Bůh nesnáší sraby

DušanHejbal

Kázání pronesené dne 19.8.2002 natexty Gn 12, 1-4a a Mt 25, 14-29 v rámci 28. Mezinárodníhokongresu starokatolíků 2002 v Praze.

Kdyby tohle podobenství říkal Ježíš tady u nás v Čecháchtřináct let po politickém převratu, nevím, jak by uspěl. My už máme přecezkušenosti s tím, že investovat do něčeho je veliké riziko a pak: socialismus zmnohých z nás udělal mistry v argumentaci, proč to či ono nejde. „Tonejde, to je riskantní,“ slyšíme z úst úředníka, instalatéra i kněze.

A představte si, že tohle podobenství říká Ježíš po sto třiceti letechexistence nám, starokatolíkům. S kterým z těch tří služebníků se vůbecsmíme identifikovat?

Možná je to jiný pohled na víru, která pro nás třeba byla nějakou dobuimaginárním deštníkem, který nás chránil před čímkoli… Kyselé deště posledníchdob ovšem způsobily, že z deštníku se stala jen kostra.

Viděli jste někdy kostru deštníku? Smutný pohled. A co kostra rybičky,kterou máme ve znaku? Zbudou rybí kosti, jen kříž nad nimi zůstane celý.

Slyšíme o těch třech služebnících a musíme přiznat, že ten jejich pánje pěkně drsný, ale to, co udělal, není nic jiného než zkouška jejich aktivitya věrnosti. Ne schopností, ne morálky, ne podnikavosti, jen aktivity avěrnosti. Tohle podobenství není ani o tom, jak rozmnožit kapitál, protože ten,který vydělal málo, byl odměněn stejně jako ten, který vydělal hodně. Zprázdnou odešel jen ten, který nevydělal nic, ale dokázal to dobřezargumentovat. Tohle podobenství je především o tom, že Bůh není neškodnýdědeček na obláčku, který nás vždycky v neděli pohladí a naservíruje nám chléb,víno a pak možná kávu a moučník – že nám dal něco hodně velikého, a že má podletoho na nás také požadavky.

Kdo ví, jak ti první dva svoje peníze vydělali. Možná za sebe nechalipracovat cizí ruce, možná rýžovali z cizích peněz. Ale ten třetí, nepochválený,byl nepoužitelný tragéd a přiznejme si, nebyl moc čestný. Ty jeho argumentyjsou dost „pod pás“: „Pane, poznal jsem tě, žejsi tvrdý člověk a sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Báljsem se...“ Ale tu hřivnu si přece vzal, dřel se, než vykopal tujámu – a to je zásluha jako hrom. Raději dřel, než by přišel do konfliktus pánem. On si totiž nemyslel, že jeho pán je dobrý. On měl k němu špatnývztah. On se tak bál, že nepromarnil ty peníze, což mohli klidně udělat tidruzí dva, on to všechno může vrátit do haléře... Jeho tragédie je v tom, že onsi opravdu myslel, že jedná dobře a že bude pochválen, a to, co mu pán říká, jestudená sprcha, která ho překvapila: „Služebníku špatný alíný.“ Kdo zklame Ježíše, má smůlu a nic mu nepomohou jeho morálnízásady, tradice, bezchybně formulovaná věrouka, poctivost a nebo bezúhonnýživot.

Mnohým lidem se nelíbí, že by Pán měl mít jiný vkus než oni sami.Nelíbí se jim, že v božím království bude rozhodovat jeho a ne jejich vkus. Tidva pochválení chlapíci neměli žádné mindráky a asi neměli ani čas si jevymýšlet. Oni jsou věrní, protože bez popisů svých práv a povinností splnili pánovoočekávání. Na takové se pán může spolehnout, jsou to jeho lidé a on je jejich.

Ježíšovo náboženství totiž není o foukání našich vymyšlených bolístek anáš Pán se nedá zatáhnout do naší hry na ukřivděnost a bohabojnou lenost.

Tohle je o církvích: o nás, kteří někdy sedíme na radostné zvěsti jakoslepice na vejci, ze kterého nic nebude – a dlužíme světu evangelium, z nějž sedá žít. Stejně jako ti služebníci spravujeme jen svěřený majetek. Všechno patřípánovi. To, co máme spravovat my křesťané, také není naše. Ať už je to zvěstevangelia, Církev, za kterou jsme všichni odpovědni, nebo hodnoty demokracie asolidarity, to, co evropské civilizaci křesťanství přineslo – máme o to všepečovat a rozvíjet to, i se všemi riziky, které k tomu patří. Protože budeme zesvého podnikání s evangeliem skládat účty. Náš Bůh je náročný. Nespokojí se sargumenty proč to či ono nejde...

