JanSpousta

Právě začíná prvnímoderní sněm české katolické církve. Je toho mnoho, čím se bude zabývat, aještě více toho, čím by se zabývat měl. Jsou tu otázky obecně křesťanské –např. jak hlásat radostnou zvěst české společnosti, když ona sama sebe beretolik vážně a když my věřící na tom nejsme většinou o nic líp.Jsou i katolické problémy církevní – např. co dělat, až vymře klérus. Ale jsoutaké problémy samotného sněmu, skrz které se ctihodné shromáždění bude musetnějak prodrat, pokud vůbec chce odvést trochu užitečné práce. Tři si dovolímuvést:

První problémukazují stanovy sněmu: Ze všech statisíců českých křesťanů různých věků,obojího pohlaví a všech rodinných stavů má plné hlasovací právo jediněa pouze nepatrná skupina starších svobodných pánů, to jest biskupů.Všichni ostatní jsou formálně jen poradci. Správně by se asi nemělo hovořit oplenárním sněmu, ale o rozšířeném zasedání biskupské konference. Dnešníkatolictví umírá na klerikalismus a na odtrženost od reality.

Druhý problém jepatrný z hlavního tématu sněmu „Uskutečnění závěrů 2. vatikánskéhokoncilu v našich podmínkách“. Ne že by to nebyla zajímavá otázkak diskusi. Pokud ji ale dáme do čela celého zasedání, pak je nabíledni, žejsme asi tak třicet let pozadu: vatikánský koncil totiž skončil roku 1965. Odté doby se leccos stalo, u nás i ve světě. Heslem papeže Jana XXIII., kterýkoncil svolal, bylo aggiornamento, „zdnešnění“. U nás se překládá jako „zpředvčerejšnění“.

A konečně třetíproblém naznačuje fakt, že všechny rozhodující účastníky sněmu jmenoval dojejich míst Řím, tedy úředníci papežské kurie, a všechny závěry sněmu budepřezkoumávat Řím, tedy zas úředníci papežské kurie. Zkrátka vše se řídí podlevzdálených úředníků, z nichž mnozí nikdy ani nevkročili na naši půdu.Jednota církve je zajisté důležitá věc, ale tady došlo k přehnanécentralizaci, takové, jakou první poapoštolskástaletí církve neznala. Jediné skutečně rozhodující porady se dějí ve Věčnémměstě, a my o jejich konání asi často ani nevíme.

Sněm sepřipravoval úžasných sedm let. Uvidíme, zda to, co nám přinese, bude aspoňtrochu odpovídat tak dlouhé březosti: úvodní text M. Vaňáčerozhodně jistou skepsi v tomto směru nezastírá…

Tématem redakčníankety a centrem dvojčísla Getseman je eucharistie, především „eucharistickápohostinnost“ mezi církvemi. Římský a pravoslavný názor, že by se s nímělo počkat, dokud nedojde k plné jednotě víry, leckoho přílišneuspokojuje. Mně osobně nevadí jen to, že se tím možnost interkommuniaodkládá až do „nebeského dvorstva krásného“, kde už bude zhola zbytečná.Nejhorší podle mě je, že potom už by vlastně nebylo možné přijímat ani vevlastní církvi, protože ani zde plná jednota víry neexistuje a nikdyneexistovala, jak dosvědčují polemiky a obtížně slučitelné názory autorů Novéhozákona. Zrovna tak neuspokojivý a nebiblický se ale jeví i opačný extrém, kdyse přijímat dovoluje každému kdekoli: Neházejte perly sviním, chce se říci jeho„liberálním“ zastáncům. Najdeme ale zdravý střed?

Vedle ekumenickýchpříspěvků si dovoluji upozornit na zajímavý výzkum jednoho kostelního pěveckéhosboru (T. Hofer).

A přeji vámradostné, požehnané léto.

„Uskutečnění závěrů 2. vatikánského koncilu v našich podmínkách“ – tak zní hlavní téma plenárního sněmu Katolické církve v České republice, jehož první zasedání se uskuteční začátkem července 2003 na Velehradě. Tzv. sněmovní fáze začíná více než sedm let od rozhodnutí ČBK svolat sněm (je to o rok dříve než bylo původně plánováno) a bude trvat několik let. Co vlastně můžeme od této velkolepě vyhlížející akce očekávat?

Jeden z možných přístupů ke sněmu prezentoval Tomáš Halík v diskusi po přednášce nazvané Druhý vatikánský koncil – konec katolicismu? kterou přednesl v rámci tradičních Dní Josefa Zvěřiny v Českých Budějovicích koncem května. Halík od sněmu nic neočekává, takže podle vlastních slov může být pouze příjemně překvapen. Důvody své skepse zmínil již v úvodu přednášky, když vysvětloval, že téma letošních Zvěřinových dní Druhý vatikánský koncil – nedokončený úkol? zvolila Česká křesťanská akademie úmyslně v souvislosti s chystaným sněmem. Podle Halíka se většina našich biskupů nesetkala s teologicky tvořivým prostředím, neboť na litoměřické bohoslovecké fakultě jim byly předkládány hotové soubory poznatků. Proto je zde nebezpečí, že koncilní dokumenty převezmou byrokratickým netvořivým způsobem. Bez dobré znalosti myšlenkového kontextu se může stát, že koncilní dokumenty se budou chápat jako stranická usnesení nebo příkazy „shora“, které je třeba „realizovat“. Halík zmínil, že jej k této spojitosti inspirovala i rétorika některých osob v rámci přípravné fáze sněmu. Jetřeba si uvědomit, že v tomto pokušení se skutečně nacházíme a že i toto patří k našemu postižení komunismem.

Přednáška Tomáše Halíka však neměla za cíl kritizovat chystaný sněm, nýbrž přinesla zajímavé zamyšlení nad koncilem, který podle něj znamenal přechod od katolicismu ke katolicitě. Halíkův názor na sněm jsem zmínil, neboť jej považuji za zajímavý hned ze dvou důvodů. Několik let byl sekretářem biskupské konference, takže toto prostředí zná. Podle svých vzpomínek pak to byl on, kdo již koncem 80. let přišel s nápadem připravit plenární synodu české církve, která by měla uskutečnit to, co nemohlo posrpnové okupaci dokončit Dílo koncilové obnovy: vnést koncil do české církve, a to tvořivě a kriticky, s vědomím všeho pozitivního i negativního, co pokoncilní vývoj přinesl světové církvi.

Bohatý program Dní Josefa Zvěřiny nabídl kromě několika přednášek, besed a tradičních diskusív pracovních skupinkách zajímavé srovnání. Programu se totiž zúčastnili také dva biskupové: Helmut Krätzl, vídeňský světící biskup a účastník koncilu, který přednášel na téma “ 40 let po koncilu – co se uskutečnilo a co ještě zbývá?” a Jiří Paďour, českobudějovický biskup, který vedl nedělní bohoslužbu a poté navštívil závěrečnou panelovou diskusi.

Biskup Krätzl zdůraznil, že je třeba si uvědomit především to, v čem koncil znamenal skok dopředu, resp. co nového přinesl. Sledujeme-li vývoj jednotlivých koncilních textů, spatříme dynamiku, která v sobě neseprvky pokroku, i když kompromisní podoba hotových textů tuto dynamiku mnohdy oslabila. Pokrok na koncilu si biskup vysvětluje hlavně dvěma skutečnostmi: působením Ducha sv. a působením řady mladých teologů ve funkci poradců starých biskupů. Na několika tématech (liturgie, chápání církve, manželství a sexualita, ekumenismus a náboženská svoboda) pak konkrétně poukázal nejen na to nové, co přinesl koncil, ale zmínil také nedůslednou realizaci záměrů koncilu v pokoncilním období. Z některých kroků římských úřadů vnímá skutečnost, že s realizací koncilu nejde vše tak, jak by asi mělo. Konkrétně zmínil některé dokumenty nebo blahořečení dvou tak odlišných papežův jednom dni (Jan XXIII. a Pius IX.). Nedalo mi, abych se jej nezeptal, co má dnešní římský katolík dělat, aby mohl být upřímně věrný výzvám koncilu i současnému učitelskému úřadu. Podle biskupa Krätzla je třeba římské dokumenty nechápat jako konečná vyjádření, nýbrž jako podnět k zamyšlení, zda se v některých otázkách nedošlo příliš daleko. Konstatoval však, že to není vždy jednoduché, např. ve vídeňské diecézi k dokumentům, týkajícím se ekumeny, svolávali krizový štáb za účasti teologů, na který byl pozván i Walter Kasper, aby vysvětlil postoj církve k ekumenickým otázkám.

V kontextu příprav českého sněmu, na kterém budou mít rozhodující hlas pouze biskupové,jsem byl zvědavý na účast biskupa Paďoura na českobudějovických Dnech. Zatímco biskup Krätzl se aktivně účastnil nejen přednáškou, ale i diskusí v pracovních skupinkách, kde se dále hovořilo o podnětech z jeho vystoupení, biskup Paďour přišel pouze na část panelové diskuse na závěr setkání. Jeho názor, který vyslovil v rámci jedné z odpovědí na otázku, že se účastníci setkání zabývají problémy poněkud povrchně, vzbudil u některých přítomných podiv, zvlášť když se nezúčastnil většiny programu.

Také na základě této skutečnosti jsem zvědavý, nakolik nadcházející sněm bude pouze sněmem biskupů nebo nakolik se podaří, aby se projednávala témata a podněty, které lidé považují za skutečně důležité a jež např. vzešly ze sněmovních kroužků. Osobně se domnívám, že o tom, co jsou problémy a bolavá místa české církve, se napsalo již velmi mnoho, existují různé výzkumy a analýzy. Nevím, nakolik může několikaleté jednání sněmu, jehož účastníci budou zavázáni mlčenlivostí a jehož výsledky podléhají schválení vatikánských úřadů, přinést něco nového. Velmi nízká úroveň teologického vzdělání laiků, kněží i biskupů, téměř nefungující vzájemná komunikace, polarizace uvnitř církve a do jisté míry zahleděnost do sebe a svých problémů jsou podle mého hlavní překážky úspěchu sněmovního procesu. Tyto překážky však automaticky neodstraní sebelepší rozhodnutí sněmu. Je třeba pokusit se v církvi obnovit atmosféru důvěry a spolupráce napříč různými názorovými skupinami.

Na roli eucharistie/večeře Páně v ekumenickém hnutí se názory liší: pro některé je společné slavení eucharistie/večeře Páně možné, až po dosažení plné jednoty mezi křesťanskými církvemi, pro jiné je prostředkem na cestě k této jednotě.Tomuto problému chceme věnovat zvláštní prostor v časopise Getsemany, a proto jsme se obrátili na několik ekumenicky angažovaných křesťanů s prosbou o odpověď na dvě otázky:

1) Jaký je Váš názorna roli eucharistie/večeře Páně v procesu sbližování mezi křesťany?

2) Jakévidíte perspektivy v této otázce?

Pokud se někdoz vás čtenářů chce na toto téma vyjádřit, může napsat na adresu redakce nebo e-mailem na adresu editora: vanac@etf.cuni.cz. Výběr z případně došlých příspěvků uveřejníme v příštích číslech Getseman.

 

Darina Bártová, absolventka TKT ETF UK

 

ad 1) Samotný proces sbližování to nenahradí (není to samospasitelné). Ale pokud někde křesťané spolupracují a znají se, tak není důvod, aby spolu neslavili.

ad 2) Spíš kde jsou problémy: a ty jednoznačně vidím u denominací, které jsou tak pyšné na svou výlučnost, že ke svému stolu nikoho nepustí (např. v zájmu čistoty společenství). Nejde jen o pravoslavné, ale také o evangelikály. Cestou je asi co nejvíce se poznávat a odstraňovat nánosy předsudků.

 

Petr Dvořák, filozof, FFUK

 

ad 1) Domnívám se, že společné ekumenické slavení večeře Páně je nesmírně důležité pro prohlubování jednoty, nicméně rozlišuji večeři Páně obecně a katolickou eucharistii jako zvláštní případ. Zatímco první by bylo možné slavit ekumenicky a předsedat by mohl kdokoli k tomu ustanovený v libovolné většinové (main-line) církvi, u druhé, kterou na rozdíl od první charakterizuje víra v reálnou prezenci, je zapotřebí u všech eucharistii přijímajících jednoty s římsko-katolickou církví. Předsedat ve shodě se schválenou liturgií ji může toliko kněz k tomu platně ustavený katolickoucírkví. Takže společnou večeři Páně ano, katolickou eucharistii nikoliv.

ad 2) V odpovědi na první otázku jsem vyjádřil svůj osobní názor, nikoli stanovisko katolické církve. Zdali se podobná praxe stane normou i v katolické církvi, ukáže čas.

 

Pavel Filipi, teolog, děkan ETF UK

 

ad 1) Mezi lidmi, které jsem poznal, pozoruji dvojí autentický přístup k otázce společného slavení eucharistie.

- Jedni chápou a akceptují skutečnost, že nemohou společně slavit, jako zející ránu, která nám stále připomíná naše rozdělení, vede nás k pokání za ně a tím se stává mocnou pobídkou, abychom usilovali o jeho překonání. (Nemýlím-li se, takový je postoj i současného biskupa římského.)

–Druzí soudí, že není bezpečnější cesty k jednotě než sejít se u stolu Páně: tam křesťany reálně sjednocuje Ježíš Kristus, dárce a dar jednoty, Pán, jehož milost je silnější, než hřích rozdělení.

Ale vy se mě ptáte na názor můj. Z obojí pozice si beru poučení. Nepochybuji, že u stolu Páně se něco reálně děje, že zde dochází k nápravě vzájemných vztahů v moci a Duchu Krista, který nás hostí a dává nám svou milost. Nad tento dar nemůže být nic vyššího a všechny dohody či nedohody teologů jsou o dvě třídy níž. Zároveň však si uvědomuji, že eucharistie není „přípitek na bratrství“, stvrzující naši náladu vzájemné blízkosti a umožňující lacino zapomenout na bolest rozdělení historických útvarů křesťanstva. To prakticky znamená, že společné slavení by se nemělo stát rutinou, pravidelností, a mělo by být omezeno jen na některé příležitosti, jež svou ojedinělostí zvýrazňují vzácnost přijímaného daru nad jizvami trvajícího rozdělení. Snad se nemýlím, že takováto praxe by bylo vsouladu i se směrodatnými ekumenickými dokumenty římskokatolické církve, které konstatují, že (křtem) existuje mezi křesťany reálné společenství, i když nedokonalé. Nedokonalost této jednoty, její torzovitost, by právě byla vyjádřena tím, že společné slavení není „normálním případem“; její reálnost zase tím, že společné slavení je možné.

ad 2) Perspektivy?Není tajemstvím, že v mnoha společenstvích společné slavení existuje a nepůsobížádné problémy ani vysluhujícím ani přijímajícím. Protestantské církve, obecněvzato, jsou zde otevřenější v přesvědčení, že tím, kdo ke své večeři zve, nenícírkev, nýbrž Kristus. Byl jsem již vícekrát svědkem toho, že rozpaky nad společným slavením pokládal církevní lid za „rabies theologorum“, za teologické rozmíšky, s kterými normální křesťan nemá nic společného. Biskupové v různých zemích o tom vědí a biskupské konference (včetně české) se pokoušejí dát kánonům co nejširší výklad, aby se nadále nezvětšovala proluka mezi reálnou situací „na bázi“ a církevním úřadem. Očekávám, že tento tlak zdola, pokud bude pokračovat, jednou zasáhne i nejvyšší magisterium. Jak dlouho to bude trvat, to se neodvažuji odhadnout, já se toho sotva již dožiju. Nevyzývám k žádné „ekumenické partyzánštině“. Ale vím, že cesta zpět je nemožná. Jen si představme: Jednoho dne se magisterium s ekumenickými špičkami dohodne, že společné slavení je možné, ale „dole“, ve farnostech a sborech nebude nikoho, kdo by měl touhu a chuť společně slavit.

 

Gerhard Frey-Reininghaus, tajemník Oddělení pro ekumenické a zahraniční styky Synodní rady ČCE

 

ad 1) Můj názor velice úzce souvisí s tím, co jsem zažil na ekumenickém poli v Německu. Byl jsem farářem v evangelickém sboru, který velice dobře spolupracoval s místním katolickým sborem. Spolupracovali jsme v oblasti socialní, spolu jsme se starali o uprchlíky, spolu jsme měli biblické týdny, naše staršovstva se scházela každý rok atd. A samozřejmě jsme spolu slavili také ekumenické bohoslužby k různým tématům a při různých příležitostech. Na pozadí toho všeho bylo pro nás samozřejmostí, že jsme se navzájem také pozvali ke stolu Páně, v evangelickém kostele pozvali evangelíci, v katolickém katolíci. A je to tak už dvacet let. A musím říci, že to společenství kolem stolu Páně prohloubilo naše ekumenické vztahy. A to bylo a je velice radostné. Nikdy bych nechtěl používat eucharistii jako medium k sbližovaní. Ale to vzájemné pozvání ke stolu Pane bych viděl v logice ekumenického společenství bratří a sester. V každém případě jsem jako evangelický farář velice rád, že mohu beztrestně pozvat naše sestry a bratry z jiných církví ke stolu Pane.

ad 2) Je to dlouhý proces na různých rovinách. A mam pochybnosti, jestli naše generace se dožije oficiálně povolené společné eucharistie. Ale myslím si, že ta praxe, kterou jsem zažil v Německu, že se sbory různých církví navzájem pozvou ke stolu Pane, se bude v Německu nadále více a více rozšiřovat. A očekávám podobný vývoji v českém ekumenickém společenství. Tam, kde spolupracujeme jako křesťané, kde spolu posloucháme boží slovo, tam bychom se měli nechat i pozvat od našeho společného Pána k jeho stolu. A mezitím mohou teologové vyjasnit další složité otázky kolem plného společenství a jednoty církví a společné eucharistie.

 

Jiří Hanuš, historik, Brno

 

ad 1) Role v procesu sbližování je samozřejmě zásadní. Existují sice symboly, jimiž lze vyjádřit přibližně totéž (vzpomínám si, že v Taizé je například k dispozici požehnaný chléb pro ty, kteří z nejrůznějších důvodů nechtějí či nemohou přijímat eucharistii!), hlubina významů a současně prostota večeře Páně je však díky biblickému svědectví a tradici jedinečná a v podstatě nezaměnitelná. Těm, pro něž je vzájemné poznávání a prohlubování vztahů přirozenou potřebou i radostíze sdílené víry, se stává eucharistie prostředkem vyjádření blízkosti, solidarity, vzájemného dávání a připomínkou božských darů.

Na základě svých zkušeností bych si dovolil vyjádřit přesvědčení, že sdílená eucharistie mezi křesťany je nejen možná, ale velmi žádoucí. Podmínkou je ovšem bezpodmínečné přijetí druhých s jejich způsoby vyjadřování, s jejich formami církevního iobčanského angažmá. Bojové linie totiž dnes nevedou ani tak mezi příslušníky různých křesťanských denominací (zdá se mi, že tato hranice padla v našem prostředí už v polovině šedesátých let), ale spíše mezi různými ideovými postoji. Společná eucharistie nabízí jedinečnou příležitost k možnému spojení lidí naprosto odlišných názorů a orientací – při dodržení základních principů, k nimž patří tradičně křest a ochota k vyznání víry – a toto spojení je nesmírně důležité, nehledě k tomu, že v tomto směru může být dnes církev nezastupitelná.

ad 2) Je bolestné, že u některých velkých církví (římskokatolická, pravoslavná) panuje i dnes v této věci nedůvěra, i když rozumím tomu, že eucharistie je považována v těchto konfesích za veliký poklad. Dnes však dokonce sílí přesvědčení, že sdílená eucharistie mezi křesťany bude možná až někdy v budoucnosti, až dospějeme k hlubší jednotě víry. Je třeba se neustále ptát těch, kteří mají tento názor, co si pod touto „hlubší jednotou“ vlastně představují (a je smutným faktem, že tento názor zastávají alespoň ve zmíněných církvích ti, kteří o věci de fakto rozhodují). Není například iluzorní vize těch, kteří pod výrazem „hlubší jednota“ rozumí pouze své vlastní, až příliš jednostranné pojetí církevních úřadů? Není iluzorní a konečně nepřesvědčivá vize těch, kteří odpírají eucharistii druhým jen proto, že jejich vlastní chápání skutečnosti je svázáno předsudky a dokonce případnou ideologií? To ale možná není to nejdůležitější: ze své zkušenosti vím, že odpíráním sdílené eucharistie u těch, kteří o to celým srdcem stojí, v žádnou budoucnost nevcházíme.Je to slepá ulička, která budoucnost uzavírá. Tato cesta do značné míry likviduje již uzavřená přátelství, již prohlubující se lidské vztahy, již dosaženou jednotu v poznání, že Bůh je velkodušný dárce. Povrchní ekumenismus se nepřekoná úzkostlivým budováním vlastní „identity“, plné pocitů výlučnosti a nadřazenosti, pocitů, které mají s křesťanstvím společného jen málo.

 

Daniela Knorrová, absolventka TKT ETF UK

 

ad 1) Domnívám se,že by společné slavení Večeře Páně mělo být součástí procesu sbližování. Proč? Vždyť je znamením, které nemáme plně ve svých rukou, a je to především Kristus, který nás hříšníky hostí. Také tam, kde se na společném díle podílejí křesťané různých denominací (např. práce v oblasti charity, vyučování apod.) by společné slavení eucharistie mohlo pomoci v růstu takovéto specifické obce křesťanů. A všude tam, kde křesťané různých denominací začnou více spolupracovat, by se tomohlo odrazit ve společném slavení. Společná eucharistie by tedy měla odrážet vzájemné hledání a spolupráci. Jsem toho názoru, že při společném slavení jakékoli liturgie se vlastně „učíme“ jak být věrnými a věrohodnými svědky evangelia.

ad 2) V současnosti nemám dostatek aktuálních informací, abych mohla na tuto otázku odpovědět.

 

Jan Konzal, teolog

 

ad 1) Naštěstí nejsou názory na věc obecně vzájemně tak neslučitelné, jak by se to zdálo z položené otázky. Problém není autenticky uzavřen ani po dvou tisíciletích praxe církve resp. církví. Křesťanství je zvěstí nejsilnější a Nazaretskému nejbližší tehdy, kdy probouzí, kultivuje a chrání naději, kdy hájí otevřenost budoucnosti lidí. Hodnotit stupně unifikace (jsme či nejsme v dostatečné jednotě) je možné jen tak, že velmi odpovědně zpytujeme minulost. Spolu s Pavlemsi cením budoucnosti víc než minulosti a vyznávám také důvody takového postoje.

Večeře Páně slavená v církvi nabízí dvojí znamení: jednak znamení už dosažené více či méně virtuální jednoty v oblasti víry, liturgického života a církevní struktury, jednak znamení věrnosti reálnému úsilí o překonání nedokonalé jednoty církví. Také „prováděcí vyhláška“ – ekumenický direktář z r. 1993 v článcích 130, 131 umožňuje za určitých okolností interkomunio zřejmě z druhého důvodu. Ovšemvyžaduje, aby výjimky nepostrádaly opravdovou odpovědnost s obou stran, tedy přijímajícího i svátostí přisluhujícího. Takový postoj si jen cením. Jednotu křesťanů spolu s touhou po ní považuji za jeden z „kamenů úhelných“ petrovského „chrámu z živých kamenů“. Nicméně úkol je to těžký, možná tu a tambez vydatné boží milosti už dokonce přerostl lidské síly. Tím spíš si cenímznamení povzbuzujících, člověka ujišťujících o milostivé přítomnostiKrista v Duchu svatém – a svátost mezi ně rozhodně patří.

Význam slavení Večeře Páně jako znamení úsilí o jednotu různých není totiž vůbec nový, patří k nezpochybněné tradici církve, jak ukazuje mimochodem např. „fermentum“, zasílané starověkým biskupem jedné církve církvím sousedním v dobách, kdy nebylo o unifikaci forem v nauce nebo praxi církví ani potuchy a prostě se předpokládala všude, kde fungoval biskup s apoštolskou sukcesí. Svého druhu svědectví o autentizované funkci znamení nadějenabízí např. i známá scéna z 11. století, kdy papež Řehoř VII. po zarputilých bojích politicky i vojensky zlomil odpor císaře Jindřicha a v příslovečné Canosse císaři sám pak svátostí posloužil. Legitimovat takový akt následující drastické předehry císařovy kapitulace může jen naděje v budoucí podstatnou jednotu obou legitimních zástupců tehdejšího křesťanstva. A dodnes o takové roli těla a krve Páně v sektoru naděje svědčí tradiční viaticum, svátost „na (poslední) cestu“. Nebude vůbec náhoda, že viaticum nesmí ani římský katolík odmítnout udělit ani prosícímu věřícímu nepokrytě nesjednocenému s katolickou církví, pokud je takový akt odpovědný.

ad 2) Není vyloučeno, že se sjednocení takového druhu, aby uspokojilo i ty ustrašené anikomu kromě sebe nedůvěřující, vůbec v rámci našich dějin nestihne. Náš Hospodin umí odejít i z autentických chrámů, jak to zakusil vyvolený lid už před dvěma tisíciletími a nejen tenkrát. V dějinách církve je ovšem také řada nadějných znamení, že úspěšné úsilí o nápravu nějaké pohoršlivé nemoci církvelze s boží pomocí působit i zdola. Ještě dobře pamatuji doby, kdy byl římskému katolíkovi zakázána i společná modlitba s nekatolíkem. A dnes už víc než třicetlet se nejen dovoluje, ale přímo doporučuje. K takové změně smýšlení autoritd ošlo díky těm, kdo vzali na sebe odpovědnost za řešení třeba i odchylující seod povoleného, ale jednali tak v pokojně neústupné pokoře a s touhou posmíření. I v církvi bývá možné zahlédnout prapodivnou moc bezmocných.

 

sestra Edita Mendelová OP, teoložka

 

ad 1) Myslím si, že Eucharistie je to největší a nejdražší, co katolická církev má. Dále je to svátost jednoty, a tudíž i pravdy ve vztazích mezi křesťany. Z tohoto hlediska je pro mne nemožné, aby ať již při veřejných ekumenických bohoslužbách anebo soukromě byla slavena společná eucharistická bohoslužba. Neboť kromě pravoslavné církve a několika málo dalších církví se v protestantských církevních společenstvích povětšině neuchovala ani tato svátost ani svátost kněžství. Není tam, kdo by ji právoplatně vysluhoval. A předstírat jednotu tam, kde není, by byla lež nejen z dogmatického, ale především z lidského a morálního hlediska. Mne osobně to velmi bolí, že kdykoliv se účastním nějaké ekumenické bohoslužby, nemohu přistoupit také k večeři Páně. Ale v tomto případě mi je pravda nade vše. Existují sice výjimky – a ty jsou jasně popsány– ale mezi ně zvláště veřejné ekumenické bohoslužby nepatří. Ostatně současný papež, jemuž je ekumenický dialog tak drahý, se v této otázce zřetelně vyjádřilv nejnovější encyklice Ecclesia de Eucharistia vivit, která byla již přeložena i do češtiny, a společné přijímání zde zamítl. Můj názor se s ním shoduje z výše popsanýchdůvodů. Nevidím, proč a o čem dále diskutovat.

ad 2) Perspektivy vidím především v dalším pokračování dialogu mezi jednotlivými křesťanskými konfesemi, a to hlavně v oblasti dogmatu a morálky. Teprve takto vedená pravdivá debata, kdy se nezakrývají podstatné rozdíly, ale naopak se o nich hovoří, skýtá šanci i na přiblížení v otázce Eucharistie a také naději, že jednou se skutečně všichni sejdeme u společného eucharistického stolu už zde v pozemské realitě, a nikoliv až na věčnosti. Sama osobně se o něco takového pokouším a za to modlím, a proto z vlastní zkušenosti vím, jak je to těžké.

 

Pavla Sirůčková-Friedrichová, studentka TKT ETF UK

 

ad 1) Eucharistie je jedno ze společných dědictví všech křesťanů, i když je v různých denominacích slavena rozdílným způsobem. Proto může a má být společným pojítkem na cestě ke společné jednotě. Vždyť ani učedníci, když slavili s Ježíšem poslední večeři, nebyli nijak jednotní. Dokonce s nimi přijímal i Jidáš. A když bylo po večeři, začali se hádat, kdo z nich je asi největší. (L 22,24) Je ale také důležité, aby přijímající měl jistotu, že jepři společném slavení eucharistie u stolu Kristova vítán a ne přehlížen.

Znám postoje některých smíšených párů (ŘK – ČCE). Pokud je vysluhována Večere Páně v evangelickém kostele, katolíci přistupují k Večeři Páně a přijímají spolu s ostatními. Pokud jdou však do katolického kostela, evangelík nejde k přijímání. Domnívají se, že nejsou vítáni a jako druhý důvod uvádějí věrouku. Nemohou prý přijímat, když nevěří ve (fyzickou) přeměnu vína a hostie v tělo Páně.

Pro mne osobně je společná eucharistie vždy hlubokým zážitkem, který mě duchovně spojuje s druhými křesťany. Bez ohledu na církevní příslušnost. Po takovémto prožitku boží milosti, pociťuji i větší spojení se svými přáteli z jiných církvích. Že nás nespojuje pouze pouto lidské, ale i božské.

ad 2) Pevně věřím, že Bůh nám dá milost slavit a přijímat jeho tělo a krev v kterékoliv denominaci. Věřím, že se toho ještě dožiji. A jak k tomu přispět? Tím, že se o tom ve svých sborech a farnostech budeme bavit, proč je to důležité. A pokud dojde k domluvě sboru nebo farnosti na tom, že toužíme po tom, aby s námi slavili i věřící z jiných denominací, zvát je ke společnému slavení. Bez ohledu na to, zda naše „církevní hlavy“ učinily dohody o společném vysluhování.

