Jste zde

Knihovnička Getseman

Rozmanitost a bohatost církevních tradic

Wolf, Hubert, Krypta, Kapitoly z dějin křesťanství od středověku po současnost, Vyšehrad, 2018

Prof. Dr. Hubert Wolf (nar. 1959) přednáší církevní dějiny na univerzitě v Münsteru. V Němčině kniha vyšla v r. 2015, takže reflektuje situaci od středověku až prakticky po současnost vč. pontifikátu papeže Františka. Pokud bych měl jednou větou neuměle vyjádřit obsah knihy, tak bych asi řekl: Všechno, co považujeme v církvi za neměnné může být jinak a v minulosti (mnohdy nedávné) už tomu tak bylo. V deseti kapitolách si autor všímá témat diskutovaných v současné římskokatolické církvi a fakty dokládá, že současná praxe zdaleka není jediná možná. I když jako historik se zabývá popisem a nikoli hodnocením, je kniha užitečná spíše pro ty, kteří si přejí změny, než pro ty, kteří jsou se současným stavem spokojeni.

První kapitola se týká jmenování biskupů, které je v současné době prováděno centrálně z Říma, tajným postupem, který nemusí vůbec respektovat přání těch, kterým má biskup sloužit. I tam, kde biskupa stále ještě volí kapitula, Řím si nárokuje poslední slovo. Tento postup však není tak starý, je uplatňován až od 19. stol., od 1. vatikánského koncilu. I když některé postupy ustanovení biskupa, jako třeba aklamace lidu by za úvahu stály, některé popsané praktiky jsou přímo odpuzující. Např. v době Avignonského pobytu papežů poplatky za čekatelství na biskupa tvořili podstatnou část příjmů papežského dvora...

Druhá kapitola nazvaná Biskupky zmiňuje cisterciácké opatství Las Huelgas, jehož abatyše disponovaly od 12. stol. na svém území biskupskými pravomocemi. Spadalo pod ně asi 70 farností, kde jmenovaly faráře, vykonávaly vizitace. Kromě toho při liturgii četly evangelium, kázaly, dávaly rozhřešení svým sestrám. To vše až do roku 1873. Podobných klášterů bylo v Evropě asi 20. Je otázka, zda jejich instalační obřad, považovaný za svátost, byl ordinací či benedikcí. (Dodávám, že liturgicky není mezi tím rozdíl, eulogie ordinace a opatské či abatyšské benedikce se prakticky shodovaly.) Tridentský koncil ještě biskupské svěcení nezná, pouze udělení biskupské jurisdikce. Prostor pro službu žen, vyžadující jurisdikci, zúžil až 2. vatikánský koncil...

Opět až 19. stol. vytvořilo biskupa samovládce. Až do té doby kolegiální formy vlády v diecézi, kdy kolegiálně rozhodovala kapitula. V některých případech měl biskup jeden hlas. Tento dnešní strukturální problém je dokumentován ve třetí kapitole na diecézi Limburg, kde byl biskup Franz-Peter Terartz-van Elst v r. 2014 donucen k rezignaci pro plýtvání církevním majetkem, stavbou nákladného sídla atd. Přitom Limburg patřil v 19. stol k místům s příkladnou kolegiální správou, kde byl biskup pod kontrolou.

Nešťastným dogmatem o papežské neomylnosti I. vatikánského koncilu a jurisdikčním primátem nad všemi diecézemi se zabývá čtvrtá kapitola. Dogma bylo vyhlášeno přesto, že 80% německých biskupů bylo proti. Vyhlášení bylo v rozporu s Kostnickým i Tridentským koncilem. Např. Kostnický koncil, který řešil trojpapežství, předpokládal častější pravidelné koncily. K tomu však nedošlo, papežská kurie toto rozhodnutí bojkotovala.

