Svět se nám zdá být nebezpečný, nepředvídatelný, manipulovaný cizímimocenskými zájmy (které se více či méně dobře maskují spravedlností, právem, náboženstvím a morálkou), bezohledný a odcizený. Cynicky bychom však mohli dodat, že právě takový se zdál i naším otcům, dědům a pradědům, takže tato nepředvídatelnost a nejistota je vlastně tím, co je na lidských dějinách předvídatelné a jisté. Když se dnes schyluje k válce v Iráku a možnái jinde, můžeme jen spekulovat, zda je lépe držet palce Saddámovi (chlapíkovi, který si v lecčem nezadá s Hitlerem) anebo stát po boku Bushovi mladšímu (o jehož problematických motivech si můžete přečíst například v rozhovoru s teologem Eugenem Drewermannem v tomto čísle Getseman). Není to tedy rozhodování mezi dobrem a zlem, ale spíše jen mezi zly různého druhu. Snad nepodstatnější však je vždy držet palce nevinným, na které padají bomby.

Max Weber, německý filozof přelomu 19. a 20. století, hovořil o dvou druzích etiky: etice přesvědčení (kdy se snažíme dělat to, co považujeme za správné, bez ohledu na následky) a etice odpovědnosti (kdy se činy posuzují výhradně podle jejich důsledků, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou z individuálního hlediska „dobré“ či „zlé“). Jako politický myslitel a politicky angažovaný člověk stranil Weber jednoznačně etice odpovědnosti. Z tohoto praktického, avšak nezastřeně machiavellistického stanoviska se může jednání států a státníků i v dnešních zmatcích jevit často jinak než těm, kdo protestují na ulicích a píší moralizující články. Ani etika odpovědnosti však podle mého názoru neřeší vše. Bez jisté míry altruismu a nepodmíněné mravní vážnosti by se svět zadrhnul, i kdyby byl plný „etikůodpovědnosti“. Moderní sociální vědy hovoří o problému kolektivní akce: některévšeobecně prospěšné aktivity, by se nemohly rozběhnout, kdyby každý z potenciálních účastníků myslel jen na maximalizaci svého prospěchu nebyl ochoten ustoupit. Proto varování Jana Konzala, který ve svém článku aktualizuje starozákonní příběh babylónské věže, není plané moralizování: jednota, soulad, pravdivost, schopnost společné řeči jsou hodnoty nejen mravní a náboženské, ale i svrchovaně praktické, a v krizových dobách obzvláště.

V čísle dále naleznete vzpomínku na zesnulého Miroslava Heryána. Do Getseman patří nejen proto, že Miroslav pro náš časopis napsal množství homilií a homiletických příprav, ale i pro jeho duchovní a přátelskou podporu naší redakce a celého českého ekumenického hnutí. U některých lidí mívám dojem, že s sebou, někde uvnitř své bytosti, nosí kousek žhoucí boží slávy a jasu a že toto světlo věčnosti je tak silné, že skrze ně prosvítá a můžeme ho občas zahlédnout i my ostatní kolem. Miroslav na první pohled vypadal jako obyčejný a obyčejně se chovající starý muž. Ale už na druhý pohled jsem u něho onen záblesk boží přítomnosti vycítil, spočívala na něm jasně a zřetelně jako šchina Jahve na lidu Izraele putujícím pouští. Je mi Miroslavovy smrti líto, protože jsem ho měl rád a protože nám bude chybět, ale vím, že on jenom odešel domů, tam, kde už beztak léta částí své bytosti žil.

A co dál? Ředitel Institutu ekumenických studií Martin Vaňáč referuje o situaci na Katolické teologické fakultě, studentka téhož institutu Jaroslava Hamšíková o slavné velehradské pouti r. 1985 a Pavel Hradilek o další starobylé anafoře. Hezké počtení!

Jan Konzal

Dlouho jsem si nemohl srovnat v hlavě, jak rozumět tomu, že Hospodina znepokojoval stav jednoty lidského rodu, a proto se preventivně pojistil tím, že jim zmátl jazyky. Říkal jsem si: Patrně ozvuk nějakého prastarého mýtu. Jenže tím se dál člověk nedostane. I mýtus má své poselství, proto jej některý z redaktorů postupně vznikající bible vůbec zahrnul mezi ostatní texty. To poselství nemůže být v příkrém rozporu s přáním Ježíše, aby všichni jedno byli, jak je uvádí Janovo evangelium. Až tváří v tvář dnešním sporům v OSN, v EU i v NATO začínám tušit, kam že to může mířit. Jestliže význam jména města Bábel lze prý tlumočit jako Brána nebes, pak bábelský zikkurrat měl význam boží cesty, kudy prostřednictvím královských rituálů proudila milost na město a lid. Tahle přímo „dálnice“ pro požehnání nebes tu začala existovat právě jako plod jednoty lidu Bábelu. Nedočkala se plných funkcí. To je možná důležitější hádanka. Nezbývá než jedno tajemství osvětlovat druhým a pořád dokola.

Dochází mi to, když před mýma očima taje jako sníh i skála jednoty té části světa, která ještě nedávno docela samozřejmě vyznávala takzvané západní hodnoty lidskosti. Hospodin s tím rozpadem jednoty nemá nic společného, z celého sporu o Irák je cítit člověčina na sto honů.

„Celá země byla jednotná v řeči i v činech“ – tak uvádí jedenáctá kapitola Genesis drama společnosti i jejího náboženství v Bábelu. Jednota dnešní Evropy se takto popsat nedá, a proto i demontáž jednoty národů a národních zájmů dosud požehnaně různých pokračuje méně viditelně. Na scénu vystoupil populismus a šerm polopravd, obchody s politickou kariérou a k tomu potřebnými volebními hlasy i s podporou průmyslových komplexů. Ale všichni se tváří jako ustaraní mírotvorci. Jenže každý bývalý Čechoslovák má vytříbený sluch, když se počestným jménem pacifismu mají přikrýt nahoty smluv typu Mnichov. Je tu při díle tatáž prastará zbraň proti jednotě společnosti jako kdysi u paty věže v Bábelu: Potřebuje-li kdo nějak zvrátit vývoj příliš slibný, rehabilituje lež.

Lež pak už není ve společenském povědomí politováníhodným selháním charakteru, ale „normálním“ výrobním prostředkem. Vlivní lidé dávají slovům cíleně jiný význam, který ovšem před druhými tají. Taková řeč už nekomunikuje, ale mlží, a tím šíří zmatek, ze kterého pak těží dobře připravení jednotlivci a skupiny. Mluví se o míru, a myslí se tím ve skutečnosti akutní snaha zajakési zajímavé výhody poskytnout čas násilníkovi, aby mohl udeřit efektivněji. Mluví se o šťastném vyřešení krize, a myslí se tím, že pacient sice operaci neplánovaně přežil, ale o jeho smrt a velkolepý pohřeb už je naštěstí postaráno jinak.

Lež a polopravda-pololež musí být válečné stroje vylepšované jistě staletou zkušeností. Dokáží destruovat od hradeb měst po ideály úplně vše. Funguje to naprosto universálně, na půdě politiky, vědy, umění i náboženství.

Bábel a jeho Věž stavěli podle bible potomci zbožného Noe. Svět dostal díky spravedlivému Noe po potopě nový morální kredit, a požehnaně se po generace rozvíjel, vypráví bible. Zbožnost tenkrát radila postavit v Bábelu zikkurrat, věž sloužící komunikaci mezi nebem a zemí. Stavěly se ostatně při každém velkém městě. Byla to investice neuvěřitelně pracná, ale lidé si rozuměli, a proto si dokázali pomáhat, a tak skutečně posouvali svá přání k vytčenému cíli. Ale pak došlo k rozpadu té nesporně všeobecně výhodné jednoty a dílo se pomalu ale neodvratně měnilo v ohromný nesmysl. Ani náhodou nešlo o blesk z čistého nebe. Ta posvátná věž v Bábelu nebyla zničena katastrofou, začala se rozpadat následkem rozpadu vzájemného porozumění. Tehdy ani dnes netřeba k tomu zásahu božího, dnes už je po mnoha katastrofách i apokalypsách známo, že boží děti si na přivolání úplně všech myslitelných pohrom stačí sami.

Mimochodem: Nepřipomíná to čtenáři naši situaci světa po pádu železné opony? Lidé si před deseti patnácti lety velkoryse odpouštěli, bratřili se, bujela euforie různého typu, dokonce i náboženstvím se otevírala sekularizovaná náruč. Dnes už to nefunguje. Dnes se neostýchá říci evropský státník, že sice je tu jasný závazek solidarity při obraně, ale on sám a s ním jeho národ přece smí mít jiný názor a smlouvu o solidaritě ignorovat…

Jak se do správně zahájené selanky evropského či euroatlantického soužití zakoření destrukční proces, který umí zbourat i svatyně národního zájmu? Někdo vás osloví; vy sice rozumíte každému slovu i každé gramatické vazbě, ale nerozumíte tomu, kdo vás oslovuje. Jeho jazyk je perfektní, ale jeho řeč degeneruje posluchače na přijímač akustického šumu. Hovoří to člověk? Čeká nějaké slovo od vás? Vyrábí informační smog? Loví posluchače lichotivou lží jako kdysi Evropan Afričany zrcátky nebo korálky? Nevím, nasloucháme. Neslyšíme lidskou řeč, jen zvuky lidské řeči podobné. Ovšem také chrochtání divočáků a štěkot strážních psů cvičených na uprchlíky. A také funění sviní šlapajících v perlách, kterých se prchající běženci musejí vzdávat na celém světě. Není divu: Když nám potom pískají, netančíme. Někdo se naštve, někdo ztrat odvahu, někdo upadne do deprese.

Dnes už prý nepotřebujeme NATO a nepotřebujeme prý sjednocenou Evropu. Spíš prý potřebujeme sice maličké, ale přece jen suverénní dvorky a dvorečky pro pár slepiček kolem jediného kohoutka dostatečně namyšleného. Jednota ostatně prý není žádná výhoda, je přece v národním zájmu uhájit pestrost folklóru a osobitost lidových nectností. Co výrok, to skvost. Populismus však chutná.

Ježíš se tomu bránil programově a radikálně: kenozí. Deklaroval tu metodu nahlas už v Betlémě. I on byl pokoušen, ale obstál, obstál i před Pilátem a před Herodem jako král. V tom je nemoc světa: do kenoze se nikomu nechce, a proto pokušení jsou až na výjimky nakonec silnější než lidská odolnost.

Babylonskou svatyni nekácejí různě formované jazyky nebo kulturní přístupy. Působí to řeč, která už zdegenerovala na nástroj kejklíře, už nekomunikuje, ale lidi vodí za nos a vzájemně popuzuje. A to nastane vždy, kdyse lžím všeho druhu a kalibru přiznává zásadnější význam než pravdě. Napálit bližního je v současné Evropě důležitější než abychom doopravdy vzájemně rozuměli svým smutkům, radostem, rozhořčení, jásotu, něze. K čemu pak takovým lidem zikkurraty? K čemu parlamenty, řečniště, stadiony pro slavení mší pod širým nebem? Odkojenci postmoderny se docela dobře obejdou bez toho všeho, třebaže ještě jejich rodičům to něco důležitého řeklo. Zájmy všeho druhu od hospodářsko politických po náboženské obhájí prý nejúčinněji lež. Lež universální: zbožná i bezbožná, diplomatická i drzá, lež pro diktátory i projejich otroky, lež rodičů a učitelů, politiků i kněží. Ostatně: Lež stokrát opakovaná se už stala pravdou, je už nevinná jako čerstvě křtěné nemluvně, tvrdíval prý prorok Adolfa Hitlera.

Padl zikkurrat v Bábelu, padl chrám v Jeruzalémě, padlo už mnoho chrámů. Hospodin tím neztratil nic, Bůh přece pro rodičku svého syna potřeboval jen stáj a na Sijón svobodně přišel a stejně svobodně odsud odešel. Lidé vždy ztratili nepopsatelně mnoho. Chrámy a církve potřebují lidé. Jen my sami důkladně doplatíme, pokud někde chybí. Ale pro dnešek, zdá se, už zase zní to varování svatopisců o příběhu věže kdesi v Babylonii a o narození krále Izraele v betlémském chlévě jako nesrozumitelné pohádky, jako křik prorokado pouště prázdné až po obzor. Nicméně: ani samotná Babylonie, natož Bábel ajeho Věž už dávno neexistují. Ale turisté tam jezdí. Betlém existuje dodnes aje turistickou i politickou atrakcí. Ale nechodí se tam učit kenosi. Není to poprvé a možná ani naposled, snad nás čeká ještě několik dalších stěhování národů. Kdo se odmítá poučit z dějin, bývá donucen prožít je znovu.

rozhovors Eugenem Drewermannem

Eugen Drewermann (1940) je pravděpodobně nejčtenější a nejdiskutovanější německý teolog. V letech 1979 až 1991 vyučoval dogmatiku na Katolické teologické fakultě v Paderbornu. Poté mu bylo odebráno církevní povolení vyučovat. O rok později byl suspendován z kněžského úřadu. Drewermann, který studoval rovněž psychoanalýzu, publikoval více než 70 knih a má vlastní psychoanalytickou praxi.

