353 - listopad 2022

autor: 

Šedesát let od zahájení II. vatikánského koncilu

Dne 11. října jsme si připomněli 60. výročí zahájení II. vatikánského koncilu, který byl pro katolickou církev přelomovou událostí v mnoha ohledech. Jeho svolání, oznámené 77letým papežem Janem XXIII. v lednu 1959, bylo nečekané. V říjnu 1958 zvolený papež byl považován za kompromisního a přechodného papeže, od kterého se toho příliš nečekalo. Navíc po prohlášeních I. vatikánského koncilu se o konání dalších koncilů už moc neuvažovalo. „K řízení církve sněm není nutný, poněvadž církev je zřízena na primátu biskupa římského a moci biskupské,“ uváděla dobová skripta pro výuku teologie na pražské teologické fakultě. Přelomová byla i organizace přípravy koncilu. Zatímco před I. vatikánským koncilem bylo rozesláno několik konkrétních dotazů ohledně programu jednání zhruba 50 vybraným biskupům, přípravná komise II. vatikánského koncilu rozeslala téměř 3.000 dopisů biskupům, řeholním představeným a teologickým institucím po celém světě s výzvou k předložení návrhů pro jednání koncilu. Přelomový byl i způsob jednání koncilu. V římské kurii si mysleli, že koncil bude spíše jen formálním setkáním, na kterém shromáždění biskupové schválí kurií připravené dokumenty. Biskupové na koncilu tento postup odmítli a výrazně ovlivnili jednání a výsledné dokumenty. Velkou pomocí byli teologičtí poradci, někteří z nich byli ještě pár let před koncilem církevními představenými různým způsobem umlčováni. Pořádali přednášky a besedy pro biskupy k projednávaným otázkám. Propojení pastorační zkušenosti biskupů s erudicí teologických poradců bývá považováno za jeden ze zdrojů obnovy, kterou koncil přinesl. V neposlední řadě k přelomovým událostem koncilu patří některá konkrétní prohlášení v dokumentech, a především styl jednání a vyjadřování církve. Tento nový styl, o kterém nedávno vyšel překlad článku amerického jezuitského historika Johna O'Malleye (1927-2022) v Magazínu Christnet, místo vymezování se vůči „druhým“ usiloval o hledání toho, co nás spojuje a vyzýval k dialogu.

Právě toto úsilí o změnu stylu ve vyjadřování a jednání církve, která je možná ještě důležitější než nějaké konkrétní vypracované dokumenty, je tím, co propojuje II. vatikánský koncil se současným synodálním procesem. Domnívám se, že synodální proces jde ještě dál než koncil, neboť počítá se zapojením laiků a usiluje o naslouchání i jejich hlasu. Zdá se, že 60 let od zahájení koncilu jsme svědky další přelomové události v katolické církvi. Zajímavé je, že papež František je prvním papežem, který se aktivně II. vatikánského koncilu nezúčastnil, ale zároveň nejvíc z pokoncilních papežů prosazuje jeho myšlenky v životě církve. Budoucnost ukáže, zda synodálním procesem katolická církev učiní „skok kupředu, který přispěje k prohloubenému pochopení víry a ke vzdělání svědomí“, jak vyjádřil očekávání od II. vatikánského koncilu papež Jan XXIII. ve své zahajovací řeči nazvané Gaudet mater ecclesia (Matka církev se raduje).

Gottfried Wilhelm Leibniz

Leibnizův otec Friedrich byl profesorem filosofie mravnosti na univerzitě v Lipsku a zapřisáhlým luteránem. Mladý Leibniz (1646-1716) prokázal brzy značnou vyspělost a v nízkém věku zahájil univerzitní studium práv. Když mu univerzita odmítla z důvodu věku udělit doktorát práv (bylo mu dvacet let), odešel z Lipska na univerzitu v Altdorfu poblíž Norimberku. Zde byl přijat o mnoho laskavěji a graduoval dizertaci O obtížných případech v právu. Právě v tomto období se dostal pod vliv herbornských „encyklopedistů“ Johanna Alsteda, Johanna Bisterfelda a jejich žáka Jana Ámose Komenského, pozdějšího biskupa a teologického učitele českých bratří.

Na dvou raných pracích je vliv herbornské školy zvláště patrný: je to Rozprava o umění kombinatoriky (1666) a Nová metoda pro studium a výuku právnictví (1666). Leibniz díky těmto myslitelům získal nejen přístup k novým proudům metafyziky sedmnáctého století, ale konkrétněji též zájem o otázku univerzálního harmonického řádu ve vztahu k existenci a životu jednotlivce. Ta měla zůstat ústředním tématem Leibnizových filosofických úvah.

Za pobytu v Altdorfu Leibnizovy schop-nosti přitáhly pozornost arcibiskupského kurfiřta v Mohuči, který mladého Leibnize přijal do svých služeb jako knihovníka a politického poradce. Toto postavení vyhovovalo Leibni-zovým filosofickým potřebám natolik, že odmítl akademické nabídky, a to včetně profesury v Altdorfu. Kurfiřt působil v mezinárodní politice a Leibniz začal být vysílán na mise do hlavních evropských měst, kde se vedle plnění svých politických povinností mohl setkat s velkými filosofy a vědci své doby, jako byl Antoine Arnauld, Nicolas Malebranche, Benedikt Spinoza, Isaac Newton, Christian Huygens a Henry Oldenburg z Královské společnosti. Vedle filosofické korespondence, kterou s těmito filosofy navázal, vstoupil též do ekumenického rozhovoru s luteránskými, katolickými a kalvinistickými autory včetně slavného biskupa Bossueta, kdy se snažil na racionální půdě podnítit znovusjednocení křesťanstva. Tři roky po kurfiřtově smrti v roce 1673 Leibniz opustil Mohuč a vstoupil do služeb Jana Fredericka, vévody z Brunswicku a Hannoveru. V hanno-verských službách zůstal až do své smrti v roce 1716.

Leibniz k Boží existenci

S ohledem na důležitost Boha v Leibnizově filosofii není překvapivé, že Leibniz věnoval značný prostor důkazům Boží existence. Složky těchto důkazů se nacházejí v Monadologii, v Nových úvahách a v kritických pojednáních O nejzazším původu věcí a O karteziánském důkazu Boží existence. Tak jako bytí a vůle Boží jsou „principem věcí“, tj. dostatečným důvodem pro existenci věcí, tak také Boží vědění je principem všech věd.

Podle Leibnize ontologickému argumentu (založenému na určitém pojetí Boží podstaty) schází jeden prvek: Boha vymezuje jako nejdokonalejší jsoucno, dokazuje, že pro dokonalost je existence nezbytná, a uzavírá, že má-li Bůh vyhovovat definici a být dokonalý, musí existovat. Leibniz přijímá realistickou či idealistickou logiku argumentu včetně předpokladu, že existence je predikát, avšak prohlašuje, že pokud má být argument plný, musí dokázat možnost dokonalé bytosti. Toho je dosaženo teleologicky a s využitím základní premisy Leibnizovy filosofie, principu dostatečného důvodu. Jednotlivé, konečné věci v sobě neobsahují dostatečný důvod vlastní existence, nýbrž jsou důsledkem vyšší příčiny. Tyto nahodilé věci poukazují mimo sebe k nenahodilému čili nutnému základu své existence, k dostatečnému důvodu, jenž je soběstačný, tj. je též dostatečným důvodem vlastní existence. Argument lze též vystavět na univerzální harmonii nezávislých monád. Tato harmonie musí mít dostatečný důvod, ale žádná monáda v rámci řádu nemůže sama řád objasnit. Svébytně existující bytost též pořádá celek a jako taková je též nezávislá: panteismus je překonán. Dokonalá bytost tak je možná a jakožto možná i nutná.

Na závěr uvádím citát z Leibnizova díla: „Bůh… je zdrojem toho, co je v možnosti skutečného. Neboť Boží rozum je oblastí věčných pravd nebo idejí, na nichž tyto pravdy závisejí; a bez něho by v možnostech nebylo nic skutečného, a nejen že by nebylo nic jsoucího, ale ani nic možného.“ Přel. Martin Pokorný

Vybráno ze slovníkového hesla Richarda A. Mullera

Zprávy

100 let od narození biskupa Stanislava Krátkého

(pH, MV) Dne 11. listopadu uplyne 100 let od narození biskupa ES Stanislava Krátkého (1922-2010). Ovlivnil několik generací křesťanů na Moravě včetně současného premiéra ČR Petra Fialy. Zemřel ve věku 88 let 13. listopadu 2010. „Poznal jsem jej jako člověka překlenujícího předkoncilní a pokoncilní paradigma církve, jako učitele, pastýře, jako přirozenou autoritu, která nepotřebuje získávat respekt,“ napsal o biskupu Krátkém v nekrologu Pavel Hradilek (viz http://www.getsemany.cz/node/2751).

U příležitosti tohoto výročí se 11. listopadu bude konat v kostele Nejsvětějšího srdce Páně v Brně-Husovicích diskuse s těmi, které Stanislav Krátký významně ovlivnil a formoval. Účast v diskusi, kterou bude moderovat Jiří Baroš, politický filosof z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, přislíbila Iva Brožová, soudkyně a někdejší předsedkyně Nejvyššího soudu, Martin Holík, katolický kněz a jednatel Radia Proglas a Miroslav Nedorostek, archivář, historik, antropolog, který o Stanislavu Krátkém připravuje monografii. Svědectví Krátkého ukazuje, že křesťanství nemusí být do sebe uzavřené, ale naopak dynamické a otevřené všemu dobrému, co se nachází ve světě.

Rok od smrti biskupa Jana Konzala

(pH) Dne 16. listopadu uplyne rok od smrti biskupa ES Jana Konzala (1935-2021), člena křesťanské obce Společná cesta. Nekrolog Jana Konzala od Pavla Hradilka viz https://www.getsemany.cz/node/3920

51. synoda Starokatolické církve v ČR schválila svěcení žen a žehnání partnerství

(SKC) 51. synoda Starokatolické církve v ČR se na svém jednání v Bystřici pod Hostýnem v pátek 14. října 2022 usnesla na otevření možnosti přijetí svátosti svěcení do všech tří stupňů – jáhna, kněze i biskupa – pro všechny pokřtěné bez rozdílu pohlaví.

Na synodě bylo přijato usnesení: „Všichni věřící se skrze jeden křest těší před Bohem téže vykoupené důstojnosti, a proto ve Starokatolické církvi v ČR mohou muži i ženy bez rozdílu přijímat svátostné svěcení do apoštolské služby diakonátu, presbyterátu a episkopátu.“ Jáhenské svěcení je v české Starokatolické církvi možné už od roku 2003. Od té doby přijaly jáhenské svěcení čtyři ženy.

K zavedení žehnání partnerství synoda přistoupila po tříletém konzultačním procesu. Požehnání partnerství není manželstvím, ale je určené pro páry, které manželství uzavřít z různých důvodů nemohou. Do této skupiny patří i páry osob stejného pohlaví. Rozhodnutí synody stanoví: „Synoda souhlasí s možností žehnání na cestu společným životem v lásce a věrnosti dvěma partnerům, kteří nemohou uzavřít v církvi manželství a pověřuje biskupa zpracováním a vydáním příslušných liturgických textů, které vhodným způsobem odliší obřady žehnání partnerství a uzavírání manželství.“

Kromě těchto dvou bodů synoda ratifikovala vstup do plného společenství s indickou církví Mar Thoma, zvolila novou Synodní radu (kromě biskupa jí tvoří dva duchovní a 4 laici) a přijala prohlášení k válce na Ukrajině, které zní: „Synoda se připojuje ke stanovisku Světové rady církví, které odsuzuje nezákonnou a neospravedlnitelnou invazi Ruské federace na Ukrajinu. Připojuje se také ke stanovisku Světové rady církví, že válka je neslučitelná se samotnou Boží přirozeností a vůlí pro lidstvo a v rozporu s našimi základními křesťanskými a ekumenickými zásadami, a proto odmítáme jakékoli zneužívání náboženského jazyka a autority k ospravedlnění ozbrojené agrese a nenávisti.

Otázky kolem svěcení žen ve Starokatolické církvi v ČR

(SKC) K reakcím na rozhodnutí synody Starokatolické církve vypracoval Petr Jan Vinš několik vysvětlení, které byly publikovány na sociálních sítích Starokatolické církve:

V odpověď na rozhodnutí 51. synody naší církve, která umožnila svěcení žen, se na sociálních sítích strhla docela mela. Kromě mnoha gratulací z nejrůznějších koutů ekumeny si nás vzala na paškál malá úderka konzervativců, které jsme spíš nepotěšili. To konečně nebylo ani naším záměrem, ale některé jejich otázky možná stojí za osvětlení i pro širší publikum. Vybrali jsme pro vás ty nejčastější.

Stali se teď ze starokatolíků protestanti?

Ne, alespoň pokud víme. Termín protestanti se obvykle používá pro církve vzešlé z německé nebo švýcarské reformace. Zavedením svěceni žen starokatolická církev skutečně nepřijala ani augsburské vyznání, ani Kalvínovu nauku. Pouze rozhodla, že možnost přijmout katolický duchovní úřad je zde pro všechny pokřtěné, nejen pro tu „lepší“ polovinu z nich. A mimochodem, za „protestanta“ konzervativci rádi označují třeba i papeže Františka, takže nejsme ve špatné společnosti.

Přišli starokatolíci o apoštolskou sukcesi?

Proč by měli? Teologicky je apoštolská sukcese učení, které odvozuje duchovní úřad biskupů od původu v apoštolech a trvá na tom, že biskupa mohou světit jen jiní biskupové. To je samozřejmě něco, co starokatolíci, ale i anglikáni a některé další naše partnerské církve nadále zastávají. Apoštolská posloupnost není nějaké zlaté potrubí, kterým by proudila Boží milost a které by mohl někdo „zavřít“ tím, že na základě své církevně-právní spekulace „neuzná platnost“. Ano, v dějinách se vzájemné neuznávání duchovního úřadu používalo jako prostředek boje mezi církvemi, nakonec i současná římskokatolická svěcení leckteré konzervativní proudy zpochybňují, ale to je spíš jen takový folklór.

Mění se něco v ekumenických vztazích?

Vůbec. Většina starokatolických a anglikánských církví světí ženy do kněžského a biskupského úřadu už dávno. Oficiální ekumenické dialogy starokatolíků (například s římskými katolíky) se svěcením žen výslovně počítají a touto otázkou se obšírně zabývají. Na starokatolické církve tak už mnoho let je ekumenicky nahlíženo jako na ty, kdo ženy světí, i když to třeba zrovna naše národní jurisdikce mimo diakonát dosud nedělala.

Je svěcení žen otázka víry?

My si to nemyslíme. Podle našeho chápání teologie církevního úřadu volá Kristus ke kněžství (které se uskutečňuje v trojím úřadě jáhna, kněze a biskupa) všechny pokřtěné, stejně jako všem pokřtěným dává stejnou milost a stejného Ducha. Církev pak z dobrých (nebo i méně dobrých) důvodů kladla a klade různá disciplinární pravidla, koho na jáhna, kněze a biskupa může vysvětit (např. požadavky na věk, vzdělání, rodinný stav apod.). Po nějaký čas i v naší církvi tak bylo možné třeba světit jen neženaté. To jsme opustili už docela dávno, některé starokatolické církve dřív některé později. A teď opouštíme i disciplinární požadavek, aby kandidát svěcení byl nezbytně jen muž. Jsme s tím mezi starokatolíky skoro poslední, leč lépe pozdě, ale přece.

Zavede svěcení žen i „velká“ katolická církev?

To se musíte ptát jinde. Zatím je oficiální pozice taková, že ne. Oficiální pozice (i ty neměnné na všechny věky) se ale mění, o tom nás učí církevní dějiny. Víme o mnoha (římsko)katolických teolozích (a teoložkách), kteří už dnes zastávají prakticky nachlup stejné pojetí duchovního úřadu a jeho vztahu ke všem pokřtěným, jako to děláme my. Takže bychom budoucí překvapení nevylučovali. I v rámci synodního procesu prý tato témata minimálně v Evropě dost rezonovala. Ale stejně jako v rámci jednotlivých národních starokatolických církví i v ekumeně, včetně té vnitrokatolické, máme tuto věc za disciplinární, takže plně uznáváme právo církví se rozhodnout tak či onak, i své rozhodnutí změnit. Za sebe můžeme jenom vydat svědectví: zkusili jsme to a šlo to.

