Za dob císaře Maximiána žil v Nikomédii jeden pohan vznešeného původu a nesmírně bohatý. Jmenoval se Dioskurus a měl překrásnou dceru Barboru. Protože vynikala tělesnou krásou, otec ji nade všechno miloval a uzavřel ji do převysoké věže, kterou dal pro ni vystavět, aby ji nespatřil žádný muž. (…) Tehdy přišla do Nikomédie slavná zvěst o tom, že v Alexandrii bude nejmoudřejší z lidí, Origenes, který svou výmluvností zaplavil celou zemi, který dává podle pravých znamení poznat pravého Boha a který odhaluje falešnost model. Když to svatá Barbora uslyšela, velmi se zaradovala a začala horlivě uvažovat, jak se k němu dostat. Její otec byl urozený a velmi mocný, jemu své tajemství nechtěla odhalit. Protože neměla žádného prostředníka, rozhodla se, že moudrému Origenovi pošle dopis a v něm své tajemství odhalí. Napsala mu: „Origenovi v Alexandrii, muži široko daleko proslulému vznešeností ducha, posílá Barbora z Nikomédie, tvá služebnice, pozdrav. Jsi pro mě žádoucí chloubou a slávou jakožto zvěstovatel pravého Boha, od prvního záblesku svého ducha jsem celým srdcem toužila dospět k poznání pravého Boha, protože jsem poznala, že ve dřevě a v kamenech žádný bůh není, vždyť modly jsou dílem lidského umění, nemají cit a nemohou ani mluvit, ani naslouchat. Proto jsem si vždycky myslela, že bohové jsou falešní a že bohy nemohou být lidé, protože člověk začne být a být přestane. Bůh však byl přede všemi časy. Nemohla jsem tedy nikdy věřit, že bohy jsou ti, které jsem poznala jako smrtelné lidi. Prožila jsem mnoho zmatků, ale vždycky jsem si myslela, že bezpochyby existuje nám neznámý Bůh, který sám všechno stvořil, a vždycky jsem ho milovala. Navždy jsem se zaslíbila tomu, díky jemuž jsem, co jsem, pokud se nemýlím v úsudku, jehož dechem se cítím oživována, a neustanu, dokud k němu nedospěju. Tvá slavná pověst mě hluboce zasáhla, ctihodný otče, a usoudila jsem, že udělám nejlépe, budu-li hledat jenom onoho Boha, kterého, jak jsem poznala, znáš ty. A proto, jestli ta pověst nelže, snažně tě prosím, abys ráčil zahnat od své služebnice noc nevědomosti a zmatek nejistoty a dal pro ni vzejít slunci spravedlnosti a světlu pochopení. Toužím totiž poznat pravého Boha, který stvořil věci viditelné i neviditelné, a dozvědět se, zda je opravdu jeden, jak jsem si už dávno sama vyvodila“ atd. Tento list poslala knězi Origenovi do Alexandrie. (…) Origenes přijal Barbořin list s velkou radostí a děkoval Bohu, že dal vzklíčit takovému semínku a koná takové věci. A slavný učitel spěšně vyplnil Barbořino přání a odepsal ji: „Origenes, kněz pravého Boha a z jeho vůle jeho zvěstovatel až dodnes, nyní v Alexandrii, přeje Barboře z barbarského rodu přijetí mezi děti Boží a pravou spásu Ježíše Krista. Píšeš, že chceš znát, jaký je pravý Bůh. Musíš tedy vědět, že pravý Bůh je jeden ve své podstatě a trojí v osobách, totiž Otec a Syn a Duch svatý. Kdokoli v toto vše věří, je zcela disponován, aby k němu dospěl. Pochop to, a až pochopíš, uvěř v to, a jestli tvé přání nebude splněno úplně, ptej se posla, který tě vzdělá ve svatém zákonu a bude ti číst knihy, které odnáší s sebou. Ale nepochybuj o tom, že budeš pro Kristovo jméno podrobena velkému trápení, vždyť on sám říká v evangeliu: ,Kdo ztratí svou duši v tomto světě kvůli mně, uchová si ji pro život věčný.´“ Origenes poslal jednoho z mnoha svých kněží s Barbořiným poslem k Barboře, aby její velké touze poznat dokonale Boha vyšel vstříc. Barbořin posel ho předešel a ohlásil, nechal ho čekat venku, než zjistil, zda se hodí, aby vešel. Barbora ho dala zavolat, on vstoupil a v Kristu ji pozdravil, ona s úklonou pozdrav přijala a vzdala úctu jak jménu Božímu, tak svému hostu. Přišel ji však navštívit její otec, a když uviděl neznámého muže, s obavami se zeptal: „Kdo je ten člověk a proč tu je?“ Ona odpověděla: „Je z Alexandrie a vyzná se v lékařství, má prý v Alexandrii učitele, který proti zvyku lékařů léčí také duši.“ Když to otec uslyšel, na odchodu jí dovolil, aby s ním rozmlouvala. Nato si kněz Valentinus a Barbora vzájemně vyměnili své tajemství. Barbora přečetla Origenův list a poučila se z něho, a co v listu nenašla, na to se vyptala posla, aby její touha byla naplněna, a vskutku naplněna byla. (…) Rychle dospěla k milosti křtu a byla týmž knězem Valentinem, kterého jí Origenes poslal, pokřtěna ve věži, kde ji usadil otec. Ještě víc hledala, co je Boží a co je nad námi, bedlivě a dychtivě četla knihy, které jí Origenes poslal, a i bez učitele dosáhla vysokého stupně znalosti věcí Božích a moudrosti.

podle Zlaté legendy

Jmenovaný kardinál Cantalamessa rezignoval na biskupské svěcení

(KAP) Kapucín Raniero Cantalamessa, jejž jmenoval papež František na konci listopadu kardinálem, nebude – jak se předpokládá v církevním právu – zároveň vysvěcen na biskupa. Papež František udělil 86-letému řeholníkovi ze střední Itálie dispens. V kolegiu kardinálů jsou dosud dva jezuité - Albert Vanhoye (99) und Ernest Simoni (92), kteří také odmítli biskupské svěcení.

Kardinálská hodnost, která není spojená s biskupským svěcením, je vyjádřením díků za Cantalamessovu dlouholetou činnost kazatele Papežského domu, který v adventní a postní době měl duchovní přednášky pro představitele římské kurie, na Velký pátek také kázal ve svatopetrském dómu.

Současně s tímto kapucínem byl jmenován kardinálem také vedoucí konventu františkánů – minoritů v Assisi P. Mauro Gambetti (55), který biskupské svěcení přijal 22. listopadu. Třetím kandidátem na kardinálský klobouk, který byl dosud bez biskupského svěcení, dlouholetý římský ředitel Caritas Enrico Feroci (80), přijal biskupské svěcení 15. listopadu. Feroci je známý svojí dlouholetou angažovaností v sociální oblasti.

Nový primas syrské církve Mar-Thoma v jižní Indii

(KAP) Nová hlava syrské Mar Thoma církve v jižní Indii, Theodosius Mar Thoma, byl dne 14. listopadu v indické Thirumeni slavnostně uveden do úřadu za přítomnosti čelních politických představitelů a zástupců ekumeny. 71letý Theodosius je 22. metropolitou církve Mar Thoma (sv. Tomáše) je nástupce metropolity Josepha Mar Thoma, který zemřel v říjnu letošního roku ve věku 90 let. Do čela církve byl zvolen synodou dne 10. listopadu, ale již od července letošního roku byl pověřen svým předchůdcem jako jeho zástupce.

Oficiální uvedení do úřadu mělo ekumenický charakter. Bohoslužby se zúčastnila hlava nezávislé syrské církve (nazývané Thoziyur) Mar Baselios. Toto malé společenství se v 18. století oddělilo od syrsko-pravoslavné církve v jižní Indii a bylo uznáno státem v roce 1862. S Mar Thoma církví úzce spolupracují už více než 100 let.

V čele gratulantů při slavnosti po liturgii byl nejvyšší představitel Syrsko-malabarské katolické církve, kardinál George Alencherry, dále nejvyšší představitel Syrsko-malankarské katolické církve, kardinál Baselios Cleemis Thottunkal. V případě těchto dvou církví se jedná o východní katolické církve sui iuris (tj. svého práva). To znamená že jsou v jednotě s papežem, ale řídí se svým vlastním právem (tj. Kodexem kánonů východních církví, vydaném v roce 1990). K dalším zástupcům ekumeny patřil katholikos Malankarské pravoslavné syrské církve (nazývané též Indicko pravoslavná církev) Baselios Mar Thoma Paulos II. Mezi gratulanty byl také prezident Indické národní rady církví biskup P. C. Singh, spolu s biskupy dalších církví, poslanci regionálního a národního parlamentu.

Theodosius Mar Thoma byl v roce 1989 vysvěcen na biskupa, působil v Madrasu, poté vedl různé diecéze doma i v zahraničí (Singapur, Austrálie, Severní Amerika, Evropa). Naposledy byl biskupem v diecézích Bombaj, Kérala, Niranam-Maramon a Ranny.

Církev Mar Thoma (malankarská Mar Thoma syrská církev), zdomácnělá v jižní Indii je od začátku 19. století anglikánsko-reformovanou větví křesťanů sv. Tomáše, kteří odvozují svoji původ od misijního působení apoštola Tomáše v Indii. Jejich počet se odhaduje na 1,5 milionu věřícíh, působí v Indii, ale také v diaspoře, např. v USA. Existuje 13 diecézí, v nichž je činných více než 1000 kněží.

Papež ocenil zesnulého kardinála Vela Chiribogu

(KAP) Ve věku 86 zemřel jediný ekvádorský kardinál Raul Eduardo Vela Chiriboga, kterého ocenil papež František jako "nezištného pastýře". V soustrastném telegramu napsal, že tento ekvádorský duchovní byl věrný Bohu a církvi.

Vela se narodil 1. ledna 1934 v Riobambě. Vedl arcidiecézi hlavního města Quita od roku 2003 do roku 2010. V 80. a v 90. letech patřil k výrazným osobnostem Rady latinskoamerických biskupských konferencí (CELAM). V ní mimo jiné předsedal oddělení pro pastoraci a liturgii. V listopadu 2010 jej papež Benedikt XVI. jmenoval kardinálem. Vela se zúčastnil konkláve v roce 2013, v němž byl zvolen František papežem.

Smrtí ekvádorského kardinála Chiriboga (15. listopadu) a polského kardinála Henryka Gulbinowicze (16. listopadu) klesl celkový počet kardinálů na 216 členů. V sobotu 28. listopadu 2020 papež František jmenoval 13 nových kardinálů. Celkový počet kardinálů je po tomto jmenování 229, z nichž 128 má právo volit budoucího papeže (tj. je jim méně než 80 let).

Papežův vyslanec u EU odstupuje: Nástupce není známý

(KAP) Papež František přijal žádost o rezignaci od 75letého zástupce Svatého stolce u Evropské unie titulárního arcibiskupa Alain Paul Charles Lebeaupina, Francouze původem z Paříže, který na tomto postu působil od roku 2012. Podobně jako diecézní biskupové mají i nunciové po dovršení tohoto věku nabídnout resignaci na svůj úřad. Lebeaupin před svojí činností u EU zastupoval zájmy Vatikánu v mnoha zemích, mj. v Keni, Mosambiku, Ekvádoru a v Dominikánské republice. Kdo bude Lebeaupinovým nástupcem, dosud nebylo oznámeno.

