155 - listopad 2004

autor: 

 

Trnovec (Paliurus spina-christi)

Trnovec (Paliurus spina-christi)

„Svlékli ho a oblékli mu nachový plášť, upletli korunu z trní a
posadili mu ji na hlavu, do pravé ruky mu dali hůl, klekali před ním a
posmívali se mu: Buď zdráv, židovský králi!" (Mt 27, 28 -29)

Hebrejština užívá mnoho slov a výrazů pro označení trnitých rostlin a
keřů, které se v Palestině vyskytují ve velkém množství. Ne všechny
trnité keře byly plevelné rostliny, tedy nežádoucí. Některými se živily
kozy a ovce, jiné se užívaly pro oplocení pozemků a políček nebo také
jako palivo.

Trní, o kterém se zmiňuje Bible, když mluví o Ježíšově utrpení, je
dáváno do souvislosti se dvěma rostlinami. Lidově jsou nazývané kristova
koruna. Jedná se o jujubový keř (Ziziphus spina-christi) a trnovec
(Paliurus spina-christi). Obě dvě rostliny bylo možné nalézt v krajině
okolo Mrtvého moře, ne daleko od Jeruzaléma. První ze jmenovaných
rostlin dorůstá výšky až 10 m. Pro tuto svou výšku byloprý nevhodné
použít k upletení trnové koruny její větve, domnívá se autor
knihy Plants of The Bible Daan Smit. Pravděpodobnější bylo použití
větviček z trnovce (Paliurus), který rostl podél cest častěji. Trnovec
má daleko nižší vzrůst, pouze 1-3 metry, a proto nedělalo potíže pár
větviček rychle utrhnout a uplést z nich věnec.

Jak již bylo zmíněno, trnovec má keřovitý vzrůst. Jeho mladé
větvičky - letorosty - jsou porostlé chloupky a v každé uzlině mu
vyrůstají dva trny - jeden rovný a druhý zahnutý. Listy má eliptické,
2-4 cm dlouhé. Květy jsou nevýrazné, žlutavé barvy. Asi nejzajímavější
jsou na tomto keři jeho plody. Po dozrání mají žlutohnědou barvu a
křídlatý lem, a tím připomínají malé disky. Jako většina trnitých keřů
má i trnovec rád sušší půdu a slunné stanoviště. I když pochází z
jižních zemí, bývá pěstován v okrasných zahradáchi v mírném klimatickém
pásmu. U nás by jej bylo možné pěstovat jako přenosnou rostlinu, protože
venku by zimu nepřežil.

Mluví-li Bible o trnech a trní, je to nejčastěji ve spojitosti s
Božím soudem, trestem, ale také s neradostným údělem člověka na zemi, s
utrpením (Gn 3,18; Žd 6,8). Také Ježíš ve svých podobenstvích mluví o
trní. Jistě si každý vzpomene na podobenství o rozsévači. Zrno, které
spadne mezi trní, je zakrátko udušeno a žádný užitek nevydá.

Zmiňují-li se autoři evangelií otrnové koruně, vsazené Ježíši na
hlavu před ukřižováním, snaží se tak zdůraznit Ježíšovo utrpení a
bolest. Před svou smrtí není Ježíš korunován „ctí a slávou"(Žd 2,7),
ale posměchem, pohrdáním, samotou a bolestí.

Pavla Friedrichová Sirůčková

Svoboda není jako slunce

autor: 

Jan Spousta

Patnáct let od pádu komunismu,dvacet let od zavraždění Jerzyho Popiełuszkapolskými komunistickými gestapáky: Dvě z výročí tohoto podzimu. Bez toho prvního– hrdinství a často i mučednictví mnoha svobodomilovných lidí v Polsku i jinde – by nebylo ani tohodruhého, větší míry občanské, politické a náboženské svobody, které se nynítěšíme. A kterou často ani příliš nevnímáme – vždyť svoboda je pro člověkovaducha stejně přirozená a samozřejmá jako slunce, vzduch a voda pro jeho tělo.

Avšak na rozdíl od slunce, které zářínezávisle na lidské vůli, a na rozdíl od větru a deště, kterému neporučiliani pyšní stalinisté, se o svobodu svoji i druhých musíme pořád starat, protožeona je neustále v ohrožení. V ohrožení vnitřním, jelikož my sami cítímenepotlačitelné pokušení vyhandlovat ji za egyptské hrnce masa, kdykoli nám jeněkdo nabídne. A v ohrožení vnějším, jelikož vždycky se najde dost lidí, kteříto s námi přece myslí dobře a pro naše dobro nám rádi do puntíku nadiktují, comáme dělat, co si máme myslit a jak máme cítit.

Kdo nebo co nás v tomto stálém ohrožení můžeudržet svobodnými? Myslím že právě na to odpověděl Jerzy Popiełuszko svými kázáními i mučednickousmrtí: vnitřní svoboda od strachu a všeho, co zotročuje naše svědomí,neochvějná solidarita s druhými lidmi jakož i pevná víra v Krista, kterýpřemohl smrt. To jsou základní kameny křesťanské svobody. Ti, kteří kněze Jerzyho i nás všechny kdysi utlačovali, skončili předpatnácti lety tam, kde všichni ostatní tyrani, tedy na pomyslném smetištidějin. Popiełuszkův odkaz však proto nepřestává býtaktuální. Stejně jako jsme kdysi potřebovali svobodu od utlačovatelskéhokomunismu, potřebujeme nyní svobodu od tlaků byrokracie a politickýchnátlakových skupin, od korporací a jejich neodbytně vlezlého marketingu, odsladkého konzumního ráje a jeho náhražek skutečného štěstí, od všeobecně serozmáhající netolerance, nenaslouchání, sobectví. Recept je pořád stejný, ten,který rozhlásil Ježíš a který mezi jinými svědky ztělesnil také Jerzy Popiełuszko. Připomeneme siho vzpomínkou Pavla Hradilka a hrstí úryvků z Popiełuszkových promluv.

V souvislosti s oběma výročími můžemepřemýšlet i o odvolání patera Simandla z jistédůležité pozice, jak o něm píše Jan Mazanec. Mladý Karel Simandlkdysi podepsal spolupráci StB. Když už to před rokemnešlo ututlat, veřejně se omluvil. Omluva tehdy byla vedením církve přijata. Natom by nebylo nic zvláštního, neboť i vážná provinění mohou být smazána,zejména spáchá-li je nezkušený mladík. A teď náhlé odvolání. Na něm by takénebylo nic zvláštního, kdyby k němu došlo hned tehdy – neboť odpuštění hříchůautomaticky neznamená zproštění všech jejich nepříjemných následků. Ale proč takto? Provalilo se něco dalšího? Zuří vČBK mocenský boj?

Dvě kapitoly věnujeme sekularizaci (JaroslavVokoun) a jejímu opaku, tedy příkladu soudobých náboženských obrodných proudů(článek věnovaný americkému černošskému kazateli T. D. Jakesovi).Pokud se vám bude při čtení úvodu Jaroslavova článku zdát, že tam není něco vpořádku s datacemi, není to vůbec mylný dojem. Ale nevykládejte si ho prosímtak, že autor duchem stále ještě žije v předminulém století – je to spíše jehodůvtipný způsob, jak upozornit na... ostatně domyslete si sami.

A především věnujte pozornost Jaroslavovýmtezím, které předkládá v závěru svého článku. Jsou míněny jako podnět kzamyšlení a diskusi. Pokud někdo hozenou rukavici důstojně zvedne, jeho textrádi uveřejníme.

Dvacet let od vraždy Jerzyho Popiełuszka

Do Polska jsem začal jezdit služebně v r. 1975. V Ústavu jaderných výzkumů ve Swierku u Varšavy se konal jakýsi společný experiment států sovětského bloku, který měl sloužit jako podklad k unifikaci předpisů v jednotlivých zemích. Odborníkovi z našeho ústavu v Řeži, který se měl experimentu zúčastnit, krátce předtím kádrové oddělení zakázalo cestovat i do Polska, protože technici v jeho laboratoři se smáli udavači, který si „červenou tužkou zatrhával v Rudém právu zajímavé myšlenky.“ (Vše bylo slyšet ze sousední místnosti skrze mezistropy.) Tak poslali mne, čerstvého absolventa školy, který o problematice nic nevěděl, ale zatím si nestačil udělat žádný kádrový škraloup. V dalších letech jsem tam jezdil již skoro automaticky s tím, že už to tam znám.

Polsko bylo ve srovnání s námi zemí svobody jak církve, tak společnosti. Chodil jsem do akademického kostela sv. Anny, kde byla bohatá nabídka programů. Mohl jsem se zde i pozdravit s kardinálem Wyszynskim, který přišel besedovat se studenty, měl jsem i sám příležitost hovořit celý večer o situaci v české podzemní církvi a odpovídat na dotazy studentů. Vycházely překlady knih špičkových západních teologů. Toto vše bylo u nás zcela nemyslitelné. Po vzniku Solidarity jsem se zeptal svého přítele v ústavu ve Swierku: „Jacku, kolik procent lidí tady je v Solidaritě.“ Ústav měl asi 2500 pracovníků a očekával jsem vysoké procento, možná až 30 %. Jacek mi s úsměvem odvětil: „Až na pět všichni.“ Zatímco u nás probíhala chmurná normalizace, zde byla reálná naděje, že „bolševici jednoho krásného dne odtáhnou“.

Jerzy Popiełuszko (14. září 1947 – 19. října 1984)

Jurek se narodil jako čtvrté dítě v rodině rolníka. Byl hloubavé, introvertní povahy. Pro kněžství se rozhodl na maturitním plese. Během bohosloveckých studií absolvoval vojenskou službu, při které vážně onemocněl. Zdravotní problémy jej provázely do konce života. Po vysvěcení v r. 1972 působil na několika kaplanských místech, mj. i rok v akademickém kostele sv. Anny ve Varšavě. Od r. 1978 byl kaplanem středního zdravotnického personálu.

Na jaře roku 1980 se stal jedním ze čtyř kaplanů farnosti sv. Stanislava Kostky v dělnické varšavské čtvrti Žoliboř. V této čtvrti je i velká huť Warszawa. Když tamní dělníci v srpnu 1980 stávkovali, žádali v neděli 31. 8. kardinála primase Wyszynského, aby jim do zabarikádované huti poslal kněze. Primas poslal svého sekretáře žádost vyřídit ke sv. Stanislavu Kostkovi. První kněz, kterého oslovil, byl zaneprázdněn, tak se ke službě nabídl Jerzy Popiełuszko. Do huti odešel s trémou. Co řekne těm tisícům rozhněvaných, drsných mužů? Hutníci si jej ale získali a on si získal je. Ač svým založením spíše intelektuál, dovedl mluvit tak, že mu rozuměli. Huť a brzy další továrny po celém Polsku se staly „chrámem“, kde působil. Navázal řadu přátelství. Přednášel, předsedal liturgiím, radil, zpovídal. Po vyhlášení stanného práva pomáhal uvězněným a jejich rodinám, inicioval každý měsíc u sv. Stanislava Kostky slavení liturgie za vlast. Obdivoval odpovědnost a odvahu dělníků. Aby se nedali opít rohlíkem, zorganizoval večerní univerzitu. Nevyučovaly se jen základy křesťanství, ale též ekonomie, práva, polských dějin a literatury… Sám přednášel a zval odborníky příslušných disciplín.

Brzy se stal pro režim nepohodlným. Byl mnohokrát vyslýchán, byl uvězněn, ale na nátlak příznivců propuštěn, bylo mu vyhrožováno zabitím. Primas jej chtěl poslat studovat do Říma, poukazoval na nebezpečí, které mu hrozí, na chatrné zdraví, psychické vypětí, ale Jurek nemohl opustit rozdělanou práci, opustit ty, kteří mu důvěřovali a spoléhali na něj.

První pokus o likvidaci při inscenované autonehodě 13. 10. 1984 na cestě z Gdaňska do Varšavy nevyšel. Jerzy Popiełuszko přežil a neodradilo jej to od další činnosti. 19. října večer se vracel spolu se řidičem Waldemarem Chrostowskim ze setkání v Bydgošti. Nedaleko městečka Gorsku na málo frekventované silnici bylo auto zastaveno trojicí příslušníků státní tajné policie, kteří se převlékli do uniforem dopravní policie. Zatímco řidič musel odevzdat klíčky a byl odveden do policejního vozidla, dvojice tajných vytáhla Jurka z auta. Omráčili jej, nasadili roubík, svázali a naložili do svého kufru. Chrostowskému, který má paradesantní výcvik, se podařilo z rychle jedoucího auta se svázanýma rukama vyskočit, utéci a únos oznámit policii a církvi. Trojice vrahů – důstojníků komunistické tajné policie – zatím Jurka surově bila a mučila až k bezvědomí. K tělu přivázali zátěž a hodili ho do nádrže u Włocławku. Díky Chrostowskému se však nepodařilo případ ututlat. Brzy o něm věděl celý svět a režim generála Jaruzelského musel věc skutečně objasnit. 30. října bylo tělo nalezeno[1]a 3. listopadu proběhl za účasti několika desítek tisíc lidí pohřeb. Stal se celonárodní manifestací za svobodu.