Mor, meč a hlad

Biblické úvahy na téma pandemie

1

Název tohoto článku je převzat z knihy Jeremjáš (Jr 21,7). Prorok zvěstuje králi a jeho dvoru, že zemi brzy přepadnou Babyloňané, že království bude stiženo nemocemi a válečnými útrapami a národ nakonec padne do rukou krále Nebúkadnesara. Sám Pán se dá ústy proroka poznat jako původce všech těchto hrůz, jimž bude jeho lid vydán. Ohlášená soužení jsou přitom ona klasická trojice, kterou nacházíme u Jeremjáše i na jiných místech, ale též u Ezechiela a v obou Knihách kronik. První slovo se vztahuje k dýmějovému moru, který se od antiky objevoval všude. Lze mu ale rozumět i v širším smyslu jako označení pro všechny těžké infekční choroby postihující celý svět, tedy pro to, čemu dnes říkáme pandemie.

Hebrejský výraz pro „mor“ je dèbèr. Zajímavé je, že zní dost podobně jako dabar, což znamená „slovo“. I když mají tato dvě slova odlišné kořeny, jejich zvuková blízkost – která v Bibli nikdy není náhodná – má rozhodující význam. Skrze mor (dèbèr) dává Bůh zaznívat svému slovu (dabar). Pohromy nepřicházejí jen tak, vždy něco ohlašují, vždy lze čekat nějakou změnu. Právě tento biblický pohled bych zde rád poněkud objasnil. Bible prostřednictvím strhujících líčení naznačuje, že svět, na nějž tyto hrůzy dopadly, už byl plný zmatení a bezpráví. Bůh dopouští, aby mor, meč a hlad sužovaly lidi, a tím jasně ukazuje, že společnost trpí krizemi. Pandemie tyto signály takříkajíc zesiluje a jako náhlá horečka vyjevuje nepravosti, které v určité společnosti doutnaly už dlouho.

Biblické pandemie?

Dalo by se říci, že v Bibli se mluví o pandemii docela často, pokud tomu slovu rozumíme v širším smyslu. V 2. knize Makabejské (kap. 3) čteme, že za časů velekněze Oniase III. byl jeho kancléř Héliodóros pověřen, aby zabavil cenné předměty údajně se nalézající v jeruzalémském chrámě a rovněž peněžitý majetek vdov a sirotků v chrámě uložený. To způsobilo mezi obyvateli Jeruzaléma zděšení. Vyšli z domů a veřejně se ve společné modlitbě obraceli k Bohu. Septuaginta mluví doslova o úpěnlivém volání všeho lidu („epi pandemon iketenai“; 2 Mak 3,18).

V knize Deuteronomium (verze Septuaginty) se říká, že kdyby se některé izraelské město odvrátilo od Hospodina a sloužilo jiným bohům, má být zničeno jako oběť jedinému Pánu: „Celou kořist z něho shromáždíš na jeho prostranství a město i celou kořist z něho spálíš jako celopal pro Hospodina.“ (Dt 13,17) Když se zde mluví o celé kořisti, je to překlad původního řeckého textu, kde na místě slova „celá“ najdeme výraz pandemei, používaný spíše v souvislosti s osobami; míněn je tedy celý, veškerý lid.

Bylo by jistě problematické chtít pojem pandemie v dnešním smyslu srovnávat s oněmi biblickými událostmi – ty nelze klást na jednu úroveň s bleskově se šířící infekcí. Na obou zmíněných místech Starého zákona se slovo pandemie týká celku: ten má být v jednom případě zcela zničen, v druhém zcela zachován – a pokaždé přitom hraje roli Bůh. Modlitba celého národa přinese plody, neboť Hospodin použije veškerou svoji moc k záchraně svého chrámu; celá kořist bude zničena, prokáže-li se, že se nějaké izraelské město od svého Boha odvrátilo.

Znamenají naše dnešní pandemie, postihující velkou část obyvatel Země, pouze zkázu, anebo umožňují najít pod tlakem podobných pohrom nový životní styl? Neměli bychom navíc revidovat představu globality, kterou nám pojem „pandemie“ sugeruje? Když už pandemie postihuje tolik lidí, nemůže snad dát některým šanci distancovat se od davu a ze zkušeností druhých a z nových výzev čerpat poučení? Pandemie by pak byla příležitostí tu a tam něco z toho, co se stalo zbytečným, spálit – tak jako v Dt 13. Mohla by nám připomenout osvědčené formy socializace, při nichž slovo určitých lidí otvírá nové obzory – tak jako ve 2 Mak 3.

Deset ran egyptských – co říkají dnešku

Egyptské rány, o nichž vypráví kniha Exodus (kap. 7–12), dnes můžeme chápat jako něco pozoruhodně aktuálního. Tyto pohromy, popisované jako obrovské katastrofy postihující životní prostředí a zdraví lidí, jsou pokaždé předem oznamovány, takže jejich příchod lze očekávat. Dalo by se jim zabránit, ale protože se centrální moc rozhodne nebrat varování vážně, je katastrofa neodvratitelná. Těžko najit podobenství, které by lépe zobrazilo postoj některých současných politiků vůči změně klimatu, ekologickým kalamitám a hrozícím pandemiím. Po desáté „ráně“, usmrcení egyptských prvorozenců, faraon kapituluje a nechá Izraelce odejít. Jenže brzy si to rozmyslí a dá je znovu pronásledovat (Ex 14,5–10).

Řekněme si ještě pár slov o pobití prvorozenců, což je záležitost, kterou vytěsňujeme nebo zlehčujeme tím, že ji řadíme do historického kontextu, „který se nás už netýká“. Jakmile si ale tohle místo přečteme ještě jednou a zamyslíme se nad ním, uvidíme leccos jasněji. Mojžíš oznamuje faraonovi, že zemi postihnou pandemie a vážné klimatické změny, že lidé, zvířata a celá příroda budou trpět. Nedosáhne tím ničeho. Faraon sice pokaždé o něco ustoupí, ale jen na chvíli, a pak se vrátí ke své politice zotročování Izraelců. Nezapomínejme také, že to byl on sám, kdo jako první dal příkaz zahubit všechny hebrejské novorozence mužského pohlaví, aby tím zlomil početní převahu Izraelců. Proti tomu naštěstí zasáhly dvě porodní báby – postaraly se, aby chlapci přežili. A faraonovi to zatajily (Ex 1,15–22).

Pobití egyptských prvorozenců je tedy ohlášeno po neúspěchu předchozích devíti pohrom. To podle mého názoru ukazuje děsivou logiku jistého způsobu politického uvažování: Pokud žádná katastrofa, žádná pandemie radikálně nezmění postoj určité skupiny ke světu, pak je ohroženo přežití této skupiny, což může způsobit totální kolaps. Skutečnost, že se dnes mladí lidé v mnoha zemích snaží svými demonstracemi přimět vlády ke konkrétním opatřením na ochranu klimatu a k zodpovědnému zacházení s přírodními zdroji, vypadá jako ozvěna biblických slov. Příští generace se cítí vážně ohrožena, jestliže současné vlády v této nebezpečné situaci nic nepodniknou. Mohli bychom říci, že prvorozenci nové generace se snaží odvrátit vlastní záhubu, která je nevyhnutelná, neskoncujeme-li s destruktivním nepořádkem, který nám zanechaly minulé generace.

Hospodinova plodná lítost

Jedno téma má v knize Exodus i jinde v Bibli zcela zvláštní význam: zatvrzelost srdce. Doslova čteme: „Hospodin zatvrdil srdce faraóna“ (Ex 14,8). Tato věta jako kdyby obviňovala Boha ze sadismu, jako kdyby Bůh sám zablokoval člověkovu schopnost chápat – a pak ho chtěl potrestat za to, že má tvrdé srdce! Ale tak tomu není. Zatvrzelost srdce není způsobena Božím zásahem zvnějšku. Je to vnitřní postoj mnoha lidí, kteří nechtějí nic slyšet, nic vidět. Čím častěji je prosba opakována, čím přesvědčivější jsou skutečnosti, které ji doprovázejí (např. rány egyptské), tím méně je takový člověk ochoten naslouchat, pochopit a změnit své chování. Aby Bůh ukázal nepřístupnost lidského srdce, sám se k němu přibližuje. Ale ti, kdo nechtějí nic slyšet, nic vnímat, uzavírají se před ním ještě rozhodněji.2 Právě s takovou zatvrzelostí srdce vůči slovu nebo lidem jsme se setkali i v průběhu současné covidové pandemie. „To je jen taková malá chřipečka,“ řekl představitel jednoho státu při první masivní vlně covidové nákazy. A jiní prohlašovali: „Není třeba činit žádná mimořádná opatření. Brzy se vše samo vrátí do starých kolejí.“

Pandemie je v tomto ohledu velmi poučná, veřejně odhaluje, kdo je kdo. A mezi těmi, které v této situaci poznáváme, se objevují i jedinci, které bychom nečekali, které jsme dosud neznali. Ve Starém zákoně nacházíme pojem niham, označující něco velmi osobního, co by nás nenapadlo, co se ale v krizových dobách může vyskytnout. Toto slovo se většinou překládá „litovat“. Když Bůh za časů Noemových vidí, co se stalo s lidmi, „lituje, že na zemi učinil člověka“ (Gn 6,6). Když vidí, že Saul se od něho odvrátil a řídí se raději příkladem králů v sousedních zemích, „lituje, že ustanovil Saula králem“ (1Sam 15,11). Zároveň je zřejmé, že navzdory lítosti Hospodin od svého původního plánu neupouští. Uskutečnit jej však mají noví, dosud neznámi lidé. Termín niham neznamená, že se Bůh svého plánu vzdává, odkazuje naopak k počátku nové cesty, po níž mají vykročit lidé, z nimiž se nepočítalo. Slovo niham naznačuje „objížďku“ v Božím plánu. Hospodin nedosahuje svého cíle očekávanou cestou, nýbrž s pomocí nových lidí.

Noví lidé v krizových dobách

Pandemie jsou takříkajíc podnětem pro niham. Pomoc a neočekávaná solidarita nepřicházejí vždy z očekávané strany. Objevují se noví lidé a jednají – každý podle svých možností – ve prospěch druhých.

Jak stojí v Genezi (kap. 6,5–7), všichni lidé páchají zlo, ničí sami sebe (Gn 6,11 – hebrejské sloveso shahat je zvratné). Ale uprostřed zmatku se vynořuje jeden člověk – Noe. Na témže místě také čteme, že Noe „našel u Hospodina milost“, a to bezprostředně poté, co bylo řečeno: „Bůh litoval, že na zemi učinil člověka, a trápil se ve svém srdci“ (Gn 6,7–8). Totéž v případě Saulově: „Hospodin litoval, že Saula ustanovil králem“ (1 S 15,11.29.35). Ze Saulova stínu však vystupují lidé dosud skrytí a dávají se do služeb Božího plánu – Saulův syn Jónatan (1S 14), David (1S 16nn), izraelské ženy, které oslavují Davida (1Sa 6–7), nebo Anna, která oznamuje příchod Mesiáše (L 2,36–38). Ve chvíli Hospodinovy lítosti se zároveň zjevuje nová, dosud skrytá skutečnost, která je „podle jeho srdce“ (1 S 13,14).

V knize Jeremjáš, zmíněné na začátku tohoto článku, čteme o potrestání nevěrného lidu, ale zároveň o nových osobnostech, které pracují pro dobrou věc: o Jeremjášovi, jeho podporovateli Achíkamovi (Jr 26,24) nebo Urijášovi, který „prorokoval stejnými slovy jako Jeremjáš“ (Jr 26,20). A pohlédneme-li dál, uvidíme další, např. Ebedmeleka, etiopského eunucha, který rozpoznal Jeremjášovu velikost a s velkým rizikem jej vytáhl z cisterny, do níž byl uvržen (Jr 38,7–13). Zachránění Jeremjáše bylo takříkajíc příslibem budoucí spásy pro všechny lidi (Jr 39,15–18).

Řečeno stručně: Boží lítost zjevně otevírá cestu do budoucnosti, v níž je navzdory jakýmkoli protivenstvím možno jednat v souladu s Božím záměrem. Znovu a znovu se objevují schopné osobnosti, které uskutečňují Boží plán a svým nasazením pro druhé pracují ve prospěch života.

Slovo a pandemie

Už jsem se zmínil o praotci Noemovi a o potopě světa. Podle církevních otců se příběh o potopě týká každé lidské generace a nejrůznějších katastrof, které ji postihují. Takže se týká také nás a naší doby!

Celý dlouhý popis stavby archy a následující potopy (Gn 6–8) neobsahuje jediné slovo z Noemových úst. Když se ovšem k tomuto příběhu vrací 2. list Petrův, nazývá Noema „kazatelem spravedlnosti“ (2 Pe 2,5). To by znamenalo, že Noe byl hlasatelem, i když nepromluvil. Dalo by se říci, že jeho svědectvím, jeho „slovem“ byla archa. Noe dal slovu, které přijal od Boha v nejistém světě, jenž je světem Božím, viditelnou podobu. A tato podoba Božího slova vytvořila prostor, v němž Noe a jeho rodina a všechna zvířata země mohou přežít. Zdá se mi, že tohle by se mohlo stát východiskem pro vážnou reflexi pandemie a krize: Je nutno otevřít prostor, kde se dá žít, když jsou životní možnosti omezeny, a kde můžeme hovořit a odpovídat na slova, která jsme kdysi slyšeli a která jsou naší záchranou. Archa je zhmotněním tohoto prostoru, jenž umožňuje rozmluvu. Povšimněme si, že v arše jsou „komůrky“ (tak se zpravidla překládá významově bohatší hebrejské slovo „hnízda). V arše mají všichni svůj vlastní prostor, kde se odehrává jejich intimní život, nežijí pohromadě. To, co jsme zažili za pandemie, ten totální lock-down, se může stát paradoxní zkušeností: Člověk se ocitá v rozhovoru s Bohem, takříkajíc mezi čtyřma očima. Snadné to samozřejmě není.

Proto se Bůh pokusí zkušenost, kterou udělal s Noemem, opakovat, jak čteme v následující knize. Tak jako kdysi Noema vybízí teď Mojžíše, aby začal stavět; tentokrát jde o přenosnou schránu, kterou má Mojžíš vzít s sebou na dlouhou cestu pouští s veškerým lidem. V dlouhých kapitolách – ve kterých Mojžíš nepromluví, nýbrž jen naslouchá – udává Bůh rozměry demontovatelného Božího stánku, který má být postaven, aby se izraelský lid mohl svému Bohu přiblížit. Kolem tohoto stánku se bude zřizovat tábořiště, odtud bude Bůh mluvit k Mojžíšovi a všemu lidu. Boží slovo, adresované Mojžíšovi a dělníkům stavějícím tento nomádský chrám, tak dostane hmatatelnou podobu. Bude vykládáno, stane se předmětem úvah a nastoupí cestu ke všem.

Ještě mnoho by se dalo říci o slovu vyšlém od Boha, které si buduje příbytek. To, co bylo právě řečeno, rozhodně není pouhá metafora. Stavby zřízené na příkaz Boha naznačují, že každé Boží slovo určené lidem je vyslovováno na určitých místech, že ono způsobuje, že takové místo vznikne a že lidé k němu přicházejí. Odvážit se promluvit znamená tedy přiznat, že žijeme v nejistém světě – na pokraji potopy, uprostřed pouště – a že je možné pozvat druhé k rozmluvě, abychom mohli v tomto ohroženém světě existovat.

I když vůbec není lehké žít a něco uskutečnit, dalo by se říci, že každá pandemie se může stát dobrodružstvím, při němž se setkáváme s druhými na virtuálních nebo materiálních místech a přitom víme, že podobně jako v Noemově arše každý z nás zůstává ve své „komůrce“ – tam, kde si hledá příbytek i Boží slovo.

Kristovská pandemie

Existuje prudce nakažlivá choroba, která budí děs od antiky až po dnešek: malomocenství. Když se v Bibli (zejména v knize Leviticus, kap. 13–14) mluví o malomocenství, označují se tím různé kožní choroby, nikoli jednoznačně to, co současná medicína nazývá leprou. Tato nemoc se rozšířila ve Středomoří ve 3. století př. n. l., když se vracely armády Alexandra Velikého z Orientu. Choroba, zavlečená vojáky nakaženými v Asii, dostala nepochybně tehdy jméno lepra. Zmínky o malomocenství a malomocných v evangeliích se tedy mohou vztahovat na jakoukoli kožní chorobu, anebo i na lepru v dnešním slova smyslu. V každém případě museli být všichni nakažení vyloučeni ze společnosti, aby se zabránilo infekci a vzniku pandemie.