 

Petra Skálová, absolventkaTKT ETF UK, asistentka na Ekumenickém institutu v Tübingen

 

ad 1) Eucharistie je centrem života křesťanských církví, proto je jedním z nejdůležitějších témat v procesu sbližování křesťanů. Jsem přesvědčenao tom, že pastorální situace v mnohých křesťanských obcích splňuje předpoklady nutné pro vzájemné pozvání ke stolu Páně. Za základní předpoklady považujiiniciační svátosti (především křest), ne porozumění nauce o transsubstanciaci.– Vždyť na „hosty“ by neměly být kladeny vyšší požadavky než ty, které jsou kladeny na domácí.

ad 2) Přála bych si pro liberální i konzervativní stranu „eucharistických sporů“ vytříbenější schopnost diferenciace (intercommunio x intercelebrace).Přála bych si, aby se společné slavení eucharistie při definovaných příležitostech (interkonfesní svatba, biřmování vkonfesně pestré rodině...) / v definovaných společenstvích (ekumenické skupiny...) smělo vymanit z ilegality. Víc než toto si od blízké budoucnosti (bohužel) neslibuji.

 

Zbyněk Studenovský, absolvent HTF UK, student doktorského studia NZ na univerzitách v Mnichově a Hamburku

 

ad 1) Společné slavení eucharistie je nejen základním předpokladem tohoto sbližování, ale především vyjádřením oné jednoty, která nám Kristem byla dána (Jan 17), a které tudíž jako jedné z mála dosaženo být nemusí.

ad 2) Čekání na „plnou jednotu křesťanských církví“ bez společného slavení eucharistie je podle mého názoru utopií, nebo lépe řečeno, rovná se očekávání parúsie, kdy bude této jednoty bezpochyby dosaženo.

 

Petr Šandera, brněnský biskup CČSH

 

ad 1) Společné slavení večeře Páně by nemělo být až posledním krokem, možným teprve podosažení plné jednoty. Ostatně zůstává otázkou, co si které společenství pod pojmem „plná jednota“ představuje. Myslím, ze večeři Páně můžeme chápat takéjako posilující pokrm na cestě k jednotě. Jistě je to složitá otázka, ale v procesu ekumenického dialogu je možné dospět do takové situace, za které jespolečné slavení večeře Páně možné a dokonce žádoucí. Tuto situaci je třeba nějak blíže specifikovat např. základním společným pochopením eucharistie vycházejícím z Písma, tradice a ekumenických dokumentů.

Osobně je mi blízké stanovisko prof. Jorissena, podle kterého je svátostné společenství mezi církvemi možné už nyní.

ad 2) Jsou církve mezi kterými je společenství večeře Páně nejen umožněno, ale i realizováno. Přesto i tak je potřeba prohlubovat vzájemný dialog i mezi církvemi, které sdílení svátostí deklarovalya praktikují, existuje řada dalších otázek a problému.

Vaše otázka vsak zřejmě míří k reakci na letošní papežskou encykliku Ecclesia de Eucharistia. Ta zřejmě snahám o pokrok v dialogu nepomůže. Nad podobnými dokumenty si člověk klade otázku po dialogu – jeho východiscích, kritériích a cílech – vůbec. Promítá se tu asi jedna zezákladních otázek ekumenismu: otázka zachování či obava ze ztráty vlastní identity v rámci ekumenického procesu.

Osobně vidím stále jako perspektivní východisko tzv. konvergenční dokumenty z Limy (1982). Je škoda, že jejich zásady nebyly skutečně přijaty a včleněny do života církví.

Rozhovor s prof. Berndem Jochenem Hilberathem, ředitelem  Institutu pro ekumenický výzkum na Univerzitě Tübingen; vysíláno rozhlasovou stanicí Südwestrundfunk 6. dubna 2003.

Podle průzkumu časopisu Der Spiegelz letošního února je 86 % německých protestantů a 88 % katolíků pro společné slavení večeře Páně těchto církví. Proti tomu jak katoličtí, tak evangeličtí tak evangeličtí biskupové tvrdí skoro jednohlasně, že to ještě není možné a že by to vposledku pro ekumenu znamenalo dokonce krok zpět – že by to tedy následně zhoršilo vztahy mezi katolickou a evangelickou církví. Nyní váš institut spolu se dvěma dalšími protestantskými ekumenickými výzkumnými pracovišti uveřejňuje studii, kterákrátce řečeno tvrdí: společenství večeře Páně je možné. Chcete tedy přilévatolej do církevního ohně?

Titul studie zní: Společenství večeře Páně je možné, přičemž výrazem „společenství večeře Páně“ myslíme nejrůznější formy tohoto společenství. Podtitul upřesňuje, oč konkrétně usilujeme; předkládáme teze k eucharistické pohostinnosti. To znamená, že nepožadujeme, aby se naprvním ekumenickém církevním sněmu slavila společná večeře Páně, ale přimlouvámese za lidi, kteří spolu ekumenicky žijí tak intenzivně, třeba v konfesně smíšeném manželství, že se domníváme, že by se jim neměla odpírat, ale naopak měla dokonce doporučit účast na večeři Páně obou konfesí, a sice oboustranná účast.

Z evangelické strany je přece účast katolicky pokřtěných křesťanů možná, jsou zváni, jak seoficiálně říká. Teď prakticky požaduje na katolické straně, aby se z výjimky stala normální praxe.

Ano. Spojená evangelicko-luterská církev Německa toto pozvání vyslovila roku 1975. Nejdříve se to myslelo jako výjimka, ale odůvodněná fundamentálním tvrzením. Toto tvrzení zní, že každý, kdo je pokřtěn a chce se účastnit večeře Páně, by takéměl být připuštěn. Z katolické strany existuje pouze velmi omezená, pouzena případy závažné nouze zúžená možnost připouštět nekatolické křesťany kekatolické eucharistii. Výjimku zde tvoří vztahy k pravoslavným církvím. Zde se katolíci mohou – také za určitých okolností – účastnit pravoslavné eucharistie. To ovšem naráží na pramálo opětovanou lásku ze strany pravoslavných. Potud je správné, že nejenom jednostranně říkáme „můžete přijít“, ale že také argumentujeme pro vzájemnost. Myslím, že všude vidíme, jak se lidé, kteří spolu tak intenzivně žijí, nemohou tuto jednostrannost akceptovat.

Chcete teď ušetřit špatného svědomí kněze, kteří neoficiálně podávají eucharistiii evangelickým křesťanům?

Myslím, žev současné situaci církví v měnícím se Německu i Evropě je velmi důležité dělat vše pro to, abychom byli důvěryhodní. A zkušenost je taková, že církve jsou pramálo důvěryhodné, když říkají „oficiálně máme to a to nařízení,ale neoficiálně přirozeně trpíme, aby se dělo to a to.“ Tohle církvím víc škodínež prospívá. A naše teze jsou specifické právě tím, že se vědomě zaměřujína tuto situaci církví ve společnosti.

Světová církev v Římě teď říká: Musíme brát v úvahu situaci na celé zeměkouli. A vy teď přicházíte se společenskými proměnami v Německu. Věříte vůbec, že vaše argumenty dojdou sluchu?

Na jednu stranu máme zkušenost, že teď není příliš moudré si dát za cíl reformu celé světové církve nebo i jen církve v Německu, proto jsme si vědomě řekli: My jsmeekumenické instituty, v Bensheimu, ve Štrasburku a v Tübingen, takříkajíc spojenectví mezi jihem a západem, a vnímáme svoji teologickou odpovědnost se zřetelem na pastoraci lidí v našem prostoru. Jsou-li naše argumenty správné, tak platíi mimo něj. Ale my se teď vědomě omezujeme na něj. Ovšemže – a v tom máte pravdu – míří naše hlavní výzva především na římskokatolickou církev, zdauž dokáže připustit, že lidé jdou po cestě ekumenismu různým tempem, s různou intenzitou. A je otázka, zda by to světová církev nesnesla,kdyby existovaly různé předpisy. De facto už existují. Proč bychom je neměli uznat, když pro to máme teologické důvody?

Oficiálně ovšem katolická nauka tvrdí, že naše chápání církve a s tím spojenéchápání církevního úřadu a také chápání svátosti eucharistie se velmi značně odlišuje od protestantské teologie. Jak chcete překonat tento postoj a tuto nauku?

Ekumenické rozhovory mezi evangelickými církvemi přece pokračují už desetiletí, a od roku 1980 také s pravoslavnou církví. Protestantské církve vedou už od roku1927 v komisi pro víru a řád církve rozhovory o večeři Páně a o církevnímúřadu, takže už mám dostačující základnu k tomu, abychom mohli říci, že existují spolehlivé důvody pro to, aby byly dovoleny přinejmenším takové omezené případy eucharistického pohostinství. Existuje zásadní shoda o tom, co je to církev, co je to svátost, že tzv. na ordinaci vázaný úřad patří k církvi. To přirozeně znamená, že na katolické i na evangelické straně se lidé musejí dorozumět a společně se na tuto základnu postavit. To není samozřejmé. Na naší pracovní skupině bylo zajímavé, že nejen my katolíci jsmemuseli překonávat to, že nemáme oficiální status, ale že i naši evangeličtí kolegové zaujímali postoje, které asi nesdílí každý z nich. I zde je tedypotřebné se rozhodnout. Ale je zde určitá základna, takže nejde o pouhé fantazírování, ale je to teologicky odůvodněné.

Jakto tedy odůvodňujete? Jaké teologické argumenty uvádíte?

Můžeme předpokládat, že křesťané, kteří chtějí z duchovních důvodů přistoupitk večeři Páně, zpravidla sdílejí víru, že se jim v této večeři Páně vydává Ježíš Kristus. A jak ukázaly ekumenické rozhovory, sdílejí také víru, že se to netýká pouze jednotlivce, ale se tím pokaždé nově buduje i společenství. Potud existuje velká shoda ohledně klasických otázek reálné přítomnosti Ježíše Krista v eucharistii. Rozdíly spočívají spíše na úrovni teologické verbalizace. I představa mešní oběti, která bývala velmi problematická, byla mezitím teology vyjasněna tak, že když se postavíme na tutointerpretaci, nemůžeme již tuto otázku považovat za něco, co by skutečně církve oddělovalo. V základě všech teologických rozhovorů tedy zbývá už jen otázka úřadu. Tedy zda je evangelická večeře Páně vůbec platná a zda se tam skutečně vůbec něco děje, když předsedající přece není vysvěcen a nebo nestojí v apoštolské posloupnosti. Tam, kde evangelické církve považují za samozřejmost církevní úřad vázaný na ordinaci a kde je i pravidlem, že večeři Páně předsedá vysvěcený nositel či nositelka úřadu, mnohé katolické námitky odpadají. Otázku apoštolské posloupnosti jsme rozebírali a došli jsme k následujícímu rozlišení: Především jde o to, aby církev jako celek věrně zachovala věrnost ke svému apoštolskému základu. Úřad, církevní úřad vázaný na svěcení, je znamením,ale nikoli automatickou zárukou této apoštolské sukcese čili následnictví,následování. Zdá se nám, že je to most k tomu, abychom alespoň v těch vymezených případech, o které nám jde, mohli říci: Zde je eucharistická pohostinnost legitimní.

Vidíte nějakou možnost dialogu anebo znamení naděje tváří v tvář současným postojům Vatikánu?

Zajímavé je, že jsme v posledních letech mohli zaznamenat, že i ve Vatikánu existují různé názory ohledně ekumeny. Příkladem toho může být střetání – snad v přátelském duchu – kardinálů Ratzingera a Kaspera. Všeobecně musíme mít na zřeteli, že v prohlášeních církevních vůdců hrají přirozeně roli také psychologické otázky identity. Zakoušíme něco takového ve srůstající Evropě na vztazích mezi Východem a Západem. Nedůvěru mnoha zástupců pravoslaví vůči Západu – zčástioprávněná, zčásti z našeho hlediska neoprávněná – tu musíme také brát v úvahu. Otevřené možnosti vidíme v tom, že východisko své argumentace navazujeme přesně na výjimky, které existují i ve vatikánském Ekumenickém direktoráři. A ptáme se: když tu jsou takovéto výjimky, tak přece musejí mít nějaký teologický důvod. Tento důvod vyslovit a dále rozpracovávat, to je podle mne jediná cesta jak se snažit rozhýbat i ve světové církvi proces, který otevře takovéto možnosti.

Pane profesore Hilberathe, co říkáte k tomu, když jsou dnes zejména katolíci varováni před těžkým hříchem, pokud by účastnili evangelické večeře Páně a říkali: Tím jsme zároveň splnil svoji nedělní povinnost?

Rozhodující podle mne je, že i ke katolické tradici náleží přesvědčení a nauka o tom, že v posledku rozhoduje svědomí jednotlivce. V tomto smyslu přece např. würzburská synoda hájila také to, že se jedinec může  cítit zavázán k něčemu, co není oficiálně povoleno. V této souvislosti tedy nelze mluvit o těžkém hříchu. A bylo by zde obtížné mluvit o těžkém hříchu i pokud jde o závažnost samotné věci, o níž tu jde – ale to už by byla jiná diskuse.

Jakou roli tu mohou hrát evangeličtí křesťané, i vedení evangelických církví? dá se, jako by na katolické i na evangelické straně šlapali biskupové a vedení církví na brzdu a říkali: Společná večeře Páně není možná. Neměli by evangelíci podporovat trochu progresivněji i své vlastní názory?

Jestliže katolická strana skutečně říká, a my s tím budeme souhlasit, že čas ještě není zralý k tomu, abychom vyhlásili všeobecné interkommunio, neměli bychom skutečně nikoho nutit. Na druhé straně však stále znovu slýchám,a to je třeba vítat a podporovat, že evangeličtí kolegové říkají: Ale alespoň tuto omezenou eucharistickou pohostinnost, tu přece můžete připustit? Z části je přece již praktikována, dovoluje se i oficiálně. To přispívá k důvěryhodnosti církve.

V ekumeně existuje ještě jeden problém, a sice že mladá generace se už vůbec nezajímá o teologické problémy a různice. Dělají něco, účastní se spolu večeře Páně, slaví společně eucharistii. Není toto nakonec hlasování nohama? A existují ekumenické obce, které jsou již mnohem dál než kam by je oficiální církev vůbec chtěla pustit.

To je diferencovaná oblast. Je v zásadě správné, že to, co lidé zakoušejí v křesťanské obci, je důležité, a právě tehdy, když se skutečně křesťansky a ekumenicky angažují, a nejen hlásají něco na základě druhotných nebo mimoteologických důvodů. Na druhé straně je důležité, aby teologové, vedení církví a křesťanský lid spolu vedli rozhovor. Nemůžeme totiž staletí rozdělení vyřídit jedním škrtem pera. Na druhou stranu je jasné, že ani mladé generaci, ani mimoevropské církvi nemůžeme a nemusíme vnucovat, abysi ještě jednou pro sebe zpracovala celou problematiku poreformační doby. Obecně zastávám názor, že společná angažovanost církví v naší společnosti tváří v tvář problémům světa relativizovala velkou část otázek, které jsme až dosud v ekumeně považovali za palčivé. To neřeší všechny problémy, ale staví je to na jinou úroveň.

Pane profesore, v čem byste spatřoval úspěch své práce a svých tezí?

Soustředím se najednu větu. Je to myslím šestý bod v perspektivách k páté tezi. Píšeme tam, a je to pro nás důležité: Prosíme církve, aby se navzájem uznaly jakožto autentické církve Ježíše Krista. Zdá se mi, že z evangelické strany toto je jednoduše předpokladem toho, aby se vůbec mohl konat ekumenický rozhovor. Katolíci často říkají: To je až na konci dlouhé cesty. naše práce ukazuje, že už teď je možné vydat toto prohlášení. Vždyť všichni včetně našeho současného papeže zdůrazňují, že to, co máme společné, je mnohem více než to,co nás rozděluje.

Zdroj:www.uni-tuebingen.de/uni/uoi/pressemappe/interview.html; z němčiny přeložil aupravil JaS.

Teze o eucharistické pohostinnosti

V těchto tezích o eucharistické pohostinnosti se hlásí ke slovu tři ekumenické instituty spolupracující v takzvaném Jihozápadním sdružení, aby daly nový podnět naléhavé ekumenické diskusi o otázce společné eucharistické praxe. Činíme tak v zájmu lidí, kteří se již po mnoho let ekumenicky angažují a pro něž se stal společný život v ekumenických manželstvích, projektech a obcích samozřejmostí. Naše instituty se zabývají především otázkami, které se týkají ekumenického života evangelických a katolických křesťanů, ačkoliv tyto otázky mají samozřejmě význam také pro dialog s jinými křesťany a církvemi.

Posláním našich tezí je dokumentovat a zdůvodnit, že eucharistická pohostinnost ve smyslu otevřeného pozvání křesťanek a křesťanů jiných konfesí k účasti na společenství stolu s Kristem je i přes dosud stávající rozdíly v teologickém chápánía v praxi církví možná a v mnoha případech dokonce žádoucí. Křesťanům, pro které se stalo na základě jejich již žitého ekumenického společenství duchovní potřebou mít s věřícími jiných církví společenství stolu Páně, se nesmí bránit v tomto otevřeném pohostinství. Zde je třeba myslet zvláště na konfesně smíšené páry a rodiny, na členy ekumenických pracovních kroužků a skupin, ale také na situace, v nichž se křesťané účastní sňatků, křtů, biřmovacích nebo konfirmačních bohoslužeb nebo pohřbů v jiných církvích.

Právě pro ekumenicky aktivní křesťany se skutečně stalo samozřejmostí přijmout pozvání ke společnému lámání chleba, účastní-li se při určité příležitosti bohoslužby jiných církví. Již přes 25 let čeká mnoho křesťanů v naší kulturní oblasti se stoupající netrpělivostí na to, že církve vyvodí důsledky z proběhlých ekumenickýchrozhovorů o večeři Páně, jejichž výsledky směřují ke shodě nebo se k ní alespoň blíží. Tito křesťané doufají v to, že církve v důsledku toho revidují svoji odmítavou praxi vůči požadavku otevřené účasti na večeři Páně respektive na eucharistii. Naše teze říkají jasně: ekumenická práce dosáhla stavu, který má důsledky nejen pro jednotlivé křesťany. Umožňuje přejít odčistě „nouzové“ pastorace k oficiální praxi eucharistické pohostinnosti. Protože již nejsou žádné dostatečné teologické důvody pro odmítnutí, vyslovujeme se pro možnost eucharistického pohostinství jako normální situace v životě lidí, žijících spolu v intenzívním ekumenickém společenství. Následující teze shrnují naše důvody pro tuto obhajobu.

Teze 1

Není třeba zdůvodňovat připuštění pokřtěných křesťanů ke společné večeři Páně, ale jejich odmítání

Vysvětlení

I dnes vycházejí všechny církve z toho, že předpokladem pro plné společenství večeře Páně (přijímání) je plné církevní společenství. Předběžné formy společenství večeře Páně se vyvinuly teprve v počátcích moderního ekumenického hnutí koncem 19. a na počátku 20. století.

Až do začátku moderního ekumenického hnutí praktikovaly všechny církve pouze „uzavřené komunio“ podle zásady, že církevní společenství ústí do společenství přijímání a v podstatě vylučovaly ze svéhospolečenství tři skupiny osob: 1. nepokřtěné, 2. vyloučené na bludné učení a 3. dočasně vyloučené církevními tresty. Toto „uzavřené komunio“praktikují dodnes ortodoxní církve a v zásadě také římskokatolická církev a některé protestantské církve.

Moderní ekumenické hnutí dalo díky teologickému chápání „předem dané jednoty v Kristu“ mezi křesťany různých vyznání vzniknout názoru, že jejich církevní rozkoly je třeba vidět v novém světle. Proto je také třeba posuzovat otázku společenství večeře Páně diferencovaně a jednat s ní odstupňovaně.

Teze 2

Žité ekumenické společenství v místě a chybějící společenství večeře Páně si odporují. To oslabuje svědectví, které by církev měla dávat, a způsobuje její nevěrohodnost vzhledem k požadavkům společnosti.

Vysvětlení

Vzájemné kontakty křesťanů přes hranice konfesí se mezitím staly samozřejmostí. Existuje mnoho evangelických a katolických křesťanů, kteří společně sdílejí důležité oblasti svého života. Společně dosvědčují a prokazují svoji víru, ať už v konfesně rozdílných manželstvích, která se stala skrze církevní a ekumenický život manželskými svazky, smiřujícími konfese, ať už v ekumenických diskusních a pracovních skupinách nebo misionářském, jáhenském, sociálním nebo politickém zapojení. Stále více lidem je nepochopitelné, že oni jako křesťané praktikují přes hranice svých církví živé společenství a žijí z týchž pramenů – Písma svatého a vyznání víry rané církve, křtu a večeře Páně – ale večeři Páně jako „chléb a víno života“ smějí slavit pouze v rámci vlastní konfese. Vnitrokřesťanské ekumenické zkušenosti získávají dodatečně na brizanci, protože tyto rozdíly poškozují úkol církve vydávat svědectví. Jestliže mají být křesťané jednotní, „aby svět uvěřil“ (J 17, 21), pak jejich nejednotnost v nauce a v životězatemňuje jejich hodnověrnost ve světě a před světem.

Teze 3

V četných výjimečných případech je jednotlivcům již dnes společenství večeře Páně dovoleno.

Vysvětlení

Stále znovu je s odvoláním na přísnou souvislost večeře Páně a církevního společenství podle římskokatolického chápání zpochybňová na možnost zde navrhovaného společenství večeře Páně. Následující příklady ukazují, že tento předpoklad nezahrnuje celou církevní skutečnost – ani oficiální verzi úřadu církve, která může být právě tak výrazem „katolické plurality“.

Jestliže ale platí, že výjimky se nevznášejí v prostoru, do kterého by teologie nezasahovala, nýbrž musí být teologicky zdůvodnitelné, pak lze četné oficiální výjimky z církevních pravidel chápat jako upozornění na nové teologické myšlenkové cesty. Ty zahajují další teologickou práci vztaženou ke skutečnému životu církví.

Teze 4

Křest je branou ke společenství církve, tělu Kristovu, které se ve večeři Páně ustavuje vždy znovu.

Vysvětlení

Křest ve jménu trojjediného Boha spojuje pokřtěné s Kristem a začleňuje je do těla Kristova. Při večeři Páně se tělo Kristovo „za vás vydává“; účastí na něm se mnozí stávají jedním tělem (1 Kor 10, 17). Proto je vhodné chápat křest jako předpoklad pro přístup k večeři Páně. Ve křtu se jedná stejně jako u večeře Páně o tělo Kristovo, i když jiným způsobem: při křtu jde o jednorázové zapojení do těla Kristova, při večeři Páně o to, že zmrtvýchvstalý Ukřižovaný skrze svoje sebeobětování v Duchu svatém vždy znovu tvoří tělo Kristovo, je zachovává a dává mu růst.

Teze 5

K večeři Páně zve Ježíš Kristus. On je dárce i dar. Pouze v jeho jménua z jeho pověření vyslovuje církev pozvání ke slavení eucharistie. To se nemůže dít bez rozlišování, nýbrž musí odpovídat vůli Ježíše Krista.

Vysvětlení

Církve se shodují v tom, že Ježíš Kristus sám zve jako dárce i dar k večeři Páně/eucharistii. Shromažďujeme se v jeho Duchu. Všechno jednání církve – to, jak společenství víry slaví večeři Páně, kdo mu z Kristova pověření předsedá, jak hlásá jeho poselství a jak ho činí srozumitelným – má svůj smysl a svoje oprávnění v tom, že slouží sebezpřítomnění Ježíše Krista. Církev nestojí nad eucharistickou hostinou, ale v její službě. Církev „nedisponuje“ večeří Páně. Spíše je a zůstává stále příjemcem, i když jeto ona, kdo vyslovuje pozvání ke stolu Páně v jeho jménu. Tím ale zároveň také nese odpovědnost za to, že se eucharistická památka slaví podle Kristova ustanovení. Tím, že konáme to, co je nám uloženo, jsme vždy znovu povoláváni k tomu být církví a vyzýváni k odpovědi. Naší odpovědí je díkůčinění- eucharistie.

Proto v žádném případě není účast na společenství komunia libovolná nebo bez následků, nýbrž vyžaduje víru a ochotu vyznat spolu se shromážděnou obcí Ježíše Krista a podle toho také žít. To přimělo již raně křesťanské obce k tomu, aby členy obce varovaly před „nehodným přijímáním“ (srov. 1 Kor 11, 26-34). Varování se ovšem nechápalo jako exkomunikace, nýbrž jako vážné napomenutí, aby člověk „sám sebe zkoumal“, dříve než „jí chléb a pije z kalicha“. Protože se jedná o společenství těla Kristova, stal se křest samozřejmým předpokladem účasti na večeři Páně. Právě tak se stalo obvyklým utvrzovat se s ostatními (místními) církvemi pospolitosti ve víře a praxi.

Teze 6

Společenství večeře Páně sahá dále než společenství církve.

Vysvětlení

Církev a její jednota je založena v působení trojjediného Boha skrze slovo a svátost. Toto jednání způsobuje jednotu křesťanů s Kristem amezi sebou navzájem po všechny časy na všech místech.

Křest začleňuje do těla Kristova a uvádí do společenství s církví všechdob a míst („univerzální církev“, „církev vyznání víry“, „církev JežíšeKrista“); zároveň křest začleňuje do jedné konkrétní, dějinné církve („lokální církev“).

Podle toho se při slavení večeře Páně/eucharistie projevuje a působí nejen místní církevní společenství, ale také společenství s univerzální, celosvětovou církví. Tak je eucharistie znamením a nástrojem jednoty jak lokální tak i univerzální církve.

Mezi společenstvím večeře Páně a společenstvím církve proto neexistuje symetrický vztah. Bez konkrétního společenství nějaké církve by nebyla žádná večeře Páně - ale bez Božího jednání by nebyla ani večeře Páně ani církev. Stejně jako univerzální církev přesahuje hranice místní církve, tak také přesahuje společenství, které vzniká Božím jednáním, když církve slaví večeři Páně, daleko hranice společenství, vytvořené v místní církvi nebo ve společenství místní církve.

Teze 7

Církev jako společenství žije v hlásání Boží slova, v bohoslužbě a ve službě světu. Společenství církve předpokládá toto jednání a společný základní smysl, ne ale určitou historickou podobu.

Vysvětlení

Podle Nového zákona se církev pozná podle toho, že lidé setrvávají v apoštolském učení, ve společenství, v lámání chleba a v modlitbách (Sk 2, 42).Tyto tímto dané základní rysy církve tvoří zároveň kritéria společenství církve: pospolitost ve svědectví víry (martyria), v bohoslužbě (leiturgia), v sociální službě (diakonia) jako rozměry společenství těla Kristova (koinonia). Podle těchto základních rysů se rozlišují podoby jednotlivých konfesí, v nichžje možná legitimní pluralita. Otázka, jaká funkce přitom připadá úřadu spojenému s ordinací, vyvstává především v souvislosti s chápáním večeře Páně.

Teze 7.1

Pospolitost ve víře: církve nesmí rozdělovat rozdílné představy o tom, jak má církev vydávat svědectví nebo jak má vypadat závazný vyklad společné víry v Ježíše Krista Spasitele světa.

Vysvětlení

Mezi evangelickými a římskokatolickými křesťany existuje „shoda v ústředních pravdách víry“. Základem víry je tak pro ně život a působení Ježíše Krista, o němž svědčí evangelia: v Ježíšově utrpení, smrti a zmrtvýchvstání poznávají Boží skutečnost. Bible jako Písmo svaté je jim společným pramenem víry, stejně tak i Otčenáš a vyznání víry rané církve, která jsou výrazem víry „jedné, svaté, katolické a apoštolské církve“. Avšak právě tento soulad v základních pramenech víry zdůrazňuje každá církev odlišně. Církve přisuzují instancím víry, které jsou všem společné (Písmo, tradice, církevní úřad, smysl Božího lidu pro víru, teologie), rozdílnou důležitost. Přesto však tyto rozdíly nemusí církve rozdělovat, bude-li se rozlišovat mezi výkladem víry a schopností Božího slova vykládat se samo, a budou-li se zdůrazňovat nikoli rozdíly, nýbrž společné prvky v chápání víry, které lze najít.

Teze 7.2

Pospolitost v chápání večeře Páně: ekumenické dialogy vedly k dalekosáhlé shodě v tradičně sporných tématech týkajících se chápání večeře Páně. Stávající rozdíly proto již nepřekážejí ve společném slavení večeře Páně.

Vysvětlení

Pojetí večeře Páně bylo tématem mnoha evangelicko-katolických dialogů. Ty byly a jsou nezbytné pro umožnění společného slavení večeře Páně. Pokud totiž nedosáhneme dostatečné jednoty ve víře ve večeři Páně, pak ji také nemůžeme společně slavit. To by byl protimluv. Chybí-li společné chápání toho, co se slaví, ruší se tím zároveň pospolitost slavení. Dialog o chápání večeře Páně však skutečně vedl k vysoké míře shody. Z tohoto úhlu pohledu už stávající rozdíly nevylučují eucharistické pohostinství.

Teze 7.3

Pospolitost v chápání úřadu: přes dále setrvávající rozpory v otázce úřadu bylo dosaženo sblížení v principech, což umožňuje eucharistickou pohostinnost.

Vysvětlení

V otázce úřadu se ekumenické porozumění dosud jeví velmi obtížným.