Hrob J. Popieluszka se nachází v zahradě blízko vchodu do kostela sv. Stanislava Kostky, kde J. Popieluszko působil. Hrob jsem navštívil asi 14 dnů po pohřbu v podvečerních hodinách. Zhruba každých pět minut sem přijížděl autobus plný lidí (kromě těch, kteří přicházeli jednotlivě či v malých skupinách). Všichni v naprosté tichosti čekali v zástupu, který pomalu procházel kolem hrobu. Téměř všichni přinášeli květiny, které zcela překrývaly hrob a zabíraly plochu asi 6x 3 m do výše 1,5 m. Na pořádek dohlížela dělnická stráž tvořená urostlými hochy vysokými asi 190 cm. S případnými provokatéry by si lehce poradili. Uniformovaní policisté seděli v autě v boční ulici.

Nejsem přítelem velkých akcí, pouti mne odrazují. Toto místo mne však oslovilo. Snad proto, že situace církve doma se mi nejevila v té době příliš růžová. Právě rok předtím jsem převzal v církvi další odpovědnost, biskup Fridolín Zahradník se dvěma spolupracovníky byl ve vězení, doma jsem měl ještě malé děti a vůbec jsem si nedělal iluze o metodách StB. Bylo mi 34 a Jurek byl jen o málo starší…

Každoročně jsem na toto místo jezdil děkovat za další rok služby darovaný Hospodinem. Lidí již přicházelo podstatně méně, ale stále dost. Druhý rok byl již na hrobu velký kámen ve tvaru kříže s vytesanou polskou orlicí a prostor hrobu ohraničen ve tvaru polských hranic. V bočních lodích kostela vzniklo muzeum dokumentující život J. Popieluszka a detailně události bezprostředně předcházející jeho zavraždění.

Působivý byl betlém sestávající z automobilu podobného tomu, kterým byl J. Popieluszko unesen s otevřeným kufrem, ve kterém byla sláma… Objevila si řada portrétů J. Popieluszka, podle mého laického mínění více či méně vkusných. Zklamáním pro mne byla večerní liturgie. Účastníci (poměrně ve značném počtu a hlavně muži) byli zcela pasívní. Liturgické dialogy jakoby ignorovali, zpěvu se nezúčastňovali. Když se však na závěr rozezněly první tóny písně Maria, krulewno Polski, najednou ožili. Téměř všichni vytáhli z kabátů velké kříže, mávali jimi a zpívali tak, že jsem se bál, že spadne klenba. Liturgii předsedal farář J. Bogucki, nenápadný starší chlapík, o kterého se Jurek, pokud žil, mohl plně opřít. Právem je nyní pohřben v zahradě kostela nedaleko Jurka.

Proces s trojicí vrahů – důstojníků státní policie – Grzegorzem Piotrowskim, Waldemarem Chielewskim, Lezskem Pękalęm a jejich nadřízeným Adamem Pietruzskou začal hned v r.1984. Díky korunnímu svědkovi, který byl střežen 24 hodin denně svými kolegy, nebylo možné případ ututlat do ztracena. Piotrowski a Pietruzska dostali 25 let, Pękalę 15 a Chielewski 14 let vězení. Odseděli si 15, 9, 5 a 8 let. Dnes jsou všichni na svobodě. Kdo vydal rozkaz k zavraždění J. Popiełuszka, proces neodhalil. Velitel státní policie, generál Wladyslaw Ciastanbyl již dvakrát souzen, ale vždy propuštěn pro nedostatek důkazů. Naposledy před dvěma roky. Měl dosti času zamést všechny stopy. Zdá se však, že rozkaz přišel ještě z vyšších míst – od tajemníka ústředního výboru polské komunistické strany Miroslawa Milewského či přímo od KGB.

Demokratická justice je na špičky totalitního režimu krátká i v Polsku. Přitom Popiełuszko je nejznámějším, ale ne jediným zavražděným knězem. Dalším tiše zlikvidovaným knězem je Sylwestr Zych a dále Gregorz Premyk a Piotr Bartoszeg.

U nás, na rozdíl od Polska, se o obětech ani příliš nemluví. Nejznámější je tajný kněz Přemysl Coufal, který se stačil ještě před svou „sebevraždou“ strašlivě zmrzačit. Podobně synovec kardinála Špidlíka Pavel Švanda „spáchal sebevraždu skokem do Macochy“. Jeho tělo bylo nalezeno na místě, do kterého se nedá odnikud dopadnout. Oba měli společné, že nesli z Vatikánu domů důležité informace. Vatikán byl ovšem infiltrován množstvím agentů tajných služeb komunistických zemí, kteří StB upozornili. Pro tajné služby pracovali i vatikánští odborníci na střední Evropu arcibiskup Cassaroli a jeho sekretář John Bukowski, kteří vedli jednání s komunistickou mocí o obsazování biskupských stolců. Není divu, že se biskupem pak stal např. Vrana v Olomouci.

K paradoxům české situace patří i to, že mezi biskupy a generálními vikáři jsou stále lidé, kteří se zločinnou StB spolupracovali, že generální sekretář biskupské konference nabídl rezignaci až poté, co vyšla najevo jeho spolupráce, a že biskupové ji nepřijali, neboť provinění nepovažovali za závažná.[2]


 

[1] Drastické fotografie s jasně patrnými ranami lze prohlédnout na internetu na adrese http://www.popieluszko.net.pl

[2] Byl odvolán až nyní, 25. října, i nadále ovšem zůstává jednatelem Katolického týdeníku.

Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo: Ukázky z kázání Jerzyho Popiełuszka

27. května 1984

Velkou měrou si sami můžeme za naše zotročení, když ze strachu nebo kvůli pohodlí přijímáme zlo, a dokonce hlasujeme pro mechanismus jeho působení. Jestliže podporujeme mechanismus působení zla kvůli pohodlí nebo ze strachu, nemáme pak právo toto zlo pranýřovat, protože se sami stáváme jeho tvůrci a pomáháme ho legalizovat.

Zkoušku ze statečnosti v poslední době složili naši věznění bratři, kteří nezvolili svobodu za cenu zrady svých i našich ideálů.

Ať je nám nakonec výstrahou vědomí, že národ hyne, když mu chybí hrdinství, když obelhává sám sebe a tvrdí, že je dobře, i když je zle, když se spokojí s pouhými polopravdami.

Ať si každý den uvědomujeme, že když vyžadujeme pravdu od druhých, musíme sami žít v pravdě. Že když chceme spravedlnost, musíme sami být spravedliví. A že když vyžadujeme odvahu a hrdinství, sami musíme být stateční a odvážní.

23. dubna 1983

Teprve vzájemné propojení Boha, modlitby a práce pomáhá člověku vidět smysl jeho života a dřiny. Bez Boha, bez modlitby a bez ideálů se bude těžce pracující člověk vláčet po zemi jako pták s jedním křídlem. Nedokáže vyletět do výše a spatřit všechny možnosti, větší smysl pozemské existence. Bude jak zmrzačený pták... Dokonale to pochopil před dvěma roky zesnulý Primas tisíciletí (kardinál Wyszynski), když zvolal: „Otevřete brány továren, dílen, klinik a různých pracovišť – od vršků továrních komínů až do hloubi důlních štol – abychom do nich vlili nový život...,“ abychom do nich vlili Boha. A v době Solidarity se dokazovalo, že při cestě ke společensko-hospodářské přestavbě není třeba se rozcházet s Bohem (...)

31. října 1982

Abychom zůstali duchovně svobodnými lidmi, musíme žít v pravdě. Žít v pravdě znamená vydávat o ní navenek svědectví, hlásit se k ní a připomínat si ji v každé situaci. Pravda je neměnná. Pravdu není možné zničit nějakým rozhodnutím, tím či oním zákonem. Naše poroba spočívá v podstatě v tom, že se poddáváme vládě lži, že ji nedemaskujeme a že proti ní každý den neprotestujeme. Neopravujeme ji, mlčíme nebo předstíráme, že jí věříme. Žijeme tedy ve falši. Odvážné svědectví pravdě je cestou vedoucí přímo ke svobodě. Člověk, který vydává svědectví o pravdě, je člověkem svobodným dokonce i v podmínkách vnějšího zotročení, dokonce i v lágru nebo ve vězení. Kdyby většina Poláků v současné situaci nastoupila cestu pravdy, kdyby ta většina nezapomněla, co pro ni bylo pravdou ještě před necelým rokem, stali bychom se duchovně svobodným národem už nyní. A vnější nebo politická svoboda by musela dříve či později přijít jako důsledek této svobody ducha a věrnosti pravdě.

Základní věcí při osvobození člověka i národa je překonání strachu. Strach se přece zásadně rodí z ohrožení. Bojíme se, že nám hrozí utrpení, ztráta nějakého majetku, ztráta svobody, zdraví nebo postavení. A tehdy konáme proti svědomí, které je přece měřítkem pravdy. Přemáháme strach, když se smíříme s utrpením nebo ztrátou něčeho ve jménu vyšších hodnot. Jestliže bude pravda pro nás takovou hodnotou, pro niž má cenu trpět, pro niž má cenu podstoupit riziko, tehdy překonáme strach, který je bezprostřední příčinou našeho zotročení. Kristus vícekrát připomínal svým učedníkům: „Nebojte se! Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, nemohou udělat nic víc.“ (srv. L 12,4)

26. září 1982

Díky Kristově smrti a zmrtvýchvstání se stal symbol hanby a ponížení symbolem odvahy, hrdinství, pomoci a bratrství. Ve znamení kříže je dnes obsaženo to, co je v člověku nejkrásnější a nejvzácnější. Skrze kříž vede cesta ke vzkříšení. Jiná cesta není. A proto musí vést kříž naší vlasti, naše osobní kříže a kříže našich rodin ke vzkříšení, jestliže je spojíme s Kristem, který kříž přemohl.

Naše utrpení, naše kříže můžeme stále spojovat s Kristem, neboť proces s Kristem trvá. Trvá process Kristem v jeho bratřích. Protože účastníci Kristova dramatu a procesu žijí i nadále. Změnila se pouze jejich jména a tváře, změnila se data a místa jejich narození. Změnily se metody, ale samotný proces s Kristem pokračuje. Účastní se ho všichni, kteří staví na lži, falši a polopravdách, kteří ponižují lidskou důstojnost, důstojnost Božího dítěte, kteří krajanům berou hodnotu tak ceněnou samotným Bohem, berou a omezují svobodu. (...)

Kříž je nedostatek pravdy. Pravda má v sobě znamení trvalosti a vycházení na denní světlo, i kdyby seji někdo snažil pečlivě a plánovitě skrýt. Lež vždycky schází rychlou smrtí... Pravda je vždy stručná a lež mnohomluvná. Kořenem všech krizí je nedostatek pravdy.

Křížem je nedostatek svobody. Tam, kde není volnost, tam není láska, není přátelství, a to jak mezi členy rodiny, tak i v národě nebo mezi národy. Není možné milovat nebo žít s někým v přátelství z donucení. Dnešní člověk je citlivější na působení lásky než síly. Poláky nelze získat hrozbou, ale srdcem. A jak říkal zesnulý primas, hrdinství nespočívá v nošení zbraně, protože odvaha se nedrží železa, ale srdce.

A každý z nás, jak tu stojíme, by mohl vyjmenovat nekonečnou řadu křížů, jež prožil nebo jejichž svědkem byl, zvláště v posledních deseti měsících. Měsících neustálého neklidu, bídného života, strachu, měsících nejistého zítřka.

Ty všechny kříže našeho osobního a společného života musí vést ke vzkříšení plně svobodné a spravedlivé vlasti. Od chvíle, kdy Kristus podstoupil smrt na kříži, nás už nemůže potupit žádné utrpení ani ponížení. (...)

Prosme Boha o naději, protože jen lidé posílení nadějí jsou schopni vydržet všechny potíže. Prosme o vnitřní radost, protože ta je nejmocnější zbraní proti satanovi, který zoufá nad jejím zrodem. Prosme o svobodu od pomsty a nenávisti, o tu svobodu, která je plodem lásky. Amen.