Po této krátké vsuvce bych se rád soustředil na text týkající se přesně fenoménu nákazy. Jde o dvě poslední Ježíšovy večeře, o nichž píší Matouš (kap. 26) a Marek (kap. 14). K nejúžasnějším rysům těchto vyprávění patří podobnost obou událostí, tedy poslední večeře v Jeruzalémě a předposlední večeře v Betanii. Obě scény jsou těsně spojeny, nelze mluvit o jedné bez druhé. První se odehrává v domě Šimona Malomocného. Jakým druhem malomocenství byl Šimon stižen? Byl už z nemoci vyléčen a zbylo mu z ní jen příjmení? Odpověď v textu nenajdeme. Co je však zajímavé, je provázanost dvou „nákaz“. V pasáži o předposlední večeři v Šimonově domě, kdy Ježíše maže žena vzácným olejem, připomíná nákazu slovo „malomocný“. Při následující večeři Ježíš rozděluje chléb, který je jeho tělem, učedníci pijí víno, které je jeho krví a „prolévá se za mnohé“. Je tu hluboká souvislost: Jeden výjev se odehrává ve znamení možného šíření choroby a druhý ve znamení neomezeného šíření spásy. Když Ježíš vchází k člověku slabému, malomocnému, bere na sebe riziko smrtelné nákazy; při své poslední večeři ustavuje svátost určenou k šíření po celém světě, životadárnou pandemii. Užití slova pandemie v této souvislosti je zcela namístě: Ježíšova krev se prolévá „za mnohé“, za obrovské množství lidí; je to „krev smlouvy“, o níž mluví Mojžíš, když s ní kropí lid (Ex 24,8).

Z časopisu Concilium 2022/2 přeložila Helena Medková

1 ThDr Philippe Lefebvre OP je profesorem biblických studií na universitě Fribourg (Švýcarsko). V roce 2021 byl jmenován členem Papežské biblické komise.  

2 V Genezi (4,6–7) přichází Bůh ke Kainovi, jehož oběť mu nebyla milá, a mluví k němu. Kain neodpovídá a vzápětí jde za svým bratrem a zabije ho.

Křesťanské texty písní Marty Kubišové I.

Důvodem k napsání tohoto článku je významné životní jubileum zpěvačky, herečky a ochránkyně zvířat Marty Kubišové (narozena 1.11.1942). Chci ukázat, že se Kubišová prostřednictvím populárních písní s křesťanským poselstvím na sklonku 60. let 20. století podílela na evangelizaci v národním jazyce. Texty těchto písní si připomeneme v kontextu, v jakém vznikaly. V první části tohoto článku je to text Zaklínání od Hany Čihákové, poté Balada o Mistru Třeboňském z pera režiséra Petra Síse a nakonec skladba Ale já musím jít režisérky Evy Sadkové. V druhé části článku srovnáme známější texty týkající se Marie z Magdaly a dvě různé verze Modlitby pro Martu.1

Zaklínání, text Hana Čiháková, hudba Harry Macourek, rok vzniku: 1968

Modlím se k Tobě, jsi-li vůbec,

protože nevím kudy kam.

Ve jménu života a lásky

Bože můj, teď tě zaklínám.

Očím dej slzu, slzu po radosti,

a ústům dej někdy šťastný smích.

A aspoň půlden bez starosti,

noc, ve které by mě spánek stih.

Dej mi kousek lidskýho štěstí,

o kterém každý člověk sní.

I když mám prázdný dvě hrsti,

kousek lidskýho štěstí

dej mi Bože, aspoň to jediný!

Modlím se k Tobě, jsi-li vůbec,

protože nevím, kudy kam.

Ve jménu života a lásky,

Bože můj, teď tě zaklínám.

A dej mi srdce, třeba přes tři města,

co občas pro mě bude bít.

Dej, aby rovná byla cesta,

ta po které chci v tvým slunci jít.

Chci mít kousek lidskýho štěstí,

po kterém každý člověk sní.

I když mám prázdný dvě hrsti,

kousek lidskýho štěstí

dej mi Bože, aspoň to jediný.

Modlím se k Tobě, jsi-li vůbec,

protože nevím kudy kam.

Ve jménu života a lásky,

Bože můj, teď tě zaklínám.

Bože můj, teď tě zaklínám.

Bože můj, teď tě zaklínám.

Slovník spisovného jazyka českého vysvětluje sloveso zaklínati, od něhož je odvozeno podstatné jméno v názvu písně, takto: úpěnlivě o něco žádat, prosit, původně s dovoláváním se nadpřirozených sil.2 Domnívám se, že tento starobylý význam má na mysli textařka Hana Čiháková, když vkládá Martě Kubišové do textu písně Zaklínání slova modlitby k Bohu. Příznačné je, že tato modlitba se obrací k nadpřirozené síle v situaci, kdy neexistuje jistota, že Bůh existuje. Modlící se žena tak činí z pouhé víry a zároveň z bezradnosti. Zaklíná se životem a láskou a mluví k osobnímu Bohu. Prosí jej o slzu po radosti ve svých očích, šťastný smích ve tváři, nepřímo o půlden v radosti a pokojný spánek. Potom shrnuje tyto toužebné věci jako kousek štěstí, o kterém sní každý člověk. Radost, úsměv, bezstarostnost a noční odpočinek jsou boží dary, které svým významem převyšují majetek v osobním vlastnictví: „i když mám prázdný dvě hrsti“.3

Po prosbě o to, co by si přála pro sebe, si mladá žena vyprošuje srdce blízkého, i když třeba místně vzdáleného člověka, který ji bude milovat. Místní vzdálenost: „třeba přes tři města“ vyjadřuje skutečnost, že potenciální partner musí za svou vyvolenou nevěstou ujít nějaký kus cesty, která s sebou nese zkušenost v různých „městech“, pohádkových motivech vývoje lidského vědomí k dospělosti. Modlitba prosí o to aby „rovná byla cesta“, tedy aby žena chodila přímo a pravdivě po Božích cestách, v jeho světle.

Textařka Hana Čiháková se narodila 20.1.1943. V roce 1966 absolvovala studium psychologie na Filosofické fakultě UK. V populární hudbě se uplatňuje od poloviny 60. let, později je známá jako textařka muzikálů a autorka písní pro festivaly, například Děčínská kotva, Zlatý palcát, Mladá píseň, soutěžní Písničky pro Hvězdu, Sedm mikrofonů, Písnička Victora Jary, Svátek písní Olomouc.4 V současné době působí jako fotografka. Text písně, jejíž nahrávka nebyla dosud znovu vydána, ale objevila se ve špatné kvalitě na YouTube,5 pochází zřejmě z roku 1968, kdy díky dočasnému zrušení cenzury v období tzv. Pražského jara mohly být nahrávány písně s náboženskou nebo duchovní tematikou.6 Z tehdejší situace zřejmě pramení i nejistota prosebnice, jež jako by pochybovala o Boží existenci, kterou se snažila z lidských srdcí vymýtit komunistická ateistická výchova, zejména u dětí a mladé generace, a to pomocí dezinterpretace hlavních křesťanských svátků Vánoc a Velikonoc.7 Luděk Chochola uvádí, že podle zachovaného nekvalitního záznamu, ve kterém se objevují pověstné rušičky, je možné soudit, že píseň byla v době normalizace vysílána na rozhlasových stanicích Svobodná Evropa nebo Hlas Ameriky.8

Balada o Mistru Třeboňském,9 text Vladimír Sís10 s použitím textu J. J. de Lescout, 1968

Prostý člověk v odříkání

radosti má do truhlice.

Na zámek se nezavírá

radost čistá prostých lidí.

Prostý člověk pomazaný

olejem je veselosti.

Spravedlnost je mu blízká,

nenávidí nepravosti.

Sbor:

Nezabiješ, nepokradeš,

nepromluvíš křivého svědectví.

Cti otce svého i matku svou.

Nezabiješ, nepokradeš, nezabiješ!

Nezabiješ, nepokradeš, nezabiješ!

Prostý člověk v odříkání

radosti má do truhlice.

Na zámek se nezavírá

radost čistá prostých lidí.

Prostý člověk pomazaný

olejem je veselosti.

Spravedlnost je mu blízká,

nenávidí nepravosti.

Amen pravím tobě, synu člověčí.

Stonati přestaň, osuš očí svých.

Vyprázdni z duše připáleniny vražedné.

Očisti nečistoty své.

Prchlivost nahraď pokorou,

a já se smiluji.

Vyzdob svatyni mou,

ne drahokamy falešnými,

ale milosrdenstvím člověčím.

Ne veselými okrasami,

ale radostí očí hledajících.

V ten den otevřou se ústa tvá

při přítomnosti toho, který už šel,

ale znovu se k tobě vrátil.

A budeš mluviti, nebudeš více němým.

Tak zůstavíš svědectví zázračné,

a oni zvědí, aniž by znali tvého jména,

aniž by znali tvého jména,

aniž by znali…

Televizní inscenace Balada o mistru Třeboňském, v níž zaznívá stejnojmenná píseň Marty Kubišové, má podle dramaturgického listu pořadu copyright z roku 1966 v Československé televizi. 11 Jako její režisér a autor scénáře je uveden Jan Eisner, 12 výtvarník kostýmů Theodor Pištěk, vedoucí výroby Karel Kopš. Miroslav Hájek je uveden jako střihač, Robert Hanika jako asistent režie a Richard Turek jako asistent výroby. Scénickou hudbu Zdeňka Lišky hraje Filmový symfonický orchestr pod vedením Štěpána Koníčka, zpívá Marta Kubišová a Kühnův dětský sbor. Hlavní postavu Mistra Třeboňského oltáře hraje Ladislav Křiváček. 13

Anotace pořadu říká, že se jedná o fiktivní životní příběh mistra Třeboňského oltáře, zpracovaný formou filmové balady. Úvodní titulek sděluje, že kolem roku 1380, pravděpodobně v Praze, žil a tvořil malíř gotických oltářních obrazů, v Čechách zvaný Mistr Třeboňský. V úvodních záběrech návštěvníci galerie obdivují jeho deskové obrazy, především Zmrtvýchvstání Krista. Následuje příběh člověka, který zhřešil vraždou, činil pokání poustevnickým životem v přírodě, potkával přitom prosté pracující lidi: uhlíře, kameníka, strážného u hradu, ženu s vědry u studny. Jejichž tváře se mu staly inspirací pro postavy na deskových obrazech, které začal mistrovsky malovat, zejména Kristus na hoře Olivetské, Ukládání do hrobu, Zmrtvýchvstání Krista. Hřích, pokání a vykoupení tvoří černobílou část pořadu, která je proložena barevnými ilustracemi z různých dobových publikací a maleb, které divákovi přibližují svět středověkého člověka.

Refrén sboru opakuje biblická přikázání: Nezabiješ, nepokradeš, neřekneš křivého svědectví. Sólový part v podání Marty Kubišové sleduje dějovou linku příběhu: „Amen pravím tobě synu člověčí – stonat už přestaň, osuš očí svých… prchlivost nahraď pokorou, vyzdob svatyni mou, ne drahokamy falešnými, ale milosrdenstvím člověčím, … tak zůstavíš svědectví zázračné a oni zvědí, aniž by znali tvého jména.“

První část textu o přímé úměře mezi prostotou člověka a bohatstvím jeho radosti je doprovázená Liškovou středověce znějící hudbou, neboť vyjadřuje ducha středověkého exempla,14 historky, která představuje předmět, nástroj vzdělání nebo ponaučení.15 Text je možná ohlasem Ježíšova kázání o pokladech v nebesích, které nepřijdou nazmar, na rozdíl od pokladů pozemských.16 Druhá sloka zdůrazňuje motiv radosti synonymem veselosti, kterou je prostý člověk pomazán jako olejem. Blízkost spravedlnosti a nenávist nepravosti odkazují na Boží příkazy člověku ve Starém zákoně, které jsou následně citovány sborem: Nezabiješ je páté přikázání, nepokradeš je osmé přikázání, nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu je deváté přikázání, cti otce svého a matku svou je čtvrté přikázání z takzvaného Desatera přikázání, které dal Hospodin Mojžíšovi na Sinaji.17 Sbor zdůrazňuje přikázání nezabiješ a nepokradeš, neboť se zřejmě vztahují k jejich porušení ze strany hlavní postavy, která se na začátku vyprávění provinila vraždou řeholníka v kostele, možná s loupežným motivem.

Opakování první a druhé sloky ve sloce čtvrté a páté může být zpěvným doprovodem obrazů prostých pracujících lidí: uhlíře, kameníka, strážného a ženy u studny.

Následující text (pokud ne ten předchozí) je možná dílem autora J. J. de Lescout, jak to uvádí anotace k vydání této písně.18 Nepodařilo se mi však najít cokoli dalšího o tomto autoru.19 Zjistil jsem však, že český text čerpá z poetiky Ezechielova proroctví v překladu Bible kralické,20 z něhož přejímá promluvu Božího anděla k Ezechielovi, ale transformuje ji do andělské promluvy k provinivšímu se šlechtici - poustevníku, který se má stát podle Boží vůle Mistrem Třeboňským.

Hlavní hrdina je andělem vyzýván k vnitřnímu obrácení, následovaným proměnou celého života vedoucí k uzdravení – spáse. Stonání je způsobeno hříchem, totiž vraždou způsobenou prchlivostí. Hrdina se má očistit a zpokornit, aby se nad ním Bůh smiloval. Má vyzdobit své srdce pravými drahokamy: milosrdenstvím a radostí z nalezení Boha, který mu vrátí dar slova, přeměněný do malířství (ikonopisectví). Poslední verše vyjadřují skutečnost, že ačkoliv má budoucí malíř tvořit obrazy ze života Krista: utrpení, smrti a zmrtvýchvstání, jeho předchozí provinilá totožnost má zůstat anonymní, protože je mu odpuštěna. Jeho úkolem je předat ostatním lidem zázračné svědectví v podobě svého díla jako Mistr Třeboňský.

Ale já musím jít, text Eva Sadková,21 televizní pořad Apokryfy,221969

Píseň Ale já musím jít tvoří závěr povídky Lazar televizní inscenace Apokryfy režisérky Evy Sadkové, kterou odvysílala Čs. televize v premiéře 17. 5. 1969 a na žádost diváků ji reprízovala 24. 6. 1969. Pořad má podtitul Písňové a taneční variace na téma nejznámějších apokryfů Karla Čapka. Text složila samotná režisérka, jméno autora hudby se nedochovalo. Marta Kubišová zde podala zdařilý herecký výkon, když vytvořila dvojroli Marie a Marty, sester Ježíšem vzkříšeného Lazara. 23 Ve videoklipu z pořadu Kubišová ztělesňuje dvojpólnost ženy, která má touhu jít do Jeruzaléma za uvězněným Ježíšem,24 ale její stín ji od tohoto odvážného úmyslu odrazuje:

Ale já musím jít

Ale já musím jít

Ne, nechoď, zázraky se nikdy nestanou

Z té tvojí víry jenom jizvy zůstanou

Je samá nástraha ta cesta klikatá

A prachem těch, co na ní padli, zavátá

Ale já musím jít

Ale já musím jít

Ta cesta za zázrakem, musí někde vést

Musí se najít jen ta pravá z mnoha cest

A já chci poznat tu chuť cíle závratnou

I když je mlha za mnou,

mlha přede mnou

Ale já musím jít

Ale já musím jít

Ne, nechoď, každá touha slábne únavou

Slábne i chuť zmáhat tu dálku toulavou

Čas promění tu sladkou příchuť vyznání

Tak jak jde život,

v hořkou pachuť zklamání

Ale já musím jít

Ale já musím jít

Chci spolykat ty slzy, co mě čekají

Že vysuší je úsměv doufám potají

Ve vlasech cítit vítr, slyšet, jak zpívá

Já prostě musím jít, dokud budu živá

Já prostě musím jít, já musím jít

Refrén Ale já musím jít vyjadřuje odpor vůči zrazujícímu stínu v mysli Marie, která je odhodlaná jít za Ježíšem do Jeruzaléma, následovat jej fyzicky i duchovně. Pesimistický hlas v první sloce jí ale našeptává, že se zázraky, v které doufá, totiž že se Ježíš sám vysvobodí, nestanou a z této naděje jí zůstanou jen jizvy z vlastních zranění. Klikatá cesta plná nástrah tak není jen cestou z vesničky Betanie do Jeruzaléma, ale i životní cestou člověka v tomto nebezpečném světě.