SPIEGEL: Pane Drewermanne, americký prezident George W. Bush používá často náboženské termíny: mluví o ose „zla“, o „křížové výpravě“ proti teroru. Po havárii kosmické lodi Columbia citoval proroka Izajáše, často uzavírá své projevy obratem: „Bůh chraň Ameriku“. Je Bush přesvědčivým křesťanem?

Drewermann: Jeho rétorika prozrazuje snahu přesvědčit veřejnost pomocí náboženských představ o jeho způsobu výkonu moci, zvláště o velkolepých možnostech křížové výpravy proti zlu.

SPIEGEL: Jaké důsledky má dělení lidstva na dobré a zlé?

Drewermann: Takové bipolární vnímání dějin je ideologicky mimořádněnebezpečné a z psychologického hlediska přímo zaslepené. Mýty perského dualismuse využívají ke zdůvodnění absolutní bezohlednosti. Copak nevidí, že všechno,co nazývá zlým, převzal dávno do své vlastní praxe?

SPIEGEL:Chcete snad srovnávat Saddáma Husajna a George W. Bushe?

Drewermann: Kdo bojuje proti terorismu tak jako Bush, znásobuje zlo. Američané by měli dát světu příklad efektivního odzbrojování a měli by to obrovské množství peněz, které investují do války, použít na boj proti příčinám války. Američané zredukovali své výdaje na potlačování chudoby ve světě přesně na 1,7 miliardy dolarů. To není ani tolik, co vydají za dva dny na armádu.

SPIEGEL: Zjevně tedy Bushe považujete spíše za zločince než za stoupence Ježíše z Nazareta.

Drewermann: Kdo z Nového zákona vyčetl povinnost k preventivní válce, kdo si bere z horského kázání legitimaci svévolně zabít statisíce lidí, buď křesťanství nepochopil, nebo se od něho na míle vzdaluje. Člověk nemůže jít přes mrtvoly, pokud chce kráčet po cestě Kristově.

SPIEGEL: Proč Bush přesto používá náboženský jazyk?

Drewermann: Jde o to získat hlasy části americké populace ovlivněné biblí. Ta je náboženským jazýčkem na vahách. Mezitím je také běžné stavět se jako prezident do pozice boží vyvolenosti. S tím souvisí i stylizace Spojených států jako „God´s own country“ („Boží vlastní země“). Žijí tam v klamné představě, že mají jako velký národ od Boha zvláštní misionářské poslání řídit osudy světa.

SPIEGEL: Pochází odtud intolerance americké vlády vůči německému postoji v iráckém konfliktu?

Drewermann: Bush přesouvá náboženský nárok absolutního postavení na mocenskopolitické, geostrategické a ekonomické cíle. Odtud jeho postoj: kdo není s námi, je proti nám. Do této souvislosti je třeba zařadit neuvěřitelnou pýchu, s níž Bush odmítl podat ruku spolkovému kancléři, který ho zrovna neposlouchá jako aportující pes. Takového šovinistického, zdánlivě náboženského spasitelného nároku se lze jen děsit.

SPIEGEL: Je možné tento postoj americké vlády vztahovat pouze na Bushe?

Drewermann: V jistém smyslu je Bush obětí duchovního postoje, který je velmi hluboce zakořeněn u evangelikálů, pravicových extremistů a fundamentalistů křesťanského ražení. Navíc se obklopil skupinou ministrů svého otce z doby války v Perském zálivu. Viceprezident Dick Cheney povýšil s ropnou společností Halliburton na velkododavatele Pentagonu, Colin Powell se sice jeví jako umírněný, ve skutečnosti ale nikdy nebyl jiný než podřízený aktuální moci. Condoleeza Riceová je vrcholně ctižádostivá dáma a nehlásá nic než válku. Paul Wolfowitz obšťastňuje svět představou, že válka v Iráku přinese celému světu blahobyt, demokracii a lidská práva.

SPIEGEL: Pokud u Bushe narůstají fundamentalistické postoje, jaká je jeho psyché (duše)?

Drewermann: Z psychoanalytického hlediska můžeme předpokládat, že se základní náboženský postoj řídí zvnitřněnými hodnotami rodičů. Bush senior už v první válce proti Iráku v roce 1991 prohlásil, že výsledkem války může být jen vítězství dobra. Toto vítězství dobra stálo v Iráku život více než 200 000 lidí a ze statisíců udělalo mrzáky. Politika embarga způsobila smrt více než milionu lidí. Jak může někdo používat slovo „dobrý“ tak hrůzným způsobem?

SPIEGEL: Chcete se vší vážností tvrdit, že Bushova politika ohledně Iráku je syntézou otcovského komplexu a náboženského fundamentalismu?

Drewermann: Náboženská složka se mohla propojit s ukončením jeho problémů s alkoholismem. Alkoholici kompenzují těžké komplexy méněcennosti - Bush byl léta považován za neschopného člena rodiny - drogou, oddaností a žoviálností. Když se poté alkoholismu zbaví, takzvaně se obrátí, snaží se dokonale naplňovat zvnitřněná měřítka svého Nadjá. Pro George W. splývá Bůh a vlastní otec do úkolu vést ještě větší a ještě lepší válku než jeho otec - s pomocí Otce v nebesích. To všechno je propojením individuální neurózy a falešné sociálně-psychologické představy: syndrom překonávání druhých a touha obšťastňovat svět.

SPIEGEL: Existuje naděje, že se prezident z tohoto zajetí osvobodí?

Drewermann: Muselo by se jednat s potenciálním protivníkem, s Irákem, a musela by se společně hledat východiska z krize. O to se pokoušejí Evropané. Ale Bush - jediný vlastník moudrosti a moci - to světu zakazuje. Je jako vycvičená mluvící loutka Pentagonu a ropného průmyslu.

SPIEGEL: Jednou jste označil válku jako nemoc. Leží ohnisko infekce ve Washingtonu nebo v Bagdádu?

Drewermann: Ohnisko infekce se nachází v každém, kdo věří, že může problémy vyřešit násilím. Válka je výsledkem šílené myšlenky, že si člověk může vybombardovat právo hlavněmi hrozivějších děl a účinnějšími raketovými systémy. Válka je selhání spravedlnosti vůči lidem.

SPIEGEL: Selhání, k němuž Saddám Husajn podstatným způsobem přispívá.

Drewermann: Irák nepředstavuje žádné skutečné nebezpečí. O vlastnictví atomových zbraní už nemluví ani Condoleeza Riceová, prostě proto, že to není pravda. Chemické zbraně mají podle informací Scotta Rittera, který až do roku 1998 prováděl zbrojní kontroly v Iráku, dobu rozpadu pět let. To znamená, že takové zásoby už neexistují. Leda, že by byly v dalších letech znovu vyrobeny za mimořádně přísného dohledu amerických kontrolorů. Pro to neexistuje žádný sebemenší důkaz. Američané sami tvrdili, že všechno, co se pohybuje na zemi, by mohli vidět - a zničit.

SPIEGEL: Odkud berete svůj optimistický názor? V Iráku je údajně ukryto 8500 litrů antraxu.

Drewermann: Sám Donald Rumsfeld v roce 1983 vybavil Irák původcem sněti slezinné, když chtěl vycvičit a poštvat Saddáma Husajna jako psa na řetězu proti iránským ajatolláhům. V sousedství Iráku mimochodem sotva existuje nějaký stát, který takovými prostředky nedisponuje.

SPIEGEL: To ale nedělá Irák lepším.

Drewermann: Někdo ale přece nemůže chtít jeden stát jednostranně odzbrojit, když sám v poměru jedna ku tisíci vlastní ve svém arzenálu všechnoto, co chce odstranit u druhého. Irák je ve srovnání s jinými vyzbrojenými státy jako krysa proti slonovi.

SPIEGEL: Nespatřujete rozdíl v tom, že Spojené státy americké jsou uspořádány demokraticky, ale v Iráku vládne diktátor?

Drewermann: Rozdíl je stále chatrnější. Ve Spojených státech si můžete moc koupit. S tím důsledkem, že Bush nyní musí hájit zájmy zbrojního a ropného průmyslu, kterými byl sponzorován. Ve Spojených státech tedy nemáme demokracii, ale spíše plutokracii. Volební boj je proto bezobsažná propagandistická show. Velká část Američanů se samotných prezidentských voleb neúčastní.

SPIEGEL: Od 11. září není většině Američanů lhostejná přinejmenším bezpečnostní politika.

Drewermann: Je to především strach, který vede Američany k tomu, aby se shlukovali za svým prezidentem. Už neexistují média, která by mohla americký národ objektivně informovat. Vláda je mezitím tak cynická, že chce média zahrnout do propagandistického vedení války.

SPIEGEL: Ještě ale existuje zaručená svoboda tisku.

Drewermann: Jen formálně. Ve skutečnosti zažívají svobodu tisku tak, že si média sotva všimnou dvaceti pěti tisíc lidí z amerického mírového hnutí, kteří demonstrují před Bílým domem proti válce. Kritické hlasy jako Gore Vidal, Noam Chomsky nebo Howard Zinn mohou psát nebo říkat co chtějí, ale nemají žádný ohlas v médiích. I v Německu je stále obtížnější otevřeně vyjadřovat kritické názory vůči válce, ačkoli se vláda vyslovila proti účasti na válce proti Iráku.

Rozhovor pro SPIEGEL ON LINE (11. 2. 2003) vedl Alexander Schwabe, z němčiny přeložil Tomáš Hartman

Den po smrti emeritního evangelického faráře Mgr. Miroslava Heryána jsme se sešli v ekumenické skupině Křesťané z Černošic, abychom děkovali Hospodinu za člověka, skrze kterého každý z nás byl v mnohém obdarován. Na závěr jsem požádal ostatní o svědectví, které by charakterizovalo tohoto mimořádného člověka. Následující řádky nejsou jen mou reflexí třináctileté spolupráce s Miroslavem Heryánem, ale i střípky zážitků ostatních členů skupiny, kteří znají Miroslava Heryána mnohem déle. Přesto je takto sestavená mozaika jeho osobnosti nutně neúplná a nepřesná.

Seznámení s Miroslavem Heryánem

Při jednom setkání občanského fóra v přeplněném sále hotelu Kazín v Černošicích počátkem prosince 1989 navrhl moderátor, že na Vánoce může být setkání OF s křesťany. V té době již existoval zárodek ekumenické skupiny. Hned po návratu domů jsem si řekl: jakmile dojím (setkání OF trvalo několik hodin), zajdu za kolegou z Církve bratrské a společně půjdeme za farářem Heryánem, abychom se pod jeho vedením této možnosti ujali. Ještě jsem nedojedl a tento kolega přišel k nám se stejným nápadem… Měli jsme odhodlání, ale nevěděli jsme, jak na to. Jak oslovit množství lidí, když jsme předtím o své víře nikdy veřejně nemluvili.

Miroslavem Heryánem jsme byli velmi vstřícně přijati. Následovalo několik dalších přípravných sejití. Začal jsem poznávat věrohodného Kristova služebníka. Sám spíše nenápadný, ale mající vysokou autoritu díky svým znalostem a zkušenostem. Obdivoval jsem schopnost týmové spolupráce, ekumenickou otevřenost, umění podat radostnou zvěst civilním jazykem. Miroslav Heryán požádal několik lidí o svědectví. Např. člověka, ze sboru, kterého všichni znali jako alkoholika a věděli, že přestal pít. Hovořil o své motivaci, o svém obrácení ke Kristu. Setkání bylo přesvědčivé… Pokračovalo formou ekumenických seminářů, každý měsíc (s výjimkou prázdnin) po deset let.

Civilní prostředí a spolupráce křesťanů různých církví pomáhala, že se zúčastňovali i lidé stojící mimo církve. Hledali jsme způsob, jak se při takovém uskupení lidí modlit, aby modlitba byla osobní a přitom se nikdo necítil nesvůj. Miroslav Heryán navrhl způsob starokřesťanské orace, která byla obnovena v luterství. Jednotliví účastníci mohou přednést své podněty k modlitbě. Předsedající je pak shrne v závěrečné modlitbě. Tím, že Miroslav Heryán dokázal lidem velmi dobře naslouchat, tím že dokázal jednotlivé podněty pospojovat, kultivovat je, přinášela modlitba dobré plody.

Farář radotínského sboru ČCE

Miroslav Heryán byl farářem radotínského sboru ČCE celkem 25 let. Nejprve v letech 1960-70, potom působil 10 let v Brně a znovu od roku 1980 až do roku 1995, kdy odešel do důchodu. V první polovině 90. let byl sbor příkladný. Fungovalo v něm několik skupin, které se pravidelně scházeli nad biblí a sdílením vlastních životů. Do služby sboru bylo zapojena řada laiků (např. učitelů nedělních škol, laických kazatelů). Při rodinných nedělích byla řada členů, včetně dětí, aktivně zapojena do slavení. Sbor byl schopen absorbovat i problémové lidi. Nebyl uzavřený sám pro sebe, angažoval sev ekuméně, v sociální práci, několik členů bylo zvoleno do obecních zastupitelstev.

K takovéto službě připravoval M. Heryán členy svého sboru již za totality, kdy jezdili získávat zkušenosti do Maďarska. Nějaké sváry ve sboru nebyly vidět, protože pokud se vyskytly, farář pomohl oběma stranám k usmíření. Sám musel nést jako svůj kříž odpor určité konzervativní části sboru, která nerada viděla jeho aktivity mimo sbor. Chtěla mít svého faráře pouze pro sebe. Nerada viděla, když se sbor otvíral hostům různých názorů. Tento postoj, při kterém je farář vykonavatelem vůle sboru (staršovstva) a ostatní jsou toho konzumenty, si v ničem nezadá s klerikalismem katolickým. M. Heryán byl však pokorným služebníkem i této části sboru.