Zdroj: http://www.popieluszko.net.pl/xJerzy/kazania.htm.

Z polštiny přeložil Ondřej Bastl

K rozhovoru o sekularizaci

Jaroslav Vokoun

Osvícenstvíje především, vezmeme-li je jako epochální pojem, propagandistickým slůvkemjedné malé skupiny francouzských intelektuálů, kteří chtěli pomocí tohotoslůvka šířit zcela konkrétní myšlenky. Kant podal potom substanciální definici:„používat svůj rozum bez návodu druhých“. Tím však řekl něco, co lidé činili užtisíc let předtím, a navíc je tomu tak, že ani po osvícenství patrně nepoužívásvůj vlastní rozum více lidí než předtím. Lidé pouze věří jiným instancím. – R.Spaemann

Místo úvodu – Knihovnička k tématu

Analýza stavu křesťanství vnaší moderní době se stala tématem knih mnoha autorů. Již od sedmdesátých letminulého století se tématem stává „materialismus“, „odcírkevnění“, „úpadeknáboženství“ a ztráta víry, dále pokles sociální prestiže duchovních a profanizace neděle, v církvích pak je výraz této krizespatřován v poklesu počtu studentů teologie, nezájmu o soukromou zpověď,nudnosti kázání a v evangelických církvích i v nemravném životěstudentů teologie. Klasický přehled podávají de Wette,Über den Verfall der protestantischen Kirche in Deutschland (Erfurt 1817) a F. Ch. Boll, Vondem Verfall und der Wiederherstellung der Religiosität (Neustrelitz 1809).Tyto analýzy se zakládají na nově vzniklé sociologii náboženství a na církevnístatistice, jež se také konstituovala v sedmdesátých letech. Otázkou se stalasama budoucnost náboženství jako taková, viz např. S. Ascher,Ansichten von dem künftigen Schicksaledes Christentums (Leipzig 1819) a budoucnost duchovenského povolání, srv. F. G. Lüdke, Gespräche über die Abschaffung des geistlichen Standes (Berlin 1784). Samozřejmě většina autorů nezůstáváu konstatování, ale navrhuje, jak opět obnovit zájem o církev – viz např. E. A.Jänchen, Die einzig richtigen Mittel, um die in unsern Zeitenüberhand nehmende Gleichgültigkeit gegen die Religion zu vermindern (Brandenburg 1804) a J. M. Kutter,Ueber die religiöse und sittlicheVerderbnis unseres Zeitalters, und die Mittel, ihmabzuhelfen (Biberach 1805),srv. také L. F. Leutwein, Wie dem verfallenenChristenthume wieder aufzuhelfen (Stuttgart 1813). Zvláštním námětem jsouvyprázdněné kostely, zejména ve městech, a návrhy, jak oživit liturgii (srv. čtenářskou repliku Ueber das Leerwerden der Kirchen in unserm Zeitalter v Neue Monatschrift 6/1796). Zejména protestantští autoři sistěžují, že bohoslužba oslovuje pouze rozum, je třeba posílit estetickoua „mystickou“ stránku, zavést nové rituály a mýty, obnovit svátosti aliturgické uspořádání kostelů (z mnoha jiných J. Ch. Gass, Ueber den christlichen Cultus, Breslau 1815) – jiní autoři v tom však vidí nepřípustnoukatolizaci protestantské zbožnosti. Zajímavý je i návrh konat „politickébohoslužby“, např. pro stávkující, při státních výročích apod., s nimiž získalvelký ohlas po r. 1810 pastor Ch. K. J. Dassel.

Z řady uvedených publikací seovšem vymyká jeden autor, který píše: „Všude je slyšet poznámky, že náboženstvíje v úpadku... Především naříkají duchovní... jakožto příslušníci stavu, pronějž je religiozita společnosti předmětem podnikání. Co je opravdu tlačí, jepocit zmenšeného vlivu jejich stavu, zkušenost, že veřejné inscenacenáboženství už zdaleka nevyvolávají takový zájem, ale jsou téměř míjeny bezpovšimnutí, a že jejich zvláštní služba už není tak často vyžadována, a tam, kdese jí vůbec nelze vyhnout, už se neočekává s takovou slávou. Znalec snadnopozná ptáčka podle zpěvu. Chybí jim schopnost povšimnout si, že ztráta pravéreligiosity není zase tak veliká, jak se zdá, protože dříve se za ni považovaloledacos, co bylo pouhým zvykem nebo pověrou, a také nyní existuje mnoházbožnost, která pouze z dobrých důvodů nevypadá tak jako dřív.“ (F. Schleiermacher, Ueber die Mittel, demVerfall der Religion vorzubeugen(1804).

Sekularizace aktuálně

Pohled do výsledků sčítání liduje skličující. V oblasti mých farností poklesl počet evangelíků za deset let opadesát procent. Pohled od oltáře je ale docela jiný: Tam, kde před deseti letseděl hlouček převážně velmi starých lidí, jsou dnes děti, mládež, mladípodnikatelé, a sborové shromáždění odhlasovalo stavbu nového kostela, protoženám dosavadní prostory už začínají být malé.

Ve stejný den, kdy přišločervencové číslo Getseman, přišla i ideaSpektrum sfotografií „míst pro vstup do církve“ na titulní stránce. Připojený text jistěsprávně kritizuje takovéto vstupování do církve – nicméně potvrzuje, že tutopodivnou možnost už využilo několik desítek tisíc lidí. A večer na ČRo 6 (roz. Svobodná Evropa)komentuje Petr Příhoda výsledky nedávného sčítání účastníků římskokatolickýchbohoslužeb jako „pokles religiozity“.

Ze setkání s německýmikatolickými přáteli jsem si přivezl dlouhodobý přehled zájmu o církevnísvátosti a obřady (tzv. kasuálie). Předpokládal jsemznámou linii směřující k bankrotu, ale ve skutečnosti je stav už dlouhodoběsetrvalý.

Počátek léta jsem strávil nadsborníkem jedné konference o sekularizaci a rechristianizaci(Lehmann, H., ed., Säkularisierung, Dechristianisierung,Rechristianisierung im neuzeitlichen Europa, Göttingen 1997), kde církevní historici konfrontovali tezio sekularizaci s faktickým vývojem v jednotlivých zemích za poslední dvěaž tři století (stručně se pokusím o tom referovat v některém dalším článku).Jediné, co se dá říci, je asi to, že vývoj byl ve skutečnosti nepřímočarý,různý na různých společenských úrovních i v různých zemích, a rozhodněneodpovídá tradovaným představám (např. že by po Darwinovi nastala nějaká krizevíry – v Anglii naopak přišlo „probuzení“). Vůbec jsem při četbě referátů žasl,jak těžko je dobrat se reálné představy o době, ve které žijeme. To by nás alenemělo odradit od úvah, co všechny ty rozporné výše uvedené skutečnostiznamenají.

Rozhovor o sekularizaci všakpovažuji v našem prostředí za důležitý ještě z jednoho důvodu: Od koncešedesátých let se i k nám do Československa dostávala literatura reflektujícímoderní sekularizaci. V tehdejším kontextu jsme to nečetli, pokud si vzpomínám,nestranně, ale s kladným předznamenáním jako argumentaci v zápasu s těmi,kteří se snažili duchovně přežít uzavřením se světu. S odstupem času je zřejmé,že mnohé z toho bylo naivní, zejména receptáře. Dnes bychom už mohli býtschopni přečíst to znovu a kriticky – to jest s rozlišením toho, co bylodobovou iluzí, a které hodnoty sekularizace je třeba opravdu z křesťanskéhohlediska přivítat a dnes už také ovšem i bránit. K rozhovoru osekularizaci nabízím následující teze. Jde o pokus nějak zobecnit to, copopsali historikové ve výše uvedeném sborníku. Mezi tezemi je určité napětí,odrážející různost vývoje v jednotlivých zemích – ani historikové (dokonce anizástupci téže země) se nedobrali shody. To podporuje výchozí tezi, že žádnépaušální soudy nejsou namístě.

Teze k rozhovoru

1. Teze o tom, že od 17.století probíhá v západní a střední Evropě sekularizace (dechristianizace),neodpovídá v této paušální podobě historické skutečnosti a ignoruje opačnéprocesy (náboženský – až chiliastický výklad rozvoje vědy v Newtonově okruhu,romantismus po osvícenské epoše, pietismus protestantského i jezuitsko-redemptoristického ražení, probuzenecká hnutí, nárůst počtukatolíků v poválečném Německu až do zavedení nového mešního obřadu o několikmilionů ročně, vlna spiritualismu po kulturní (sexuální) revoluci šedesátýchlet apod., dnes nadšení pro film Umučení místo pro nenáboženské interpretaceJežíšova příběhu). To, co můžeme postihnout, je odklon od tradičních církevníchinstitučních forem, vyrovnaný boomem nových forem, jak žít křesťanskou víru –svobodné církve místo státních, diakonie, náboženské organizace a spolky,publikační činnost atd. Ani toto však není lineární, některé formy jsouopouštěny a pak zase žádány – viz např. opakované výkyvy zájmu a nezájmu o kasuálie.

2. Teze, že sekularizační trendje nevratný, je logicky nedokázaná a fakticky nedoložená popř. již překonaná(třebaže jednoznačně přijímán není ani model dialektického střídánísekularizace a sakralizace popř. jejich příchodu ve vlnách či vůbec souběžnéhopůsobení obou protichůdných trendů v dialektické jednotě).

3. Dojem sekularizace jevedlejším efektem novověké diferenciace. Na počátku novověku ještě tvoří jedencelek disciplíny, které se vzápětí vydělují: politika, ekonomika, právo...Náboženství už od této chvíle neprostupuje všechny, což lze vnímat jako jejichsekularizaci.

4. Teze, že sekularizace bylavyvolána pokrokem vědeckého poznání, je historicky falešná a ignoruje evidentnískutečnost, že jde v první řadě o důsledek náboženských válek 17. století.Tvrzení, že sekularizace vyplývá z vědeckého poznání, je ideologickým výrazemsebevědomí francouzských osvícenských kruhů a v dalších generacích sekundárnímzdůvodněním vlastního ateismu či agnosticismu.Příčiny sekularizace je třeba hledat především v církvích samotných.

5. Pojetí sekularizace vesmyslu nižší účasti na bohoslužbách je založeno jednak na iluzi o stavureligiozity před osvícenstvím, jednak (tam, kde je založeno na pravděpodobnýchhypotézách – skutečné doklady nemáme) odrazem toho, že od určité epochy (vurčitých oblastech a ani zde nikoli bez opačných trendů) není účast nabohoslužbách vymáhána tou či onou formou násilí, ani není podmínkouspolečenského vzestupu či dokladem státní loyalitypopř. příslušnosti k určité společenské vrstvě. Představa, že tuto sekularizacilze překonat atraktivnějšími bohoslužbami či lepším zvěstováním evangelia,ignoruje její příčinu (konjunkturalisticko-kolaborační„důvody“ a jejich pominutí stojí zřejmě i za „malou sekularizací“ mezipolistopadovými sčítáními lidu).

6. Sekularizace ve smyslusníženého zájmu o církevní instituci je v neposlední řadě projevem dlouhodobéhotrendu k individualismu. Tento trend ohrožuje stejně náboženství jakospolečnost a je mu třeba (obecně) čelit, nikoli jej podporovat. Nutnost, abycírkevní instituce resp. jejich představitelé zpytovali svědomí, tím nemá býtpopírána.

7. Teze, že „odkouzleníspolečnosti“ (Habermas), probíhající od 17. století,vede k vyřazení křesťanství, je chybná. Toto odkouzlení/demytologizace probíhá od první stránky Bible až po kladnývztah církevních otců k filosofickému odmytičtěníantického pohanství atd.

8. Sekularizace církve bylakompenzována sakralizací společnosti, instituční realizací křesťanské lásky kbližnímu. Dnešní společnost proto nelze z křesťanského hlediska vidět jen jakoúpadek. Problém sekulární společnosti je v tom, že realizovala lásku kbližnímu, která je však neoddělitelná od lásky k Bohu.

9. Při zkoumání sekularizace jetřeba vzít v úvahu i její „polskou“ verzi, kdy člověk zůstává aktivnímcírkevním křesťanem, ale odcizuje se vnitřně a má selektivní vztah k věrouce amorálce (v polském případě zvláště k sexuální morálce). Leckterá západnísekularizace také mohla být pouhým zviditelněním vnitřního odcizení.V tomto světle je pak třeba posuzovat i desekularizacia rechristianizaci jako eventuálně jen selektivnínávrat ke křesťanství a k církvi.

