Limské dokumenty

Křesťanské církve se snaží o ekumenismus a zpravidla jej vidí v tom, že budou vycházet z toho v čem se shodují. Jenže čím více se takový ekumenismus bude šířit, tím více bude různých názorů a méně toho společného. V současné době máme stovky křesťanských církví. Pokud budeme vycházet z toho, v čem se shodujeme, tím bude ale shoda zákonitě omezena a menší část Nové Smlouvy bude společně využitá. Cílem Božím je ale plné hlásání Ježíšovy nauky. Takže ekumenismus nemůže jít touto cestou. A také problém se nesmí odsouvat do vzdáleného budoucna a tím odsouvat i realizaci Ježíšova výroku o jednom ovčinci a pastýři.
Vidíme, že jsou různé denominace, které mají odlišné názory, a tudíž se v něčem mýlí a teoreticky vzato, maximálně jeden názor může být správný. Zde hrozí velké nebezpečí zavírání očí před realitou vlastního omylu. Nelze vyloučit, že v této oblasti bude hodně vědomého zavírání očí před rozdíly mezi Biblí a vlastními názory. Nenamlouvejme si, že jsme lepšími učedníky Ježíše, než byli Petr nebo Jan. I oni v něčem nevěřili Ježíšovi. Např. nevěřili, když Ježíš hovořil o své smrti, nevěřili dvojici učedníků, kteří se setkali s Ježíšem (Lk 24,13-37). A tohle je pouze zlomek. Můžeme najít více chyb tohoto druhu před Ježíšovou smrtí, ale také po ní. U prázdného hrobu Jan sám vyznává o sobě a Petrovi, že neznají Písma.
Víme tedy, že učedníci během pozemského života Ježíše nechápali plně jeho nauku. Když Petr šel po vodě a pak se topil, neanalyzovali výtku malověrnosti, dále neanalyzovali kvas farizejský a nezdar při uzdravení Mt 17-20) aj. Prvotní církev po smrti Ježíše neplnila jeho instrukce (např. misie mimo Jeruzalém, neplnila nové příkazy (Mt 15 a Mk 7), Petr opakovaně odmítal Boží připomínky (Sk 10,9-16) aj.). Prvotní církev neměla jasnou koncepci nauky (Sk 15,1dd). Podobně to bylo s Pavlovou katechezí. Např. text Ř 9-10 je vlastně transformace originální nauky Ježíše v otázce proč židé nevěří (porovnej s Jn 5,47-48). Sv. Pavel také nedodržoval některé Ježíšovy instrukce a vytvářel své (1Kor 1,22-25), což v důsledku také vedlo k poklesu úrovně a také docházelo k postupné ztrátě dokladů pravosti víry. Postupná degradace křesťanství byla tudíž zákonitá. A dějinný vývoj církve vyústil do ritualizace a institucionalizace. Tolik asi na úvod.
V současné době se „škrtají“ nepohodlné věci v Bibli a dělá se, dle mého názoru, nekvalitní ekumenismus. Ježíš přece říká: „Nečiním-li skutky svého Otce nevěřte mi“ (Jn 10, 37), „… za cokoliv budete prosit, dostanete“ (Jn 15,7) a nehledě na tyto sliby, Církev požaduje víru. Víra se neklasifikuje dle Ježíše, ale dle sv. Pavla, kde víra je dar a přesvědčení o tom, co nevidím (Žid 11,1). Církve nabízejí své interpretace Ježíšovy katecheze a katecheze epištol a k tomu se ještě přidává tradice apoštolská.
Evangelium jako celek je samo o sobě nesrozumitelné. Proto je nutná rekonstrukce Ježíšovy katecheze (RKJK). Žádná z církví ji nepodává, ale má svou vlastní interpretaci. Přitom žádná z církvi nenabízí možnost rozlišení kvality rozvoje jedince, jak o ní hovoří Ježíš (viz Lk 19,11-27 – podobenství o hřivnách, Listy církevním obcím - Zj 2-3). Pouze dává možnost rozšíření. Vyvolává to zastavení růstu jedinců a celé církve. Problémy doby a stagnace církve vedou tedy k poklesu úrovně.