Rumunská pravoslavná církev v Praze

Ve středu 28. října 2020 shořel dřevěný kostel sv. Archanděla Micheala v Kinského zahradě v Praze. Spolu s ním i nábytek, ikony, knihy a jiné liturgické předměty církevní obce Rumunské pravoslavné církve, která tento kostel 14 let užívala. Díky vstřícnosti Starokatolické církve mohla už následující neděli obec slavit liturgii v náhradním prostoru kostele sv. Vavřince na Petříně. Lidé, kteří mají zájem podpořit farní obec při obnově sbírky liturgických předmětů, najdou potřebné informace na stránce: http://parohiapraga.eu/

Další zprávy o sexuálním zneužívání

(MV) Otřesná svědectví o zneužívání dětí a mladistvých v katolické církvi v Anglii přinesla zpráva organizace Nezávislé vyšetřování sexuálního obtěžování dětí. Série skandálů pokračuje i v polské katolické církvi. Krátce před úmrtím bývalého vratislavského arcibiskupa a kardinála Henryka Gulbinowicze (1923–2020) vyhlásila apoštolská nunciatura ve Varšavě tresty za sexuální zneužívání, kterého se v minulosti dopouštěl, mezi nimi bylo např. pozbytí práva na pohřební obřady v katedrále a pochování v katedrále. Polskou televizí byl odvysílán další dokument, který se věnoval sexuálním deliktům kněží a jejich utajování představenými. Jmenuje se „Don Stanislao. Druhá tvář kardinála Dziwisze“ a zaměřil se na emeritního krakovského arcibiskupa a dlouholetého osobního sekretáře papeže Jana Pavla II. kardinála Stanisława Dziwisze (nar. 1939). O Dziwiszovi se mimo jiné píše i ve zprávě o bývalém kardinálu McCarrickovi.

Zemřel Benno Beneš

(MV) Dne 1. prosince zemřel u sester boromejek v pražských Řepích salesián Benno Beneš (1938–2020). Vzpomínku na něj přineseme v příštím čísle.

Václav Konzal se narodil jako čtvrté dítě ze šesti sourozenců ve věřící, angažované katolické rodině. Neměl pocit, že je rodina „bigotní“. Doma zakoušel svobodu – když splnil své úkoly (např. mytí nádobí, úklid místností, krmení králíků), měl dost volna. Ve škole neměl problémy, byl nadprůměrným žákem.

Instituci církve a její projevy vnímal pozitivně. Pouze mu vrtalo hlavou, proč, když jeho otec koncem 40. let ve Zbuzanech umíral, jej odmítl farář z 1 km vzdáleného Ořechu zaopatřit. Jeho starší bratr ale došel do 10 km vzdálené Hostivice a tamní farář posloužil.

V létech 1941-1943 byl ministrantem na Svaté Hoře v Příbrami. Následoval tak své starší bratry Pavla a Antonína. Kluci zde bydleli, chodili do školy, ministrovali, hráli v orchestru, který vítal přicházející procesí. Po dvou letech Václav vstoupil do redemptoristického juvenátu. V Příbrami zůstal až do r. 1945. Koncem Václavova pobytu přišel na Svatou Horu i jeho mladší bratr Jan. Jan zde onemocněl. Lékař řekl, že má chřipku, ale Jan chřadl a chřadl. Václav (bylo mu tehdy 14 let) Jana zabalil do deky a na saních sjeli ze Svaté Hory do nemocnice v Příbrami, kde Janovi diagnostikovali těžký zánět ledvin, hospitalizovali jej a vyléčili.

V letech 1945-1948 Václavův juvenát pokračoval na zámku v Libějovicích u Vodňan. Juvenalisté zde navštěvovali soukromé gymnázium, ale zkoušky vykonávali na Jirsíkově gymnáziu v Českých Budějovicích. V r. 1945 celé jedno patro Libějovického zámku obývali američtí vojáci. Ti naučili české kluky hrát baseball, dávali jim potraviny i různé pamlsky.

Na Jirsíkově gymnáziu se Václav seznámil s Miloslavem Vlkem. V r. 1948 spolu absolvovali v tělocvičně jakési komunistické školení jistého řečníka Ripoty. Miloslav Vlk už to nemohl vydržet, tak silně zakřičel „Ripota ven“ a přitom byl schovaný za Václavovými zády. (Z pozdější doby si Václav pamatoval, jaký byl Vlk atlet – jak dokázal lézt do korun holých stromů, jak dokázal nalámat klády velkými kameny atd.)

V roce 1948-1949 pokračoval Václavův noviciát v Červenci u Litovle. Ve školním roce 1949-1950 se přestěhoval do Českých Budějovic a studoval septimu na Jirsíkově gymnáziu. Tam jej zastihla likvidace klášterů v dubnu 1950. Byl odvezen do Broumova, odtud hned do Králík, kde byl internován až do konce léta. Koncem srpna 1950 byl přesunut do Hájku u Prahy, kde se podílel na přípravě kláštera pro internaci starších řeholníků. Potom pracoval na stavbě přehrady Klíčava.

Koncem května 1951 byl propuštěn, ale musel podepsat, že nebude studovat, ale pracovat v zemědělství či ve stavebnictví. Našel si tedy práci na stavbě školy v Řeporyjích. Jako „dělnický kádr“ byl doporučen zaměstnavatelem ke studiu. Obcházel školy, zda by mu neumožnili dokončit středoškolské vzdělání – ve Vančurově gymnáziu na Smíchově mu řekli, že jednoho Konzala je až dost (studoval tam již jeho bratr Jan).

Nakonec jej vzali do Drtinova gymnázia, kde Václav absolvoval jakousi zkrácenou oktávu. Neučila se zde ale němčina, tak si Václav k maturitě doplnil angličtinu.

Po maturitě v r. 1953 chtěl Václav studovat klasickou filologii na FF UK. To mu však nebylo umožněno. Jediný obor, který mu nabídli, byla ruština a gruzínština. Během studia navštěvoval přednášky a semináře prof. Šmilauera.

Zájmu StB neušel ani během studia - ve vyšetřovacím spise „Brigáda“ jej charakterizovala takto:

V osobě Václava Konzala se koncentruje nepřátelství vůči našemu zřízení spolu s přímo jezuitským náboženským fanatismem. Na filosofické fakultě kolem sebe soustředil skupinu studentů - Františka Picha, Miloslava Vlka, Alžbětu Blažkovičovou a Václava Jankovícha. Dle všech poznatků byl Konzal jedním z hlavních organizátorů výletové činnosti a pracovních brigád katolické mládeže. Sám je vytvářel a v průběhu jejich konání byl ideovým vůdcem, který usměrňoval ideologickou výchovu ostatních. Dle dosavadních rozpracování bylo zjištěno, že Konzal byl vedoucím brigád v roce 1954, 1955, 1956, v roce 1957 se spolupodílel na jejich organisaci.

Filosofickou fakultu UK absolvoval v r. 1958 s výborným prospěchem (s červeným diplomem), ale za trest nedostal umístěnku. Sháněl práci, pracoval jako skladový dělník a na podzim 1958 nastoupil na rok a půl na vojnu.

Nikdo z církevních představitelů se o něj nezajímal – nakonec se ozval (tajný) provinciál redemptoristů Jan Jaroš infantilním dopisem. (Po roce 1989 vyšlo najevo, že Jaroš byl spolupracovníkem StB.)

Po vojně byl Václav nějaký čas nezaměstnaný, až jej přijali do dokumentačního oddělení Výzkumného ústavu mlýnů a pekáren. Jedna ze svazaček dostala za úkol, aby mu pomohla zbavit se náboženských pověr. Výsledkem bylo, že jí Václav pomohl uvěřit… Po třech letech byl vyhozen, protože se zastal děvčat, která byla nucena k práci v neděli.

Když byl v letech 1960-1963 zavřený Václavův bratr Jan, Václav jej ve vězení navštěvoval. Návštěvy nebyly příliš časté (jednou za tři měsíce) a hovory byly monitorovány (obvykle jeden bachař poslouchal dva vězně). Přesto se Václavovi dařilo (ve spolupráci s bratrem Pavlem) předávat Janovi informace o připravovaném a později probíhajícím II. vatikánském koncilu. Zprávy čerpal ze Svobodné Evropy, literatury z NDR, částečně i z Duchovního pastýře (z pera prof. Merella).

Od října 1963 byl opět bez práce. Zaměstnal jej od února 1964 prof. Miloš Pick, ředitel Geofyzikálního ústavu, který musel „přehlédnout“ mimořádně obsažný kádrový materiál.

Důležitý byl pro Václava redemptorista Jaroslav Saller, který v r. 1968 začal misijně působit na Žatecku, v místech, kde již 10 let nebyl žádný kněz.

Václav byl skaut, milovník přírody. Jeho bratr Antonín vzpomíná, jak jej i s manželkou spolehlivě vyvedl na Gerlachovský štít.

Od února 1970 se Václav začal věnovat paleoslovenistice v Ústavu jazyků a literatur ČSAV. Pracoviště bylo postupně součástí čtyř institucí, naposledy Slovanského ústavu AV ČR. Zde pracoval až do pozdního věku, pokud to zdraví umožňovalo.

V roce 1975 se Václav oženil s Jiřinou Velkoborskou, profesorkou klavíru na AMU, se kterou vychovali dceru Danielu. Ta se o Václava vzorně starala v posledních letech jeho života.

Václav vždy zůstal životním optimistou. Bral život tak, jak přicházel. V tom viděl velký dar Hospodinův.

Václav desetiletí redigoval vydávání čtyřsvazkového Slovníku jazyka staroslověnského. V roce 2005 vydal nejrozsáhlejší církevněslovanskou písemnou památku „Čtyřicet homilií Řehoře Velikého na evangelia v českocírkevně-slovanském překladu".¹

Spolu s Bonaventurou Boušem a Miloslavem Mášou přeložil většinu nyní užívaných římskokatolických liturgických textů. V 90. letech redigoval Souvislosti, revui pro křesťanství a kulturu. Řadu kvalitních teologických a jmenovitě liturgologických titulů přeložil a k vydání připravil v nakladatelství Vyšehrad.² Nakladatelství Síť vydalo jeho úpravy či překlady liturgických textů.³

K překladům liturgických textů jej přivedl chelčický farář František Srubek, který byl členem překladatelské sekce Liturgické komise. Václav Konzal mu v polovině šedesátých let poslal kritiku překladu orace po Anděl Páně. Srubek jej seznámil s Miloslavem Mášou, který jej v r. 1966 pozval do sakristie u sv. Kříže na pražských Příkopech, kde již byl Bonaventura Bouše. Také se prostřednictvím Máši seznámil se Zdeňkem Švédou⁴ a Josefem Myslivcem. Trojice Bouše – Máša – Konzal začala pracovat na revizi překladu Římského kánonu nejprve v bytě Bonaventury Boušeho. Všechny práce byly prováděny ve volném čase, bez nároku na odměnu, v určité skrytosti. Když dal Bonaventura svůj byt k disposici jedné řeholnici, která se v něm starala o jeho nemocnou matku, tak se hlavní překladatelskou základnou stal byt Stojánků v Havelské ulici na Starém městě. Od r. 1976, po rezignaci Bonaventury, dal k disposici svůj byt Jan Matějka. Zde Máša s Konzalem pracovali až do r. 1986.

Překládali druhá čtení Officia lectionis Denní modlitby církve, která obsahuje též úryvky dokumentů posledního koncilu. Nebylo možné překlad, později vydaný jako oficiální, bez úprav použít, neboť kromě řady nepřesností obsahuje i pasáže s posunutým významem.⁵ Václav Konzal se kvůli tomu dostal do sporu s Otou Mádrem, kterému předtím odmítl, coby absurdní, vytvořit „katolické“ vydání českého pravopisu. Např. oddíl 7. odstavce liturgické konstituce uvedené v Denní modlitbě církve, pojednávající o účincích liturgie, zní:

„Při tomto velkém díle, kdy se dokonale oslavuje Bůh a lidé se posvěcují, se vskutku Kristus vždycky spojuje se svou milovanou Nevěstou církví a ona svého Pána vzývá a skrze něho vzdává poctu věčnému Otci.“

Tentýž oddíl je přeložen v Dokumentech II. vatikánského koncilu takto:

„V tomto velkém díle, jež dokonale oslavuje Boha a posvěcuje člověka, Kristus vždycky k sobě přidružuje milovanou nevěstu církev. Ona prosí svého Pána a skrze něho vzdává poctu věčnému Otci.“

Jestliže editor překladu Oto Mádr píše v předmluvě, že za základ posloužilo oficiální latinské vydání a překladatelé přihlíželi i k řadě dalších překladů,⁶ neplatilo to zřejmě vždy. Jestliže je liturgie uchopena jako dění mezi Bohem a člověkem (v singuláru), pak to neodpovídá ani latinskému originálu, ani překladům do dalších jazyků a zejména to neodpovídá reformnímu obsahu, který text nese. Liturgie je vždycky, podle posledního koncilu, vyjádřením vztahu Bůh - my, nikoli Bůh - já. Bohužel i závěrečný dokument Plenárního sněmu katolické církve v ČR, v liturgické části, zejména na str. 33-36, jinak vcelku dobře zpracovaný, uvádí v odst. 87: „V liturgii tedy probíhá dialog mezi Bohem a člověkem.“⁷. Tento problematický výrok není ničím doložen. Naštěstí hned odst. 89, odkazující se na SC 26 začíná „Liturgie není soukromým úkonem, nýbrž vždy projevem církve.“

Podobně překlad redukuje činnost církve v liturgii na prosby, což je zavádějící. Zastírá důraz na eulogický charakter liturgie, posledním koncilem zdůrazňovaný.