10. Sekularizaci je třeba vřadě prostředí, a jistě v českém prostředí, zkoumat i jako eventuální ochranučlověka před církevní manipulací. Právě tato sekularizace jakožto obrana osobnísvobody je výzvou, s níž se církve skutečně musí vyrovnat.

11. Stejně jako neobstojí paušálnítvrzení o sekularizaci, neobstojí ani tvrzení o tom, že církve nedokázalyodpovědět na výzvu sekularizace. Dějiny lidové zbožnosti 19. století ukazují,že církve odpověděly mnohdy velmi efektivním způsobem – jen to nebyla takováodpověď, která by našla sympatie v očích liberálů.

12. Za zvážení zřejmě stojí inázor, že dojem sekularizace je trvalým vedlejším produktem snahy organizovat akontrolovat náboženský život jednotlivců.

13. U zrodu sekularizačníchtrendů, tedy v Anglii, nestály protikřesťanské afekty, ale přenesení očekáváníz posmrtného Božího království na možnost realizovat království Boží na zemi.Tato idea pak nabyla vlastní a už opravdu sekulární dynamiky. S obecným úpadkemtéto utopie lze předpokládat i úpadek sekularizace (s vědomím plurality jejíchpříčin).

14. Srovnání vývoje v různýchzemích ukazuje nutnost rozlišovat mezi sekularizací a dechristianizací.Přenesení těžiště zájmu do tohoto světa je obecné, kdežto dechristianizaceje aktuální pouze tam, kde křesťanství existovalo jako instituce, jejíž mocbylo třeba odstranit (Amerika je jiná mj. i proto, že neprošla emancipací odcírkevní moci, a tedy se zde nevytvořily související proticírkevní afekty). Vřadě zemí církve (všechny nebo některé) vstupovaly do novověku jako nesvobodné ademokratizace pro ně znamenala vytvoření prostoru, proto ji podporovaly adokázaly i využít (např. Holandsko, které se dechristianizovaloaž od 60. let 20. století, pak ovšem v podobě volného pádu).

15. Vedle rozlišenísekularizace a dechristianizace navrhují někteříautoři (např. francouzští) rozlišit i sekularizaci a laicizaci, jež vůbecnemusí být dechristianizací (může být dokonce rechristianizací). Pozoruhodný je rovněž návrh jednoho(amerického) autora zkoumat sekularizaci ve vztahu k feminizaci náboženství –zde ale není jasné ani to, co je příčinou a co následkem.

16. Aby vše bylo ještězamotanější, uveďme názor francouzských církevních historiků navazujících na Delumeaua, podle něhož je křesťanský středověk mýtus, kechristianizaci fakticky pohanského obyvatelstva dochází až v důsledku reformace(evangelickému teologovi se vybaví Lutherovy výroky ototální neznalosti křesťanství v soudobém Německu – „jako bychom kázali předTurky“). Podle názoru této školy právě christianizace představuje „desacralisation catholique“ –tam, kde se katolická církev snaží prosadit skutečné křesťanství, masově ztrácívěřící, kteří raději zůstanou v pohanském sakrálnu –Francouzi připomínají fakticky dechristianizačníefekt tridentské reformy a analogickou situaci po Druhém vatikánském koncilu,nám to připomene spíše situaci po r. 1990.

17. Při kladném hodnocení řadynovověkých trendů a požadavku, aby se křesťanství s nimi vyrovnalo, všaksoučasně platí, že tu byly popř. jsou trendy s křesťanstvím principiálněneslučitelné, zejména pak trend k absolutní autonomii, kdy je člověkpřesvědčen, že mu Bůh nemá právo mluvit do jeho života. Novověk nebyl dílemantikrista, ale měl i antikristovskou dimenzi, kterouje třeba také brát v úvahu.

Poslední teze: Je docela možné,že v tzv. sekularizovaných společnostech žije více uvědomělých a rozhodnutýchvěřících než v tzv. křesťanských společnostech.

Thomas D. Jakes, biskup megasboru

autor: 

„Našilidé potřebují povzbudit a poradit, aby dokázali naučit se životním dovednostema postavili se na nohy také po ekonomické stránce. Musíme mužům říkat, jak jedůležité být otcem svým dětem, protože jsem v té nepříznivé situaci, kdyrozvodem se opouští žena a zároveň se často ztrácí i děti. To vše je důležitépro všechny lidi, ale zvláště pro naši komunitu.“ (T. D. Jakes)

Ptáme-li se, o kom je řeč,můžeme citovat z oficiálního životopisu publikovaného na internetovýchstránkách jeho církve (http://www.thepottershouse.org).Pastor, obhájce své komunity, lidumil, spisovatel, zpěvák, dramatik a řečník akazatel, biskup Thomas D. Jakes se narodil 9. června1957 v South Charlestonu v Západní Virginii. Jehorodiče, obchodník a podnikatel Ernest a vychovatelka Odith,byli dobrodinci své komunity. Jejich syn jim vděčí za svou bezúhonnost,disciplinovanost a sebedůvěru. Od mládí cítí povolání k pastýřské službě.

Začínal jako pastorv malém sboru v západovirginském Montgomery s pouhými deseti členy. Nyní stojív čele nejrychleji rostoucí církve Ameriky ThePotter’s House, mnohonárodnostní anedenominační[1]církve s 28 000 členů. V roce 1999 označil NewYork Times biskupa T. D. Jakeseza jednoho z pěti evangelizátorů nejvícecitovaných vědci, teology a evangelikálními vůdci.

Biskup Jakespochází z Spojené letniční církve. Kromě toho, že je pastorem The Potter's House (Dallas,Texas), je vůdcem a zvoleným biskupem Higher Ground Always AboundingAssemblies – sítě sjednocených letničních církví. Abyse přiblížil široké náboženské veřejnosti, káže biskup Jakesevangelium v týdenních televizních pořadech. V médiích se snažímluvit o problémech církve i společnosti. Je zakladatelem výdělečných podniků,kde se uplatňují jeho další schopnosti jako spisovatele, skladatele adramatika. Obrací se ale i k lidem na pokraji, bezdomovcům, prostitutkámdrogově závislým: na veřejnosti káže nejen v oblecích od módních návrhářů, alei ve sportovním oblečení. Potter’s House vyvíjíprogramy pro bezdomovce, vězně, alkoholiky, nemocné AIDS. Napsal již 27 knihpřevážně s náboženskými tématy. Pravidelně přispívá do tří národníchčasopisů a na největší nábožensky zaměřenou internetovou stránku BeliefNet. Řídí dvě internetové stránkywww.thepotterstouch.org awww.thepottershouse.org. Často ježádán o radu politiky a president G. W. Bush jejpozval na několik náboženských shromáždění. Biskup Jakesžije v Dallasu se svou ženou Seritou a jejichpěti dětmi.

Jakcharismatický biskup vede svá shromáždění, můžeme posoudit z článku vChicago Tribune[2]od Dahleen Glantonové,která popisuje shromáždění asi 40 tisíc mužů v Atlentě,sledované dalšími miliony lidí v televizi a hojně navštívené černýmicelebritami. Šlo o Noc mužné síly (ManPower night), konanou v rámci letošní letní „Megaslavnosti“(Mega Fest), čtyřdenní duchovní akce, pořádané biskupem Jakesema jeho církví Potter's House, která vynesla 15 milionů dolarů. Poslechněme si její líčení:

Po více než jedné hodiněmodliteb, zpěvu gospelů ze doprovodu orchestru avýzev k milodarům, nejméně však padesátidolarovým, se ve světle reflektorůna pódiu objevuje biskup Jakes. Hodinu a půl káže otom, jak být dobrým manželem a otcem. Jakmile skončí, naslouchající muživstávají a spěchají na pódium překonáni emocemi, mnozí padají na kolena.

Potom biskup říká: Najděte sikaždý nějakého jiného muže. Zašeptejte mu do ucha, za co chcete, aby se modlil.Už nikdy ho znovu neuvidíte, tak si s tím nelamte hlavu. Téměř každý to udělá.A tak dalších deset minut doktoři, soudci, dělníci i bývalí trestanci společněpláčí a vzájemně se utěšují.

Jakessám v jednom interview řekl, že taková setkání jsou pro křesťanskou duši totéžco vitamíny pro tělo: důležitým doplňkem.

Jakes není první, kdo založil a vede v USA„megasbor“. Megasbory, obřídomy modlitby s více než 5000 členy, se začaly na Jihu a Západě USA šířitjiž před nějakou dobou. Bývají orientovány charismaticky a evangelikálněa jejich vznik je úzce propojen s fenoménem teleevangelizátorství.Charismatičtí duchovní jako Robert Schuller a Fred Price v Kalifornii kázali milionům televizních diváků.Hnutí přitáhlo černé i bílé křesťany, kteří se spojili v společnémuctívání Boha bez ohledu na své dosavadní denominační vazby.

Jakeskoncept „megasborů“ rozvinul ještě dále. Jeho MegaFest, na němž se v Georgia Dome sešlo na čtyřidny více než 130 000 lidí, byl největším shromážděním v Atlantě od Letních olympijských her roku 1996. A co jehlavní, přitáhl především černé účastníky, i když nikoli jenom je.

Akce ovšem neobsahovala jenduchovní setkání. Účastníky potěšil kvalitní soulový koncert, basketbalováexhibice, jejímž hvězdám kraloval Magic Johnson, nebo přednáška slavné finanční poradkyně Suze Ormanové. Nechyběla aniestráda, módní přehlídka a cirkus pro děti. Účastníci mohli navštívit seminářerodinného poradenství či podnikatelské etiky, poradit se o koupi domu, svýchzdravotních problémech a o tom, jak být fit, registrovat se jakovoliči, navštívit kurs umělecké výchovy.

Nemalá část Jakesovaúspěchu tkví podle expertů v jeho schopnosti mísit světskéa duchovní, která je přitažlivá jak pro konservativní křesťany, tak propříznivce hip-hopu. Jakes také výborně umí přizpůsobit styl a obsah svéhokázání posluchačům. Jeho konference Woman, Thou Art Loosed[3]v roce 1999 přitáhla 87 500 lidí, většinou žen, a překonala rekordnávštěvnosti, který do té doby držel slavný kazatel BillyGraham.

Mega Fest poprvé spojilkaždoroční ženskou konferenci s mužským programem ManPower(Mužná síla), a tak se změnil v akci orientovanou na celou rodinu. „Přitahujelidi s vyšším disponibilním příjmem – díky tomu, že není zrovna mnoho míst, kdetrávit volno, která by se orientovala na černošské rodiny, patřící ke střednítřídě. Pospojoval vše dohromady tak, aby na jeho akcích mohly rodiny trávitvolný čas způsobem, který zahrnuje impuls náboženského oživení i možnostobnovení rodinné pohody,“ říká profesorka sociologie náboženství Nancy Eieslandová (Emory University).„Koncept megasborů se opírá o lidi z generace BabyBoomu, kteří nemají silné denominační vazby a neostýchají se davů a masovýchshromáždění tak, jako jejich předchůdci z generace druhé světové války. Jsouochotni se spojovat s lidmi, kteří sdílejí tytéž teologické pozice, alenemusejí nutně patřit ke stejné denominaci. Vyžadují živější bohoslužby a evangelikálnější orientaci.“

AudreyWoodsová z texaského Tyleruvnímala Mega Fest jako dobré místo, kde by ona sama i její rodina mohlispolečně strávit kousek léta. Setkala se tam s dcerou a její rodinou ze San Antonia. „Přála jsem si, abychom se mohli podílet natéto požehnané a uzdravující události a mohli být ve velkém shromáždění sostatními křesťany,“ řekla paní Woodsová. „Nebylajsem si jista, jak to Jakes zvládne, ale všechno šlodobře.“

I když homédia představují jako příštího Billyho Grahama, Jakes má jedinečný styl, který kombinuje ohnivé venkovskékazatelství s uměním motivačních řečníků. Podle Eieslandovébychom měli Jakese považovat za jednoho z„nejnadanějších náboženských vůdců této doby“.

Jakesse věnuje tématům, které hýbou mnoha afroamerickými komunitami, jako ječernošská zločinnost zaměřená proti jiným černochům, nepřítomnost otců vrodinách, zneužívání žen. V Dallasu jeho sbor pracuje s bezdomovci,prostitutkami a vězni. A zároveň je považován za marketingového génia,který dokáže zajistit ekonomický profit každému městu, které učiní místem svýchshromáždění. Účastníci Mega Festu hlasují o jeho umístění po internetu. Atlantavyhrála nad řadou jiných měst včetně Chicaga a odhaduje se, že letošní MegaFest přinesl městské ekonomice výnosy více než 100 milionů dolarů.

