů na téma ars moriendi

Píši tento text v době, kdy svět čelí pandemii covidu-19, a v důsledku toho je konfrontován s tématem, jímž se západní společnost dosud nechtěla zabývat – se smrtí.

Nizozemský etik Carlo Leget dospěl na základě svého výzkumu k poznání, že v 21. století se už nelze modlit o dobrou smrt; přinejmenším to platí o Nizozemí, kde v osobního Boha věří pouze 14 % obyvatel. Přesto můžeme konstatovat: Na konci života nás čekají těžké úkoly, a to úkoly duchovní povahy.

Španělská společnost pro paliativní medicínu definovala spiritualitu jako „naši nejhlubší přirozenost, jež je pro nás jakožto lidi určující a z níž vyrůstá naše nevyčerpatelná touha po plnosti a snaha dát vlastnímu životu smysl, soudržnost, soulad a přesah“.

Taková formulace lépe odpovídá spiritualitě dnešních lidí. Mnozí možná neakceptují náboženský rámec svých prožitků, ale vnímají, že v hlubině jejich srdce skutečně existuje tato „nevyčerpatelná touha po plnosti“, a tudíž i po „konzistenci, harmonii a transcendenci“.

Carlo Leget sice nepoužívá tatáž slova, ale jeho intuice je podobná. Ve svých úvahách dále popisuje některé znaky tohoto spirituálního procesu, které objevil při svém výzkumu. Silně připomínají moje vlastní poznatky. Spojím teď jeho závěry se svými a zaměřím se na nutnost vytvořit vnitřní prostor a položit pět otázek, které by mohly posloužit jako moderní příprava na „dobrou smrt“.

2.1 Vnitřní prostor

Jde o mentální, emocionální a spirituální stav, v němž je člověk schopen vnímat myšlenky a city, aniž by se s nimi musel identifikovat nebo nechat jimi přemoci. Jestliže se při svém úsilí moderně formulovat ars moriendi soustředíme na představu takového vnitřního prostoru pro vnímání, umožní nám to zahrnout do svých úvah lidi všech tradic. Carlo Leget uvádí několik postojů či situací, které by mohly přístup k tomuto vnitřnímu prostoru ulehčit. Vybírám z nich ty, jež považuji za zvlášť důležité: spirituální tradice a ticho.

Pokud jde o spirituální tradice, domnívám se, že obsahují celou řadu prvků, které nám mohou otevřít cestu ke zmíněnému vnitřnímu prostoru; jsou to např. pohádky nebo spirituální a rituální praktiky.

Ticho je naproti tomu už jakýmsi předstupněm k vnitřnímu prostoru, vede k němu. Tady není o čem diskutovat, neboť ticho je místo k usebrání. Ticho nás vystavuje konfrontaci, ale zároveň se cítíme vítáni a chráněni. Kdo dospěl na konec svého života, ten nachází širé prostory ticha. Potřebuje je, protože v tichu se zpracovává mnohé, nejen kognitivně, ale i emocionálně a spirituálně.

2.2 Pět otázek

Carlo Leget zdůrazňuje, že spisy na téma ars moriendi z 15. století jsou formulovány dualisticky: na jedné straně černá (démoni), na druhé bílá (andělé). K těmto dvěma pólům je třeba v dnešní době přistupovat nikoli ve smyslu „dobro, nebo zlo“; lze je považovat za víceméně všeobecné antropologické kategorie. Musí být chápány dostatečně jasně, abychom mohli své zkušenosti a myšlenky uspořádat, ale zároveň dostatečně otevřeně, aby naši interpretaci prožitého předem neomezovaly a nevylučovaly nové náhledy.

Jak tedy přistupovat dnes k oněm pěti úkolům, které člověka čekají na konci života, aby to bylo pro lidi 21. století užitečné? Lze je formulovat jako otázky, ale ty by pak neměli vyslovovat ti, kdo umírajícím pomáhají. Měli by si je klást sami dotyční, jakmile dospějí tam, kde jsou s nimi konfrontováni.²

1. Kdo jsem a co skutečně chci?

Když se v textech na téma ars moriendi z 16. století mluví o pýše a pokoře, používají se tyto pojmy jako morální kategorie. Pokusíme-li se chápat je jako kategorie antropologické, nikoli morální, zjišťujeme polaritu mezi „námi samými“ a „druhými“.

Není neobvyklé, že lidé, jejichž život se chýlí ke konci, chtějí pochopit svůj příběh. Je to logické a činí to jejich drahocenné poslední chvíle ještě cennějšími. Otázka, kterou si klademe v našem novém ars moriendi, zní: Kdo jsem a co skutečně chci? Mohu se rozhodnout, jak a v doprovodu koho chci prožít poslední období svého života. Také nejbližší rodina bude stát před otázkou, kdo a jak by měl umírajícího v souladu s jeho přáním doprovázet. Existují lidé, kteří nikdy v životě neměli možnost si svobodně vybrat. Proto je jejich rozhodnutí, jak a s kým chtějí tady a teď prožít poslední fázi svého života, skutečným aktem svobody, důstojnosti a osobní suverenity.

2. Jak se stavím k bolesti?

Středověký model znal jen dvě možnosti: být buď trpělivý, nebo netrpělivý. Dnes máme na otázku, jak se zachovat, až přijdou bolesti, jinou volbu. V tichu a usebrání si uvědomíme, že můžeme brát tišící léky, anebo prostě přijmeme nevyhnutelné. Jde o to najít klid, protože žádné předem dané recepty neexistují a je důležité respektovat vlastní pocity.

3. Jak mám odejít? Budu se křečovitě držet, nebo se dokážu odpoutat?

Ve středověku šlo o to, distancovat se od všech sporných závislostí. Kdo zoufale lpí na všech dobrých věcech života, nemůže dobře umřít. Dnešní ars moriendi by otázku formulovalo asi takto: Jak mám odejít? Dokážu přijmout, co nastane, a odpoutat se od toho, co je sice dobré, ale právě končí? To by byl jistě dobrý způsob, jak odejít v míru.

Takový odchod není samozřejmě možný, pokud se na něj člověk nepřipravil. Podaří se jen těm, kdo se celý život učili odpoutávat se od milovaných lidí a milovaných věcí. Kdo tohle nezažil, bude potřebovat tím víc podpory, aby zvládl všechno to, co v ještě musí zpracovat.