Nejen v teologických pasážích, které vyžadují zvláštní pozornost, neboť usměrňují pohled na jednotlivosti, ale i v praktičtějších částech konstituce překlad selhává – nenese reformní poselství. Např. odst. 29 začíná:

„Také přisluhující, lektoři, komentátoři a členové chrámového sboru vykonávají skutečnou liturgickou službu.“ Překládat „scholu cantorum“ jako „chrámový sbor“ je diskutabilní. Je použit termín, kterým se rozumí útvar, existující před koncilem, který produkoval během liturgie duchovní hudbu. Zpravidla byl umístěn na kruchtě u varhan. Naproti tomu schola cantorum (sbor zpěváků) slouží zejména k podpoře liturgického zpěvu shromážděné obce. Je umístěna obvykle v blízkosti centra liturgického prostoru. Užitý překlad umožňuje vnímat reformou nedotčený „chrámový sbor“ jako těleso vykonávající skutečnou liturgickou službu. To však zdaleka neplatí ve všech případech.

Po skončení práce na překladech lekcí breviáře se těžiště zájmu Václava Konzala přesunulo k přípravě Mešních zpěvů. Po velmi špatné zkušenosti z kancionálové sekce liturgické komise Konzal vytvořil soubor liturgických písní na každou neděli a svátek, který respektuje zásady liturgické reformy. Tzv. „mešní písně“ nejsou zařazeny. K výběru byla využita rozsáhlá sbírka staročeských písní, kterou sestavil František Šmíd. Muzikolog Václav Plocek upravoval melodie a Jan Matějka vybíral sloky z jednotlivých písní. Dílo vyšlo těsně po r. 1989.⁸

V roce 1990 napsal Václav Konzal dopis svému spolužáku z gymnázia Miloslavu Vlkovi, který se právě stal biskupem v Českých Budějovicích.⁹ Část dopisu se dotýká liturgických témat:

Nejen jako pastýři, ale i jako členu biskupské konference Ti kladu na srdce péči o svátostný život církve. Dlouhá léta se zabývám liturgií a životem z ní - a zůstává mi rozum stát, jak málo poznamenal koncil naše prostředí v této věci. Jak málo kněžím vadí, že se oddělujeme od ostatních církví svou tradiční praxí. Jak zůstávají provozovateli bílé magie, místo aby přisluhovali svátostmi. Konkrétnosti jen některé a jen letmo: Křest, smíření, manželství - jako by to nebyla záležitost všech, ale individuální. Sociální rozměr hříchu se utajuje výlučně ve zpovědnicích - společná zpověď (třeba v adventu a postě) je něco méně hodnotného, ba podezřelého. Přijímání pod obojí zůstává namnoze výsadou privilegovaných (a to je nejen neekumenické, ale přímo proti přání našeho Pána), přijímání na ruku se nepovoluje, takže dospělí lidé jsou krmeni jak nemluvňata, při eucharistické modlitbě se zpívají nejrůznější písně. Manželství: jsem přesvědčen, že se jím kněží málo zabývají (a vlastně, jak se jím mohou zabývat, když o něm vědí tak málo), jsem přesvědčen, že nerozlučitelnost manželství jako ideál je nutno držet se vší pevností - ale stávající praxi (hájenou i Janem Pavlem) zákazu eucharistie lidem, kteří žijí po rozvodu v dalším manželství řádným křesťanským životem, považuji za praxi nekřesťanskou, neježíšovskou - a v kontrastu s trpěním kněžské služby kněží porušujících celibát za pokryteckou a pohoršlivou. Omlouvám se Ti, že na Tebe tak chrlím bolesti svého srdce - je to jen proto, že spoléhám na to, že budeš umět přispět ke změnám některých nedobrých jevů, že přinejmenším po vzoru našeho Pána dokážeš na sebe vzít odpovědnost za takové praktiky, které sice jsou v rozporu s tradičním chápáním nebo předpisy, ale rozhodně jsou podle srdce Ježíšova (jistě je třeba mít na mysli pavlovské „nepohoršování slabých", ale láska je vynalézavá).

Miloslav Vlk, již jako pražský arcibiskup a předseda interdiecézní liturgické komise, jej angažoval pro překlad svatebních obřadů. Po třech letech práce v červnu 2004 Václav Konzal na své členství v překladatelské sekci rezignoval. V dopise¹⁰ předsedovi liturgické komise Miloslavu Vlkovi stojí:

Před 30-35 léty jsem na překladech s přáteli Miloslavem Mášou a Bonaventurou Boušem neskutečně dřel - a přesto to bylo plné radosti a naděje - po koncilu jsem cítil, jaké že to vanutí Ducha je, co je to radostná zvěst; když chodily přípisy podepsané Lercaro nebo Bugnini, s chtivostí jsem je pročítal. A dnes? Ducha evangelia nahradila litera apokryfu zvaného CIC, výzvy 2. Vaticana nahrazují příkazy a zákazy nedostatečně vzdělaných, tím však arogantnějších kuriálních ouřadů.

Po třech letech se mu dostaly do rukou tři listy shrnující práci překladatelské komise¹¹ na revizi překladu Ordo missae v duchu instrukce Liturgiam authenticam. V dubnu 2008 byl zveřejněn obsáhlý dopis předsedovi Liturgické komise Miloslavu Vlkovi zabývající se obecně překlady liturgických textů.¹² Princip obtisku latinského originálu do češtiny považuje Konzal za princip pochybný. Další ohled, který je třeba brát v úvahu, přesto že si váží práce dobrovolníků, kteří nemohou být všichni důkladně vzděláni, je respekt k zásadám teorie překladů. Třetí respekt, píše Konzal, „který je třeba při překládání chovat, je respektování tradice. A konečně čtvrtý respekt, který je nutné mít při překládání na mysli, je neustálé uvědomování si smyslu překladu – a smyslem překladu je dát věřícím možnost vroucí modlitební účasti na posvátné liturgii.“ (…) sv. Cyril a Metoděj, které s oblibou nazývám svými živiteli, protože jejich jazykem a literaturou se živím po celá desetiletí, napsali už v roce 863 v předmluvě k slovanskému překladu evangeliáře. Zachoval se z ní vlastně jenom zlomek, ale je z něho jasné, jaký kladou důraz na výklad, interpretaci textu, a pak teprve na studium jednotlivých slov a zvuků. Šlo jim o cestu od duchovního smyslu k jeho formulaci. Jak se tam praví doslova: „K ničemu nám nejsou výrazy a slova, ale jeho smysl, tj. smysl evangelia.“ – „Překládáme kvůli srozumitelnosti výkladu, a ne kvůli přesnosti výrazu.“ (…) pokud přeložíme latinský text jako obtisk, krásu textu to ničí. A krása jazyka k liturgii patří podobně jako krása liturgického prostoru, hudby, rouch, nádob a předmětů. (…)

Pohřeb Václava Konzala se uskutečnil v pátek 20. listopadu 2020 v Praze na Olšanských hřbitovech. S ohledem na pandemii se konal pouze venku – v průvodu a nad hrobem. Pohřbívající Václav Malý děkoval za Václavovu skromnost, autentické lidství, hlubokou víru. Po pohřbu jsem stál nad otevřeným hrobem a v mysli mi běžel jakýsi film o setkáních s Václavem: jak mě připravoval k maturitě z ruštiny v r. 1968 (muselo to být pro něj velmi obtížné učit takové dřevo, ale prolezl jsem, jednak díky němu, jednak nám bylo umožněno na poslední chvíli psát písemnou část zkoušky místo z ruštiny, z počtů…), jak mě dokázal rázně uzemnit až vulgárními slovy, když jsem plácal nesmysly, jak mě naopak v biblistice pochválil seminární práci o kříži, jak mi upravoval stovky stran liturgických textů, které jsme vydávali, s jakým zaujetím dokázal mluvit o svých, jak říkal „chlebodárcích“ filosofu Konstantinovi a arcibiskupu Metodějovi. Mluvil o nich tak zasvěceně, že jsme měli pocit, že to jsou jeho rodní bratři. Blesklo mi hlavou, že je teď s nimi, v té nejlepší společnosti. Vyrušila mne až couvající multikára s kontejnerem plným hlíny k zasypání hrobu.

Jedná se o reakci na bohoslužbu Českobratrské církve evangelické v podání Pastoral Brothers, v mimořádném přímém přenosu z Komunitního centra Matky Terezy v Praze Hájích dne 15. listopadu 2020.¹

Připravit přímý přenos bohoslužby patří mezi velmi těžký úkol. Homileticky, liturgicky, organizačně i lidsky. O to víc, když jde o televizní přenos, a o to víc, když nejde o bohoslužbu daného společenství, ale o náhražku za obvyklou bohoslužbu, protože žijeme v době pandemické.

Byl jsem tedy zvědavý, když jsem zjistil, že nedělní přímý přenos má na starost dvojice mladých, čerstvě ve službě jsoucích evangelických duchovních z Prahy, kteří umí pracovat s moderními způsoby komunikace. Myslím, že se velmi pozitivně zapsali ve veřejném prostoru svými příspěvky pod názvem Pastoral Brothers na YouTube kanálu, podcastech a nakonec i v pořadu 168 na České televizi.

Těšil jsem se tedy, jak bude 3/4 hodinu dlouhý přenos z Komunitního centra Matky Terezy v Praze koncipován. Doplním, že šlo o předposlední neděli církevního roku a v římském lekcionáři, který zní v kostelech římsko-katolické církve, a rovněž v ekumenickém lekcionáři, který zní ve valné většině ostatních kostelů na celém světě, se tuto neděli četlo evangelium o hřivnách, spolu s Pavlovým listem do Soluně, že Pán přijde jako zloděj v noci.

Prostor Komunitního centra Matky Terezy je moderní stavba. Nikdy jsem v ní fyzicky nebyl, byl jsem tedy v podobné situaci jako většina diváků tohoto přenosu. Loď hlavního bohoslužebného prostoru je doslova ve tvaru lodi. Prostor je členěn zcela v duchu pravidel II. Vatikánského koncilu i v logice samého principu slavení, tedy slavící společenství tvoří elipsu s dvěma středy: kazatelnou a oltářem. Nad tím vším je v prostoru zavěšen kříž i s figurou Pána Ježíše Krista.

Hudba zněla ze dvou míst, z přímo přiléhající, zvukově oddělené, ale sklem opatřené místnosti, primárně určené, tuším, pro účast rodičů s malými dětmi. Z této místnosti zněl úvodní a závěrečný zpěv s klavírním doprovodem v jedné osobě celocírkevního kantora Ladislava Moravce a s interludiem po kázání(ch). Druhým prostorem bylo blíže neurčené místo, kde hrála šestičlenná a následně sedmičlenná schola církevní mládeže z Libně.

Nezbytné je zmínit i skutečnost, že kostel byl prázdný. Kromě kameramana v kostele byli jen dva sloužící. Plně odpovídající aktuálním protiepidemickým opatřením.