I když se někteří táží, zda Jakes do svého duchovního poselství nemíchá příliš mnohosvětských prvků, biskup se jim neomlouvá a vysvětluje, že dnes je potřeba být„mnohorozměrný“.

Podle všeho přitom si je zcelavědom svého vlivu zejména na americké černochy, a pečlivě volí svá slova asociální či politické postoje. Snaží se být nepolitický a jakožto duchovnípodporuje mír. Jeho postoj k válce v Iráku proto byl od samého počátku velmizdrženlivý.

Z Chicago Tribune a dalších pramenůpřipravili LZ a JaS

 

 



[1] Rozuměj: získávající nové členy ze všechstávajících denominací. Tím se Jakes ovšem nijakneliší od naprosté většiny křesťanských revivalůpočínaje tím prvním, popsaným ve Sk 2,1-47. To, že se charismatičtí hlasatelétéměř vždy obracejí v prvé řadě na lidi již věřící a vírou jim blízké, a nikolina naprosté bezvěrce a pohany, je celkem logické: právě od věřících mohouočekávat, že vůbec porozumí jejich slovům, že pochopí smysl jejich poselství.Ostatně získání dostatečného počtu oddaných věřících je i důležitýmpředpokladem pro to, aby bylo vůbec možno konat efektivní misii mezi naprostýminevěřícími.

To vysvětluje,proč ani velká obrodná hnutí v krátkodobém časovém horizontu nijak výrazněnemění celkový počet věřících ve společnosti. V nejlepším případě lze totiž očekávat,že změní jeho dlouhodobý trend a že jejich efekt na náboženské složeníspolečnosti se projeví během desítek let.

Proto ovšemparadoxně také obrodná hnutí narážejí na velký odpor ze strany establishmentů stávajících náboženských společenství, kterépřipravují o „ovečky“. I zde máme první příklad již v bibli, v nepřátelstvímezi mladým Ježíšovým hnutím a „farizeji a staršími (izraelského) lidu“. Totonepřátelství ale bývá někdy zbytečné a krátkozraké, protože na oplátku za„přetáhnuté“ členy obrodná hnutí často nabízejí celkovou revitalizaci a inovacináboženské scény, která svými příznivými důsledky může zasáhnout i stávajícídenominace, pokud se jejímu působení neuzavřou. Například americkáprotestantská letniční hnutí během sta let vytvořila své odnože i uvnitřetablovaných protestantských církví po celém světě a dodala jim novou dynamiku,aby koncem dvacátého století pronikla i do římského katolicismu v podoběkatolického charismatického hnutí. A jejich vliv se dokonce dá vysledovat i nasoučasném islamistickém obrodném hnutí včetně jehonejvíce protiamerických odnoží, které vyhlašují svatou válku Americe a všemkřesťanům vůbec.

[2] Z tohoto článku – již bez explicitních citací– přebíráme většinu informací ve zbytku tohoto textu. Nešli jsme jej uveřejněnýv rámci zpravodajství serveru Yahoo.com.

[3] Česky „Ženo, jsi zproštěna...,“ viz Lk 13,12

Záhadné odvolání Karla Simandla

autor: 

Jan Mazanec

Zpráva Tiskového střediskaČeské biskupské konference (TS ČBK) ze 17. dubna 2003 sděluje, že Karel Simandl „vyjádřil lítost nad selháním, kterého se dopustilv 19 letech, a na základě uvedení svého jména v seznamech agentů StB dal k dispozici svou funkci předsednictvu ČBK“ – tedyfunkci generálního sekretáře ČBK. ČBK ovšem tehdy jeho demisi nepřijalo.Přiznání se cenilo, ne všichni ho byli schopni, a zdálo se, že vše jejakžtakž v pořádku, mluvilo se o mladické nerozvážnosti.

Jenže 25. října 2004 TS ČBKuveřejnilo zprávu, že „vyšly najevo nové okolnosti, na jejichž základě došlo kpřehodnocení situace a výzvě k abdikaci“ Karla Simandlana funkci sekretáře. Tentokrát už rezignovat musel. Je s podivem, že aniv jedné zprávě se nedává prostor k vyjádření samotnému Simandlovi. Další nejasností je, že v aktuální zprávěse žádné konkrétní „nové okolnosti“ spolupráce nezmiňují ani náznakem. Navíczatím žádné diskreditující skutečnosti na veřejnostnepronikly. Je také zvláštní, že odvolání přichází necelé tři měsíce před volbounového předsedy ČBK – tedy i před vypršením „volebního období“ sekretáře.Z celého případů čiší dojem: nejdřív se slušně omluvil, ale nepřijali to…podruhé na něj něco prasklo, a byl donucen k tomu, co předtím pouzenabízel. Můžeme se jen dohadovat, co za jeho odvoláním stálo. Vypadá to, že námto zatím nikdo nevysvětlí.

A další důležitá věc. Pokud sestaly důvody pro odvolání natolik závažné, že vedly (navíc krátce předvypršením mandátu) k abdikaci, proč nepadlo ani slovo o jiné funkci Karla Simandla: postu jednatele Katolického týdeníku (KT).Připadá biskupům – kteří neustále dokola opakují mantruo pravověrnosti KT – tato funkce oproti postu generálního sekretáře jejichkonference bezvýznamná? Jen na vysvětlenou: po odchodu P. Milana Badalav lednu 2002 byla jeho funkce ředitele-šéfredaktora KT „seshora“ rozdělenade facto do tří funkcí: šéfredaktora, teologického poradce a jednatele(ten rozhoduje o všech smlouvách, podepisuje zásadní ekonomická rozhodnutí ajiné důležité věci).

Když jsem se jako redaktor KTs Karlem Simandlem párkrát setkal, působil na mějako vstřícný člověk. Hovoří se o jeho organizačních schopnostech a talentu nacizí jazyky, takže jistě najde jiné uplatnění, a nemusí tedy sedět zrovna napostu jednatele KT. Jaké renomé pak má mít toto médium u lidí, kteří si odkomunistů „užili svoje“? Jakou věrohodnost má mít u „anonymních křesťanů“?Zejména příloha KT Perspektivy pravidelně přináší portréty lidí perzekvovanýchkomunistickým režimem, kdy redaktoři z osmdesátiletých starců doslova „dolují“vzpomínky na hrůzy 50. let, aby svědectví nezapadlo, než co nevidět zemřou.Nebudou tato svědectví degradována tím, že vedoucí funkci tohoto média zastáváčlověk se stínem spolupráce s StB?

Čtyřicet let od vydání dekretu o ekumenismu

Dne 21. listopadu uplyne 40 let od slavnostního schválení a vyhlášení tří dokumentů Druhého vatikánského koncilu: věroučné konstituce o církvi Lumen gentium, dekretu o katolických východních církvích Orientalium Ecclesiarum a dekretu o ekumenismu Unitatis redintegratio. Všechny tři dokumenty byly vyhlášeny na závěr třetího sněmovního období koncilu, které probíhalo od 14. září do 21. listopadu 1964 a podle historiků patřilo k nejsložitějším ze všech čtyř období. Výsledky oficiálního hlasování, jež byly zcela přesvědčivé, nám o dramatickém průběhu jednání příliš neprozradí: konstituce o církvi byla přijata 2151 hlasy proti 5, dekret o katolických východních církvích 2110 proti 39 a dekret o ekumenismu 2137 proti 11. Tomuto výsledku však předcházela složitá procedura přípravy dokumentů, jejich připomínkování a několikeré hlasování. Studium procesu vzniku koncilních dokumentů, jež obsahují řadu kompromisních formulací s možností různého výkladu, je cestou k jejich správné interpretaci. Nejlépe se o tom český čtenář dozví v knize Otto Hermanna Pesche Druhý vatikánský koncil, kterou v roce 1996 vydalo nakladatelství Vyšehrad.

Konec třetího sněmovního období byl skutečně dramatický, takže se o něm brzy začalo mluvit jako o „černém týdnu“. Na jedné straně papež Pavel VI. v pátek 13. listopadu po skončení slavnostní liturgie byzantského obřadu odložil na oltář tiáru, odznak papežské moci, jako dar pro chudé. Na straně druhé došlo s jeho vědomím ke třem zásahům do sněmovního jednání, které řadu koncilních otců pobouřily. Prvním byla předběžná vysvětlující poznámka (Nota praevia explicativa) ke konstituci o církvi, resp. k její třetí kapitole pojednávající o kolegialitě biskupů. Poznámka hájila papežský primát a vyšla tak vstříc koncilní menšině složené z odpůrců biskupské kolegiality. Byla zveřejněna v sobotu 14. listopadu se zdůvodněním, že text není součástí konstituce, ale je třeba příslušnou kapitolu v jejím smyslu vykládat. Druhým zásahem bylo odmítnutí petice 441 koncilních otců (později jich bylo tisíc), kteří se obrátili na papeže, aby zvrátil nečekané rozhodnutí předsednické rady koncilu o zrušení hlasování o již připravené deklaraci o náboženské svobodě. Nakonec byla přijata až za rok během čtvrtého sněmovního období. Třetím zásahem byly ve stejný den, tzv. „černý čtvrtek“ 19. listopadu, generálním sekretářem koncilu oznámeny změny v již hotovém dekretu o ekumenismu. Jednalo se o 19 úprav, které byly, stejně jako vysvětlující poznámka ke konstituci o církvi, zdůvodněny zásahem „vyšší autority“. Přestože se nejednalo o zásadní změny, tento postup a uvedené zásahy některé koncilní otce pobouřily natolik, že údajně zvažovali na protest opustit sněmovní jednání před závěrečným hlasováním (obdobně jak to učinili někteří biskupové během I. vatikánského koncilu, když nesouhlasili s vyhlášením papežské neomylnosti).

„Druhým vatikánským koncilem katolická církev nezvratně vykročila na cestu ekumenismu,“ konstatuje encyklika Jana Pavla II. o ekumenickém úsilí Ut unum sint z 25. května 1995 (čl. 3). Tato slova by neměla být pouhým konstatováním skutečnosti, nýbrž požadavkem, který je třeba stále naplňovat. Rád bych k tomu přispěl několika svými poznámkami, které mě při studiu okolností vzniku dekretu o ekumenismu napadly.

Především je třeba si uvědomit změnu, kterou pro římskokatolickou církev znamenal papež Jana XXIII. Byl postavou, která se v mnoha ohledech lišila od svých předchůdců. Tento 77letý stařec se od začátku svého pontifikátu vymykal z područí papežské kurie, např. příliš nedbal na dodržování nabubřelého protokolu. Dokonce si dovolil takovou věc, že tři měsíce po svém zvolení postavil kurii před hotovou věc, když oznámil své rozhodnutí svolat koncil. Jan XXIII. nebyl velkým teologem a mluví se o „paradoxu papeže Jana,“ který kromě jiného vytvořil základnu pro rozvoj mezicírkevního dialogu a ekumenické teologie, přestože zřejmě nikdy nepřečetl žádné dílo evangelického teologa. Jeho životopisci hovoří o tom, že si uměl vybrat dobré spolupracovníky. Za jedno z jeho nejdůležitějších personálních rozhodnutíje považováno založení Sekretariátu pro jednotu křesťanů v čele s jezuitou a pozdějším kardinálem Augustinem Beou. Oproti dnešní situaci, kdy Papežská rada pro jednotu křesťanů nebývá přizvána k přípravě různých textů a často pak jen zpětně řeší problémy vzniklé ekumenickou neohleduplností, měl Sekretariát při přípravě koncilu výsadní postavení. Augustin Bea si dokázal vyhledat na univerzitách a seminářích celého světa skutečné odborníky na ekumenické otázky. Ostatní přípravné komise, složené převážně z členů kurie, na tuto „invazi cizinců“ pohlížely s nelibostí. Sekretariát měl dva hlavní úkoly: bezprostředním úkolem bylo pomáhat nekatolickým křesťanům sledovat průběh prací koncilu a dlouhodobým pak napomáhat jim k nalezení jednoty s římskokatolickou církví. Proto od počátku navazoval kontakty s vedoucími představiteli nekatolických církví.