Evangelická strana tak rozlišuje mezi „základem“ (Grund) (sebezpřítomňování trojjedinéhoBoha skrze slovo a svátost) a „podobou“ (Gestalt) církve (řád jejích služeb a úřadů). Tato podoba musí odpovídat a sloužit základu. V tomto rámci ale existuje variabilita historických forem, takže jediná z nich nemůže platit za podmínku společenství večeře Páně a církevního společenství. Pro katolickou stranu to není jen úřad vázaný na ordinaci jako takový, nýbrž především také biskupský úřad stojící v apoštolské posloupnosti (sukcesi), který se uskutečňuje pod vedením Ducha svatého, takže je – jako účinné znamení a záruka apoštolské věrnosti – pro církev trvale normativní a konstitutivní.

Sblížení v zásadních věcech se jeví jako možné, budeme-li rozlišovat mezi materiálním a hmotným chápáním „apoštolské sukcese“. Obsahem apoštolské sukcese je předávání evangelia. Církevní úřad se přitom jeví jako znamení věrnosti apoštolské tradici a stojí v jejích službách. Úřad vázaný na ordinaci patří jako služba slovem a svátostí také podle evangelického pojetí k bytí církve. Na římskokatolické straně je úřad sice svébytnou veličinou, avšak služebně podřízený slovu a svátosti.

Teze 7.4

Pospolitost ve službě světu: diakonie, společenství a večeře Páně se vzájemně podmiňují.

Vysvětlení

Ekumenická diakonie znamená víc než mezikonfesní spolupráce církevních funkcionářů. Jde o společný život a jednání křesťanů aobcí v místě, v Německu, v Evropě, ve světě. Důležitý je přitom motiv spolupráce, skrze který společenství křesťanů a církví roste a zůstává plodným: jde o hodnověrné hlásání Boží vůle skrze usmiřující službu lidem. Směrodatné a podnětné pro tuto usmiřující službu je pro křesťany a církve usmíření člověka s Bohem, které se vždy znovu uskutečňuje ve večeři Páně a v eucharistii. Svědectví o usmíření ve večeři Páně a v eucharistii dává lidem proto nejenom něco k věření, nýbrž je vede k intenzivní činnosti. Vzájemné pohostinství by pro toto svědectví usmíření neznamenalo oslabení, ale posílilo by společenství. Souvislost diakonie, společenství a večeře Páně/eucharistiebyla dosud často podceňováno.

Důsledky

Z toho, co jsme vyložili, vyplývají mimo jiné následující důsledky a praktické aktivity:

1. Dosavadní výsledky ekumenických dialogů poskytují pro eucharistické pohostinství dostatečnou teologickou základnu. Vyzýváme církve, aby výsledky konečně přijaly a uvedly je do praxe.

2. Eucharistické pohostinství je možné, aniž by nejprve muselo být dosaženo plného souladu v chápání eucharistie, úřadu nebo církve.

3. Ekumenické dialogy o večeři Páně jsou výzvou všem církvím, aby prohloubily v teologii a spiritualitě večeře Páně její kristologické kořeny a v nich odhalily možnosti praktikování větší pospolitosti. To by mělo přinést důsledky pro slavení večeře Páně (texty, písně, symboly), jakož i pro praktické zacházení s eucharistií (uchovávání obětních darů, laický kalich).

4. Poselství večeře Páně má být v hlásání a praxi zprostředkováno tak, aby bylo srozumitelné pro dnešního člověka a aby ho zakoušel jako relevantní pro svůj život.

5. Tam, kde je společenstvímožné, tam má být také praktikováno. Rozdíly nesmí oddělovat, mohou spíše obohacovat, vždyť žádná církev sama o sobě nereprezentuje plnost katolicity.

6. Pro přijímání večeřePáně/eucharistie nemají být v hostitelské církvi stanoveny jiné podmínky, než jaké platí pro příslušníky vlastní církve.

7. Zatímco mnoho lidí, kteří kráčejí po ekumenické cestě vpřed napříč církvemi, pociťuje velkou duchovní potřebu účastnit se večeře Páně / eucharistie v jiných církvích, mají jiní s ekumenickou bohoslužbou ještě problémy, zejména když se v jejich vlastních církvích nekoná. Pro tuto situaci se jeví jako nezbytné vypracovat diferencované řešení:

- Jsou situace, kdy by byla neúčast na večeři Páně jiné konfese byla větší duchovní urážka než účast na ní.

- Mělo by se stát pravidlem, že tam,kde křesťané a křesťanky žijí jako jednotlivci nebo jako obce v opravdovém ekumenickém společenství, nesmějí nositelé církevního úřadu bránit pohostinství při večeři Páně.

- Vedoucí obcí, faráři, kněží, kteří za těchto předpokladů zvou příslušníky jiných konfesí ke společenství stolu, mají mít patřičnou pastorační kompetenci v rozhodování.

- Z pastoračního hlediska se přimlouváme za to, aby za předpokladu živého ekumenického společenství vyslovily církve veřejné pozvání – a ne pouze svolení nebo toleranci – ke stolu Páně. Omezené povolení k účasti, které se již praktikuje v některých diecézích, je prvním krokem k eucharistickému pohostinství.

Ekumenická potřeba této chvíle v situaci, ve které se právě nacházíme, nás vyzývá ke společnému obrácení a zamyšlení, které lidem umožní prožívat eucharistii jako znamení společenství a zdroj osobního spirituálního života. Považujeme nyní za teologicky možné a pastoračně žádoucí uskutečňovat eucharistickou pohostinnost, a tak důsledně a odvážně vykročit nacestu k plnému církevnímu společenství.

Autoři

Štrasburské Centre d’Études Oecuméniques založil v roce 1965 Lutherský světový svaz. Jako nezávislý teologický výzkumný institut stojí ve službách luterských církví a zastupuje je v ekumenickém dialogu na světové scéně. Institut organizuje přednášky, mezinárodní konzultace, odborná vědecká kolokvia a také vzdělávací semináře. Každoročně nabízí studentům z celého světa letní seminář. Badatelům je k disposici obsáhlá odborná ekumenická knihovna.

Institut fürÖkumenische Forschung je samosprávné učební a výzkumné zařízení v rámci katolické teologické fakulty Eberhard-Karls-Universität v Tübingen. Institut založil v letech 1963/64 Hans Küng a od roku 1996 je veden Berndem Jochenem Hilberathem. Učební zařízení institutu, jehož činnost spočívá především v oblasti bádání, představují doplněk k učební nabídce obou teologických fakult. Kromě ekumenické teologie v užším slova smyslu se práce institutu zaměřuje i na interdisciplinární spolupráci, jak v teologii, tak také v jiných vědách.

Konfessionskundliche Institut v  od roku 1947. Zřízovatelem institutu je Evangelický svaz, konfesní a ekumenické sdružení Evangelické církve Německa (EKD). EKD podporuje práci institutu. Tento institut se zabývá učeníma životem katolických církví, orthodoxních církví východu a protestantských církví a ekumenickým hnutím v dějinách a současnosti.

překlad z němčiny Ondřej Bastl, Petra Skálová

Představa, že mezi eucharistií a násilím by mohl být vztah, se zdá být provokativní. Jako by tato spojitost hodnotu eucharistie snižovala. Není však třeba psát ihned obrannou řeč. Raději se zamysleme nad dalšími asociacemi, které toto spojení vyvolává. Například se můžeme ptát, zda eucharistie naopak nepřináší do života účinnou schopnost násilí ve společnosti odolávat a lidskou společnost násilí zbavovat?

Eucharistie je těsně spjata s církví, se společenstvím pokřtěnýmlidí a její účinky nejsou omezeny na duchovní oblast člověka, ale měly by sepromítat i do společenství těch lidí, kterých je křesťanská církev součástí.Eucharistii a její vztah k strukturnímu násilí, násilí na úrovni společenskýchskupin, popisují např. následující dva prameny, které v tomto článkupředstavím: prvním je kniha Tissy BalasuriyiEucharist and Human Liberation, (Orbis books, Maryknoll, New York, 1979) vztahující se předevšímk osvobozujícím účinkům eucharistie, druhým pak studie amerického teologaW.T. Cavanaugha Torture and Eucharist (Blackwell, Oxford, 1998), která pojednává problematiku vztahu eucharistie a násilí na základě zhodnocení událostí v Chile za vojenského režimu generála Pinocheta.

 

Tissa Balasuriya: Eucharistie a osvobození člověka

 

Autor je katolický teolog pocházející ze Srí Lanky, člen řádu Oblátů Neposkvrněné Panny Marie, představitel asijského proudu teologie osvobození. Na téma osvobození publikoval knihy The Asian Face of Jesus, Jesus is the Liberator of Asian teology, Jesus Christ and Human Liberation. Zastává radikální požadavky na otevřenost vůči ostatním náboženstvím, na uznání odlišnosti asijského křesťanství, zrovnoprávnění žen apod. V roce 1997 byl Římem exkomunikován poté, co odmítl odvolat své názory ohledně potřebnosti křtu, prvotního hříchu a neposkvrněného početí publikované v knize Mary and Human Liberation. Tato exkomunikace byla vzata zpět rok poté, kdy se Balasuriya podrobil oficiálnímu vyznání víry.

Ve své knize se autor snaží představit čtenáři eucharistii jako prostředek k osvobození člověka, prostředek, který byl dán křesťanům skrze Ježíšův život a vykupitelskou smrt. Balasuriya vychází z toho, že Ježíš „zemřel, protože pevně trval na integrálním lidském osvobození a naplnění. Odvážně se postavil každé formě útlaku a nespravedlnosti. Jeho poslušnost Bohu jeho Otci spočívala v této službě lidskosti. Po svým následovnících pak žádal, aby jednali ve shodě s ním“.

Eucharistie však nepůsobí samočinně, účastí na eucharistii je člověk osvobozován, jak se autor snaží v celém cíle zdůraznit. Eucharistie osvobozuje pokud je správně pochopena. Toto pochopení znamená přijetí závazku angažovanosti, následování Krista nejen v modlitbě a vnitřní zbožnosti, ale stejně důrazně ve veřejné činnosti, která se z našeho hlediska často jeví jako politická. Autor současně s tímto poukazuje na nepochopení eucharistie, které vedlo a vede k jejímu zneužití a ztrátě jejího pravého významu. Balasuriya zdůrazňuje to, že proto se utlačovaní lidé a skupiny musí ptát: „Do jaké míry je naše oficiální bohoslužba skutečný prostředkem objektivního osvobození? Pomáhá opravdu přetvářet osoby k přijetí eucharistických hodnot, které vedou k vzájemnému sdílení? V jakém smyslu pomáhá tato bohoslužba objektivně budovat Boží království vzhledem k hodnotám pravdy, lásky, spravedlnosti a míru?“.

Ježíš nám zanechal eucharistii jako památku na sebe i jako počátek nového společenství přicházejícího Božího království a od té doby je eucharistie jako taková středem a základem křesťanské komunity. Křesťané ji stále slaví jako vzpomínku na Ježíše, na jeho oběť přinesenou za spásu světa, která se současně stává přítomnou uprostřed nich a účastí na ní zároveň vydávají svědectví o své víře. Balasuriya zastává názor, že „nedojde k žádným závažným změnám uvnitř této komunity, pokud se změny nedotknout přímo nedělního eucharistického slavení“. Zároveň také upozorňuje, že tyto změny nesmí být zacíleny pouze na úpravu vnitřních poměrů v církvi, protože je spíše třeba, „aby se křesťanská komunita více obrátila k potřebám a změnám ve společnosti“ jako celku.

V knize Balasuriya zdůrazňuje spojení eucharistie a závazku vůči společnosti, který podle něj plyne ze samotné podstaty eucharistie, čerpající svoji účinnost z Kristovy oběti. Tato jeho oběť byla ovšem završením Kristova života, zahrnujícího prvky sociální i politické angažovanosti motivované snahou po uplatnění spravedlnosti, pravdy a lásky v životě jednotlivce i společnosti. Křesťan, který se zcela přirozeně na eucharistii účastní, čerpá z ní sílu pro osobní sebeposvěcení a zároveň se zavazuje k následování Ježíše Krista a jeho života. Tímto s vážností přijatým závazkem eucharistie získává společenskou působnost. Tato působnost se projeví jednak v církvích, jednak u jednotlivých křesťanů.

Důsledky tohoto eucharistického závazku, jak jsou následovně vylíčeny, mi připadají sice pravdivé ale málo podložené. Církve i jednotliví křesťané na základě tohoto závazku na sebe berou povinnost politické angažovanosti za prosazování osvobození člověka a ustanovení nového světového řádu na základě spravedlnosti pravdy a lásky. Znamená to i změny uvnitř církví, v katolické církvi především v liturgii eucharistie, odstranění klerikalizace eucharistie a změnu v postavení žen. Balasuriya sice vystihl některé z palčivých bodů, které činí eucharistii a tím i křesťanství málo věrohodnými, ale více než na teoretické podložení svých závěrů teologickými argumenty se soustředí navypočítávání nešvarů a záporů, které vzápětí vyvažuje líčením toho, co všechno by eucharistie měla ve společnosti působit, pokud by byl správně pochopen její smysl a přijat eucharistický závazek.

Balasuriya se navíc v dané knize soustředí na problematiku osvobození člověka a toto osvobození člověka pro něj představuje především osvobození od vykořisťování a nastolení spravedlivého sociálního řádu ve světě. Vykořisťování je jen jedním z prvků násilí, a to ponejvíce násilí strukturního, pro získání širšího náhledu na řešenou problematiku jsem se obrátila ke knize dalšího autora amerického teologa Williama T. Cavanaugha zaměřené na vztah eucharistie a zneužití státní moci vůči obyvatelstvu.

 

William T. Cavanaugh: Mučení a eucharistie

 

William T. Cavanaugh je profesorem náboženství na universitě St. Thomas v St. Paul v státě Minnesota. Mimo této knihy je autorem pojednání A fire Strong enough to Consume the House: The Wars of Religion ad the Rise ofthe State. Modern Theology, Vol. 11, No. 4., 1995 a dalších. Problémem eucharistie a státního násilí se zabýval v rámci své disertační práce na Duke University. V 80. letech, poté co pominul největší teror, v Chile nějakou dobu sám žil a měl možnost setkat se a hovořit s mnoha svědky popisovaných událostí.

Ve uvedené knize vyjádřil své základní východisko při posuzování vztahu eucharistie a strukturního násilí praktikovaného lidskou společností vzájemněmezi jejími členy následovně: „Argumentuji tím, že křesťanská politická praxeje vtělena v eucharistii, vzpomínce na Ježíšovo vlastní umučení rukama mocných tohoto světa. Eucharistie je odpověď církve k mučení a naděje křesťanského odporu vůči násilnické kázni světa.“

Cavanaugh se domnívá, že „křesťanská odolnost vůči státnímu násilí závisí na církvi schopné být tělem Kristovým schopným odolávat rozdělující disciplině státu“, znamená to udržet si existenci sociální skupiny. Církev v Chile měla podobně jako dalšíspolečenské skupiny zmizet vlivem násilí a následné individualizace. Resistencecírkve vůči násilí páchaného státem byla v zviditelňování toho, jakfunguje toto monstrózní státní představení.

Aktivita chilské církve se před nastolením diktatury ponejvíce omezovala na sociální sféru, církev se nezapojovala do politiky na základě přesvědčení, že církev představuje duši společnosti, zatímco stát je zde proto, aby se věnoval praktickým politickým otázkám, aby se staral o těla Chilanů. Tento přístup byl snad možný v době, kdy stát nepraktikoval vůči obyvatelstvu teror. V době vlády vojenské junty se chilská církev postupně z tohoto eklesiologického sebepojetí vymanila a využila zdroje plynoucí z eucharistie, zejména v pochopení eucharistie ve vztahu k tělu Kristovu, aby se postavila na odpor režimu.

Ještě za doby socialismu v Chile, v době politického vítězství prezidenta Allendeho, se zde vytvořilo křesťanské hnutí za socialismus, které kritizovalo spojenectví církve a buržoazie. Něco podobného, co kritizuje Balasuriya, jako alianci církve a vládnoucích tříd. Při slavení eucharistie zdůrazňovalo závazek, politický, který eucharistie přináší, a který má působí, že eucharistie osvobozuje od vykořisťování. Biskupové chilské církve se též stavěli za sociální spravedlnost, ale kladli důraz na národ a stát považovali za prostředek udržování harmonie a míru. Po převratu se octli v kritické pozici, neboť by bylo jednodušší postavit se proti ateistické vládě než protité, která se představovala jako křesťanská. Navíc tato vláda podobně jako církev proklamovala jednotu národa a život bez sociálních konfliktů. Církev se režimu postupně učila oponovat. Jako první to byl Výbor pro spolupráci na míru v Chile, COPACHI, ve kterém se angažovala všechna křesťanská vyznání. Náplní jeho činnosti byla pomoc obětem režimu, lidem stíhaným, lidem, kteří ztratili práci, lidem bez přístřeší a také podávání habeas corpus při pátrání po ztracených. Poté, co v roce 1975 byl COPACHI nucen ukončit činnost nastoupil okamžitě na jeho místo Vikariát solidarity. Tak církev v Chile postupně a především zdola definovala svůj postoj vůči režimu a tento postoj můžeme definovat jako politický.

Cavanaugh z příkladu chilské církve odvozuje skutečnost, že v eucharistii se království Boží prolamuje do tohoto světa, ne jako analogie státu, ne jako pouhá mystická přítomnost, ale jako účinná skutečnost, působící na úrovni společnosti, tedy jako politická síla. Církev je triumfální ale ne triumfalistická, v eucharistii se jí dostává eschatologického závdavku přicházejícího Božího království, které ruší existenci násilí a zla mezi lidmi. Podotýká, že tento účinek eucharistie mezi lidmi není zřetelný a zdůvodňuje tento stav působením hříchu. A také popisuje různé chápání eucharistie v dějinách církví, které podle něj podstatně ovlivňuje důsledky eucharistického konání na společnost.

V dějinách se ve spojení s eucharistii používaly dva výrazy pro tělo Kristovo: corpus verum a corpus mysticum. Zatímco v rané době křesťanství byla církev označována jako pravé tělo Kristovo a svátostné způsoby jako tělo mystické, došlo asi ve 12. stol. k obrácení použití těchto pojmů:

i) Pokud je církev chápána jako pravé Kristovo tělo, pak časová linie spojuje působením tajemné proměny chleba a vínav mystické tělo Krista přítomnou církev s historickým Kristem.

ii) Jestliže jsou pravým tělem Krista, realitou, viditelnou přítomností, eucharistické způsoby a církev tímneviditelným tělem Kristovým, skrytá, pak mezi těmito dvěma těly zeje trhlina, ne již časová, ale prostorová.

Problémem se pak stává reálný život církve, její viditelnost je nahrazena viditelností eucharistie. V dějinách se postupněs tímto druhým užitím mystického a pravého těla Kristova spojilo i zdůraznění institucionální stránky církve. Kněžské svěcení a z něho plynoucí možnost proměnění pravého těla Kristova vedlo k představě o jurisdikční pravomoci nad mystickým tělem plynoucí ze svěcení. “Oddělení episkopátu a eucharistie je směrodatným znamením toho, že nejen časné síly, ale i církev sama začala umisťovat svůj základ ne již v svátost Páně, ale ve formální právní stanoviska.“ S tím, jak se upevňovala organizační hierarchická stránka církve, zdůrazňovalo se pojetí církve jako mystického těla, došlo k zvnitřnění života církve a eucharistie pomalu ztrácela svůj význam jako „komuniální zpřítomňování těla Kristova“.

V našem století u francouzského filosofa J. Maritaina byl pojem církve jako mystického těla Kristova základem pohledu na církev. Pod Maritainovým vlivem se pak stal i konstitutivním prvkem pro obnovu církve v pojetí Katolické akce, Nového křesťanství a Laického apoštolátu. Jak Cavanaugh namítá, vede tento náhled na církev, k jejímu chápání více než po stránce tělesné spíše po stránce duchovní, jako duchovní společenství lidí spojených vírou. Přitom při formulování své námitky vychází ze dvou bodů:

(i) Liturgické dění obsahuje ve svém jádru dění politické, které je prováděno křesťany v eucharistii, a nemá svůj zdroj v církevní imitaci císařství, neboť církevní disciplina má smysl pouze tehdy, je-li to disciplina eucharistická. Tělo Kristovo je uzákoněno liturgicky, ne zajišťováno institučně.

(ii) Eucharistická odolnost vůči státu musí odmítnout rozdělení na duchovní a časné jako dvou zcela odlišných rozměrů asoučasně musí vyzdvihnout eschatologické pojetí času. To lze pokud uvažujeme mesiánskou hostinu a její eschatologický význam v eucharistii^[1].

Cavanaugh uvádí praktické příklady využití eucharistické discipliny v chilské církvi exkomunikace, vikariát solidarity, hnutí Sebastiany Acevedo proti mučení.

Exkomunikace především ukazuje hříšníkovi, že je hříšník. Sama o sobě umožňuje začít jednotu budovat. Pokud není nejednota a konflikt viditelný, pokud zůstává utajený, nepřiznaný, pak není co sjednocovat. V Chile biskupové dlouho váhali s exkomunikace těch, kdo se účastnili na mučení. Důvody byly např. odmítání exkomunikace z principu, neboť se odlišuje od celkového pojetí evangelia, chybějící důkazy, zvýšení persekuce, narušení vztahů mezi vládou a hierarchií, která by pak neměla možnost vládnoucí představitele již nikterak ovlivnit. Exkomunikace byla vyhlášena v roce 1980, v sedmi diecézích, nebyla jmenovitá, ale biskupové veřejně prohlásili, že kdo se podílí na mučení, je automaticky exkomunikován.

„Mučení bylo označeno jako hřích automaticky nastupovala exkomunikace pro toho, kdo se účastnil na mučení, mučení nařizoval nebo k němu naváděl, nebo byl v postavení, které umožňovalo mučení zabránit.“ Exkomunikace v Chile bylo použito již dříve např. proti zaměstnavatelům, kteří zadržovali mzdy. Také byli vystaveni exkomunikaci ti katolíci, kteří by se přihlásili ke komunismu. Z toho Cavanaugh usuzuje, že „církev v Chile nepoužívala exkomunikaci na označení těžkých hříšníků, ale spíše na ochránění církevního těla“.

Bylo však použití exkomunikace účinné při potírání mučení? Nejdříve je třeba poznamenat, že i mezi biskupy byly rozdílné názory na použití exkomunikace. Někteří ji zcela odmítali jako prostředek neshodující se s evangelním postojem lásky a odpuštění, jiní namítali, že církev se jen zbytečně vystaví pronásledování. Další exkomunikaci přímo vyžadovali. Ukázalo se však, že jedním z nejtěžších problémů je jmenovité veřejné označení hříšníka. Proto bylo ponecháno na svědomí jednotlivců, zda se přihlásí k provinění nebo ne. Z tohoto důvodu byla exkomunikace jako prostředek k odstranění mučení v Chile poměrně málo účinná.

Podle Cavanaugha je „exkomunikace jedním z nejjasnějších příkladů, jak je eucharistie zdrojem sociální praxe církve“. Zdůrazňuje, že eucharistie požaduje usmíření mezi utlačovateli a utlačovanými, mučenými a mučiteli a tak vede k praktickým změnám ve společnosti.

Vikariát solidarity, který pro pomoc postiženým vytvořila církev, byl stát ve státě, charakterizovaný vlastní sociální a svépomocnou sítí, která pomáhala mnoha pronásledovaným, nezaměstnaným a potřebným. „Církev se stala paralelním státem.“ Tím se narušovala státem zamýšlená atomizace společnosti. Zpočátku byla sociální pomoc něčím ilegálním, avšak protože se stát prohlašoval za zachránce křesťanské společnosti nemohl tak jednoduše proti církvi zakročit. To vedlo k tomu, že poté, co byl zakázán COPACHI, ustanovil kardinál Silva Vikariát solidarity, který se presentoval jako část katolické církve, a tak se naskytla příležitost využit diecézní strukturu církve a proniknout se sociálními aktivitami do celé země.

Činnost vikariátu byla zaměřena především na solidaritě a svépomoci. Lidé zjišťovali, že potraviny jsou levnější, kupují-li se ve velkém pro celé skupiny apod. Vytvářely se různá výrobní družstva, ve kterých nalezly své uplatnění především ženy. Vikariát se soustředil i na vzdělávání lidí tím, že organizoval nejrůznější výukové aktivity od kurzů pro dělníky, večerní školy i letní tábory pro mládež.

Církev se stejně jako Kristus postavila na stranu chudých a pronásledovaných a naplnila tak závazky plynoucí z eucharistie. „Kristovo pravé tělo je ustanoveno vtělením církve v těla chudých.“ Církev je pravé tělo Kristovo, které je trpící, mučené a obětované. Církev provádí anamnesi Kristova utrpení tím, že sama trpí, přijímá trpící a hladové a nese v sobě onu solidaritu, jež je ukazována eucharistií.

Cavanaugh poukazuje i na to, že „v díle Vikariátu solidarity vidíme, jak církev prolamuje své zaměření na onu říši čistě „duchovní“ a vrací se tělu, odkud byla vyhoštěna“. Došlo tak k zviditelnění církve a jejímu uplatnění v reálném životě. Došlo zde k sjednocení lidí různých vyznání i světových názorů. „Eucharistie se takézpochybňuje kategorie jako „politické“ a „náboženské“, „časné“ a „duchovní“, které jsou v moderním světe vloženy na církev a tak snadno přijímány současnou křesťanskou teologií.“ Eucharistie, která je založena na liturgii církve, v sobě nese neustálé obnovování v čase, Kristus není vlastnictvím církve, ale neustále se dává shromáždění slavícímu eucharistii. „Tělo Kristovo není uzákoněno minulostí nebo formální institucí, ale vzniká neustále na základ epiklese, v neustále obnovovaném vzývání Ducha svatého věřícími, aby ustanovil v jejich středu království.“ Církev pak neexistuje sama pro sebe, je zde, aby v ustavičném umírání pracovala pro věc těch druhých, usmíření celého světa, i toho, který neuznává Krista jako Pána. Z toho pak plyne i politický dopad celé její existence.

Hnutí Sebastiana Acevedo proti mučení vzniklo v roce 1983, kdy se 14. září skupina sedmdesáti řeholnic, kněží a laiků neočekávaně objevila před vězení tajné policie v ulici Borgoňo v Santiagu a rozvinula transparent s nápisem: ZDE JE MUČEN ČLOVĚK. Zablokovali dopravu a odříkávali litanie provinění režimu, rozdávali lístky s nápisy „Hnutí proti mučení“ a zpívali.“ Hnutí proti mučení neužilo ve svém názvu jméno Sebastiána Avecedo náhodně. Poté, co obě jeho děti zmizeli po zásahu tajné policie, Sebastián Avecedo se upálil před katedrálou Neposkvrněného Početí. Jeho čin byl sebeobětí v protestu proti režimní zvůli.

Cavanaugh uvádí tuto činnost i poukazem na anti-liturgii mučení. Hnutí Sebastiana Acevedo zviditelňovalo při použití liturgických forem násilné činy, kterých se dopouštěla tajná policie na jednotlivých občanech. Na veřejných místech se nečekaně shromáždila skupinka lidí, kteří rozvinuli transparenty a obvykle recitovali formou litanií jména ztracených, mučených, uvězněných lidí apod. „Hnutí proti mučení provádělo tři druhy zpřítomnění eucharistie. Pravé tělo Krista roztrhlo přítomný historický čas a otevřelo nový prostor pro opozici vůči režimu.“ Docházelo k připomínce lidí, mučení, násilí, zviditelnění státního aparátu provozujícího mučení v trpícím těle Kristově. Oběti režimu se stávaly mučedníky spojenými s obětí Krista. Svým utrpením a jeho připomínkou byli zároveň označení budoucí slávou , „protože Kristus trpěl, aby zvítězil nad utrpením a porazil smrt“.

Cavanaugh na závěr porovnává mučení, “zvrácené liturgie státu“, při které mučení slouží jako zasvěcovací rituál, při kterém je novic použit současně jako oběť nejvyššímu bohu,v tomto případě státu, a eucharistickou liturgii církve v jejich důsledcích. Při mučení je obětováno tělo oběti, v eucharistii Kristus obětuje sám sebe. „Křesťané se připojují k této oběti sjednocením svých vlastních těl s Kristovou obětí. Stávají se tak darem daným pro druhé, jak ilustruje činnost Vikariátu solidarity a hnutí Sebastiána Avecedo proti mučení“. Připojením se k eucharistii vyznávají, že Kristus je Pán. Kristovo utrpení přineslo druhým spásu. Jeho neopakovatelná oběť zrušila všechny další násilné oběti. „Při utváření těla Kristova eucharistie překonává prostorovou i časovou oddělenost.“ Eschatologická dimenze otvírá v eucharistii spojení s minulostí i budoucností. Exkomunikace umožňuje zviditelnit bezpráví a vinu a umožňuje tak cestu k smíření. „Mučení je státní disciplina arcani.“ Pravá disciplina arcani povolává křesťany k tomu, aby se stali tělem Kristovým a bojovali proti utrpení druhých tím, že utrpení zviditelní na svých tělech.

„Křesťanství samo je založeno na zmizení. Hrobka je prázdná tělo zmizelo.“ Ježíš se ztratí i po lámání chleba v emauzském příběhu, avšak jeho „učedníci se již nermoutí, protože poznali, že budou již provždy Ježíše nacházet v lámání chleba“.

Závěrem je možné představit několik bodu, které shrnují, jaké potenciální možnosti působení proti společenskému jsou křesťanům nabízeny skrze slavení eucharistie.

Eucharistie chápaná jako závazek vychází z představy, že účast na slavení eucharistie znamená přihlášení se a přijetí zásad Božího království, tak a působí proti násilí ve společnosti, neboť požadavky Boží směřují proti nespravedlivému násilí. Tento závěr je obecný, protože za prvé dobrý křesťanský život nemusí být nutně spojen s eucharistií a za druhé eucharistie takto nepůsobí jen proti násilí. Hřích nespravedlivého násilí je jen jeden hřích mezi všemi.