Záměrně zmiňuji tyto „kulisy“, protože jsou-li pro rozhlasové bohoslužby v principu nemožné sebemenší zvukové prostoje, jsou pro televizní bohoslužby v principu potřebné vizuály prostoru a jeho vybavení, které budou svými objektivy hledat kameramani přenosu, a o kterých bude režie rozhodovat, zda a co půjde do éteru.

Za zvuku úvodní písně z Evangelického zpěvníku číslo 520, v profesionálním podání Ladislava Moravetze, přišli oba sloužící do prostoru. Jakub Malý podobně jako jeho kolega Karel Müller říkal vše sdělované od oltáře, na kterém stála květina a dvě zhasnuté (sic!) svíce. Úvod bohoslužebného slavení začal trojičním otevřením a končil nedialogickým apoštolským pozdravem. Mezi těmito dvěma tradičními formulacemi jako úvod k slavení zdůvodňoval platnost a pravost televizní bohoslužby. Ujistil diváky, že bohoslužby jsou platné i pravé, i když nás nespojuje společný prostor, ale společná víra, láska Boží a působení Ducha svatého. Žel, nezmínil, že sice platné a pravé jsou, ale jsou defektní, jednak proto, že chybí fyzické společenství, a pak proto, že chybí slavení sv. Večeře Páně, eucharistie, která je nedílnou součástí řádné nedělní bohoslužby.

Následovala četba z Bible. O tom, že jde o Žalm 46, jsme se dozvěděli až na závěr tohoto čtení. Vazba žalmu na navazující úvodní modlitbu nebyla patrná. K úvodní modlitbě byli diváci vyzváni slovy, aby pozdvihli svá srdce. Nabízí se otázka, zda sloužící ví, kde se používá Sursum Corda, pozdvihněme svá srdce. Struktura modlitby byla angažovaně děkovná, vyjmenováni byli všichni nejvíce nezbytní nyní, v covidové době. Snad jen že když už byli zmíněni i popeláři, chyběla zmínka o učitelích a učitelkách. Vyprošovaly se doprovázení, ochrana a požehnání pro tyto všechny. Osloven byl Bůh, žádná další obvyklá trojiční struktura nebyla přítomna, a ani na závěr modlitby nezaznělo „...skrze Krista...“.

Následovala píseň scholy doprovozená akustickou kytarou, klarinetem a perkusemi, „Ó Pane můj, nenech mě být“. Tři zpívající. Profesionálně zaranžované a hudebně řemeslně zdařile odvedené. Otázkou je funkce této písně v celé struktuře bohoslužby. Tedy pakliže šlo o nedělní bohoslužbu, a nikoli o besídku, kde, jak známo, se mluvené prokládá se zpěvem.

Tolik tedy 10minutový úvod. Co by se dalo udělat? Např. číst žalm responzoricky, tedy např. po verši, jeden sloužící od oltáře, druhý čelem k němu od kazatelny. Žalm by vyzněl lépe ve svém původním použití a kamery by se měly na co dívat. Nebo žalm zkrátit a napojit na nějakou strukturu vstupního Kyrie a Gloria. Možností by se nabízelo více.

Následovala část bohoslužby slova. Od druhého sloužícího, Karla Müllera, jsme se po doznění písně dozvěděli, že si sloužící rozdělili kázání na polovinu. Nebo spíš přesněji: že každý má své kázání se svým textem. Na polovinu lze rozdělit jeden kus něčeho společného, např. dort, ale když máte dva kusy, pak jde o dvě věci. Každý tedy na svůj vlastní text. A tak zazněl text z knihy Kazatel 3, 1-8 a následné kázání, tedy nikoli až tak výklad textu jako homilie, ale promluva o naší situaci volně asociovaná s textem o Jonášovi ve velrybě, o temné noci duše, o nezbytnosti čekat a o tom, že čekání je nezbytná zkušenost, ne však pro každého. Že můžeme prožívat depresivní chvíle, ale že je máme předložit Bohu, který je zde v těžké době pro nás. Izraelci bloudili po poušti a došli, Jonáš se dostal na břeh, Ježíš po 3 dnech vstal z mrtvých. Tím potvrdil, že temnota nemá poslední slovo. Vše jednou skončí. Přijde znovu čas tance. Jen to teď musíme vydržet.

Formálně: kázající neví, co s tělem, klátí se ze strany na stranu, neví, co s rukama, a opírá se o oltář, jako by to byl řečnický pult. Dívá se ale jednoznačně do hlavní kamery a to vypadá dobře. Zato kamera neví, kam se má dívat. Není ji nabídnuto nic ke snímání. Bez zadání bloudí celkem prázdným liturgickým prostorem. Druhý sloužící sedí na předsednickém křesle, sédés. Je posluchačem slova? Pak proč ne na místě určeném k poslouchání? Kázání trvalo bezmála 10 minut.

Co by se dalo udělat? Např. snímat znázornění toho, o čem kazatel mluví. Např. Jonáše v břichu velryby nebo obrazy temné noci duše sv. Jana od Kříže.

Následovala druhá píseň scholy. Pakliže první byla blues, nyní šlo o 2,5 minuty evangelikálních chval s doprovodem elektrické baskytary a elektrické kytary. Chvály v podobě melodického rocku, podivně kombinující drsnost rockové hudby s velmi jemným vyznavačským textem. Poselstvím byla oslava vzkříšení a Božího jména. Opět je otázkou funkce tohoto zpěvu v bohoslužbě. Obsahem mohlo jít o něco jako graduál, i když tedy velmi svérázný. Nebo zpěv před evangeliem, i když slovo halelluja zcela chybělo. Obávám se však, že formou to byla jen vějička na charismaticky laděné diváky.

Druhý text, čtený Jakubem Malým jako „základ pro druhou část kázání“, byl z Mt 5, 3-12. Blahoslavenství následně kazatel převedl do aktuální koronavirové situace a do současného jazyka s tím, že blahoslavení jsou ti, kdo jsou šťastni. V dalších minutách 10minutového kázání číslo 2 jsme si vyslechli otázku a odpovědi na téma, kde je Bůh v této covidové situaci. Že je s námi. S každým, kdo je přehlížen. Neopustil a váží si každého, kdo pomáhá. A to je velké štěstí.

Formálně: kázající zde pracuje s rukama lépe, přirozeněji. Ale i tak se občas zapře o stůl Páně. Jakub Malý ale tápe pohledem. Občas se dívá někam do prostoru nad kameru nebo na místa, kde by seděli lidé, kdyby šlo o standardní kostel typu „autobus“. V tomto prostoru by však lidé seděli vlevo a vpravo. Nicméně občas se do kamery podívá a pak jeho řeč působí lépe, adresně pro diváka. Zato kamera je stále zmatená, neví, co ještě ukázat. V kostele už nic víc není.

Co by se dalo udělat? Např. snímat fotky těch zmíněných skupin lidí, kteří jsou blahoslaveni. Vzít to třeba z aktuálního zpravodajství.

Jako doznění kázání slyšíme a vidíme klavírní doprovod v podobě improvizace na píseň ze zpěvníku, mírně jazzově pojato. Vkusné, uměřené.

Po doznění interludia uvedl druhý sloužící přímluvnou modlitbu s odpovědí lidu ve formě „Prosíme tě, vyslyš nás“, zakončenou Modlitbou Páně. Zazněla prosba za všechny potřebné v covidové době. Zde již byli zmíněni i učitelé, nikoli však učitelky. Následovaly i prosby doručené e-mailem. Tedy myslím, že to tak bylo. Jednak proto, že během přímluv promítala režie na obrazovce dole e-mail ve formátu primluvy@kcmt.cz, a tyto prosby na závěr byly formulované úplně jinak než ty předchozí.

Co naopak nezaznělo, byla prosba za cokoli jiného než za nás a naši koronavirovou situaci. Co třeba Náhorní Karabach? Nebo Bělorusko? Nebo aktuální konání amerického prezidenta? Co třeba česká politika? A co ekumena? Co jednota křesťanstva? Co papež František? Nic. Ačkoliv jsou Pastoral Brothers obvykle angažovaní a nebojí se řešit cokoli složitého, od sexu přes gay-les manželství až k politice, pak zde jakékoli angažování zcela chybělo. A škoda, že ono „prosíme tě, vyslyš nás“ neříkal druhý sloužící a že i druhý sloužící nebyl u mikrofonu na společnou Modlitbu Páně.

Posledních pět minut do konce přenosu bylo vyplněno čtením tzv. poslání, třetího textu bohoslužby, Lukášem Pražským přeneseného na závěr, údajně proto, aby byla bohoslužba otevřená směrem ven. Zde byl zvolen list apoštola Pavla do Říma, 8, 7-14. Při následném požehnání, snad poprvé za celou bohoslužbu, měl sloužící jiný tvar, než jakým je postoj hradby fotbalistů při Elfmeterschiessen nebo s bezradně bloudícíma rukama, a to, podobu, zřejmě z dílen některého z kalvínských praktických teologů Evangelické teologické fakulty, ve tvaru zrcátek, odrážejících shora jdoucí požehnání na diváky. Požehnání bylo zcela netrojiční, nebylo použito ani Áronské požehnání. Znělo něco zřejmě z žalmů, že Hospodin tě neopustí, neboj se a neděs.

Závěrem bohoslužby byl zpěv a klavírní doprovod písně z evangelického zpěvníku číslo 200, během kterého oba sloužící nehybně stáli na svých místech. Píseň na mě působila velmi silně. Byla decentně doprovázená s výraznými mezihrami.

Tolik stručný popis odvysílané a mnou u televize prožité nedělní bohoslužby a několik postřehů.

Myslím si, že prožíváme mimořádnou dobu. Společensky, osobně i v církvi. Co bylo obvyklé, být nesmí. Co se narodilo mezitím, nestíháme dostatečně reflektovat. K tomu starosti o finance, o práci, o naše životy. Po překonání všeho budeme jinými lidmi v jiné společnosti. Jinými křesťany v jiné církvi. O to víc si vážím každé snahy dostat slova evangelia do veřejného prostoru. A, opravte mě, pokud se pletu, jiný aktuální pokus z dílny evangelické církve, než je Pastoral Brothers, neznám. Není. Díky tedy za ně.

O to větší zklamání byla tato bohoslužba. Vzájemně nekomunikující slepenec několika nesourodých prvků zarámovaný úvodem a závěrem. Křesťanská bohoslužba 21. století, ve které chybí vyznání víry i vyznání vin. Ve které není ani potřeba omluvit se za její principiální defektnost absentující eucharistie. Profesionální kazatelé, kteří biblický text neumí zřetelně přečíst. Kteří v jiném mediálním projevu zdatně komunikují, vtipně glosují a jsou u věci, zde nenašli prostor pro svůj přístup na půdorysu evangelické bohoslužby, k vtělení sebe sama do těla této ne-formy. Dokonce ani tak, že by vypracovali dialogické kázání. Je to extrémně náročné na přípravu, ale kdo, když ne tito dva, by do toho v mediálním prostoru měli jít? Opravdu na sebe museli slepit dva texty s dvěma kázáními?

Dále, chyběla sbírka. Co třeba použít to, co dělají rozhlasové bohoslužby, tedy letět někam na křídlech s Divokými husami, které v daném místě zdvojnásobí místní aktivitu? Nebyl jasný předsedající. Předsednický úvod měl jeden, předsednický závěr druhý. Nepoužívali stejný jazykový úzus, tedy např. genderově korektní mluvu (jen učitel oproti lékař a lékařka), ani stejný liturgický úzus: začnu-li trojičním otevřením, je na místě trojiční závěr. Ani skvělý Ladislav Moravetz, ani řemeslně kvalitní schola tyto nedostatky nemohli pomoci zahladit. Do nejasného zadání, i kdybyste byli J. S. Bach, nemůžete přijít s optimálním řešením.