Abychom pochopili, jakou změnou byl tento přístup, je třeba si uvědomit, že do té doby byli nekatoličtí křesťané pouze předmětem zavržení nebo misie. K vstřícnějším vyjádřením patří například tato výzva z encykliky o jednotě křesťanů Mortalium animos z 6. ledna 1928:„Ať se tedy marnotratní synové vrátí ke společnému otci, který je s láskou obejme, nevzpomínaje už na bezpráví, kterého se kdysi dopustili proti Apoštolskému stolci.“ Tatáž encyklika odmítá ze strany papeže účast na ekumenických konferencích s odůvodněním, že nemůže přistoupit k jednání „na stejné úrovni, jako rovný s rovným“. Z téhož důvodu odmítá účast a podporu katolíků takovým akcím. Skutečností však bylo, že se těchto konferencí několik katolických pozorovatelů neoficiálně zúčastňovalo s povolením místního ordináře, příp. i s vědomím členů kurie, v roli „novinářů“. Situace se změnila po II. světové válce, kdy společně prožité utrpení křesťany sblížilo navzdory různým konfesím. Po válce vznikaly pracovní skupiny katolických a protestantských teologů, kteří se společně zabývali různými otázkami. Reakcí na ustavení Světové rady církví na konferenci v Amsterodamu bylo historicky první pozitivní vyjádření kurie, které uznávalo, že ekumenické hnutí je též „vanutím Ducha svatého“. Každopádně chci poukázat na to, že jenom díky těm katolickým teologům, kteří se již dávno před koncilem zabývali kontroverzními otázkami a dialogem s nekatolickými teology, byť tím na sebe upoutali pozornost ze strany kurie případně byli dočasně postiženi zákazem publikovat, se mohla církev na Druhém vatikánském koncilu přihlásit k ekumenismu a mít k dispozici nejenom lidi s rozsáhlými vědomostmi, ale i řadu kontaktů mezi nekatolickými křesťany. Obdobně i dnes římskokatolická církev potřebuje takové lidi, kteří budou mít odvahu s náležitou zodpovědností hledat nové cesty i těmi směry, které předpisy zatím neumožňují.

S pomocí Jana XXIII. se Sekretariátu podařilo prosadit pozvání několika desítek zástupců nekatolických křesťanů na jednání koncilu. Tato skutečnost opět významně ovlivnila ekumenicitu koncilu a jeho dokumentů. Kuriální úředníci na základě podnětů z celého světa sice připravili řadu podkladů pro budoucí dokumenty, ty však mnohdy byly během jednání zcela přepracovány na základě připomínek účastníků koncilu. Dnes si leckdo stěžuje na mnohem horší kvalitu pokoncilních církevních dokumentů ve srovnání s teologickou úrovní koncilních textů. Nezapomínejme však, že koncilní dokumenty byly konzultovány množstvím odborníků z celého světa, pozměňovací návrhy předkládali konkrétní lidé za pozornosti nekatolických účastníků a médií. O jejich zapracování pak hlasovalo více než dva tisíce koncilních otců. Je zřejmé, že výsledek takové práce sice bude poznamenán řadou kompromisních formulací, ale určitě bude mít lepší úroveň než texty, které píší mnohdy zcela anonymní lidé z prostředí kurie, kteří se ukrývají pod hlavičkou některé z vatikánských kongregací nebo dokonce pod autoritou nemocného papeže. Z tohoto úhlu je pochopitelnější skutečnost, že se zdá, jako by některé pokoncilní texty vlastně braly zpět ekumenicky odvážná prohlášení koncilu.

Pozvání nekatolických pozorovatelů na koncil samozřejmě vyžadovalo reciprocitu, takže ještě předzahájením koncilu bylo umožněno, aby se katoličtí zástupci oficiálně zúčastňovali ekumenických konferencí. Po koncilu římskokatolická církev zahájila celou řadu bilaterálních dialogů a zapojila se do práce Světové rady církví, přestože se nakonec jejím členem nestala (oficiální zástupci se však pravidelně účastní valných shromáždění a jsou plnoprávnými členy Komise províru a řád). Za čtyřicet let práce se podařilo nejenom navázat množství kontaktů, ale i odstranit některá nedorozumění a vyjasnit shody a rozdíly v učení. Bohužel výsledky rozhovorů mnohdy zná jen několik specialistů a k jejich plnému přijetí církevními představiteli a celým Božím lidem zatím nedošlo. Český čtenář nalezne nejlepší informace výsledcích ekumenického dialogu v knize Petera Neunera Ekumenická teologie (vydal Vyšehradv roce 2001) a ve dvou svazcích Ekumenického katechismu od Heinze Schütteho (Vyšehrad 1999 a 2003).

Co se týče samotného textu dekretu o ekumenismu, tak se domnívám, že stojí za přečtení i dnes. To se v našem prostředí ostatně týká většiny koncilních dokumentů, jejichž znalost zřejmě stále ještě nepatří k běžné výbavě absolventa teologického studia. Zvlášť dnes považuji za důležité připomenout si konstatování deklarace o tom, že rozdělení křesťanů „odporuje Kristově vůli, je pohoršením světu a poškozuje svatou věc hlásání evangelia všemu stvoření“ (čl. 1) a že „činný zájem o obnovení jednoty je záležitostí celé církve, věřících i pastýřů, a týká se každého podle jeho schopností jak v každodenním křesťanském životě, tak v teologickém a historickém bádání“ (čl. 5). Cestou k uskutečňování ekumenismu jsou podle dekretu následující prvky: obnova církve (spočívající v růstu věrnosti jejímu vlastnímu povolání: „Církev je při svém putování volána Kristem k neustálé reformě, kterou trvale potřebuje, nakolik je institucí lidskou a pozemskou,“ čl. 6), obrácení srdce („Opravdový ekumenismus není možný bez vnitřního obrácení,“ čl. 7), společná modlitba (čl. 8), vzájemné poznání („které se musí konat podle pravdy a s porozuměním,“ (čl. 9), ekumenické vzdělání (čl. 10), vhodný způsob výkladu učení víry (čl. 10) a vzájemná spolupráce („Touto spoluprací se mohou všichni, kteří věří v Krista, snadno naučit, jak se navzájem lépe poznávat a mít se v úctě a jak připravit cestu k jednotě křesťanů,“ čl. 11).

Výročí vyhlášení dekretu o ekumenismu je příležitostí ke zpytování svědomí, nakolik vážně bereme závazek k hledání jednoty křesťanů a zda slova z encykliky Ut unum sintjsou již skutečností nebo spíše závazkem do budoucnosti: „Nejenže byl navázán dialog, ale stal se pro církev výslovnou potřebou, jednou z jejích priorit“(čl. 31)

Vztah Evropské unie k Turecku

Stanovisko Konferenceevropských církví

Vztah Evropské uniek Turecku je pro Unii velmi důležitým tématem. Možný vstup Tureckado EU ovlivní nejen politické uspořádání Unie a Evropu samotnou, ale takéživotní podmínky mnoha občanů EU a lidí žijících na evropském kontinentě. To jedůvod, proč Konference Evropských Církví (KEC) sdružující církve anglikánské,starokatolické, pravoslavné a protestantské tradice z celé Evropy cítí,prostřednictvím své Komise pro Církev a společnost, potřebu vyjádřitpostoj k tomuto tématu.

Po rozsáhlých konzultacích,kterých se účastnily členské církve KEC, prohlašujeme, že pro církvev Evropě není otázka odlišného náboženství překážkou nejen pro pokračujícízlepšování vztahů mezi Tureckem a EU, ale ani pro případné členství Tureckav EU. Jinými slovy, pro církve není vstup Turecka do EU otázkounáboženských rozdílů. Eventuální členství Turecka v Unii může mít dokoncepříznivý efekt na pozitivní rozvoj mezináboženských amezikulturních vztahů v Evropě a můžepoložit základy k vybudování mostu mezi křesťanským a muslimským světem.

EU je, ve své vlastní definici,která koresponduje i s pohledem církví, prostorem jednoty, a odlišností,demonstrované na různých úrovních, kde se mohou setkávat lidé různýchnárodností, ras a náboženství. EU je multikulturní společenství lidía společností, ve kterém křesťané, muslimové, židé a lidé jinýchnáboženství žijí spolu ve vzájemné toleranci. K této skutečnosti církvepřispívají nemalým dílem. V Chartě Oecumenice,dokumentu, který byl podepsán společně presidenty KEC a CCEE (RadaŘímsko-katolických biskupských konferencí Evropy) v roce 2001, se křesťanév Evropě zavazují k prohlubování dialogu s jinými náboženstvími,k zachovávání respektu k jiným náboženstvím a k společné práci naotázkách, které jsou nám společné (Charta OecumenicaIII/10,11). Mezináboženský dialog je pro církvedůležitým tématem.

Existence církví a dalšíchnáboženských společností je v Evropě uznána nejen na úrovni jednotlivýchčlenských státu EU, ale také Unií samotnou, jako specifická a nepopiratelnásoučást občanské společnosti. Zákonná ustanovení jsou jen jedním z aspektůtohoto uznání. Církve a náboženské společnosti přispívají k rozvojiobčanské společnosti prostřednictvím svých nejrůznějších aktivit, jako jsounapř.: diakonická a charitativní zařízení, práce na prosazování míru a smířeníve společnosti a mnohými dalšími činnostmi (srovnej např. EU Ústavnísmlouvu, Závěry vrcholné schůzky EU z prosince 2003 aj.). Církve anáboženské společnosti v Evropě jsou součástí veřejného života. Členskézemě EU sdílejí s církvemi a náboženskými společnostmi v EU společnou vizivzájemné tolerance mezi křesťanskými církvemi a ostatnímináboženstvími.

Očekáváme, že každýz budoucích členů EU bude tuto vizi sdílet stejným dílem a aktivně jivyjadřovat ve svých postojích vůči církvím a všem uznaným náboženským skupinámpůsobících na jeho území. Významným ukazatelem domácí situace, stability asociální snášenlivosti v členských i kandidátských státech Unie, je právě vztahmezi etnickými a náboženskými komunitami. Ačkoli bereme v úvahu podstatnézměny, které v Turecku v posledních letech probíhají, v tétosféře bohužel registrujeme stále mnoho obtíží. EU je společenstvím států anárodů, v němž hodnoty spravedlnosti a smíru, solidarity a pluralismu, usmířenía tolerance, svobody projevu a vzájemného respektu jsou vyjádřenyv dokumentech, k jejichž plnění se Unie zavázala. Zároveň Unie vyvíjísnahu, aby se tyto hodnoty staly nedílnou součástí každodenního života.V Turecku v současné době tyto hodnoty nenacházíme.

Při zprávách z Turecka sestále ještě setkáváme s informacemi o probíhajícím týrání ve věznicích, oproblémech s akceptováním svobody projevu a také o utlačování menšin.Čestné a upřímné zpracování historie, především té části, která se týká vztahůTurecka s jeho sousedy, a která by měla obsahovat doznání způsobenýchzranění, je podmínkou pro uzdravení vzpomínek a pro upřímné usmíření vespolečnosti. Toho ale ještě nebylo dosaženo. Nutnost ozdravění vztahuk arménské menšině je v tomto ohledu skutečností značného významu.

V současné době jsou známétaké zprávy dosvědčující značný rozdíl mezi dikcí některých přijatých zákonů ajejich uváděním do života. Přijatá pravidla musí být dodržovánav každodenním životě a úroveň jejich dodržování musí být udržena.Stabilita je jedním ze základních kritérií, které nesmí být podceňováno.V posuzování, zda jsou kandidátské země již připraveny na eventuálnízapočetí přijímacích rozhovorů, si EU stanovila nezbytné předpoklady, kterépřed započetím vstupních rozhovorů musí kandidátské země splňovat. Jestližechce být EU důsledná v zachovávání svých vlastních pravidel, musí sevyvarovat dvojích standardů v posuzování kandidátských zemí.

Křesťany v Evropěv tomto ohledu znepokojuje situace křesťanských menšin v Turecku. Přesveškeré sliby odpovědných orgánů Turecka musí křesťanské komunity stále bojovats problémy legálního uznání, vlastnických práv a také s problémemzasahování státu do vyučovacích osnov náboženství. Podle toho, co víme, tonejsou jen problémy právnické povahy. Co chybí, je otevřený a korektní přístupk tradičním náboženstvím a etnickým skupinám.

Na jedné straně chápeme, žepodle současného chápaní turecké vlády je stát garantem sekulárního státníhosystému a je nutné pokračovat v udržení státního dohledu nad náboženstvímis cílem eliminovat extremizmus jistých islámských skupin. Na druhé straně tentosystém zásadně omezuje život jiných náboženství, včetně křesťanských komunit.V našem chápaní je tato skutečnost příznakem vnitřní nestability aprojevem omezení náboženské svobody v zemi.

Unie samotná stojí před celouřadou svých vlastních úkolů. Jejím prvořadým úkolem je – po přijetí desetinových členů a po předpokládaném dalším rozšíření v následujících dvou letech –stabilita společenství samotného. Unie si tuto novou situaci musí plně uvědomita zvládnout jí. O její konečné podobě a vizi se musí vést důkladná diskuze.