Stát, církev a liturgie se vzájemně ovlivňují tak, že eucharistie jako bohoslužebné shromáždění církve činí církev tělem Kristovým a posiluje ji, aby jednala ve prospěch Božího království jako celek, a tak aby bojovala proti násilí, které ve společnosti využívají skupiny lidí k ovládnutí těch druhých a prosazení své moci. Vykonáváním pravé bohoslužby se staví proti uctívání státu a moci.

Společenství při eucharistické hostině je i znamením, že všichni lidé jsou si před Bohem rovni, a tak nic nemůže ospravedlnit násilí jedněch na druhých páchané s úmyslem ovládnout, ať už pro jakýkoliv cíl.

Eucharistická disciplina působí proti násilí tím, že účast na slavení eucharistie vytváří společenství, které se oprošťuje od násilí i skrze možnost exkomunikace, která má své oprávnění v oblasti veřejných hříchů a ovlivňuje tak celou společnost a zejména společenské skupiny, které se násilí dopouštějí.

Cesty k naplnění možností potírání násilí, které eucharistie nabízí, jsou závislé jak na vůli křesťanů, tak i na jejich poznání, že současně je třeba se spolehnout na Boha, jeho milost a pomoc. V současném době v křesťanském životě by bylo třeba posílit vědomí společenského dopadu eucharistie a politického dopadu existence církve. Účast na přijímání svátostných způsob je třeba více chápat jako čin tvořící společenství. Samotná účast na eucharistické slavnosti, že není jen výrazem osobní zbožnosti, ale spíše osobním vyznáním a přiznáním se k určitému typu života a k závazku, který tento život se sebou nese. Není třeba zakládat křesťanské politické strany, spíše je zapotřebí posílit uvědomění si církve jako společenské skupiny, která má ve společnosti jednat, nejen za prosazení vlastních práv, ale především za nastolení spravedlnosti. Křesťané by se měli více vymezit vůči nekřesťanům, ne však zvyšováním vlastní odlišnosti, ale spíše v posílení vlastního uvědomění si příslušnosti k církvi a k závazku z toho plynoucímu.

Eucharistie je cesta, protože v eucharistii se člověk setkává s Kristem, který putuje se svou církví. Eucharistie disponuje člověka k pravému odporu proti násilí. Eucharistie přivádí do společnosti spravedlnost a lásku Božího království, a tak ji zbavuje násilí. Přetrvává jen svobodná kázeň a disciplina vedená eucharistickým slavením. Tím ovšem nechci udělat závěr, že kde se slaví eucharistie, tak nastupuje Boží království. Chtěla jsem ukázat, jak důsledné naplnění eucharistie vede k lásce a spravedlnosti i na společenské úrovni.

Existují dvě cesty: příklad Ježíše Krista a obraz vlastní slabosti, které ukazují, jak v síle Ducha svatého je možné překonat svět násilí. Jen takmůžeme ve společnosti zakoušet Boží lásku skrze lásku a odpuštění. Že v takovéto společnosti skutečně působí Boží láska a Duch svatý poznáme z toho, že není rozdělena na nepřátele, ale sjednocena^[2].

Snažila jsem se ukázat možnosti potírání násilí, které v eucharistii existují, stejně tak jako jsou zabudovány v celé křesťanské nauce. Co je zřejmé, že účinnost eucharistického slavení v boji proti násilí (a nejen proti němu) závisí na součinnosti nebo spíše vztazích, které panují mezi člověkem, společenství lidí, kterého je člověk součástí a které uskutečňuje eucharistickou bohoslužbu, a na jejich (člověka i společenství) vztahu k Bohu, k němuž se svou bohoslužbou přiznávají, projevují mu svou vděčnost a důvěru, vyprošují si jeho pomoc a současně od něho přijímají jeho milost a odpuštění.

Článekje zpracován podle stejnojmenné bakalářské práce na Evangelické theologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, v oboru Teologie křesťanských tradic pod vedením Dr. Ivany Dolejšové v roce 2000.

 

---

 

^[1]Kdykoliv tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde. (1 Kor 11, 26).

^[2]Schwager, R., Religion als Begründung einer Ethik der Gewaltüberwindung, Concilium, 4,33, 1997. str. 561.

Pavla Kosařová

1. Nezvyklá živost

Při mémpobytu v Británii se mi naskytla příležitost zúčastnit se bohoslužbyv církvi, která je výrazně odlišná od mé domovské (římskokatolické)církve. Přímo i nepřímo odmítá symboly a tradiční podobu liturgie.

Liturgie podle tradiční katolické nauky neznamená především činnostobce, ale spasitelné jednání boží vůči nám, boží službu jeho obci, která lidiposvěcuje. Znaky takového chápání jsem během zmíněné bohoslužby nezaznamenala.Přesto mě ale nádech pospolitosti a radosti hluboce oslovil. Bylo to něco, cona bohoslužbě často postrádám, i když se jedná o živou obec. Je možné se nechattouto konkrétní zkušeností inspirovat, je čím se inspirovat? Abych na tutootázku mohla odpovědět, pokusím se bohoslužbu South Kent Community Church (SKCC) prozkoumat. Vycházím z osobní zkušenosti– návštěvy, neboť stálý pořad běžné bohoslužby, podle kterého by se postupovalov SKCC, není vytvořen.

2. South Kent CommunityChurch

South KentCommunity Church,„nedenominační církev“, z právního pohledu registrovaná charitativníorganizace, zároveň člen Evangelical Alliance a Elim Churches Inc. Existuje od roku1980, ale kořeny má v době dřívější. Z původní vesnické obce sesedmnácti členy se rozvinula do obce s přibližně 300 členy (v Hythe a Folkestone) a další obcev Ashfordu.

Důraz je kladen na společenství, mládež, péči o staré lidi, rodiny avztahy. Ale i na aktivitu ve cizině. Vyslané pracovníky má SKCC ve Keni,Rwandě, Rumunsku, Číně a Francii. Je aktivním účastníkem ChurchesTogether in Folkestone. Vrámci toho působí dobrovolníci z SKCC, spolu s lidmi z jinýchcírkví, v centru pro práci s rodinou (RainbowCentre), centru pomoci lidem bez domova – nabízí 2x týdně teplou stravu (Food Stop), organizované pomoci chudým zemím v Africe(Operation Sunshine) a taképoskytli bezúročnou půjčku kavárně–knihkupectví, ve kterém je možné zakoupitkřesťanskou literaturu (The Vine Bookshop),které je vedeno hnutím Churches Togetherin Folkestone. Samostatně organizuje SKCC Centrum propomoc těhotným v krizi (Pregnancy CrisisCentre), ve kterém ale pracují dobrovolníci z jiných církví.

Za nejdůležitější bod vize SKCC její pastor Graham Coombsoznačil: „Sloužit s vášní Ježíšiv jižním Kentu a za jeho hranicemi.“„Oslovení, přivedení a růst“ jsoudalšími důležitými body ve spiritualitě SKCC, které se podle Grahama Coombse odráží v liturgii jako „zpěv, kázání a modlitba“. Důležitou součástí života této církvejsou podpůrné skupiny – společenství, které se schází během týdne. Společnábohoslužba je slavena jedenkrát týdně, v neděli.

3. Liturgie z 1.června 2003

3.1 Místo a jeho uspořádání

Bohoslužba probíhala v aule South Kent College (SKCCv současné době hledá budovu k zakoupení, která by jim ke společnémusetkávání sloužila). Uspořádání sezení navozovalo dojem tří čtvrtin kruhu, ikdyž se jednalo o prostor ve tvaru obdélníku. Dominantním prvkem v popředíbyla skupina hudebníků, ke kterým se ještě později vrátím, neboť zpěv, dle méhonázoru, plnil v rámci této bohoslužby velice podstatnou úlohu.

V místě nebyl na viditelnémmístě přítomen kříž ani obrazy. Pastor vedoucí bohoslužbu neměl v rámciuspořádání prostoru vyhrazeno zvláštní předsednické místo, při řeči vystupovalz řad ostatních věřících. Stejně nebylo vyhrazeno místo ke čteníz Písma.

3.2 Průběh bohoslužby

a) Úvodní slovo – důraz na přivítaní návštěvníků a připomenutíudálostí uplynulého týdne.

b) Zpěv – živý, propojený s modlitbou, chválami – pastor,chvála „ Ježíšova jména, které Otec vybral“.Přítomní byli vyzváni ke chválám za to, co se odehrálo v jejich životěběhem minulého týdne.

c) Sbírka

d) Zpěv – opět propojený s modlitbou

e) Oznámení – podrobně pojaté, oznámení úmrtí a zasnoubení, vývojv životech lidí i záležitostech, za které se společenství dlouhodobě modlí,

f) Zpěv – během kterého odešly děti do zvláštní místnosti, aby seúčastnily odlišných aktivit

g) Čtení z Písma a promluva – kterému nepředcházelo ohlášeníani jiné uvedení, pokud do něj nepočítáme předchozí zpěv. Čtení i kázání uvádímjako jeden bod, neboť se tyto části vzájemně prolínaly.

h) Modlitba

ch) Závěrečné slovo a modlitby nadjednotlivci – pozvání těch, kteří měli zájem o přímluvnoumodlitbu, i těch, kteří se nad nimi modlit chtěli; tato skupina bylav popředí, ostatní se pomalu rozptýlili

i) Káva – i když ji nechci zařadit do bohoslužby, zdá mi býtpodstatnou součástí těchto setkaní jakožto sociální prvek

4. Nositelé této liturgie

4.1 Kristus a Duch svatý

Kristus, prostředník mezi Bohem a lidmi. Duch Svatý jako neviditelnýnositel této liturgie „protože ta jemyslitelná, možná a uskutečnitelná jen v Duchu Božím...Kristus působístejně jako jeho obec v Duchu svatém.“ (katolický teolog Klemens Richter)

4.1 Obec

V tomto prostředí je kladen důraz na obec. Je to ona, kdo jedná,představený má v rámci liturgie minimální vyhrazené místo.^[1]Bohoslužbu zde může vést i jiný člen obce, který se k tomu cítí povolán aobec se k němu „přizná“.

I když se některá obec schází jako celek, je otázka, zda se nejedná o„klam“. Zda se nejedná o shromáždění individuálně zbožných věřících, kteří sesešli k jinému provedení své individuální modlitby.

Co svědčí proti převaze této individualistické roviny, když společnámodlitba, společné konání v liturgické podobě je omezeno na minimum? Zbývápřitakání – přiznání se k modlitbě pastora společným amen, zpěv apříspěvek na sbírku. Stačí to? „Už Písmo nápadně silně zdůrazňuje shromážděníkřesťanů a jejich jednomyslné společenství především v modlitbě,v lámání chleba a v účinné lásce (např. Sk 2, 42-46).“ (Richter)Když se podívám tento výrok, mohu o liturgii v SKCC říct, že šloo shromáždění a jednomyslné společenství v modlitbě a účinné lásce.Jednomyslnost, propojenost, péče, společenství, to vše bylo znátz provedení té bohoslužby. Účinná láska byla též zřejmá z péče ojednotlivce (modlitbou, poznámkou); a péče o lidi v místním společenství ivzdálených zemích je zřejmá ze zapojení jednotlivců i obce jako celku do výšepopsaných aktivit.

Ano, i přes nádech individualismu během této bohoslužby si myslím, žebyla záležitostí celého společenství.

5. Role písní přibohoslužbě SKCC

I přes to, že odpadá jejich role přípravy k určitému konání přibohoslužbě, se domnívám, že si zde udržely specifickou úlohu. Jsou to jedinépoměrně pravidelně opakované texty (mimo textu Písma v dlouhodobém pohledu).I když se věřící SKCC brání něčemu stálému, přežitému, nechávají při bohoslužběvelký prostor pro písně. Ač se nejedná o společenství pouze mladých lidí,kterých je v něm ale velké množství, zpívají písně rytmické,v moderní úpravě a ve velmi kvalitním hudebním provedení (skupina asi 10hudebníků). Písně v takovém provedení působily velmi živě; není mi jasné,jestli oživovaly více písně společenství, nebo společenství písně.^[2]

Je možné, že texty písní převzaly úlohu bohoslužebných textů, které sevztahují k dějinám spásy, úkon kajícnosti a další částí např.římskokatolické liturgie? Já sepřikláním k tomu že ano. I když třeba v nedokonalé podobě. Vidím tuale podstatnou provázanost na živé společenství, které je z nějakéhodůvodu není schopno přinést do liturgie ve stabilnější podobě.

6. Je čím se inspirovat?

Ano. Z popisu této bohoslužby není možné zakusit pospolitost, radost a a živost která pro ni byla tak výrazná a osvěžující, jejížnedostatek činí tak často naše bohoslužby místem neradostného přebývání.

a) Inspirace v rámci bohoslužby samotné

Jelikož byl zpěvu dán velký prostor, vynikla důležitost toho, jak jepřipraven – proveden. Mdlý a odbytý zpěv, spolu s „kancionálovými“ texty jistěnenapomáhá aktivnějšímu zapojení účastníků.

Ačkoli není v SKCC psaná struktura bohoslužby, i tam se držízavedené struktury. Zároveň se ale zdá, že se neobávají nějaké chyby,„přešlapu“, a to přispívá k „nesvázanému“ postoji.

Také příležitostné zařazení modliteb za konkrétní lidi, kteří by bylina bohoslužbě přítomni, by mohlo podpořit ducha společenství. Obzvlášť připříležitostech, kdy se někdo vydává na další etapu života (stěhuje se, prožívázásadní změny ve svém životě, ať dobré či zlé...) případně i při ménědramatických událostech. Jistě by se k tomu našla vhodná chvíle v rámcinaší obvyklé liturgie, například na místě, kde se obvykle odehrává křest...V citlivém provedení by to mohl být postupný způsob, jak vyrovnat sesituací, kdy jsou lidé sedící vedle sebe při bohoslužbě naprostými cizinci,kteří mají společného Boha, náležitost k církvi, ale nic moc víc.

b) Inspirace pro aktivity mimo bohoslužbu

Jelikož je liturgie vrcholem života obce, je nutné jí stavět základnu.Rozmanitost i množství dalších aktivit, na kterých mají lidé ze SKCCpodíl, je toho podle mne dobrým příkladem. Od „na sebe“ zaměřených podpůrnýchskupin, přes aktivitu v místním společenství až po humanitární pomocvzdáleným zemím. To, že jsou lidé z této obce vysláni i za hranice jižníhoKentu, je podle mne obohacující pro obě strany. Nejenpro vzdálená společenství, ale i pro to „domácí“.

Nic z toho, co jsem uvedla, není nové, neznámé. Na teoretickérovině o tom víme. Snad se nám podaří ze zkušeností s křesťanys odlišnými důrazy i ve společné bohoslužbě načerpat inspiraci.

Příloha: Překlady textůpísní použitých během popsané liturgie

Nebesa, chvalte Pána (Praise Him, youheavens)

Chvalte Ho, vy nebesa a vše co je nad námi,

chvalte Ho, vy andělé a nebeští hosté,

ať Ho chválí celé země.

Chvalte Ho, slunce, měsíci i nejjasněji zářící hvěhdy.

Chvalte Ho, vy nebesa a vody a oblohy, ať Ho chválí celé země.

Chvalte Ho, slunce, měsíci i nejjasněji zářící hvězdy.

Velký v moci, velký ve slávě, velký v milosrdenství, Králnebe.

Velký v boji, velký v zázracích, velký na Sionu,Král celé země.

Požehnané je Tvé jméno (Blessed be Yourname)

Požehnané je Tvé jméno v zemi která je hojná,

kde Tvé potoky hojnosti plynou, požehnané je Tvé jméno.

Požehnané je Tvé jméno když se ocitnu v poušti,

i když kráčím pustinou, buď požehnáno Tvé jméno.

Každé požehnání, které dáváš, proměním ve chválu.

Když se temnoty uzavřou, Pane, pořád budu říkat

„požehnané je jméno Páně, požehnané je Tvé jméno.

Požehnané je jméno Páně, požehnané je Tvé nádherné jméno“.

Požehnané je Tvé jméno, když na mne svítí slunce,

když když vše ve světě je „tak jak má být“.

Požehnané je Tvé jméno, požehnané je Tvé jméno.

Na cestě poznamenané utrpením, Jenže v oběti je utrpení,

Požehnané je Tvé jméno.

Každé požehnání, které dáváš, proměním ve chválu.

Když se temnoty uzavřou, Pane, pořád budu říkat

„požehnané je jméno Páně, požehnané je Tvé jméno.

Požehnané je jméno Páně, požehnané je Tvé nádherné jméno“.

Ty dáváš a bereš, Ty dáváš a bereš. Moje srdce si zvolilo říkat,

„Pane, požehnané je Tvé jméno“.

Pane, vyvyšuji Tvoje jméno (Lord, I liftYour name on high)

Pane, vyvyšuji Tvoje jméno.

Pane, tak rád zpívám Tobě chvály.

Jsem tak rád, že jsi v mém životě,

Jsem tak rád, že jsi nás přišel zachránit.

Přišel jsi z nebe na zemi ukázat cestu,

Ze země na kříž, zaplatit můj dluh,

Z kříže do hrobu, z hrobu na nebe,

Pane, vyvyšuji Tvoje jméno.

Prameny

Osobní účast na bohoslužbě SouthKent Community Church

Rozhovor s pastorem SKCC Grahamem Coombsem

Rozhovor s dalšími věřícími ze SKCC

Texty písní zpívaných na bohoslužbě

Richter Klemens, Liturgie aživot, nakl. Vyšehrad 2003

 

 

---

^[1]Nejedná o ordinovaného služebníka. Pro uvedení do služby má podle Grahama Coombse hlavní slovo obec a Duch svatý (dary).

^[2]Při překládání textů písní jsem si také uvědomila, jak velkou roli hraje to, cojsme slýchali, a to, co je považováno za přehnané. Text se kterým jsem naprostospokojena v angličtině, mi působí určité potíže v české verzi. Jakoby se vytratila autentičnost. Jako by byl devalvován tím neautentickým a„přesládlým“, co jsem ve svém životě mezi křesťany potkala a co bylo zatím vždyspojeno s českým jazykem.

MartienParmentier

Pětadvacet let je již nynější papež papežem. K této příležitostivydal encykliku o eucharistii. Není to nehezký dokument, obsahuje klasickouteologii a moderní zdrženlivost. Nazývám to poslední moderním, protože vítr válv minulosti z Říma mnohdy ekumeničtěji.Protestanti zde naleznou mnoho neradostného – co to znamená pro starokatolíkaje otázka sama o sobě.

Papež činí úzkéspojení mezi církví a eucharistií. Nazývá ji „jádrem mystéria církve“, zekterého církev žije. Své vlastní zkušenosti s eucharistií nazývá dokonce„kosmické“ (8). Avšak světlu nechybí stín. Existují místa, kde je kult adoraceeucharistie takřka úplně zanedbáván …(10). Tím papež jistě nemíní východníkřesťany, kteří adoraci eucharistie nikdy neznali. Tuším, že se označený trendtýká velké části římskokatolických farností v západní Evropě.

Dogmatizované zkušenosti

Tam se totiž ví,že žehnání „nejsvětější svátostí“ pochází zestředověku. Církev tedy vzkvétala značnou dobu bez tohoto žehnání. Může být, žeencyklika chce podpořit jisté formy spirituality a jiné chce potlačit? Řím toměl s pluralitou vždycky těžké. Pozoruhodné je však, že tato zvláštní spirituálníforma eucharistické adorace je spojována se zvažováním obětního charakteru tétosvátosti a rovněž s kněžským úřadem založeným na apoštolské sukcesi.

Ekumenické dialogy

První kapitola nesenázev „Tajemství víry“ a pojednává především o sakramentálním zpřítomněníKristovy oběti ve mši svaté. Nauka o transsubstanciaci (proměně způsob) je tupředkládána jako jediné možné chápání tajemství eucharistie.

Kapitola dvě sejmenuje „Eucharistii staví církev“. Mluví se to o propojení křtua eucharistie, avšak ty závěry, které z toho vyplývají při mnohýchekumenických dialozích, papež nevyvozuje. Tam kde celá řada ekumenickýchdialogů doporučuje navzájem uznávaný křest jako základnu pro interkomunio, říká papež sice také, že eucharistie, kterábuduje církev, právě tím vytváří společenství mezi lidmi. Avšak jde zde všakvýlučně o římskokatolické lidi, nebo snad ne?

Kapitola tři senazývá „Apostolicita eucharistie a církve“. Zde jeřečeno hodně konkrétního o ekumenickém hnutí a také o protestantskýchspolečenstvích uvnitř tohoto hnutí. Nezachovala si „substanci“ eucharistickéhomystéria, protože o nich chybí svátost svěcení. A tak tedy vede interkomunio ke „zpomalení cesty k viditelné jednotě“.Tím pak stojí papež a protestantští ekumenicidiametrálně proti sobě, když jde o otázku, co je dobré pro církev. Starokatolíkstojí bezradně asi ve středu.

Nejprve víra

Čtvrtá kapitola sejmenuje „Eucharistie a církevní společenství“. Je zde zdůrazňována, že se komunikantmá nacházet ve stavu milosti posvěcující (tj. být bez hříchu, nejjistěji pozpovědi), aby se mohl podílet na eucharistii. A opět je tu řeč o ekumenické zaangažovanosti. Opět je zdůrazněno, že není možné slaviteucharistickou liturgii společně dokud nebude zajištěno pouto vyznání víry,svátostí a církevního vedení úřadu. Tomuto předcházející interkomunioje spíše překážkou pro dosažení plného společenství. Starokatolickou pozicí je,že jednota ve víře nemusí předcházet společnému eucharistickému stolování.Avšak nic nepřinese, když se vlastní pozice stále jenom beze změny opakuje.Encyklika neukazuje žádné nové cesty ani žádné nové perspektivy pro růstjednoty církví. Nacházíme v ní vedle utvrzování vlastních zkušenostíneustálá varování před ekumenickým zneužíváním, avšak bohužel žádný kreativnípovzbuzující impulz k řešení té či oné zaseknutéekumenické otázky.

Kredo

Také je nápadné,že v této encyklice hrál roli vyznání víry v římské vlastní izolaci.Jistě je to také reakcí na poklusy Komise pro víru a řád doporučit cařihradsko-nicejské vyznání víry všem církvím jako základ. Totovyznání víry je pak chápáno jako svým způsobem minimální formulace společnévíry, v encyklice je však okamžitě spojováno se svátostmi a (nota bene!)s vedením církve.

Poté ještěpřed kapitolou pět o sličnosti eucharistické slavnosti a závěrečnoukapitolou mariánskou mluví papež o udělování eucharistie za zvláštníchokolností a to jistým jednotlivým osobám. Jde tu očividně o pravoslavnékřesťany. V předchozích vyjádřeních k těmto výjimkám byli jmenováni istarokatolíci jako tací, na které může být zmíněná výjimka aplikována. Ptámese, zda stav neřešených témat starokatolicko-římskokatolických dialogů ještěvyváří dostatečnou základnu k vytvoření sakramentálního společenství mezitěmito oběma církvemi. Nebylo by možné toto společenství realizovat přece jenomnyní, zatímco budeme nadále diskutovat o podmínkách pro církevní úřady,proceduře biskupské volby a formách Petrovy služby římského biskupa? Ostanoviskách k etickým otázkám by se též dalo mluvit – ale to by musel býtcelosvětový rozhovor.

Autor působí jako řádný profesor na Kristokatolicko-evangelické teologické fakultěv Bernu. Pramen pro překlad: Gnadenbrot vom Papst, ChristkatholischesKirchenblatt, 10/2003, s. 4-5

Rozpočet téměř 20 milionů eur, 200 tisíc předem přihlášených účastníků na celou dobu (k tomu dalších 150-200 tisíc denních návštěvníků), 60 tisíc spolupracovníků při vytváření programu, 6 tisíc dobrovolných pomocníků (zejména skautů), 3 tisíce různých akcí, více než tisíc stánků různých náboženských, charitativních a dalších organizací, přes 700 stran programového průvodce, 7 let příprav – to je jen několik čísel, jež charakterizují letošní historicky první německý ekumenický církevní sjezd (Kirchentag), který se konal ve dnech od 28. května do 1. června v Berlíně. Hlavní město atheismu, za které je Berlín v Německu považován (kolem 60 % lidí bezvyznání), zaplnily tisíce křesťanů, kteří se sešli pod heslem Máte být požehnáním.

Jejich přítomnost pak byla zřejmá v celém centru Berlína nejenom během slavnostní zahajovací a závěrečné bohoslužby pod širým nebem u Braniborské brány. Součástí Kirchentagu totiž nebylyjen přednášky a besedy, ale i řada koncertů a kulturních aktivit v ulicích města. Tato rozmanitá nabídka nejrůznějších akcí přispěla zřejmě k tomu, že nejvíce zastoupenou věkovou skupinou byli mladí lidé mezi 18-29 lety (mezi přihlášenými téměř 20 %). Těžiště programu probíhalo ve velkém veletržním areálu, kde se kromě více než tisíce stánků a velkých přednáškových sálů (největší s kapacitou několik tisíc lidí) nacházela prezentace křesťanských nakladatelství, různé prodejní stánky, prostory pro ztišení, duchovní rozhovor, zpověď a odpočinek, tvůrčí dílny a samozřejmě řada míst pro občerstvení, kterébylo skutečně potřeba (teplota přesahovala 30 stupňů).

Každý den byly v nabídce ranní bohoslužby (katolické, evangelickéi ekumenické bohoslužby slova) a biblická zamyšlení. Během dopoledne se pak konaly hlavní přednášky k jednotlivým tematickým okruhům, na které navazovaly různé panelové diskuse a besedy. Tematicky byl program rozdělen načtyři okruhy: 1) svědčit o víře – žít v dialogu; 2) hledat jednotu –setkávat se v různosti; 3) respektovat lidskou důstojnost – chránit svobodu; 4) utvářet svět – jednat s odpovědností. Bylo pro mne zajímavé, sledovat složení a chování publika při různých akcích, které se mi podařilo navštívit. Zatímco třetí tematický okruh, který byl zaměřen na problematiku lásky, manželství, sexuality, ochrany života či vzdělávání, navštěvovali v hojné míře především mladí lidé, na akcích z druhého tematického okruhu, velmi populárního, neboť byl zaměřen převážně na aktuální teologickou problematiku ekumenismu, jsem viděl většinou lidi středního věku a málo mladých. Nevím, zda se z tohoto postřehu dá vyvozovat jistá pravdivost občas zmiňované skutečnosti, že určitá krize tématu „ekumenismus“ je záležitost generační, tj. zajímá převážně lidi, kteří zažili jeho pionýrské období – konec60. let a 70. léta – zatímco mladší generace věnují větší pozornost jiným tématům.

Největší pozornost byla zřejmě věnována diskusím o možnostech společné eucharistie/večeře Páně. Panelová diskuse na toto téma dokázala beznadějně zaplnit nejenom veliký sál, ve kterém se konala, ale i dva další, kde byla přenášena prostřednictvím videoprojekce. Popularitu tématu potvrzuje i řada publikací, které k tomuto problému bezprostředně před Kirchentagemv Německu vyšly a většinou přinášejí argumenty pro rozšíření možnosti účasti na slavení eucharistie/večeře Páně.

Organizátoři letošního Kirchentagu se však rozhodli respektovat hlasy církevních představitelů, a proto do oficiálního programu nebylo společné slavení eucharistie/večeře Páně zařazeno a účastníci byli vyzvání, aby tuto skutečnost respektovali. Přesto se během Kirchentagu, mimo jeho oficiální program, uskutečnily dvě liturgie, které vzbudily velké diskuse. Obě se uskutečnily v berlínské Gethsemane-Kirche a byly pořádány hnutími Wir sind Kirche (My jsme církev) a Kirche von unten (Církev zdola). Během čtvrteční katolické liturgie 69letý katolický kněz a emeritní profesor systematické teologie Gotthold Hasenhüttl pozval všechny přítomné, včetně evangelických křesťanů, k účasti na eucharistii. Ještě větší diskuse vzbudila sobotní evangelická liturgie, během níž 41letý katolický kněz Bernhard Kroll, který proslovil kázání a byl v liturgickém obleku, přistoupil k večeři Páně. Ani na jedné z akcí jsem nebyl přítomen, ale podle mých informací se nejednalo o koncelebraci, jak informovala některá média. Obě akce měly samozřejmě demonstrativní charakter a jejich účastníci, jejichž jména byla do poslední chvíle utajena, počítali se sankcemi. Byly to právě sankce, především pozastavení možnosti vykonávat úřad faráře B. Krollovi (podle informaci eichstättského biskupství se jedná o prozatímní řešení), které vzbudily velkou vlnu nevole a solidarity s postiženým. V německém prostředí je totiž vzájemná účast na liturgiích mezi katolíky aevangelíky poměrně častým jevem, navíc farář Kroll pochází z farnosti, kde žije velké množství lidí ve smíšených manželstvích a jeho oblíbenost potvrzují i různé akce na jeho podporu (např. během letnic mlčely zvony atd.). Je otázkou, jak bude tato kauza dále pokračovat a zda bude trest brzy zmírněn, jak se stalo např. v případě Hermanna Münzela, který během katolického sjezdu (Katholikentagu) v roce 2000 v Hamburgu, opět mimo oficiální program, koncelebroval liturgii s nekatolickými kněžími. Někteří komentátoři navíc upozornili na skutečnost, že v Berlíně se o koncelebraci nejednalo a zdá se, že zde byli organizátoři „realističtější“. Ptají se, zda to pro ekumenismus „zdola“ znamená krok zpět a nebo naopak pokrok.