4. Jak hodnotím svůj život? Vzpomínka na vinu a odpuštění

Středověké ars moriendi vyzvedalo naději jako lék proti pokušení, jímž je zoufalství. Zoufalství je způsobeno destruktivní silou nezpracované minulosti. V takové situaci existuje jediný způsob, jak se otevřít budoucnosti: odpoutat se od minulosti. Teď, když můj život končí, se musím ptát: Jak vzpomínám na svůj život? Nejde pouze o to minulost pochopit, je nutno být připraven nechat ji za sebou a nově ji interpretovat. Odpuštění je způsob, jak vzpomínky neměnit, ale dát jim nový význam. I mimo oblast náboženského myšlení existuje vina jakožto psychologická a duchovní lidská skutečnost. Prosit o odpuštění a odpouštět je velmi osvobozující jak pro ty, kdo odcházejí, tak pro ty, kdo zůstávají.

5. Co mohu očekávat?

Středověké spisy se zaměřovaly na protiklad mezi vírou a ztrátou víry. Dnes naproti tomu hledají lidé vědění, spočívající na vědeckých důkazech. Jenže smrt nás konfrontuje s budoucností, pro niž reálná věda důkazy nemá. Odpověď na tuto otázku leží mezi vírou a vědou.

Ti, kdo věří v osobního Boha a berou svou víru vážně, mají obecně silnější důvěru a větší schopnost odevzdání. Ateisté a agnostici kolísají mezi zvědavostí, pochybnostmi a strachem. Vědomí, že „jsi až do konce důležitý“³, dává naději a otevírá duchovní cesty, které souvisejí ne snad nutně s náboženskou vírou, ale se skutečností, že se člověk může cítit být milován a sám je lásky hoden a schopen. Tato skutečnost vítězí nad smrtí a nějakým jiným způsobem přetrvává. I když nevíme, jak.

Tak jsme dospěli k celkové představě moderního ars moriendi. Je to rámec vytvořený pro použití tváří v tvář smrti. Ale jsem přesvědčena, že může všem lidem pomoci k naplněnému životu, bez ohledu na to, jaký konkrétní okamžik právě prožívají. Myšlenky na smrt činí život nesporně lepším a šťastnějším.

Z časopisu Concilium 2021/5 přeložila Helena Medková

John C. Birch na svých webových stránkách důsledně upozorňuje, že nemá nic společného s fundamentalistickou Společností Johna Birche¹. Jedná se o pouhou shodu jmen. Žije ve Walesu. Svá životopisná data nedává úplně lehce k dispozici, ale na různých stránkách, kde se lze dopídit alespoň nějakých informací, tvrdí, že vyšel z anglikánského prostředí². Po nějaké době hledání a váhání zakotvil v církvi metodistické. Z období jeho přípravy na kazatelskou službu se datuje jeho zájem o liturgiku. Píše, že přirozeně mohl používat již vytvořené věci. Druhou, pro něho schůdnější cestou, bylo pokusit kreativně vytvářet vlastní modlitby a liturgické celky, které lépe odpovídají onomu „Sitz im Leben“ účastníků bohoslužeb, později i čtenářů a uživatelů jeho příruček a knih. Vlastní liturgickou tvorbu započal kolem r. 1997.

Nevěnuje se výhradně keltské spiritualitě, je jí ale silně ovlivněn a hlásí se k ní. Sestavil cykly modliteb nejen pro jednotlivé části liturgického roku, ale inspiroval se i ročními obdobími a během keltského roku. Podobně existují také jím sepsané modlitby pro různé etapy života člověka a specifické skupiny (uprchlíci, přátelé, rodina). V našem prostoru známe podobné modlitby ze starých modlitebních knih typu Nebeklíč. Birch je také autorem knihy, kde sestavil Denní modlitbu církve v keltském stylu³. Mnohé z modliteb na svém webu Faith and Worship⁴ dává k dispozici. Při tvorbě liturgií občas přejímá, nejsilnějším zdrojem je pro něj asi Northumbria Community⁵ (na svých stránkách k ní několikrát přímo odkazuje).

Keltskou spiritualitou jsou jasně inspirovány také jeho ranní modlitby, určené pro ty, kdo jsou příliš zaměstnáni či jim z hlediska spirituálního zaměření nevyhovuje používat některou z denních modliteb, které jsou v anglosaské kultuře více doma než u nás.

Není možné na takto malém prostoru uvést překlady všech modliteb. Výběr bude jakousi ochutnávkou. První z ranních modliteb je jasnou meditativní variací na začátek Loriky sv. Patrika. Je v ní zmíněna ochrana, ale z hlediska klasifikace v rámci typů keltských modliteb se tato modlitba blíží více caimu než lorice, právě pro svou krátkost. Používá tradiční trojiční strukturu a opakování⁶:

Povstávám dnes v objetí paží Boha Otce,
posílen silou Ducha svatého,
ponořen do lásky Božího Syna.
Povstávám dnes ve společenství Trojice,
Otce, Syna a Ducha svatého.
Povstávám (dnes).

Jiná z modliteb má opět trojdílnou strukturu, ale zaměřuje se více na stvořitelské dílo Boží.

Toto je tvůj svět, do něhož vstupuji,
vzduch, který dýchám, jídlo, které jím.
Toto je tvůj svět, do něhož vstupuji,
zvuky, které slyším, lidé, které potkávám.
Toto je tvůj svět, do něhož vstupuji,
tvé stopy, do nichž kladu své nohy.

Další zdůrazňuje společenství s Bohem a jeho lásku:

Prosím, ať mohu dnes ráno vstát
cítit tvou vřelost, která mne objímá,
uvědomovat si tvou lásku, která mi odpouští,
poznávat tvůj pokoj, který nesu uvnitř sebe.
(Prosím,) ať cítím tvého Ducha, jenž mne posiluje,
a slyším tvůj šepot, jenž mne povzbuzuje.

V sekci ranních modliteb odkazuje Birch také na původní keltské zdroje a mimo jiné zařazuje i modlitbu z knihy Cerne (9. stol.), která je zřetelnou lorikou, odvolávající se k různému Božímu stvoření, jenž má být pomocí při ochraně jednotlivce. Je vyjmenováno 9 elementů (oblíbená struktura 3x3). Tato původní lorika opět nese odkaz k oné nejznámější Patrikově. Elementům odpovídají Boží vlastnosti (v některých případech jde o nádherné antropomorfismy), shrnuté potom do pojmu mnohost/mnohotvárnost, což bychom asi teologicky korektněji v současnosti přeložili pojmy jako je všudypřítomnost a všemohoucnost, ovšem za cenu ztráty poetičnosti⁷.