Řešení situace je tudíž v totální nápravě. Ježíš předpověděl: „Eliáš přijde a napraví vše" (Mk 9,12; Mt 17,11). Je evidentní, že je co napravovat. Tudíž ne současný typ ekumenismu, ale návrat k původní RKJK, a pak kontrola své katecheze u každé denominace a její porovnání s RKJK. Proto bude nutné uznat jasné odchylky i Pavlovy katecheze od evangelia a za pomoci Ducha Svatého provést RKJK. Každá církev sama za sebe bude muset najít defekty ve své nauce a přijmout RKJK. Pak bude možný společný názor a tím přestane existovat problém růzností církví. Církve jsou sice schopny vydávat společné překlady evangelia (i když nejsou kvalitní), jenže praxe církví se liší od textů evangelia. Nicméně, je nutné se zamyslet nejen nad překlady Bible, ale také nad překladateli a interprety. Pokud je mi známo, o problematice zapečetění evangelia, které souvisí s RKJK se nemluví. Dříve a přežívá to dodnes, byla snaha dokázat z Bible pravost nauky své církve. Správně by ale měla být snaha upravit svou nauku dle Bible. Diskuse mezi denominacemi musí probíhat dle zásady „padni, komu padni“. Chtěl bych ještě poznamenat, že katechismus je už symptomem degradace a nelze ho v této oblasti použít.
Je jasné, že církve nemají na své nauky doklady od Ježíše. Dříve byli boje s kacíři, dneska děláme v rámci ekumenismu společné bohoslužby. Ekumenismus by ale měl být kritický, kde by každý měl kritizovat jiného ne podle své nauky, ale podle odchylky od evangelia, resp. RKJK. Každý musí kritiku sebe snést, vyhodnotit ji a je-li správná, uznat to a začít se změnou sebe samým (s Metanoia). V současné době jsou vedle sebe stavěny nauky, neví se, která je správná a nikdo nehledá tu správnou.
Dovoluji si citovat z jedné promluvy B. Bílého: „Ekumenismus křesťanů nesmí hledat společné řešení, ale musí hledat správné pochopení evangelia. Třeba uskutečnit tvrdý dialog u kulatého stolu s jednou židlí volnou pro Ježíše a na řešení požadovat doklad od Ducha Svatého. Rozhovor s jinými náboženstvími nesmí být hledání společného řešení, ale hledání pravého náboženství. Mezi křesťany roste ekumenismus kompromisní, který vychází z toho, v čem se strany shodují a zavírají se oči nad těmi problémy, kde se obě strany liší. Obě strany si ale chtějí ponechat celou svou nauku včetně toho, v čem se liší, i když to nepoužijí. To vede jak k degradaci diskuse, tak ke vzniku polovičatého postoje a tím slepotě. Jsou opouštěny názory, které by mohly vést k lepšímu porozumění. Obě strany dialogu tudíž musí počítat s chybami na obou stranách, nesmí přijímat názory druhého bez kritiky. Proto prosí o pomoc Ducha Svatého a snaží se vycházet z evangelia a chtít doklady (skutky) ze strany Boží, tj. Ježíšovo svědectví, které nabízí (Jn 10,37). Pozor ale na to, že v některých oblastech, kde člověk má sám od sebe rozeznat, Ježíš odmítá dát znamení“.
Nauka církví staví na evangeliu, které není úplné. Evangelium není úplnou informací, ale heuristickým návodem. Člověk přijde sám na spoustu věcí, když bude dobře přemýšlet. A to, co mu říká evangelium, mu ukáže nové duševní obzory a půjde dál. Ten, kdo se dovolává Bible, je v lepším případě novátor. Dnes se řekne, že je fundamentalistou, který není schopen dělat ekumenismus a nejde s proudem. Takovému matematikovi nikdo neřekne, že je fundamentalista, protože má jednu matematiku.