Vraťme se ale k oficiálnímu programu, jehož vrcholem byl bezesporupodpis Ekumenické charty (Charta oecumenicaz roku 2001) představiteli 16 křesťanských církví v Německu, kteří setak zavázali k dodržování zásad, jež tento dokument obsahuje. Na podobnýkrok křesťanských církví u nás stále ještě čekáme.

Ještě mnoho postřehů z výjimečné a velmi dobře organizované ekumenické akce v Berlíně bych mohl napsat, ale celkovou atmosféru, kterámezi lidmi panovala, je opravdu těžké přiblížit. Pro případné zájemce o bližší informace mohu odkázat na internet, kde je zveřejněna většina přednesených příspěvků a řada dalších komentářů.^[1] Všichni účastníci, podle statistik přibližně dvě třetiny evangelíků a třetina katolíků, byli pozváni na příští církevní sjezdy, katolický v roce 2004 v Ulmu a evangelický v roce 2005 v Hannoveru. Zda se příští ekumenický Kirchentag uskuteční v roce 2008, jak požaduje petice, kterou v Berlíně během krátké doby podepsalo 16 tisíc lidí a jejíž podepisování pokračuje, zatím není jisté. Každopádně letošní Kirchentag v Berlíně patří k velkým ekumenickým zážitkům nejenom pro německé křesťany, kteří se na něj několik let připravovali, ale třeba i pro českou skupinu přibližně 150 osob, která se především díky Ekumenické radě církví v ČR celé akce mohla zúčastnit.

 

---

 

^[1]Odkaz na stránky Kirchentagu i text Ekumenické chartynaleznete na internetových stránkách Institutu ekumenických studií v Praze http://www.iespraha.cz.

BernhardHeitz

Znovu je tupotvrzena ona známá pozice podle niž společná eucharistie pro pokřtěné křesťanycelé ekumeny není možná. Na rozdíl od vyslovenýchduchovně hlubokých náhledů na Kristův odkaz je zde však zdůrazňováno rozdělenímezi římskými katolíky a protestanty. Evangelické Večeři Páně je odepíránaplatnost a římskokatolickým věřícím se na ní zakazuje účast pod hrozbou blíženedefinované právní důtky.

Po „Dominus Jesus“ je výše zmíněnouencykliku třeba chápat jako další bolestivou ránu. Právně neexistuje – přesvšechny teologické pokroky v teologii a ekumeně –žádný most mezi římským a reformovaným chápáním úřadu.

S církvemireformace se hlásí i Starokatolická církev, která stejně jako Římskokatolickácírkev uznává svátostné kněžské svěcení, ke shodě v nauce o ospravedlnění.Starokatolíci vyznávají dále, že je pro ně eucharistie důsledkem křtu a protoje možná i „eucharistická pohostinnost“.

Nepovažujeme se zaoprávněné vylučovat některé pokřtěné křesťany od stolu Páně. Sám Kristus je pronás konajícím knězem, tím kdo zve a spásným darem. Pro obec svolává kněz, tj.ordinovaný předsedající eucharistické slavnosti, jako reprezentant Krista azástupce obce, proměňující sílu Ducha svatého na dary chleba a vína.

Starokatolícizjišťují v této souvislosti s bolestí, že kvůli celibátní povinnosti se nacházímnoho římskokatolických obcí bez eucharistie a tím ve stavu spirituální nouze.Zjišťuji kromě toho s dotčením, že podle papežových výroků v posledníencyklice prý představují ženatí kněží „morální úpadek“. Našim kritériem můžebýt jenom věrnost a poslušnost evangeliu, které žádný zákaz manželství nezná.

Autor je biskupem Starokatolické církve v Rakousku Pramen překladu: Altkatholische Kirchenzeitung (Wien), Mai 2003, s. 3

Sociologickýprůzkum chrámového sboru

Tomáš Hofer

Sociologickýprůzkum chrámového sboru při římskokatolickém kostele u Nejsv.Salvátora v Praze na Křížovnickém náměstí byl předložen jako seminárnípráce z předmětu Psychologie a sociologie náboženství na Institutuekumenických studií v Praze (práci vedl Jan Spousta). Průzkum tétostudentské scholy se konal v průběhu zimníhosemestru roku 2002.

I.Rozhovor se zakladatelkou sboru Martinou Maškovou

MartinaMašková (30) pochází z východních Čech a pracuje v mediální sféřejako redaktorka. Rozhovor s ní byl výchozím bodem výzkumu a sloužil jakozákladna pro pochopení historie a stavu sboru.

Mohlabyste uvést, co bylo pro Vás důležité při zakládání sboru? Jaké byly okolnostivzniku?

Sbor jsme založili v roce 1990 těsně po mém příchodu na vysokouškolou. Naší snahou bylo oživit studentskou farnost a chtěla jsem nějak sloužittím, co umím. Měli jsme již sbor v mém rodném městě, takže tohle bylo promě takovým volným pokračováním.

S jakýmohlasem ze strany farní obce a návštěvníků kostela jste se setkala?

Byla to doba, kdy se všude začaly rozvíjet křesťanské aktivity. Tatostudentská farnost měla řadu mezinárodních kontaktů, byli jsme tehdy takyv Římě, takže ten sbor zapadal do těch studentských aktivit jako jejichorganická součást. Začínali jsme tehdy z mála, pamatuji si, že jsmetenkrát zpívali celkem falešně, teprve postupně se to zlepšovalo a zlepšovalo.V začátcích jsme zpívali písničky, které se dají nazvat křesťanskýmfolkem, který znají mnohá křesťanská společenství ze zpěvníků pod názvem Hosana nebo Cantate. Takže bylato taková euforie, ze které jsme začínali, taková radost ze svobody, kteroujsme prožívali.Snažím si to připomínat i dnes, ale je to teď už docela jinásituace a navíc sbor má dnes již také docela jiné nároky.

Jakýbyl Váš původní repertoár a jakým směrem se ubírala Vaše snaha, než sbor došeldo podoby, ve které je dnes?

Vždycky jsem se snažila, aby ten repertoár měl tři složky. Původně jsmezpívali něco jako je křesťanský folk, dokonce jsme tady hráli na basu, banjo jsme přitáhli, hráli jsme spirituály. Museli jsmevycházet z repertoáru, jaký byl k dispozici třeba i z dob,kdy křesťané nemohli provozovat hudbu volně, nemohli ji provozovatv podstatě vůbec. Bylo to možné jenom v malých společenstvích třebav bytech; a v zásadě lidé, kteří se snažili zpívatv kostelech jinou hudbu než s varhanami, byli nějakým způsobempronásledováni. Pamatuji si generaci svých rodičů, která se snažila něco dělat vnašem městě ohledně právě toho, čemu se říkalo rytmická hudba nebo rytmicképísně; a někteří lidé z toho jejich okruhu dokonce chodilik výslechům.

Takže to byla úplně jiná situace, vlastně řekla bych, že křesťané na tonebyli tak úplně připraveni, nebyl repertoár. Já znám třeba situaci ve Francii,kde se takto zpívá už řadu let, samozřejmě ve svobodném prostředí, kde serozvíjí moderní křesťanská hudba, která třeba vyrůstá z tradičníchzákladů. Ze základů klasické hudby, třeba i z gregoriánského chorálu,ale staví nově. Tady se mi zdá, že až na pár výjimek, jako třeba Truvérská mšePetra Ebena, některé Renčovymše a právě ta zmíněná křesťanská folková hudba, nebyl vlastně moderní lidovýzpěv. Byly to vlastně písně z kancionálu, nebylo nic jiného, na čem bybylo možno stavět.

Dnes má ten repertoár tři složky: (i) klasickou hudbu, (ii) zpěvy z Taizé a (iii) spirituály. Mým největším osobním přáním je, aby zpěvbyl oživením liturgie, čemuž z hlediska zapojení lidu už dnes odpovídajíjenom ty zpěvy z Taizé. Nevím si s tímzatím rady. Mým přáním by bylo podpořit hudební skladatele, aby skládaliduchovní hudbu pro lid. Já to nedokážu, nejsem skladatel, ale moje motivace bybyla takováhle a říkala jsem to třeba i panu profesorovi Petru Ebenovi. Znovu vzpomínám jeho nádhernou Truvérskou mši,která je tak trochu stavěná pro malé venkovské nebo amatérské sborečky, kterétu hudbu mohou provozovat, aniž by měly nějaký velký hudební základ.

Jakýmzpůsobem byste si představovala účast lidu při bohoslužbách?

Mluvím opravdu z úrovně „šumařů“. Já simyslím, že klíčové pro rozvoj duchovní hudby v České republice je to, abykdyž se v nějaké vesnici nebo městě při nějakém kostele sejde skupinkalidí, kteří mají chuť „animovat farnost“, kteří mají chuť zapojit se do životafarnosti tím, že jsou schopni zpívat a hrát, měli k dispozici nějakýrepertoár. Např. v Kobylisích sev salesiánské farnosti už od revoluce hrají spirituály, tzv. rytmickáhudba, a je to už na docela dobré, skoro profesionální úrovni. Doprovází toprofesionální flétnistka a celý kostel zpívá, babičky, mladí lidé, děti. Kostel je plný a je to zpěv jakosoučást liturgie. To je pro mě hlavní záležitost, že zpěv by měl být organickousoučástí liturgie, ne nějakou produkcí navíc, kdy sbor je jakoby vyčleněn zprožívání bohoslužby.

Cosi myslíte o současných církevních kancionálech?

To je věc, o které jsem již hovořila, týká se to nedostatku novékvalitní duchovní hudby. Tady celou řadu let nic jiného nebylo.

Existují dva kancionály: kancionál původní, ze kterého se zpívalo užněkolik desetiletí. Tak ten je zažitý. To lidé umí. V řadě případů tam jeale hudba až třeba z 19. stol., hudba která se podle mého nevrací kekořenům, ale to může být osobní názor.

Pak se podařilo sestavit takzvaný červený kancionál, který je seřazenpodle liturgických období, a to je hudba a texty ještě starší. Tam je toopravdu důsledně uděláno tak, aby to odpovídalo liturgii. Jsou to staré nápěvy,které jsou velice kvalitní, ale problém je v tom, že se špatně zpívají. Tilidé to prostě neumí, pokud není důsledný varhaník nebo vedoucí scholy, který se každou neděli postaví před kostel a dolidí to „nalije“. Obyčejný člověk se prostě těžko chytá.

Ta mezera v duchovní hudbě tady pořád ještě existuje. To je takovámateriální překážka.

Druhou bariérou je určitá uzavřenost lidí, kteří mají hudební vzdělánía provozují v kostele hudbu patřící k novějším nebo modernějšímhudebním proudům. Právě pro mě je ideální představa to, když jak jsem jižřekla, profesionální flétnistka si stoupne k amatérskému sboru. Mně seprostě zdá, že se dá hodně udělat, když se vedení sboru v nějakém kosteleujme člověk s hudebním vzděláním, který je schopen aranžovat, který jeschopen k těm moderním písním napsat nějaké úpravy nástrojové, vícehlasa zaranžovat to. Okamžitě to dostane jinou podobu. Takže já bych seneuzavírala těm písním novějšího typu,moderním písním. Jenom je potřeba dostat to na určitou úroveň.

Nikdo asi nechceme, aby se duchovní hudba v kostele provozovalatak, že se bude jednoduše doprovázet na kytary, i když někdy je to prostě tokrásné, co lidé na malém městě jsou schopni dát dohromady. Já jsem na tomvyrostla. Já si jenom myslím, že je ideální, když je tam ještě někdo, kdo jeschopný tomu dát nějakou podobu. Zpíváme k oslavě boží, že? Tak čím víc sepodaří tu hudbu nějak vyšperkovat, tím spíš si myslím, že všichni z tohomají radost. Je potřeba učit lidi zpívat. Jak víme, tak obecně úroveň zpěvuklesá i v rodinách. Ve školách nevím. To teď nedokážu porovnat, byť jsembývalá učitelka. Nejdůležitější je péče o zpěv kostela a zapojení kostela dozpěvu.

Cobyste vytkla sboru dnes a co považujete za tu dobu za úspěch?

Já nevím, jestli jsem teď schopna vyjmenovat negativa. Snad že sez toho našeho sboru po těch dvanácti či třinácti letech stal sbor, kterýzpívá věci spíš pro poslech než pro společný zpěv. Snad tedy s výjimkou Taizé. V našem kostele jsou lidé, kteří jsou zvyklíposlouchat. Je to kostel, kde se hodně provozuje i klasická hudba naprofesionální úrovni, takže lidé jsou zvyklí poslouchat a možná i v tomhleje určitá hodnota, že můžou hudbu vnímat i poslechem. Samozřejmě ale ta mojevelká touha, aby kostel zpíval, zatím není naplněna. To neznamená, že se nemůženaplnit někdy do budoucna.

Za velký úspěch považuji to, že k nám stále přicházejí noví lidé.Podařilo se nám sehnat jako jednoho ze sbormistrů člověka, který hudbuvystudoval, který je schopen díky hlasovým cvičením a stylu, kterým nás učízpívat, dosáhnout určité kultury pěveckého výkonu. Samozřejmě ale všichnicítíme, že tady o výkon nejde. Určitě se všichni snažíme zazpívat dobře, alemotivace je ještě někde jinde.

Cobyste poradila všem, kdo chtějí v současné době nějaký sbor založit?

Je důležité zajistit, aby se kostel rozezpíval. Jak, to jsem jižříkala, je nutno opakovat skladby: (i) znovu zkoušet písně z minuléneděle (ii) vyrobit případně nějaký svůj zpěvník,aby ty lidi měli něco v ruce, aby měli z čeho zpívat (iii) učit důsledně každou neděli (iv)zajistit komunikaci mezi duchovním správcem kostela a sbormistrem, příp.řídícím kůru. Musí zde být alespoň minimální shoda ohledně účelu a frekvencezpěvu. Ať už nově založeného sboru nebo lidového zpěvu. Měli by mít mezi seboujasno a komunikovat ve věci toho, jaký smysl má zpěv v kostele a čeho tímchceme docílit. Dohodne-li se kostel, že chce poslouchat a že se budou dělatkoncerty, no tak holt ať se poslouchá. Ale ideální by bylo, kdyby varhaník bylnaladěn na potřeby sboru a sbor kdyby komunikoval s farářem v tomsmyslu, že prostě ví, že je advent a že v adventu se budou zpívat tyhle atyhle skladby, případně něco, co může lid zpívat se scholou.Tak to je ideální kombinace. Ale co je ideální…? Je to umění možného, všichnise snažíme, co můžeme, a tak s pomocí boží!

II. Výsledky hloubkovýchrozhovorů s vybranými členy sboru

Jádremvýzkumné práce byly sociologické výzkumné rozhovory (tzv. hloubkové rozhovory)se čtyřmi vybranými členy sboru. Tito respondenti byli dotazováni na základěpřipraveného bodového scénáře a rozhovory byly zpracovány paralelně tak, abybylo možné porovnání a doplnění odpovědí.

Respondenti

Cílem výběru dotázaných bylo získat odpovědi od mužských i ženskýchčlenů sboru a také od zkušených i „služebně mladších“ členů, a tím co nejlépepokrýt spektrum možných názorů na činnost tělesa. Jako respondenti bylyosloveny dvě ženy a dva muži, dva z nich dlouholetí členové a dvarelativně nedávno příchozí.

Respondentka A:

Svobodná žena ve věku 30 let ze Severní Moravy. Vystudovala vysokouškolu, pracuje jako sociální pracovnice a jako zástupkyně vedoucí neziskovéorganizace působící v sociální oblasti. V Salvátorské scholepůsobí asi devět let. Od svých osmi let zpívá v různých kostelních scholách (jednu z nich – ve své domovské obci – asi třiroky vedla), čtyři roky zpívala ve velikém sboru.

Respondent B:

Svobodný muž ve věku 27 let z Českomoravské Vysočiny. Vzdělání mávysokoškolské a nyní probíhá jeho vědecká příprava (doktorské studium). Pracujejako učitel v jazykové škole a jako interní doktorand Ústavu anglistiky aamerikanistiky FF UK. Členem scholy je osmým rokem.

Respondentka C:

Svobodná žena ve věku 31 let z Východních Čech. Pracuje vezdravotnictví jako zdravotní sestra a k jejím koníčkům patří hudba (hra naklarinet), běžky a plavání. Členkou scholy je třetímrokem.

Respondent D:

Svobodný muž ve věku 29 let. Vzdělání má zatím středoškolské a nynídokončuje vysokou školu – PedfUK. Pocházíz dělnické, ateistické rodiny. Konvertoval a připojil sek římskokatolické církvi. Pracuje ve školství jako učitel a k jehozálibám patří hudba, lyže a kolo. Členem scholy jedruhým rokem.

Citace respondentů v textu jsou vyznačeny kursivou. Označení autorů výroků jeuvedeno za uvozovkami mezi lomítky.

Motivacea okolnosti vstupu

Se Salvátorskou scholou je možno se seznámitzpravidla při studentských bohoslužbách v úterý od 19:00. Toto setkáníbylo pravděpodobně pro mnohé zásadní. Mojeprvní setkání se Salvátorským sborem bylo na bohoslužbě na „dušičky“ přiMozartově Requiem, což bylo tak trochu netradiční,protože Salvátorská schola zpívalas profesionálním sborem. Tenkrát mě to strašně oslovilo. To Requiem při mši jak bylo koncipované bylo pro mě hlubokýmduchovním zážitkem. /C/

O možnosti vstoupit do scholy se dotazovanídozvěděli různým způsobem. Buď od přátel: …odkamarádky, před tím jsem do Salvátora moc nechodila, spíš na nějaké biblickéhodiny /A/, Bylo mi to nabídnutolidmi ze Salvátorského okruhu, který mě poznali ve společenství. /C/Nebo jim to bylo přímo nabídnuto někým se sboru: O této možnosti jsem se dozvěděl od jednoho ze sbormistrů tohoto sboru./D/ Nebo na mši: V roce 1995 jsem se dozvěděl na první bohoslužbě nazahájení akademického roku, že tam funguje sbor. Asi po třech týdnech jsem seodvážil přijít na zkoušku. /B/ Snad díky této různosti a také díkysociologicky pestré paletě lidí, kteří Salvátor navštěvují, se ve schole sešlo společenství lidí z různých koutů našírepubliky a z různých oborů. Scholu tvořípřevážně studenti a pracující absolventi vysokých škol.

Z rozhovorů vyplývá, že pro většinu sboristů je zpěv stále nějakaktuální téma. Otázky studu jsou zde překonány tím, že většina z nichpochází z rodin, kde hudba hraje svou roli. Naše celá rodina je hudebně založena, každý něco dělá. Já jsem hráladlouho na klavír z popudu rodičů, pak jsem si vybrala varhany, což mě mocbavilo. Naše početná rodina tvoří skoro půlku tamní scholy./A/ Já pocházím z muzikálnírodiny. Tatínek je velmi dobrý houslista, ale hrál i na basu, na pozoun. Jev podstatě multiinstrumentalista a já jsem tutovášeň zdědil po něm. /B/ To zřejmě také ukazuje na to, že církev jedodnes nějakým způsobem nositelem umění, v tomto případě zpěvu. Já mám velice hluboký vztah k duchovní hudbě ak liturgické především. Pocházím z Přibyslavi, kde jsem fungoval jakovarhaník a s mým kamarádem jsme tam obnovovali chrámový sbor a společněs ním jsem tam zakládal takový soubor staré hudby. /B/

Je také pravda, že většina skladeb pro pěvecký sbor má náboženskýnámět. Dlouhou dobu jsem ještě s dalšímičlenkami této scholy chodila do sboru ČVUT, před tímnež jsem vstoupila do této scholy, a tam nebylivšichni věřící. Byli jsme tam taková skupinka v čele s regenschorim a taky jsme vždycky nezpívali v kostele,ale je pravda, že často to v kostele bylo a i při bohoslužbě a nejčastějijsme zpívali hudbu duchovní, která je asi nejlepší pro jakýkoli sbor. /A/

Pro většinu to navíc znamená nějaký způsob uplatnění se při bohoslužbě,aktivní zapojení do slavení mše svaté. Chtělajsem se také začít účastnit bohoslužeb nějak aktivněji. /C/ Dáletaké dodávají, že zpěv jim umožňuje hlubší prožívání náboženského zážitku. Mám k hudbě blízko a je to pro mě jakýsi ventilrůzných citových prožitků a zároveň je to něco, co obdarovává ty druhé. Někdyje tam i ten náboženský moment místo toho ventilu, že vlastně skrze tu hudbuprobíhá skutečně jakási modlitba. /C/

Duchovní hudba však může také dávat velmi silné zázemí pro práci astudium: Byl jsem rok v Anglii, kde jsemstudoval teoretickou stránku hudby… studoval jsem harmonii a především jsem sesoustředil na hudbu barokní a na renesanční polyfonii, která strašně moczasáhla do mého života a ovlivnila moje kompoziční snažení. Je to částečně taképředmět mé disertace, i když se týká spíš poezie… To téma je spojenés hudbou a s konceptem harmonie světa, která samozřejmě souvisís postavením hudby v renesanční kultuře vůbec. V Anglii jsem mělskvělé hudební podmínky, hrál jsem v symfonickém orchestru, měli jsmevýborný chlapecký sbor v tradici jejich duchovní hudby. Ale dělali jsmekromě polyfonie i moderní hudbu. Nejsem omezen jen na tu starou hudbu, naopak.…Myšlení polyfonie s důrazem na harmonii jako skutečnost jednoty mnohostije něco, co mne fascinuje. Je to samozřejmě věc i harmonie kulturní afilosofické, nejen polyfonie renesanční hudby. Je to něco, čemu sev katolické tradici říká „unitas multiplex“, čili rozmanitá jednota, nebo jednota mnohosti.To je fascinující a pak samozřejmě ten prostor, ta sváteční chvíle, která jevytvářena touhle hudbou. /B/ Dokonce se hudba může stát součástíživotního povolání: To zpívání cítím opravdujako službu, jako nějaký čas, energie a um, který věnuji při té bohoslužbě těmostatním. I v tom smyslu cítím určitou povinnost, určitý závazek. /B/

Lidé ve sboru jsou povětšinou hudebně aktivní i jinde nežv kostele a hrají na nějaký hudební nástroj: Vždycky jsme doma zpívali a každý na něco hraje. /A/ Začal jsem hrát na zobcovou flétnu, byl jsempovažován spíše za dítě velmi nehudební a do houslí mě paní učitelka přijalaspíš na přímluvu otcovu… Hodně jsme doma také zpívaly, chodil jsem na zpěv a navarhany. později jsem začal hrát taky na klarinet a plánuji ještědalší nástroje, což souvisí s kompozicí – abych nástroje cítil zevnitř. Hudbase totiž nerodí z nějaké idey na zem spadlé, ale z hudby. Ze světazvuků, z té polyfonie, která je spíš chaotická a jde o to dát jí nějakouharmonii. /B/ Začala jsem hrát naflétnu a pak na klarinet a už mě to nepustilo. Chodila jsem zpívat do kostelado dětské scholy. /C/ V této schole však našli své místo i lidé z nehudebních aateistických rodin: Já jsem více méněz nehudební ateistické rodiny. V naší rodině jsem začal s hudboujá a později jsem konvertoval. /D/

S první zkouškou mají respondenti různé zkušenosti, odpovídajícídobě. Schola se zřejmě jako společnost lidí nějakýmzpůsobem rozvíjela: První zkouška byla želBohu dost taková neosobní, dnes je to již jiné. Tehdy jsem měla pocit, že to,že tam jsem, je tak nějak na mě a že je to každému jedno, jestli tam budu dálchodit. Cítila jsem, že je na mě, jestli si tam vytvořím nějaké prostředí atd.Dnes je každý nově příchozí přivítán a představen zbytku sboru, stejně jako sesbor představí jemu. /A/ Bylo totrošku rozpačitý, ale líbili se mi ty lidi, líbilo se mi to prostředí. Celkovýdojem byl pozitivní. /D/

Duchovníhudba a její význam

Respondenti se vcelku shodují v tom, že by hudba měla přibohoslužbě mít jednak rozměr spojující a jednak oslavný. Měla by umožňovat liduaktivně se účastnit na liturgii i jinak než nezpívanými modlitebními odpověďmi.…hlavně spojit lid a dává nám všem možnostaktivně se účastnit bohoslužby. /A/ Úloha scholyby tím do jisté míry měla být omezena: Kromtoho, že může schola být dobrá a produkovat pěknoua kvalitní hudbu k poslechu, jistě by její součástí měl být nějakýzpěv z kancionálu, aby měl i lid možnost projevu. U nás je tomu tak amyslím, že je to tak dobré. Bohoslužba by neměla být divadlem jednoho muže ajeho hudebního doprovodu. /A/

Smysl hudby je pro ně veskrze velice hluboký:

·v roli modlitby a meditace: Já mám pocit, že prostřednictvím hudby člověkvyjadřuje ještě něco hlubšího než jsou slova. Je to vyjádření jiné než vědomésféry, které zasahuje do nevědomé sféry. /C/

·v roli média obrácení: Hudba mě dovedla k víře a při mém obrácení mělavelký význam. Dodnes na mě hudba působí svojí tajemností, že vnímám totajemství Boha, je to pro mě určitý způsob mystiky. /D/

·a také v roli oslavné aposvěcující: Hudba je takový kontrapunktdramatu mše. Zjemňuje naše vnímání k probíhajícímu dramatu Ježíšovy oběti ajeho pokračujícímu životu v církvi. Nemyslím, že ta hudba je jenomdoprovod, že má jenom povznášet. Myslím si, že je mnohem víc. Vyjadřuje aktposvěcení. Aspiraci na to, aby všední úkony i svět zvuků také aspiroval naharmonii, která se zvěčňuje, která přichází, která se očišťuje a která vycházído věčnosti tzn. do toho, co trvá. Podobně jako eucharistická slavnost jako obět – sacrificium (sacrum facere = činiti svatým/posvátným). Jedna věc je liturgická hudba apak hudba duchovní, a v tom vidím aspiraci hudby a umění vůbec naduchovnost. Zázrak umění je to, že ty všední věci mohou z té všednostivystoupit, že můžou tvořit nějaký prostor jinde, čili ty všední okamžikyudržovat. /B/ Zde se nabízí otázka, jakým způsobem toto posvěcováníprobíhá. Dnes totiž stojí za fenoménem hudby množství různých stylů, která seale do kostela nejspíš nikdy nedostanou (a možná, že dobře tomu). Jakýmzpůsobem tedy může ovlivnit hudba člověka, který do kostela přišel hledat? Jejisté, že jeho obrácení nemusí nutně záviset pouze na hudbě a s velkoupravděpodobností zde dostane slovo velké množství jiných obrazů a motivů.V případě hudby se však nabízí možnost univerzálnosti. Je pravděpodobné,že víc než slova člověka zasáhne něco, co je mimo slova a přesto hovořící(neboť je tato řeč víceméně iracionální, a nemůže tedy dojít k rozumovémuomylu). Tedy něco, co člověk vnímá sluchem (hudba), zrakem (obrazy a úkonyokolí), čichem (vůně kadidla) a také hmatem (vlastní pohyby při liturgii). Tatořeč zřejmě získává na důležitosti vzhledem k dědictví, které nám zanechaloosvícenství a positivismus.