Povstávám dnes,
mocí Nebes, jasností Slunce, bělostí Sněhu,
nádherou Ohně, rychlostí Světla, svižností Větru,
hlubinou Moře, stálostí Země, pevností Skály.
Povstávám dnes,
mocí Boží, silou Boží, moudrostí Boží,
okem Božím, uchem Božím, Slovem Božím,
rukou Boží, stezkou Boží, štítem Božím,
mnohotvárností Boží.

Srovnáním této modlitby a Birchových variací můžeme vidět, nakolik je inspirace keltským křesťanstvím silná a nakolik jsou Birchovy modlitby na straně jedné autentické a sdělné pro současnost, na straně druhé respektující tradici a způsob tvorby původních keltských modliteb.

Sk 12, 24-13, 5a; J 12, 44-50

Rodí se Janové (Miláček a Nepomucký)

Je to vskutku "dobrá zpráva": Pán si vybírá pro službu. Povolává i vyvoluje. Ale jak jsme dnes slyšeli, ten jediný, kterému byl dán veškerý soud nad celým stvořením, ten prohlašuje, že nepřišel soudit, právě naopak. A tak má každý z nás odsouzení zcela ve své moci - máme je každý jen ve své hrsti.

Je to ovšem tvrzení odvážné; ostatní evangelisté jsou v téhle věci mnohem zdrženlivější. Kdo byl Jan, aby mohl vykládat Ježíše takto, a dokonce mu taková tvrzení vložit přímo do úst?

V těch několika málo letech Ježíšova veřejného působení byl ještě mladíčkem. Sám začal u Jana Křtitele - zřejmě mu ten přísný a nesmlouvavý prorok imponoval osobně i názory: Radikalismus mladé obvykle přitahuje. Ale Křtitel jej poslal za Ježíšem. Ježíš ovšem byl docela jiný než Křtitel: Zdaleka ne tak přísných mravů. A na leccos měl značně odlišný názor od všech ostatních učitelů: nad mnohým dosud důležitým jako by mávl rukou, jiné zase zdůrazňoval a vyžadoval. A tak Jan Ježíše střídavě opouští a znovu vyhledává.

Jan byl vlastně dítětem štěstěny. Měl dlouho příliš bezpečné zázemí: měl Křtitele, ke kterému by se mohl vrátit; měl přátele v nejvyšších kruzích Izraele; nepatřil mezi nemajetné, spíš naopak; byl mladý, nebyl tedy poznamenán zkušeností žalostných selhání; konečně Ježíš sám jej zařadil do úzkého výběru ze svých dvanácti vyvolených. Jenže Hospodina jako "Boha-pro-mne" objeví teprve ten, kdo už nemá žádná zadní vrátka, kdo je právě v tomto bodě docela chudý či zchudlý. Proto k tomu muselo dojít.

Byl to mladík výbušný (Ježíš mu přezdíval "Syn hromu"); dovedl se rozzlobit a žádat oheň a síru na hlavy těch, kteří nebyli ochotni poslouchat (jistěže tehdy nezralé!) úvahy Ježíšových učedníků. A nepřipadalo mu neskromné či nepatřičné aspirovat na křeslo nejbližší budoucímu trůnu Mesiáše.

Celý svět Syna hromu se zhroutil v jediné noci, ve které viděl Boží království mizet v nenávratnu. Příští den Ježíš opravdu zemřel.

Jan se tehdy zachoval velice zvláštně: Zcela netakticky a neprozřetelně se exponoval na popravišti, aby pomohl Marii přežít: Nebyla a nemohla mu být tehdy matkou Mesiáše či dokonce Boha; Mesiáš a tím méně Bůh přece neprohrává! Viděl v ní člověka, kterého připravili o všechno, člověka zbaveného jakéhokoli smyslu života, člověka v té nejhorší myslitelné existenciální nouzi. Rozumně vzato, měl stejně prázdné ruce jako Matka a neměl, co by jí nabídl. Mohl jen nést tíhu prohry spolu s ní až do konce. Musel vědět, že mu to nemůže projít. Ale už nedbal na žádná zadní vrátka. Už nežil ani pro sebe, ani pro ideu - potřeboval jej člověk vedle něho.

To rozhodlo: Syn hromu umřel ten pátek s Ježíšem. Snad proto také právě on neměl več doufat, když viděl prázdný hrob: Ideologie byla mrtva bezpečně. Zatím se učil žít jinému poznání - poznání moci solidarity vydávající se místo druhého.

Tenkrát o Velikonocích asi ještě nevěděl, že právě tomuto říkal Ježíš "láska" - to pochopil až mnohem později. Ale ze stejného důvodu právě on měl aspoň pochopení pro Magdalenino "vidění" - rozuměl, že měla Ježíše strašlivě ráda. A právě tento podstatně lidský a lidsky vnímavý postoj mu umožnil uvěřit - vlastně poprvé uvěřit naplno a doopravdy. Poprvé tak, že i kdyby Kristus byl mrtev, přesto žije, je zde bez nadsázky živý. Tehdy zapustilo "hořčičné zrno" kořínky - a roztrhlo i skálu jeho nátury.

Po létech svého "druhého" života píše tento bývalý Syn hromu Apokalypsu, aby dosvědčil druhým, o čem se sám z vlastní zkušenosti přesvědčil: Beránek je hoden docela všeho v nás a z nás, je víc, než všechny myslitelné životní jistoty a zadní vrátka. Janovy vztahy k lidem s věkem neodumírají, ale zrají: Píše-li dopis, tedy doslova něžně. Musí-li pokárat, tedy s něžností (nemyslitelnou například u Pavla) A právě proto se jeho evangelium (ať už je zapsal sám či někdo z jeho nejbližších) znovu a znovu obírá pojmy láska, vzkříšení, život, pravda. Pravda je mu sjednocení se Životem, protože život je přece jen tam, kde je Duch, poslaný týmž Ježíšem, který je navěky živ. Chce všechny přesvědčit, že správnou cestou (pro všechny schůdnou) k pravdě je cesta Magdalenina - milovat ne méně než k sebezapomenutí a sebepřekročení. Jen něčím tak člověka plně angažujícím jako je jeho přirozená schopnost milovat - jen tím se člověk stává schopným žít navždy v jednotě se Zmrtvýchvstalým.