Miroslav Heryán byl důkladně biblicky vzdělán. Zejména ve Starém zákoně byl bohatou studnicí vědomostí. Od počátku její existence se podílel na práci starozákonní komise ekumenického překladu bible. Rovněž všeobecné znalosti měl na velmi nadprůměrné úrovni. Miloval poezii, hudbu i další druhy umění. Své znalosti dokázal předávat obyčejným lidem, aniž by se nad ně stavěl. Dokonce ikdyž někdo z nás vyjádřil, jak se ukázalo, zcela nesmyslný názor, uvedl ho s láskou na pravou míru. Nebyl však pouze vykladačem, jehož by se slovo nedotklo. Sám jsem zažil jeho schopnost vyznání a obrácení, a byly to velmi silné okamžiky. Byl člověkem naslouchání, snažil se každému porozumět předtím, než se vyjádřil.

Sám o sobě příliš nemluvil. Měl pevný vztah k Bohu a ke své manželce, ale nejviditelnější bylo jeho nasazení pro druhé. Téměř neuměl nikomu odmítnout, sloužil až do roztrhání těla.

Ekumenik

Úcta ke každému člověku jej přirozeně přivedla k ekumeně. Angažoval se velmi rozmanitými způsoby. Počátkem osmdesátých let inicioval bytové ekumenické semináře, kterých se zúčastňovali např. i legendy české ekumeny „odspodu“ katolík Jan Dobrovolský či evangelík Jan Gottwald. Pro ekumenickou skupinu Křesťané z Černošic byl v tom nejlepším slova smyslu otcem. Přirozenou autoritou, o kterou jsme se mohli opřít. Byl tím, kdo zahlazoval šrámy, které jsme svou netaktností jiným způsobili. Zúčastňoval se programů připravovaných skupinou (semináře pro veřejnost, biblické hodiny), a to i když neměl aktivní roli. Zúčastňoval se i setkání samotné skupiny věnované sdílení a modlitbě.

Nezapomenutelná jsou slavení večeře Páně vždy na konci školního roku, často venku v přírodě na různých místech dolního Poberouní. Ať již na terase vysoko nad řekou, odkud je krásný rozhled na celé údolí, nebo pod stromy v údolí. Jsme ze čtyř církví a slavili jsme obvykle Limskou liturgii, které M. Heryán předsedal. Liturgie obsahovala detailní vyznání každého účastníka a tím byla poměrně dlouhá, ale nikdo nelitoval. Věděli jsme, že se děje cosi výjimečného, co dosud není v křesťanstvu obvyklé. M. Heryán říkal, že v 50. létech 20. stol. se křesťané různých církví spolu scházeli k modlitbě, byť s určitým vnitřním chvěním, protože to bylo zakázané. To umožnilo legalizaci takového chování tak, že je dnes dokonce doporučováno. Podobně ekumenickou večeři Páně dnes slavíme s vnitřním chvěním, s vědomím že jednota, kterou slavením demonstrujeme, je božím darem, kterým nedisponujeme. Společným slavením dáváme najevo, že církev mého bratra, mé sestry mi není lhostejná, že její starosti jsou i mými starostmi a její radosti i mými radostmi.

Umění být s evangelikály evangelikálem, s charismatiky charismatikem, s luterány luteránem předurčovalo M. Heryána k široké ekumeně. Přitom všechny tyto podoby byly pravdivé. Měl vysoký kredit u Církve bratrské, velmi těžce nesl rozdělení Jednoty bratrské, resp. vypuzení jejího středního proudu charismatiky. Sám charismatik poskytoval zázemí jedné z žen vypuzených charismatikem D. Drápalem. M. Heryán se angažoval i v „oficiální“ ekumeně. Byl předsedou Evangelické aliance v ČR, jedné z nejstarších ekumenických institucí, sdružujících několik evangelických církví.

Učitel

Potřeba vychovávat vzdělané laiky pro službu v jednotlivých sborech vedla ČCE ke zřízení Vyšší odborné školy biblické v Hradci Králové. M. Heryán byl prvním ředitelem. První léta zde společně se studenty několik dnův týdnu bydlel. Nejednalo se pouze o vzdělávání, ale o celkovou výchovu. Teologii nelze studovat bez vnitřního zaujetí, bez víry. Absolventi mají solidní biblické vzdělání. V posledních letech učil na Evangelikálním semináři Církve bratrské v Praze-Kyjích. Patřil i mezi ty, kteří vahou své osobnosti umožnili vznik Institutu ekumenických studií v Praze tím, že založili stejnojmenné občanské sdružení. Svými radami byl nenahraditelný zejména v prvním období, kdy institut narazil na odpor některých církevních kruhů.

Autor

Bibliografie Miroslava Heryána zahrnuje několik set drobných děl. Publikoval v Kostnických jiskrách, v Českém bratru. Citlivě otextoval řadu písní. Asi desítka z nich je zařazena v Evangelickém zpěvníku, mnohé si našly cestu i mimo tuto církev. Např. Pomoz mi, můj Pane nebo Díky za toto krásné ráno jsou dílem M. Heryána. Byl mnohaletým přispěvovatelem Getseman. Zpočátku poskytoval hotová kázání, později tvořil homiletické přípravy. Ve svých 75 letech byl schopen se potýkat s osobním počítačem a s taji editoru WordPerfect, který mu umožňoval psát hebrejsky. Getsemany poctivě četl a to i na smrtelné posteli. Jedním z posledních textů, kterými se zabýval, byl rozhovor s Jiřím Hanušem o průběhu a významu sekularizace z č. 12/2002.

Člověk jako každý jiný

Mirek rád psal básně, recitoval, hrál, sestavoval se svojí ženou hudebně-recitační pásma. V mládí se aktivně věnoval sportu – lyžování, fotbalu, atletice. V pozdějších letech, když chodil denně na nákup, si v trafice kupoval noviny a četl je vždy od sportovní přílohy. Prošel i sportovní stránky ostatních novin v trafice. Tato vášeň mi připomínala Josefa Zvěřinu, který klidně přerušil na dvě hodiny výuku systematické teologie, pokud v televizi probíhal hokejový či fotbalový zápas.

Mirek měl rád kultivovavý humor. Rád se smál: Vzpomínám, jak mu několikaminutový záchvat smíchu způsobila věta: „Byl jsem tak chudobný, že jsem neměl na boty, tak mě musela naše služka nosit na zádech do školy. “

Miroslav Heryán byl odvolán od své rozdělané práce a služby. Odešel však s odevzdaností Tomu, na kterého vsadil svůj život. Na pohřebním oznámení stály verše, které si sám vybral: S důvěrou očekávám Hospodinovo milosrdenství, jež nepomíjí, jeho slitování, jež nekončí. (Pláč 3, 21-22) Tvořily i základ kázání, kterým při pohřbu posloužil synodní senior ČCE Pavel Smetana. Účast velikého množství lidí napomohla překonat jinak morbidní prostředí strašnického krematoria.

Pavel Hradilek

 

Martin Vaňáč

Katolická teologická fakulta v Praze má od 17. února 2003 nového děkana. Na příští tři roky se jím stal čtyřiasedmdesátiletý prof. PhDr. Ludwig Armbruster, jezuitský kněz a filozof, který strávil téměř padesát let v exilu, především na katolické univerzitě v Tokiu. Byl zvolen akademickým senátem fakulty 31. ledna (získal 9 hlasů, jeho protikandidát prof. Miroslav Zedníček 3), zvolení potvrdila Kongregace pro katolickou výchovu 15. února a 17. února jej na slavnostním shromáždění uvedl do funkce rektor Univerzity Karlovy prof. Ing. Ivan Wilhelm.

Ve srovnání s nedůstojnými tahanicemi spojenými s volbami děkana KTF v minulosti proběhlo tentokrát vše rychle a bez větších komplikací (včetně veřejné prezentace obou kandidátů a jejich plánů zveřejněných na zasedání akademického senátu fakulty 24. ledna a na internetu). Zřejmě proto si průběh volby pochvalovali oba hlavní protagonisté změn na KTF, rektor univerzity Ivan Wilhelm a Velký kancléř fakulty, pražský arcibiskup Miloslav Vlk. Když si uvědomíme, že KTF má po dlouhé době nejasností a provizorií schválené svoje vnitřní předpisy (byly potvrzeny rozhodnutím akademického senátu UK ze dne 7. února 2003) nebo řádně zvolený akademický senát (volby proběhly 15. -16. listopadu 2002 a 9. prosince zrušilo MŠMT omezení jeho pravomocí z prosince 2001), pochopíme, proč arcibiskup 17. února hovořil o tom, že „dnešního dne je udělána tečka za problémy, které se s fakultou táhly skoro deset let“. Arcibiskup bezpochyby pocítil úlevu, neboť situaci na KTF v minulosti vnímal také jako svůj osobní neúspěch (v rozhovoru pro Respekt 3. září 2001 hovořil o „velké prohře a selhání“).

Probíhá však skutečně na KTF vše bez problémů? Je na místě se domnívat, že problémy fakulty jsou již zcela vyřešené? Domnívám se, že ne. Například otázka personální: tři ze čtyř osob, které byly na zasedání vědecké rady 20. března 2002 jmenovitě zmíněny, že nesou „objektivní zodpovědnost“ za stav fakulty, zde nejen jsou, ale jejich působení na KTF je přinejmenším pozoruhodné.

Volba nového děkana, spojená s navrácením jeho pravomocí, byla umožněna odstoupením prof. ThDr. Jaroslava V. Polce, který svou rezignaci oznámil dopisem rektorovi z 11. prosince s výslovnou zmínkou, že tak činí „veden čistým svědomím, dobrovolně a ne z donucení, pro dobro pokoje a církve“. Ve skutečnosti od rozhodnutí MŠMT z roku 2001 byla většina jeho pravomocí převedena na rektora, kterému slíbil, že po volbě nového akademického senátu odstoupí. Novému senátu však podle zápisu ze zasedání ze dne 6. prosince oznámil svoji ochotu zůstat děkanem až do vypršení mandátu (tj. do prosince 2003), na což reagovalo usnesení, ve kterém senát vyslovil odhodlání prof. Polce odvolat, pokud sám neodstoupí. Návrh studentského zástupce v senátu ze dne 20. prosince, aby bylo odstupujícímu děkanovi vyjádřeno poděkování, byl zamítnut s odůvodněním, že to dobré, co děkan vykonal, bylo pouze částečným plněním jeho povinností a že za žalostný stav, do kterého se fakulta dostala, nese děkan objektivní zodpovědnost.

Tajemné mlčení provází rovněž působení prof. ThDr. Jana Matějky. Potkat jej na KTF není jednoduché, v podstatě již nepřednáší, přestože je stále zaměstnancem univerzity. Na přímý dotaz ohledně jeho budoucího působení na fakultě reagovali oba kandidáti na děkana na zasedání akademického senátu dne 24. ledna vyhýbavě. Arcibiskup sice konstatoval, že mu prof. Matějka slíbil, že odstoupí, ale bližší informace údajně nemá.

Velkou publicitu má naopak kauza prof. ThDr. Václava Wolfa. V květnu 2002 mu arcibiskup odebral kanonickou misi, proti čemuž se prof. Wolf odvolal. Teprve 3. února 2003 byla zveřejněna informace, že vatikánská Kongregace pro katolickou výchovu odejmutí kanonické mise potvrdila. Prof. Wolf se údajně chce nadále hájit soudní cestou. Přestože se potvrzuje, že prof. Wolf zřejmě skutečně odmítá všechny příslušné autority a že jeho dřívější odvolávání se na „pověření z Říma“ bylo jen ideologickým argumentem, situaci na KTF to nijak nezjednodušuje. Nadále zůstává zaměstnancem univerzity, ačkoliv již od loňského letního semestru prakticky nevyučuje. Důsledkem odebrání kanonické mise k vyučování katolické teologie totiž není a nemůže být automatické ukončení pracovního poměru na státní univerzitě. Opakuje se tak situace z první republiky, kdy odebrání kanonické mise Vojtěchu Šandovi vedlo po třech letech složitých jednání ke kompromisu, podle něhož nominálně zůstal řádným profesorem teologické fakulty s trvalou placenou studijní dovolenou a zároveň vyučoval na filozofické fakultě bezplatně jako soukromý docent semitských jazyků. Je otázkou, zda problematiku kanonických misí v budoucnosti vyřeší ratifikace Smlouvy mezi Českou republikou a Svatým stolcem o úpravě vzájemných vztahů parlamentem ČR. Ve smlouvě se konstatuje:„Církevní akademičtí pracovníci vyučující na veřejných vysokých školách katolické náboženství musí mít souhlas příslušné církevní autority. Odejmutí tohoto souhlasu znamená ztrátu pověření příslušného církevního akademického pracovníka k vyučování katolického náboženství. “ (čl. 11, odst. 4).