Druhá sloka vyjadřuje přesvědčení mladé nebojácné ženy najít svou vlastní cestu, jejímž cílem je setkání s Ježíšem. Připomeňme zde Ježíšův výrok z Evangelia podle Jana: „Já jsem ta cesta, pravda a život“ (J 14,6). Poslední verš sloky je pohádkovou gnómou, která zde naznačuje odhodlání překonat nejasnost toho, co bylo před a za osobním rozhodnutím jít po této cestě.

Třetí sloka opět odrazuje z cesty, tentokrát z pozice starší a zkušenější ženy, snad Mariiny sestry Marty. Mluví o únavou slábnoucí touze a námaze na daleké cestě. Je vyjádřením hořké životní zkušenosti, která prošla proměnou od mladistvých lásek ke zklamání se v nich ve stáří. Taková výpověď může být pravdivá a mít svou váhu, ale může také svádět mladého člověka na scestí, pokud ji poslechne a na svou cestu nevykročí.

Čtvrtá sloka naštěstí vypovídá o lidské schopnosti začlenit jizvy a slzy do své zkušenosti, která může být nejen zraňující, ale i uzdravující. Vítr zde odkazuje k oživujícímu Duchu Božímu, ke stříbrnému větru Šrámkovu. Synchronní paralelu k tomuto textu tvoří písňový text vitalistického básníka Pavla Vrby, Půjdu dál, který ústy zpěvačky Hany Pazeltové ohlašuje, že „touhou víru znásobím“. 25

Závěr křesťanského textu Evy Sadkové tak vyjadřuje nezdolnou vůli mladé ženy k životu.

1 Druhá část článku vyjde v některém z dalších čísel časopisu Getsemany.

2 Slovník spisovného jazyka českého. Sešit 36: význam – zakřiknouti. Praha : Academia, 1968, s. 515.

3 Srov. soudobou píseň Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra Plná hrst: URL: https://www.youtube.com/watch?v=zZ8cgsNqqBk. [Elektronický zdroj] Navštíveno 21. 8. 2022.

4 Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby. Část jmenná – československá scéna / Antonín Matzner, Ivan Poledňák, Igor Wasserberger a kol. Praha : Editio Supraphon, 1990, s. 94.

5 URL: https://www.youtube.com/watch?v=206MHqA-qZk. Elektronický zdroj (Navštíveno 21. 8. 2022).

6 Makovcová – Demartini, Lenka: Biblické motivy v české pop music 60. a 70. let dvacátého století : funkce a užití biblických motivů v textech písní pop music na pozadí původní biblické výpovědi. Diplomová práce. Praha : KTF UK, 2013, s. 16–20.

7 Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948–1967. Svazek I. / Jiří Knapík – Martin Franc a kol. Praha : Academia, 2012, s. 58–59.

8 Chochola, Luděk: Marta Kubišová v písních a pořadech. Praha : Galén, 2022, s. 86.

9 URL: https://www.youtube.com/watch?v=R37bpPtj9MY [Elektronický zdroj] Navštíveno 18.9.2022.

10 URL: https://www.csfd.cz/tvurce/3281-vladimir-sis/biografie/ [Elektronický zdroj] Navštíveno 16.10.2022.

11 Je však otázkou, zda byla v roce 1966 vůbec realizována, protože v kolonce Druh hlavní výroby má uvedeno, že je BEZVÝROBY.

12 Luděk Chochola ve své knize uvádí, že režisérem televizního filmu Mistr třeboňský byl Vladimír Sís, který je i autorem textu písně. Film uvedla Čs. televize 23.12.1968. In: Marta Kubišová v písních a pořadech. Praha : Galén, 2022, s. 125.

13 Filmografie viz URL: https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/126649/ladislav-krivacek. [Elektronický zdroj] Navštíveno 18. 9. 2022.

14 Zdeněk Liška složil hudbu k filmům Františka Vláčila Marketa Lazarová a Údolí včel, jejichž děj je situován do středověku.

15 URL: https://cs.wikipedia.org/wiki/Exemplum [Elektronický zdroj] Navštíveno 18.9.2022)

16 Mt 6,19nn.

17 Viz Ex 20,12.13.15.16.

18 CD Marta Kubišová: Modlitba. 1999 Sony Music / Bonton s.r.o. (v licenci České televize)

19 Internet a český slovník frankofonních spisovatelů jej neznají.

20 Srov. Ez 2,8; 3,27.

21 URL: https://www.csfd.cz/tvurce/3274-eva-sadkova/biografie/ [Elektronický zdroj]. Navštíveno 16.10.2022

22 URL: https://www.youtube.com/watch?v=rAwwvkgyZPY. [online] Navštíveno 9.10.2022

23 Chochola, Luděk: Marta Kubišová v písních a pořadech. Praha : Galén, 2022, s. 149.

24 Zvelebil, Miroslav: „Marta Kubišová jako Maria a Marta“. In: Getsemany 4/2016, s. 92-103.

25 URL: https://www.youtube.com/watch?v=x-pf1Sz0fXA. [online] Navštíveno 9. 10. 2022.

Obřad svatého Kříže

V rámci zářijového soustředění studentů pořádaného Institutem ekumenických studií v Praze pro posluchače bakalářského studijního programu Evangelické teologické fakulty UK „Teologie křesťanských tradic“ zařazujeme každodenní ranní a večerní modlitby připravované studenty. Kromě toho v neděli slavíme eucharistii/večeři Páně a některé další liturgie/paraliturgie. Jednou z nich je v pátek před koncem kurzu slavená alternativně buď křížová cesta nebo sedm posledních slov na kříži. Ze strany studentů přišel návrh, abychom zařadili ještě jednu slavnost, aby během tříletého studia mohli poznat každý rok něco jiného. Když dosud využíváme paraliturgie katolickou a protestantskou, nabízelo se využít něco z bohaté tradice pravoslavné. Bylo 14. září, den Nalezení sv. Kříže (svátek je zařazen i v ekumenickém lekcionáři) a objevil jsem na ten den připadající obřad svatého Kříže.1 Snažili jsme se zařadit co nejvíce zpěvů a hledali příslušné noty a audionahrávky. Naše kantorka se během jednoho dne zpěvy naučila, aby je pak mohla učit další. Obřad jsme poněkud zkrátili, ale nakonec trval jen 30 min., tak zkrácení nemuselo být tak radikální. Budeme-li Obřad svatého kříže, dá-li Hospodin, ještě někdy slavit, můžeme zařadit SZ paremije (perikopy Ex 15,22 – 16,1; Př 3, 11-18; Iz 60, 11-16), homilii, úvod do liturgie. Zpěvy bude vhodné zařazovat během celého týdne před slavením, abychom si je důkladněji osvojili.

Na úvod jsme zařadili tzv. obvyklý začátek, tvořený sérií několika modliteb, kterým začíná libovolná pravoslavná bohoslužba. Po ní byl přinesen dřevěný kříž na podnose překrytém červeným vélem, vyzdobený pestrým lučním kvítím. Následovalo velké slavosloví, které na Západě známe jako Gloria (východní užití v rámci jitřní bohoslužby je původnější). Poté jsme zpívali Tropar Svatému Kříži a vyslechli evangelium (J 3, 13-21). Poté následoval klíčový ritus – pozdvižení kříže na východ, západ, jih, sever a opět východ spojené s ekteniím, na kterou jsme odpovídali zpívanou aklamací Kyrie eleison. Pokračovali jsme zpěvem troparu svátku „Jenž povznesl ses, Kriste Bože...“ Po něm následovalo vlastní uctívání kříže, které se má dít „zemní poklonou“ (padnutí na zem a dotknutí se čelem země. Volili jsme „střední“ poklonu, tj. hluboká poklona s pase. Velká většina účastníků tuto poklonu absolvovala (chápala, že se neklaníme kousku dřeva, ale Ježíšovu dílu záchrany). Jeden z účastníků, který se klaněl „jen“ úklonou hlavy mi pak vysvětloval, že je to důsledek jeho charismatického období, kde se dával důraz na výrazné projevy těla, se kterými se nemohl ztotožnit. Během uctívání jsme četli stichiry prokládané zpěvem Kříži tvému klaníme se ó Pane. Poetický obsah stichir byl účastníky vysoce hodnocen. Závěr liturgie tvořila ektenie, po ní zpěv Nunc dimittis (česky) a požehnání.

Obřad svatého Kříže Strašice 16.9.2022

Obvyklý začátek

Požehnaný Bůh náš v každé době, nyní i vždycky a na věky věků.
Amen.

Sláva tobě, Bože náš, sláva tobě.

Králi nebeský, Utěšiteli, Duchu pravdy, který jsi všude a všechno naplňuješ, Poklade dobra a Dárce života, přijď a přebývej v nás, očisti nás od každé poskvrny a spas, Dobrotivý, naše duše.

zpěv Trishagionu:

Svatý Bože, Svatý Silný, Svatý Nesmrtelný, smiluj se nad námi. (zpěv 3x)

Sláva Otci i Synu i Svatému Duchu,
nyní i vždycky a na věky věků. Amen.

Přesvatá Trojice, smiluj se nad námi.
Pane, očisti nás od našich hříchů.
Vládce, odpusť nám naše nepravosti.
Svatý, přijď k nám a uzdrav nás pro své jméno z našich nemocí.

Pane, smiluj se. Pane, smiluj se. Pane, smiluj se.

Sláva Otci i Synu i Svatému Duchu,
nyní i vždycky a na věky věků. Amen.

Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.
Neboť tvé je království i moc i sláva, Otce i Syna i Svatého Ducha, nyní i vždycky a na věky věků.
Amen

Přinesení kříže

Velké slavosloví

Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle.

Chválíme tebe, blahoslovíme tebe, klaníme se tobě, oslavujeme tebe.

Díky vzdáváme tobě pro velikou slávu tvou.
Hospodine, Králi nebeský, Bože Otče Vševládce, Hospodine, Synu jednorozený, Ježíši Kriste, a Duchu Svatý.

Hospodine Bože, Beránku Boží, Synu Otce, jenž snímáš hřích světa, smiluj se nad námi.

Jenž bereš na sebe hříchy světa, přijmi prosbu naši.

Jenž sedíš po pravici Otce, smiluj se nad námi. Neboť tys
jediný svatý, tys jediný Pán, Ježíš Kristus, ve slávě Boha Otce, amen.

Tropar Svatému Kříži, zpěv, hlas 1.

Spasiž, Pane, lid tvůj a požehnej dědictví svému. Vítězství daruj nad nepřáteli křesťanům pravoslavným a ochraňuj věrné tvé Křížem svým.

Evangelium

Nejvyšší moudrost, vzdejme jí úctu a vyslechněme svaté evangelium. Pokoj všem!
I duchu tvému.

Čtení ze svatého evangelia podle Jana.
Sláva tobě, Pane, sláva tobě!
Soustřeďme se!

Evangelium podle Jana 3,13-21
Ježíš řekl: „Nikdo nevystoupil do nebe kromě toho, který sestoupil z nebe, totiž Syn člověka. Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný. Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen.
Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak záleží v tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“.

Sláva tobě, Pane, sláva tobě!

Pozdvižení kříže

Před prvním pozdvižením (na východ):

Smiluj se nad námi, Bože, podle velikého milosrdenství svého, prosíme tebe, vyslyš nás, Pane,
a smiluj se; zpívejme všichni. — Kyrie eleison (3x) Litijní ektenie
Před druhým pozdvižením (na západ):

Ještě modlíme se za církevní představitele a za celé v Kristu bratrstvo naše, za zdraví a spásu jejich; zpívejme všichni. — Kyrie eleison (3x)
Před třetím pozdvižením (k jihu): Ještě modlíme se za vlast naši, za národ náš a správu státní, abychom životy své tiše a pokojně strávili ve všeliké zbožnosti a čistotě; zpívejme všichni. — Kyrie eleison (3x)
Před čtvrtým pozdvižením (k severu): Ještě modlíme se za každou
duši křesťanskou trpící a zarmoucenou, zdraví, spásu a prominutí hříchů
žádající; říkejme všichni. — Kyrie eleison (3x)
Před pátým pozdvižením (opět na východ): Ještě modlíme se za všechny tvé služebníky v tomto domě, za otce, matky i bratry a sestry naše, za zdraví, spásu a odpuštění hříchů jejich; říkejme všichni. — Kyrie eleison (3x)

Kondak svátku (zpěv)

Jenž povznesl ses, Kriste Bože, na Kříži dobrovolně,

obdaruj slitováním svým nový lid svůj nazývající se jménem tvým.

Mocí svou zvítězit nad nepřáteli mu dej,

radost pravoslavným křesťanům daruj,

kteří třímají jako pomoc od tebe zbraň pokoje,

znamení nepřemožitelného vítězství.

Uctívání kříže

Kříži tvému klaníme se ó Pane

Pojďte, věřící, pokloňme se oživujícímu dřevu Kříže, na němž dobrovolně rozprostřel ruce své Kristus, Král slávy, aby nás povznesl k prvotní blaženosti, již nám skrze zapovězenou slast ukradl nepřítel, učiniv z nás vyhnance od Boha. Pojďte, věřící, pokloňme se dřevu Kříže, jímž jsme učiněni hodnými rozdrtit hlavy duchovních nepřátel. Pojďte, všechna plemena a národy, a takto opěvujme Kříž Páně: „Buď pozdraven, Kříži, naprosté vysvobození padlého Adama!“ Tebou se chlubí věrní králové, neboť tvojí silou mocně pokořili síly zla! Tebe křesťané nyní s bázní líbají, Boha na tobě přibitého oslavují, volajíce: Pane, na tomto dřevu ukřižovaný, smiluj se nad námi jako Blahý a Lidumil.

Kříži tvému klaníme se ó Pane

Pojďte, lidé, vizte přeslavný zázrak, skloňme se před mocí Kříže. Zatímco v ráji dřevo stromu urodilo lidem smrt, toto dřevo vydává květy života, neboť má na sobě přibitého bezhříšného Pána. Z něho všechny národy sbírají plody nehynoucnosti, a proto volejme: Ty, jenž jsi Křížem svým vymýtil smrt a nás osvobodil, sláva tobě! Naplnil se hlas proroků tvých, Bože, Izaiáše a Davida hlásajících: „Přijdou všechny národy a pokloní se tobě, Hospodine.“ Neboť hle, dobrý Bože, na nádvořích jerusalemských – lid naplněný blahodatí tvou. Ty, jenž jsi ukřižování pro nás vytrpěl a vzkříšením nás oživil, ochraňuj a spasiž nás!

Kříži tvému klaníme se ó Pane

Čtyřkonečný svět je dnes posvěcován pozdvihováním čtyřdílného Kříže tvého, Kriste, Bože náš, a spolu s tím se povznáší korouhev věrných křesťanů, aby zlámala rohy nepřátel. Veliký jsi, Hospodine, a podivuhodná jsou díla tvá; sláva tobě! Dřevo svaté, hlasy proroků předzvěstované, jímž byl Adam zbaven dávné kletby smrti, je nyní pozdviženo. Stvoření pak spolu s tím dnes pozvedá svůj hlas a prosí u Boha hojné milosti. Jediný, v milosrdenství nezměrný Vládce, budiž očištěním naším a spasiž duše naše.

Kříži tvému klaníme se ó Pane

Dnes se naplňuje, Bože, hlas proroka tvého Mojžíše, jenž pravil: „Uvidíte život váš zavěšený před očima svýma.“ Dnes je pozdvihován Kříž a svět je osvobozen od klamu. Dnes se obnovuje Kristovo Vzkříšení a končiny země se radují. S cimbály jako David píseň ti přinášíme s hlaholem: „Vykonal si spásu uprostřed země, Bože: ukřižování jsi podstoupil a Vzkříšení učinil, jimiž jsi nás spasil, Blahý a Lidumile. Nejmocnější Pane, sláva tobě!“ Vládce všeho stvoření a Pán slávy je dnes na Kříž přibíjen a bok mu probodávají. Žluči a octa okouší Ten, který je rozkoší církve. Korunou z trní je ovinut a oděn je rouchem posměšným Ten, který pokryl nebe oblaky. Bit je do tváře rukou smrtelníka Ten, jenž svou rukou utvořil člověka. Po zádech bičují Toho, jenž oděl nebe oblaky. Poplivání a údery přijímá, urážky a políčky strpěl. Vše snáší kvůli mně, odsouzenému, Vysvoboditel a Bůh můj, aby spasil svět od klamu jako Milosrdný.