Právě jen díky Janově svědectví můžeme vytušit za jinak mnohem podrobnějšími zprávami synoptiků, kdo byl - a především kdo je skutečný Ježíš, který zemřel a přesto je živ. Právě z Janovy interpretace pramení velikonoční radost církve - Ježíš je opravdu cestou přístupnou i nám i všem po nás. Jan ukazuje, že nemá smysl ptát se, jak se to "opravdu" stalo, ale že o všem rozhoduje s konečnou platností úsilí svůj život s Ježíšem sjednotit. Právě to učiní takové sjednocení pravdou, skutečností.

A tak rozhodla - jak se zdá - o našich dvoutisíciletých dějinách i ona prostá lidská solidarita s ženou, které zabili syna. Láska totiž je to, co v lidském světě nemusí zemřít ani v takových situacích, kdy umírá i ideologie. Jestliže víra otevírá bránu - a víra je darem, nikoli přirozenou výbavou - pak láska, lidská láska je klíčem, prosbou, jakoby svátostí víry.

Apoštolův jmenovec doktor Johánek z Pomuku se svému vzoru v mnohém nepodobal. Církev se ve světě za těch 13 století mezi životy obou důkladně zabydlila: Byla si už jista svými články víry i společenským postavením. Johánek jako prelát zdá se nijak nevybočoval z řady - úřadoval jako jiní a vymáhal církevními tresty své soukromé dluhy stejně jako všichni slušní preláti tehdy. Rozhodně nepatřil k těm, kteří by riskovali hledání nových cest nebo nových interpretací evangelia.

Ale přišla chvíle, kdy se ocitl jakoby v Janově pozici pod křížem: Bylo třeba lidsky věrně stát za člověkem, který se stal obtížným těm nejmocnějším, a to bez nejmenší šance vyhrát: I Johánek se tímto zásadním rozhodnutím vzdává nejen všech společenských pozic, svého zajištění, ale i počestného způsobu smrti. V katově sklepě ztrácí smysl fráze, tam obstojí jen pravda, Janova a tedy i Ježíšova pravda.

Vůbec nevadilo, že generální vikář už nedostal příležitost prokázat životem, že s Kristem se nejen umírá, ale také vstává k životu popravdě plodnému. V Kristových očích to zřejmě není nutné - vždyť Ježíš nepotřebuje nic vyšetřovat, nepřišel soudit, on své dobře rozpoznává.

Pochopí-li kdo celou duší i tělem, že Beránek je hoden všeho, co jsme dosud měli a na čem si zakládali, a že Bůh se opravdu vtělil, že jej opravdu potkáváme ve svých potřebných "bližních", pak našel tu Cestu, o které mluví ze své zkušenosti Jan; pak už pravdu jen nevyznává, ale činí; pak už je zralý pro vzkříšení, začal už svou věčnost. Láska totiž zůstává věčně mladá, je podílem na životě Vtěleného, Ukřižovaného a Vzkříšeného.

Prostírat stůl slova božího

Představa, že budou doopravdy kázat před shromážděnými věřícími je pro některé zlou můrou, pro jiné je zase dávno vytouženým snem. Obě tyto krajnosti jsou naivní a plodí je povolání nezralé. Jáhen je Kristem i církví pověřen, aby se spolupodílel při prostírání stolu slova božího. Ne méně, ne více.

Boží slovo: jedná, je tělem, tvoří nové

Někteří používají jako synonymum pro pojem „kázání“ nebo „homilie“ sousloví „boží slovo“. Domnívají se asi, že cokoli se od oltáře řekne, musí milý Bůh vzít za své a proměnit to ve své slovo. A tak se na takovou službu božím slovem ani nepřipravují, jejich posluchači prý musejí být vděčni a jen vděčni, oni sami pak bývají náramně hrdí na takové postavení. Něco takového je ovšem právě jen projev infantilní formace. Podobně si hrají - právě jen hrají - malé děti na tatínka a maminku.

Slovo boží má totiž docela jiné vlastnosti než zcela shodně znějící slovo člověka. Také lidské slovo je mocné; člověk např. svým slovem poroučí, napravuje, podepírá, laská, vysvětluje. Bůh docela stejným slovníkem pomocí týchž výrazů dosáhne všeho toho, co člověk, ale ještě čehosi velmi významného navíc: Boží slovo křísí mrtvé, uzdravuje slepé a malomocné. Bůh totiž svým slovem tvoří i to zcela nové; Bůh slovem jedná; boží slovo je činem, dokonce se stává tělem.

Moc slova

Nechci ovšem vzbudit dojem, jako kdyby boží slovo mělo být jakýmsi kouzelnickým zaříkadlem, kterého se někteří pozemšťané zmocnili buď vyvolením, svěcením, magií nebo i profesionální lstí. Božskost takového slova je v tom, že zůstane od Boha neoddělitelné: "Verbum erat apud Deum, Deus erat verbum".

Kde jedná boží slovo, jedná Bůh. Nikoli Bůh donucený nějakou bílou magií; jedná tu Bůh jako vždy svobodný a jedná proto, že sám chce. Není povinen člověku ani slovem, ani jeho mocí; Duch vane, kde chce.

Rozdělovatel

Podle Písma nejen Kristus Ježíš, ale i starozákonní prorok a také učedníci Petr a Pavel dokázali vzkřísit mrtvé. Tedy z milosti boží může disponovat slovem božím i člověk. Ne každý však unese tuto milostivou možnost; mnoho božích slov "padá pod stůl", řečeno s knihou Samuelovou.

Stát se rozdělovatelem božího slova znamená žít v boží blízkosti natolik, že boží slovo rezonuje v srdci toho, kdo pro ně s pokornou touhou přichází. „Přijdeme a učiníme si u něho příbytek“, slibuje Ježíš takovým v evangeliu Janově. Takovému stavu se říká klasickým slovem „milost“.

Stav milosti je to příznivé prostředí, kde se božímu slovu daří ze strany člověka dobře a přejně, kde mu nehrozí znásilnění, překroucení či zneužití.