Co popisuji, nejsou nějaké drobnosti omluvitelné slovy, no tak dělali to poprvé… To sice dělali, ale jak je možné, že není v evangelické církvi někdo, kdo by jim s tím poradil? Něco jako liturgická dramaturgie, katedra praktické teologie nebo někdo na úrovni celocírkevního kantora, jenže řešící otázky spojené s přenosem bohoslužby. Když už je v každém farním sboru jiná liturgie, existuje přece něco jako optimální liturgie, doporučená stávající agendou, připravovanou agendou a vycházející ze studia těchto věcí. Že se běžný farář nemá kde naučit mediální gramotnosti, je fakt, který sice nechápu, ale konstatuji. Pánové Jakub Malý a Karel Müller však nejsou žádná ořezávátka. Jinak to umí. Jen na půdorysu bohoslužby trpí vším tím, čím trpí současná evangelická bohoslužba v 95 % farních sborů: nekomunikativností, neúplností, nedomyšleními a nekompatibilitou (tím, jaké texty četli a že většina křesťanského světa četla tuto neděli něco jiného). Co říci závěrem? Potřebujeme věci dělat a nad udělaným vést rozhovor. Bez osobních antipatií, s cílem to příště, budeme-li zde, udělat lépe. K tomu nám žehnej ten, který jest, byl a přichází, PJK.

Jak víme, v prohlášení o postoji katolické církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra Aetate (1965) konstatují biskupové Druhého vatikánského koncilu, že v dějinách vztahů mezi křesťany a muslimy došlo „k řadě rozbrojů a nepřátelství“. Je pravda, že v historii těchto vztahů jsou právě projevy nepřátelství typičtější než dialog a přátelské kontakty, nicméně lze nalézt i znamení naděje, jako například setkání sv. Františka z Assisi se sultánem Al-Kamilem Muhammadem al-Malikem v Damiette (Egypt) v roce 1219, jehož výročí jsme si v roce 2019 na různých místech připomínali. Ale i pozdější a stále častější přátelské styky jsou důvodem k naději, jakkoli tím zdaleka není řečeno vše.

V tomto svém příspěvku se držím zejména oficiálních stanovisek a dokumentů katolické církve, neboť stanoviskům a dokumentům jiných křesťanských či muslimských společenství, týkajícím se téhož tématu, se věnují další stati otištěné v CONCILIU 3/2020. Nejdříve se vracím k prvním náznakům nového hodnocení muslimů jako partnerů v dialogu, které se objevily v dokumentech Druhého vatikánského koncilu a ve výrocích papeže Pavla VI. Poté se krátce věnuji příspěvkům Papežské rady pro mezináboženský dialog a její Komise pro náboženské vztahy s muslimy, jakož i výrokům Jana Pavla II. a Benedikta XVI. Na závěr se zmíním o novém směru dialogu s muslimy, jak nám jej ukázal papež František.

I. „S úctou“: nové oceňování muslimů

Třetí odstavec prohlášení Nostra Aetate začíná slovy „Církev se dívá s úctou také na muslimy”. Následuje výčet podobností mezi křesťanskou a muslimskou vírou:

„ … klanějí se jedinému Bohu, živému a o sobě jsoucímu, milosrdnému a všemohoucímu, stvořiteli nebe a země […], který promluvil k lidem. Jeho rozhodnutím, i tajemným, se snaží podrobit celou duší, jako se Bohu podrobil Abrahám, na něhož se islámská víra ráda odvolává. Ježíše, jehož neuznávají jako Boha, uctívají jako proroka, ctí jeho panenskou matku Marii a někdy ji i zbožně vzývají. Kromě toho očekávají den soudu, kdy Bůh vzkřísí všechny lidi a odplatí jim. Proto si váží mravního života a Boha uctívají zejména modlitbou, almužnami a postem. ”

Tyto zmínky o víře, praktikované zbožnosti a spiritualitě muslimů vedou k závěru, že máme pevný společný základ. V textu lze nalézt přinejmenším pět aspektů, které by mohly ukazovat cestu k budoucím přátelským kontaktům mezi katolíky a muslimy.

Zaprvé se v Nostra Aetate jasně říká, že křesťané a muslimové se modlí k témuž jedinému Bohu. To vypadá jako radikální výrok, v dějinách bezpříkladný, ovšem text dokumentu obsahuje poznámku pod čarou odkazující na dopis papeže Řehoře VII. mauretánskému králi Al-Nasirovi z roku 1076 – jako by se tím zdůrazňovala kontinuita křesťanského učení. Tato kontinuita je nejzřetelněji patrná v dogmatické konstituci Lumen gentium, kde církev říká, že muslimové „se klaní se jako my Bohu jedinému, milosrdnému“ (LG 16).

Druhým aspektem je poněkud komplikovaný odkaz na Abraháma: „ … jako se Bohu podrobil Abrahám, na něhož se islámská víra ráda odvolává“. Koncil uznává skutečnost, že islám vidí v Abrahámovi model člověka, který se „podrobil Bohu“ (což je význam arabského slova muslim); podobně už Lumen gentium říká: „(muslimové) prohlašují, že se drží víry Abrahámovy, a klaní se jako my Bohu jedinému, milosrdnému“ (LG 16). Druhý vatikánský koncil ve shodě s francouzským znalcem islámu Louisem Massignonem (1883-1962) konstatuje, že muslimové se odvolávají na víru Abrahámovu, i když se poněkud zdráhá nazvat to společným charakteristickým rysem tzv. „abrahámovských náboženství.“

Třetí aspekt úcty k muslimům se týká odlišnosti: Muslimové neuznávají Ježíše jako Boha, ale uctívají ho jako proroka. Jejich popírání Ježíšova božství prohlašují sice někteří křesťané za důvod, proč vzájemný teologický dialog vylučují, nicméně jiní křesťanští a muslimští teologové považují teologický dialog o Ježíši za možný a nadějný.

Ve srovnání s předchozím bodem je následující aspekt zmíněný v Nostra Aetate vysloveně pozitivní: Muslimové uctívají Marii jako panenskou matku Ježíšovu a někdy ji i zbožně vzývají. Tento rys oddanosti představuje prostor pro nové dimenze křesťansko-muslimských vztahů.

Pátým bodem je spojení očekávání soudného dne (jeden z centrálních motivů Koránu) s představou odpovědnosti lidí, a tudíž také s morálními a praktickými stránkami islámské víry. Etický a praktický rozměr je v závěru Nostra Aetate 3 silně zdůrazněn: „… posvátný sněm vybízí všechny, aby zapomněli na to, co bylo, aby se upřímně snažili o vzájemné porozumění a aby společně chránili a podporovali sociální spravedlnost, mravní hodnoty, mír a svobodu pro všechny lidi.“ Tato významná slova ukazují, o jaký druh dialogu představitelé Vatikánu při kontaktech s muslimy usilují: o dialog zaměřený na etické hodnoty a možnosti praktické spolupráce, tedy nikoli o dialog specificky teologický (jako v případě vztahů s židy).

II. Katolická církev a dialog po Nostra Aetate

Dějiny Druhého vatikánského koncilu začaly jeho ohlášením z úst papeže Jana XXII. v lednu 1958 a skončily za pontifikátu papeže Pavla VI. v prosinci 1965. Vliv obou papežů je zřejmý nejen v Nostra Aetate, nýbrž i ve zřízení stálých dikasterií nebo správních útvarů zajišťujících trvalé angažmá katolické církve v celosvětovém dialogu. Poté, co se francouzský historik Jules Isaac v roce 1960 sešel s papežem Janem XXIII., aby mu připomněl neblahou roli, kterou v dějinách sehrála církevní „nauka pohrdající židy“, rozhodl se papež zahrnout mezi koncilové dokumenty prohlášení o židech, a vypracováním jeho návrhu pověřil nově zřízený Sekretariát pro jednotu křesťanů. Na začátku historie Nostra Aetate stojí tedy text o vztahu k židovství – a péče o tento vztah patří dodnes k úkolům Sekretariátu (později Papežské rady) pro jednotu křesťanů.

Papež Pavel VI. chtěl ovšem do dokumentu zahrnout i dialog s muslimy, jak oznámil při své cestě do Svaté země v roce 1964 a ve své encyklice Ecclesiam Suam. Sekretariát proto v říjnu 1964 přizval k práci na textu Nostra Aetate odborníky na islám a na jihoasijská a východoasijská náboženství. Většinou šlo o misionáře, kteří pracovali jako poradci biskupů v Asii a na Blízkém Východě. Těžištěm práce Sekretariátu pro nekřesťany (zřízen r. 1964 za Pavla VI., v r. 1988 přejmenován Janem Pavlem II. na Papežskou radu pro mezináboženský dialog) zůstaly vztahy oscilující mezi dialogem a misijní činností, jak je zřejmé z názvů jeho dvou nejdůležitějších dokumentů: Církev a jiná náboženství – dialog a misie (1984) a Dialog a hlásání víry (1991). Ačkoli je jejich význam nesporný, nejdůležitějším přínosem, o nějž se Papežská rada pro mezináboženský dialog v oněch padesáti letech od vydání deklarace Nostra aetate zasloužila, jsou setkání a rozmanité formy spolupráce s partnerskými organizacemi. A to platí zcela jistě o dialogu s muslimy.

Zvláštní pozornost přitom zasluhuje text vydaný v roce 1970, který byl napsán se speciálním zaměřením na muslimy: Směrnice pro dialog mezi křesťany a muslimy.¹ Dokument začíná popisem partnerů dialogu, přičemž se zdůrazňuje rozmanitost islámského světa. Druhá kapitola podává přehled různých míst a způsobů dialogu; rozlišuje mezi obecným „dialogem soužití“ a specifičtějšími úrovněmi a formami dialogu mezi věřícími. Hlavní kapitola pak doporučuje konkrétní metodu přístupu k islámu: křesťané se mají nejprve zajímat o praktiky muslimů a teprve poté začít analyzovat hodnoty a myšlenky za těmito praktikami. Následující kapitola se týká jednání; zabývá se otázkou, jak překonávat vzájemné předsudky, tedy nejen různé formy křesťanské islámofobie, nýbrž i předsudky muslimů vůči křesťanům; končí stručným výčtem přetrvávajících překážek. Navazující pátá kapitola vyjmenovává oblasti možné praktické spolupráce křesťanů a muslimů, jako jsou péče o Bohem stvořený svět, služba lidstvu nebo obhajoba lidských práv. Tématem závěrečné šesté kapitoly jsou možnosti  spolupráce v oblasti náboženství, směřující k rozvoji spirituality, otevřené pro vzájemné obohacování. Podněty, s nimiž dokument přichází, se týkají především rozvíjení dialogu mezi katolickými křesťany a muslimy na úrovni praktické a spirituální, méně už na úrovni teologické. Toto je zásadní přístup, který posléze přejímá i papež Jan Pavel II.

III. Jan Pavel II. a Benedikt XVI.

Mezi snahami Jana Pavla II. (1978-2005) a Benedikta XVI. (2005-2013) je vidět jasnou kontinuitu. Kardinál Ratzinger byl od chvíle, kdy se stal prefektem Kongregace pro víru, až do svého zvolení papežem, těsně spojen se všemi mezináboženskými iniciativami Jana Pavla II. Ne vždy byl srozuměn s některými jeho akcemi, jako byl např. Den modliteb za světový mír v Assisi roku 1986. To byla ekumenická a mezináboženská událost velkého stylu, kdy se zástupci různých náboženství nejprve modlili na různých místech a poté se sešli s papežem ke společné ceremonii. Třebaže toto setkání nebylo zamýšleno jako „společná modlitba“, nýbrž jako modlitba v přítomnosti představitelů jiných náboženství, pro mnohé konzervativní katolíky příliš zavánělo synkretismem a relativismem. Ke kritikům patřil i kardinál Ratzinger; následných setkání Světového dne modliteb za mír (např. 25. výročí v roce 2011) se přesto zúčastnil.

