20.4.2021 se uskutečnila beseda o celibátu, kterou moderoval Benedikt Mohelník. Diskutovali Václav Malý, Tomáš Petráček a Eva Klípová. Diskutující byli otevření, besedu hodnotím vcelku pozitivně, byť by jí lépe slušelo, kdyby proběhla před 50 lety... Účastníci besedy vč. moderátora představovali jakousi „stranu mírného pokroku v mezích zákona“ - tj. celibát diecézních kněží římskokatolické církve by měl být zdobrovolněn, ale zatím k tomu není optimální doba, vedlo by to k rozdělení církve.
Řada důležitých momentů týkajících se tématu ale nebyla vůbec zmíněna:
1. Církev působí nevěrohodně, pokrytecky, neboť celibát není významným podílem kněží dodržován (ať již v některých obdobích života, nebo téměř celý život). Studie zkoumající tento fenomén u nás nebyly provedeny, ale svědčí o tom zkušenost zpovědníků, zkušenosti psychoterapeutů jak již ve výcviku, tak v praxi atd. Viditelné porušování celibátu je nejčastějším důvodem překládání kněží. Způsobů porušování celibátu je velmi pestrá škála.
2. Díky povinnému celibátu je mezi kněžími výrazně vyšší procento homosexuálů, než je v populaci obvyklé. Tento jev není sám o sobě špatný. Homosexuální kněží, pokud berou své poslání odpovědně, mají obvykle větší schopnosti empatie k lidem, než heterosexuálové. Jsou např. vyhledáváni ženami pro duchovní doprovázení, protože ženy se s nimi cítí v bezpečí. Tím, že je homosexualita v církvi stále tabuizována, nutí to gaye v některých církevních institucích vytvářet jakési subkultury, ve kterých se heterosexuál obtížně pohybuje.
3. Hlavní důvody, proč se na celibátu trvá, jsou mocenské. Sexualita je nejsilnějším pudem, který motivuje naše jednání. Pokud je tento pud potlačen, pak nastupuje druhý v pořadí intenzity - touha po moci. Obojího vedení církve využívá. Díky povinnému celibátu jsou kněží vzhledem k biskupovi v nevolnickém postavení. Pokud by došlo k jeho zdobrovolnění automaticky, pak by biskup ztratil nad kněžími téměř absolutní moc, kterou nyní disponuje.
4. Model církve, se kterým besedující pracovali, přeceňuje význam služebného kněžství na úkor kněžství obecného. Jakoby existence církve závisela na služebných kněžích (či jáhnech), kteří jsou posláni do jednotlivých farností (či spíše souboru bývalých farností), nebo do kategoriální pastorace. Domnívám se, že problém dnešní církve není primárně v „nedostatku kněží“, ale v nedostatku těch, kteří berou svou víru vážně a jsou ochotni ji vzájemně sdílet a podle ní jednat.
5. Nevím, proč si organizátoři k tématu celibát vybrali „manželku tajně vysvěceného kněze“. Nebylo by případnější zvolit některou z žen, které dlouhodobě žijí poblíž celibátníka? Eva Klípová tak dostávala otázky, které se jí příliš nedotýkaly a musela „vařit z vody“. Tam, kde mohla debatu posunout, jako např. objasnění důvodu svěcení jejího manžela, toho příliš nevyužila. Šlo o to žít církev jiným způsobem, kde se klade větší důraz na křesťanskou obec, než na jednotlivé služby v ní (byť ordinované). Svátostná služba manžela byla určena pro takovou obec a nikdy se ani před r. 1989, ani po něm, nepřipravoval pro veřejnou službu, jak E. Klípová uvedla.
6. Překvapilo mne, že besedníci by hromadně umožnili zdobrovolnění celibátu nejen těm, kdo do služby vstupují, ale i těm, kteří již službu vykonávají. Kněží byli a mnohde ještě jsou vychovávání tak, že to prakticky znemožňuje žít v manželství, které je trvalým svazkem rovnocenných osob. Domnívám se, že by bylo lépe to řešit individuálně a podílet by se na tom mohli ti, kteří kněžím slouží.
7. Téma sexuálního zneužívání dětí kněžími bylo sice v úvodu besedy moderátorem zmíněno, ale k diskusi o něm nedošlo. Nesouvisí sice bezprostředně s celibátem, ale je závažné a diskusi by zasluhovalo. Souvisí se zneužíváním moci a svědčí o těžkém profesionálním selhání některých kněží. Obětem není poskytována náležitá pomoc, naopak jsou zastrašovány.
Závěrem uvedu vyjádření, které jsem slyšel od dvou ženatých biskupů Ecclesia silentii (skryté církve). Karel Chytil (1919-2002), který vystudoval teologii v Římě, za války sloužil u RAF, po válce vystudoval psychologii. Až v r. 1968 mohl začít pracovat v manželské a předmanželské poradně. Řekl mi: „Kdybych mohl mluvit s papežem, tak bych mu řekl: Svatý otče, já si tě vážím, ale v té věci celibátu se mýlíš...“ Bylo to v době Jana Pavla II., který začal, po tolerantním Pavlu VI., opět celibát tvrdě hájit. Jan Konzal (nar. 1935) nám jednou v nadsázce řekl: „Pokud bych měl tu pravomoc, tak bych nařídil ne povinný celibát, ale povinné manželství, aby hoši poznali, zač je čeho loket...“
Komentáře
Výstižně popsáno v pár
Výstižně popsáno v pár řádcích. Starci, kteří mají moc, těžko dopřejí zrušení celibátu svým mladším kolegům. Vůbec jim nedochází, že toto je jedním z břemen, které jiným kladou a sami se jich nedotknou. Z moci svých § zakazují těm ženatým fungovat. O svoji moc se nehodlají s kde kým dělit. Vytvářejí závislost věřících na sobě, místo vedení a směřování k němu. Vůbec netuší, co je Královské kněžstvo. Čím dřív ten katolický systém bude bez peněz, tak má šanci.
Ježíšův příběh má 3 roviny. O Něm, o nás a o těch "mocných" náboženského světa. I tento příběh se stále opakuje a málokdo je ochoten si přiznat, že je taky o těch dnešních mocných, kteří jsou také stále stejný. Nikdy dřív jsem si tak silně neuvědomoval, jak by dnes měl Ježíš rychlý proces...
Nedobrovolný celibát je v
Nedobrovolný celibát je v katolické církvi jen jedním z problémů (také u lidí jiné orientace, rozvedených, u mnoho let studujících snoubenců před svatbou). Vždy se tvrdilo, že je to věc "čistoty" a že kněz může dát všechny síly Bohu a službě. U mnohých kněží tomu tak je, někteří ale trpí samotou a absencí blízkého vztahu - člověk nebyl stvořen pro samotu (pokud nemá osobnost poustevníka). Kdo roky hladoví a přijde na hostinu, obvykle se přecpe a je mu zle = chová se nevhodně. Hlad osamění je také zlý. Lhát si do kapsy vede do slepé uličky, zakazování vztahů některým lidem, kterým je předepisován celibát vnímám jako porušování základních lidských práv.