Svěcení nikomu a o nikom negarantuje, že v takovém stavu plodné milosti zůstane. Každý z nás už přece slyšel z úst kompetentních nejen homilie úctyhodné, ale také úplné žvásty. Milost svěcení není pojišťovnou. (A milost také nikoho nenaučí automaticky umění komunikovat srozumitelně.) Spíš nabízí pomoc těm, kteří jsou odhodláni zůstat božímu slovu věrní. Člověk totiž boží slovo nevyrábí, ani jeho kvalitu nevylepší. Člověk dokáže svým svéhlavým nebo pyšným přičiněním živé boží slovo pohřbít - podobně jako to dokázala kdysi velerada. Vypadne-li kdo z role služebné a pokusí se slovu panovat, snadno pak dokáže Ducha uhášet, slovo boží odzbrojit a „nechat spadnout pod stůl“.

Stůl slova i stůl chleba zpřítomňuje

Bůh Hospodin už od počátku dějin církve chce svým mocným slovem pohostit všechny, které pozval k hostině Beránka, k eucharistii. Toto pozvání k hodům nad božím slovem je neméně milostivé, než pozvání k hostině s eucharistickými způsobami. Obojím se totiž děje totéž a zároveň i blahodárně jinakou formou. Děje se to, po čem člověk v hlubinách prahne: Kristova toužená přítomnost se stává přítomností skutečnou, přítomností mocnou, přítomností hnětoucí dějiny spásy i samotná lidská srdce do podoby, kterou vyžaduje ono Kaboth Jahve, připomínané Písmem.

Slovo ohroženo nemocemi

Boží slovo ovšem není jen jakýmsi nástrojem zpřítomnění. To slovo má sloužit jako hojivé, otevírající, osvobozující. Povolání sloužit takovým slovem je zajisté povoláním vzrušujícím. Nicméně vše - i toto povolání - dřív nebo později zevšední. To je velmi nebezpečný stav: Také Ezauovi se prvorozenství stalo výsadou tak samozřejmou, domněle zajištěnou a posléze i všední , že je nakonec prohospodařil pod nepatrným tlakem mlsné chuti na čočku. Ostatně ženatí mezi vámi vědí moc dobře, jak se původně žhavé vztahy dvou mladých srdcí s dobou mění; kdysi jste si oba přáli, aby vaše čerstvá láska trvala s veškerou vroucností věčně... Zevšednit může docela vše.

Chcete-li, aby vaše promluvy zůstaly i po létech aspoň z větší části slovem božím a ne pouze slovem vzdělance, profesionála nebo dokonce kramáře slov, je třeba tomuto mocnému božímu dílu trpělivě znovu a znovu upravovat cesty: křivé napravovat, rokliny zasypat nebo překlenout; pak po nich přichází i král slávy. Právě hrdost našeho já, ctibažnost, svévolnost a potřeba sebeprosazení jsou nebezpečnými propastmi v cestě mezi Bohem a adresáty jeho slova. Jste povoláni jako služebníci slova, nikoli jeho prodavači. Slovo, ne řečník má panovat nad posluchačstvem. Slovo, ne řečník má určovat, co je v dané chvíli dílu hlásání prospěšnější.

Neradno podceňovat poučení dvou tisíciletí církevních dějin: Vždy byli mezi božím lidem tací, kteří božímu slovu raději panovali: vtěsnávali je do svých filosofických nebo teologických systémů, nepohodlné nároky takového slova prostě cenzurovali, překrucovali podle své libovůle, kanalizovali do ztracena nebo jako vodu na své vlastní samolibé mlýny. Podobně jako kdysi Pavlovi Korinťané nechtějí rozlišit boží od lidského. Jistě právem aplikujeme analogicky Pavlovo varování i na hostinu nad božím slovem. Nikdo by neměl zapomínat, že tím zvoucím hostitelem není kněz či jáhen, ale Pán; ten zve svůj milý boží lid na slovo boží, nikoli na rétoriku marnivých.

Sláva i okno do srdce

Povolání hlásat boží slovo je čest a sláva. Ale i svého druhu kříž. Takové poslání totiž zároveň funguje jako okno do srdce hlasatele. Do srdce apoštola Pavla, anebo také do srdce proroka Jonáše. Bezpečně prozradí, jak hluboce je zabydlena pravda v samotném hlasateli, prozrazuje o něm, jak dalece on sám věří a důvěřuje tomu, koho má zpřítomnit a vytvořit pro jeho dílo vhodné jeviště.

Na tuto problematickou, nicméně veledůležitou hostinu slova je zván i každý z vás. Jako hodovník, ale také jako služebník, který smí druhým hodovníkům přitom posloužit. Obě role před vámi už na svém těle osvědčili mnozí, cesta je to schůdná. Ne však bez nebezpečí, jak ukázal neopravitelný pád jednoho z Kristových přímých vyvolenců, Judy z Kariothu.

Sir 39, 8-14; Mt 16, 13-19

(1992)

Text znáte důvěrně; dovolím si upozornit na souvislost patrnou až při konfrontaci obou dnešních lekcí. Při prvním povrchním čtení (i já jsem tomu zpočátku tak rozuměl) jako by dnešní liturgie chválila moudrost, tu moudrost, která činí lidi úspěšnými. Ten text ovšem chválí výslovně tu moudrost, kterou dal Bůh. Ne každá moudrost pochází z Boha. Evangelium v dnešním úryvku dialogu Ježíše a Petra totiž připomíná, jakou zvláštní moudrost si žádá věc božího království.

Co bude podle Ježíše rozhodující pro budoucí Petrovu roli - být oporou „těch ostatních“? Ježíš tu roli později ještě podmíní Petrovým obrácením; dnešní úryvek však naznačuje, že Šimon dokázal prvý krok pro obrácení nutný: otevřít se Božímu zjevení.

Zjevením nemyslím jakýsi seznam pravd, ani nějaké naukové finesy. Víme s jistotou, že Petrovo krédo bylo tehdy mnohem jednodušší než je naše dnešní, formule vyznání víry měla v dobách apoštolů doslova pár vět. Jejich víra však musela být a byla přinejmenším tak spolehlivá a mocná, jako je víra dnešních křesťanů Pánu oddaných. Jde o to, jakou ta víra má nosnost, co unese. A to právě těsně souvisí s uměním zůstat otevřen zjevení.

Dobře to demonstruje Petrovo vyznání víry v mesiáše. Víra v mesiáše nebyla tehdy ničím zvláštním, mesiáše vyhlížel a nacházel kdekdo. Ale jen málokdo dokázal na takovou víru zavěsit celou tíhu své praktické existence. Tak třeba učenci kolem chrámu v podání evangelistů moc dobře věděli v době narození Páně, co naznačuje Písmo o mesiáši. Přesto sami do Betléma nevyšli; jejich „víra božímu slovu“ byla spíš ideologií než vírou získávající lidské srdce.