Abrahám – velké téma našeho kongresu: šel do země, kterou mu Hospodinukázal.

Pro nás je důležité nezapomínat, že toto nadějné pozvání předcházínejdřív výzva: Odejdi ze své země, ze svého rodiště, ze svého domácíhoprostředí a jdi někam, kde to neznáš. Tak ho oslovil neznámý Bůh.

Zdánlivě se nestalo nic zvláštního: jeden šejk osedlal svého velblouda– možná, že už ho nebavil dosavadní způsob života – a chtěl pryč, a tak se tajeho karavana vydala na cestu do neznáma. Viděno z našeho pohledu, riskoval.Jednal vůbec odpovědně? Co se to vlastně stalo? A jak se to týká nás?

„Odejdi“ znamenalo opuštění dosavadních jistot i opuštění bohů, kterýmobyvatelé věřili, protože místní božstva byla vždy vázána na místo. Jenže Abramtuší jiného Boha.

To není bůh, jehož obraz si můžeš vyrobit, a pak si ho postavit nanoční stolek nebo vedle televizoru. To není bůh zaměnitelný za bohy jinýchkultů a už vůbec ne za sériově vyráběné bůžky prosperity a pohody.

Děje se tu ale něco naprosto nového. Bůh začal jednat s konkrétnímčlověkem, Bůh Hospodin začal v Abramovi své dílo. A Bůh může začít velkouvěc i s člověkem, který nemá zvláštní předpoklady.

Před 130 lety první starokatolicky smýšlející křesťané, vyhnáni zcírkve, kterou milovali a o jejíž budoucnost bojovali, se také vydali na cestudo neznáma. Na počátku existence naší církve stála touha po kontinuitě sestarou církví, po svobodě svědomí a ekumenické otevřenosti. Dnes je pro násstarokatolictví také „katolictvím s lidskou tváří“, prostorem, kde se dádýchat, kde si nemusíme na nic hrát, rodinou, do které patříme a prostředím,kde se cítíme doma. Proto máme rádi svou církev.

Nebude nás vodit celý život na vodítku jako poslušného psíka, ale chcekaždého z nás naučit odpovědné svobodě, i když to není vždynejpohodlnější. Opravdová a svobodná víra v sobě vždycky skrýváriziko, jako každé svobodné rozhodnutí, jako rozhodnutí Abramovo.

21. století, do kterého jsme vstoupili, čas a prostor, v nichž serealizuje naše víra je pro nás novou výzvou. Vyžaduje novou odvahu jít doneznáma „do země, kterou ti ukážu…“ bezdosavadních opor a berliček. Ta země už dlouho není přehledným terénem. Dějí sev ní věci, které se vymykají našim zkušenostem. Vystačíme v tom světěkomputerů, bankomatů a řízených střel s tím maličkým plamínkem svékřesťanské víry předávané až ze starověku? A to se ještě jmenujemestarokatolíci… Nejsme příliš pohodlní, zabydleni ve svých jistotách? Nejsounaše církve a církve vůbec příliš unavené z vlastní existence? Nejsme užjenom strážci vzpomínky? Není to tak, že tu zemi, kterou nám chce Bůh ukázat adát, vlastně ani vidět nechceme? Být starokatolíkem v 21. století nenítotéž jako naučit se malou či velkou násobilku a potom ji až do smrti používat.I když tento čas a tento svět zůstane časem a světem Božím.

Jsme na cestě.

Jenžeten, který vyzval šejka beduínského kmene a přesto outsidera Abrama, říká: Vevíře je možné všechno. Ale zapomeň na svéjisté a taky na sebe. Jdi a věř… Riskuj…

Kdo to je? Znám ho? A můžu mu vůbec důvěřovat?

Je to mnoho? Je to příliš těžké?

Člověk, který s živým Bohem neudělal žádnou osobní zkušenost,nebude nikomu přinášet evangelium, ale jen náboženství nebo kultivovanost avýlučnost spolku, systém povinností nebo kult a zvyky. Kdo věří v Božíexistenci, ale nevěří, že Bůh ho má osobně rád, nebude mít co nabídnoutv tomto století stejně jako v kterémkoli jiném. Ten se stylizuje dopózy třetího služebníka, který nic neriskoval, ale zklamal. Náš Bůh má smyslpro akci a nesnáší sraby.

A i kdyby jiným svěřil lány a mně jen maličký květináč, udělám všechnopro to, aby ten můj květináč prosperoval, aby měl smysl. A starokatolickýkvětináč musí mít smysl. Jinak jsme tu zbytečně. Tady v Praze a vůbec.