Stejně důležitý úkol pro Uniileží v oblasti praktického uplatnění modelu sociální soudružnosti těch,kteří již na území Unie žijí. Sociální, politická a kulturní integraceimigrantů, kteří žijí na území Unie, je v tomto ohledu významným úkolem.Každodenní život ukazuje, že pouhé zlepšení finančního a materiálníhozabezpečení imigrantů zdaleka neřeší problém jejich kulturní a sociálníadaptace.

Rozhodnutí, zda započítpřístupové rozhovory s Tureckem, o jeho případném členství v EU, budemít pro další existenci Unie dalekosáhlé důsledky. Riziko přijetí závažnéhopolitického rozhodnutí bez dostatečné podpory ze strany občanů EU může vést kezvýšení odstupu mezi Unií a jejími občany. Rádi bychom v Unii podpořili úsilísměřující k intenzivnějším diskusím o podstatě evropské identity. Etnické,kulturní ale i náboženské faktory, na kterých jsou postaveny mezilidské vztahy,hrají ve vyváření identity klíčovou roli. Zapojení občanské společnosti, občanůEU a všech lidí, kteří v Evropě žijí, je důležitým momentem pro dosaženíúspěchu v této debatě. Církve v Evropě jsou připraveny hrát v tétodebatě svou roli.

Evropské církve touží po tom,aby hodnoty smíření, míru a solidarity mezi lidmi a národy, i smířeníuvnitř jednotlivých společností byly hlavními silami formujícími  budoucívývoj kontinentu. Prohlubování vztahu mezi Tureckem a EU je v tomto ohleduproces, ve kterém je nutná spolupráce všech.

Zdroj: http://www.cec-kek.org/index.shtml.
Z angličtiny přeložila Jitka Krausová

Tři knihy z Vyšehradu

autor: 

Nakladatelství Vyšehrad nedávnovydalo a do naší redakce zaslalo tři zajímavé knihy. První z nich napsal jižpřed padesáti lety filozof a historik AlexandreKoyré a jmenuje se Od uzavřeného světa k nekonečnému vesmíru.Jde o velmi zasvěcený popis kousku historie evropského myšlení v době, kdy serodil novověk: Jak se starověký a středověký obraz kosmu postupně rozpadal abyl objevován moderní newtonovský vesmír, a především jaké byly filozofické ateologické souvislosti tohoto přerodu. Kniha sice může od humanitněorientovaného čtenáře vyžadovat nezvykle hluboké znalosti přírodních věd anaopak přírodovědce zatěžovat subtilními teologickými detaily; to však ji nadruhou stranu činí i mimořádně zajímavou a přínosnou pro lidi té i onéorientace.

Ani druhá kniha, Kabala – nové pohledy od Mošeho Idela, asinejlepšího žijícího znalce kabaly, nebude asi právě oddechová. Obtížné aponěkud exotické téma se v ní rozebírá způsobem, který není určen začátečníkům.A tak asi má výklad tajných systémů a symbolů i vypadat. Zajímá-li vás židovskámystika doopravdy, musíte tudy projít.

A konečně třetí kniha, Svatý Benedikt z Nursie –Učitel duchovního života od Anselma Grüna je čtenářskynejstravitelnější. Na rozdíl od Goffovy práce o sv.Františkovi, která ve stejné řadě vyšla předtím, se Grünnezabývá v první řadě historií. Daleko více ho zajímá Benediktova spiritualita,a to z tohoto „nejpragmatičtějšího“ hlediska: jak my dnes můžeme na Benediktanavázat a z jeho řehole a dalších textů se naučit jeho duchovní moudrosti.

Je možné, že některéBenediktovy zásady nám mohou připadnout příliš středověké (třeba i v dobrémsmyslu) nebo příliš orientované na mnišský život (třebaže bychom ho sami občastaké rádi žili); ale i my, kdo žijeme naplno v moderním světě, tam toho pro sebenajdeme dost. Třeba tahle věta: „Naprosto ničemu ať nedávají přednost předKristem,“ postavená jako jeden ze základních předpokladů funkčního křesťanskéhoobecenství.

JaS

Jacob Böhme

Veronika Handová

Protestantský mystik Jakob Böhme se narodil na konci období reformace v roce 1575v hornolužické dědině u Alt-Seidenbergu blízkoZhořelce (Görlitz). Byl vychován v luterské vířea po získání základního vzdělání pracoval ve Zhořelci jako obyčejný švec.

Filosofických podnětů se mudostalo především v době, kdy několik let putoval jako tovaryš.V roce 1594-95 se vrací do Zhořelce. Město bylo zmítáno reformačními sporymezi ortodoxními luterány, anabaptisty, kryptokalvinisty(luteráni podezíraní z udržování kalvinistických stanovisek), schenkfeldiány (Schenkfeld zavrhllutherskou víru v Písmo a chtěl vycházet jens osobního vnitřního zjevení Boha) a přívrženci Paracelsa(tzv. paracelsiány). To místní lidi vedlo k hlubšímuzájmu o různá témata teologie a filozofie. Důležitou roli zde měl luterskýduchovní správce Zhořelce Martin Mölner (působil zdev letech 1600 –1606), který organizoval společné studium bible. Tento duchovnízřejmě měl velký vliv i na Böhma a ovlivnil charakterjeho mystiky.

V roce 1600, ve svých 25letech, měl Böhme, který se nedávno oženil a bylustanoven mistrem obuvnickým, první mystickou zkušenost. Trvala přibližně čtvrthodiny a získal v ní myšlenkový vhled, který mu pomohl vyřešit sinapětí tehdejší doby. Po více než deseti letech, kdy žil bez ustání pod tlakemvnitřních vidění, na naléhání svých přátel začal své myšlenky zapisovat,zpočátku pro svou vlastní potřebu. Psal německy. Jeho psaní je stálým a mnohdydojemně působícím zápasem, jímž chce z řeči vynutit vhodný výraz a správnézabarvení pro své vnitřní vize. Spis nazval Ranní červánky (Aurora). Dokončiljej v roce 1612. Koncipoval ho jako vzpomínky na ohromující duchovníosvícení. Je směsí filosofie, toho, co se tehdy považovalo za astrologii, ateologie. Přes Karla Endera vonSercha se rukopis tohoto spisu dostává do schenkfeldiánských kruhů v Horní Lužici a Slezsku.

Nástupcem Martina Mölnera na místě duchovního správce Zhořelce byl ŘehořRichter. Když se mu kopie Aurory dostala do ruky, Richter Böhmauvrhl do klatby a předal záležitost městské radě Zhořelce. Ta zakázala Böhmovi jakoukoli další literární činnost. Tento zákaz Böhme několik let dodržoval.

V tomto období ticha čte Böhme knihy, které mu půjčoval okruh jeho přátel, mezi něžlze zařadit i některé lékaře. V této době se Böhmeblíže seznamuje s alchymií, zvláště s Paracelsovýmispisy. Alchymické a mystické představy Paracelsovydále vzbudily Böhmův zájem o přírodní mystiku adodaly mu terminologii, kterou využíval v následujícím období svéhoživota, aby jak vlastní zkušenosti, tak přírodní mystiku zapojil do společnéhorámce.

Protože dodržování zákazupublikování nepřinášelo klid ani jemu, ani jeho rodině, odhodlává se Böhme začátkem 1618 psát dál. Díla z tohoto tvůrčíhoobdobí vynikají čistotou a je na nich patrné zlepšené vyjádření jeho duchovnízkušenosti.

Jeho hlavní práce jsou Beschreibung der Drei Principien Göttliches Wessens (De TribusPrincipii, Popsání tří principů božské podstaty, 1619), Vonden Dreyfachen Leben des Menschen (De Triplici Vita Hominis, O trojímživotě člověka, 1619/20), Von der Menschwerdung Jesu Christi (De incarnatione Verbi, O vtěleníJežíše Krista, 1620), Von der Geburt und Bezeichnung aller Wessen (DeSignatura Rerum, O zrození a označení všechvěcí, 1621/22) a dvě velká díla jeho zralosti, traktát Vonden Gnaden-Wahl(De Electione Gratiae,Vyvolení milostí, 1623) a rozsáhlý typologický výklad knihy Genesis, Mysterium Magnum oder Erklärung über das Erste buchMosis (Velké tajemství čili výklad prvníknihy Mojžíšovy, 1622/23), které vysvětlovalo stvoření vesmíru tak, jak jepopsán v knize Genesis pomocí terminologie Paracelsovýchtří principů (včetně mystických prvků soli, síry a rtuti) a tím spojilorenesanční přírodní mystiku s biblickým náboženstvím.

V sérii apologetickýchtraktátů a dopisů Böhme odmítá chiliasmus (protiPaulu Kaymovi), predestinaci (proti Balthasaru Tilkovi) a zbožštěnísvěta a člověka (proti Iziáši Stiefelovi.Jediná Böhmova kniha vydaná během autorova životanazvaná Weg zu Christo(Cesta ke Kristu, 1622?) obsahuje traktáty Vonwahrer Busse (Opravém pokání), Von wahrer Gelassenheit(O pravém pokoji ducha) a Von dem übersinnlichenLeben (O nadsmyslném životě). Publikovalji jeden z Böhmových následovníků Johann Sigismund ze Schweinichenu.

Richterovi se podařilo znovuobrátit městskou radu proti Böhmovi. Böhme byl předvolán a vykázán z města. Hledal a našel oporuu kurfiřtského dvora v Drážďanech. Vážen svými přáteli mezi šlechtou aintelektuály, utekl na jeden blízký zámek, kde se stal ústřední postavouuzavřené skupiny přátel. Zde onemocněl a když ucítil, že se blíží jeho konec,nechal se dopravit domů do Zhořelce, kde v roce 1624 zemřel. Vzhledemk tomu, že nebyl oficiálně prohlášen za heretika, mohl přijmout svátosti.

Jakob Böhmenáleží do řady, která je vyznačena jmény Mistra Eckharta,Taulera, Luthera. Je významnýmtvůrcem jazyka, který němčinu obohatil svéráznými novotvary, připomínajícímiMistra Eckharta. Charakteristický rys Böhmovy teocentrické a christocentrické filosofie byl označen jako postluteránský gnosticismus, zahrnující theogonii,kosmologii a spásu. V Böhmeho systému bylysjednoceny renesanční přírodní filosofie, spiritualismus a křesťanská mystika sluteránskou soteriologií. Zvláštní pozornostzasluhuje eschatologická forma jeho zvěstování. Böhmežil v době, kdy se ničivě projevovaly náboženské rozpory, které poslézevyvrcholily třicetiletou válkou – na jejím počátku Böhmeumírá. Jeho zvěst však vyhlašovala konečné požehnání, záchranu a spásu,znovunabytí všeho, co Adam ztratil – universální sjednocenía individuální, sociální a duševní znovuzrození. JacobBöhme byl nazýván Philosophusteutonicus, Německý filozof. Brzy po své smrti bylpřeložen do angličtiny, francouzštiny a ruštiny.

Zdroje

The New Encyklopedia Britannica, Volume2, Chicago, 329

The Oxford Encyklopediaof the Reformation,Volume 1, Oxford University Press, New York 1996

Hans Joachim Störing, Malé dějinyfilosofie, Zvon, Praha 1993 (223-225)

19. seminář zájemců o teologii: Církev a právo

autor: 

Zveme vás naseminář pořádaný Institutem ekumenických studií v Praze a Vyšší sociálněpedagogickou a teologickou školou Jabok ve dnech 12.a 13. listopadu 2004 v prostorách Jaboku, Salmovská 8, Praha 2.

Program semináře:

Pátek 12. listopadu 2004

16:45 káva, čaj

17:00 Helen Costigane:Práva a povinnosti v církvi – římskokatolická perspektiva

18:00 Jindřich Halama: Práva a povinnosti v církvi– evangelická perspektiva

18:30 diskuse k přednáškám

19:30 přestávka a občerstvení

20:00 koncert

Sobota 13. listopadu 2004

8:50 káva, čaj

9:00 Helen Costigane:Právo křesťana řídit se svým svědomím

9:45 Ivana Noble:Pojetí a role církevního práva v CČSH

10:15 panelová diskuse na téma: Svědomí křesťanaversus církevní právo
(moderátor Vlasta Lišková)

12:00 oběd

13:30 seminární skupiny

15:00 liturgie

16:00 závěr + reflexe semináře

 

Sloupec na obálce

autor: 

Trnovec(Paliurus spina-christi)

„Svlékli ho a oblékli mu nachovýplášť, upletli korunu z trní a posadili mu ji na hlavu, do pravé ruky mu dalihůl, klekali před ním a posmívali se mu: Buď zdráv, židovský králi!“ (Mt 27,28 -29)

Hebrejština užívá mnoho slov avýrazů pro označení trnitých rostlin a keřů, které se v Palestiněvyskytují ve velkém množství. Ne všechny trnité keře byly plevelné rostliny,tedy nežádoucí. Některými se živily kozy a ovce, jiné se užívaly pro oplocenípozemků a políček nebo také jako palivo.