I když lze mezi oběma papeži konstatovat podstatné rozdíly v teologickém pojetí mezináboženských vztahů, velký symbolický účinek oněch setkání jako by tyto rozdíly nakonec smazával. Papež Benedikt například pronesl roku 2006 v Regensburgu při setkání s někdejšími kolegy velmi kontroverzní projev o harmonii víry a rozumu, ale když o měsíc později navštívil Istanbul, vypadalo to, že se v Modré mešitě po boku imáma modlí. Setkávat se spontánně s příslušníky jiných náboženství bylo zřejmě snadnější pro pastoračně zaměřeného polského biskupa, ovlivněného na počátku kariéry hlubokými vztahy s židovskými přáteli, než pro bavorského teologa, který se v Tübingen vyhýbal stykům s revolučně zaměřenými studenty a zaměřoval se spíše na zachování křesťanské identity.

Je nutno říct, že rozdíly mezi oběma papeži jsou patrné zejména v důsledku změny ve vnímání odlišných náboženství v Evropě, probíhající od konce 90. let. Po 11. září 2001 přirozeně stoupl význam postoje k muslimům, a to jak pro Papežskou radu pro mezináboženský dialog, tak pro Mezináboženský úřad Světové rady církví, avšak o slovo se energicky hlásí i konzervativní křesťanské hlasy, které jakýkoli společný teologický základ s islámem popírají. Anja Middelbeck-Varwick tyto změny shrnula výstižně: „Když přibližně před třemi desetiletími zvolal papež Jan Pavel II. před mladými muslimy v Casablance zcela v souladu učením církve: ‚Věříme v téhož Boha, jediného, živého‘, dostalo se mu za to obecného uznání a souhlasu. Pronese-li tutéž větu papež František dnes, bude to považováno za ‚odvážný‘ postoj“, jejž značná část evropských křesťanů nebude sdílet. Éra papeže Františka nám přináší znamení naděje ve dvou směrech: Papež prosazuje nový přístup ke křesťansko-muslimskému dialogu a centrum dialogu přesouvá ze Západu na Blízký Východ.

IV. Dialog a bratrství lidí: papež František

Když papež František oznámil, že v roce 2014 navštíví Palestinu a Svatou zemi, kráčel ve stopách svých předchůdců. Významný rozdíl spočíval ovšem v tom, že členy papežské delegace byli dva Františkovi přátelé: jeden žid a druhý muslim. Papežovo přátelství s rabínem Abrahamem Skorkou je dostatečně známo; datuje se ještě z doby před rokem 1998, kdy se Jorge Bergoglio stal arcibiskupem v Buenos Aires. Dalším významným Františkovým gestem byla skutečnost, že o měsíc později pozval prezidenty Izraele a Palestiny, Šimona Perese a Mahmuda Abbase, aby se s ním a s patriarchou Bartholomeem zúčastnili ve vatikánských zahradách modlitebního setkání „na nejvyšší úrovni“. Jiným znakem jeho přístupu k mezináboženským setkáním je důraz na přátelství a lidské bratrství. Tento rys se v poslední době zvlášť silně projevil v dokumentu, který František podepsal 4. února 2019 v Abu Dabi spolu s Ahmaden al-Tayyibem, velkoimámem z al-Azharu. Dokument má název O bratrství všech lidí. Za mírové soužití ve světě. I když je příliš brzy na odhady, zda bude tento dokument přijat lépe než většina jiných mezináboženských dokumentů, obě zúčastněné strany ho chtějí respektovat: zveřejňují následné dokumenty a ustavily výbor (jehož členy jsou nyní i rabíni), který má koordinovat další postup.

Druhé znamení naděje pro křesťansko-muslimské vztahy lze vidět v tom, že jejich těžiště se zjevně přesouvá z Evropy na Blízký Východ, neboť Vatikán – a při některých příležitostech i Světová rada církví – se teď častěji účastní iniciativ vycházejících ze zemí jako Jordánsko, Maroko, Saudská Arábie, Írán a Spojené arabské emiráty. I když tyto snahy často slouží jednoznačně politickým cílům, je důležité, že mezi křesťany a muslimy se navazuje celá síť mezináboženských setkání, kterou budoucí nezdary nemohou snadno zničit. Skutečnost, že tato síť vzniká v oblastech, kde jsou dnes křesťané v mizivé menšině, nás samozřejmě plní nadějí.

Z Concilia 3/2020 přeložila Ivana Medková

.^

I. Úvod

Dne 22. září 2018 oznámil Vatikán podepsání „Předběžné dohody“ s Čínou. Týká se způsobu jmenování budoucích biskupů; přesný obsah dohodnutého postupu přitom nebyl zveřejněn. Dohoda souvisí s rozhodnutím papeže Františka, že biskupové, kteří byli v Číně vysvěcení bez papežského mandátu, budou plně přijati do společenství církve. Následující velmi stručný příspěvek chce zmíněnou Dohodu uvést do kontextu, zhodnotit její důsledky a vyzvednout její význam pro světovou církev.

II. Čína – Vatikán: kontext

Po revoluci roku 1911 bylo v Čínské republice rozhodnuto podporovat „národní“ a „moderní“ náboženství (na rozdíl od „pověr“). Už v roce 1912 vznikají národní náboženská sdružení. Ta byla po roce 1949 nově konstituována v souladu s představami komunistické vlády. Tehdy se stát přes značný odpor zmocnil kontroly nad náboženskými organizacemi a aktivitami, právě tak jako nad jinými oblastmi občanského života. Bezprostředně po roce 1949 koncipovaný institucionální rámec, jenž upravoval vztahy mezi státem a náboženstvími, byl po neklidných letech kulturní revoluce 1966-1976 potvrzen. Čl. 36 Ústavy definuje práva a povinnosti náboženství v ČLR takto: „Občané Čínské lidové republiky mají svobodu náboženství. Žádný státní orgán, žádná společenská organizace ani jednotlivá osoba nesmí občany nutit vyznávat, resp. nevyznávat jakékoli náboženství; právě tak nesmějí být občané kvůli vyznávání, resp. nevyznávání náboženství znevýhodňováni.“ Citovaná ústavní ustanovení jsou konkretizována v „Předpisech pro náboženské záležitosti“ z března 2005, které byly v letech 2017-2018 zásadně přepracovány v duchu silných restrikcí. Od roku 2013 je navíc vše, co souvisí s náboženstvím, energicky omezováno vytvářením obnovené formy tzv. „civilního náboženství“. Všechna náboženství jsou vyzývána, aby se výrazně „počínštila“, což v praxi znamená, aby nekriticky přijímala tu verzi Vulgáty, kterou propaguje Čínská komunistická strana.

K posouzení situace církve v čínské společnosti nestačí zabývat se institucionálními nebo politickými otázkami. Katolicismus, vzniklý kdysi ve venkovských oblastech Číny, se držel vlastních tradic ještě i poté, co v prvním desetiletí 21. století došlo k masovému přesunu venkovského obyvatelstva do měst. Dnes už je zjevné, že toto stěhování znamenalo pro tradiční strukturu čínského katolicismu hluboký otřes.

Oficiální církev má asi 1900 kněží, podzemní církev přibližně 1200. Celkový počet katolických věřících odhadují různé prameny na 10–12 milionů. Anthony Lam (Centrum sv. Ducha, Hongkong) zkoumal zveřejněné údaje a prověřoval je pomocí rozhovorů přímo na místě. Došel k závěru, že počet katolíků dosáhl vrcholu v roce 2005 (12 milionů), v posledních letech se ustálil a dnes klesá. Lam dále uvádí, že v období 1996–2014 se počet povolání u mužů snížil z 2300 na 1260, u žen z 2500 na 156. V roce 2000 bylo ordinováno 134 osob, v roce 2014 pouze 78.

III. Od dopisu Benedikta XVI. k Františkovu poselství

Po založení Vlasteneckého sdružení čínských katolíků v roce 1957 a jmenování oficiálních biskupů (ordinace kanonicky platná, avšak provedená bez souhlasu papeže) přiznal Vatikán těm biskupům, kteří zůstali ve společenství s Římem, „zvláštní fakulty“, umožňující jim v případě potřeby samostatně jmenovat nové biskupy. Nicméně 30. června 2007 zveřejnil Vatikán dopis Benedikta XVI. „duchovním a věřícím katolické církve v Číně“, jímž byly tyto „zvláštní fakulty“ zrušeny; změna postoje je v něm odůvodněna takto: „Vzhledem k těmto neopomenutelným zásadám nelze chtít řešit existující problémy pomocí trvalého konfliktu s legitimními civilními autoritami.“

Po zvolení papeže Františka začíná čínská vláda reagovat na signály a znovu se rozbíhají vyjednávání. Ta vedou ke zmíněné dohodě ze září 2018. Hodně se psalo o tom, že se dohoda nezabývá přesným postupem při jmenování biskupů. Otázka, jestli má jména biskupů navrhnout nejprve Vatikán, nebo čínská vláda, je nicméně nepodstatná: jednak mají obě strany právo veta, jednak je v praxi počet v úvahu přicházejících kandidátů na jednotlivá místa velice omezený. V každém případě se obě strany dohodly, že na základě získaných zkušeností bude jmenovací postup po dvou až třech letech přezkoumán.

Další diskusi vyvolala jiná skutečnost. Zatímco znovudosazení osmi oficiálních biskupů, kanonicky dosud neuznaných, Vatikán akceptoval, k osudu asi dvaceti biskupů, které čínská vláda nepřijala, se nevyjádřil. Problém zůstává poněkud neprůhledný, ale zdá se, že má být řešen pragmaticky. Ve většině případů se pravděpodobně vyčká, až bude otázka nástupnictví akutní, a pak bude jmenován kompromisní kandidát.

Ve svém Poselství čínským katolíkům a universální církvi z 26. září 2018 říká František zcela jasně, o co v dohodě skutečně jde:

„Obracím se s úctou na představitele Čínské lidové republiky a znovu je zvu, aby s důvěrou, odvahou a pohledem upřeným do budoucnosti pokračovali v započatém dialogu. … Tak budou Čína i Svatý stolec, jež dějiny postavily před obtížný, ale fascinující úkol, moci pozitivněji působit na řádný a harmonický růst katolického společenství v Čině. Budou se zasazovat o podporu integrálního vývoje společnosti úsilím o větší respekt k lidské osobě i v náboženské oblasti, budou konkrétně pracovat na ochraně životního prostředí a na vytváření budoucnosti míru a bratrství mezi národy.“

IV. Po dohodě

Podle nového postupu byli vysvěceni již dva noví biskupové – biskup Antoine Yao Shun v diecézi Jining (Vnitřní Mongolsko) a o dva dny později biskup Stephen Xu Hongwei, koadjutor diecéze Hanzhong (provincie Shaanxi). Svatý stolec potvrdil, že obě ordinace proběhly podle dohody, i když papež jmenoval biskupa Yao i biskupa Xu ještě před jejím podepsáním. Napětí, způsobované jednak státními a místními úřady, jednak vnitřními poměry v čínské církvi, ovšem přetrvává a je částečně živeno i mezinárodním „antifrantiškovským“ hnutím.

Snad může dohoda dopomoci čínské církvi k vnitřní jednotě. Nelze ovšem popřít, že se propast mezi pokrokem, docíleným na diplomatické úrovni, a ideologickým tlakem, jemuž jsou vystaveny církevní organizace, zvětšuje. Pokud bude tlak sílit, nevyhnutelně to povede k novým konfliktům.

Na závěr je nutno zmínit ještě dvě věci:

a) Proces jmenování čínských biskupů, jakkoli přísně kontrolovaný čínskými politickými místy, se se souhlasem Svatého stolce týká i zástupců kněží, řeholníků a věřících v diecézích; bude-li tento postup uplatňován po delší dobu, může mít dopad na jiné oblasti církve.

b) Ve svém dopise František záměrně nezůstává na čistě církevní úrovni: zdůrazňuje, jak důležité je zahrnout Čínu i do globálních politických problémů, a vyzývá světovou církev, aby oceňovala duchovní poklad čínského katolicismu a čerpala z něho.

Tyto dva body by mohly přispět k tomu, aby se čínským křesťanským společenstvím dostávalo nových vnitřních podnětů a posily – bez ohledu na politicky těžko odhadnutelný vývoj.