V otázce kancionálů se názory různí. Někteří majíraději běžný kancionál (modrý – oblíbený zvlášť na Moravě): Je tam velká spousta různých písniček a na každéliturgické období je tam jiná…/A/. K tomuto kancionálu všakbyly i připomínky: „je v něm spoustabalastu a mělkého kýče. Ale zase ne všecko, jak se to často dost povrchněodsuzuje, a navíc je tam spousta velice pěkných písní současných. Ty texty jsouprávě mnohem jemnější, jsou živeny takovou, řekl bych biblickou obrazností.Zároveň jsou oproštěny od určité tradice textů 19. stol. plné všelijakýchholubic a plesání a slov, která už možná dnešnímu věřícímu jsou troškuvzdálená. V něčem jsou civilní, ale v tom dobrém slova smyslu. Ihudebně jsou zajímavé a já jsem pro, aby do duchovní hudby vstupovala nováhudba. Hudba musí odpovídat cítění toho, kdo ji zpívá. Jsem v tomhle i prourčitou lidovou zbožnost, jak říká Adam Michna: „Krásné čalouny všech ctností…“jsou právě ta unitas multiplexv církvi, ale je určitě dobré vést věřící k nějaké kultuře. /B/Víc námitek ale bylo k novějším Mešnímzpěvům: Líbily se mi jenom prvnírok. Bylo to něco jiného, hodně starých nápěvů a tak, ale pak jsemzjistila, že těch nápěvů je tam relativně málo a pořád dokola se opakují jenoms jiným textem. /A/, …Myslím,že se podařilo vybrat opravdu z pokladnice tradice české duchovní hudby tonejlepší. Na druhou stranu ty texty – nevím, jestli se vždycky úplně povedly.Jsou sice liturgické, v tom smyslu, že jsou motivické a vztahují se k těmliturgickým textům, ale zase na druhou stranu ten jazyk je někdy přílišzastaralý. Kultura slova by mohla být trochu větší. Je tam pár pěkných textů,ale někdy bych preferoval, jako někdo, kdo se zabývá poezií, spíš ty původnítexty, které jsou možná někdy z našeho pohledu archaické, ale kteréuchovávají patinu původního textu, než nějakou formu textové adaptace. /B/V těch Mešních zpěvech jsouarchaičtější texty a starší melodie, což je mi kolikrát bližší než modernípísně z toho modrého kancionálu. Musí se to ale umět zpívat. Kdyžk tomu někdo hraje blbě, tak se to špatně chytá. /C/

Určitým východiskem je zde, jak například radí i Martina Mašková(rozhovor viz výše), vytvoření vlastního sborníku písní, o čemž hovoří jeden zrespondentů: Mají vlastní kancionál a má totam i tradici tím, že se tam už za totality zpívali jiný písničky nežz kancionálu. Je to jedinečné a plní to svou dobrou úlohu. /C/Další oživení je možné zařazením moderních ordinarií,kterých je již dnes celá řada: Líbí se misamozřejmě moderní ordinaria, jak Ebenovo,tak Renčovo, Pololánikovo.Nezatracuji vůbec taky ten nový přístup, myslím si, že kytara v kostele másvoje místo. Jde spíš o to, jak upřímně to lid zpívá. Zpěvy z Taizé se mi moc líbí. Je to dobrý přístup k tomu, cotu církev a církevní zpěv vytvořil za staletí. Je to vlastně zhodnocení tohopřístupu. /D/ Je tu volání porytmických mších, no já mám rád Ebenovu, ta jevýborná, i ta Renčova mše je pěkná. /B/K oblíbené moderně duchovní hudby tedy patří ordinariaod Renče, Ebena a Pololánika a zpěvy z Taizé,které v posledních letech získávají popularitu ve všech konfesích.^[1]

K problému zpívání u Nejsv. Salvátora sedotázaní vyjadřují v podobném duchu: Občasse mi zdá, že sem lidé chodí na Halíka, s diktafonem,jako na přednášku, ne na Boha, a přijdou se tam podívat jako do divadla aposlechnout si scholu, aniž by při tom museli vyvíjetnějakou aktivitu, a stejně je tomu se zpíváním. …mám pocit, že hodně lidí simyslí, že zpívat neumí, nebo prostě nemohou i když by chtěli, protože nenídostatek zpěvníků, což je dost smůla…/A/ Salvátor má nejspíš problém s těmi zpěvníky, protože ne všichni tynápěvy znají. V jistém ohledu se zde navíc pěstuje jistá akademičnost,kterou tam prosazuje Robert Hugo a jím ovlivněný Tomáš Halík.Já proti tomu nejsem, myslím si, že studentský kostel by měl mít solidníkulturu hudební a považuji Roberta za výborného varhaníka. Ale myslím si, že tabohoslužba je také slavností všech těch věřících a zapojení lidu do liturgie ipo hudební stránce je žádoucí. Ten problém je na obou stranách. Je to taktrochu také o Halíkově vizi pastorace, s níž sámvedu polemiku. On je skvělý kazatel, který mnoha lidem a samozřejmě i mě hodnězasáhl do života, ve smyslu formování určitých otázek a orientace duchovníhoživota. On má představu tohoto kostela jako takové křižovatky, kde hodně lidípřijde a pak zas odejde svým směrem. Já pocházím z tradičních poměrů a jepro mě důležitá otázka patření někam. Jsem pro společenství, rozhodně ne pronějaká tuhá „společenství spravedlivých“, ale jsem pro vztah a aktivizaci.Kromě toho si myslím, že ta farnost má obrovský potenciál, který leží nevyužit.Je tam hodně lidí z nejrůznějších oborů a prostředí. Jestliže se cítímv tom společenství dobře, tak mám důvod zpívat. Určitě se to zlepšilo, alecítím stále jistou ostýchavost. Lidé zpívající při mši vyjadřují jednotu, kteránezačíná a nekončí prostě tím okamžikem jako při nějakém tom „národnímhokejovém obžerství“ ve smyslu stržení davovou psychózou: kdo neskáče, neníČech. Vyjadřují otevřenost, a to musí mít i nějaké podmínky. Ti lidé se musíznát. /B/ Část této výpovědi potvrzuje další z dotázaných: Mám takový dojem, že u Salvátora lidi netvoří jednupartu. Kostel pro všechny a pro nikoho. Trošku se tam stydí, ale necítí se tamjako „to je ten náš kostel, ta naše farnost“. Je to jako přechodný momentv jejich životě, pak odjedou ze studií. /D/

Jak respondenti říkají, velmi důležitý je doprovod ke zpěvu. Pokud totižchceme, aby celý kostel zpíval na úkor profesionálního provedení hudebníhodoprovodu, pak musí nést melodii písně bez přílišného uměleckého preludování,aby mohl zpívat celý kostel, a ne jen dvojice studentů AMU, kteří mají samiproblém se chytit. Je ale asi na místě zjistit, co si vlastně farnost přeje. Nato jsem se ale v tomto průzkumu nesoustředil. Další věcí je opakovánípísní, aby se je lidé byli schopni naučit, což se v tomto kostele jižúspěšně daří.

Dále se dotazovaní relativně dobře shodují v tom, že zpěv velmizávisí na prostředí, ve kterém má člověk zpívat. Shodují se na tom, že jenutné, aby se lidé znali a cítili se tak v rámci možností jako ve svédomovské farnosti. Jakým způsobem lze vytvářet nová společenství studentů vedlejejich kolejních, školních a domovských je otázka, týkající se zřejmě izpůsobu pastorace.^[2]

To všechno možná dost závisí i na farnících: Zdá se mi (to je možná výsada Čechů), že pokud od nich nikdo nicnechce, tak je všechno v pořádku, ale když se žádá vlastní účast, je tošpatné. … Na tom venkově je to samozřejmě ještě horší než ve městě, protožetěch lidí je tam míň. Chodí tam většinou ta stará generace, která se sice snažízpívat, ale prostě už ten zpěv moc nejde. Takže to je takové trošku občasžalostné. Pokud se pro ten zpěv ta nová generace nenadchne, tak … zase jeproblém, že je stydlivá, stydí se za ten svůj projev, a to jak ve zpěvu, takdávat najevo nějaké svoje emoce. Tím pádem je to takové jako trošku mrtvé. /D/

Nechuť mladé generace zpívat možná také souvisí s konzumnímzpůsobem života většiny společnosti (ve svém životě můžeme a chceme mítvšechno, všechno prožít a být vším a z života se stává honička zapříležitostmi), který bývá založen na podávání výkonu. Chceme všechno dokonalé,a to co dokonalé není, nestojí o pozornost. Pokud tedy nejsme profesionálnímihudebníky, nebo zpěváky, nemá ani cenu snažit se zpívat nebo začít hrát nanějaký hudební nástroj, protože přece na to už je pozdě a to by se člověkmusel začít učit v dětství. Na všechno už vlastně máme profesionály: nahudbu (reprodukovaná hudba zcela převážila nad vlastní hudební produkcí), navýtvarné umění (kdo si doma dnes kreslí nebo alespoň vymaluje byt?), naveškerou výrobu či opravu (stále méně lidí doma „kutí“ nebo opravují staré apoškozené věci) a dokonce i na zábavu (nač být vtipný, když si můžu zapnoutnějaký zábavný pořad v TV?). Zkrátka na tohle není čas. Asi bychom si mělidávat velký pozor, aby se tento showbusiness spojenýs požadavkem „dokonalosti“ časem nedostal i do liturgie a nezabil ji.

Instrumentálnízázemí, repertoár sboru a jeho oblíbenost

Repertoár této scholy tvoří tři hlavní části:klasika, zpěvy z Taizé, spirituály. Názory se přílišnelišili v tom, že repertoár by měl být co nejpestřejší: Myslím, že je to docela fajn, je docela pestrý, cožse mi líbí. Rozhodně bych ale víc obměňovala písničky. Mám dojem, že už dlouhoudobu zpíváme při postu stejné písně, nebo jen dvě nové, a o ostatních dobáchani nemluvě. /A/ Tento modeltrojnožky: spirituály, Taizé a klasika jsemvytvářel… Jsem pro pestrost. /B/ Repertoármi vcelku vyhovuje. Je tam záběr věcí, které mi jsou v něčem blízké. /C/Tak jak je, mi vyhovuje. Myslím si, že jepotřeba rozvíjet univerzálnost scholy. Aby bylaschopná reagovat na požadavky, který tady jsou, jak od církve, tak od přístupůk tomu rozměru té hudby. Prosazuji to i za cenu určité (ztráty)kvality, (spíše) než specializaci. /D/ Repertoár musí být utvářenv interakci s farností.

Oblíbené jsou spirituály – americké: Mámráda klasiku a americké spirituály spíš než africké, protože člověka nutí sehýbat (aspoň do rytmu), jsou takové živě a rytmické. Někdy si připadám divně,když já sama mám nutkání a skoro do nich tančím a ostatní tak nějak ztuhlezpívají. Zní to pak navíc tak nějak uměle – zřejmě bez charismatu, kterýv sobě mají – pohybu. Pohyb k nim patří. /A/ i africké: Spirituály mám taky rád, hlavně africké. Rád bychzažil nějakou africkou liturgii. Přece jenom tu máme nějaké dekorum v téliturgii, hlavně co se týče pohybů… Ta rytmičnost aktivizuje a stimulujeprimární antropologické konstanty jako je tlukot srdce, což se v původníchšamanských kulturách ukazuje docela přesně. Má to svoje (předpoklady): tady byto nejspíš působilo extravagantně a banálně. Tedy aspoň, co já jsem zažil zaliturgický tanec… Dá se to zazpívat s nasazením, které může vytvořitnapětí, se kterým jsou psané. Židovské tance nejsou přímo v liturgii, alejsou společenské. Evropské tance jsou většinou dost soukromé. Tanec můžeuvolňovat napětí a zapojit tělo do vanutí ducha a učinit tělo něčím, co je takyúčastno. V katolické liturgii jsou také symbolické úkony těla a mělobychom se trochu soustředit na jejich naplňování. /B/ A samozřejmě iklasika: Jazyk Zulu je mi kupodivu bližšínež angličtina. Ráda mám staré latinské polyfonie, které když začneme zpívatdobře a čistě, tak se mi to bude líbit. Pak mi jsou blízké zpěvy z Taizé. Ty mají něco společného s polyfonií. /C/a požadavky jsou kladeny i na hloubku hudby: Jáosobně mám rád spíš meditativní písně, které mají nějakou hloubku./D/

Co se týče nových věcí, shodují se respondenti v tom, že by semohli víc zpívat rytmické mše od Ebena, Renče, Pololáníka a dalšíchsoučasných ordinárií. Např. Truvérskou jsme už dlouho nezpívali. Mohlo by být víc rytmickýchpísniček třeba při kytaře a kontrabasu. /A/ Řekla bych, že jsou moderní věci, který mají co dát,jsou dobře zpívatelné a nejsou moc známé. Nechtěla bych to zpívat pořád, aleobčas pro zpestření. Eben a Renč. Tohle se dá izpívat s lidem. /C/ Pak je tu připomínka k zastoupenínástrojů. Je třeba instrumentalizovat a zatím se todaří. Renčovu Truvérskou mši vzpomíná také MartinaMašková v rozhovoru (viz výše).

Ohledně písníz Taizé se názory různí, ale většinou vztahrespondentů k nim prošel změnou: Taizovky moc rádanemám a hlavně si nemyslím, že bychom je měli pořád dokola zkoušet. Zpívalijsme je už mnohokrát. I když pak s nástroji v kostele svůj účel asisplní a je to hezké. /A/ V poslednídobě jsem si oblíbil Taizé, protože tam jsou teďnástroje a je v tom i polyfoničnost. To je model duchovní hudby, kdy najednoduchém nápěvu se dá mnoho rozvíjet. Pak to vlastně probíhá jako takováspirálová meditace, která se stále osvěžuje hudebním doprovodem. Pochopil jsem,že je to mnohem hlubší, než se mi to na první pohled zdálo. Líbí se mi tenvztah k tradici, ty zpěvy jsou velmi populární. Spojují cosi velmi staréhos dneškem. To mě utvrzuje v tom, že ve vědomí tradice se dá přinést něconového. /B/ K čemuž dodává odborník: Nevyužívají nic nového. Ty kompoziční postupy jsou od středověkustejné… viz cantus firmus,který se používal pro kompozici vícehlasých motet… /D/Písně z Taizé jsou zřejmě jakýmsi zhodnocenímtradice duchovní hudby. Mají v sobě jak polyfonní, tak meditační prvky.Opakováním krátkého, snadného nápěvu dochází ke koncentraci na jediný obsah.Člověk se již nesoustředí na slova, která jsou v písni, ale právě najediný obsah. Prvek opakování je společný více náboženským tradicím: opakování manter, v pravoslaví Ježíšova modlitba, modlitbarůžence, dzikr. Dochází tím k překonáníhektičnosti všedního dne a kritickému odstupu (vyloučení vůle a ochotapřipustit emoce tak, jak přicházejí).^[3]

K tomu, co dokostela rozhodně patří, jsou nástroje: Bylbych pro větší využití bicích nástrojů, žesťových nástrojů, pozounů, trubek, ajemných nástrojů, jako je hoboj. Nepodařilo se nám ještě sehnat hobojistu.Věřím, že se to podaří. /B/ Zřejmě je zde ale stejně nutná citlivostvýběru (asi jako všude): …moc se mi tam líbípozoun a trubka, protože ten kostel nádherně rozezní. Samozřejměv tomto kostele nestojím o bicí nebo elektrickou kytaru, ale jinde jeto možná na místě. /A/ Měv kostele nevadí v podstatě žádný nástroj, jde hodně o to, citlivězvolit moment, kdy tam ten nástroj zasadit. Bicí, tympány, trouby, velký kostelmůže zvládnout i pozoun nebo trombón./C/ Určitě do kostela patří varhany! Co bych asi nepřijal v kostelejako Salvátor je rocková mše. Nevadila by mi v prostoru, který by byl proni vhodný… Cítím, že do tohoto prostoru nepatří, že by se to tam nehodilo.Jinak rozhodně všechny klasické nástroje: žestě, trumpety s varhanami,všechno ostatní…/D/

Společnéaktivity sboru mimo kostel

Společné aktivitymimo kostel znamenají pro všechny účastníky příležitost k vytvoření novéhopřátelského zázemí: Pro mě sbor vždycky tadyv Praze znamenal určité zázemí a já jsem se v něm cítil dobře. Mámtam své přátele a mám k němu i jiný vztah než hudební. Co sev tom sboru daří je právě aktivizovat vědomí společné práce a radostiz ní. To prostředí se mi zdá čím dál tím vřelejší a vlídnější. Jsem rád vesboru nejen kvůli zpívání. Pořádaly se festivaly v Přibyslavi, letos sepodařilo připravit širší spektrum vyžití. Bylo tam divadlo, tanec, výstavafotek… Kultura společné solidní zábavy. Nebyla to prvoplánová veselost, alespontánní radost. To se nedá naplánovat, ale byl to také důvod k oslavě.Dál svatby – hlavně ty interní, vždy připravíme nějaké hudební překvapení.Skvělá byla svatba Marušky Peterkové. Ta se moc povedla. Byla to veřejná oslavaintimního rozhodnutí. – Víkendy. Večery národnjw duchu wlastenském – tradiční, oslavanarozenin. Rád slavím už z principu – je to společný sváteční okamžik.Tuto tradici začal Petr Homola ruským večerem. Tyhle tematické večery jsou tímspeciální, dál můžou ty lidi spojit. Ty večery koncipuji tak, že je to projednou, že už to víckrát není, a to je to, co mám rád. /B/ Myslím, že je moc fajn, že se takhle scházíme i mimokostel a (že konáme) akce, které jsou v nějakém duchu…/A/ Hospůdky a happeningy, turistická akce na Bezděz, promě je dobrý doplněk. Obvykle tam jsou lidé, kteří mi jsou něčím blízcí, a tenčas s nimi trávím ráda. /C/ Oslavanarozenin v Náchodě, bylo to fajn, že jsem mohl poznat ostatní lidi a žeto bude fungovat. Dvakrát Přibyslav, odpočinek a poznávání jednotlivých členů.Pěkná atmosféra. /D/ Je to hlavně také příležitost pro seznámenímimo kostelní půdu – mimo obvyklé místo, příležitost k poznávání druhéhočlověka jinak než ve sboru, bez obvyklých rolí, do kterých se všichnistylizujeme a které přijímáme ve svém životě. Tyto aktivity se tak velkou měroupodílejí na vytvoření scholy jako „interaktivního“ aspolečenství vzájemně si blízkých lidí.

Přátelskévztahy versus profesionalita sboru

Scholase může stát jedním ze společenství, které u kostela docela dobře funguje. Jakosbor se však nachází mezi dvěma mlýnskými kameny: „Je to trošku dilema, teď jsme to řešili na té naší schůzi. Je takováScila a Charybda. Buď profesionalismus nebo socialismus. Ono to musí jít nějakdohromady. Jedním z řešení je omezení akcí, abychom nezpívali tu a onde.Ono to nejde ani prakticky, protože nikdo nemá jenom sbor a je to asi dobře.Nikdy z nás nebude sbor, který jenom zpívá, a byla by to škoda. A žebudeme trávit třeba jenom dva víkendy za semestr (společně), což je přijatelné.A lidé se na to třeba budou víc těšit a ta soustředění budou lepší. Méně je asiněkdy více. Osobně jsem pro charitativní akce a pro víc socialismu. Plesy,jezdíme na běžky. Soustředění se taky moc povedlo. Mohli jsme si víc popovídata navíc nacvičit hlasový projev. Byly to krátké společné okamžiky, na které budemožno vzpomínat. Je to taky trochu prostor pro komunikaci mezi lidmi různýchoborů. Je to slušný amatérský sbor s aspirací na poloprofesionálnísbor. Teď se to hodně zlepšilo zvukově, přišlo tam hodně lidí, kteří dobřezpívají a mají zájem, což je hrozně dobře. Jinak máme jistý strop, který jedobrý a je dán tím, že se obsazení pořád mění. Důraz na jednotné znění hlasů,aby tenor zněl jako jeden tenor a ne jako Vojta Mašek atd. /B/ Samozřejmě. Mám mnoho přátel mezi sboristy a je tomyslím moc dobré i pro zpěv. Je to samozřejmě o hledání hranic, kam ještěmůžeme zajít a kam už ne. Je to dobré taky pro komunikaci mezi scholou a jejími vedoucími. Co chceme a co se nám až toliknelíbí atd. S tím také souvisí možnost uspořádání schůze sboru, kde můžekaždý přednést svůj příspěvek k tomu, co se mu líbí a co ne a co by sedalo zlepšit atd. Jediný konflikt v tomto ohledu mne napadá s tím, žekdyž tam někdo chodí a má tam přátele (třeba jediné), ale přitom zpívá falešně,tak jestli mu to říct nebo ne. Nemyslím si ale, že náš sbor je profesionální aže se na to u nás nehraje. Konflikt z toho ale může opravdu vzniknout,bude-li to opravdu špatné. /A/ Abyten sbor mohl taky něco dávat těm lidem v tom kostele, tak musí míturčitou úroveň, co se týče profesionality. Nemám ale ambice na to, aby ten sborbyl úplně čistý. Dokonce bych řekla, že je mi příjemnější, když je to malilinkolidový. /C/ To je těžká věc. Známpár sborů, které na to dojely. Je potřeba odlišovat čas pro práci a čas prozábavu. Tím se dá předejít nedorozuměním, že když někomu něco vytknu, tak tonení osobní, ale pracovní. Je rozdíl mezi scholou aobyčejným sborem, který jen zpívá a je čistě profesionální. /D/Z těchto výpovědí jsou jasné dva mantinely, totiž „profesionalismus a socialismus“, mezikterými se schola snaží udržet směr „zlatou střednícestou“. Způsob, jakým se s tímto napětím vyrovnat a zároveň nerezignovatani na jednu snahu navrhuje respondent D důsledným rozlišováním práce odzábavy, pracovní a osobní stránky vztahů ve schole. V tomtoohledu se zdá být také značně užitečná možnost vyjádření vlastních názorů anápadů na „sborových schůzích“.

Tato schola má docela netradičně tři regenschori:Myslím si, že je to určitě moc dobré. Každýje svým způsobem odborník. Martina na spirituály, s tou je někdy těžkádomluva při zkoušce s tím, co potřebujeme zopakovat a tak, je na ní vidětúnava, ale na koncertu byla úplně skvělá, zdálo se že při dirigování tančí abyla nadšená, pořád se usmívala a dodávala nám tak moc energie pro zpěv a takynás pochválila, což je důležité; Tomáš spíš na klasiku, ten se teď moc zlepšil,moc se mi líbila při koncertu jeho dynamika. Nejuniverzálnější je Michal, je toopravdový profesionál, jeho rozezpívání je moc dobré a kvalitní, taky je tolegrace a ví kdy nás má pochválit, kde jemně přitlačit a jak. Je vidět, žekromě kvalitního hudebního vzdělání má také pedagogické vzdělání./A/Někdy s tím ovšem mohou být i problémy: Zezačátku jsem z toho měl vítr, neměl jsem s tím dobré zkušenosti, alenakonec to je docela dobré. Je zajímavé, že to vůbec funguje. Asi to svědčí otoleranci těch lidí a důvěře mezi sebou. To se mi na tom moc líbí. Jsem rád, žeto takhle dopadlo. /D/ Každýz těch lidí má své vlohy a má tomu sboru co dát, ale někdy je problém toskloubit. Což je velký plus, ale na škodu věci může být špatná domluva a tak. /C/Mít tři regenschori může mít mnoho kladů, ale jen zapodmínky neustále udržitelné komunikace mezi nimi a rozdělení a respektováníúloh jednotlivých vedoucích scholy.

III.Závěr

V této prácijsem chtěl zjistit, čím je duchovní hudba a hudba vůbec pro lidi, kteří se naní podílejí svým zpěvem a dirigováním. Zdá se mi, že je velmi důležitákomunikace a důraz na vzájemné porozumění. Schola ikostel jsou organická tělesa a mají-li taková zůstat, pak právě zde musíkomunikace fungovat. Je to úkol každého poctivého křesťana: být schopenkomunikace a udržovat ji, obzvláště na úrovni vztahů, které tomuto společenstvírozhodně nechybí. Nemělo by to být jednostranné. Neměl by převládnout názor: „Jámám pravdu a tak to je a tak to bude.“ V této scholekomunikace existuje (viz organizační schůze všech členů, kde může každýpředložit své připomínky a návrhy a není to bez odezvy) a probíhá i na úrovni schola – duchovní správa, což zaručuje její životaschopnost.Horší už je to s komunikací: duchovní správa – farnost a schola – farnost. Tato komunikace musí být živenamezilidskými vztahy, aby nezdegenerovala.

Zároveň se církevv tomto průzkumu projevila mimo jiné také jako pokojné útočiště múz.Vzhledem k hudbě, která může být silným spojujícím stimulem, je to ipříznivé pro vztahy v ní. Domnívám se, že zpěv má stejnou důležitost jakomodlitba, a je proto třeba vrátit mu jeho cenu. Zpěv je důležitý, ať užv jakékoli kvalitě – i špatný s možností, že se bude zdokonalovat, jelepší než nic. Je to jedno z nejjednodušších vyjádření vnitřních pocitů.

Můžeme-li říci, ženáboženství je antropologická konstanta, pak totéž můžeme s jistotoutvrdit i o hudbě. Nestačí však pasivní poslech hudby, stejně jako nestačí pasivní(povrchní) nábožnost. Stejně tak jako nemohou být všichni lidé duchovnímivůdci, mnichy nebo kněžími, a přesto se modlí anestačí jim chodit se do kostela na mši jen koukat, ale aktivně se jí účastnit,tak také nemohou být všichni profesionálními hudebníky, a přesto si budou lidézpívat (třeba i falešně) a nebude jim stačit ohraná deska.

IV.Dodatek: Kostel a život v něm

Historiekostela

Část Klementinastojí na místě bývalého gotického dominikánského kláštera a kostel zřejmězaujímá plochu bývalého klášterního kostela sv.Bartoloměje. Dle míněníněkterých autorů sdílí kostel se starším předchůdcem část jižní zdi a možná išest pilířů presbytáře. Roku 1421 klášter i s kostelem údajně vypálilihusité, poté bylo městiště rozprodáno a na parceláchvznikla měšťanská zástavba, včetně kovárny, stojící zhruba v místechdnešní kruchty. Když přišli jezuité roku 1555 do Prahy, vyhlédli si právě totomísto, vykoupili pozemek, zbourali vzniklé domy a začali stavět: toho roku sitotiž Petr Canisius, spolupracovník zakladatelejezuitského řádu sv.Ignáce, vybral při své návštěvě Prahy za budoucí sídlojezuitské koleje pozemek zpustlého dominikánského kláštera sv.Klimenta (odtudKlementinum). Kostel sv.Klimenta, opravený pro nový bohoslužebný provoz, byldle dobových popisů malý a temný, a tak po krátké době přestal pro německákázání stačit. Začalo se tedy uvažovat o stavbě nového kostela, který měl býtnavíc určen pro kázání v českém jazyce. Na stavbu přispěl zejména císař.19.června 1578 začaly přípravy ke stavbě a v srpnu se již začalo stavět.Kostel, který začali jezuité na vykoupených pozemcích stavět (vedou se spory,zda to bylo na místě kostela sv.Klimenta nebo kaple sv.Bartoloměje), měl býtsnad volným napodobením kostela sv. Salvátora na Golgotě, podobně jako Vlašskákaple při jeho boku měla imitovat jeruzalémskou rotundu AnastasisChristi. Autory ideového návrhu první části stavbybyli zřejmě jezuitský vizitátor P. N. Lanoy a rektorkoleje P. Campanus. Stavitelem první fáze bylšvýcarský Ital M. Fontana diBrusata (Novazzano).

Na den sv.Tomášeapoštola, dne 21.prosince roku 1580, byl vysvěcen hlavní oltář Nejsv. Spasitele (Salvátora) – ten dnešní pochází ažz poloviny 18. století – a rok nato byla dokončena jižní věž (o dvěpatra nižší než dnes), v ní pak zavěšeny dva zvony. Tím byly dokončenystavební práce první etapy. Kostel byl přesně o polovinu kratší než dnešní,v podstatě byl dostavěn pouze presbytář a příčná loď. V místědnešních prvních lavic v hlavní lodi stála příčka, provizorně uzavírajícínedokončený kostel, a před ní byl zřejmě kůr pro hudebníky. V této prvnífázi byste v kostele mohli spatřit gotizující (či ještě gotické?) hrotitéoblouky mezi pilíři, taktéž okna v příčné lodi byla zakončena oblouky aještě nepřerušena pozdější stavbou bočních poloelipsovitýchgalerií, jež dnes spojují empory presbytáře s emporami hlavní lodi.

Původně chtělijezuité celý kostel vybudovat naráz, ale upustili od této myšlenky, neboť senedostávalo peněz a roku 1582 vypukla morová nákaza. Na popeleční středu 1582se zde začaly pravidelně sloužit bohoslužby a v té době (ne-li již o rokdříve) se v kostele také odehrálo první české kázání.

Kostel mělv té době (a ještě dlouho potom) podobu baziliky, neboť namísto dnešnígalerie byla kruhová okna, jimiž pronikalo světlo přímo do hlavní lodi.Z kostela je již neuvidíte, jsou zazděna a zakryta krásnými štuky andělů,ovšem z půdy nad bočními loděmi je lze vidět téměř neporušená.

K rozšíření kostela jezuitépřistoupili až roku 1600, když předtím vykoupili parcely na místě dnešní hlavnílodi (včetně kovárny v místě kůru). V téměř dvacetiletém mezidobí sepodařilo zřídit sakristii, společnou i vedlejšímu kostelu sv. Klimenta (obojíještě ve starší podobě). Roku 1601 byla dostavba kostela Nejsv.Salvátora dokončena, o čemž svědčí i nápis s letopočtem nad hlavnímportálem (Jesu Christo Mundi Salvatori Dicatum MDCI). Na stavební náklad přispěl císař Rudolf II.a několik šlechticů a měšťanů. Dne 3. října 1601 byl na hlavní oltář umístěnobraz Proměnění Páně od J. J. Haeringa, kopie slavnéhoobrazu Rafaelova. Kromě něj bylo do presbytáře umístěno ještě osm soch,z nichž dvě představovaly Ignáce a Františka Xaverského. Celý kostel všakještě nebyl vysvěcen, příčka mezi starší částí (presbytářem) a novou částí(hlavní lodí) byla odstraněna teprve roku následujícího, ne-li později, a celýkostel tak byl zpřístupněn veřejnosti.

Duchovníspráva

P.Prof. PhDr. ThDr. TomášHalík: Narodil se 1. června 1948.Vystudoval FF UK (studoval u J. Patočky), rovněž vystudoval klinickoupsychologii a posléze Papežskou Lateránskou univerzitu v Římě. V 70. letechpracoval jako sociolog v Chemoprojektu a přednášel psychologii na Institutuřízení min. průmyslu. V 80. letech byl psychologem protialkoholního oddělení, ajak sám říká, sloužil těm nejchudším, životním ztroskotancům, což ho naučilobýt k lidem citlivým. Na kněze byl tajně vysvěcen v Erfurtur. 1978, předtím tajně studoval teologii v Praze. Je prezidentem Českékřesťanské akademie, profesorem FF UK., přednáší na FSV UK a na Papežskéteologické fakultě ve Wroclawi.

P.MUDr. Zdeněk Králík: Nar. 16. 7.1954 v Brně, vystudoval medicínu, pracoval v nemocnici v NovémMěstě na Moravě jako anesteziolog. V době totality začal tajně studovatteologii, studium dokončil po roce 1989 v Německu na Vysoké škole palotinů ve Vallendaru (u Koblence). Po jáhenském svěcení působil jako jáhen vefarnosti Bopard (Rheinland– Pfalz). Na kněze byl vysvěcen v Brně r. 1994,od té doby působí jako kaplan ve farnosti NejsvětějšíhoSalvátora v Praze. Kromě práce pro farnost se angažuje v rámci Schönstattského hnutí, jehož je koordinátorem (věnuje sepráci s mládeží, pořádá exercicie).