Také desítky let poté bylo snadné naletět nějaké vzrušující zprávě, ale nesnadné uvěřit a odevzdat se radikálně nové situaci. Vždyť ta myšlenka, že právě tenhle Galilejec Ježíš je mesiášem tedy Bohem pomazaným, ta byla zcela bláznivá. Na Ježíšovi vůbec nebylo takové pomazání znát - a nikdo z lidí by nemohl podat svědectví, že se něco takového tehdy a tehdy stalo, byl tam ten a ten. Jistě, Ježíš dělal divy a znamení budící úžas. Ale jak dokazuje samo Písmo, nebyl tehdy zdaleka jediným divotvůrcem. To jenom nám, křesťanům odmalička, křesťanům odjakživa vyrůstajícím v rámci křesťanské kultury, připadá samozřejmé, že každý ze svědků takové události musel uvěřit v božství Ježíše. Divy dělal tehdy leckdo, a ne vždy jen podvodníci; také prorokovat uměl leckdo. Na Ježíšovi poznala víra cosi jiného: Ježíš sám byl božím zjevením, na Ježíšovi mohl i člověk porozumět, jak jedná neviditelný a nespočitatelný Bůh, jak vypadá milost. Ale takové porozumění se rodilo pomalu a s nesnázemi.

Snad právě tato schopnost porozumět zjevující se klíčové pravdě „Emanuel - Bůh je s námi a pro nás“ - předurčila Petra k tomu, aby byl později v dobách zlých oporou těm druhým. A to je podstata Petrova úkolu na zemi: být oporou, být skálou. Až se všichni ostatní budou otřásat, ohlížet se a hledat orientaci, až budou zmatení, až budou zastrašováni, tehdy musí promluvit někdo, kdo umí rozpoznat - ne svou moudrostí, ale svým pokorným nasloucháním Božímu hlasu - kde je záchrana. Ti zmatení se potřebují opřít o toho, který dovede rozpoznávat; jestliže ten jim řekne: „neboj se“, bude to slovo prorocké.

Takový člověk, který umí Bohu pokorně naslouchat a sám ve své nejistotě se opírat o jistotu Boží, ten teprve může svazovat a rozvazovat, aniž udělá v srdcích lidí víc škody než užitku. Ten může být oporou, jakou hledáme v jistotě domova.

Všichni potřebujeme domov, všichni potřebujeme místo, kde smíme být tím, kým jsme; doma můžeme odložit všechny ty povinné postoje, smíme být skleslí, smíme se radovat, smíme jásat vstříc. Takové domovy kdysi apoštolové pro následování Nazaretského opustili, ale člověk by neměl být odsouzen k trvalému bezdomoví. Někdy domov nepostrádáme, někdy však rozhodne o bytí nebo nebytí. Kdo jej chce pak narychlo zbudovat, bude zklamán. To tedy se stalo úkolem Petrovým (a po něm i trvalým úkolem všech autorit v církvi): měl být skálou chránící proti nejistotám všeho druhu právě ty, kteří bezelstně vyšli povoláni svým Pánem a nemají tedy své domovy zbudované. To přechodné bezdomoví není jen důsledkem celibátu; je to důsledek povolání za Kristem Ježíšem, který, jak známo, sám nevlastnil ani tu střechu nad hlavou. A všimněte si: pro tuto službu Petra nepředurčovaly jeho osobní charakterové či mravní vlastnosti, ale víra otevírající lidské srdce tak, aby mohl vejít zjevující se král slávy.

Zdá se, že církev si později navykla nabízet jiný typ pomoci či záchrany: raději bude vládnout, a lidu prý prostě zabrání být méně dobrým nebo zlým. Nastoupí prý na místo Kristovo a bude bdít nad doslovností formulací vyznání, nad jejich zkamenělými formami. Je pak k mání jen jistota moci, údajné přesily. A tak už potom potkáte biskupa jen s pontifikálními insigniemi. Církev už musí mít razítka. A musí mít své profousy a náhončí.

Dnes církev dá na to, na co dá svět. A podle toho vybírá své Petry; učené nebo aspoň učenlivé, neoblomné, diplomaty. Nikdo se v konkláve neptá po obrácení, nikdo se nezajímá, jestli se kandidát jen tak veze na víře svých předků, anebo zda víra kandidáta nese, anebo on nese svou vírou jiné. Ptají se, jaký poměr bude mít ke kurii, k té či oné mocnosti, k celibátu, k majetku. Zjišťují se mnohé důležité věci. Jenže mnohý dnešní bezprizorný marně vyhlíží skálu, na které by si chvilku odpočinul.

Možná, že je pak znamením doby, abychom se ujali každý a každá petrovské služby aspoň pro své nejbližší. Vždyť do každého z nás křest zasel také povolání pastýřské. Takové povolání chce moudrost, která se nefasuje na vysokých školách ani u církevního notáře. Chce to pokornou odvahu sdílet s bližními svou vlastní důvěru ve zjevujícího se Pána, odvahou být jim skálou, být pro ně tím, který rozpozná pro ty ostatní příchod Páně; kdo rozpozná, že kolem jde nikoliv nazaretský tesař, ale mesiáš. Že ten mesiáš nepřišel vyhladit ze světa potraty, AIDS či antikoncepční pilulky nebo ženitbu kněží, ale zachraňuje zjevováním své osobní důvěry v Abba. Papež je dnes příliš zaměstnán, nemá čas být skálou, musí reprezentovat církevní moc ve světě všelijakých mocí. Naše charisma po dlouhá léta spící by se tedy mělo probudit a petrovsky pomáhat těm, kdo potřebují rozpoznat pravou synovskou a pravou otcovskou lásku. Bližní to potřebují proto, že každý člověk občas potřebuje slyšet něco, co mu bylo včera ještě samozřejmé, ale dnes už - zdá se - nefunguje.

To je tedy také ona moudrost, o které byla řeč zpočátku - ta poněkud nenormální moudrost, která lidi nenafukuje, ani jim nedává do ruky moc nad druhými. Je to moudrost, která je prvotřídní oslavou boží. Tím se bude dít sláva boží, sláva toho ukřižovaného, který vůbec nebyl viděn jakožto mocný: bude mocně dosvědčován. Nazaretský nebyl nikdy svými současníky vnímán jako druhá božská osoba, ani ve svých mocných činech nebyl viděn jako Boží Syn. Jako božího Syna ho uměla vidět až víra. Této víře můžeme sloužit také my. Tím, že ten malinký ohníček, tu jiskřičku, která je v každém člověku nám blízkém, že ji budeme ochraňovat; že bude zaštítěna a podepřena, kolísá-li.