Domnívám se, že zmíněné případy sice již nepředstavují současné hlavní problémy fakulty, ale jejich vyřešení by zřejmě mělo být jedním z prvních úkolů nového děkana.Ve svém nástupním projevu například uvedl, že fakulta „stojí jako popelka v koutě, když se rozdělují finanční prostředky“. To však předpokládá, že fakulta bude s finančními prostředky nakládat co nejefektivněji. Působení-nepůsobení tří profesorů mi jako efektivní nepřipadá, zvlášť když vědecká činnost dvou z nich (Wolf, Matějka) je prakticky nulová. Na ustavujícím zasedání akademického senátu KTF dne 29. listopadu 2002 přitom rektor zdůraznil, že nyní je třeba, aby fakulta začala vydávat plody vědecké práce a důstojně se tak zařadila mezi ostatní fakulty univerzity. To by měl mít nový děkan na paměti, přestože ve svém úvodním projevu reformy na KTF zasadildo širšího kontextu všeobecné krize Humboldtova ideálu univerzitního vzdělání, tj. představy, že univerzita by měla být místem, kde se studentům poskytuje příležitost účastnit se vědeckého výzkumu svých profesorů a při tom vyrůstat ve vzdělané občany. Podle mého i dosažení tohoto ideálu by pro fakultu bylo velkýmúspěchem. Nový děkan se nechce vracet „k osvícenskému pragmatismu fakulty jako přípravné školy k vykonávání farářského povolání“. Výchova podle jeho slov zůstává úkolem kněžského semináře: „z fakulty by měli vycházet vzdělaní občané, schopní sloužit svým bližním jak v kněžském a řeholním povolání, tak jako angažovaní laici a laičky. “

Nezbývá než doufat, že se novému děkanovi podaří zrealizovat nejen jeho představy o poslání fakulty, ale třeba i avizovanou a tolik potřebnou spolupráci s dalšími teologickými fakultami na univerzitě. Neobejde se však bez obnovení atmosféry důvěry na fakultě, schopných spolupracovníků a podpory celé akademické obce.

Jak režim zasahoval do života věřících v 80. letech? Jaká byla situace v církvi a postavení věřících ve společnosti v polovině 80. let u nás? Co znamenala velehradská pouť v r. 1985 v životě katolické církve a jaký vliv měla na celou společnost? Tato sonda do posledních let minulého režimu se snaží na tyto otázky odpovědět. Snažím se v ní podat jeden z fenoménů v československé společnosti 80. let, které ve svých důsledcích nakonec vedly k pádu režimu. Těm, kteří atmosféru minulého režimu neměli čas příliš nasát, může posloužit k lepšímu pochopení doby. Přijměte ji jako další střípek do mozaiky.

Širší souvislosti tématu

Jaké mezinárodní události měly vliv na situaci v Československu v polovině 80. let? Z politického hlediska končí období détente, tedy politika uvolňování napětí mezi bloky bipolárního světa^[1] a naopak se zostřují vztahy mezi nimi. Závěry Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) z roku 1975, usilující o zabezpečení míru v Evropě, hospodářské spolupráci a rozvoji lidských práv, hrály i v období následujícím velkou roli, zejména díky třetímu bodu o lidských právech. Tzv. helsinské závazky měly přímý vliv na aktivitu opozičních skupin u nás (Charta 77, Československý helsinský výbor 1988, VONS) a ukázaly se jako cesta k ovlivňování komunistické politiky, a to i vůči církvím.

Totalitní nároky státu na jedince v duchu marxisticko-leninské ideologie dusily svobodu vyznání a státní aparát disponoval celým arzenálem opatření, jak náboženské projevy potlačovat. Výsledkem a spontánní reakcí věřících bylo zvýšení aktivit, které nebyly pod kontrolou státu, a snahou vymanit se z pod jeho kontroly.

Už od konce 70. let státní aparát zaznamenává vzrůst hnutí laického apoštolátu, zejména mezi katolickou mládeží a inteligencí, dále monitoruje akce jako schůzky na farách, výlety, letní tábory, sportovní akce a s nelibostí hodnotí vysílání Rádia Vatikán a jeho pořady nejen pro mládež. ^[2] Rok 1983 je ve znamení nového jaderného napětí v Evropě a oboustranného přísunu jaderných raket do střední Evropy. Reakcí režimu byla socialistická mírová propaganda, která se odrazila i v chystané velehradské pouti 1985.

Československo-vatikánská jednání

V jaké situaci je katolická církev v Československu do poloviny 80. let? Novýkurz ve východní politice Vatikánu byl nastoupen pontifikátem Jana Pavla II. odroku 1978 (16. 10. ) a znamená odklon od politiky „malých krůčků“ Pavla VI. (1963-1978)vůči socialistickým zemím. Papež z východního bloku se netajil snahoupomoci situaci církvi a věřícím ve státech se socialistickým zřízením, která pramenila z jeho vlastních zkušeností ze života pod komunistickým útlakem. V rámci československo-vatikánských jednání se objevuje snaha řešit globální otázky náboženských svobod, které byly z valné většiny odmítnuty a jednání se dál omezovalo jen na tato témata: obsazení vakantních diecézí, tajná církev, emigrace a SKD PiT.

Nejvýraznější spory v jednání se týkaly SKD PiT – Sdružení katolického duchovenstva Pacem in terris, tedy sdružení k režimu loajálních duchovních, jehož aktivity byly podporované státem. Vatikánská strana se zásadně stavěla proti jakémukoliv kněžskému hnutí uvnitř církve, protože církev rozděluje, a duchovním se má umožnit věnovat se pouze duchovenské činnosti a nemají být nuceni k aktivní politické činnosti. Tento spor byl vyhrocen v roce1982 papežským dekretem Prohlášení Posvátné kongregace pro klérus o určitých sdruženích a hnutích zakázaných kléru (Quidam episcopi), ve kterém se zdůrazňuje neslučitelnost duchovenské služby s členstvím v kněžské skupině s politickými cíly, ať už zjevně či skrytě, i když se navenek deklarují jako podporující humanitní ideály. V dalších jednáních byl zákaz konkrétně vztažen na SKD PiT. ^[3]

Moc na toreagovala aktivitami proti šíření povědomí o tomto dekretu, což se jí nepodařilo. Byl přijat soubor opatření vůči kardinálovi pro jeho „aktivní rozpracovávání“ – od zpochybňování jeho rozhodnutí údajnou přestárlostí a poruchami paměti až k jeho faktické izolaci, ostentativnímu přehlížení a celkovému paralyzování jeho vlivu. Dále vyvíjela moc zvýšenou aktivitu vůči podzemní církvi (domovní prohlídky, vznesená obvinění) zaměřená také na zásah proti vyšší míře propojení legální a podzemní církve.

Faktor, který měl přímý vliv na celkovou atmosféru velehradské slavnosti u příležitosti 1100. výročí smrti sv. Metoděje, bylo Tomáškovo pozvání papeže do Československa nachystané velehradské slavnosti 1985. Papež vyjádřil touhu na velehradské slavnosti přicestovat. Kardinálovou nepříjemnou povinností bylo o tom informovat předsednictvo vlády. Na podporu pozvání papeže se rozběhla podpisová akce. ^[4] Státnímoc prováděla zastrašovací akce a diskriminační opatření a jak uvádí Benda až „fyzické mučení několika aktivistů, kteří měli prozradit ,nitkyspiknutí‘“ ^[5]. Papežova účast byla prohlášena za nežádoucí a pokud by kardinál na pozvání trval, hrozilo přerušení kontaktů s Vatikánem. Na slavnosti byla představiteli vlády umožněna účast kard.  Agostina Casaroliho, která se měla obejít bez jednání.

Politický aspekt pouti

Na zasedání sekretariátu ÚV KSČ byl přijat souhrn opatření k jubilejnímu roku a oslavám, zvláště k tradiční velehradské pouti počátkem července. Panovala shoda o kombinaci administrativních opatření, ideologického zneužití shromáždění, vložení vlastního obsahu do události a prorežimní propagandy. Dokument ale unikl na veřejnost a byla mu dána publicita v samizdatu a v zahraničí. Na něj pak kardinál Tomášek reagoval protestním dopisem prezidentu republiky a dalším institucím. I když byl ministrem Klusákem přesvědčován, že jde o podvrh, celá kampaň v tisku osprávné interpretaci významu soluňských bratří svědčila o autenticitě.

Zaslaný apoštolský list papeže, adresovaný duchovenstvu se záměrem ho přečíst na kněžské pouti v březnu 1985 na Velehradě, musel kardinál předložit úřadům. Kněžská pouť se konala o Velikonocích na Velehradě 1985 a bylo přítomno až 1200 kněží^[6] a několik tisíc laiků. Po kněžské pouti 11. 4. StB radikálně zasáhla proti katolickému podzemí a katolickému samizdatu. Jak píše Benda: „…několik křesťanů bylo uvězněno a obžalováno, stovky jich byly vyslýchány a zastrašovány, bylo vykonáno mnoho domovních prohlídek, zabaveno asi deset cyklostylů a tisíce svazků náboženské literatury. “^[7]

Nátlakem státního aparátu byla červencová pouť vyhlášena za vnitrocírkevní záležitost, což znamenalo, že k ní neměli být přizváni západoevropští a polští biskupové. Účast vatikánské delegace se aparátu nepodařilo zmařit díky mezinárodní situaci. A. Casarolimu byl stanoven program setkání a diskusí se snahou ho izolovat od církve a věřících, nicméně Casaroli naboural program, sešel se s kardinálem Tomáškem a diskutoval s kněžími o stavu diecéze i o zmíněném vatikánském dekretu.

Přípravy na pouť z obou stran

Státní moc přijala opatření, jak zabránit vystoupení neloajálních duchovních, vč. kardinála Tomáška, kterému byl upřen vlastní projev. Byly provedeny zásahy do dopravy pro omezení počtu poutníků. Termín pouti byl pečlivě utajován, neinformovaly o něm ani Katolické noviny (v té době už bez církevního imprimatur). Byla vytvořena státně církevní komise, aby se ujala režie slavnosti ve snaze zamlčet její náboženský charakter, a měla za úkol ji prezentovat jako mírové shromáždění v duchu oficiální politiky. Policejní aparát vyhlásil mimořádná bezpečnostní opatření pro omezení účasti poutníků.

Slovenská podzemní církev a moravští mladí katolíci se nemohli smířit s oficiálním programem pouti a rozběhli kampaň pro její přijatelnou náplň. Snažili se organizovat i sobotní setkání, celonoční adorace a vrcholem programu měla být slavnostní bohoslužba v tradičním poutním pojetí s vyjádřením oddanosti církvi a papeži. Vyzvali k účasti na pouti už den před oficiální slavností (jak tomu bylo zvykem na Slovensku). Zvací dopis se šířil přes aktivisty podzemní církve, osobními setkánímii přes rozhlasovou stanici Hlas Ameriky.

A jak to vypadalo těsně před poutí? „V širokém dalekém okolí nebylo snad jediné obce, kde by se ve dnech 6. -7. 7. nekonal hasičský či myslivecký bál, ochotnické představení, sportovní utkání, výstava květin nebo drobného zvířectva či kam by alespoň nezavítaly houpačky, kolotoče, střelnice a jiné pouťové atrakce, nemluvě o schůzích nejrůznějších spolků a organizací s pokud možno povinnou účastí. “^[8]Jak dále píše Benda, cestovní kanceláře na poslední chvíli a bez udání důvodů zrušily všechny objednané cesty na Velehrad, dokonce i některé pravidelné linky byly potají odkloněny. V předvečer poutě se na Velehrad stahovali milicionáři z celé republiky. StB měla zvýšenou pohotovost a přijely i pohotovostní útvary rychlého nasazení se psy. Velehrad byl obklopen několika soustřednými kruhy policejních uzávěr, aby bylo odrazeno co nejvíce návštěvníků.

Průběh pouti

V sobotu odpoledne se začali poutníci scházet na Velehradě na ohlášené neformální setkání. Jak píše Mladý Moravan: „Už v sobotu kolem páté hodiny ranní stál málem na každých 50 m policajt nebo pomocník na cestě z Velehradu do Uherského Hradiště, většina příchozích musela nejméně jednou vytahovat občanku. “^[9] „Sedeli v hlúčkoch, zvítavali sa – pretože sa vačšinou poznali, hrali na gitarách a spievali piesně,…“^[10]V sobotu večer po bohoslužbě byli poutníci vytlačeni z baziliky, pokojně se usadili kolem ní a na sousední louce. „Na týchto dvoch miestach strávila mládež noc v modlitbe, speve a skandovaní hesiel na slávu Církvi a pápeža. “^[11]Místní rozhlas věřící neustále vyzýval, aby opustili nejen okolí baziliky, ale i celý Velehrad, a odešli do kempu asi 4 km vzdáleného. „Pohnulo se jen pár stovek lidí, zbytek čekal, co bude. Snad právě pocit ohrožení nás v noci tak sblížil, všichni jsme museli překonávat strašidelné „co kdyby“. Ale ono nic. Kromě tajných, kteří se pohybovali mezi námi a horlivě blikali blesky fotoaparátů, „bezpečnost“ nezasáhla. Kolem půlnoci dozněly emoce, i zpěv už byl nesen v jiném než bojovém tónu, ve skupinkách zněly kytary, modlitby, meditace…“^[12]Kardinál Tomášek trávil čas na setkání vatikánské a vládní delegace v Gottwaldově. Když se dověděl o protiopatřeních státní správy a StB, chtěl na Velehrad přijet, ale nebylo mu to umožněno. Poutníkům alespoň vzkázal, ať okolí baziliky neopouštějí, ať jsou stateční a v tichosti se modlí. ^[13]

V neděli na dopolední mši svatou se sešlo podle oficiálních dokumentů 100 000 věřících, zatímco neoficiální odhady poutníků ukazují až na 200 000. Mocenské orgány byly zaskočeny hojnou – podle oficiálních odhadů až šedesátiprocentní – účastí mladých lidí do 25 let. ^[14]Kardinál Tomášek a ministr Klusák přijeli na Velehrad až ráno. P. Bambas píše o tom, že se na faře tvrdě střetli a kardinál ministra žádal, aby státní správa do průběhu oslav nezasahovala, ale byl odmítnut. Také A. Casaroli byl upozorněnna vážnost situace. Později se F. Tomáškovi svěřil, že až na Velehradě poznal, v jak těžké situaci se církev v Československu nachází.