P.Ing. Ladislav Štefek: Nar. 19. 9.1958 v Příboře, vystudoval SŠ chemickouv Ostravě, poté VŠCHT v Pardubicích (analytická chemie), pracovalv ČKD Hradec Králové – oddělení pro analýzu vzorků oceli – do 1990. Potévstoupil do postulátu k Schönstattským Otcům,který probíhal jakožto celá následující formace v Německu (Schönstatt = část městečka Vallendar).Teologii vystudoval v Německu kombinovaným studiem na Františkánské vysokéškole a universitě v Münsteru. Jako jáhenpůsobil ve farnosti Neposkvrněného početí Panny Marie ve Strašnicích, tamtéžměl i své kaplanské praktikum. Na kněze byl vysvěcen r. 1997 v Brně.Nyní je kaplanem ve farnosti Nejsvětějšího Salvátorav Praze. Mimo této činnosti se věnuje práci v rámci Schönstattského hnutí, a to pastoraci rodin, dívčí mládeže,jako exercitátor pro rodiny a řeholnice.

Hudebníspráva

V tomtokostele se střídají dva varhaníci, ale nejčastěji hraje Robert Hugo a někdyzaskočí Tomáš Jajtner.

Michal Reiser, Martina Mašková a Tomáš Jajtnerjsou dirigenty a hudebními vedoucími scholy. MartinaMašková je zakladatelkou sboru a rozhovor s ní je uveden výše.

Organizacezkoušek sboru

Zkoušky této scholy se konají každé úterý od 17.30 do 19.00, kdy začínástudentská mše. Na začátku každé zkoušky se obvykle scholarozdělí na dvě části: mužskou a ženskou. Mužské hlasy jdou nad sakristii do „kvelbu“ a ženské hlasy zůstávají v sakristii. Tatočást zkoušky se nazývá „dělenka“ a byl to jeden z inovačních nápadů kezlepšení a zrychlení zkoušek. Nejpozději v 18:00 se obě části opět sejdouke společnému nacvičení skladeb. Postavení hlasů bylo po dlouhou dobu takové,že od pravice regenschoriho byly hlasy řazeny bas,tenor, alt a řada končila u jeho levice sopránem. Nové postavení, které jepokusem zlepšit hlasovou kulturu a výraz scholy, jetakové, že naproti regenschorimu stojí zpravav první řadě alt se sopránem a v řadě druhé bas s tenorem.

Krom tří vedoucíchscholy, kteří se starají o výběr skladeb a plánuzpívání, zkoušek a akcí, funguje při schole takéslužba na noty, která se snaží o včasnou distribuci not a jejich roztřídění auložení na konci zkoušky na příslušná místa.

---

^[1]Taizé je komunita ve Francii, pro své zaměřeníje toto místo často označováno za ekumenickou baštu. Komunitu založil bratr Roger, který za druhé světové války ve svém domě přijímal aukrýval uprchlíky, hlavně Židy, před nacisty, jako hledání cestyk uzdravení rozkolů mezi křesťany.

^[2]Pastorace se v tomto kostele neredukuje pouze na mše nebo adoraci.K tomuto kostelu patří také studentský klub Betanies pravidelným programem. V sakristii tohoto kostela a přilehlém „kvelbu“ také ale probíhají různé pastorační činnosti.Každoročně se tu připravují desítky lidí na přijetí svátosti křtu a svátostibiřmování. Pastorační asistent Martin Staněk zde připravuje mladé páry nasvátost manželskou a také zde proběhl kurz pro ministranty, zahrnujícíteoretické i praktické znalosti z liturgie, misálu atd. Každou prvníneděli v měsíci se tu pořádají různá umělecká představení a besedy, kteréjsou i mimo tento časový rámec časté. Dále se konají různé poutě a koncerty ajiné, jako třeba společná modlitba růžence či breviáře.

^[3]Grom, B., Religionspsychologie, München 1992, s. 253-269

Diskuse k článkuNeuralgický bod českého ekumenismu (G6/03)

Na článek Jaroslava Vokouna v červnovém čísle Getseman se objevilonečekaně mnoho ohlasů, kladných i odmítavých. Dva polemické v mírně zkrácenépodobě přinášíme. – A ještě dodatek k samotnému Vokounovu článku: zkratkapůvodní Církve československé samozřejmě byla CČS, nikoli CČH, jak bylov článku uvedeno. Za chybu však nenese vinu autor, nýbrž redakční šotekGetseman, ze jehož řádění se omlouváme J. Vokounovi i čtenářům.

Co od nás požaduje boží láska?

Vladimír Červený

Celý spor oapoštolskou sukcesi pro duchovní Církve československé husitské se dostal dozcela jiné než věroučné polohy. Celý skandál začal zjištěním, že je zdeskupinka duchovních (dle všeho z nejmladší duchovenské generace, vesměs vystudovavšípo roce 1990), která si podloudně získala tzv. apoštolskou sukcesi a na tomtofaktu se rozhodla založit svůj život víry. Informátor se ocitl nikoliv svouvinou ve velmi špatné situaci, mezi těžkými mlýnskými kameny. Ta jeho vámizesměšňovaná váhavost měla vážné důvody a těžko odhadnutelné důsledky.Prozradil totiž, že existuje biskup, o němž naše církev neví, kterého dle řádůnezvolila, tedy vlastně samozvanec.

Šéfredaktorkatýdeníku církve zmíněnému biskupovi poslala oficiální dotaz s prosbou ovysvětlení, eventuálně vyvrácení nepravdivé pověsti do určitého data, danéhovýrobními lhůtami tiskárny. Odpovědí bylo vcelku arogantní sdělení, že žádanáodpověď bude zveřejněna na internetových stránkách na adresewww.vopalka.cz/ceskyboj.Tam skutečně v čísle 6 dne 15. ledna 2002 vyjádření vyšlo. Tedy nadůvěrný, i když oficiální dotaz odpověď skrze veřejný tisk. Z tétoodpovědi se dala vyčíst nejistota, kým její autor vlastně je. To se pak zcelajasně projevilo, když měl vysvětlit před přítomnými členy ústřední rady iveřejností, jak tento čin máme chápat. Všichni jsme byli hluboce zvědavi,nikoliv nepřátelsky naladěni, jak se možná obával. Zajímaly nás důvody a cíle,které od tohoto kroku očekával. Jeho osobní přítel, pražský biskup Karel Bican, se ho mj. zeptal: „Proč jsi mi nic neřekl, vždyťjsme přátelé?“ Následovalo jen pokrčení ramen a slovo: „Stalo se“. Žádnévysvětlení, žádné přesvědčování o vlastním názoru, o výhodách, které za tímtorozhodnutím jsou, které se teď nabízejí i ostatním, aby si mohli rozmyslet svůjpostoj. Nic. Copak si celou věc dávno před tím nemusel rozmýšlet? Copaknehledal argumenty, kterými by nás i sama sebe přesvědčil o správnosti tétocesty? Nebo snad celé odhalení bylo pro něho vysvobozením, že vše mohl pouzepřipustit a už nic neskrývat?

Nikdo z nichnedokázal či nechtěl argumentovat, proč jednají právě takto. Nikdo nevysvětlil,proč svěcení, které přijal v naší církvi, je náhle nedostatečné. Pročnáhle nevěří, že modlitby, kterými vyprošovala shromážděná církev pro něho darya moc Ducha svatého jsou horší, než u té druhé církve. Zároveň nikdoz nich nedokázal poctivě říci: „pozbyl jsem víru, že vaše modlitby o darDucha svatého jsou něco platné, proto odcházím jinam“.

Jsem přesvědčen,že to musel být jedině komplex méněcennosti, protože nepoznali do hloubky sílua historii společenství, do kterého vstoupili a kterému slíbili věrnost aslužbu. Snad jim připadalo příliš obyčejné, zatížené mnoha hříchy všedního dne.Ukázalo se, že neznají ani základní dokumenty církve, historii jejího vzniku ateologického boje prvých církevních sněmů, protože na výtky reagovali zcelainfantilně.

Asi jim nafakultě, která se začala honosit tím, že už není nějaké církevní učiliště,nikdo nevyložil; že na I. sněmu církev změnila zcela svou charakteristiku,protože přijala zcela odlišný model než užívají církve z rodinykatolických. Na základě zkušenosti apoštola Pavla ze setkání se Vzkříšeným uDamašku se pochopila jako tělo Vzkříšeného. Církev sama o sobě je tělemVzkříšeného a oživuje ji dar Ducha svatého, ne jen mechanicky chápanáapoštolská sukcese. V ní je zpřítomněný Kristus, jak od samého svéhopočátku chápe své bytí i dar eucharistie. Jen mocí věřící a modlící se církvese děje ono tajemství, kdy je Bůh v nás a my v Bohu.

Tito nešťastnícizřejmě podléhají pocitům sebemrskačství a šilhání po jiných. Jejich zbožnostjim připadá neúplná. Tak tedy přidají něco z katolictví, něco od baptistů,něco od těch a něco od jiných; hned to začnou uskutečňovat. Barevné ornáty,kolárky, věčná světla…

Ne, v žádnémpřípadě se nevysmívám. Vím jaký hluboký význam a jakou zvěst nesou tytosymboly. Znám mechanismus růžence, ale nemodlím se ho. Znám významy kolárku,ale nebudu ho nosit. Mohu diskutovat o liturgických barvách, ale trochu hloupěa primitivně se zeptám: Jak pomohou tyto otázky našim věřícímv každodenním životě? Co jim ulehčí? Nejsou to pseudoproblémy, které násmají odvádět od skutečné otázky všech otázek: Co ode mne a ostatníchv této chvíli požaduje boží láska?

Rozhodně všaknebudu mást lidi kolem sebe svou svévolí. A to je to, co jim zazlívám.Svévolně, neorganicky a anarchicky zanášet do života náboženské obce různémyšlenky, aniž bych o nich hovořil, aniž bych diskutoval, aniž bych byl ochotenpřijmout názor ostatních v církvi, aniž bych znal přesně jejich původ.

Svoboda svědomí,tak jak je v Církvi československé husitské proklamována, nemá býtanarchií, ale vyplněním prvého, nejzákladnějšího přikázání: „neučiníš sipodobenství, kterému by ses klaněl“. Musí to být odpovědnost vůči Bohu i bratříma sestrám kolem mne. Ničím bych se neměl nechat spoutávat, jedině Božíláskou. V žádném případě ne však obdivem k lidským tradicím či pompě.

P.S.: Cítí-liněkdo potřebu prostudovat si studii O apoštolské sukcesi v CČS, jak bylapřednesena na katedře historické katedry dne 4. května 1971 našimi archivářiRůžičkou a Kadeřávkem, a tak vlastně zpřístupněna církevní veřejnosti, může seu mne v archivu přihlásit. Půjčím mu její edici.

Omyly ohledně sukcese v CČSH

Helena Noemi Bastlová

Omyly, kterýchjste se možná mohli vyvarovat, kdybyste žádali informace na správné adrese a neu lidí, kteří se bojí zveřejnit své jméno:

Informace, že CČSusilovala po odchodu Matěje Pavlíka a vzniku české pravoslavné církve ovysvěcení svých biskupů jinde nebo alespoň o jejich potvrzení některouevangelickou církví, se nezakládá na pravdě. V té době šlo o jednotlivce (G. A.Procházka a R. Stejskal), kteří si pro sukcesi dojeli tajně do Paříže, protožehned 1. zasedání I. sněmu sukcesi odmítlo – zde upozorňuji na to, že v tédobě bylo odmítnuti jednomyslně – tedy jak faráři, tak presbyteři se vzácněshodovali.

Doklad o tajnémsvěcení neobjevil v archívu J. B. Lašek, ale o svěcení bylo referováno naprostoveřejně na katedře dějin HBF 4. května 1971 – referát sepsali V. Růžička aV. Kadeřávek na popud prof. Z. Trtíka. Referát vpísemné podobě je v archivu dodnes a lze si ho zapůjčit. Skutečnost, ženebyl zveřejněn např. v Českém zápase, nevypovídá o ničem jiném než o tom, že vté době už otázka apoštolské sukcese byla v církvi vyřešena, oba vysvěceníbiskupové byli po smrti a bylo známo, že nikoho dalšího nesvětili. Pro drtivouvětšinu lidí v církvi to byla mrtvá záležitost.

Operovat daty, kdybyl článek o svěcení A. Jelínka vydán a kdy zasedala ústřední rada, je naprostonesmyslné, protože Český zápas je, jak známo, tištěný týdeník a nikoliinternetový deník. Pošta potřebuje týden na to, aby mohl byl dodán ke čtenářůma ještě předtím ho tiskárna musí vytisknout. Uzávěrka každého čísla je tedydeset dnů před uváděným datem vydání.

A drobná poznámka:ta paní, co klade ruce na hlavu mladé ženy, snad v taláru, je ilustrací toho,jak u nás vypadá kněžské svěcení – naši členové a čtenáři Českého zápasu k tomukomentář nepotřebují.

Naše církev nikdyneslibovala, že ponechá katolickou věrouku – vždyť by tím popírala, pročvlastně vznikla. Proč by pak do ní lidé po tisících vstupovali? Navíc je třebase zamyslet nad tím, koho považujete za církev a kdo může něco slibovat? Odzačátku bylo jasné, že se jak na řízení, tak na formulaci věrouky budou podíletjak faráři, tak presbyteři.

Ekumenická figurališky a hroznu není moc případné podobenství pro rozhodnutí I. sněmu církve.Tomuto sněmu předcházela nejrůznější jednáni – např. shromáždění delegátů,nejrůznější shromáždění náboženských obcí. Lze říci, že se k otázce sukcesevyjadřovaly stovky členů církve a všichni se shodli na tom, že o sukcesi bycírkev usilovat neměla!.

Citujete-li E. J.Havlíčka, měli by vám vaši informátoři sdělit, že nejde o literárně vytříbenoureakci laika. E. J. Havlíček je farář, který patří k nevzdělanějším teologům vcírkvi a kterému komunistický režim zabránil v jeho službě jak v náboženskéobci, tak na fakultě.

Jediný laickýhlas, zastávající se duchovních v sukcesi, byl jediný, který redakce obdržela.Do redakce přišla spousta reakcí, které jsme poctivě „laickému hlasu“odevzdali. Nepopiratelné „oživení“ náboženských obcí, kde tito duchovnípůsobili, totiž vypadalo tak, že bohoslužby navštěvovalo 30 – 40 lidí z obcí,které měly zhruba dva tisíce členů a kde navštěvovalo bohoslužby ještě nedávnokolem stovky lidí. Je totiž běžné, že v obcích, které mají něco málo přesstovku členů, navštěvuje bohoslužby kolem dvaceti lidí. Úměrně tomu by se vtěchto „oživených“ jich mělo scházet kolik?

Vaši informátořiani neznají poměry v redakci Českého zápasu. Jsem sice šéfredaktorkou, alenikoli jedinou redaktorkou, protože bych těžko zvládala týdeník. V redakcimáme ještě dva redaktory (na úvazky) a tři na osoby (dva se dělí o jedenúvazek).

Jak vidíte, já senebojím, i když jsem měla se zveřejněním této causy značné problémy, o kterýchbyste se mohli přesvědčit také z Českého zápasu, kde bylo několikrát zveřejněnovýběrové řízení na šéfredaktora.

Několik upozornění

·Upozorňujeme na internetové stránky našeho časopisuwww.getsemany.cz.

Můžete si zde přečíst i starší číslačasopisu a je zde i nabídka publikací nakladatelství Síť.

·Rovněžupozorňujeme na nově zřízený internetový portál evangelické liturgickéiniciativy:www.coena.edunix.cz

·NakladatelstvíCDK vydalo zajímavou studii Spiritualita a historie od PhilipaSheldraka SJ. Vynikající ukázka historicky poučenéinterpretace spiritualit a duchovních cest!

Florence Nightingaleová byla legendou své doby, avšak krymská válka, která ji proslavila, byla jen dvouletou epizodou v jejích devadesáti letech života. Narodila se v Itálii 12. května 1820 ve Florencii, po které dostala i své jméno. Její rodiče, William Edward a Frances Nightingaleovi, dostatečně finančně zabezpečení, trávili dva roky líbánek cestováním po Evropě, kde se v Neapoli narodila jejich první dcera Parthenope, následovaná za jeden rok Florence. Po návratu do Anglie žili Nightingaleovi v létě v Lea Hurst, kde je nyní domov důchodců, a v zimě v Embley, kde je v současné době škola.

Výuku Florence a Parthenope zabezpečoval doma universitně vzdělaný otec. Zatímco Florence byla zaměřená akademicky, její sestra vynikala v kreslenía vyšívání. Florence tak vyrůstala v atraktivní ženu, plnou života, oblíbenou v rodinném kruhu, o níž se předpokládalo, že se dobře vdá.Sama však měla se sebou jiné záměry. V roce 1837 zažila v zahradách v Embley to, co později popisovala jako povolání.Florence slyšela boží hlas, který ji povolával k jeho dílu, avšak tehdy ještě neměla představu, o jaké dílo se jedná.

Florence se zajímala o sociální otázky, navštěvovala nemocné v místních vesnicích, prohlížela si nemocnice a kladla otázky o ošetřovatelství. Její rodiče jí však zabránili stát se ošetřovatelkou; v polovině 19. století se tato profese nepokládala za vhodnou pro vzdělanou ženu. Zatímco rodinný konflikt o její budoucnosti zůstal nerozřešen, rozhodlo se, že pojede na okružní cestu po Evropě s několika rodinnými přáteli, Charlesem a Selinou Bracebridgeovými. Všichni tři cestovali do Itálie, Egypta a Řecka. Zpět se vraceli Německem, kde navštívili nemocnici a školu pro jáhenky pastora Theodora Fliednera v Kaiserswerthu blízko Düsseldorfu. Hned následující rokse Florence Nightingaleová vrátila do Kaiserswerthu a absolvovala tříměsíční ošetřovatelský kurz. To jí umožnila nastoupit roku 1853 na prázdné místo ředitelky zařízení pro nemocné dámy v Harley Streetč. 1 v Londýně.

V březnu roku1854 Velká Británie, Francie a Turecko vyhlásily válku Rusku. Spojenci porazili Rusy v září bitvě u Almy, avšak zprávy v Timesech kritizovaly britská zdravotní zařízení pro zraněné. Proto Sidney Herbert, ministr obrany, který znal Florence Nightingaleovou společensky i pracovně, jí ustanovil jako vedoucí sester ve vojenských nemocnicích v Turecku. 4. září roku 1854 přijíždí Florence Nightingaleová do vojenské nemocnice ve Scutari, předměstí asijské části Konstantinopole, se skupinou 28 ošetřovatelek. Zpočátku lékaři sestry odmítali, avšak po příchodu nově zraněných z bitvy o Inkermann byly zdravotnice brzo zcela vytížené.

„Velitelka“, jak Florence říkali, psala domů jménem vojáků. Působila jako bankéř, posílala mzdu vojáků domů jejich rodinám, do nemocnic zavedla čítárny. Na oplátku se jído stalo od nich plného respektu a úcty. Zavedení ženského personálu do vojenských nemocnic mělo výjimečný úspěch. Aby se projevil dík a uznání národa za tvrdou práci Florence Nightingaleové a jejích sester, byla v roce 1855 uspořádána veřejná sbírka, která umožnila pokračovat Florence Nightingaleové v reformě civilního zdravotnictví v Británii.

Když se Florence Nightingaleové vrátila domu z krymské válkyv dubnu 1856, čtyři měsíce po podepsání mírové smlouvy, skryla se před veřejnou publicitou. V prosinci 1856 pak dala podnět ke vzniku královské komise pro vyšetření zdravotního stavu britské armády. Když se na místopředsedy dostal Sidney Herbert, Florence opět zmizela ze scény a stala se hybnou silou v pozadí. Pro svůj příspěvek k armádním a srovnávacím nemocničním statistikám se v roce 1860 stala první ženskou členkou Královské statistické společnosti.

Největším úspěchem Florence Nightingaleové bylo povznesení ošetřovatelství na respektované povolání, zvláště u žen. V roce 1860 na základě příspěvků z fondu Nightingaleové založila školu pro ošetřovatelky u nemocnice St Thomas. Paní Sarah Wardroperová, vedoucí ošetřovatelek této nemocnice, se stala ředitelkou nové školy. Začínající sestry navštěvovaly roční školení, které zahrnovalo teoretické kurzy, ale převážně se zakládalo na tvrdé práci pod dohledem zkušené sestry. „Slečna Nightingaleová“, jak jí říkaly sestry, podrobně zkoumala zápisky a zprávy školicích sester.

Od roku 1872 se Florence Nightingaleová více věnovala organizaci školy a téměř ročně po dalších třicet let psala otevřené dopisy ošetřovatelkáma nováčkům, aby jim poradila a vzbudila je. Po ukončení kurzu dávala sestrám knihy a zvala je na čaj. Vyškolené sestry byly rozesílány do nemocnic po celé Británii i v zahraničí, kde pracovaly jako ošetřovatelky a současně zakládaly školy po londýnském vzoru. V roce 1860 byla pak publikována kniha Poznámky o ošetřovatelství, jedno z nejlepších děl slečny Nightingaleové. Předkládá principy ošetřovatelství: svědomité pozorování a vnímavost k pacientovým potřebám. Poznámky byly přeloženy do jedenácti jazyků a vycházejí dodnes.

Florence Nightingaleová a její publikace o nemocničním plánování a organizaci měly hluboký vliv v Anglii i ve světě. Podobně jako její přítel, zdravotní reformátor Edwin Chadwick, byla F. Nightingaleová přesvědčena, že infekce vzniká spontánně ve špinavých a špatně větraných objektech. Tento omyl přesto vedl ke zlepšení hygienických poměrů a dospělo se k zdravějším podmínkám v bydlení i práci.

Ačkoliv byla F. Nightingaleová po mnoho let upoutaná na lůžko, neúnavně vedla kampaně za zlepšení veřejné zdraví. Celkem publikovala 200 knih, zpráv a brožur. V roce 1883 jako uznání své činnosti obdržela řád od královny Viktorie. Ve stáří pak byla vyznamenána mnoha cenami včetně řádu za zásluhy (1907), a stala se tak jeho první nositelkou. Zemřela doma ve věku devadesáti let 13. srpna 1910 a podle svého přání byla pohřbena v kostele svaté Markéty v Embley. Její prozíravé reformy ovlivnily podstatu moderní zdravotní péče a její spisy doposud slouží jako zdroje informací pro zdravotní sestry, manažery i úředníky.

zdroj:http://www.florence-nightingale.co.uk/flo2.htm

Má původ v Jeruzalémě, proto bývá též nazývána Jeruzalémskou liturgií. Když se v Páté mystagogické katechezi sv. Cyrila Jeruzalémského novokřtěncům vysvětluje obsah eucharistické liturgie a zejména anafory^[1], děje se tak zřejmě na příkladu rané formy Jakubovy liturgie.^[2] Svědčí pro to srovnání seznamů všeho stvořeného, hodného Hospodinovy chvály v prefaci, i seznamů přímluv na konci anafory.

Současná nejstarší známá podoba vznikla sjednocením antiochijského a jeruzalémského ritu.

Zachovaly se dva rukopisy řecké liturgie sv. Jakuba – jeden pocházíz desátého a jeden z dvanáctého století.

Anafora sv. Jakuba je považována za základ velkého množství anafor antiochijského patriarchátu. Patří do stejné rodiny západosyrských anafor jako jsou již v minulých číslech uvedené anafory Apoštolskýcv tradic a Klementinská a jako budou ještě otištěny anafory sv. Jana Zlatoústého a sv. Basila. Celkový počet známých starobylých západosyrských anafor je asi 80. Původně byly sepisovány řecky a později, asi v 7. století, byly překládány do syrštiny.

Pro následující text jsem použil předlohu v angličtině.^[3] Do češtiny je ještě přeložena jedna z mladších verzí této anafory^[4] a torzo původnější verze.^[5]

-pH-

Text anafory

Vstupní dialog

Potom (kněz) hlasitě říká: Láska Pána a Otce, milost Pána a Syna aspolečenství a dary Ducha svatého s vámi se všemi.

Lid: I s duchem tvým.

Kněz: Pozdvihněme svou mysl a svá srdce.

Lid: Je to důstojné a spravedlivé.

Preface

Potom se kněz modlí: Vpravdě je důstojné a spravedlivé, náležité apatřičné chválit tě, opěvovat tě, žehnat ti, klanět se ti, oslavovat tě, vzdávat ti díky, Tvůrče všeho stvoření viditelného i neviditelného, poklade věčného dobra, prameni života a nesmrtelnosti, Bože a Pane všeho:

Kterého chválí nebesa nebes a všechny nebeské zástupy; slunce a měsíc a sbory hvězd; země, moře a všechno, co je v nich; Jeruzalém, nebeské shromážděnía chrám prvorozených, kteří jsou zapsáni v nebi, duchové spravedlivých a proroků, duše mučedníků a apoštolů; andělé, archandělé, trůny, panstva, knížectva, mocnosti a hrozné síly; a mnohoocí cherubíni, šestikřídlí serafové, kteří si dvěma křídly zakrývají tvář, dvěma křídly nohy a dvěma se vznášejí, volají jeden na druhého neúnavnými rty, vzdávají neutuchající chválu:

(Hlasitě) Silným hlasem zpívejme vítězný hymnus o tvé vznešené slávě, naléhavě křičme, chvalme, volejme a říkejme:

Sanktus

Lid: Svatý, svatý, svatý, Pán zástupů, nebe a země jsou plny tvé slávy. Hosana na výsostech. Požehnaný, který přichází vejménu Páně. Hosana na výsostech.

Postsanktus

Kněz dělá nad dary znamení kříže a říká:

Jsi svatý, Králi věčnosti, Pane a dárče veškeré svatosti; svatý je také tvůj jednorozený Syn, náš Pán Ježíš Kristus, skrze něhož jsi všechno stvořil; svatý je také tvůj svatý Duch, který všechno zkoumá, i tvé hlubiny, ó Bože: Jsi svatý, všemohoucí, plný síly, dobrý, strašlivý, milosrdný, máš soucit se svým stvořením, z hlíny jsi učinil člověka ke svému obrazu a podobě; obdařil jsi jej radostí ráje; a když přestoupil tvá přikázání a odpadl, neodvrátil ses od něho a neopustil ho, ó Bože jediný, ale káral jsi ho jako milosrdný Otec, volal jsi ho skrze zákon, vyučoval skrze proroky a nakonec jsi do světa poslal svého jednorozeného Syna samotného, našeho Pána Ježíše Krista, aby svým příchodem obnovil a opravil tvůj obraz.

On sestoupil z nebe, skrze Ducha svatého a Bohorodičku Pannu Marii přijal tělo, pobýval s lidmi, dal zadostiučinění pro spásu našeho rodu, předtím,než se dobrovolně vydal na smrt kříže, sám bez hříchu za nás hříšníky, v noci, kdy byl zrazen, nikoli, kdy se spíše sám vydal za život a spásu světa, …

Instituce

Kněz pak vezme chléb do svých rukou a říká: …vzal chléb do svých svatých a čistých a nevinných a nesmrtelných rukou, pozdvihl oči k nebi, ukázalho tobě, svému Bohu a Otci, vzdal ti díky, požehnal a lámal a dával nám, svým učedníkům a apoštolům, se slovy:

Jáhen říká: Na odpuštění hříchů a život věčný.

(Kněz) říká nahlas: Vezměte, jezte: toto je mé tělo rozlámané pro vás, dané na odpuštění hříchů.

Lid: Amen.

(Kněz) potom vezme kalich a říká: Podobně po večeři vzal kalich, smísil víno s vodou, pozvedl oči k nebi, ukázal jej tobě, svému Bohu a Otci, vzdal díky, požehnal a posvětil ho a naplnil Duchem svatým a dal nám, svým učedníkům se slovy: Pijte z něho všichni, to je má krev, krev nové smlouvy prolitá za vás a za všechny, která se rozdává na odpuštění hříchů.

Lid: Amen.

Kněz: To čiňte na mou památku; neboť kdykoli jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete Pánovu smrt a vyznáváte jeho zmrtvýchvstání, dokud on nepřijde.

Jáhen: Věříme a vyznáváme:

Lid: Zvěstujeme tvou smrt, ó Pane, a vyznáváme tvé zmrtvýchvstání.

Anamnese

Kněz (obětování): Pamatujíce tedy na jeho životodárné utrpení, jeho zachraňující kříž, jeho smrt a jeho pohřeb i na jeho zmrtvýchvstání třetího dne, jeho nanebevstoupení a přebývání po tvé pravici, náš Bože a Otče, i na jeho druhé slavné a strašné zjevení, kdy přijde ve slávě soudit živé i mrtvé aodplatí každému podle jeho činů, dovolujeme si my, hříšní lidé, předložit ti, Bože, tuto hroznou a nekrvavou oběť a prosíme tě: nejednej s námi podle našich hříchů, neodplácej nám podle našich provinění.

Ale ty ve své milosti a nevyslovitelné laskavosti pomíjíš a vymazáváš záznamy svědčící proti nám tebe prosícím a chceš nám poskytnout své nebeské a věčné dary, jaké oko nevidělo a uši neslyšely a jaké nevstoupily do lidského srdce, dary, které jsi připravil, ó Bože, pro ty, kteří tě milují; neodmítej lid, ó milující Bože, kvůli mně nebo kvůli mým hříchům.

Potom (kněz) třikrát říká: Za tvůj lid a tvou církev tě snažně prosíme.

Lid: Smiluj se nad námi, Pane, náš Bože, Otče všemohoucí.