Kardinálské kolegium, kterému je věnována 5. kapitola nabylo na významu v 11. stol., kdy začalo volit papeže bez součinnosti kléru a lidu. Kardinálů bylo přibližně 12-20. Konsistoře (setkání kardinálů s papežem) byly konány několikrát týdně i denně. Moc kolegia byla postupně oklešťována, až v 16 stol. byl jejich počet zvýšen na 70 a tím jejich vliv paralyzován. V 19 stol. se ještě kolegiální vedení uplatnilo zřízením Kongregace pro mimořádné události, ovšem od 20 stol. získaly na váze soukromé audience. Např. v době pontifikátu autokrata Pia XI., kdy probíhalo pronásledování církve v Mexiku se zprávy o situaci zasílané do Říma dávaly do archivu, aniž by je někdo vážně četl… Jednotlivé kongregace spolu dodnes málo komunikují a kolegiální řízení církve je stále v nedohlednu.

6. kapitola je věnovaná řeholníkům a řeholnicím, zejména jejich roli ve zprostředkování smíření. V 5. století vzniká v irských klášterech tzv. „ušní zpověď“, která postupně vytlačila kanonické pokání. Přestože mniši většinou neměli kněžské svěcení.

Zásada subsidiarity, na které je např. založena Evropská unie, je známá z katolického sociálního učení. V církvi samotné se však dosud neprosadila, jak je popsáno v 7. kapitole. Zejména za pontifikátu Jana Pavla II. byly veškeré subsidiární tendence potlačovány. I papež Ratzinger se domníval, že univerzální církvi patří „ontologické prvenství“. Naproti tomu kard. Kasper hájil primát místní církve podobně jako současný papež.

Osmá kapitola nazvaná Laici vychází výhradně z německých reálií. Christianizace germánů vedla ke germanizaci křesťanství. Např. tím, že řecká filosofie, pomocí které je vyjádřeno dění probíhající při eucharistii, Germánům nic neříkala, tak začali chápat proměnu eucharistického chleba zcela materialisticky. Důsledkem byl např. zákaz kousání do hostie „aby to Pána Ježíše nebolelo“.

Většina kostelů v Německu byla vlastněna laiky, kteří jmenovali faráře. Zakládání kostelů bylo „nejvýhodnější investicí“ neboť poplatky za liturgické úkoly a později desátky náležely majiteli kostela. Až do 20. stol. toto patronátní právo existovalo. Pozitivním příkladem aktivity laiků je množství katolických spolků vzniklých po revolučním roce 1848 nezávisle na hiearchii, které mají dodnes vliv.

Pro mne nejpřínosnější a přinášející nové informace byla 9. kapitola věnovaná tridentskému katolictví. (U předchozích kapitol jsem dokládaná fakta věděl nebo tušil.) Na Tridentský koncil se odvolávají tradicionalisté a tridentské katolictví je „pravé“ na rozdíl od „modernismu, pluralismu či kryptoprotestantismu“. Prof. Wagner rozlišuje skutečný Tridentský koncil a mýtický, který má původ až v 19 stol. Dokládá to na klíčových pojmech jako tridentský seminář, tridentský biskup či tridentská mše.

Tridentskému koncilu šlo o vzdělávání katastrofálně nevzdělaného kléru. Seminář byl jednou z možností tak, kde univerzitní vzdělání bylo nedostupné. Až v 19. stol. se začalo pohrdat univerzitami a seminář se stal jediným způsobem jak vzdělání získat.

Skutečný tridentský biskup byl samostatný, svolával synody (jako např. Karel Boromejský). Mýtický tridentský biskup je pouhým příjemcem a vykonavatelem římských pokynů. Synody nesvolává, neboť je Řím mezitím zakázal.

Tridentský misál, který nevytvořil koncil, ale následně kurie, byl, ač „neměnný“ celkem 5x změněn. Stále mohly existovat jiné západní rity. Potlačeny byly opět až v 19. stol.