Slavnost zahájil předseda Okresního národního výboru Uherské Hradiště Lapčík. Již jeho první slova: „Sešli jsme se na této mírové slavnosti…“ vyvolala nesouhlasný pískot. Jak píše Benda: „Nedbaje bouřlivých výbuchů nesouhlasu, v nichž většina jeho projevu zanikla, četl monotónně dál a dál, jen hlas mu stále více přeskakoval. “^[15]Český ministr kultury Klusák se snažil více improvizovat a vypouštěl ze svého projevu kontroverznější pasáže. Ve svém zpočátku ještě sebevědomém projevu apeloval na národní cítění a odděloval mravní a kulturní hodnoty od křesťanské víry. Co mu však zástup věřících nemohl odpustit nejvíce je to, že nedokázal v souvislosti s Metodějem vyslovit slovo „svatý“. Při jeho proslovu došlo několikrát ke konfrontaci s davem a ke konci už byl podle Bendy zjevný „jeho vztek, nervozita a zmatek“, který byl patrný i na televizních záběrech z pouti, které byly doplněné četbou jeho oficiálního projevu a vděčným potleskem na „správných“ místech. ^[16] Projevy obou těchto pánů se neobešly bez pískotu a skandování hesel o potřebě skutečné náboženské svobody.

Dále promluvil kardinál Tomášek, kterému bylo dovoleno jen přečíst pozdravný list od papeže. Jeho slova byla doprovázena jásotem a potleskem. Podpora a úcta věřících byly hmatatelná. Uvedl kardinála Casaroliho, vřele přijatého poutníky, kteří mu podle Bendy „prominuli jeho osobní podíl na někdejší neblahé „východní politice“ Vatikánu“^[17]. Sloužil mši svatou střídavě v obou národních jazycích a s ním koncelebrovali biskupové. Ranou pro režim bylo viditelné prožívání bohoslužby, zjevná úcta ke kardinálu Tomáškovi, opakované výzvy k návštěvě papeže a projevy oddanosti k papeži a věrným biskupům.

Represe

Z těchto událostí byla státní správa zaskočena, byť se to snažila skrýt např. podhodnocením počtu účastníků. Z interních materiálů vyplývá, jak uvádí Cuhra^[18], že nepříjemným překvapením pro ni byla vysoká účast mládeže (asi přehnaně se zde píše o 60 %) a její odvaha. V materiálu se moc pozastavuje nad vlastní neschopností s davem manipulovat a nad neúspěchem koncepce mírové slavnosti. Z organizace akce byla tradičně obviněna nelegální církev, Charta 77 a „zahraniční ideo-diverzní centra. “

Dalším krokem, v duchu této interpretace logickým, bylo odhalit a potrestat organizátory a zabránit opakování. Z akce byl zpracován rozsáhlý videozáznam a fotodokumentace, jejichž vyhodnocování zabralo aparátu až půl roku. K represím tedy režim přistoupil až v lednu 1986. Zastrašující policejní výslechy absolvovaly desítky mladých lidí, od kterých si moc slibovala odhalení organizátorů. StB současně s tím rozjela akcis názvem POUTĚ, zaměřená proti tradičním náboženským poutím. Její preventivní a kontrolní opatření znamenaly, že na velehradskou pouť 1986 přišlo asi jenom 6 000 poutníků, z toho 20% mládeže. ^[19]Nicméně slovenská StB takových úspěchů nedosáhla a poutí v Levoči, Šaštíně a jinde se tradičně zúčastnilo mnoho věřících.

Bambas píše z vlastních zkušeností: „Výslechy byly kruté, i několikadenní. Aby zastrašily co nejvíce lidí, tentokrát se odehrávaly přímo na pracovištích postižených. Nám všem …StB tvrdě zakázala nejen cesty na Velehrad, ale i účast na všech bohoslužbách kardinála Tomáška v Praze. Za půl roku,v den velehradské poutě v roce 1986, jsme byli pro jistotu předběžně zadrženi. “^[20]

Předznamenala pouť něco nového?

Z článků poutníků ve Studiích je patrná ceněná zkušenost z toho, že katolická víra je životná a žitá, že spojením vzniká síla a jednota, které se státní moc může obávat. Výrazný je zážitek ze společenství věřících a svoboda vyjádření společné víry. Společný dojem z pouti by se dal vyjádřit slovy: obnovené sebevědomí a vědomí vlastní síly. Většinu pisatelů velehradské události nutily zamyslet se také nad politickým aspektem víry. “V určitém smyslu je naše víra vždy politická. Žijeme v polis, společenství,v němž křesťanství dostává svůj jasný a určitý výraz ,zde a teď‘ skrze praktickou, každodenní službu bližnímu a Bohu. Jednáme tedy současně jako křesťané i občané. “^[21]Benda se srovnává požadavky totalitní mocí na jedince a nároky, které na věřícího klade žárlivý Bůh Izraele a jeho absolutní nárok na celého člověka: „Dávejme císaři, co je císařovo! Chytačka je v tom, že ,císařovo‘ ve smyslu totalitní moci zde a nyní není nicprávě proto, že nerozdílně požaduje všechno, tělo i duši (aspekt totality). “^[22]Domnívám se, že už jen málo lidí mohlo popírat politické závazky víry a nutnost se angažovanost proti režimu programově zaměřenému protizákladním lidským svobodám. Toto vědomí mělo dopad i na společnost.

I přes snahu moci dochází v dalších letech k oživení aktivit církve. Kolem roku 1987 je velmi patrné oživení církevního života v Československu, a to i díky dvěma programům náboženské obrody. Na Slovensku to byl celoroční poutní program v rámci papežem vyhlášeného Mariánského roku; a StB s nelibostí sledovala rostoucí počet účastníků. V českých zemích se zrodil program Desetiletí duchovní obnovy národa, při kterém došlo poprvé ke spolupráci „tajné“ i „oficiální“ církve. Program zasvěcoval každý rok jednomu národnímu světci a byl ve znamení konkrétního tématu. ^[23] Byl vyhlášen za tichého souhlasu státní správy, i když ta jím byla velmi znepokojena. Další aktivitou byla Navrátilova petice, jejíž název mluví za vše: Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů v ČSR, uvedená ve známost v roce 1988. ^[24]Oživení přispěly i aktivity nejen katolické mládeže – pořádala se duchovní společenství, kulturní akce, samizdat pro mládež. Došlo k návratu mládežnických aktivit na fary a do kostelů, což nebyla sice nová věc, nikdy k tomu ovšem nedošlo v takovém rozsahu a v tolika oblastech (např. při středních a vysokých školách, na studentských kolejích, při turistických oddílech apod. ) A to už se pomalu ocitáme v období konce režimu.

Závěr

Pouť musela být jistě ohromný zážitek – po mnoha letech útisku církve jako instituce a věřících jako jejích živých údů dala ohromná skupina lidí najevo vlastní náboženské přesvědčení, které v této situaci mělo silné politické dopady. Ve společnosti se výrazněji začaly zvedat hlasy o politických implikacích víry a zvovupromyšlení vztahu víry a politické moci. Možná se díky ní kulturní a společenské dění u nás zrychlilo, rozhodně tím církev nabyla sebevědomí, odvahu a uvědomila si svoji sílu. Aktivity druhé poloviny 80. let o tom svědčí. Možná už byla méně ochotná dělat kompromisy s režimem, potlačujícím základní lidské svobody, mezi něž svoboda náboženského vyznání nedělitelně patří. A tím rozhodně přispěla na cestě ke svobodné společnosti. Z pohledu člověka, který z minulého režimu mnoho nezažil a kterému v následování svého nejvnitřnějšího hlasu společnost alespoň systémově nebrání, se význam prožitku velehradské pouti těžce chápe.

Literatura:

Bambas, Pavel: První vlašťovka nového jara, Katolický týdeník, 1995, roč. VI., č. 27-28, str.1, 16

Benda, Václav: Jak dál po Velehradě?, Rozmluvy 1985/86

Cuhra, Jaroslav: Československo-vatikánská jednání 1968-1989, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR2001.

Cuhra, Jaroslav: KSČ, stát a římskokatolická církev (1945-1989), časopis Soudobé dějiny 2001, č. 2-3, USDAVČR

Cuhra, Jaroslav: Skrytý zápas – Stát, katolická církev a mládež a druhé dekádě normalizačního režimu, in: Ostrůvky svobody: Kulturní a občanské aktivity mladé generace v 80. l. v Československu, Votobia Praha, 2002

Janát, Bohumír: Velehrad, Rozmluvy 1985/86

Mikloško, František: Nebudete ich mocť rozvrátiť, Z osudov katolickej církvi na Slovenskuv rokoch 1943-1989, Archa Bratislava 1991

Vaško, Václav: Velehrad 1985, Katolický týdeník, roč. VI, 1995, č. 27-28, str. 1

Příspěvky anonymův Studie, Křesťanská akademie v Římě,

Poznámky k velehradské pouti, č. 104-106, II-IV/1986

Ohlasy velehradské pouti(5), č. 103, I/1986

---

^[1]Politika détente spadá do období od počátku 70. let do sovětské invaze do Afgánistánu (prosinec 1979) a do vyhlášení válečného stavu v Polsku (v prosinci 1981 jako kulminace událostí od léta 1980, kdy probíhaly stávky a byla založena odborové organizace Solidarita nekontrolovaná komunisty) a je charakterizována uvolňováním mezinárodního napětí a snaha západních mocností navázat s východním blokem kontakt, uzavřít odzbrojovací smlouvy a celkově jednat v duchu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě.

^[2]Více v Cuhra, Jaroslav: Skrytý zápas – Stát, katolická církev a mládež a druhé dekádě normalizačního režimu, in: Ostrůvky svobody: str. 107

^[3]Více v Cuhra, Jaroslav: Československo-vatikánská jednání 1968-1989, str. 118

^[4]Získalo se snad až 22 000 podpisů, ale státní aparát zasáhla a zabavil několik podpisových archů. Do Vatikánu se dostalo jen 17 000 podpisů. viz Benda,Václav: Jak dál po Velehradě?, Rozmluvy 1985/86, str. 7

^[5]Benda, Václav: Jak dál po Velehradě?, Rozmluvy 1985/86, str. 7

^[6]Mikloško, František: Nebudete ich mocť rozvrátiť, str. 128

^[7]Benda, Václav: Jak dál po Velehradě?, Rozmluvy 1985/86, str. 8

^[8]Benda, Václav: Jak dál po Velehradě?, Rozmluvy 1985/86, str. 8

^[9]Mladý Moravan, Poznámky k velehradské pouti, Studie II-VI/1986, str. 255

^[10]Ohlasy velehradské pouti, Velehrad viděný zeSlovenska, anonym in: Studie I/1986, str. 38

^[11]ibid str. 38

^[12]Mladý Moravan, Poznámky k velehradské pouti, Studie II-VI/1986, str. 255

^[13]Bambas,Pavel: První vlasťovka nového jara, Katolický týdeník, 1995, roč. VI., č.27-28, str. 16

^[14]tak v Bambas, Pavel i Benda, Václav; Mikloško mluví až o 250 000 účastníků

^[15]Benda, Václav: Jak dál po Velehradě?, Rozmluvy 1985/86, str. 11

^[16]viz zejm. Benda, Václav: str. 11; Bambas, Pavel; Cuhra Jaroslav: Skytý zápas, str. 135 a Čs. - vatikánská jednání, str. 173

^[17]Benda, Václav: Jak dál po Velehradě?, Rozmluvy 1985/86, str. 12

^[18]Cuhra, Jaroslav: Skrytý zápas, in: Ostrůvky svobody, str. 136

^[19]tamtéž

^[20]Bambas,Pavel: První vlašťovka nového jara, Katolický týdeník, 1995, roč. VI., č.27-28, str. 16

^[21]Mladý Moravan, Studie II-IV/1986, str. 255

^[22]Benda, Václav: Jak dál po Velehradě?, Rozmluvy 1985/86, str. 31

^[23]Počátek spadá do roku 1988 a vrcholem měl být rok sv. Vojtěcha 1997 spojený s milleniem jeho mučednické smrti a tématem Kristus a Pán dějin a Otec budoucího věku. Byla snaha o ekumenický ráz programu.