6. neděle velikonoční C

Letnice

(2016)

Sk 16, 9-15; Ž 67; Zj 21, 10.22 - 22,5; J 14, 23-29

Neděle povelikonoční nás vedou pradávnými stopami mystagogie čerstvě pokřtěných. Církevní obec resp. místní církev tehdy novokřtěnce odpovědně doprovázela houštinami otazníků, které čekají takového neofytu, když ve  zkušenostech všedních vztahů současného světa opadne jeho euforie z události křtu. Všichni známe třeba rozdíl osobního přilnutí k výpovědím, které nabízí dnešní žalm: ^„7Země vydala úrodu -- Bůh, náš Bůh, nám žehná. ⁸Ano, Bůh nám žehná.“ Jsou dny, kdy něco takového vyslovujeme s vděčností a přesvědčením, že to tak je. Ale jsou dny, kdy tenhle žalm recitujeme sice uctivě, ale spíš jako zbožnou mantru než jako své svědectví k věci.

Někteří z pokřtěných se v takové situaci znepokojeně ptají: co jsem udělal špatně? A nevsadil jsem na kulhavého koně? Unést takové chvíle i dny nejistoty vyžaduje lépe se orientovat v tajemstvích spásy. Proto mystagogie po křtu byla tak důležitá; a je důležitá dodnes, třebaže je v praxi církví jen zřídka k vidění.

Když např. Ježíš v dnešním příběhu řekne:“ Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám“, poslouchá se to dobře. Ale brzy dolehnou podobné otazníky. Zkušenost nás učí, že náš všední život má božsky pokojné chvíle jen zcela vyjímečně. Situace v našich rodinách například je a má být střetem vzájemně odlišných odpovědností muže a ženy, matky a otce. Ty dvě varianty lidského spolu představují jednu lidskou odpovědnost. Tak byl člověk stvořen – jako muž A žena. Jenže to vede k napětím a roztržkám v rodině samé. Jen málokoho z těch nepokojem trpících napadne, že Ježíš tu možná slibuje něco jiného, než bolavá duše ženy nebo muže momentálně vyprošuje. Že lékem není pokoj panující na hřbitově, ale dynamická jednota v různosti. Říká Ježíš jedním dechem: Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ježíš okusil toužený pokoj díky odvážnému odpuštění všem, kteří jej ukřižovali nebo se ho nezastali.

Janův Ježíš zrcadlí zkušenosti možná čtvrté generace těch, kteří se s nadějí vydali křtu, ale pak se museli naučit pokoře před tajemstvími spásy lidské bídy, všechno jako by bylo jinak. Proto Janův Ježíš v té souvislosti připomíná důležitou podmínku: Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo. Kdo mne nemiluje, nezachovává má slova. Na takové mysterium pokoje na způsob ukřižovaného přistoupí jen ten, kdo Ježíše má rád.

Dobře to ilustruje i dnešní úryvek ze Skutků apoštolů. Pavel se Silasem vyrazili na druhou misijní cestu s důkladně promyšleným itinerářem. Ale výsledek klopotného kazatelství vůbec neodpovídal očekávání. Ve Filipech to končilo dokonce bičováním a vězením. Marně se pokoušeli navázat nějaký kontakt s obcí; Mohli mluvit jen za branami města v houfci žen. Ženy Pavla a Silase aspoň vyslechly. Ovšem právě jen Lydie v tom zaslechla i něco osobně významného a nechala se pohnout k přátelskému vztahu a Duch v ní pak dílo evangelizace dokončil.

Proč jen Lydie? Všichni zakoušíme, že Boží příslib záchrany nefunguje jako dokonalý stroj, zmáčkneš správný knoflík a a vypadne potřebný boží dárek. Spíš tu občas spolupracuje jakási tajemná inteligence, která z možných šancí vybírá. Dnešní evangelium toho tajemného součinitele deklaruje. Je to sám Duch, tedy ten, který Ježíše vzkřísil z mrtvých. Ten ovšem vane kde a kdy chce. Nejen my dnes, ale už Nazaretský Ježíš trpěl drcen strachem v Getsemanech například. Říká-li tentýž Ježíš v dnešním úryvku: „Ať se vaše srdce nechvěje a není bázlivé“, odkrývá k tomu i něco z toho tajemství angažmá Ducha, našeho Zastánce: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“

Není ta podmínka laciná, ale ani přemrštěná. Vždyť to známe i z civilních zaměstnání. Práce nás živí i při vlažném vztahu k tomu oboru, stačí plnit povinnosti. Ovšem štěstí nabízí práce až tomu, kdo svůj obor miluje. Milovanému prostě důvěřujeme, a proto to funguje.

Každý racionálně založený člověk právem namítne spolu s apoštolem Tomášem: Taková víra či důvěra nebo láska může být nebezpečně naivní, možná dokonce infantilní. Zajisté, může. Ale naše zkušenost s s tvořivostí, s uměním- a domnívám se, že i s mezilidskou láskou - začíná implicitní odvahou důvěřovat třeba i naivně, ovšem s povinností tu důvěru nechat zkušenostmi dobrými i zlými dozrávat, až se ukáže plodnou. Plodná naděje, důvěra, víra už nemohou být infantilní, plodnost dosvědčuje spoluúčast Ducha. Právě takhle přece plní svoji roli i důvěra rodičů, pečujících o kojence, batole, školáka, pubescenta a třeba i Marnotratného syna.

Mk 9, 38-41

Nechodili s námi; důvěra a tolerance

Jana Miláčka jsme zvyklí považovat spíš za chlapce než za muže; je to (podle rozšířené pověry) ten, kdo stále dokola mluví o lásce, je tedy plný něžnosti. Jenže týž Jan se v naší perikopě domáhá povolení tvrdě vystoupit proti konkurenci silou a smést ji. To je situace mezi Ježíšovými učedníky všech dob vůbec ne řídká. Cítíme kupodivu nepřátelskou konkurenci tam, kde bychom měli vítat spolupracovníky na témže úhoru; kde bychom měli být vděčni, že pracuje ještě někdo s námi. Konkurence ovšem nemusí být jen ohrožení. Může být positivním stresorem. Jako negativní stresor a tedy jako cosi ohrožujícího vnímá své kolegy či spolupracovníky ten, kdo si sám není nijak jist svou vlastní rolí a svou legitimitou. To je jasné každému, kdo viděl zblízka nějaký totalitní režim: tam se vládne cenzurou, výběrem, umlčováním opozice.