Poslední 10. kapitola je věnována Františkovi - jak současnému papeži, tak tomu z Assisi. Ukazuje na střed modelů církve podle bible s církví okázalého papežství. František z Assisi a Petr Valdes byli prakticky současníky. Zřejmě téměř neznatelný rozdíl mezi nimi způsobil, že se jeden stal světcem a druhý kacířem. A i ten světec se velmi brzy dostal do napětí mezi svým ideálem a institucionalizovaným františkánstvím. Takováto napětí a takovéto střety modelů trvají dodnes…

Úkolem recenzenta je upozornit i na nedostatky (které pozná...). I když nejsou zásadní a není jich tolik, přesto velmi dobrý dojem z knihy poněkud kalí. Na str. 31 autor zmiňuje Apoštolskou tradici, kterou přisuzuje Hippolytovi Římskému. V r. 2002 vydal Paul F. Bradshow (spolu s M.E. Johnsonem a L.E. Phillipsem) monografii Apostolic Tradition, která Hippolytovo autorství objektivními metodami zcela vylučuje. Většina výhrad jde však za českým vydáním. Na str. 35 se mluví o biskupské pravomoci udílet svátost „svěcení a pomazání“. Z kontextu vyplývá, že se jedná o biřmování. Na str. 40 se mluví o „moci odpouštět hříchy“. Bohužel jsem neměl k disposici originál knihy, ale teolog by nikdy nic takového nenapsal. Patřičnější výraz by byl „udílet rozhřešení“ nebo „zvěstovat odpuštění hříchů“. Nejvíce nesrovnalostí je v 6. kapitole. „Hodina náboženství“ má zřejmě být katechumenát. Na str. 94 se opět 2x vyskytuje „zmocnění k odpuštění hříchů“, na str. 102 potřetí „odpouštět hříchy jménem církve“. Hříchy odpouští jedině Bůh a ani ve středověku tomu nebylo jinak. Na str. 98 je uvedeno, že v 6.-7. stol. v Irsku hned po vyznání následovalo rozhřešení. Praxe nečekat na vykonání pokání a hned po vyznání hříchů udělit rozhřešení se všeobecně datuje kolem přelomu tisíciletí. Rovněž sdělení, že díky praxi ušní zpovědi vyznání „už neprobíhalo veřejně před celou obcí“ je matoucí. V rámci kanonického pokání se kajícník obci nevyznával (týkalo se hříchů o kterých všichni věděli). Za začátku pokání absolvoval (soukromý) rozhovor s biskupem, který nebyl vyznáním, ale měl zjistit zda žadatel bude vůbec k pokání připuštěn a jaký bude jeho průběh.

Pavel Hradilek

 

Abrahamova cesta

Josef Byrtus: Cesta k sobě. Vydalo: Nakladatelství Beskydy, 2014 (objednat možno přímo u autora josefbyrtus@seznam.cz)

O prázdninách se mi dostala do rukou co do počtu stránek vcelku útlá, co do obsahu hutná kniha Josefa Byrtuse Cesta k sobě. Autor knihy se dlouhodobě věnuje problematice judaismu. V r. 2009 vydal knihu Židé v Jablunkově, která mapuje osudy jablunkovské komunity od doložených počátků až po období šoa.

Šestnáct kapitolek knížky Cesta k sobě pojednává o nejdůležitějších meznících životní pouti patriarchy Abrahama. Autor nás zve k putování spolu s jednou z nejvýznamnějších starozákonních postav. Na pozadí Abrahamova putování má čtenář možnost promýšlet svůj vlastní životní příběh, odpovídat na otázky, které mu kniha předkládá, případně nacházet své vlastní otázky i odpovědi. Knížka je tak vhodnou inspirací pro osobní reflexi vlastního duchovního života. Může však sloužit také jako výborná pomůcka pro skupinové rekolekce či jako program pro modlitební skupiny.

Darina Bártová