Kříži tvému klaníme se ó Pane

Dnes se mohu dotknout toho, kdo je svou podstatou nedostupný. Kvůli mně trpí muka, aby mne osvobodil od utrpení. Ten, kdo dával světlo slepým, je popliván ústy zločinců a nastavuje záda k bití, aby osvobodil zajaté. Když jej uzřela čistá Panna a Matka viseti na Kříži, s bolestí volala: „Běda mně, Dítě mé, co jsi to učinilo? Krásný v dobrotě své nade všechny lidi, ukazuješ se jako bezdechý a nevzhledný, zbavený podoby i předchozí krásy! Běda mně, Světlo mé! Nemohu hledět na tebe, zesnulého, nitro mne bolestí pálí a strašný meč proniká srdce mé! Opěvám utrpení tvé, klaním se milosrdenství tvému, mnohotrpělivý Pane, sláva tobě!“

Ektenie

Smiluj se nad námi, Bože, podle svého velikého milosrdenství, prosíme tě, vyslyš nás a smiluj se. Kyrie eleison

Za ty, kdo nám vládnou, a za všechny, kdo nás chrání. Kyrie eleison

A ještě prosíme tebe, Pane, náš Bože, abys vyslyšel hlas našich přímluv, slitoval se ve své dobrotě a štědrosti nad svými služebníky, a splnil všechny jejich prosby, odpustil jim všechny dobrovolné i nedobrovolné přestupky, vlídně přijal jejich modlitby a dobročinnost před tvým královským trůnem, chránil je před všemi viditelnými i neviditelnými nepřáteli, všemi nehodami, útrapami a zármutkem, zbavil je nemocí a daroval jim zdraví a dlouhá léta, prosme všichni: Pane, vyslyš nás a smiluj se. Kyrie eleison

Prosíme tě, Pane a Bože náš, abys vyslyšel sténání, slzy a povzdechy trpících a ve svém milosrdenství se nad nimi smiloval. Kyrie eleison

Smiluj se i nad svými služebníky, kteří přichází do tohoto domu. Vyslyš laskavě jejich modlitby a smiluj se. Kyrie eleison

Prosíme tě také za všechen přítomný lid, očekávající od tebe velké a hojné slitování, za naše dobrodince a všechny pravověrné křesťany. Kyrie eleison

Pro milost, štědré slitování a lásku k lidem tvého jednorozeného Syna, neboť s ním jsi blahoslavený, spolu s přesvatým, dobrým a životodárným tvým Duchem, nyní i vždycky a na věky věků. Amen.

Nyní propouštíš (zpěv)

Nyní propouštíš, Pane, podle slova svého v pokoji, neboť viděly oči mé spasení tvé, které jsi připravil před obličejem všech lidí: světlo ke zjevení pohanům a slávu lidu tvého, lidu izraelského.

Závěr

Sláva tobě, Kriste Bože, naděje naše, sláva tobě.
Sláva Otci i Synu i Svatému Duchu, nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Pane, smiluj se. Pane, smiluj se. Pane, smiluj se. Požehnej.

Kristus, pravý Bůh náš, na přímluvu své přečisté Matky, silou ctihodného a životodárného kříže, na přímluvu svatých ctihodných a veškeré slávy hodných apoštolů, a všech svatých, ať se nad námi smiluje a spasí nás, neboť je dobrý a miluje nás.
Amen.

Účastníci setrvají chvíli v rozjímání a poté se v tichu rozcházejí

Praxe smíření ve Společné cestě

Předneseno na setkání zájemců o duchovní doprovázení v Holostřevech, říjen 2022. Text mírně upraven.

Před tím než se dostanu k tématu příspěvku a k tomu, jaké by mohlo být propojení s duchovním doprovázením, dovolte mi nejdříve několik poznámek k praxi křesťanského smíření obecně.

Křesťanství vzniklo na půdě židovství a jedním důležitých z témat židovského náboženství je Boží království a touha po jeho příchodu. Za života Ježíše z Nazareta se objevil výrazný prorok, který blízký příchod Božího království zvěstoval a volal k obrácení, Jan Křtitel. Ježíš z Nazareta jeho proroctví včetně volání k obrácení převzal a – jak se zdá – poněkud modifikoval. V Ježíšově pojetí není obrácení – metanoia – na prvém místě výzva k tomu, abychom byli dobří, ale na prvním místě je to výzva k obrácení se do přicházejícího proudu Božího odpouštění, do valící se řeky Božího milosrdenství. Výzva k obrácení je tedy v prvé řadě výzvou k zadůvěřování tomu, že jsem a budu přijat Bohem židů bez podmínek, že nám tento Bůh naše hříchy nepočítá a nespočítá a že po nás chce, abychom uvěřili, že tomu tak je.

To uvěření, obrácení, že Bůh přijímá hříšníky bez podmínek, obsahuje právě to, že těmi Bohem přijatými lidmi jsme právě jako hříšníci, a ne jako dobří a dokonalí. Kdo nepřijímá svou hříšnost, protože se chce nějak zajistit, třeba zbožností, jakoby se s proudem přicházejícího Božího odpuštění míjí.

Proto třeba v římskokatolické církvi je vlastně jediná povinnost zpovídajícího posoudit, zda ten, kdo přichází, přijímá svou hříšnost, klasicky se tomu říká „lítost“. Pokud toto ví, samotné hříchy nejsou důležité, protože se všechny v přicházejícím Božím království rozplynou jako pára nad hrncem. Není to tedy tak, že se nejprve musím stát lepším a pak mne Bůh přijme. Nevím, jak to mají srovnáno jiní katolíci, ale mne tedy Bůh zcela jistě přijme do svého království jen jako mizeru – a vím dobře, o čem mluvím.

Smíření je tedy na prvním místě radostná slavnost víry církve, že nám Bůh naše hříchy odpouští, nepočítá. Kéž by tomu v praxi katolické církve tak vždy opravdu bylo.

Teď už přímo k tématu.

Společná cesta je církevní společenství s historickými kořeny v takzvané podzemní církvi za komunistické totality. Ona tzv. podzemní církev má pro leckoho až mýtickou pověst, ale při bližším ohledání se ukazuje, že trpěla stejnou těžkou nemocí, kterou trpí církev veřejná, totiž klerikalismem. Zvláštní výjimkou v tom byla skupina kolem biskupa Jana Konzala, který byl hlavním nositelem ideje „komuniální církve“, církve jako společenství, což společně s Konzalovými osobnostními vlastnostmi umělo zmíněný klerikalismus omezit.

Společná cesta se snaží s formou komuniální církve experimentovat. Snaží se dodnes, a to se projevuje i v praxi smíření, ke které se nyní konečně dostávám.

Smíření slavíme asi 5x ročně v menších skupinách, to je 3 – 10 lidí. Předsedající, což nemusí být nutně ordinovaný kněz, vede liturgii smíření, která zahrnuje úvodní zpěv a modlitbu, čtení obvykle dvou textů z Písma (texty účastníci znají předem, aby se jimi mohli inspirovat); předsedající texty pak krátce komentuje. Poté následuje individuální vyznání jednotlivých účastníků. Po něm se k tomu, co onen vyznávající řekl, vyjadřuje kdokoli z přítomných, kdo má pocit, že má co říci, včetně toho, že přítomní navrhují „znamení obrácení“, což může být nějaký text Písma, ke kterému se může dotyčný vracet nebo nějaký závazek něco konkrétního dělat lépe než dosud.

Až se všichni vyznají, následuje eulogie, pak znamení smíření, poté několik koleček díků, modlitba Páně, závěrečná modlitba, závěrečný zpěv a neformální posezení s občerstvením.

Z toho, co jsem říkal, pozorné ucho už pochopilo, že nerozlišujeme čistým řezem slavnost smíření a duchovní doprovázení, ony komentáře přítomných jsou právě součástí onoho duchovního doprovázení, zatímco v „čisté“ slavnosti smíření by postačila ona samotná radost z faktu, že přiznávám svůj hřích a je mi dosvědčena má víra a naděje v přijetí Bohem bez podmínek.

Slavnost smíření, jak ji slavíme společně, má své výhody a nevýhody. Velkou výhodou je, že se navzájem povzbuzujeme v radosti z přijetí Bohem navzdory svým hříchům. Kdo nezažil, neuvěří, jak je to povzbuzující, dívat se na sebe a kolem sebe ve vzájemné solidaritě „ospravedlněných hříšníků“. Nevýhodou této formy může být, že nelze vyznávat něco, co by to společenství rozbilo, pro tyto případy, nebo prostě pokud někdo chce z libovolných jiných důvodů, je možnost individuálního vyznání mimo společenství, ostatní zatím počkají.

K praxi smíření ve Společné cestě bych ještě dodal, že je doplněna jednou ročně „dnem smíření“, to bývá při našem letním setkání, kdy spolu účastnící po dvojicích hovoří a pokouší se smířit to, co mezi nimi smířené není, večer pak slavíme již popsanou liturgii smíření.

Skupiny pro popsané slavení smíření jsou uzavřené (na rozdíl od našich týdenních modliteb, kde může být pozván takříkajíc „kdokoli“), pokud má do skupiny přijít někdo nový, musejí s tím souhlasit všichni členové skupiny. Platí samozřejmě, že účastnící smíření jsou vázáni mlčenlivostí, o tom, co tam slyší, nehovoří s nikým, ani se svými partnery.

Platí ještě pravidlo, že je zakázáno na základě toho, co od někoho při jeho vyznání slyším, aby se zhoršil můj vztah k němu. Bývá to ale opravdu slavnost solidarity a radosti a vztahy se typicky zlepšují, což je povoleno.

Přiznával jsem už, že to, co provozujeme, je vlastně jakási smíšená forma mezi smířením a doprovázením. Ono doprovázení je tedy v tomto případě nikoli vztah mezi doprovázejícím a doprovázeným, ale v rámci oné „komuniální eklesiologie (nauky o církvi)“ takové vzájemné doprovázení se v církevní obci.

Je ovšem otázkou, zda zde vůbec hovořit o „duchovním doprovázení“ jako takovém, protože pod tímto pojmem se obvykle míní rozsáhlejší rozhovor opravdu ve dvojici mezi tím, kdo doprovází a tím, kdo je doprovázený. Snad tedy v souvislosti s praxí smíření ve Společné cestě můžeme hovořit o jakémsi „kolektivním situačním vzájemném minidoprovázení“.

Mary´s Meals sytí denně více než 2 miliony dětí z 20 různých zemí

Mary´s Meals (Mariiny pokrmy) je humanitární mezinárodní hnutí, které dnes zajišťuje denně obědy ve školách pro více než 2 000 000 dětí v těch nejchudších zemích světa. Základním přesvědčením organizace Mary´s Meals, která slaví letos 20 let od svého vzniku, je, že každé dítě si zaslouží vzdělání a dostatek jídla. Toto hnutí usiluje o to, aby každé dítě v chudých oblastech světa dostalo jedno jídlo denně v místě svého vzdělávání. Jeho posláním je pozvat lidi, kteří mají více než potřebují, aby se dělili s těmi, kteří nemají ani nejzákladnější životní potřeby – aby nabídli peníze, věci, dovednosti, čas nebo modlitbu a tím poskytli pomoc těm, kteří trpí kvůli extrémní chudobě v nejubožejších zemích světa.

Celý projekt začal v Africe v Malawi, kde mnoho lidí zemřelo na AIDS a děti často osiřely a vzaly si je k sobě příbuzní nebo žily na ulicích, někdy se i starší sourozenci starali o mladší. Do této situace přišel do Malawi Skot Magnus McFarlane Barrow, který měl už zkušenost s humanitární pomocí za války v Jugoslávii a později v Libérii v době občanské války. Podařilo se mu s přáteli a několika místními lidmi vybudovat nemocnici a útulek pro děti. Ale přemýšlel, jak by mohl pomoci dětem, které hladověly a často ani nechodily do školy, protože sháněly jídlo, pomáhaly rodičům či hlídaly mladší sourozence. A napadlo ho poskytnout obědy ve škole dětem, které často doma za celý den jídlo nedostaly a tím jim i umožnit školní docházku. Vyzkoušel to v jedné škole. Ředitel nechal vybudovat jednoduchou kuchyni a obědy vařili rodiče dětí (většinou samozřejmě matky), kteří se střídali. Jídlo je jednoduché a každý den stejné - jedná se o kukuřično-ovesnou kaši, do které jsou přidávány vitaminy a minerály. Tato kaše je dnes známá jako Likuni Phala. Suroviny pro přípravu kaše jsou nakupovány od místních malých farmářů, takže přidanou hodnotou projektu je jejich podpora. Podávání obědů v této škole zvýšilo docházku žáků téměř o 40%. Děti byly také pozornější než dříve, když byly hladové. Tento úspěch povzbudil Magnuse a jeho přátele, aby program obědů rozšířily i do dalších škol. Peníze dostávali především od lidí ve Skotsku, kde se šířila informace o tomto začínajícím projektu. Postupně se Mary´s Meals rozšířila i do dalších zemí Afriky a stalo se z ní mezinárodní hnutí. Dnes už je to tak veliká organizace, že potřebuje nějaké vedení – stále v ní působí Magnus se svým týmem a v dalších zemích, kde je podpora Mary´s Meals rozšířena, jsou malé týmy, které pořádají akce upozorňující na toto hnutí a shánějí peníze na jeho podporu. Přitom na celé řízení projektu se spotřebuje minimum získaných financí (okolo 7%). Dnes Mary´s Meals působí ve 20 zemích světa: v Beninu, Ekvádoru, Etiopii, Haiti, Indii, Keni, Libanonu, Libérii, Madagaskaru, Malawi, Myanmaru, Nigeru, Rumunsku, Súdánu, Sýrii, Thajsku, Ugandě, Zambii a Zimbabwe (v různých oblastech se podávají různé pokrmy, často rýže se zeleninou, fazole, někdy i ryba nebo kuře). Přes veškerou snahu Mary´s Meals a dalších humanitárních organizací je dosud kolem 64 milionů dětí školního věku, které do školy nechodí. A pokud do školy přijdou hladové, jejich schopnost učit se je nízká.

Mary´s Meals má pobočku i v České republice s centrem v Brně. S pomocí dobrovolníků pořádá různé akce, které šíří povědomí o tomto hnutí a shání peníze na jeho podporu, aby se mohlo šířit i do dalších zemí, kde je ho třeba. Pobočka také organizuje baťůžkový projekt, kdy sbírají lidmi darované baťůžky se školní výbavou pro děti v zemích, kde žádnou výbavu nemají. Česká pobočka má „vlastní školy“, které jsou financovány z příspěvků v ČR. Je to 6 škol v Malawi (celkem 6480 dětí), 1 v Libérii (273 dětí) a 1 v Keni (1020 dětí). Všechny informace o Mary´sMeals najdete na webových stránkách www.Mary´sMeals.org (to je v angličtině) a české pobočky www.MarysMeals.CZ Číslo účtu je 4410277/0100. Česká pobočka se zavázala, že prvních 10 let svého fungování (do r. 2027) bude odevzdávat všechny příspěvky ve 100% výši.

Pouhých 495 Kč stačí pokrýt náklady na obědy pro 1 dítě na 1 rok. Pomůžete i vy?

Pokud byste měli ve farnostech zájem o prezentaci o tomto hnutí, obraťte se, prosím, na mne (mail ivana.machackova@gmail.com).

Uzavírám modlitbou za Mary´s Meals:

Otče náš,
chléb náš vezdejší dej nám dnes
a odpusť nám, kdykoli jsme si brali ze společných darů víc, než jsme potřebovali.
Dovol nám, abychom ti pomohli nasytit hladovějící dobrými věcmi a nejenom drobky z našeho stolu.
Nauč nás, jak se rozdělit s potřebnými a nenechávat si vše pro sebe.
Naplň nás svou láskou, abychom mohli vykonat každé dobré dílo, které jsi pro nás připravil.
Naplň naše srdce soucitem s každým hladovějícím dítětem
a použij naše malé skutky lásky tak, aby už žádné dítě nikdy nehladovělo.
Amen.