Objevují se lidé, co dělají zázraky a mnohé církve nad tím zavírají oči místo toho, aby okamžitě vyhlásily poplach. Problém je, že změna křesťanství nízké úrovně na správné je daleko obtížnější než byl přechod od rabínské katecheze k Ježíšovi. Už tehdy to dělalo velký problém, a proto židé nemohli pochopit křesťanství. Dnes máme nízkou úroveň křesťanství a máme přejít na správné křesťanství dle Ježíšovy katecheze. Je předpovězeno, že bude jeden ovčinec a jeden pastýř. Bude to velice obtížná záležitost. V první řadě se musí odstranit farizeismus a řada psychických deformací. A musí se začínat úplně znova. „Eliáš přijde a napraví vše“ (Mk 2,11; Mt 17,11) znamená právě zásah v těchto oblastech.
Co se týče opravy křesťanství, jsou věci, které platí tak jako tak. Jsou jiné věci, které ale potřebují doklad a tam je třeba společně „začít tlouci" a chtít doklad. Před cca 100 léty se objevili letničtí s určitými dary a stejně většina křesťanů za doklady nejde. Přitom svět je už delší dobu ohrožen. Proto je v současné době akutní nutnost návratu ke správnému křesťanství, jinak hrozí další pokles na ještě nižší úroveň. Vypadá to tak, že nastává rozhodující doba. Připomínek od Hospodina jsme měli a máme poslední dobou dost. Všichni se musíme zamyslet nad tím, zdali nepotřebujeme opravit myšlení, projít procesem Metanoia. Křesťané musí jít za Bohem, aby se jim dal poznat a dal vědět, v čem se pletou. Bůh nebude dávat doklad jednoduše na to, že si člověk řekne, že věří. Je třeba si sednout ke kulatému stolu s jedním místem volným pro Ježíše a žádat na výsledek schválení od Ducha Svatého. A jedině tento ekumenismus osobně považuji za správný. Byl by to ekumenismus, který se bude nejdříve zabývat problemaikou Metanoia. A až budeme hodni kontaktu s Ježíšem, Ježíš přijde, obsadí poslední místo u kulatého stolu a všichni začneme znova. Jde o opravu myšlení, odstranění defektů (slepota, otupělost, strnulost) a získání nových návyků. Náprava (pozor, ne obnova) u všech denominací je naprosto nutná, jinak jim není možné pořádně věřit.
Závěrem bych chtěl připomenout, že každý čtenář Bible musí počítat s omyly nekvalitního čtení, které má velmi závažné důsledky.

Slepota v církvi
O slepotě v církvi (myslím tím psychické slepotě) se v podstatě nemluví. Přestože se o ní nemluví, proroci i evangelia často hovoří o slepotě a také hodně případů slepoty popisují. Za slepotu je běda, za pokrytectví je ještě víc běda (Mt 23: „Běda vám pokrytci a slepci“). Slepota byla u farizeů a také u saduceů. Oni si ale mysleli, že dobře vidí. Při setkání s Ježíšem jeho nauka vyvolala v nich slepotu (Jn 12,40). Slepota byla i u apoštolů a také u sv. Pavla (např. nechápal, proč židé nevěří, nebo problematiku ´duch proti tělu a tělo proti duchu´, nebo viz nepochopená citace pasáže z 5M 30), který byl vyučen Ježíšem.  Nedivme se, že Ježíš hovoří o „vidících“ a „slyšících“ a nazývá je slepými. Slepota (nebo dokonce hluchota) je v náboženství velice vážná věc. „Což jste slepí?“, je jedna z nejčastějších Ježíšových výtek učedníkům. To, že se o ní nemluví, nebo o ní neuvažuje, je jednou z příčin současné poměrně nízké úrovně křesťanství. Jako doklad důležitosti slepoty uveďme některé texty z Bible. Je dobře znám Ježíšův výrok (Jn 9,41): „Kdybyste byli slepí, hříchu byste neměli, ale vy říkáte ‘vidíme’, proto váš hřích trvá”. Izajáš se často zmiňuje o slepotě, která je u lidu Judova domu, např. Iz 6,9. Také možnost slepoty předpovídal (Iz 29,9): „Dělejte, že jste slepí a oslepnete”. V Lk 11,34-36 a Mk 6,22-23 zase máme: „Jaké je tvé oko, také