Z Concilia 2/2020 přeložila Helena Medková

Na rozdíl od autora předchozího článku, který v Číně žije a má do problematiky vztahu Číny a Vatikánu hluboký vhled, jsem naprostý amatér, který informace o Číně sbírá pouze zprostředkovaně, z tisku, od lidí, kteří tam byli a o situaci tamních křesťanů se zajímali. Přesto ve mně (předběžná?, dosud nezveřejněná) dohoda mezi Vatikánem a Čínou vyvolává rozpaky.

Situací v Číně jsme se v Getsemanech v minulosti vícekrát zabývali jak soubornými články,¹ tak zprávami o pronásledování představitelů církví či přípravě zmíněné dohody.² O situaci informoval též magazín Christnet.³

Vztah „podzemní“ (věrné papeži) a „vlastenecké“církve (věrné komunistickému režimu) se liší v různých částech Číny. Někde se tolerují a dokonce částečně spolupracují, někde není mezi oběma skupinami žádný kontakt, někde stojí proti sobě, neboť představitelé „vlastenecké“ církve s pomocí komunistického režimu pronásledovali ty věrné. V těchto situacích je jakákoli dohoda velmi obtížná. Nejsem si jist, zda snaha vatikánských vyjednavačů o dosažení dohody (což je obecně cíl dobrý) nezpůsobí velké křivdy a v posledku se mine svým cílem. Nejsem si jist, zda lze něco vyjednat s režimem, který své vlastní občany hromadně posílá do pracovních táborů a používá je jako živé konzervy pro transplantace orgánů. Emeritní hongkongský arcibiskup kardinál Zen na to opakovaně upozorňoval, odjel v této záležitosti do Vatikánu, ale bez výsledku. Jednání s Čínou vede již řadu let Státní sekretariát. Nemyslím si, že by papež František neměl (na rozdíl o jiných kuriálních kardinálů) na státního sekretáře Parolina vliv. Přičítám to spíše tomu, že ani jeden z nich nemá s komunistickou totalitou osobní zkušenost.

Napadají mne analogie mezi situací v Číně a situací v Československu před r. 1989. Vatikán se snažil (prostřednictvím arcibiskupa Casaroliho) jednak eliminovat činnost podzemní církve (tlakem na F.M. Davídka, o ostatních biskupech naštěstí věděl málo), jednak jednat se státem o obsazení prázdných biskupských stolců. Jací kandidáti z toho vzešli, víme a podobné to může být v Číně. Směs všeho možného. V Praze v r. 1965 nastoupil jako apoštolský administrátor biskup Tomášek. Konsekrován byl tajně, komunisty perzekuován, ovšem začal působit v kolaborantském „Mírovém hnutí katolického duchovenstva“, čímž se stal pro režim přijatelný (rezignoval z členství ve výboru až v r. 1968). Jeho působení bylo zpočátku rozpačité, ale závěr (zejména díky J. Zvěřinovi) dobrý. Hůře to dopadlo v Olomouci, kde v letech 1973-1984 působil biskup Josef Vrana, funkcionář nového kolaborantského hnutí „Pacem in terris“, člověk s pochybným morálním profilem, který hodně pil. Na Slovensku byl r. 1988 ustanoven biskupem v Trnavě Ján Sokol. Předcházela jej poměrně dobrá pověst, ovšem StB jej získala ke spolupráci (po autonehodě, kterou zavinil a při které byla usmrcena jeho spolujezdkyně). Zavázal se k likvidaci skryté církve a toto poslání věrně plnil. Byl problém se jej zbavit i za nových poměrů. Spřátelil se kard. Korcem, disidentem a po revoluci nitranským biskupem, slovenským nacionalistou, který jej hájil. Sokol stál i za bezprecedentní likvidací svého nástupce arcibiskupa Bezáka (stačil k tomu jednotný hlas jeho kolegů – ani jeden z nich se ho nezastal, a tři úředníci na Kongragaci pro biskupy).

Mohl bych pokračovat, jací kandidáti z kompromisů mezi komunistickým režimem a Vatikánem vzejdou. V Číně tomu asi nebude jinak.

Biskupové „podzemní“ a „nadzemní“ církve jsou osobnostně jiné typy. Zatímco v podzemí není o biskupskou službu velký zájem, neboť je spojená s velkým rizikem (dlouhodobě věznění či fyzická likvidace) a ujímají se ji ti, kteří jsou ochotni tato rizika podstoupit, lidé s velkým morálním kreditem. V „nadzemí“ je kandidátů mnoho, jsou to často ti, kteří „chtějí něco být“ a jejich služba podle toho vypadá. Navíc jsou silně determinováni totalitním režimem.

Jinou nedomyšleností Vatikánu je představa, že obsazením biskupských stolců se situace začne řešit. Jakoby církev stála jen na biskupech a padala s nimi. Jako by hlavním problémem církve byl nedostatek kněží. Hlavním problémem je nedostatek těch, kteří nejen věří, ale jsou ochotni s touto vírou jednat. Ti to budou mít díky dohodě těžší, budou muset jednat jako křesťané biskupům navzdory.

Malé přiblížení, jak to asi v Číně vypadá, mi poskytlo osobní setkání. V lednu 2017 se sešlo 9 zástupců naší obce Společná cesta se skupinou 15 čínských křesťanů, kteří u nás žádali o azyl. Zvali jsme asi 10-15 lidí, přišlo 10 žen a 5 mužů ve věku od asi 20 do 48 let. Měli jsme k disposici kvalifikovaného překladatele, který v Číně studoval a později i přednášel na univerzitě.

Nejprve jsme se čínským hostům jednotlivě představili a řekli, oč nám jde. Byli zpočátku velmi pasívní, až se překladatel zeptal, zda mu rozumějí. Všichni přisvědčili, že ano. Ubezpečili jsme je, že náš zájem souvisí s tím, že jsme sami zažili totalitu a proto si myslíme, že bychom jim měli pomoci. Asi až po půl hodině se ozvala zřejmě nejstarší Číňanka se svým příběhem: Kvůli víře přišla o práci učitelky angličtiny, když odmítla zaměstnavateli podepsat, že je ateistka. Totéž hrozilo manželovi, který není věřící. Rozvedli se, ona opustila manžela, dceru, rodiče a utekla. Je to pro ni velmi těžké. Říkala, že čínská ambasáda ustanovila člověka, který je tady monitoruje.

Jiná žena říkala, že tam funguje systém udavačství. Že se mohou scházet jen v malých skupinách, aby nebyli odhaleni. Pokud by nedělali nic, tak by je režim nechal, ale když přijala Krista, tak to musí sdílet s ostatními křesťany a zvěstovat těm, kteří dosud nevěří. Utekla proto, že její známi byli vězněni i mučeni a bála se, aby nedopadla podobně.

Třetí žena mluvila obdobně. Říkala, že udávají sousedé, že za pouhé vlastnění bible hrozí 2 roky tábora.

Nikdo z přítomných vězněn nebyl, zažili „pouze“ výslechy a ztráty zaměstnání. Vesměs to byli evangelikálové, z různých provincií, kteří se navzájem většinou neznali. Na dotaz, proč zamířili právě do ČR, odpovídali, že se k nám dá lehce získat turistické vízum a cestovní kanceláře to doporučují.

Po dvou hodinách povídání jsme přešli k modlitbě. Volili jsme formu obvyklou u evangelikálů – zpěvy, text bible (nedělní evangelium), který jsme přečetli česky a čínsky, a řekl jsem pár slov – evangelium o povolání první čtveřice učedníků, kteří opustili všechno a následovali Ježíše, bylo snadné aplikovat na jejich situaci… Pak následovaly modlitby jednotlivců. Začali jsme my Češi, ale pak se začali přidávat Číňané. Ačkoli jsem se s překladatelem domlouval, aby modlitby nepřekládal, tak je překládal. Díky tomu jsme tomu mohli i slovně rozumět. Byl to asi nejsilnější moment celého setkání. I muži, kteří při diskusi mlčeli, se zapojovali – děkovali za to, že jsou v bezpečí, že jsme se sešli, prosili za Čínu atd. Musel jsem po hodinové modlitbě využít první chvilku ticha a vyzvat k závěrečné Modlitbě Páně. Při následujícím požehnání se většina nekřižovala, ale někteří ano. Možná byli katolíci.

Příběh o chudé vdově, která dala do chrámové pokladnice vše, co měla, se vyskytuje pouze v Markově evangeliu (12,41-44) a Lukášově evangeliu (21,1-4). Odehrává se na tzv. „nádvoří žen“ (zhruba 60 x 60 m) uvnitř jeruzalémského chrámu. V roce 19 př. n. l. započal s přestavbou chrámu král Herodes Veliký (37-34 př. n. l.). Rozměry chrámu musely odpovídat rozměrům Šalomounova chrámu. V létě roku 18 př. n. l. se konalo slavnostní posvěcení chrámu.

Příběh je záměrně zařazen za skupinu Ježíšových výroků, které vrcholí varováním před zákoníky. Těm Ježíš vyčítá, že vyjídají domácnosti vdov (Mk 12,40). Za svou právní pomoc pro sociálně slabé si nechávají zaplatit tak mnoho, že tyto vdovy přijdou o veškerý majetek.

Historicita tohoto vyprávění zprávy bývá zpochybňována, protože se namítá, že Ježíš nemohl vědět, kolik vdova dala do chrámové schránky. Ježíš však mohl zaslechnout vdovu, když sdělovala výši darované částky knězi konajícímu službu (viz Robert H. Stein, Mark, Grand Rapids 2008, s. 577).

Kritické vydání řeckého textu Nového zákona Nestle-Aland (28. vydání) má v hlavním textu čtení „Posadil se naproti chrámové pokladnici“ (Sinajský kodex, Vatikánský kodex), zatímco část řeckých rukopisů (Alexandrijský kodex) a latinská Vulgáta mají čtení „Postavil se Ježíš naproti chrámové pokladnici“. Tato různočtení zřejmě odrážejí rozdílné postoje mezi židovskými rabíny. Jedni tvrdili, že v chrámu smí sedět pouze davidovský král, zatímco druzí říkali, že to není povoleno ani jemu. V každém případě to, že podle nejstarších rukopisů Ježíš „usedl“ v chrámu, bylo něco neobvyklého. Upozornění na textovou variantu by proto nemělo chybět v poznámce pod čarou.

Když Marek zmiňuje bohaté dárce, používá ve verši 41 imperfektum („dávali“), aby jím popsal probíhající děj. U vdovy však Marek ve verši 42 používá aorist (jednoduchý minulý čas), aby jím v tomto případě vyjádřil jednorázovou akci a naznačil tak, že dala všechno, co měla (viz Adama Kubiś, „The Poor Widow's Mites. A Contextual Reading of Mark 12:41-44“, Biblical Annals 3 (2013), s. 339-381).

V závěru tohoto příběhu zazní slavnostní prohlášení. Po úvodním „Amen pravím vám“, Ježíš vyhlašuje, že ta žena dala víc než všichni ostatní. Druzí dávali jen zlomek toho, co měli. Vdova dala všechno, co měla (doslova „celý svůj život“), a naplnila tak první přikázání lásky: Milovat Boha z celého srdce (Mk 12,33). (Viz Petr Pokorný, Evangelium podle Marka, Praha 2016, s. 224).

Ježíš dává chudou vdovu za vzor štědrosti a pravé zbožnosti. To je tradiční interpretace příběhu. Někteří vykladači se však domnívají, že dar vdovy nebyl ničím jiným než projevem falešné zbožnosti, k němuž byla navedena náboženskými vůdci, a proto by měl být Ježíšův výklad vnímán spíše jako stížnost, žaloba. Tuto interpretaci navrhl Addison G. Wright (1982) a získala si značný počet přívrženců (viz A. G. Wright, „The Widow’s Mites: Praise or Lament? – A Matter of Context“, Catholic Biblical Quarterly 44 (1982), s. 256-265). Ježíš odsuzuje chování zákoníků a jako příklad „vyjídání domu vdov" vidí v tom, že ji přinutí ke „zbožnému" činu a připraví jí tak o veškerý majetek. Z hlediska kontextu se však tato interpretace nezdá příliš pravděpodobná.