Sv. Cecilie - 22.11.

autor: 

Oz 2, 16b.-22; Mt 25, 1-13;

(1993)

Zásluha a pošetilost; věrnost

Má snad být sv. Cecilie ta, která vedena chytrým sobectvím není ochotna rozdělit se s bližním o svůj olej? Takový výklad může napadnout jen toho, kdo nechá ladem dnes nabízený úryvek starozákonní. Starý dobrý prorok Ozeáš totiž nabízí lepší klíč k porozumění evangeliu i klíč k tajemství, kohože si to Ženich oblíbil a proč.

Možná to někomu připadá jako nepochopitelně tvrdý rozsudek. Vždyť nakonec ani jim nechyběl olej v lampě, obstaraly si jej rychle, a dokonce za většího snažení, mají tedy větší zásluhu. Ženich už meškal mnoho hodin a svatba trvala potom ještě i několik dní. Co se tedy hrozného stalo? V čem je vlastně pošetilost těch panen? Přesto jim ženich nekřivdí, opravdu jej zklamaly. Zklamaly jej ovšem v čemsi velmi důležitém pro svatbu eschatologickou, svatbu s Beránkem: Ukázalo se, že na ně není spolehnutí. A právě tomu se právem říká nevěrnost. Marně kupí někdo zásluhy, jestliže soudce konstatuje o těch zasloužilých, že jsou nevěrné a že je na svatbě nechce.

Věrnost je často neviditelný, ale klíčový parametr mezilidských vztahů; deklaruje se jen nepřímo, totiž tím, že vzbuzuje důvěru; na věrného se může jeho bližní bezpečně spolehnout, díky věrným dokážeme i my věřit. Věrný je ten, kdo je schopen vytvořit bližnímu pocit bezpečí. Věrnost musí plodit schopnost důvěřovat a v posledku i věřit. Důvěru nejen vůči Bohu, ale i vůči Bohu.

Věrnost je kořením převzácným; bez něho chutná podivně i sama láska. Ty panny se ukázaly nemoudré, ale především nevěrné: právě ve chvíli, kdy se na ně ženich spolehl, musel zjistit, že šlápl do prázdna.

Také náš dnešní Ozeáš tluče na strunu věrnosti. Není divu: boží lid je nevěstou, která nikdy nebude mít všech pět P., vždycky bude v něčem defektní, vždyť do hodovní síně je povolali od plotů. Ženich ovšem ví, co dělá; nevyžaduje nevěstu bezúhonnou, vždyť sám si ji vyzdobí, říká. Zato od nevěsty žádá s veškerou vážností, aby se na ni mohl spolehnout vždy a všude.

Spolehnout se můžeme i na toho, komu k dokonalosti leccos chybí, pokud to ovšem sám pravdivě přiznává. Nepřizná-li, je taková kamufláž mnohem větším malérem, než samotné selhání.

My také příliš neoplýváme tou moudrostí, o které je řeč v dnešním čtení z Matouše; také sháníme olej na poslední chvíli, ba po dvanácté, protože máme mnoho jiných starostí než tu jedinou. Sháníme zásluhy, zříkáme se máty a kopru, nechodíme s opilci. Jenže vkus Ženicha zůstává tím definitivně rozhodujícím na Svatbě. Hospodin svůj lid nenechává na pochybách, co se jemu líbí především: věrnost lidských srdcí. Nežádal dodatečnou výzdobu zásluhami, nepotrpí si na družinové pokřiky typu "otce máme Abraháma". Chce věrnost. Není divu, že jej pak nevěrnost roztrpčuje k přísnosti, která by mohla udivit.

Věrnost je koneckonců něco z toho mála, co my svému Pánu můžeme nabízet opravdu ze svého.

Jak se děje věrnost u těch, kdo zároveň nejsou nevinní? V Ozeášových slovech se mi zdá prosvítat klíč: "Bude poslušná, jako ve dnech své mladosti". Poslušnost milovanému naštěstí neutrpí ani špatnou minulostí, pokud ji ovšem nezatajujeme. Podstatou každé poslušnosti je schopnost svoji vůli sjednotit s vůlí, kterou odpovědně pokládáme za legitimně směrodatnou. V dobách zamilovanosti mládí není žádný problém sjednocovat vůle těch, kteří si vzájemně chtějí být radostí, to přece známe. Ale později se už taková spolehlivá poslušnost osvědčí jako radikální projev věrnosti.

Tak se totiž zakládá každá skutečná věrnost: na jednotě srdcí. Pokud já toužím přesně tak, jako ten, kdo mi přichází vstříc, může se na mne spolehnout. Toto je také kardinální problém lidské svatosti podle Bible, tedy vyňatosti pro konkrétního nezaměnitelného Hospodina: věrnost pevně kotvená v jednotě srdcí, v jednotě zvané poslušnost.

Jistě jste nepřeslechli paradox: na jednu stranu říkám, že má být člověk věrný, tj. má být na něj spolehnutí, zároveň však tvrdím, že selhání Hospodinu nevadí, o ozdobu se postará on sám. Nevěsta-Izrael selhala nemálo, dokonce byla nevěstou cizoložnou. "Přemluvím svůj lid, nevěrnou nevěstu," říká Hospodin skrze proroka. Také Jeremjáš ji srovnává s divokou oslicí. Ale Hospodin ji učiní poslušnou. To je pochopitelně hlas naděje. Ještě to tu není, teprve se to očekává, ale obě strany již chtějí.

Jsme-li zváni na svatbu, pak jsme zváni odevzdat svoje já bližnímu a přijmout bližního za své bezprostřední Ty; podaří-li se to, pak je mnoho poctivých důvodů pro veselí. Přesto jít na svatbu jen kvůli svému veselí a nikoli kvůli ženichovi, to by bylo zřetelnou známkou budoucí nevěrnosti povýšené přímo na princip. Těch pět družiček vydalo o sobě právě takové nešťastné vysvědčení. Takto vlastnoručně puncované vyznávající pak ženich odmítá znát, měl přece o nich docela jiné představy, jinou naději. Právem a popravdě rozhoduje, že na jeho svatbu tito cizí lidé nepatří.

Také my jsme postupně nashromáždili řadu náboženských povinností; dokonce ani ne pro radost, ale jako polehčující okolnosti, které mají zvrátit náš poslední soud v náš prospěch. Ani jsme si nevšimli, že tím nám Ženich docela zmizel ze scény. A když jej nakrásně zahlédneme, ani pak nespěcháme vstříc Ženichovi, ale podle všeho dosavadního v něm rozpoznáme už jen Soudce, který nás nachytal bez oleje; na takového spíš zbrojíme, než abychom jej toužebně vyhlíželi. Tak se ovšem chovají ti z pozvaných, kterým evangelium říká "pošetilí". Jejich nevěrnosti nemá smysl léčit, jsou pro ženicha mrtvi.

 

Několik poznámek ke knize Pavle Ondrej: Odtajnená!

Tajná cirkev, Pôsobenie skrytej církvi na Slovensku před a po roku 1989, Michal Vaško – Vydavateľstvo Prešov, 2022; ISBN 978-80-8198-051-0; 191 str.

Kniha představuje upravené vydání rigorózní práce obhájené v r. 2021 na Pedagogické fakultě Univerzity Mateja Bela v Banské Bystrici. Těžištěm práce jsou kapitoly 4. Pôsobenie skrytej cirkvi na území Slovenska pred rokom 1989 a 5. Pôsobenie skrytej cirkvi po roku 1989 na území Slovenska. Úvodní tři kapitoly jsou rešeršní povahy: 1. Stanovenie témy, 2. Teológia cirkvi a 3. Historické okolnosti vzniku skrytej cirkvi a zřejmě měly význam jako součást dizertace, aby autor prokázal schopnost uvést téma práce do kontextu s obecně známými poznatky. Jednotlivosti zde uvedené by bylo možné teologicky disputovat. Podobně zařazení poslední kapitoly 6. Prínos skrytej cirkvi do života všeobecnej cirkvi bylo možná učiněno i pro to, aby dílo splňovalo požadovanou strukturu. Tato kapitola je členěna podle jednotlivých teologických disciplín (eklesiologie, sakramentologie, liturgika, morální teologie, ekumenismus, spiritualita). V každé podkapitole je vždy nabídnut úzký fragment patřící do daného oboru.

Kniha přehledným a čtivým způsobem představuje fenomén skryté církve na Slovensku (s přesahy na Moravu i do Čech). Jádro knihy lze tedy kladně hodnotit jako určitou kroniku života ES na Slovensku představující její jednotlivé ordinované protagonisty a jejich působení. Je vytištěna na křídovém papíře s řadou fotografií. Nové jsou údaje o větvi skryté církve údajného biskupa Daniela Važana (str. 143-147), kterého prý konsekroval František Tomášek v r. 1988. To lze téměř vyloučit, autor tuto větev popisuje realistickým způsobem.

Nejsou mi osobně zřejmé důvody, které vedly ke zmínce o existenci biskupa (biskupů), o kterých se neví a kteří se nikde po r. 1989 nepřihlásili (str. 137). Pro diecézní biskupy na Slovensku je to spíše výzvou takové lidi odhalovat a „umravňovat“. Připomeňme, že svého kolegu Róberta Bezáka, který se jen trochu od nich odlišoval svou otevřeností ke světu, sesadilo bratrstvo diecézních biskupů (Babjak, Bober, Galis, Judák, Orosch, Rábek, Rusnák, Zvolenský) a stačilo jim k tomu jen pár spolupracujících úředníků na Kongregaci pro biskupy. Církevní právo, které má chránit nespravedlivě obviněné, nepomohlo. I papež je na ně krátký, sice osobně za Bezákem stojí, ale takříkajíc zločinné rozhodnutí zvrátit nedokáže. Tato i podobné jiné poznámky v knize mají patrně upozornit na to, že tradice Skryté církve je na Slovensku stále živá.

Pokud bych knihu hodnotil z hlediska hodnocení minulosti skryté církve a jejího přínosu pro budoucnost církve, pak se zdá, že se kniha zaměřuje především na právní zakotvení. To je důležité, ale důležitější jsou jistě životaschopné podněty pro zvěstování evangelia a život církve pro ty, kteří se do veřejných církevních struktur z nejrůznějších důvodů nevejdou. Takových lidí neustále přibývá. Pro církev (veřejnou i skrytou) není rozhodující, kolik má kněží či biskupů, ale kolik má křesťanů, kteří jsou ochotni svou víru sdílet s ostatními ve formách, které se zde nabízejí…

Možná by bylo vhodné ukázat, v rámci objektivity, i negativní zkušenosti, které skrytá církev přinesla. Tím, že je práce psaná příslušníkem skryté církve, jakoby „zevnitř“, tento pohled chybí.

Měl jsem příležitost přečíst dizertační práci před vydáním knihy a zaslat připomínky autorovi. Týkaly se pouze událostí, které jsem zažil, netroufal jsem si komentovat jiné okolnosti. Autor se snažil připomínky zohlednit, ale k objektivitě to prospělo jen částečně. Nepodezírám jej, že by chtěl některé okolnosti zkreslovat, ale buď jsem připomínky nenapsal dostatečně srozumitelně, nebo autorovo předporozumění znemožnilo uchopit skutečný obsah sdělení.

Jedna z podkapitol poslední kapitoly nazvaná „Liturgika: liturgia ako communio“ (str. 160-1) se svou strukturou i obsahem kryje s mojí přednáškou v Trenčanských Teplicích, jejíž písemná podoba se nachází v knize Zrod, život a budúcnosť skrytej cirkvi vydané v Prešově v r. 2013. Autor v podkapitole cituje pouze tento zdroj, ovšem vkládá do něj informace, které zdroj neobsahuje.

Uvedu příklad:

V písemné verzi mé přednášky stojí:

Poměrně často (s dvojměsíční frekvencí) slavíme svátost smíření. Užíváme kombinaci druhé a třetí formy Ordo penitaentiae. Slavíme v uzavřená skupině. Zpovědní tajemství zavazuje všechny přítomné. Slavnost obsahuje biblická čtení (jsou známa předem, zpravidla již čtená při slavení eucharistie a slouží jako vodítko k objevení hříchu a k obrácení), homilii, individuálnímu vyznání před ostatními. Po stanovení znamení obrácení („pokání“) a po rozhřešení následuje společné díkůčinění. Vždy je možnost individuálního vyznání. Jednou ročně věnujeme smíření celý den, kdy se pokoušíme hovořit každý s každým a hledat společný směr, společné míření. Vyznání hříchů je pochopitelně nutné, ale není zdaleka jediným obsahem rozhovorů. Klady společného slavení převažují (poznání, že lidské hříchy jsou podobné; solidarita s hříšníkem, který se poctivě snaží a nejde mu to; větší zaměření na sociální hříchy, kterými se proviňujeme např. vůči obci jako celku). Společné vyznání má ovšem i svá rizika. Není vhodný ke společnému vyznání takový delikt, který by mohl způsobit pohoršení (ten patří do individuálního vyznání). Na druhou stranu můžeme mít před ostatními tendenci se stylizovat a líčit hřích méně vážně, než je ve skutečnosti.

Autor citující tento text v dizertaci uvedl:

… pokánie sa vysluhuje v spoločenstve spoločným vyznaním hriechov podľa Ordo penitaentiae alebo kňaz/biskup hovorí za všetkých vyznanie hriechov. …

Na to jsem v připomínkách zaslaných autorovi reagoval:

Nikoli, každý se vyznává za sebe (před ostatními členy skupiny).

V knize stojí:

pokánie sa vysluhuje v spoločenstve spoločným i individualnym vyznaním hriechov podľa Ordo penitaentiae alebo kňaz/biskup hovorí vyznanie hriechov za všetkých. …

I když se jedná o zkratkovité vyjádření, které nemůže postihnout všechny detaily, i když se autor snažil připomínku zapracovat, i když pominu terminologické nepřesnosti, pak to, co je v knize napsáno, je úplně něčím jiným, než jsem chtěl v přednášce, ze které autor citovat, říci.

Podobné připomínky upozorňující na posouvání reality v dané podkapitole jsem zaslal ještě další tři, celkem jich bylo čtrnáct. Skrytá církev byla a je velmi košatý fenomén a není vůbec jednoduché ji vtěsnat do jednoho myšlenkového schématu. S ohledem na celek knihy jsou ale takovéto připomínky pouze margináliemi.

J.Š. Baar a úsilí o reformu církve

Portrét Jindřicha Šimona Baara v říjnových Getsemanech byl zaměřen na jeho působení kněze-spisovatele. Mail od pozorného čtenáře nás upozornil, že nebyla zmíněna jeho role v reformním hnutí katolických kněží. Baar se skutečně zúčastnil reformního hnutí kněžstva sdruženého v Zemské jednotě katolického duchovenstva (existovala v letech 1902–1907). Na ustavující valné schůzi Jednoty katolického duchovenstva 14. listopadu 1918 byl zvolen jeho předsedou. V dopise Sigismundu Bouškovi ze 4. prosince 1918 ke svému zvolení napsal: „V čelo kněžstva se mi nechtělo právě proto, že pány pátery znám. Někdo se musí stát však beranem, který vezme na sebe i hříchy, nespáchané. Dvakrát jsem se poděkoval, když mě volili po třetí a řekli že by to bylo ode mne zbabělé, kdybych volby nepřijal – tož jsem si na to žhavé místo sedl.“1 Zároveň Bouškovi stručně popsal nejnutnější úkoly Jednoty: „1.) zjistit bezpečně poměr republiky k církvi a k nám českým kněžím – 2.) poměry ve škole a 3.) reformy naše.“ Potřebné církevní reformy shrnul v heslech: „Autonomie církve, farní obce (sbory) místo patron. úřadů, disciplína a celibát, bohoslužebná řeč, volba farářů – vikářů – biskupů.“ Tyto věci podle Baara „hoří“, existuje spousta jiných návrhů, které ale můžou počkat.