je tvé tělo“. Slepota souvisí s problémy typu (Ř 1,28-32): „Nestáli o správné poznání Boha, a proto Bůh je vydal“, nebo (1Kor 11,29): „Neboť, kdo jí a pije nehodně, jí a pije sám sobě odsouzení, jelikož nerozsuzuje Pánovo tělo. Proto jsou mezi vámi slabí a nemocní a mnozí usínají“, nebo (2Tes 2): „Protože nepojali lásku k pravdě, aby mohli být spaseni, a proto na ně Bůh pošle mocné působení bludu …“. V tom je také zahrnuto to, že lidé nepečovali o to, aby dobře viděli. S tím souvisí také text (Mk 7,21-23): „Z nitra lidského srdce totiž vycházejí zlé myšlenky, cizoložství, smilnění, vraždy ... Všechny tyto věci vycházejí z nitra a znečišťují člověka“. Známé jsou také Ježíšovy výroky (Lk 8,18): „Proto vizte, jak slyšíte“, nebo Mt 13,12; Mk 4,25; Lk 8,18): „Kdo má, tomu bude přidáno, a kdo nemá, bude mu vzato i to co má“, nebo „Když slepý vede slepého, oba spadnou do jámy“ (Mt 15,14, Lk 6,39). Co z těchto výroků můžeme odvodit? Ježíš vytýká slepotu, i když si jí člověk nezavinil, protože jeho chybou je, že se nestará o prohlédnutí. V první řadě je nutné zdůraznit, že za to, že je člověk psychicky slepý (hluchý), že špatně vidí (slyší), si může sám. Není-li vznik slepoty člověkem přímo zaviněn, je jím ale zaviněno její setrvání, protože člověk nežádá o „mast na oči“ (Zj 3,18). Proto je to jeho zodpovědnost. To není libovůle Boha, ale je to v kompetenci člověka a on si to vlastní lehkomyslností, lajdáctvím, nebo zavíráním očí (uší) způsobil. A proto to Bůh za něho nenapraví. Bůh mu ale může pomoci při hledání cesty k nápravě. Nedivme se potom, že kvůli nezdaru při pokusu o uzdravení chlapce, a tedy nesplnění příkazu ´uzdravujte nemocné´, Ježíš vynadal učedníkům, že jsou pokolení nevěřící a zvrhlé (Mk 9,19, Mt 17,17). Šlo o nedomyšlení a neschopnost splnit příkaz. Ježíš důrazně upozorňuje na závažnost slepoty a na ní navazující pokrytectví. Vzpomeňme si na případ uzdravení mladíka slepého od narození a pak následně Ježíšova výtka oponentům (Jn 9,41). Ježíš mluvil k zástupům v podobenstvích bez vysvětlení. Proč? Právě proto, že byli slepí a hluší. Z toho je vidět, že pokud si člověk nepřipustí slepotu a tím pádem trvá na svém „vidím“, může to mít závažné důsledky.
Je tedy zřejmé, že s problematikou slepoty úzce souvisí problematika vidění. Dá se ale jednoduše odvodit, že psychicky slepý člověk má sníženou zodpovědnost, nemá hřích (viz „kdybyste byli slepí, hříchu byste neměli“), i když koná nesprávně. Je to pro člověka úleva, ale Metanoia znamená dostat se z toho ven provedením psychické rehabilitace. Faktem ale je, že psychicky slepý člověk sice nemá hřích, ale trampot se tím nezbaví (Mt 15,14). Služebník, který neplnil Boží vůli, a přitom ji neznal, dostane také rány, i když méně (Lk 12,48). Slepému dokonce hrozí běda, stejně jako pokrytci (Mt 23,16-24). Slepota přináší utrpení a snižuje úroveň pochopení Boha. Dá se tedy říct, že nevědomost hříchu nečiní, ale neznalost zákona neomlouvá. Je zřejmé, že poznání tohoto jevu je velice důležité stejně jako pochopení jeho vzniku a jeho podstaty. Nesprávné vidění sice není hřích, ale člověka blokuje a ten člověk půjde psychicky dolu. Když chce jít člověk dopředu, musí dát do pořádku sebe a také to ´vidím´ a seřadit informace podle určité struktury a tu strukturu trénovat. Souvisí to také s podobenstvím (Mt 9,17, Mk 2,2, Lk 5,38): „Nové víno se musí dát do nových měchů“. Buď si člověk ponechá to ´vidím´ a nebude přijímat nepříjemné informace, nebo se z toho chce dostat a musí řešit problematiku slepoty a problematiku víry, jako zrna hořčičného.