^[24]Navazovala na dopis kardinála Tomáška v 1986, kde v 16ti bodech shrnut neřešenéproblémy vztahu církve a státu. Navrátil uvedl 31 bodů, např. odluka církve astátu, navrácení církevního majetku, úprava Ústavy. Kardinál jej podepsal také a celkový počet podpisů byl přes půl milionu. Viz Cuhra, J. : Čs. - vatikánská jednání, str. 198

Thomas Cranmer se narodil roku 1489 v Aslactonu v Nottinghamu jako syn venkovského šlechtice Thomase Cranmera staršího a jeho ženy Agnes. Studoval na Jesus College v Cambridgi. Zde se také oženil se svou první ženou Joan, která zanedlouho zemřela při porodu. Cranmer se poté stal členem téže koleje, byl vysvěcen a získal doktorát teologie. Intenzivní studium ho přivedlo k navázání kontaktů s reformovanými teology na evropském kontinentu. Ti zdůrazňovali především úlohu Písma a laickou autoritu v řízení církve na rozdíl od autority papežské. V roce 1520 začal společně s dalšími cambridžskými učenci pořádat setkání zaměřená na luterskou teologii. Skupina byla nazývána Malé Německo (Little Germany) a její členové sestali vůdčími osobnostmi anglické reformace.

Reformace anglické církve, o kterou Cranmer usiloval, nebylo možno oddělit od politického vývoje v zemi. Ten byl stejně bizarní jako nebezpečný a přivedl Cranmera přes kolotoč osobních zvratů až k hořkému konci. Odtržení od Říma a papežské vlády bylo umožněno v důsledku toho, že král Jindřich VIII. usiloval o rozvod se svou ženou Kateřinou Aragonskou. Jako zdůvodnění podával neschopnost královny poskytnout mu mužského dědice. Římský papež však nechtěl Jindřichovi v otázce zneplatnění manželství vyjít vstříc.

Když se v roce 1529 ocitl rozvodový proces krále Jindřicha VIII. a královny Kateřiny Aragonské na mrtvém bodě, což se králi nezamlouvalo, navrhl Cranmer, že by otázka královského sňatku měl být posouzena evropskými univerzitami. Sám dokládal z Písma, církevních Otců a koncilů, že králův sňatek je neplatný, neboť královna byla ženou jeho zesnulého bratra, a tedy příbuzná. K naplnění tohoto manželství však potom podle Kateřiny nemělo nikdy dojít. Návrh konzultovat věc s luterskými teology a světskými vládci byl králem uvítán tak vřele, že Cranmer byl okamžitě vybídnut, aby svou myšlenku uskutečnil.

V roce 1532 právě na misi k císaři Karlu V., věnované králově rozvodu, se Cranmer oženil znovu, tentokrát s Markétou, neteří Andrease Osiandera, prominentního luterského teologa. Sňatek byl uzavřen tajně. Jako kněz se Cranmer zavázal dodržovat celibát, ale podle Písma, které zmiňuje manželství apoštolů, byl přesvědčen, že je dovoleno i kněžím. Své manželství uchovával však po léta v tajnosti. K Markétě se nemohl veřejně přiznat zejména poté, co se stal cantenburským arcibiskupem. Kněžské manželství bylo také v rozporu s představami krále. Teprve Jindřichův syn Edward VI. formálně dovolil kněžstvu vstupovat do manželství.

I když se Cranmer stal cantenburským arcibiskupem a král se prohlásil hlavou církve podle reformačního přístupu, zastával. Jindřich VIII. katolictví bez papeže. V této rozpolcené atmosféře bylo prosazování reformačních změnv anglické církvi oříškem. Pokud nechceme věřit, že Cranmer nebyl ničím jiným než oportunistou měnícím postoje podle vlastních zájmů, pak mu musíme přiznat opravdovou víru v list Římanům 13 a v 1. list Petrův 2, kde se praví, že král je Bohem ustanovený vládce. Tato jeho víra prošla během jeho života několikrát zkouškou.

V lednu 1533 se ukázalo, že Anna Boleynová, Jindřichova milenka, je těhotná, a král byl tak nucen uspíšit rozvodové řízení, aby se Anna mohla stát jeho právoplatnou manželkou. Cranmer jako arcibiskup pak prohlásil jeho manželství s Kateřinou za neplatné a manželství s Annou, s kterou byl král v té době již tajně sezdán, za platné. V roce 1536 se Cranmer dozvěděl, že král měl s Annou Boleynovou poměr ještě před svatbou, a prohlásil manželství za neplatné. Tak umožnil Jindřichovi sňatek s Annou Clevesovou, aby jej později opět zneplatnil, protože toto manželství bylo uzavřeno jako nezákonné. Jednodušší vysvětlení však je to, že Anna se Jindřichovi osobně znechutila.

Jindřich navíc nenáviděl ty, kteří mu odporovali, a své protivníky nechával popravovat. Cranmer nacházel tolik odvahy, že pro ně žádal milost, i když marně. Tak byli popraveni Thomas More a John Fisher, oba ve svědomí přesvědčeni o tom, že Jindřich není oprávněnou hlavou církve. Cranmer se také neangažoval v oficiální státní politice rozpouštění klášterů a otevřeně se postavil proti některým zákonům, které omezovaly církevní autoritu, včetně těch, které ho nutily zapudit svou ženu, ostatně již žijící v ústraní.

Již během panování Jindřicha VIII. Cranmer pracoval na oficiálně autorizovaném překladu Písma do angličtiny. Začal již v době, kdy vlastnění jen i malé části bible v angličtině znamenalo trest smrti. Během krátké doby panování Jindřichova syna Edwarda (1547-1553) rychle pokračoval kupředu v církevní reformě, kterou prosazoval podle svých představ. Propagoval biblické kázání v Knize homilií a obhajoval především a důrazně větší zastoupení Písma v bohoslužbě v Knize společných modliteb (Book of Common Prayer) z let 1549 a 1552. Nejdůležitějším dílem anglické reformace je Čtyřicet dva článků víry (Forty two Articles), které jsou velmi blízké kontinentální reformační teologii.

Je jistě velmi nešťastné, že obě jeho knihy modliteb byly používány dalšími generacemi anglikánů jako klacky ve vzájemných potyčkách. Eucharistie v první knize je chápána jako více „katolická“ na rozdíl od eucharistie v knize druhé. Často se citují slova přijímání, kde v první knize je řečeno: Tělo Pána Ježíše Krista uchová tvoje tělo a duši do života věčného. Krev Pána Ježíše Krista uchová tvoje tělo a duši do života věčného (The Body of our Lord Jesus Christ preserve your Body and soul untoeverlasting life, The Blood of our Lord Jesus Christ preserve your body andsoul unto everlasting life). Druhá kniha začíná tuto část parafrází vlastních Ježíšových slov během poslední večeře: Vezmi a jez na památku toho, že Kristus pro tebe zemřel, přijímej ho s vírou a díkuvzdáním ve svém srdci. Pij na památku toho, že Kristova krev byla pro Tebe vylita a buď vděčný (Take andeat this in remembrance that Christ died for thee, and feed on him in thy heartby faith with thanksgiving, Drink this in remembrance that Christ's Blood wasshed for thee, and be thankful). Cranmera kritizují za jeho učení, že Kristus je přijímán věřícím křesťanem v eucharistii a nezáleží na samotném chlebu a vínu, ale na srdci věřícího. Alžbětou I. obnovená Kniha modliteb (1559) obsahuje obě formulace, které se tisknou společně až dodnes. Cranmer se chránil toho, aby symbol nezamlžil to, co má symbolizovat. Obě Cranmerovy knihy modliteb představují hlubokou mystickou teologii vtělení a transformace v Krista skrze Krista. Písmo má být čteno celou křesťanskou obcí, slyšeno a přijímáno jako pokrm pro nový život ve vzkříšeném Kristu. Svátosti jsou slaveny jako tajemství a symboly lásky, křest nás uvádí do Krista a eucharistie nám umožňuje přebývat v Kristu a Kristu umožňuje přebývat v nás.

Následnicí krále Edwarda byla jeho sestra Marie, přesvědčená římská katolička, která měla v živé paměti Cranmerův podíl na nešťastném rozvodu její matky. I když byl obviněn, souzen a odsouzen k smrti pro zradu, nebyl Cranmer popraven. Královna Marie jej dovedla až k soudu, který jej nakonec odsoudil za kacířství. Po dvou letech věznění, trýzněn vzpomínkou na upálení dvou svých spolureformátorů Hugha Latimera a Nicholase Ridleye a veřejně degradován Cranmer odvolal téměř vše, co zastával. Znovu se přihlásil k víře v transsubstanciaci (tělesnou přítomnost Krista ve způsobách chleba a vína) a potvrdil nejvyšší autoritu papeže v anglické církvi.

Přesto byl odsouzen k smrti a nakonec měl i příležitost veřejně promluvit k lidu před a během své popravy v Oxfordu 21. března 1556. Byl upálen na hranici, tedy popraven tím způsobem, který sám zrušil a Marieznovu obnovila. Tehdy učinil pokání za svou zbabělost a opět se přihlásil k tomu, co odvolal. A své odhodlání dotvrdil tím, že ruku, kterou podepsal odvolání, nechal uhořet v plamenech.

Konečná nerozhodnost a slabost je možná ve skutečnosti následkem jeho hluboké důslednosti. Opravdu věřil v roli laické autority v církevním životě reprezentované vladařem. Poslední obtíží Cranmerova života bylo, že královna, které sloužil, byla poslušná papeže. Přisluhovačství, kterým se Cranmer propůjčil k plnění Jindřichových nezákonných tužeb, bázlivost, která ho učinila spoluviníkem na činech tyranie a násilí, proti kterým se bouřilo jeho svědomí, zůstává skvrnou na jeho památce. Přesto je jeho zásluhou, že v anglické církvi položil základ reformace založené na osobní odpovědnosti vůči vlastní víře a Bohu.

Prameny:

http://www.stpeter.org/cranmer.html

(ThomasCranmer and the Book of Common Prayer by The Rev'd David Garrett)

http://www.victorshepherd.on.ca/Heritage/cranmer.htm

(ThomasCranmer Victor Shepherd)

http://www.britannia.com/bios/abofc/tcranmer.html

Řecky psaný spis Apoštolské tradice^[1] býval připisován římskému knězi Hippolytovi (vzdoropapeži a světci) a datován přibližně do r. 215. V Římě se v té době ještě psalo řecky. Dílo se ovšem zachovalo pouze v překladech - latinském a v některých orientálních jazycích. Na dlouhá staletí upadlo v zapomnění. Znovuobjeveno bylo až koncem 19. stol. a odborné práce o něm vychází až v průběhu 20. stol. Spis dává nahlédnout do různých oblastí tehdejšího církevního života. Vznikal v průběhu konce 2. až do 5. století. V rámci popisu biskupské ordinace je uveden nejstarší známý text anafory v podobě, jak ji dnes na západě užíváme. Anafora pochází z nejstarší vrstvy spisu.

Text nabyl velkého ekumenického významu. Dnes je součástí Římského misálu, liturgikonů ostatních katolických církví i agend významných církví vzešlých z reformace. Věřím, že se dostane i do agend českých reformačních církví. Domnívám se, že pokud by Martin Luther tento text znal, vděčně by poněm sáhl. Luther byl tak zaujat odmítáním pojetí mše jako oběti, že raději tehdejší eucharistickou modlitbu – římský kánon zrušil. Zůstalo torzo preface a slova ustanovení. ^[2]

Křesťanská anafora^[3], tak jak nám ji představují Apoštolské tradice, je především modlitbou eulogickou^[4]s anamneticko-epikletickou^[5]strukturou. Oproti východním anaforám zmiňujícím vlastnosti a dílo Otcovo (např. stvoření) je anafora Apoštolských tradic přísně christocentrická. Psaný text nebyl určen k recitaci, ale jako určitý vzor. Předsedající podle autora „nemusí pronést stejná slova, ale podobným způsobem ať vzdá díky. " (TrAp  Text obsahuje všechny i dnes důležité části: vstupní dialog, prefaci,instituci, anamnezi, epiklezi, doxologii^[6] azávěrečné Amen shromáždění. V Hippolytově době ještě nebylo používánosanktus.

Současné úpravy starobylého textu užitého v liturgických knihách anglikánských, luterských i reformovaných jsou velmi šetrné. Oproti tomu římská úprava (2. eucharistická modlitba Římského misálu) byla razantnější. Bylo přidáno několik částí, které anaforu „unifikují“ do podoby ostatních tří eucharistických modliteb v misálu. Jedná se o úvod a závěr preface, sanktus, konsekrační epiklézi, aklamaci po instituci a přímluvy (za živé, mrtvé, communio sanctorum).

 

Text anafory (Traditio Apostolica 4)^[7]

 

Dialog

Pán s vámi. I s duchem tvým.

Vzhůru srdce. Máme je uPána.

Vzdávejme díky Pánu. Jeto důstojné a spravedlivé.

Preface

Vzdáváme ti díky, Bože,skrze tvého milovaného služebníka Ježíše Krista, kterého jsi poslal v poslednímčase jako spasitele a vykupitele. On je posel tvé vůle, tvé Slovo (od tebe)neoddělené, skrze něhož jsi všechno stvořil a zalíbilo se ti v něm. Seslals jejs nebe v lůno Panny, tam bydlel a stal se člověkem. Narodil se z Ducha svatéhoa z Panny a zjevil se jako tvůj Syn.

Aby naplnil tvou vůli a získal tobě svatý lid,rozepjal ruce na kříži, když trpěl, aby ze smrti vysvobodil ty, kdo v tebeuvěřili.

Instituce

Když se dobrovolněvydával na smrt, aby zrušil smrt a přetrhl ďáblova pouta, potřel peklo aspravedlivé přivedl do světla, aby založil smlouvu a zjevil vzkříšení, vzalchléb, vzdal ti díky a řekl: Vezměte, jezte, toto je moje tělo, které se za vásláme.