Zkušenost v této roli, v níž setrval jen tři měsíce, nakonec vedla k Baarovu velkému zklamání, nejenom poměry v tehdejší hierarchii ale především v samotném duchovenstvu. Zklamaný a unavený v únoru 1919 z funkce odstoupil. V dopise Sigismundu Bouškovi z 28. února 1919 vysvětluje svoji stručnou poznámku v dopisu z 18. února („Víš snad, že už předsedou nejsem.“): „Ano, předsednictvo se opravdu poděkovalo, protože výbor mu odhlasoval nedůvěru. Pro naše návrhy bylo 9, pro návrhy opposice 10 hlasů. Co zbývalo než jít. Lákají mě tam zpět, ale nepůjdu. Zkusil jsem mnoho a moje přímočárná, výbušná povaha proto není. Tam musí seděti had, diplomat, člověk chladné hlavy a žabí krve, mně to rvalo nervy a připravovalo bezesné noci! Toť se rozumí, že při Jednotě a jejím pokrokovém programu věrně vytrvám jako obyčejný pěšák – a nijak nechci tím demonstrovat nebo jakkoli na ten svůj vyhazov upozorňovat. Proto jsem nic do novin nepsal, na nic neodpovídám, ke všemu mlčím, vody se uklidní a v tichosti se to vyřídí. Není to žádnou chybou, protože Jednota už je řádně zřízena, vyzbrojena, má místnosti, list ba i sekretáře a bude pracovat automaticky – podle našeho programu. O to je postaráno.“

František Teplý v knize Ze života J.Š. Baara z roku 1935 vylíčil odchod Baara poněkud dramatičtěji, opíral se přitom o svoji korespondenci s Baarem.2 Důvodem podle Teplého byl Baarův návrh, že výbor Jednoty s ohledem na různé řeči a polemiky na schůzích slavně prohlašuje, že trvá neochvějně na dogmatech katolické církve. Proti tomu byl prosazován návrh, aby se nejprve jednalo o jiných návrzích, které se týkaly personálních sporů (konkrétně návrh Josefa Kušky na vyslovení důtky Josefu Zahradník-Brodskému). Baar tuto situaci na schůzi dne 5. února 1919 popsal v dopise Teplému ze stejného dne. Když hájil Brodského byl překřičen: „V té chvíli zlomilo se ve mně cosi, u srdce mně zabolelo, umřela ve mně poslední láska, láska k Jednotě, láska ke stavu, jehož jsem členem a chtělo se mně zaplakat.“ (Marek, s. 109) Výsledek hlasování 9:10 (Teplý uváděl chybně 8:9) přijal Baar jako vyslovení nedůvěry a vzdal se: „Ještě jsem mluvil asi 10 minut, sebral kufříček s papíry a šel, odkud jsem přišel... Milý příteli! Je mi dobře. Jsem rád, že už tam nejsem.“ (Marek 110; Teplý, 364)

Později své působení v čele Jednoty Baar charakterizoval slovy: „Na schůzi předsednictva jsem hrál roli hloupého Honzy z pohádky... všude jsem jako míč ve fotbalu... Odhlasovali, co chtěli, všichni svorně.“ (Teplý, 368). Baar od Jednoty očekával splnění snů: „Katolické moderny, svých čistých, krásných snů, mladých a svěžích, jak je nosila hlava a milovalo srdce od počátku kněžského života.“ Na schůzích Jednoty zažíval, že je to „zvěřinec politických šelem“. Uznal, že se do takového světa, kterému vévodí politika a šarvátky, nehodí. Stáhl se z veřejného života, chtěl žít v tichu, klidu a samotě, napsat ještě nějaký ten román, proto si v březnu 1919 podal žádost o odchod na trvalý odpočinek. „Mé zdraví je událostmi poslední doby úplně rozvráceno, trpím silnou nervosou a budu asi musit odejít do pense,“ napsal Bouškovi 27. dubna 1919. Rezignoval i na místo ve výboru Jednoty a odešel do Klenčí pod Čerchovem, kde jeho matka (zemřela v roce 1915) v roce 1912 z našetřených úspor koupila dům. V dopise Bouškovi z 9. října 1919 napsal: „Léčím své nervy a chodím na valné hromady šumavské jako je Čerchov, Haltrav, Hrádek atd – o ničem jiném zatím nemyslím, nemluvím a nepíši.“ S nadsázkou tak psal o svých výletech na vrcholy v okolí.

V literární práci v Klenčí našel „penzista“ Baar smysl svého života a pilně se jí věnoval. František Teplý vzpomínal: „Baara jsme nazývali ‚obráceným pensistou‘. Zpravidla výslužník po životní dráze odpočívá – Jindřich usilovně pracoval. Vstával od jara se sluníčkem, psal až do pošty, posnídav obyčejně stoje. Přehlédnuv korespondenci dne, šel se podívat na své včeličky-dušičky, aby jim nic nescházelo. Dopoledne někdy i při včelíně četl noviny, knihy, po obědě, zejména v zimě, vycházíval na silnici, do lesů, na návštěvy a nezdržel-li ho nějaký strejc-vejklada, vrátil se, psal až do západu slunce, když měl ‚flandu‘ (= pilno), pokračoval i při lampě. Do hostince na ‚křap a klep‘ chodíval jen s návštěvou, anebo když potřeboval z paní Johanesky vytáhnout jakýsi zapadlý děj.“ (Teplý, 439)

S odstupem času Teplý konstatoval, že volba Baara do čela Jednoty byla chybou. Baar byl sice většinou kněžstva oblíbený spisovatel, ale scházely mu vlastnosti organizátora a diplomata. Na druhou stranu Teplý oceňoval Baarovy návrhy na potřebné církevní reformy, které nalezl už v jeho poznámkách ze starší doby. Řada z nich se objevila v zásadním dokumentu Jednoty, který byl vydán v roce 1919 s názvem Obnova církve katolické v Československé republice. Naopak málo známý a už tehdy málo pochopený byl Baarův Návrh na zřízení českého exarchátu, který sepsal na Štědrý den roku 1918.

Pro svoji oblibu byl Baar Jednotou katolického duchovenstva na jaře 1919 navrhován na uprázdněný pražský arcibiskupský stolec. Samotný Baar tuto myšlenku odmítal a podle Teplého delegaci Jednoty, která v červnu 1919 cestovala na jednání s papežem do Říma, řekl, aby za arcibiskupa navrhli Karla Kašpara (Teplý, 363). Očekával totiž, že v neklidné době po vzniku Československa se biskupem nemůže stát nikdo jiný než osvědčený odchovanec vatikánských teologických učilišť „doctor romanus“. Baar se nemýlil, i když nakonec byl v září 1919 jmenován pražským arcibiskupem jiný „doctor romanus“, František Kordač. Karel Kašpar byl jmenován královéhradeckým biskupem a pražským arcibiskupem se stal až v roce 1931 po vynucené rezignaci Františka Kordače.

Velmi krátká etapa Baarova života spojená s reformním úsilím v rámci katolické církve v Čechách je zajímavá jak některými jeho návrhy, tak především jeho špatnou zkušeností s jednáním duchovenstva. Nakonec nebyl první ani poslední, jehož reformní ideály ztroskotaly na „materiálu“, se kterým musel pracovat.

1 Korespondenci J. Š. Baara se S. Bouškou cituji podle rigorózní práce Hany Klinkové: Katolická moderna v zrcadle korespondence, obhájené na FF UK v roce 2011.

2 Výběr z korespondence vydal Pavel Marek: České schisma: Příspěvek k dějinám reformního hnutí katolického duchovenstva v letech 1917-1924. Olomouc, Rosice, 2000.

Advent

autor: 

1. neděle adventní A

autor: 

Eschatologické smíření (1993)

Iz 2, 1-5; Mt 24, 37-44

Zdálo by se - a naše vstupní modlitba tuto domněnku jako by potvrzuje - že člověk má vyjít vstříc přicházejícímu Bohu a Pánu svými dobrými skutky. Jenže spása se neděje tak, že si ji předplatíme dobrým skutkem. Bůh není obchodník, a už vůbec ne hokynář. Bůh mnohé velkolepé dary nabízí zdarma, ale kdo s ním chce mocímermo obchodovat, zjistí, že se to hodně prodraží. Ty dobré skutky totiž nepotřebuje Bůh, potřebujeme je my, abychom vydrželi sami se sebou a vydrželi se svými bližními. A tuto praktickou stránku rádi povyšujeme na div ne boží pamlsky.

Nabízet Bohu vstříc libou vůni dobrých skutků není ostatně nezištné. Je totiž neskonale obtížnější vyhovět božímu požadavku, který dnes zvěstuje Izajáš: jděte na horu Hospodinovu a tam se naučte míru a smíru.

Izajášovy prapodivné obrazy konce všech věků totiž popisují velké smíření života kypícího dosud ve vší myslitelné různosti. Život zde i v božím království totiž nešetří protiklady. Jen vezměme třeba to podivné, co dosvědčuje dnešní úryvek evangelia: dva získávají zásluhy na poli, ale jeden Božím sítem projde, druhý ne. Totéž platí o ženách; jedna je přijata, druhá ne. Neříká se proč; jen vidíme, že dvojice s tak odlišným osudem se vždy věnovala původně téže záslužné činnosti.

A tak možná v dnešním úryvku Ježíš nahlas uvažuje, že naše klasické představy o zalíbení se Bohu jsou sice starobylé, (už v době Ježíšově takové byly), ale také nebezpečně naivní. Bůh si jistě nevybírá bez vkusu, ani podle toho, jak se mu zamane. Přesto kritéria soudu budou jiná, než je v náboženstvích obvyklé. (Každé náboženství vždycky ví, jak se to má zaonačit, aby se člověk líbil Bohu.)

Chce-li se tedy kdo připravit na Boží příchod podle návodu božího slova, měl by se naučit smiřovat se. Smiřovat se s Bohem vyžaduje smiřovat se se sebou, smiřovat se se svými přáteli, s bližními. Je to stále totéž umění nebo neumění: nastolit pokoj - šálom - uvnitř i vně své bytosti.

Musíme se takovému umění učit. Vyžaduje to dokázat se rozhodnout, zamířit na cíl společný se smiřovanou skutečností; moje já se poddává společnému cíli, přemáhá tak svou adamovskou autonomii, vlastně dobrovolně vydává energie vlastního srdce určitému cíli, který si nevybralo, ale přijalo. Tak putují zástupy na Sion, ač mají mnoho jiných a milovanějších hor. Tak se jde vstříc Pánu, který přichází: smířením potřeb a tužeb vlastního já s vůlí, která je ještě zřetelněji láskyhodná než ta moje.

A to snad je i tajenka hádanky, proč "jedna bude vzata a druhá ponechána" v den, kdy se Pán vlomí do našich dějin slávou a mocí: Vzata do náruče Boží bude ta, která už je schopna smíření s tím Bohem, který přichází. Ten Bůh totiž bude úplně jiný, než jej malují naše představy. Proto je tolik potřeba učit se smiřovat. Kdo se neučí, snadno selže v den těžké krize. Jidáše to stálo nejen život, ale i budoucnost; měl totiž příliš nesmiřitelné představy o Mesiáši a o boží moci. Petr u Cesareje málem přišel o své pořadí, Ježíš jej nazve dokonce Satanem.

Lidé dnes dovedou být kupodivu i velkorysí, dovedou obměkčit své srdce a darovat něco na Bosnu, kupodivu dovedou. Ale umění smiřovat se ze světa mizí jako jarní sníh. Smiřovat se nedovedeme, naše vydobytá autonomie (říkáme jí rádi svoboda, ale jde o svévoli) dala jedovaté ovoce. A jsme tedy stále osamělejší.

Také my katoličtí křesťané se v církvi už dávno nesmiřujeme; místo smíření si pořídíme ve zpovědnici potvrzení, že nám bylo právoplatně odpuštěno. K čemu také smiřovat se, když takzvaná zásadovost a principiálnost tolik lahodí hrdému duchu? Fundamentalismus je vždycky efektnější než nějaké dialogy. A tak místo smíření vyplodíme kompromisy, místo míru příměří. Semtam někomu i odpustíme, ale nesmí nás už příště znovu podráždit.

Odpuštění - pokud je pravdivé - odstraní překážky. Ke smíření však je odtud ještě dlouhá cesta, dlouhý a namáhavý proces. Prorok to přirovnává v zasypávání propastí a stavění mostů.

Smíření je už positivní lidský čin, bohoslužba sjednocování kosmu. A to se u nás českých katolíků - dle mého názoru - nijak nejen necvičí, ale ani neučí, třebaže právě toto umění bude rozhodovat o naší budoucnosti, i o tom, jaké to budou jednou ty naše vánoce. Není vůbec jisté, že svého přicházejícího Pána nemineme. Starozákonní boží lid minul svého spasitele i poté, co prošel exodem a dvojím strašlivým exilem, i poté, co jej usměrňovali učitelé zákona i proroci. Ten lid měl Zákon, proroky, chrám, kněžstvo i veleradu, třepení kolem čela i desátky z máty a kopru - vše v poctivosti vybudované podle boží vůle. Když potom přišel mesiáš, pár z toho lidu bylo vzato, většina národa ponechána.

Úterý po 1. neděle adventní

autor: 

Bůh (i jeho spása) je jiný (1989)

Iz 11, 1-10; L 10, 21-24;

Zdá se mi, že je projevem božího milosrdenství, že se taková věc čte právě v době, kterou prožíváme. Všichni toužíme po nějaké spravedlnosti a zároveň se jí bojíme. A prorok - zdá se nám - tu slibuje, že bude konečně na světě pořádek a že ten prazvláštní výhonek kořene Jesse zvládne svou přesilou i tento svět. Měli bychom si při tom samozřejmě připomenout, že naplněním prorokových příslibů je to, co se v Ježíšovi už stalo, je to už skutečností. Ten náš svět se všemi jeho zauzleními už je vykoupen. Nečekáme jiného spasitele. A přece:

Podtrhněme sečtěme, co rozumí boží slovo naplněním: Ježíš z Nazareta nejen nikoho nezabil dechem svých úst, nejen na světě neprosadil spravedlnost. Ten svět po Golgotě vypadal jako před ní, jakoby Ježíš nepřišel. Jsme zklamáni? Podvedeni? Ale koho vlastně jsme tedy "vyšli na poušti uvidět"?!

Některým významům slov strašně rádi rozumíme jinak, než v tomhle světě fungují. Malujeme straky na vrbě. Jak toužíme, tak potom rozumíme. Jenže prorok nás nijak nepodvádí, jen čtěme bez předsudků; další text Isaiášův je paradox na paradox. I zvířata v pohádkách by jednala pochopitelněji. Snad to vše má upozornit, že naše představy jsou od Božího míru, od Boží spravedlnosti, od Božího "miluji tě" tak daleko, jako je Izajášova medvědice od medvědice našich zkušeností.

Všimněte si; ani starozákonní člověk nepochyboval, že ta zvířata stvořil Pán a že jim stvořitel dopřál docela jiné role, než dnes líčí prorok. Izajáš tím chce připomenout, že naše představy snadno a rychle přenášíme i tam, kde neplatí a platit nemají. Historický Izajáš samozřejmě ještě netušil, co vlastně se naplní v Ježíši Kristu. Ale my bychom tomu už měli rozumět dnes lépe. A jsme tedy dlužni své vlastní víře korekci představ, které s takovou samozřejmostí instalujeme do boží sféry.

Třeba v tom: Dnes toužíme po společenské spravedlnosti, toužíme, aby násilníci byli sraženi. Jenže vyžadujeme to od jakési svaté přesily, zatímco je to náš a právě náš úkol, jinak to nebude mít valný smysl. Mesiánský čas není jen tam, kde už násilí nepanuje. Je i tam, kde my slabí získáme odvahu vydat se v zájmu druhých.

Isaiášův had, čtete správně, neublíží dítěti, které ho svou rukou nevědomky dráždí. Ale jistě by nebylo dobré ani pro děti, ani pro dospělé, kdyby hadi neplnili své další role, vždyť je ani neznáme! Musíme se znovu a znovu učit, že Boží dar bývá jiný, než to, po čem prahne naše zkušenost; dokonce Boží dar je vždycky lepší než naše fantasie. Ale to lepší neznamená, že jím budeme hned nadšeni jako něčím nesporně lepším. Je to nárok kladený naši víře, aby se učila vidět nejen mezi řádky, ale i za skutečnostmi.

Už tím se děje cosi jako beztrestná hra dítěte s hadem. Svět bez konfliktů by byl přece iluzí skrze drogu vyvolanou. Také víra se může stát drogou, může opíjet lidskou duši; opium podává třeba Pacem in terris, když hřímá od státem dobře zajištěných oltářů o boji za mír tím, že překováme meče v radlice. Kdo to podle jejich výzev udělá, vezme svou odměnu. Je proto pravdou až vítězství ukřižovaného Mesiáše, teprve jeho zvěst není opiátem, ač je mocná.

