Petr
Abélard
Portrétem velikého
filosofa, teologa, básníka a skladatele Petra Abélarda
(1079, Le Pallet - 1142, St. Marcel) zahajujeme další část
seriálu věnovaného významným postavám
křesťanství, která představí osobnosti 12.
století.
Abélard patří k těm
nemnoha středověkým myslitelům, jejichž osudy jsou obecně
dobře známy. Přispěl k tomu nejen proslaveným
vztahem ke své žačce, vzdělané a krásné
Heloise, který našel vyjádření v jímavé
korespondenci (o jejíž stoprocentní autenticitě se
dnes vedou spory). To nejpodstatnější pro popularitu svého
životního příběhu překonávající
staletí učinil Abélard sám, když nám
zanechal vůbec první autobiografii v západní
kultuře, příznačně nazvanou Historia calamitatum.
Petr Abélard se narodil do
rodiny rytíře, vzdal se však válečnické
kariéry a stal se učencem. Se svými mistry vedl od
počátku prudké polemiky, které přerůstaly až
v osobní nevraživost a kvůli neshodám s Vilémem
ze Champeaux měl dokonce zakázán vstup do Paříže.
Když se tedy rozhodl krátce po r. 1100 založit vlastní
filosofickou školu (jak bylo před vznikem university zvykem),
učinil tak na vrchu Sv. Jenovéfy na levém břehu Seiny
za hradbami města.
Zakrátko kolem sebe shromáždil
okruh žáků, mezi něž patřila i nadaná neteř
kanovníka Fulberta, sličná Heloisa. Asi v r. 1117
se Heloisa stala Abélardvou milenkou a zakrátko i
matkou jeho syna Astrolabia. Ke smíření s Heloisiným
opatrovníkem Fulbetem došlo až po sňatku, který však
měl zůstat utajen, protože všichni vyučující
mistři museli být tehdy svobodní. Starému
kanovníkovi však stoupla do hlavy sláva a proslulost
novopečeného zetě a svazek byl zanedlouho prozrazen.
Abélard, ve snaze uklidnit situaci, odeslal Heloisu na čas do
kláštera Argenteuil u Paříže. Fulbert však v tomto
činu viděl snahu zbavit se náhle nepohodlné překážky
na cestě v rozvíjející se kariéře
a ze msty nechal najatými pochopy Abélarda přepadnout
a vykastrovat.
Po této události, s níž
se učenec později smířil jako s přiměřeným
trestem za svoje nedovolené vzplanutí, se stala Heloisa
jeptiškou a Abélard vstoupil do benediktinského
kláštera v St. Denis u Paříže. Po sporu
s tamními mnichy založil v r. 1122 jihovýchodně
od Paříže oratorium zasvěcené Duchu Utěšiteli -
Le Paraclet.
I toto působiště musel později
opustit, ale podařilo se mu sem uvést komunitu jeptišek
v čele s Heloisou, která zde zastávala od r.
1135 do své smrti r. 1164 úřad abatyše. Abélard
působil jako duchovní mentor nově vzniklého kláštera
(či dvojklášteří, protože jsou zachovány
zprávy i o mužských členech konventu) a složil pro
něj dochovanou sbírku hymnů.
Jak bylo řečeno, svými názory
filosofickými a teologickými si Abélard dokázal
vytvořit nejen početné následovníky (mezi jeho
žáky patřili i tři z budoucích papežů) ale i
silné odpůrce. Vliv posledně jmenovaných se projevil
zejména na dvou synodách, které zavrhly
Abélardovo učení. V r. 1121 odsoudil sněm
v Soissons jeho nauku o Trojici formulovanou v díle
Theologia „Summi boni". Ke konci života se Abélard
střetl se silným protivníkem v osobě Bernarda
z Clairvaux, který na synodě v Sens r. 1140 dosáhl
anathematizace Abélardova učení jako celku a jeho
odsouzení k „věčnému mlčení". Na cestě
do Říma, kde se chtěl osobně hájit, Abélard
onemocněl, našel azyl v klášteře v Cluny u opata
Petra Ctihodného a na clunyjském panství také
21. dubna 1142 zemřel.
Petr Abélard se jeví
v mnoha svých názorech jako myslitel velmi
moderní. Připomeňme jeho spis Sic et non, ve kterém
formuloval dialektickou metodu jako výsostný nástroj
scholastické teologie a zároveň popsal základy
textové kritiky a vědeckého přístupu
k autoritám a psaným pramenům vůbec. Odmítnutí
doslovné a fundamentalistické interpretace posvátných
textů těsně souvisí s preferencí ratia,
která prostupuje celým jeho životem i dílem.
Aktuální jsou rovněž hlavní teze Abélardovy
etiky akcentující roli svědomí a vyvozující
mravní hodnotu nikoli z činu samého, ale
z úmyslu, který k němu vedl, a pojetí
hříchu jako vědomého přitakání zlu.
Jan
Klípa
Poslední komentáře