Epiklese

Kněz opět říká (vzývání): Smiluj se nad námi, ó Bože všemohoucí. Smiluj se nad námi ó Bože, náš zachránče. Smiluj se nadnámi, ó Bože, podle své velké milosti a sešli na nás a na tyto obětované dary svého svatého Ducha.

Potom (kněz) skloní hlavu a říká: Svrchovaný a oživující Duch, sedícína trůnu s tebou, náš Bože a Otče, a s tvým jednorozeným Synem, který s tebou vládne, stejné podstaty a stejné věčnosti, jenž promluvil v zákoně a v prorocích a ve tvé nové smlouvě; jenž v podobě holubice sestoupil na našeho Pána Ježíše Krista v řece Jordánu a setrval na něm, jenž v podobě ohnivých jazyků sestoupil na tvé apoštoly v horní místnosti na svatém a slavném Siónu v den Letnic: Sešli, Pane tohoto svého svatého Ducha na nás a na tyto svaté dary.

Narovná se a hlasitě říká: Ať přijde, ať svým svatým a dobrým a slavným zjevením posvětí tento chléb a učiní jej svatým tělem tvého Krista.

Lid: Amen.

A tento kalich drahocennou krví tvého Krista.

Lid: Amen.

Přímluvy

Kněz sám vzpřímen: Aby byly pro všechny, kteří na nich budou mít účast, na odpuštění hříchů a k věčnému životu, k posvěcení duší i těl, k přinášení plodů dobrých skutků, k upevnění tvé svaté katolické církve, kterou jsi založil na skále víry, aby ji brány pekelné nemohly přemoci, osvobodil ji ode všech herezí a pohoršení a od těch, kteří páchají nepravosti, chránil ji až do plnosti času.

Skloní se a říká: Předkládáme ti je, ó Pane, také za svatá místa, která jsi oslavil božským zjevením tvého Krista a navštívením tvého přesvatého Ducha; zvláště za slavný Sion, matku všech církví, a za tvou svatou, katolickou a apoštolskou církev všude na světě: i nyní jí, ó Pane, dávej bohatství darů tvého přesvatého Ducha.

Pamatuj také, ó Pane, na naše svaté otce a bratry v ní a na biskupy celého světa, kteří správně rozdělují slovo tvé pravdy.

Pamatuj také, ó Pane, na každé město a každou zemi a na pravověrné, kteří v nich sídlí, na jejich mír a bezpečnost.

Pamatuj, ó Pane, na křesťany, kteří cestují po vodě i po souši, pobývají v cizích zemích; na naše otce a bratry kteří jsou v poutech, ve vězení, v zajetí, ve vyhnanství, kteří jsou v dolech, na mučení nebo jsou v těžkém otroctví.

Pamatuj, ó Pane, na nemocné a zarmoucené a na ty, kteří jsou trápeni nečistými duchy; spěšně je uzdrav a zachraň, ó Bože.

Pamatuj, ó Pane, na každou strádající a zarmoucenou křesťanskou duši potřebující tvou milost a pomoc, ó Bože, a návrat z její zbloudilosti.

Pamatuj, ó Pane, na naše otce a bratry tvrdě se lopotící a sloužící nám pro tvé svaté jméno.

Pamatuj na všechny, ó Pane, s dobrým: měj slitování nade všemi, ó Pane, buď k nám všem smírný, daruj pokoj zástupům svého lidu, odvrať pohoršení, ukonči války; zastav vzpouru herezí, daruj nám svůj mír a svou lásku, ó Boženáš Spasiteli, který jsi nadějí všech konců země.

Pamatuj, ó Pane, na příznivé počasí, klidné deště, blahodárnou rosu,nadbytek plodů a korunuj rok svou dobrotou. Oči všech čekají na tebe a ty jim dáváš pokrm v pravý čas. Otevíráš svou ruku a vše živé naplňuješ radostí.

Pamatuj, ó Pane, na ty, kdo přinášejí plody a pracují poctivě ve svatosti tvé církve, na ty, kteří nezapomínají na chudé, vdovy, sirotky, cizince a potřebné, a na všechny, kteří nás požádali, abychom na ně pamatovali v modlitbách.

Kromě toho, ó Pane, rač pamatovat na ty, kdo dnes donesli tyto dary na tvůj svatý oltář, a na to, co jim každý přinesl nebo s jakým úmyslem, a na ty, které jsme ti právě teď zmínili.

Pamatuj, ó Pane, podle množství svého milosrdenství a slitování také na mne, svého poníženého a neužitečného služebníka, a na diákony, kteří obklopují tvůj svatý oltář, a milostivě jim daruj bezúhonný život, zachovej jejich službu neposkvrněnou a zajisti pro ně dobrý stupeň, abychom došli slitování a milosti spolu se všemi svatými, kteří ti byli milí od počátku světa, od pokolení do pokolení praotců, otců, patriarchů, proroků, apoštolů, mučedníků, vyznavačů, učitelů, svatých a každé spravedlivé duše, která byla ve vířev tvého Krista učiněna dokonalou.

Zdrávas Maria, obdařená velikou přízní: Pán je s tebou, požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod tvého života, neboť ty jsi zrodila Spasitele našich duší.

Diákon: Pamatuj na nás, ó Pane Bože.

Kněz se skloní a říká: Pamatuj, ó Pane Bože, na duchy i na všechny tělesné bytosti, o kterých jsme se zmínili, i na ty, o kterých jsme se nezmínili, kteří jsou pravé víry, od spravedlivého Ábela až po tento den: daruj jim odpočinutí tam v zemi živých, ve tvém království, v rajské radosti, vnáruči našich svatých otců Abrahama, Izáka a Jákoba; odkud prchla bolest, žal a nářek, kde jas tvé tváře nad nimi bdí a osvěcuje je navěky.

Učiň, aby konec našich životů byl křesťanský, hodný přijetí, bezúhonnýa pokojný, ó Pane, až nás shromáždíš, ó Pane, pod nohami tvého vyvoleného, kdy budeš chtít a jak budeš chtít, jenom bez hanby a hříchů, skrze svého jednorozeného Syna, našeho Pána a Boha a Spasitele Ježíše Krista, neboť on je jediný bezhříšný, který se objevil na zemi.

Jáhen: Modleme se:

Kněz: Za mír a uchování celého světa a svaté církve boží, za úmysly, zaněž každý z nás přinesl svou oběť, nebo za to, po čem touží, a za lidi, kteří zde stojí kolem, a za všechny muže a za všechny ženy.

Lid: A za všechny muže a za všechny ženy. (Amen.)

Kněz říká hlasitě: Proto jim i nám učiň ve své dobrotě a lásce:

Lid: Odpusť, zahlaď, vymaž, ó Bože, naše přestoupení dobrovolná i nedobrovolná, skutky i slovy, vědomá i nevědomá, v noci i ve dne, v mysli i úmyslu: ve své dobrotě a lásce nám je odpusť všechna.

Doxologie

Kněz: Skrze milost, slitování a lásku tvého jednorozeného Syna, se kterým jsi chválen a oslavován, v jednotě s přesvatým a dobrým a oživujícím Duchem, nyní i vždycky i na celou věčnost.

Lid: Amen.

---

 

^[1]Sv. Cyril Jeruzalémský, Mystagogické katecheze, Refugium Velehrad-Roma, 1997, str. 59-62

^[2]Mystagogické katecheze sv. Cyrila Jeruzalémského jsou datovány do r. 348

^[3]

http://www.ccel.org/fathers2/ANF-07/anf07-63.htm#P8296_2621643

^[4]Božská liturgie v obřadu syrskoantiochenské a malankarské církve. Ekumenický liturgický sborník, Jaroslav Vokoun, vlastním nákladem, 1998; převzatodo CD-ROMu Liturgika, Síť, 2001

^[5]Salajka, M., Křesťanská bohoslužba, Blahoslav, 1985, str. 89-90

(sestavilJaroslav Vokoun, komentář Martin Vaňáč)

Červenec

1. Založen Světovýluterský svaz ve švédském Lundu (1947). Tato celosvětová organizacesdružuje většinu luterských církví.

2. Navštívení PannyMarie, předmětem tohoto středověkého svátku je biblická zprávao Mariině návštěvě u Alžběty. Nový římský kalendář jej přeložil na 31. květen.

4. Prokop(kol. 970-1053), benediktinský mnich a opat sázavského kláštera, zemřel 25.března. Slavnostní kanonizaci provedl na Sázavě dne 4. července 1204 papežskýlegát.

5. Cyril a Metoděj,slavnost patronů Evropy a hlavních patronů Moravy, v ČR státní svátek –Den slovanských věrozvěstů. Slavnostnívyhlášení kompaktát v Jihlavě (1436).

6. Jan Husz rozhodnutí kostnického koncilu upálen v Kostnici (1415). Tomáš Morus(1478-1535), rádce Jindřicha VIII. a lord kancléř, odmítal uznat JindřichaVIII. za hlavu anglické církve, byl mu konfiskován majetek a byl popraven. Jeho památka se slaví 22.června, v den popravy jeho přítele Jana Fishera.

7. Athenagoras I. (1886-1972), konstantinopolskýpatriarcha, jednání s papežem Pavlem VI. vedlo k zrušení vzájemnýchklateb vyslovených v roce 1054.

9. Majestát RudolfaII. o náboženské svobodě (1609).

10. Dvorská kancelář v Praze povolila číst bibli každému a zakázala ji zabavovat (1781).

11. Benedikt (kol.480-547), zakladatel řádu benediktinů, otec západního mnišství v roce 1964prohlášen za patrona Evropy. Zemřel 21. března, 11. červenec je denslavnostního přenesení jeho ostatků.

12. Nathan Soederblom (1866-1931), švédský luterský biskupa teolog, který podporoval ekumenické hnutí na rovině praktického křesťanství. Erasmus Rotterdamský (1466-1536), významnýhumanista, usiloval o reformu církve, vydal řecký text NZ a řadu spisůcírkevních otců, polemizoval s Martinem Lutherem.

13. Petr Parléř (kol. 1330-1399), druhý stavitelsvatovítského chrámu v Praze.

14. Hroznata (kol. 1170-1217), šlechtic, zakladatelpremonstrátského kláštera v Teplé, zajat loupežnými rytíři a umučen.

15. Bonaventura (1221-1274), františkánský teolog,v roce 1588 prohlášen církevním učitelem. Dobytí a vyplenění Jeruzaléma křižáckými vojsky (1099). Vladimír (+1015), kyjevský kníže.

16. Rozkol mezikřesťanským Východem a Západem, vyslanec římského biskupa LvaIX., který v té době již nežil, položil na oltář chrámu Hagia Sophia exkomunikační buluproti konstantinopolskému patriarchovi (1054).

17. Tomáš ze Štítného(kol. 1333- mezi 1400-1409), český zeman, laický náboženský myslitel,popularizátor teologické literatury a kritik společenských poměrů. Pavol Gojdič(1888-1960), řeckokatolický biskup a od roku 1946 administrátor všech katolíkůvýchodního obřadu v Československu, při násilné likvidaci řeckokatolickécírkve byl v roce 1950 uvězněn, zemřel ve věznici v Leopoldově.

18. Dogma oneomylnosti papeže, na zasedání I. vatikánského koncilu byla přijatakonstituce Pastor aeternus a současně bylo rozhodnutoo odročení koncilu, který se však již nesešel (1870).

20. Markéta(+ kol. 305), mučednice a populární středověká světice.

22. Maria Magdalena,populární středověká světice. Tábor na hoře Burkováku na Bechyňsku,kde husité proklamovali svoji víru (1419).

23. Brigita (Birgita) Švédská (kol. 1303-1373), zakladatelkařádu a mystička.

24. Boris a Gleb, ruští prvomučedníci, synové knížeteVladimíra, zabili je najatí vrazi na rozkaz jejich staršího bratra Svjatopolka roku 1015, Borise 24. července a Gleba 5. září.

25. Jakub Starší,apoštol, patron Španělska. Tomáš Kempenský (kol. 1380-1471), kněza augustiniánský kanovník, autor populárního spisu “Následování Krista”.

26. Jáchym a Anna,rodiče Marie, o kterých informují apokryfní knihy.

27. Gorazd (9.-10. století), spolupracovník Cyrila aMetoděje, Metoděj jej navrhl za svého nástupce.

28. Johann Sebastian Bach (1685-1750), německý hudební skladatel avrcholný představitel barokní hudby.

29. Olaf II. Haraldsson (995-1030), pokřtěný norský král,působil jako sjednotitel říše, osvobodil Norsko od dánské nadvlády, povolal dozemě misionáře, stavěl kostely, pro jeho přísnost jej vyhnala pohanská knížata,padl na bitevním poli.

30. August Vilmar (1868), německý luteránský teolog,literární historik, politik a pedagog. Prvnípražská defenestrace, lid účastnící se procesí pořádaného JanemŽelivským po odmítnutí požadavku na propuštění uvězněných husitů vnikl doNovoměstské radnice, konzervativní konšelé byli vyhozeni z oken a zabiti,počátek ozbrojené fáze husitské revoluce v Čechách (1419).

31. Ignác z Loyoly (1491-1556), španělský šlechtic,zakladatel jezuitského řádu. MandátFerdinanda II., kterým bylo nekatolickým stavům nařízeno do šestiměsíců přestoupit ke katolictví nebo se vystěhovat ze země. Bartolomé de Las Casas (1484-1566), španělskýdominikán, apoštol indiánů a mexický biskup, zastánce původních obyvatelAmeriky proti kolonistům, pro neshody s osadníky složil svůj úřad a vrátilse do Španělska. Antoine de Saint-Exupéry (1900-1944), francouzský prozaik,povoláním letec.

Srpen

1. Jan Milíč z Kroměříže (1374), člen kanceláře KarlaIV. poté kazatel a podporovatel reformy církevního života, zřídil útulek proobrácené nevěstky s názvem Jeruzalém; zemřel v Avignonu, kde seopakovaně a úspěšně obhajoval proti nařčení z kacířství.

2. Christoph Blumhardt(1842-1919), teolog.

3. Světová konferencepro Víru a řád v Lausanne se konal vednech 3. – 21. srpna 1927.

4. Jan Maria Vianney (1786-1859), „farář z Arsu“, patron farářů, musel opustit kněžský seminář, neboťnedostačoval požadavkům, nakonec se stal knězem a farářem, z opuštěnéfarnosti v podstatě vybudoval poutní místo.

6. Proměnění Páně.Dominik (kol. 1170-1221), kněz,zakladatel dominikánského řádu.

7. Afra(+304), legendární mučednice, patronka augsburské diecéze. První česká tištěná bible vydánav Praze (1488).

9. Edita Steinová(1891-1942), mučednice, židovského původu, spolupracovnice filozofa Edmunda Husserla, konvertovala ke katolicismu, vstoupila dokarmelitánského řádu, popravena nacisty v Osvětimi. Jakoubek ze Stříbra(1429)

10. Jakoubek zeStříbra (kol. 1370-1429), český teolog a náboženský reformátor, poporadě s Husem zavedl v roce 1414 přijímání z kalicha i prolaiky. Vavřinec, jáhen a mučedníkv Římě (kol. 230-258).

11. Klára z Assisi(1194-1253), zakladatelka řádu klarisek.

12. Řehoř, zakladatel Jednoty, původně hospodářský správceemauzského kláštera a Rokycanův žák (+1474).

13. Florence Nightingaleová (1820-1910),anglická zdravotní sestra, průkopnice moderní péče o nemocné, zakladatelkaprvní školy pro ošetřovatelky v Londýně. Poncián a Hippolyt, římský biskup,který byl spolu se svým protikandidátem Hippolytem,vzdělaným církevním spisovatelem, vypovězen na Sardinii, kde se smířili a obaodstoupili, zemřeli při práci v dolech (236). Slavná večeře Páně obnovené, tj. ochranovské, Jednoty v Berthelsdorfu (1727).

14. Maxmilián Kolbe (1894-1941), kněz,který se v koncentračním táboře v Osvětimi nabídl k zavření dohladomorny za jiného spoluvězně a zde zemřel. Bitvau Domažlic byla posledním pokusem křižáckých vojsk o násilnézlomení moci husitských vojsk (1431).

15. Mikuláš Kusánský (1401-1464),renesanční filozof, nejprve stál na straně konciliaristůna basilejském koncilu, poté přešel na stranu papeže, stal se papežským legátema kardinálem. Diplomatickou i literární činností se snažil o usmířeníznepřátelených stran. Vojtěch Raňkův z Ježova (kol. 1320-1388), českýučenec a univerzitní mistr, zastánce reforem církevního života, autor řadyspisů a řečník nad rakví Karla IV. Třetíkonference pro Víru a řád v Lundu (1952). Římskokatolická církev: Nanebevzetí Panny Marie, stejně luteráni aždo 17.století, anglikáni: The VirginMary, Mother of Our Lord.

18. Helena (kol. 255-330), císařovna, matka Konstantina Velikého,podporovala křesťanství a s pomocí svého syna dala postavit řadu kostelů. Josef Zvěřina (1913-1990), český kněz ateolog, vězněn (1952-1965), aktivní v době Pražského jara (např.šéfredaktor časopisu Via), v období normalizace přednášel teologii apublikoval v samizdatu, vyznamenán Řádem T.G.Masaryka in memoriam (1991).

19. Blaise Pascal (1623-1662), francouzský fyzik a matematik (jeho jménonese mj. jednotka tlaku nebo jeden z programovacích jazyků), po svémobrácení se soustředil na filozofii a teologii, sympatizovals jansenismem, jeho nejvýznamnější filozoficko-teologické dílo bývávydáváno pod titulem Myšlenky. Luterskýsvětový konvent v Eisenachu,ustavující shromáždění ve dnech 19.-24. srpna 1923, jednalo se o předchůdceSvětového luterského svazu (viz 1. červenec). Světovákonference pro praktické křesťanství ve Stockholmu, první ekumenickákonference, jíž se zúčastnili delegáti přímo pověření svými církvemi,soustředila se na spolupráci v sociálních úkolech a držela se embarga naotázky učení (1925).

20. Bernard z Clairvaux (1090-1153),cisterciácký opat, ohnivý kazatel, v roce 1830 jmenován církevnímučitelem. William Booth (1829-1912),metodistický kazatel, zakladatel putovní Křesťanské misie (1865), kteroupřeměnil na vojensky organizovanou Armádu spásy (1879).

21. Eduard Thurneysen (1888-1977),švýcarský reformovaný teolog.

22. Světová rada církví, bylo zahájeno ustavující shromáždění SRCv Amsterodamu (1948).

23. Bartolomějská noc, během svatby Markéty s Jindřichem Navarským došlo v noci z 23. na 24. v Pařížik hromadnému vraždění hugenotů (1572).

24. Bartoloměj, apoštol. Simone Weilová (1909-1943), francouzská filozofka amystička, židovského původu.

27. Monika (332-387), matka Augustina, která svým vlivem mělarozhodující podíl na jeho obrácení, patronka žen a matek.

28. Augustin(354-430), teolog, biskup v severoafrickém městě Hippo,církevní učitel.

29. Umučení, Stětí Jana Křtitele,původně zřejmě den posvěcení kostela sv. Jana v Sebaste(Samaří), kde byl Jan údajně pochován.

31. John Bunyan (1628-1688), anglický kazatelv nezávislém společenství v Bedfordu, strávil 12let ve vězení, jeho Poutníkova cesta je nejčtenější anglickou náboženskouknihou.

Kniha o L. Javorové česky

Nakladatelství Cesta v Brně vydalo český překlad knihy Miriam Therese Winterové Z hlubin bezedných. Jde o životopis Ludmily Javorové, generální vikářky katolického podzemního biskupa F. M. Davídka. Jak známo, okolo L. Javorové se rozvinul dodnes nekončící spor poté, co byla Davídkem vysvěcena na kněze. Kniha se však nesoustřeďuje pouze na toto kontroverzní svěcení, ale představuje zajímavou osobnost Javorové, její životní dráhu, její spiritualitu i mnoho pozoruhodných událostí, jichž byla účastnicí nebo aktérkou.

Šestnáct biskupů proti homosexuálnímu kolegovi

Londýn (KAP) V otevřeném dopisu arcibiskupu z Canterbury, Rowanu Williamsovi, požaduje šestnáct biskupů anglikánské církve Anglie, aby bylo odvoláno jmenování biskupa Jeffreyho Johna, který veřejně prohlásil, že je homosexuál. Jedná se o první případ, kdy biskupové veřejně zasahují do personálních věci jiné diecéze. Jeffrey John, který byl počátkem června ustanoven novým biskupem v Readingu, přiznal, že více než 20 let žil v homosexuálním svazku. Již dlouho však prý zachovává sexuální zdrženlivost.

Biskup z Winchesteru, Michael Scott-Joynt, jeden z významných signatářů dopisu, uznává sice vynikající vlastnosti biskupa Johna, ale má za to, že jeho sexuální jednání je v očích božích netolerovatelné. Anglikánské světové společenství, které zahrnuje okolo 75 milionů věřící, vede o homosexualitě velmi vypjatou diskusi. V poslední době vzhledemk tomu vzrostly obavy ze schismatu. Čestný primas Williams se doposud k tématu nevyjádřil.

Innsbrucká iniciativa přijata

Innsbruck (KAP) Přední představitelé římské kurie příznivě reagoval na ekumenickou iniciativu teologické fakulty v Innsbrucku. Jak bylo oznámeno, skupina vědců institutu pro historii teologie pod vedením prof. Lothara Liese a prof. Silvia Hella, která byla před nedávnem posílena také vědci z evangelické a pravoslavné církve, pracuje nyní na studii o vzájemném vztahu církevního úřadu a slavení eucharistie. Bádání je postaveno na myšlence, že na jedné straně existují rozdíly mezi církvemi a na druhé fundamentální sounáležitost na základě křtu. Má být prozkoumáno, zda existující rozdíly jsou i dostatečným důvodem pro rozdělení církví.

K iniciativě se pozitivně vyjádřili jednak kardinál Walter Kasper, předseda papežské rady pro jednotu křesťanů, jednak kardinál Zenon Grocholewski.

Základní předpoklady pro ekumenu jsou podle mínění výzkumné skupiny znalost vlastní tradice a v dialogu respekt k jinak smýšlejícím. Tak by se mohlo podařit obohatit a zároveň i korigovatrozdílné pohledy církví. Žádné hledisko přitom nesmí být absolutizováno, současně je třeba se vyvarovat relativismu.

Za perspektivní pokládá Prof. Lies onu výpověď II. vatikánského koncilu, kde se praví, že církev Ježíše Krista se sice uskutečňuje v katolické církvi, ale není s ní shodná. Informace o této ekumenické iniciativě je možné získat na internetové adrese: http://histheol.uibk.ac.at/profil/leitbild-2.html.

Indičtí biskupové odmítli vládní kritiku papeže

New Delhi (KAP) Indičtí katoličtí biskupové označili kritiku, kterou vyslovila na adresu papeže Jana Pavla II. vláda státu Tamil Nadu, za hodnou opovržení. Nespravedlivé komentáře ministerské předsedkyně Jayalalithy Jayaramové jsou podle nichostudou pro celou zemi a urážejí všechny zastánce svobody svědomí a lidskýchpráv.

Fašizující hinduistická organizace RSS papeži vytýká vměšování se do vnitřních záležitostí země a podporování plánů k destabilizaci místní situace. Jayalalitha Jayaramová prohlásila, že není věcí papeže, aby se vměšoval do zákonodárství demokraticky zvolených zástupců lidu. Za celou rozmíškou stojí nejnovější návrh zákona upravujícího způsoby konverze k jiným náboženstvím. Jakékoliv přemlouvání, příslib či nucení ke změně víry mají být trestně stíhány.

Jan Pavel II. povzbuzoval v Římě biskupy, aby se podobnými zákazy nedali odradit a dále pokračovali v hlásání Ježíšova poselství. Dále papež ostře kritizoval diskriminaci křesťanů v několika indických státech. Nanejvýš znepokojující je skutečnost, že mnoho Indů před přijetím křesťanství musí získat povolení místních úřadů. V některých případech jsou konvertité zbaveni státních podpor nebo izolováni hospodářsky. Mnohá fundamentalistická hnutí se snaží zabránit, každému způsobu křesťanské misie.

Nigerie: Nový zárodek křesťansko-islámského dialogu

Abuja (KAP) V anglikánské diecézi Kaduna v severní Nigerii bylo nově zřízeno centrum pro studium islámu. Mělo by umožnit jak muslimům, tak křesťanům, aby lépe poznali, co vlastně vyznává druhá náboženská skupina a lépe si vzájemně porozuměli. Tak popsal smysl centra arcibiskup Josiah Idowu Fearon na synodě tamní diecéze. V centru budou probíhat různé kurzy a konference. Oficiální zavedení islámského práva (šaria) ve 13 nigerijských spolkových státech vždy vedlo k propuknutí násilností mezi křesťany a muslimy.

Britští biskupové varují před povolením euthanasie

Londýn (KAP) Před povolením euthanasie varuje ve Velké Británii katolická církev. Plánované zákonné připuštění pomoci při sebevraždě je absolutně hanebné a otřáslo by důvěrou pacientů v lékaře, říká se v listu dvou arcibiskupů. Glasgowský arcibiskup Mario Conti a cardiffský arcibiskup Peter Smith poukazují ve svém listu na to, že také Britská lékařská společnost, organizace pomáhající seniorům a Svaz postižených se důrazně postavily proti. Také poukazují například Nizozemí, kde se změnilo jednání obyvatelstva po legalizaci euthanasie. „Staří lidé se cítí jako přítěž a ptají se, zda by neměli svůj život skončit dobrovolně, aby nepřidělávali výdaje svým rodinám.“

Podle dosavadních britských zákonů není sebevražda trestná, avšak pomoc při sebevraždě se trestá až 14-ti lety vězení. Evropský soudní tribunál prolidská práva rozhodl v roce 2002, že evropská konvence lidských práv zahrnuje právo na život, a ne právo na smrt. V případě ochrnuté Britky, která se dožadovala beztrestnosti svého manžela za pomoc při její případné sebevraždě, potvrdil tento soud zamítavý výnos soudu britského.

Uganda: ne Musevenimu

Kampala (KAP) proti třetímu volebnímu období ugandského presidenta Yoweriho Museveniho se vyslovila národní křesťanská rada. Změna ústavy nesmí být dovolena, tvrdí výbor sestávající z anglikánských, katolických a ortodoxních biskupů. Ugandský president může být platně zvolen jen dvakrát.

Kardinál Kasper: Ekumenické rozšíření na východ

Mnichov (KAP) Ekumena se podle názoru kuriálního kardinála Waltera Kaspera nesmí omezovat na dialog mezi katolíky a protestanty. Prezident Papežské rady pro jednotu křesťanů se ve Würzburgu vyslovil pro ekumenické „rozšíření na východ“. Problémy západního církevního rozkolu bude podle něho možné řešit jen tehdy, pokud se sblíží západní a východní církve.

Také politicky mohou západní a východní Evropa srůst jen tehdy, když se západní a východní církve navzájem přiblíží, zdůraznil Kasper. Za podstatný nedostatek německé ekumenické diskuse označil to, že se rozhovory většinou omezují pouze na katolíky a protestanty. Při setkáních s pravoslavnými církvemi však stále znovu nastupují obtíže pro vzájemné porozumění, zapříčiněné odlišnou kulturou a mentalitou. Přesto se v poslední době objevují jasné známky uvolnění napětí. Tak podle Kaspera došlo k pokroku především ve vztahu s řeckou církví jakož i s rumunskou, srbskou a bulharskou pravoslavnou církví.

Vinou mnoha stále ještě otevřených otázek není nyní ještě možné eucharistické společenství s církvemi reformační tradice, zdůraznil dále Kasper. Eucharistie je podle něho víc než jen bratrská hostina, ke které by Ježíš zval podle pravidel obecné pohostinnosti. Večeře Páně předpokládá společnou víru. Otevřeně to přiznat není důvodem k rezignaci, ale impulsem pro další pokračování v práci.

Kasper varoval před rezignací v ekumeně. Radost nad tím, co je společně možné, dodává křídla, ale zklamání z toho, co ještě možné není, odvádí od práce. „Svět nepotřebuje naše osamělé frustrace, těch má sám dost, svět potřebuje a očekává naše společné svědectví radostné a osvobozující zvěsti,“ řekl kardinál.

Frankfurt: řeholníci sypali písek před německé banky

Frankfurt (KAP) Ve Frankfurtu protestovali řeholníci v rámci iniciativy Řeholníci za mír proti válce a zbrojení. Asi 25 účastníku navršilo před vjezd do centrální banky 3,5 tun písku a na tuto hromadu se posadili. Policie demonstranty odvlekla pryč. Akce proběhla pod heslem Písek v hnacím soukolí – naděje pro chudé. Podle P. Gregora Böckermanna chtěli poukázat na skutečnost, že se peněžní ústavy nepřímo podílejí na financování zbrojení, válek a teroru, a tak vytvářejí smrtící alianci války a kapitálu.

Dále řeholníci blokovali frankfurtskou americkou leteckou základnu, aby tak protestovali proti politice amerického presidenta George Bushe. Iniciativa oslavila 20 let svého vzniku vzpomínkovou slavností v mohučském dómu. Pod mottem Nemůžete sloužit bohu i mamonu napsali řeholníci poselství kardinálu Lehmannovi. V něm biskupovi vytýkali, že se dost nezasazuje proti zbožštění bohatství. Iniciativa byla založena roku 1983 na protest proti NATO a zbrojení a jejími členy jsou jak řeholníci, tak laici. Skupina pravidelně pořádá v týdnu po letnicích bdění před vojenskou základnou s řízenými střelami v Hasselbachu. Od roku1990 pravidelně protestuje před centrálou Deutsche Bank, aby upozornila na zadlužení rozvojových zemí a na podle ní nespravedlivé rozdělení blahobytu v Německu.