Představme si tu scénu, kterou Marek uvádí: Kdosi pomohl jakémusi ubožákovi osvobodit se ze zlé moci. Nejenže pomohl, ale dokonce tak činil jménem Ježíšovým, nechtěl tedy ani tu slávu pro sebe, ale pro Ježíše. A žárliví Ježíšovi učedníci vyžadují pro takového pomocníka ne odměnu, ale trest: Nemá prý právo dělat dobro bez jejich dovolení. Absurdní? Jistě. Nikoli však ojedinělé; v církvi Kristově se takových horlivců za potrestání najde dodnes moc: Nechodili s námi, to je prý dostatečný důvod.

Současné katolictví je v lecčems také trochu takový absurdistán. I dnes se někde slouží, jinde zase jen poroučí; někde se uzdravuje a rozvazuje, jinde zase zraňuje a svazuje; vše prý pro čest a slávu boží. Děje se to nejen v našich diecézích, ale bohužel i v nich: Nechodil s námi, budiž proklet. Nesedával s námi na schůzích Pacem in terris, budiž zostuzen. Nepoužívá stejného kancionálu s námi, ať tedy se mu zakáže zpívat vůbec. Ten krátký příběh z Markova evangelia je bohužel charakteristický pro dějiny spásy dodnes ne méně než třeba vpád svatodušních charismat.

Přitom Ježíš říká pokojně: "Nevadí, že XY není vídán mezi mými učedníky; pokud není proti mně, já ho považuji za svého." Mnoho teoretiků i praktiků má na takový incident jiný názor a jiný recept: "Ať XY napřed dokáže, že nebude škodit našim oprávněným zájmům; my jsme tu dřív, máme nárok soudit a chránit své zájmy." Pro establišment je to recept nesporně chytřejší než ten Ježíšův. Jenže církev tu není pro výrobu příležitostí ke kariéře, je z vůle Krista určena ke službě tomuto světu.

V neplodnosti ekumenických "snah" nejde často o sjednocování, ale o málo skrývanou řevnivost. Také v nitrocírkevních zápasech nejde jen o jurisdikci, jak se předstírá. Nejde ani o pravověří, ani o jednotu autority. Tady jde o širokou církevní politiku, o image, o sebe-vědomí církevních instancí. I nám samotným se ovšem stává, že cítíme nepřítele tam, kde je ten člověk prostě jenom jiný než jsme my. Oč potom jde nám? Vším tím trpí blíženské vztahy, trpí tím věrohodnost církve, trpí tím věc Nazaretského, který byl nejen tolerantní, ale dokonce sjednocoval i neskrývané protiklady.

V Markově minipříběhu si najde i ten dobrý Jan příhodnou ideologii, která jej prý dispenzuje od obecného zákona lásky (láska jak známo nepodezřívá, ba nevykládá si ve zlém ani to, co už se stalo, natož aby nedůvěřivě malovala čerty na zeď!) Tohle umění dispenze od podstatného ve jménu čehosi okrajového, zato řádně "zdůvodněného" ovládají Ježíšovi učedníci odjakživa výtečně. I tohle se nám stává; a také na to najdeme vždycky dost zdůvodnění.

Chceme -li měnit toto své nezralé, panovačné a Kristu evangelií odcizující smýšlení, je třeba číst ten Ježíšův pokojný výrok mnohokrát; především je však nutno začít mu už konečně věřit: Kdo není proti mně, je se mnou...

Pochopitelně: ve skutečnosti to vůbec nemusí být pro nás bez rizika; a dlužno přiznat si, že tahle Ježíšova taktika nedopadne vždycky jen dobře. To věděl i Ježíš; jenže nechtěl vyloučit už předem možnost, že když někdo není se mnou teď, že se mnou bude. A také bral vážně, že rizika je třeba brát na sebe, nepřesouvat je na druhé; v tom je také naše služba společenství bližních. Zkrátka: pro Ježíše evangelií to znamená, že ten, kdo není s Ním, že ještě nezaslouží, aby se s ním jednalo jako s nepřítelem. Ježíš si tu velkorysost mohl dovolit: nebyl tu totiž pro sebe a pro svá práva nebo pro svůj prospěch, ale měl reprezentovat Otce, měl budovat jeho image. Také církev si klade takový cíl, ale není patrně jediný, jinak by byla podobně svobodná a tolerantní i ona.

Jenom doba velice nervózní, tedy svým způsobem nemocná, doba přetížená, protože nebezpečně Boha-prázdná vidí všude kolem sebe nepřátele. I my je kupodivu hledáme teď častěji než jindy; rozhodně častěji než před dvěma roky. Hledáme je v politice, hledáme je ve vlastních řadách. Hledáme je mezi představenými a představení je hledají mezi svými poddanými. Hledáme je mezi svými přáteli. Něco divného se děje také s božím slovem: nasloucháme mu, ale zní bezmocně, raději si nabrousíme nějaké nástroje své agresivity ve zbrojnicích církevního práva, z tradic, z ideologií moudrých lidí.

Možná by pořádně prořídly řady našich domnělých nepřátel, kdybychom se donutili následovat Ježíše i v jeho otevřeném hledí. Taková důvěra samozřejmě někdy bude i zklamaná; bude zklamávána tím častěji, čím velkorysejší bude. Nicméně právě tak se dívá na celou věc i Bůh sám, ujišťuje nás boží slovo. I Ježíš se tímto způsobem jaksi spálil. Ale přesto to slovo neopravil. V celku života se taková vstřícná velkorysost vyplatí, ukázala se pravdou, přinejmenším je v ní víc pravdy než v našem permanentním bojování.Pro semity píšící bibli je pravda to, co se osvědčí. Toto slovo se v životě jedince i v životě společenství církve skutečně osvědčilo. Říká se tím, že kdo se tímto pravidlem řídí, ten nebude litovat. A tak nevadí, když tu a tam to nevyjde. Tato pravda se Ježíšovi osvědčila. Navzdory jeho kříži. Snad právě kvůli jeho kříži.