Trní, o kterém se zmiňuje Bible,když mluví o Ježíšově utrpení, je dáváno do souvislosti se dvěma rostlinami.Lidově jsou nazývané kristova koruna. Jedná se o jujubový keř (Ziziphus spina-christi) a trnovec (Paliurus spina-christi). Obě dvě rostlinybylo možné nalézt v krajině okolo Mrtvého moře, ne daleko od Jeruzaléma.První ze jmenovaných rostlin dorůstá výšky až 10 m. Pro tuto svou výšku byloprý nevhodné použít k upletení trnové koruny její větve, domnívá se autor knihyPlants of The Bible Daan Smit. Pravděpodobnější bylo použití větviček z trnovce (Paliurus), který rostl podél cest častěji. Trnovec má daleko nižší vzrůst, pouze 1–3 metry, a protonedělalo potíže pár větviček rychle utrhnout a uplést z nich věnec.

Jak již bylo zmíněno, trnovec má keřovitý vzrůst. Jeho mladé větvičky – letorosty– jsou porostlé chloupky a v každé uzlině mu vyrůstají dva trny – jeden rovný adruhý zahnutý. Listy má eliptické, 2–4 cm dlouhé. Květy jsou nevýrazné, žlutavébarvy. Asi nejzajímavější jsou na tomto keři jeho plody. Po dozrání majížlutohnědou barvu a křídlatý lem, a tím připomínají malé disky. Jako většinatrnitých keřů má i trnovec rád sušší půdu a slunnéstanoviště. I když pochází z jižních zemí, bývá pěstován v okrasných zahradáchi v mírném klimatickém pásmu. U nás by jej bylo možné pěstovat jako přenosnourostlinu, protože venku by zimu nepřežil.

Mluví-li Bible o trnech a trní,je to nejčastěji ve spojitosti s Božím soudem, trestem, ale také s neradostnýmúdělem člověka na zemi, s utrpením (Gn 3,18; Žd 6,8). Také Ježíš ve svých podobenstvích mluví o trní.Jistě si každý vzpomene na podobenství o rozsévači. Zrno, které spadne mezitrní, je zakrátko udušeno a žádný užitek nevydá.

Zmiňují-li se autoři evangelií otrnové koruně, vsazené Ježíši na hlavu před ukřižováním, snaží se tak zdůraznitJežíšovo utrpení a bolest. Před svou smrtí není Ježíš korunován „ctí a slávou“(Žd 2,7), ale posměchem, pohrdáním, samotou abolestí.

Pavla Friedrichová Sirůčková

Test jednoty australských anglikánů

Canberra (KAP) Australská anglikánská církevučinila důležité rozhodnutí. Nyní se rozhoduje o jednotě tamních anglikánů.

Hlavní otázka stála, zda mohoubýt ženy svěceny na biskupky. Největší australská diecézeto jednoznačně odmítla. Diecézi Sydney vede evangelikálníarcibiskup Peter Jensen a diecéze reprezentujeokolo 20 % hlasů synody. Jensen již dříve pochybovalo jednotě anglikánské církve v Austrálii. Podle názoru Andrewa McGowana, řediteleTeologické školy Boží Trojice na universitě v Melbourne,dosáhlo odcizení anglikánů ze Sydney a zbytku australských anglikánů novýkvalitativní stupeň. Sydneyští se cítí více spřízněni s jinými evangelikálními křesťany. Proti biskupkámse zde vyslovilo dokonce i asi tisíc žen, které se organizují kolem ženyarcibiskupa Jensena Christine.Na případném rozhodnutí pro biskupky by se muselysjednotit dvě třetiny každé ze tří komor velké synody – kléru, biskupůa laiků.

Dalším sporným bodem byl přístupk homosexuálům, připuštění homosexuálů k biskupskému úřadu a žehnáníhomosexuálních sňatků. Primas Peter Carnley ve svéúvodní řeči sněmu důrazně doporučit umírněný přístup k této otázce.

Nakonec generální synoda ve Fremantlu sice připustila, že biskupský úřad není určen jenmužům, ale ke shodě ohledně biskupství žen nedospěla. Z 23 biskupůhlasovalo v tajném hlasování 17 pro změnu, 63 laiků ze 106 bylo pro stejnějako 67 kleriků z 106. To sice představovalo jasnou většinu, ale nikolivětšinu dostatečnou pro změnu dosavadních pravidel.

Na jáhenkyjsou ženy svěceny u australských anglikánů od roku 1985, na kněžky od roku1992. Neplatí to však ve všech diecézích. Např. v Sydney nejsou dokněžského úřadu ženy vůbec připouštěny.

Němečtí evangelíci apravoslavní si uznávají křest

Berlín (KAP) Němečtíevangelíci a pravoslavní budou od nynějška uznávat jako platný křestudělený v druhé církvi, oznámili EKD (Německá evangelická církev) aekumenický patriarchát v Konstantinopoli. Ačkoliv mezi těmito církveminení žádné církevní společenství, vzájemně uznávají křest svých členůa v případě přestupu věřících z jedné církve do druhé nebudevyžadován další křest. Pravidelné rozhovory tyto církve mezi sebou vedou odroku 1969.

Vražda dětí v doměDona Boska

Vídeň-Kinshasa (KAP) V Demokratickérepublice Kongo byly dvě děti z dětského útulku Dona Boska v Mbuji-Mayi v centru zeměnásilně odvlečeny, ukamenovány a upáleny. Salesiánské centrum pro děti žijícína ulici bylo přepadeno násilníky s mačetami a holemi. Ti vytáhli dvěděti na ulici a tam je usmrtili. Otcové a ostatní děti mohli jen bezmocněpřihlížet. Místní pořádkové síly byly přetíženy, protože lov na bezprizorníděti probíhal v celém městě. Salesiáni Dona Boska nyní požadují po vládě aúřadech v Mbuji-Mayi, abypřevzali odpovědnost za bezpečnost obyvatelstva a zvláště dětí a postarali se obrzké vyřešení zločinů. Konkrétně je požadováno otevření většího počtuzákladních škol a zakročení proti osobám, které označují potulné děti začarodějníky. Dále by vláda měla více podporovat rodiny a všechna zařízenípečující o tyto děti.

Windischproti svěceníhomosexuálů

Mnichov (KAP)Po aféře týkající se kněžského semináře v St. Pöltenua biskupa Kurta Krenna se v Německu opětrozběhla diskuze o podmínkách kněžského svěcení. Freiburský pastorálníteolog Hubert Windisch označil v tiskuhomosexualitu za objektivní překážku svěcení. Podle něj je součástí katolickénauky, že kněz musí být schopný sňatku. Celibát není pouhé zřeknutí semanželství, tvrdí Windisch. Není zde proto, abyhomosexuální muž nalezl klid pro svou sexualitu. Windischcituje i z dokumentů vatikánské Kongregace pro bohoslužbu, kteráříká, že žádná osoba, která je homosexuální nebo má homosexuální sklony, nenívhodná pro udělení kněžského svěcení. Kandidáti kněžství by proto měli mítv budoucnu za povinnost skládat svým církevním představeným účty ze svésexuální orientace.

Nezveřejněné stanovisko stálé rady německébiskupské konference z roku 1999 však říká, že způsobilí homosexuální mužinejsou zásadně vyloučeni z kněžského svěcení. Toto doporučení kritizuje Windisch jako vlažné a naivní. Zvlášť pro v němobsažený názor, že dotyční mohou svým chováním rozřešit problematiku vztahukněžského úřadu a homosexuality. V St. Pöltenu paktedy byla tato strategie dovedena ad absurdum. I když konkrétní čísla neuvedl,nemůžeme podle Windische popírat, žev posledních letech počet homosexuálních mužů v kněžských semináříchstoupl. K. Windisch je přesvědčen také o tom, žehomosexuální klima v seminářích odrazuje mladé heterosexuální muže odkněžství.

Stop kněžství žena sňatku osob stejného pohlaví v pravoslaví

Moskva (KAP)Připouštění žen a případně homosexuálů ke kněžství a církevní žehnáníhomosexuálních svazků jsou podle moskevského patriarchy, metropolity Kyrilla, překážkou pro ekumenumezi pravoslavím a anglikánskou církví. Stejně to platí i pro vztahys luterány. Vývoj tímto směrem je zcela neslučitelný s pravoslavnýmpojetím kněžství a svátosti manželství, řekl Kyrril během internetové konference uspořádané luterskoucírkví v Rusku.

Patriarcha Kyrillhovořil o závažných výzvách, které křesťany očekávají. Zvláště problematická jesekularizace, odmítání duchovna mnoha lidmi a zrada ideálů evangelia některýmikřesťanskými obcemi. Ohledně sporu s katolickou církví o otázkách„kanonického teritoria“ hájil Kyrill pozice rusképravoslavné církve. Kanonická tradice rané nedělené církve formulovala velmizáhy důležitý princip: V každém městě může být jen biskup. Na územídnešního moskevského patriarchátu hlásala od počátku Boží slovo pravoslavnácírkev. Proto považuje patriarchát Rusko za své kanonické teritorium.Pravoslavní misionáři jsou pionýry pokřesťanštění a vývoje národní identityzemě. Vše vedlo k vývoji vlastní pravoslavné kultury, která patřík nejvýznamnějším pokladům většiny Rusů. Proto také očekávají slovo Písmai duchovní vedení od ruské pravoslavné církve, říká metropolita. Ruskápravoslavná církev výrazem kanonické teritorium má na mysli to, že máodpovědnost za duchovní osud svých členů. Tím metropolita neříká jiným církvím,že by nesměly v Rusku provádět misie, ale že by je měla zaměřit na lidi,kteří nemají či nechtějí mít žádný vztah k pravoslavné církvi.

Metropolita byl potěšen změnamiv Ekumenické radě církví, které vedly ke konfesní vyrovnanosti rady.Pravoslavné církve zde nejsou již nyní v katastrofální menšině. Kyrill zároveň zdůraznil, že teologickou diskuziv radě považuje za málo účinnou.

Biskupové požadujízrušení
trestu smrti

Lusaka (KAP) Katoličtí biskupovév Zambii požadují zrušení trestu smrti.

Právní možnost trestu smrti by podle nichměla být odstraněna z ústavy. Poslední trest smrti byl v Zambiivykonán v roce 1997. President Levy Mwanawasa sám často hovoří proti trestu smrti.V zambijských věznicích je nyní podle údajů AmnestyInternational okolo dvou stovek odsouzenců na smrt.

Vietnamští biskupovékritizují nový náboženský zákon

Hanoj (KAP)Vietnamští katoličtí biskupové kritizovali nový náboženský zákon, který vstoupív platnost 15. listopadu. Podle nich jde o zhoršení oproti severovietnamskémuzákonu z roku 1955, který byl liberálnější. Nynější zákon zhoršujepředevším možnost legální registrace náboženských sdružení a podniků.Zákon zakazuje otevřeně nábožensky pracovat a odpírá vězňům účast nabohoslužbách. Biskupové požadují, aby nové předpisy byly průhlednější. Mezikatolíky v zemi se šíří strach, že nový zákon jen posílí státní kontrolunad náboženským životem.

Mnichov: kardinál sezasazuje za výuku pravoslaví

Mnichov (KAP)Mnichovský kardinál, arcibiskup Friedrich Wetter, sezasadil za setrvání výuky pravoslavné teologie na mnichovské universitě. Uzavřeníby nepřispělo evropským integračním snahám při vědomí křesťanských kořenůEvropy, řekl při vzpomínkové bohoslužbě v Chrámu Spasitele (Salvatorkirche). V Německu žije okolo 400 000pravoslavných křesťanů. Chrám Spasitele je nejstarším pravoslavným kostelem naněmecké půdě a dokazuje, jak velkou tradici zde východní církev má. Výukoupravoslaví na universitě se podle Wettera bavorskémuhlavnímu městu dostává celoevropského významu.

Výuka pravoslavné teologie byla na mnichovské universitě zřízena roku1985. V Německu je jediná svého druhu. Měla by být nyní ukončenaz úsporných důvodů. Chrám Spasitele byl vysvěcen roku 1494v mnichovském vnitřním městě. Na přilehlém hřbitově jsou pohřbeni např.skladatel Orlando di Lasso a dvorní stavitel Francois Cuvillies.Roku 1828 byl kostel král Ludvíkem I. věnován pravoslavné obci.