Boží slovo neslibuje straky na vrbě. Vůbec netvrdí, že se někdy tady na zemi může podařit prosadit dobrou vůli lidí tak, že se vzdají násilí, teroru, arogance mocných. Je iluzí, že lze na světě vybudovat spravedlivou společnost. Neříkám to proto, že by bylo snad zbytečné o tu společnost usilovat, naopak. Usilovat o ni máme, přestože se to nezdaří. Nejde totiž jen o svět, jde také o nás samé, jde o naši osobnostní formaci, jde o to, že uneseme neúspěch, abychom příště unesli i úspěch. Boží slovo člověka podpírá, aby nezdary ani zdary nepoužil proti té své budoucnosti, která bude tak prapodivně jiná než je dnešní zkušenost.

Tak přece jen přežil Ježíš na kříži i zápas se zoufalstvím: historický Ježíš z Nazareta si asi také představoval to Boží království trochu jinak, než ho zahlédl v okamžiku, když umíral. A na nás se chce, abychom rozuměli správně či aspoň správněji; chce to proto, že už tuhle nejasnou a mámivou cestu jako "prvorozený z lidí" ověřil a také zaplatil vůbec ne lacino.

A tak lze myšlenku adventu formulovat také tak: Taková draze placená zkušenost Nazaretského by neměla zůstávat ladem. My přece takový vzor vyluštění životních rébusů v životě totiž moc potřebujeme. Pro takové nebezpečné okamžiky mluví Izajáš. Neslibuje: neboj se, ono to všechno dobře dopadne. Prorok říká: spása, záchrana tvé obtíže, ta je jedině v Bohu. Není ve spravedlivé společnosti, ne v tvé spravedlnosti, ne v tom, co se tobě podaří; tvá záchrana je jedině v Bohu. Zato někde opravdu je, není to iluze frustrujících. Pro někoho je to víc šokující, než medvědice vedle telete, než šelma žvýkající trávu.

Je velice dobře, že k divnému Izajášovi se čte i Lukášův útěšný text: To, co jste viděli vy, co jste slyšeli, to toužili slyšet mnozí a neslyšeli. Všimněte si: text uvádí nejen krále - ti v Izraeli podobně jako jinde také za moc nestáli - ale i proroky. Také proroci toužili, ale viděli něco jiného, než po čem toužili; a neslyšeli to, co toužili zaslechnout. Ježíš v tomto citátu naznačuje příčinu: tak jako syna nepochopí nikdo lépe než otec, a otce nepochopí nikdo lépe než syn, tak se dočká jen nemilých překvapení nad svými úvahami ten, kdo dešifruje znamení těch nejdůležitějších věcí kolem sebe bez toho, aby sám sebe ponořil do osudů lidí blízkých, aby byl bližním vydaností v mezilidských vztazích.

Připadá vám to podezřelé, jakási konstrukce, pašující sem oblíbené téma včas i nevčas? Zaposlouchejte se do poslední věty našeho úryvku: "Pochopí ti, kterým to syn zjevil". A komu se Syn zjevuje? Nu vždycky jenom těm, kteří se mu otevřou. Vždyť jeho podobenstvím naslouchalo mnoho lidí, jen málo porozumělo. Bůh je prostě dalekosáhle jiný, než si mnozí přejí. Proto takovému Bohu (nebo Rahnerovsky: takové budoucnosti) prostě neotevřou.

Toto je adventní naděje i pro nás; události se kolem nás řítí, těžko dohlédnout, kam. Možná mezi lvice našich minulých zkušeností, možná mezi lvice izajášovské, jejichž chování ani nedokážeme odhadnout. Ať dopadnou události na našich ulicích a náměstích jakkoliv, spásou se stanou jen těm, pro které se neudály marně, které nějak stimulovaly vstříc k větší osobní zralosti. Svět možná z hlediska ekologického dopadne nakonec špatně; nedovedu si představit, že by z toho byla nějaká záchrana. Přesto nemusí být oloupen o smysl existence, bude-li světem, který přijme za svůj i Pán. A právě to je podstatou radosti vánoc.

Pondělí po 2. neděli adventní

autor: 

Umění naděje a smíření (1993)

Iz 35, 1-10; L 5, 17-26;

Celému světu chybí naděje. To není překvapující. Je však divné, že naděje chybí i často nám. Byli jsme přece svědky již mnoha podivuhodných věcí. Avšak podobně jako Ježíšovi posluchači tenkrát, i my býváme nadšeni jen na chvilku; brzy se vrátíme do svých stereotypů. A ten stereotyp je čím dál tím smutnější.

Jestli tento svět od nás křesťanů vůbec něco očekává, jestli něco od nás křesťanů potřebuje, pak je to umění probudit v něm naději. Snažíme se být užiteční v charitativní oblasti, v lidové osvětě, snažíme se vyučovat "katolickou" filosofii, "katolickou" sociální nauku, "katolickou" morálku. Snažíme se opravovat architektonické památky. Ale naději ani nerozdáváme, ani neučíme na příkladu svých vlastních osudů. Naopak - všichni vidí, jak se hledíme zajišťovat a pojišťovat proti tomu prý dobrému Otci všemi možnými hmotnými prostředky: potřebujeme lesk paláců, potřebujeme ekonomické výnosy lesů. Nebyla by pak řeč o naději pouhým ideologickým odvarem? Kdo uvěří tomu hlásání, kterému nevěříme v hlubinách ani my sami? Kdo by byl takovým hazardérem, aby na něco takového zavěsil svou existenci, kdoví, možná jedinou a možná velmi krátkou? Aby lidé měli o údajné euangelion - o dobrou zvěst - opravdu zájem, museli by aspoň jednou na nás zakusit, že lidská svázanost přestane.

Známe my vůbec naději, které by rozumělo lidské srdce? Izajáš v našem úryvku mluví o takové obecně srozumitelné naději. Vidí lidský jásot. Naši současníci by museli zakusit, že syn člověka - dnes tedy každý z nás - má či může mít svěřenu moc nejen svazovat, ale také rozvazovat. Museli by od nás odcházet svobodnější a radostnější, než přišli.

Jenomže ani my sami, prý věřící, si netroufneme takto jednat; možná o svobodě kázat, ale svobodně jednat? Přijmout na sebe odpovědnost svobody? Vzít na sebe samé odpovědnost za osvobození bližních? Vždyť sami zůstáváme svázáni svými bolestmi, svými nevyřízenými spory a svou zlobou! Nevěří v hojivost odpuštění ten, kdo svá selhání v lítosti nevyloží, ale horlivě přetírá své hroby vápnem.

Smiřovat - to je přece jedna z mála nesporných kněžských rolí poté, co se opona jeruzalémského chrámu při Ježíšově smrti roztrhla. To je role nejen ordinovaného kněžství, ale i kněžství královského. Máme smiřovat; anebo aspoň otevírat lidi odpuštění.

Když se křivda do člověka příliš zakousne a on se proto nemůže ani svou dobrou vůlí donutit odpustit, má jej ta situace v hrsti, je spolehlivě spoután. Otevírat tyhle žaláře uměl už starozákonní žalmista - "nech svou pomstu na Hospodina," říká. Trpkost křivd nás má v moci, dokud sami sebe nepřesvědčíme, že tuhle křivdu si Pán Bůh vyřídí sám. Není to zrovna málo, jak se zdá: hojit hřích je umění tajemné, přiměřené právě jen Bohu. Ostatně evangelista upozorňuje každého posluchače, případně čtenáře svého dnešního textu, že i Nazaretský Ježíš tuto moc dostal, byla mu dána.

Měl -li nemocný v našem dnešním úryvku vstát a dokonce být schopen i po sobě uklidit své lože, muselo se cosi velmi významného stát nejen s jeho svalstvem a nervovým systémem, ale i s jeho já: Ježíš jej musel přesvědčit (tj. věrohodně ujistit), že Bůh toho ochrnulého netrestá, ale naopak přijímá takového, jaký je. Právě to přesně znamenají ta odvážná tvrzení "odpouštějí se ti hříchy": Jsi Bohu milý přesto, že jsi tak hříšný, jak jsi.

Ten člověk tomu uměl uvěřit, a proto uměl odejít po svých i s lehátkem. Odešel svobodně, ačkoliv už léta vždycky jenom ležel odkázán na pomoc nosičů.

Každý máme nějakou svou bezmocnost. Ta bezmocnost či svázanost má podobné kořeny, jako měla bezmocnost ochrnulého. I svět je podobně chromý. Myslím si proto, že svět kolem nás opravdu nepotřebuje věci, které mu nabízíme ve svých sociálních projektech - to všechno mu mohou lépe a kvalifikovaněji poskytnout jiní. Svět potřebuje od křesťanů to, co mu nikdo jiný dát nemůže, protože ani netuší, že by mohl. Křesťané k tomu mají dokonce pověření od svého Pána a Mistra, který zároveň názorně ukázal, co tím míní.

Jenže být práv takové roli vyžaduje umění odpustit také sám sobě; svoje životní nezdary, že jsme nevynikli, že jsme to nebo ono zpackali, anebo že jsme té nebo oné úloze nebyli právi. Každý máme něco, co si těžko odpouštíme. Jenže z nesmířeného nemůže vyzařovat vůně boží něžnosti. Pak jsme už touto nemocí skutečně chromí.

Čtvrtek po 2. neděli adventní

autor: 

Království trpí násilí; umění doufat

Iz 41, 13-20; Mt 11, 11-15

Když jsem četl poslední pastýřský list, tak na mne padla velká tíseň: království Boží, které je tam kupodivu také ještě citováno, je tam zapřaháno do souvislostí, které budí úzkost; skutečně "trpí násilí", řečeno slovy a v duchu evangelia. Ale to není ten největší problém těchto dní. Jsou ještě horší problémy.

Minulý týden jsme spolu uvažovali nad textem o srovnání pahrbků a zavalení roklí. A já jsem k tomu připomněl, že to jsou naše vlastnoručně vyrobené rokle, rokle uvnitř nás; že to neudělali jacísi údajní nepřátelé, kteří nám nepřejí a podráží nám nohy, ani to nemá na svědomí tělo, svět, ďábel, něco či někdo k nám přicházející jako by zvnějšku a komplikující nám život. Život nám komplikuje především naše já, hlubiny vlastního ego. Odtud pocházejí překážky nalézané na adventní cestě vstříc Kristu, vstříc parusii. Ježíš přichází do našich životů, aby už vůbec neodešel, přesto není úspěšný. Ty komplikace sídlí právě v našem srdci, odtud operují.

Je z toho trochu úzko, protože všichni známe, jak obtížně se člověk mění, ba že dospělý člověk se vlastně v podstatných rysech nemění. A tak na mne padla úzkost z toho, kdo vlastně ty moje propasti, ty moje hřebeny ostrých tvrdých skal, srdce zvrásněné do pohoří i propastí, kdo je zmůže a přemůže.

Na to dnes odpovídá Boží slovo Isajáši: Udělám z tebe mlátičku, roztřískáš hory. Víte, zní to jako pohádka a ona to svým způsobem pohádka je; je to pohádka nesmírně moudrá, jak pohádky bývají. Díky pohádkám člověk vůbec může žít. Díky pohádkám věří v dobrý konec, věří v to, že se vyplatí být dobrý, že se vyplatí být poctivý. Díky těm pohádkám je i hloupý Honza k něčemu a sůl získá cenu nad zlato. Pro každé dítě je pohádka nesmírně důležitá, zjevuje jim to nejdůležitější pro život. Mýlí se každý, kdo upírá pohádce pravdivost. Jsou pravdivé, jen jinak pravdivé než sdělení jiného literárního druhu.

Dnešní úryvek Isaiáše také vypráví velice moudrou, ale strašlivě pravdivou pohádku pro boží děti. Je určena těm, které se příliš bojí, strachují se toho, co je ještě před nimi a na co už natolik zřetelně vidí, že vidí i nulovost svých šancí. Isajáš k tomu tvrdí, že se Bůh do toho vloží, sám Hospodin nás vezme za ruku a v síle Hospodinově uděláme ve svém srdci to, co je třeba udělat. A to už je dobrá zpráva. Díky takové odvaze se možná podaří překonat strach a být pak svědkem, že náš Bůh je opravdu mocný.

Boží království trpí násilí a my to zakoušíme každý sám nejen na sobě, ale i v sobě. Duch koncilu, který byl tolik nadějný, je postupně vytlačován z vlastní církevní politiky - z chápání a řízení společných věcí božího lidu. Ale také v nás je přece boží království, tvrdil Ježíš. A je znásilňováno, znovu a znovu je překřikujeme, od cesty za Pánem nás nezdržují jen ti druzí, ale i my sami.

Je dobré, když člověk ví, že toto násilí, které děláme i my sami Božímu království v nás, že bude přemoženo, odzbrojeno. Naštěstí se to stane mocí něžnou, jak zřetelně říká Isajáš: Vezmu tě za ruku, červíčku. Něžnou Boží mocí. To je dobrá zpráva.

Sobota po 2. neděli adventní

autor: 

Angažmá ve společnosti (1989)

Sir 48, 1-4, 9-11; Mt 17, 10-13;

Eliáš se chválí, ale všimněte si, že se chválí podmínečně. Sirachovec Eliášovi přiznává, že je rozhodující silou, že není jemu rovna. Ale na závěr tohoto čtení se naznačuje, že by bylo nemoudré spokojit se jen tou spravedlností, která soudí Baalovo kněžstvo a soudí je úspěšně i proti mocné královně Jezabel.

Je dobré, když současná doba v celospolečenském měřítku hledá spravedlnost a pravdu, je dobré, že si slibuje jejich vítězství. Přesto těžiště křesťanské úlohy zde a teď není v tom, aby nám konečně přiznali práva po desetiletí odpíraná. Měli bychom pochopit, že otevírající se prostor nesmíme vyplnit triumfalismem, ale chopit se příležitosti splnit konečně naše nejvlastnější povinnosti vůči společnosti. To je mnohem významnější posun také mnohem obtížnější úloha než vydobýt zpět uloupená práva. A proto je také správné připojit se dnes k těm ostatním, kteří reformují stát tak, aby vůbec mohl vykonávat své povinnosti. Ale běda každému, kdo v tomto otevřeném prostoru nebude umět být křesťanem; Sirachovcova moudrost nepostačí. A křesťan tu není pro eliášovskou spravedlnost.

Křesťan je tu jako svědek evangelia. Je třeba si teď intenzivně připomínat, že Eliášova horlivost je oprávněná jedině jako akt předposlední. Posledním slovem pro záchranu tohoto světa, pro záchranu jeho struktur, pro záchranu života, je slovo Ježíšovo.

Toto slovo, to si musíme znovu a znovu připomínat, zaniká v rámusu tohoto světa, v rámusu panujícím i v našich srdcích. Eliáš je ten, který má předcházet, nikdy ne uzavírat dějiny. Jsou totiž skutečnosti, které světu nemůže zpřístupnit nikdo jiný než ti, kteří uvěřili Ježíšovi; běda, mají-li křesťané dnes starosti o věci jiné, které zajisté dodá - a kvalitněji než my amatéři - do světa odborník na to či ono.

Věříme-li evangeliu, musíme přijmout i praktickou zásadu, jak se taková věc dělá. Ježíš jistě hodně mluvil, ale ještě víc, mnohem víc jednal. A konec konců, to, proč ho vzýváme jako Mesiáše, jako zachránce, jako střed lidských dějin, není ani jeho slovo, ani jeho čin. Je to spíš to, že vydržel ve své roli od Otce svěřené, vydržel věrně a poslušně. Tak zní radostná zvěst: Kdyby moje království bylo z tohoto světa...

Dneska prožíváme spoustu různých radostí. Nezapomínejme, že světu je třeba dosvědčit i radost, kterou nezná, protože pramení jen z víry. Bojím se ovšem, že i tahle speciální role se může změnit v opak než požehnání. Viděl jsem třeba v Metru vyvěšovat náboženské letáky, kterým současní lidé nemohou rozumět. Naprosto správně však porozumí každý, když se s ním zachází slušně, ohleduplně, laskavě; když se zastaneme někoho, kdo sám není schopen čelit situaci. Tím přece zřetelně zazní Ježíšovo poselství. Ideologií už tady bylo moc; není divu, že lidé odmítají ideologiím i jen naslouchat - ani těm, které mají pravdu. Je potřeba činů plných Kristovy oddanosti věci. A také jeho samozřejmosti, se kterou vidí budoucnost jako budoucnost Otcovu.