Podobně (vzal) i kalich a řekl: Toto je má krev, která se za vás vylévá. Kdykoliv to konáte, konáte to na mou památku.

Anamneze

Proto tedy na památku jeho smrti a vzkříšení ti obětujeme chléb a kalich a vzdáváme díky za to, že smíme stát před tebou a tobě sloužit.

Epikleze

A prosíme, sešli svého svatého Ducha na oběť svaté církve, dej všem svatým, kteří z ní budou přijímat, aby byli naplněni Duchem svatým k upevnění ve víře a pravdě, abychom tě chválili a oslavovali skrze tvého služebníka Ježíše Krista,

Doxologie

skrze něhož je Otci i Synu se svatým Duchem ve tvé svaté církvi čest a sláva nyní a na věky věků.

Aklamace

Amen.

 

Literatura

 

Kunetka, F., Židovské kořeny křesťanské anafory, Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci, 1994, str. 87-8

 

---

 

^[1]Celé dílo v češtině: Hippolyt Římský, Apoštolská tradice, Refugium Velehrad-Roma s. r. o., Velehrad 2000

^[2]Avšak když bylo dovoleno přidávat a měnit, jak se komu hodilo, pro tyranskou vládu hrabivosti a pro kněžskou ctižádost začaly být do chrámů Páně umisťovány oltáře a obrazy Baala a všech bůžků našimi bezbožnými vladaři, to jest biskupy a pastory. Zde bezbožný Ahaz odstranil bronzový oltář a vztyčil jiný, přivezenýz Damašku. Mluvím však o kánonu, který se pokazil a shromáždil od orné věci z mnohé špíny a bahna. Tehdy začala být mše obětí, byly přidány dary a předplacené přímluvy, potom byly do zpěvu Sanctus a Gloria in excelsis vloženy sekvence a další slova. Pak se mše stala kněžským monopolem, zneužívajícím bohatství celého světa, zaplavujícím celý svět jako širou poušť bohatými, línými, mocnými a chlípnými celibátníky. Pak přišly mše za mrtvé, za poutníky, za bohaté a za nevím jaké, za něž byla mše obětována.

Ani dnes se nepřestává přidávat do kánonu: tu je to za jedny svátky, tu za jiné; tu jsou schváleny actiones, tu zase communicantes. Pomlčím o memores, vzpomínka na živé a na mrtvé, s kterými se také neskoncovalo. A co mám říci o vnějších přídavcích, o oblečení, nádobách, svících, korporálech; o varhanech a veškeré hudbě; o obrazech? Stěží existuje na světě řemeslo, které by z velké části nepřispívalo ke mši a nečerpalo z ní svůj zisk.

… Proto odmítáme všechno to, co zavání obětí a ofertoriem, spolu s tím i celý kánon, a ponecháváme to, co je čisté a svaté, a dali jsme naší mši tento pořádek.

… Když jsou chléb a víno připraveny, obřad ať pokračuje takto: Pán s vámi. Odpověď: I s duchem tvým. Pozdvihněte (svá) srdce. Odpověď: Pozdvihněme je k Pánu. Vzdávejme díky našemu Pánu Bohu. Odpověď: Je to vhodné a spravedlivé. Opravdu je vhodné a spravedlivé, správné a prospěšné, vzdávat ti vždy a všude díky, svatý Hospodine, Otče všemohoucí, věčný Bože, skrze Krista, našeho Pána.

Poté. … Který toho dne, kdy podstoupil utrpení, vzal chléb, vzdal díky, rozlonil ho, dal svým učedníkům a řekl: Vezměte, jezte. Toto je mé tělo, které se vydává za vás.

Podobně také kalich, poté, co se pojedl, řekl: Tento kalich je nová smlouva v mé krvi, která se prolévá za vás a za mnohé na odpuštění hříchů. Kdykoli toto činíte, čiňte tak na mou památku.

Přeji si, aby tato Kristova slova – je možná krátká pauza po prefaci –, byla recitována stejným hlasem, jako se na jiném místě kánonu zpívá modlitba Páně, tak aby slyšeli ti, kteří stojí kolem, ačkoli ve všech těchto věcech se zbožným myslím připouští volnost recitovat tato slova potichu nebo slyšitelně.

Když skončí konsekrace, sbor ať zazpívá Sanctus, a když se zpívá Benedictus, nechť je pozdvihnut chléb a kalich podle ritu, který se užívá až dodnes, hlavně kvůli nepevným, kteří by mohli být velmi uraženi náhlou změnou v tomto význam nějšímritu ve mši, zvláště tam, kde se v kázáních v mateřském jazyce učilo, o co seusiluje tímto pozdvihnutím. (Dopis Martina Luthera Nicholasi Hausmanovi, biskupu církve ve Zwickau, 1523)

^[3]z řec. anaphero: přináším, obětuji

^[4]řec. eu-logos - dobré slovo; dobrořečení, žehnání, hebr. beracha

^[5]řec. anamnésis - památka, připomínka (spásných božích skutků); řec. epi-kalein - volat, přivolávat (božího Ducha)

^[6]řec. doxa - sláva

^[7]Kromě uvedeného Kunetkova překladu a kromě výše uvedeného vydání celých Apoštolských tradic jsou české překlady anafory v dalších dílech:

Pokorný,L., Liturgika V., ČKCh v ÚCN, Praha, 1972

Salajka,M., Křesťanská bohoslužba, Blahoslav, Praha, 1985, str. 88

Filipi,P., Hostina chudých, Kalich, Praha, 1991, str. 127-8

Přednášky probíhají v Institutu ekumenickýchstudií, Vyšehradská 41, Praha 2 (proti Botanické zahradě) a jsou veřejněpřístupné. Informace o změnách v rozvrhu naleznete nahttp://www.iespraha.cz.

1. ročník (středy17:30)

26. 2.             Jakub Čapek:Autorita a tradice: autorita tradice

5. 3.               Petr Pokorný:Jazyk a význam

12. 3.             Petr Pokorný:Text

19. 3.             Petr Pokorný:Teorie a praxe hermeneutického procesu

26. 3.             Jakub Čapek:Hermeneutika a teologie? (Bultmanův program demytologizace)

28. -29. 3.      víkendový seminář

2. 4.               Michael Kirwan:Rene Girard

9. 4.               Peter De Mey:Katolicita a globalizace

23. 4.             Ondřej Fischer:Nietsche + Ivana Noble: Husserl

30. 4.             Ivana Noble:Jaspers + Ondřej Fischer: Sartre

7. 5.               Petr Dvořák:Russell + Ivana Noble: Wittgenstein

14. 5.             Ondřej Fischer:Heidegger + Ivana Noble: Levinas

21. 5.             Ivana Noble:Adorno + Petr Dvořák: Austin

28. 5.             Alice Kliková:Ukázky aplikací hermeneutických postupů

4. 6.               Ivana Noble:Derrida + Ondřej Fischer: Foucault

2. ročník (čtvrtky17:30, výjimečně středa)

27. 2. 2003    Ivan Štampach:Hinduismus

6. 3.               Ivan Štampach:Budhismus

13. 3.             Ivan Štampach:Judaismus

20. 3.             Ivan Štampach:Současná religiozita

27. 3.             Luboš Kropáček:Islám – historie

28. -29. 3.      víkendový seminář

3. 4.               LubošKropáček: Islám – současnost

10. 4.             Petr Pokorný:Úvod do biblické christologie

24. 4.             Ivan Štampach:Současná religiozita II. (problematika sektářství)

30. 4. (středa!)      Nový zákon^[1]

7. 5. (středa!)        Nový zákon^[2]

15. 5.             Petr Pokorný:Teologie novozákonního kánonu

22. 5.             Nový zákon^[3]

29. 5.             Nový zákon^[4]

5. 6.               Ivan Štampach:Mezináboženské vztahy

 

3. ročník (čtvrtky17:30, výjimečně středa)

výuka 27. 2. se přesouvá na středu 5. 3.

5. 3. (středa!)        IvanaNoble: Úvod do systematické teologie

6. 3.               Ivana Noble:Trojice I.

13. 3.             Ivana Noble:Trojice II.

20. 3.             Ivana Noble:Stvoření

27. 3.             Martin Prudký:Biblický seminář I.

28. -29. 3.      víkendový seminář

3. 4.               MichaelKirwan: Vykoupení

10. 4.             Peter De Mey:Církev jako svátost

24. 4.             Ivana Noble:Posvěcení

30. 4. (středa!)      Jan Štefan:Pád a vykoupení podle K. Bartha

7. 5. (středa!)        MartinPrudký: Biblický seminář II.

15. 5.             Ivana Noble:Maria a společenství svatých

22. 5.             Ivana Noble:Eschatologie I.

29. 5.             Ivana Noble:Eschatologie II.

5. 6.               Ivana Noble,Tim Noble: Eschatologická témata v současném filmu

4. ročník

26. 2. (středa)        IvanaNoble: Sakramentologie III.

6. 3. (čtvrtek)        MartinVaňáč: Seminář k bakalářské práci^[5]

5. 4. (sobota)        seminář okřesťanské etice s Helen Costigane

 

---

^[1]témata přednášek budou upřesněna

^[2]témata přednášek budou upřesněna

^[3]témata přednášek budou upřesněna

^[4]témata přednášek budou upřesněna

^[5]další termíny konáníseminářů k bakalářské práci budou domluveny na prvním setkání

pořádaný Institutem ekumenických studií v Praze a Vyšší sociálněpedagogickou a teologickou školou Jabok se uskuteční ve dnech 28. a 29.března 2003 v prostorách Jaboku, Salmovská 8, Praha 2.

Informace o případných změnách v programu naleznete nahttp://www.iespraha.cz.

 

Program semináře:

Pátek 28. březen 2003

16:45      káva, čaj

17:00       Ladislav Beneš (ETF UK): Zápas obohoslužebnou účast lidu v reformaci

18:15      diskuse k přednášce

18:45      přestávka

19:00       kulturní program, modlitba a občerstvení

Sobota 29. března 2003

9:45         káva, čaj

10:00      František Kunetka (CMTF UP):Ecclesia – církev i chrám

11:00       panelovádiskuse na téma: Snahy o reformu liturgie (moderátor Pavel Hradilek)

11:45       přestávka

12:00       liturgie

13:00       oběd

14:30      seminární skupiny

16:00      závěrečná modlitba, káva, čaj

 

Poznámka:Původně avizovaný hlavní host semináře prof. Klemens Richterse ze zdravotních důvodů omluvil.

 

sestavil Jaroslav Vokoun, doplnil Martin Vaňáč

 

Březen

 

1. Založena Jednota bratrská (1457), tradiční datum, k usazení Bratří na Litickém panství ve vsi Kunvaldu poblíž města Žamberku došlo koncem roku 1457 nebo na jaře 1458.

2. John Wesley (1703-1791), anglický teolog a kazatel, spolu se svým bratrem Charlesem usiloval o obnovu státní anglikánské církve cestou modlitebních kroužků k metodickému pěstování osobní zbožnosti, odtud název „metodismus“.

4. Nikolaj Vasiljevič Gogol (1809-1852), ruský spisovatel.

7. Perpetuaa Felicita (+202/203): vznešená Perpetua a otrokyně Felicita byly spolu s dalšími katechumeny v Kartágu zatčeny, ve vězení pokřtěny a poté předhozeny dravé zvěři v době pronásledování za císaře Septima Severa. Tomáš Akvinský (1225-1274), jeden z nejvýznamnějších středověkých filozofů a teologů, člen dominikánského řádu, prof. na univerzitě v Paříži; po jeho smrti bylo několik vět z jeho děl odsouzeno, v roce 1323 byl svatořečen a roku 1567 prohlášen za „učitele církve“; učitelský úřad římskokatolické církve jej pokládá za „učitele myšlení a za vzor teologického bádání“ (encyklika Fides etratio, 1998, čl. 43).

9. Čtyřicet křesťanských vojáků římské legie v Sebaste (dnes Sivas v Turecku) u hranic římské říše s Arménií bylo podle legendy kolem roku 320 odsouzeno kvůli neochotě obětovat pohanským bohům, zemřeli, když museli stát celou noc nazí na zamrzlém rybníku.

12. Řehoř Veliký (asi 540-604), nejvýznamnější papež raného středověku a od roku 1295 „učitel církve“, pocházel ze šlechtické rodiny, zřídil benediktinský klášter, do kterého sám vstoupil, byl prvním mnichem zvoleným papežem, věnoval se reorganizaci církevní správy a podpoře misijní činnosti, zvolil si titul „služebník služebníků Božích“; Martin Luther si jej vážil; Jan Pavel II. tento titul označil za „nejlepší možnou ochranu proti riziku oddělení moci od služby“(Ut unum sint, 1995, čl. 88), ŘKC roku 1969 přesunula památku na 3. 9., což je den jeho vysvěcení na biskupa.

13. Mikuláš z Pelhřimova (asi 1385-1460?), táborský biskup a teolog, účastník jednání na basilejském koncilu (1433), po porážce Tábora Jiřím z Poděbrad (1452) vězněn v Poděbradech, kde zemřel. Náboženský mír kutnohorský (1485), zaručoval katolíkům i utrakvistům rovnoprávnost, byl uzavřen na 31 let, roku 1512 prodloužen natrvalo, platil do 1627, nevztahoval se na Jednotu bratrskou.