Mk 12,41-44

12,41 Posadil se(a naproti chrámové pokladnici(b a díval se(c, jak lidé(d vhazují peníze do pokladnice. A mnozí bohatí dávali hodně.(e

12,42 Přišla jedna chudá(f vdova a vhodila(g dvě drobné měděné mince, tj. čtvrtinu asu(h.

12,43 A zavolal své učedníky a řekl jim(ch: „Amen(i pravím vám, tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do chrámové schránky.“

12,44 Všichni totiž dali z toho, co jim přebývalo, ona však ze svého nedostatku dala všechno, co měla, celé své živobytí.“

 

a) V řeckém textu je na začátku spojka kai („a“), kterou v hlavním překladu vynecháváme. Alexandrijský kodex, minuskulní rukopis 33, rukopisy byzantské skupiny, Vulgáta: „A posadil se Ježíš“. Ježíš na způsob učitele Zákona sedí v nádvoří chrámu. Obraz sedícího Ježíše je u Marka poměrně vzácný: kromě 12,41 ještě v 9,35 a 11,7. Část řeckých rukopisů uvádí různočtení, že Ježíš stál naproti chrámové pokladnici, viz Washingtonský rukopis, kodex Koridethi, rukopisy f1.13: „A postavil se Ježíš“. Lukáš (L 21,1) se o tom, že Ježíš seděl v nádvoří chrámu, vůbec nezmiňuje.

b) Řecké slovo gazofylakion je pokladnice nebo schránka na sbírání příspěvků a daní, které byly přineseny do jeruzalémského chrámu. Podle mišnaického traktátu Šeqal 6,5-6 bylo v síni jeruzalémského chrámu třináct schránek ve tvaru zvířecího rohu s nápisy pro rozličné účely darů (viz Petr Mareček, Evangelium podle Lukáše, Praha 2018, s. 545n).

c) Původní znění Sinajského kodexu: „dívá se“ (theórei).

d) Dosl. „zástup“ (ochlos).

e) Bezův kodex: A naproti chrámové pokladnici seděl Ježíš. Díval se, jak lidé dávali hodně.

f) Bezův kodex, kodex Koridethi a Itala vynechávají slovo „chudá“.

g) Zde je použito sloveso balló („házet, vrhat, vložit“) v aoristu (ebalen), zatímco ve v. 41 v souvislosti s bohatými lidmi je imperfektum (eballon). Skutečnost, že vdova dala dvě mince, naznačuje, že mohla dát méně (P. Mareček, Evangelium podle Lukáše, s. 546).

h) V řeckém textu je slovo kodrantés, které pochází z latinského quadrans = „čtyrák, čtvrtina asu, nejmenší římská mince“.

Ch) Washingtonský rukopis, f1.13, rukopisy tzv. byzantské skupiny: „říká jim“.

i)^.Lukáš (L 21,3) místo hebrejského slova amen používá řecké slovo aléthós („vpravdě, opravdu“).

 

Sinajský kodex (4. stol.)

Posadil se naproti chrámové pokladnici a dívá se, jak lidé vhazují peníze do pokladnice. A mnozí bohatí dávali hodně. (Druhý korektor opravuje „dívá se“ na „díval se“.)

 

Bezův kodex (5. stol.)

Naproti chrámové pokladnici seděl Ježíš. Díval se, jak lidé dávali hodně.

Postavil se Ježíš naproti chrámové pokladnici a díval se, jak lidé vhazují peníze do pokladnice. A mnozí bohatí dávali hodně.

Marek napsal své evangelium pravděpodobně v Římě, tedy mimo Palestinu. Jeho čtenáři byli především bývalí pohané. Proto je pozoruhodné, že své vyprávění začíná právě citací z židovské Bible (křesťanského Starého zákona):

1. Počátek evangelia Ježíše Krista, Božího Syna,

2. jak je psáno v proroku Izajášovi: „Hle, posílám svého posla před tvou tváří, který připraví tvou cestu.

3. Hlas volajícího na poušti: ‚Připravte cestu Pánovu. Vyrovnávejte jeho stezky.‘“

Podle nejstarších řeckých rukopisů (Vatikánský kodex, Sinajský kodex) evangelista připisuje tento kombinovaný citát izraelskému proroku Izajášovi. Ve skutečnosti je Izajáš autorem jen druhého citátu (Mk 1,3), kdežto první citát se pokládá za „redakční koláž“ veršů z knihy proroka Malachijáše (Mal 3,1) a knihy Exodus (Ex 23,20). Pozdější rukopisy (např. Alexandrijský kodex, Washingtonský kodex, rukopisy tzv. byzantské skupiny) mají čtení „v prorocích“.

„Autor Mk použil známé starozákonní verše, z nichž první (Mal 3,1) se ve svém domovském místě vztahoval k Eliášovi a druhý (Iz 40,3) byl hlasem útěchy pro násilně přesídlený lid Izraele v babylónském meziříčí. Autor Mk jim dává nový obsah, jímž silou své víry vyznává, že Ježíš je Mesiáš a že Boží příchod, poslední a definitivní, vítězný a soudící je na dosah ruky“ (Jaroslav Sýkora, „Starý zákon v Markově evangeliu“, Studia theologica III, zima 2001, s. 10).

Citát z Iz 40,3 se v Novém zákoně vyskytuje ve všech třech synoptických evangeliích: Mt 3,3; Mk 1,3; L 3,4. Zatímco Marek a Matouš citují z proroka Izajáše pouze Iz 40,3, Lukáš uvádí ještě následující dva verše Iz 40,4-5. „Tento citát dodává vystoupení Jana zvláštní rys jako naplnění starozákonního příslibu a začátek evangelia o spáse Boží pro všechny lidi. V knize proroka Izajáše je tímto textem ohlášen návrat Izraele z babylónského exilu a tím začátek nového času spásy“ (Petr Mareček, Evangelium podle Lukáše, Praha 2018, s. 121n).

Marek 1,3 (Izajáš 40,3)

 

V hebrejském textu kól kóré’ může znamenat jak „hlas volající“, tak i „hlas volajícího“ (Český ekumenický překlad na tuto variantu překladu neupozorňuje). Evangelista Marek vychází z řecké septuagintní verze, ale odlišuje se od ní tím, že místo „stezky našeho Boha“ má čtení „jeho stezky“. Septuaginta (doslova „Sedmdesát“ podle tradovaného počtu překladatelů) vznikla v okruhu egyptského židovstva a „jakožto první překlad spisů židovské Bible do řečtiny je jedinečným výkonem, pro nějž v antice nenacházíme paralelu“ (P. Pokorný, U. Heckel, Úvod do Nového zákona, Vyšehrad, Praha 2013, s. 66).

Zatímco podle hebrejského textu výraz „na poušti“ představuje začátek přímé řeči, v řeckém začíná přímá řeč až následující výzvou „Připravte“. Řecký překlad Iz 40,3 oproti hebrejskému textu vynechává slova „v pustině“ (zaniká proto paralelismus poušť/pustina), a tak jsou slova „na poušti“ spojována s „hlasem volajícího“, nikoli s povelem „připravte“ (viz Izaiáš. Komentovaný překlad řecké septuagintní verze. Úvod, překlad a komentář Gabriela Ivana Vlková a Jana Plátová, Vyšehrad, Praha 2018, s. 239).

V tomto krátkém článku se chci zamyslet nad velšskou pověstí, která – ač zaznamenána poměrně pozdě - obsahuje velmi starou látku. Neobyčejně zajímavě se v ní prolíná svět historický se světem mýtickým. Souvisí velice úzce s artušovskou tématikou, v klasické podobě ji však známe znatelně přetvořenou.

Král Urien a Modron, dcera Avallachova.

V Denbingshiru je farnost, která se jmenuje Llanferres, a tam je Rhyd y Gyfarthfy („Brod štěkání“). Za dávných časů se lovečtí psi z toho kraje scházeli na straně toho brodu, aby štěkali, a nikdo se neodvažoval zjistit, co tam je, dokud nepřijel Urien z Rhegeddu. A když přišel k té straně brodu, neviděl nic, krom ženy, která se tam myla. Když lovečtí psi přestali štěkat, Urien se té ženy zmocnil a naložil s ní dle své vůle; ona pak řekla: „Boží požehnání tvým nohám, které tě dovedly sem.“ „Proč?“, zeptal se. „Protože jsem byla předurčena k tomu, abych se tu umývala, dokud nepočnu křesťanova syna. Já jsem dcera krále z Annwfnu a ty sem přijdeš na konci roku a potom toho chlapce dostaneš.“ A tak přišel a dostal tam chlapce a dívku: je jím Owein, syn Urienův a Morfudd, dcera Urienova.¹

Příběh je na první pohled celkem srozumitelný (trochu ostatně připomíná pověst o Oldřichovi a Boženě), ale přesto je lépe si ho vyložit. Král Urien i jeho syn Owein jsou osoby historicky doložené – aspoň natolik, nakolik to je v „temném věku“ možné. Oba byli králi Rhegeddu (území na severu dnešní Anglie a Skotska) v neklidných letech před koncem šestého století.² Mohlo by se tedy zdát zvláštní, že příběh se odehrává ve velšské vesnici Llanferres, někde u řeky Alyn. Jde tu sice (také) o to, vyložit místní jméno „Brod štěkání“, ale to by se jistě šlo i jinými způsoby a s trochu jinými aktéry. Vysvětlení může být prosté: poté, co bylo království Rhegedd spolu s jinými britonskými státními útvary na „Starém severu“ zabráno Angly, mnoho pověstí přenesli prchající bardové do Walesu a lokalizovali je tam. A Urien, významný válečník už za svého života, v pověstech a zpěvech zřejmě dosáhl formátu hrdiny, jemuž mohl konkurovat pouze Artuš. Rovněž Oweinovi jeho pověst zajistila trvalé místo mezi „Rytíři kulatého stolu“.

Co se týče Morfudd, objevuje se ve středověké literatuře, ale záruka historičnosti není žádná. Její milenecké spojení s historicky doloženým princem Cynonem, tragickým hrdinou bitvy u Catraethu (kolem roku 600), může být pouze fiktivní. A Modron?

„Modron“ znamená jednoduše „matka“ a nesporně se jedná o keltskou bohyni Matronu, matku Mapona („Syn“), jejichž kult je v Británii doložen místními jmény i nápisy.³ Modronin otec je králem Annwfnu, tedy „světa za světem“. Není to ovšem tradiční antické podsvětí či křesťanské peklo. Prozrazuje to samo královo jméno - Avallach⁴ („Jabloňový muž“), který vládne – jak jinak? - „Jabloňovému ostrovu“, známému z díla Geoffreye z Monmouthu jako „Insula Avallonis“, tedy ostrov Avalon. Pro středověké spisovatele bylo nemožné hovořit o takových bohyních jinak než jako o vílách – a tak v jejich textech manželka krále Uriense a matka jeho syna Ywaina vystupuje coby „víla Morgan(a)“. To přímo tahá za uši – ženský tvar jména je totiž „Morgen“, zatímco „Morgan“ je jméno mužské. Jak je to možné? A vůbec, proč tohle jméno namísto původního? Vysvětlení je ovšem prosté: Ještě zřejmě žilo mezi lidmi povědomí – a čtenáři Nenniova spisu Historia Brittonum⁵ to museli rovněž vědět – že král Urien byl během tažení proti Anglům zavražděn svým spojencem Morcantem.

Co na závěr? Podle Velšských triád ⁶ byla Modron nejen matkou Oweina a Morfudd, ale i arcibiskupa Anaruna, což je zřejmě Urienův syn Rhun, jehož sice známe jako rhegeddského krále, ale mohl být dost dobře i biskupem - ať už současně nebo postupně - a podle již zmiňovaného Nennia to byl právě on (Rum Map Urgben) – nikoli biskup Paulinus – kdo pokřtil dvanáct tisíc Northumbrijců, včetně jejich krále Edwina, prvního světce Anglů.⁷

http://www.getsemany.cz/predplatne