Na druhé straně, pokud člověk správně vidí, vidí svoje viny a musí se rozhodnout. Buď uzná svoje špatné jednání a začne hledat nápravu, ale může se také rozhodnout, že chyby neodstraní a oslepne. Člověk pak přestane vidět svoje chyby a je spokojen sám se sebou. Když se člověk chce zlepšit, musí tak řečeno, zlepšit svoje oko, „pomazat si oči“. Chyby mu říkají, že má špatný psychický program. Někdy je na ty chyby upozorní jiní. Člověk se ale často brání tomu, že by mohl být slepý, nebo že špatně vidí. Dostává se tak na rozcestí, uzná nebo neuzná možnost slepoty. Aby člověk mohl tu nápravu dělat, potřebuje mít zdravé sebevědomí.
Že psychická slepota zasáhla i současnou církev (resp. církve) je zřejmé z toho, že místo jednoho ovčince máme stovky křesťanských církví. Každá si myslí, že je pravá, nebo ta správná a žádná přitom nemá doklad správnosti od Ježíše. To také znamená, že v porozumění alespoň určitých částí evangelia se jednotlivé církve liší a tím pádem jsou v určitých oblastech slepé, resp. že „vidí“ a přitom se v interpretacích liší. Vzhledem k tomu, že jim na příslušné pasáže nikdo správný výklad potvrzený Ježíšem nepředkládá, dá se mluvit jenom o slepotě a hřích kvůli tomu nemají. V opačném případě by musely na správný výklad říkat „vidíme“ a to už by bylo zlé. Je vidět, že problematika slepoty také úzce souvisí s problematikou ekumenismu. Dalším problémem slepoty je, jak už bylo řečeno, neuvědomění si nutnosti provedení rekonstrukce Ježíšovy katecheze (RKJK), která musí být doprovázena charismaty. Aby se tento problém odstranil, je nutné vyhlásit poplach, uznat si fakt slepoty a začít společně pracovat na RKJK potvrzené Ježíšem, resp. Duchem Svatým. Dá se předpokládat, že proces bude doprovázen silným vytrysknutím charismat tak, jako to bylo u prvotní církvi. Vzhledem k tomu, že i sv. Petr a ostatní apoštolové měli svá slepá místa, to bychom si moc a moc fandili, kdybychom tvrdili, že my je nemáme. V této souvislosti uveďme několik příkladů z Evangelia, které se nás týkají a kdy se více méně chováme, že je nevidíme, jako by neexistovaly: Např. přijímání pod jednou, a ne pod obojím. V Evangeliu jsou přitom zdůrazněné oba faktory, které jsou na sobě nezávislé. Přitom přijímání pod obojím je Ježíšův příkaz. Další věcí jsou otázky kolem příkazů: „Nemocné uzdravujte, mrtvé křiste, malomocné očišťujte, démony vymítejte“ (Mt 10,8), „a ty, co uvěří, budou provázeni těmito znameními ...´ (Mk 16,16-20). Dále se to týká toho, že mnohé partie Bible jsou zapečetěny. Zázraky v prvotní církvi fungovaly, tu a tam se konání zázraků objevuje u některých lidí i nyní, ale ne standardně. To nás má vyprovokovat k tomu, abychom se tím zabývali. Měli bychom pátrat po příčinách, kde se stala chyba. A slepota bude v tom hrát důležitou roli. Např. na otázku: „Kdo přijde do nebe?“, je často odpověď (dle běžné představy), že ten, kdo nedělá hříchy, ale přitom platí, že nikdo není bez hříchu. Schopnosti, které by umožnily konat Boží skutky a které by byly dokladem, by měli patřit k vybavení pořádného křesťana (viz Jn 14). Protože máme deformovaný informační tezaurus náboženství a nesplňujeme nutné podmínky, takové skutky nedokážeme dělat. Věřící lidé mají názory vytvořené dle katechismu a dogmatiky, ale ne dle Ježíšovy katecheze. Křesťanské církve nemají doklady vyššího typu. Přitom mít doklady (skutky Otcovy) je nutnost. U nekřesťanských církví jsou jiné tradice. Ježíš jasně hovořil o nutnosti svědectví Otcova. Ježíš řekl, že k oslavě Otce můžeme dělat skutky jako on, a dokonce ještě větší a mít je jako trenažér koexistence s ním.