17. Patrik (asi 385-461), misionář a biskup v Irsku, jako dítě byl unesen piráty do Irska, kde byl otrokem, později se stal mnichem a vrátil se do Irska jako misionář. Walter Nigg (1903-1988), reformovaný teolog, spisovatel a profesor církevních dějin na Univerzitě v Curychu.

18. Cyril Jeruzalémský (asi 315-386), teolog a biskup v Jeruzalémě, jeho katecheze podávají důležité svědectví o názorech na křest a eucharistii, v roce 1882 prohlášen „učitelem církve“.

19. Josef, snoubenec P. Marie a pěstoun Ježíše Krista, informují o něm pouze evangelia a legendy, úcta se rozvinula teprve v novověku. Georg Calixt (1586-1656), luterský teolog, hledal základ pro shodu mezi konfesemi a našel ji ve shodě prvních pěti staletí, tzv. consensus quinquesaecularis; to vyvolalo kritiku mezi protestantskými teology, tzv. synkretistický spor. Michael Weisse (1488-1534), vratislavský mnich, vstoupil do bratrského společenství v Litomyšli, sestavil bratrský kancionál v němčině.

20. Joachimz Fiore (asi 1130-1202), opat cisterciáckého klášterav Kalábrii, autor exegetických a apokalyptických spisů.

21. Benediktz Nursie (asi 480-547), zakladatel řádu benediktinů, otec západního mnišství, založil klášter na Montecassinu (529), v ŘKC se připomíná 11.7., v den přenesení jeho ostatků, roku 1964 prohlášen patronem Evropy. Thomas Cranmer (1489-1556), první nekatolický arcibiskup z Canterbury (1533), autor Common Prayer Book (1549), byl upálen za vlády Marie I. Katolické neboli Krvavé.

22. Jiří z Poděbrad (1420-1471), správce království a zvolený český král(1458), pokusil se o vytvoření všeobecné mírové unie (1464). Jonathan Edwards (1703-1758), teolog akazatel, ovlivnil první velké náboženské probuzení v Severní Americe.

23. Nikolaj Alexandrovič Berďajev (1874-1948), ruský filozof a náboženský myslitel, od roku 1922 v emigraci v Berlíně a v Paříži.

24. Paul Couturier (1881-1953), kněz lyonské diecéze, podporoval modlitby za jednotu křesťanů. Oscar Arnulfo Romero (1917-1980), arcibiskup v San Salvadoru, byl zastřelen během mše.

25. Zvěstování Páně, zavedení svátku zřejmě souvisí s jarní rovnodenností, která byla považována za první den stvoření, Kristovy narozeniny, den jeho početí nebo i den jeho smrti na kříži.

27. Mistr Eckhart (kol. 1260-1327), německý mystik, člen dominikánského řádu.

30. Jan Klimak (+ kol. 649), poustevník a opat kláštera na Sinaji, přízvisko „Klimakos“ má podle svého nejslavnějšího asketického díla Žebřík.

31. Isaac Newton (1643-1727), britský matematik, fyzik a astronom, jeden z nejvýznamnějších přírodovědců, věnoval se také filozofii a teologii.

Zemřel Werenfried van Straaten

Frankfurt (KAP) Werenfried van Straaten, premonstrát, zakladatel katolické charitativní organizace Církev v nouzi, zemřel nedávno poté, co oslavil své 90. narozeniny. Narodil se roku 1913 v nizozemském Mijdrechtu. V prosinci roku 1947 uveřejnil článek o osudu 14 milionu německých utečenců. Tento článek byl základem celosvětově činného charitního díla. Pater Werenfried pak začal projíždět Flandry, aby denně sesbíral 400-500 kg špeku pro uprchlíky. Současně tento „Špekpater“ rozvíjel kampaň pro akci Pomoc pro východní kněze, aby se katolickým uprchlíků žijícím v diaspoře na severu mezi německými protestanty dostalo náboženského zaopatření. V roce 1952 byla zahájena pomoc pro pronásledované kněze, řeholníky a laiky v komunistických zemích, která se později rozšířila na Asii, Afriku a Latinskou Ameriku. V 1964 papež Pavel VI. povýšil Církev v nouzi na papežské dílo, Werenfried von Straaten se stal jeho generálním moderátorem. Tento úřad složil v roce 1981, zůstal však mnoho let jeho duchovním asistentem. Církev v nouzi je dnes rozšířena ve 14 zemích a má okolo 700.000 přátel a podporovatelů. Angažuje se asi v 115 státech, kde jsou křesťané pronásledováni a utlačováni. V roce 1953 se Werenfried van Straaten angažoval jako spoluzakladatel Mezinárodního stavebního řádu IBO pro výstavbu domů pro chudé a církve. Během II. vatikánského koncilu (1962) byl van Straaten jako poradce v Římě. Tam se setkal také asi s 60 biskupy z komunistické střední a východní Evropy, které přímo či nepřímo podporoval. Roku 1966 založil v Bukavu (Zaire) společnost sester Dcery Zmrtvýchvstání, které se zaměřují především na umožnění školního vzdělání pro Afričanky. Od roku 1993 podporuje Církev v nouzi také ruskou ortodoxní církev, aby podpořila smíření s pravoslavím. Celosvětově od svého založení sesbírala a opětovně rozdala Církev v nouzi okolo tří miliard amerických dolarů.

Církev upozorňuje na „mizející lidi“

Port-au-Prince (KAP) Katolická církev na Haiti si stěžuje na stoupající počet zmizelých osob. Přes varování mezinárodních organizací pro lidská práva stoupá počet vražd dětí žijících na ulici a unesených občanů. Pravděpodobně se jedná o ozbrojené skupiny, které zaštiťují své jednání „ochranou“ obyvatelstva a „čištěním“ ulic a operují nejspíše pod ochranou úřadů.

 V červenci 2001 haitský president Jean-Bertrand Aristide otevřeně vyhlásil, že nebude tolerovat běžnou kriminalitu. Tím vyvolal protesty prominentních organizací pro lidská práva. I když dřívější kněz Aristide své prohlášení později odvolal, posilnil jím tendence v zemi brát spravedlnost do vlastních rukou. „Jsou tyto pouliční děti odpad, kterého se musí naše zářivě čistá města zbavit?“ říká se v církevní zprávě, kde jsou zdokumentovány některé případy.

Los Angeles: Neznámý sponzor ekumeny

Los Angeles (KAP-ID) Arcidiecéze v Los Angeles se octla v minulém roce ve značném deficitu vzhledem k výstavbě nové katedrály za asi 200 milionů dolarů. Program úsporných opatření pro rok 2003 měl přinést i uzavření diecézního úřadu pro ekumenu a mezináboženské vztahy. Brzy poté, co  byl úsporný program oznámen, však dostal P. Alexij Smith, vedoucí úřadu, pozvání do restaurace od zcela neznámého člověka. Při jídle se na něho hostitel náhle upřeně zadíval a zeptal se, zda zprávy o úsporném balíčku diecéze odpovídají pravdě. Smith to potvrdil, a neznámý reagoval projevy zklamání. Po krátkém zamyšlení se potom zeptal: „Otče Smithi, jakou částku byste potřeboval, abyste svůj úřad udržel v provozu?“ Ohromeně jsem počítal peníze, vypráví P. Smith, a pak jsem řekl sumu. Hostitelse na něho opět upřeně zadíval a pak k jeho překvapení řekl: „To není problém. Ty peníze vám dám.“

„Dar z nebes,“ říká P. Smith. Ví pouze, že dárce není katolík, ale podrobně zná a sleduje práci jeho úřadu a nechce, aby byl zrušen.

Darovaná suma bude podle Smithe centru dostačovat pro provoz asi do roku 2005. Tehdy končí Smithovi funkční období.

Biskupové hájí campesiny

Ciudadde Mexico (KAP) Bezprostředně po jedné z největší demonstrací mexických venkovanů požadovali mexičtí biskupové spravedlnost pro campesiny. Ve svém prohlášení odsoudili naléhavě negativní dopady smlouvy o americké zóně volného obchodu. Biskupové varují před tím nahlížením zemědělství jako kapitálu, výrobního prostředku, předmětu, který se může kupovat a prodávat. Volný trh nemůže odstranit bídu a sociální vyloučenost lidí na venkově. S příčinami je potřeba účinně bojovat technickými inovacemi s respektem k venkovské kultuře. Roky zanedbávání venkova přispěly k bídě, rozvolnění rodinných struktur, urychlení migrace a zhoršení ekologické situace, tvrdí biskupové.

25 tisíc otroků v Brazílii

Brazílie(KAP) Podle vládních odhadů existuje v Brazílii více než 25 000 otroků. Jak tvrdil president nejvyššího soudu, Francisco Fausto, je tento počet asi 7x vyšší než počet uváděný bývalým předsedou vlády a hlavou státu  Fernandem Henriquem Cardosou. Otroctví je v Brazílii zcela v temnotách, z nichž vycházejí na světlo mnohé překvapující skutečnosti.  Problém semůže vyřešit jen drastickými politickými opatřeními. Nyní je sice možno otroka osvobodit, ale s tím, že příští týden se opět vrátí do otroctví. Fausto žádal, aby parlament co nejdříve vypracoval a předložil odpovídající zákon, který by umožnil bez náhrady vyvlastnění půdy velkostatkářům, kteří otroky využívají. Vedoucí hnutí bezzemků (Movimento Sem Terra/MST), Pedro Stedile, potvrdil, že práce otroků během úřadování Cardosa zřetelně vzrostla. Vládní propaganda však pro cizinu tvrdila opak. Stedile řekl, že spolupracovníci církevní pastorační služby (Comissao Pastoral da Terra/CPT) znovu a znovuoznačují velkostatkáře, kteří mají otroky, avšak příslušný policejní okrsek nemůže zakročit, protože není benzín ani munice, jejichž dostatek závisí na penězích od daňových poplatníků.

Příští setkání evropských farních společenství 

Bern (KAP) Pod mottem Fary: Současné zkušenosti avize do budoucnosti se uskuteční od 6. do 10. července na švýcarské universitě ve Fribourg příští setkání Kolokvia evropských farních společenství (CEP). Na setkání je pozváno asi 300 účastníků z 18 evropských zemí. Kolokvium evropských farních společenství (CEP) je volný svaz hledající vědomou a důvěryhodnou spolupráci mezi církevními představenými v různých zemích Evropy. Jde o výměnu poznatků a bratrské setkávání s cílem spolupráce na utváření evropské společnosti s ohledem na vzájemnou úctu a porozumění.

Jordánsko: spor o křesťanskou výchovu dětí

Amman (KAP) Následkem odmítání muslimské výchovy svých dětí hrozí jordánské křesťance třicetidenní vězení. Siham Quandah bylo v lednu oznámeno, že její čtrnáctiletá dcera a dvanáctiletý syn dostanou soudně přiděleného poručníka. Soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že její manžel, který před několika lety zemřel, přestoupil krátce před smrtí z křesťanství k islámu. Děti jsou tak podle jordánského práva muslimové.

Quandah již přes měsíc s úřady vyjednává. Jordánsko bylo až do dobytí muslimy v 7. století křesťanské. Dnes je mezi obyvatelstvem křesťanů asi 10 %. Královský dvůr se snaží o respektování náboženské menšiny a na mezinárodní úrovni usiluje o křesťansko-islámský dialog.

Britští biskupové želí nepřátelství k asylantům

Londýn (KAP) Přibývající nepřátelské postoje britských politiků a mediálních představitelů proti utečencům odsoudil v otevřeném prohlášení biskup Patrick O'Donogue z Lancasteru, který je odpovědný v rámci katolické biskupské konference za otázku uprchlíků. Žadatelé o asyl jsou často paušálně hodnoceni jako podvodníci, kteří se jen snaží zneužít sociálního systému. Teď jsou navíc často nahlíženi jako teroristé. Dokonce i od vysoce postavených politiků vycházejí rozdílné signály. Premiér Tony Blair a vůdce opozice Ian Duncan Smith opakovaně mluví o zostření asylové politiky, zatímco ministr vnitra David Blunkett se zasazuje za práva utečenců. Stoupající počty uchazečů o asyl jsou podle biskupa symptomem nepořádků ve světě. Uprchlíci jsou především obětmi sociální, hospodářské a politické nespravedlnosti a často utíkají před mučením a smrtí.

Arcibiskup: ne homosexualitě

Canberra (KAP) S předem promyšleným důrazem katolický arcibiskup v Sydney George Pellna startoval kampaň proti homosexualitě. Týden před otevřením festivalu homosexuálů Mardi Gras v Sydney začal v mariánské katedrále v Sydney přednáškový cyklus katolického kněze Johna Harveye a psychologa Petera Rudegeaira z americké organizace Courage, který bude pokračovat ve všech katolických diecézích Austrálie. Poselstvím organizace je, že homosexualita je léčitelná. Cílem organizace podporované Papežskou radou pro rodinu je duchovní pomocí a radou dovést praktikující homosexuály k pohlavní zdrženlivosti. Protože Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, slouží podle této organizace sexualita k rozmnožování a homosexualita je poruchou, která vzniká vlivem chybné funkce rodiny. Michael Kelly, mluvčí katolické organizace homosexuálů Rainbow Sash, se však domnívá, že názor Petera Rudegeaira napříčiny a léčitelnost homosexuality stojí mimo hlavní proud. Americký svaz psychologů vyškrtl homosexualitu ze seznamu nemocí již před 25 lety.