Běžně se říká, že víra je dar. Pak ale proč jiní nevěří? Závisí víra na tom, kde jsem se narodil, v jaké rodině apod.? A co setník z Kafarnaum (Mt 8, 5-10), krvotoká žena (Mt 9, 20-22), Kananejská žena (Mt 15, 28), kteří jsou chváleni za víru? Apoštolové nebyli za víru chváleni. Ano, na začátku je dar (viz např. Petrovo vyznání: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého“. Ježíš mu na to řekl, že mu to zjevil Otec a ne tělo (Mt 16,16-17). Když ale člověk dar odmítá, nebo nevyužívá, přestává ho vidět, oslepne a tím také přestane mít za něj zodpovědnost. Jenže tím se ale problémů nezbaví. V Jn 14,13 Ježíš říká: „Za cokoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu". V Jn 16,24 zase: „Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná”. Když se to církvi přestalo dařit, začala nad tím zavírat oči, až oslepla. Bůh nám nabízí Boží království a Ježíš to stvrdil. A trvá to už 2000 let a ta nabídka stále platí. Hlavním motivem Otčenáše je přece Boží království a nic se s tím nedělá. Proč? Nesplňujeme podmínky popsané v Evangeliu, které „nehledáme a také netlučeme“ nanejvýš prosíme, aby to, co je v naší kompetenci udělal za nás Duch Svatý. Není to také příznak slepoty? Čteme Evangelium a vůbec se nad těmi sliby nepozastavíme. Velmi důležitou roli zde zřejmě hraje zavírání očí před nepříjemnou skutečností. Církev je slepá a my, jako členové církve, s ní. Slepota církve ale umožnila víru mnoha členům. Ti v něčem oslepli, ale protože nauka církve nebyla a není dořešena, slepí posluchači mohou věřit. Kdyby byli posluchači kritičtější, nepřijali by neúplnou nauku církve. Slepí vedoucí církve nemohou vést vidící. Kdyby slepý vedl neslepého, ten pak odmítne deformovanou Ježíšovou nauku. Církev slepců nemůže mít dary vyššího typu. Pokud má nastartovat Boží království, je nutné odslepení. Náprava církve není možná, dokud nepřijde napravitel (viz Mt 17,11 a Mk 9,12: „Eliáš přijde a napraví všechno“), který bude znát plnou nauku církve, bude znát chyby, slepotu, aby mohl provést rehabilitaci a psychické přeprogramování lidí. A to je kompetence člověka. Pak se může naplnit Izajášovo proroctví (Iz 25,7): „Bůh odejme roušku“.
Závěrem lze říct, že psychická slepota v profánní oblasti je dobře známa věc. Když člověk tvrdí, že je Napoleon, skončí na psychiatrii. Ale každý, kdo nerozeznal Hitlera, že to je těžký psychopat, byl slepý. Ten, kdo se špatně oženil, je slepý, nebo nezkušený. Pokud tento nezkušený odmítne radu, je slepý. Ve sporu může mít člověk pravdu, ale také nemusí umět detekovat, zdali má pravdu, nebo se mýlí, a přitom si myslí, že má pravdu. Takto lze nepřímo slepotu detekovat. Je nutné si uvědomovat, že slepota není detekovatelná přímo. Člověk musí počítat s možností psychické slepoty a nedělat si iluze. Když dobře věřící člověk bude počítat se svojí slepotou, tak poroste. Poznatek slepoty mu umožní najít kontakt s Bohem. Pro Metanoia je potřebné si myšlenku slepoty oživovat. Když si člověk uvědomí svoji slepotu, pak má touhu vidět lépe než dosud. Vzniká pozitivní motivace, která je nutná k dělání Metanoia a poznání Boha. Když člověk o slepotě neví, nemá tak silnou tendenci růst. Je daleko lepší toužit lépe vidět než mít jenom strach, že je slepý.