Jste zde

Domů › 338 - červen 2021

Celibát na Dominkánské 8

autor: 
Pavel Hradilek

20.4.2021 se uskutečnila beseda o celibátu1, kterou moderoval Benedikt Mohelník. Diskutovali Václav Malý, Tomáš Petráček a Eva Klípová. Diskutující byli otevření, besedu hodnotím vcelku pozitivně, byť by jí lépe slušelo, kdyby proběhla před 50 lety... Účastníci besedy vč. moderátora představovali jakousi „stranu mírného pokroku v mezích zákona“ - tj. celibát diecézních kněží římskokatolické církve by měl být zdobrovolněn, ale zatím k tomu není optimální doba, vedlo by to k rozdělení církve.

Řada důležitých momentů týkajících se tématu ale nebyla vůbec zmíněna:

1. Církev působí nevěrohodně, pokrytecky, neboť celibát není významným podílem kněží dodržován (ať již v některých obdobích života, nebo téměř celý život). Studie zkoumající tento fenomén u nás nebyly provedeny, ale svědčí o tom zkušenost zpovědníků, zkušenosti psychoterapeutů jak již ve výcviku, tak v praxi atd. Viditelné porušování celibátu je nejčastějším důvodem překládání kněží. Způsobů porušování celibátu je velmi pestrá škála.2

2. Díky povinnému celibátu je mezi kněžími výrazně vyšší procento homosexuálů, než je v populaci obvyklé. Tento jev není sám o sobě špatný. Homosexuální kněží, pokud berou své poslání odpovědně, mají obvykle větší schopnosti empatie k lidem, než heterosexuálové. Jsou např. vyhledáváni ženami pro duchovní doprovázení, protože ženy se s nimi cítí v bezpečí. Tím, že je homosexualita v církvi stále tabuizována, nutí to gaye v některých církevních institucích vytvářet jakési subkultury, ve kterých se heterosexuál obtížně pohybuje.3

3. Hlavní důvody, proč se na celibátu trvá, jsou mocenské. Sexualita je nejsilnějším pudem, který motivuje naše jednání. Pokud je tento pud potlačen, pak nastupuje druhý v pořadí intenzity - touha po moci. Obojího vedení církve využívá. Díky povinnému celibátu jsou kněží vzhledem k biskupovi v nevolnickém postavení. Pokud by došlo k jeho zdobrovolnění automaticky, pak by biskup ztratil nad kněžími téměř absolutní moc, kterou nyní disponuje.4

4. Model církve, se kterým besedující pracovali, přeceňuje význam služebného kněžství na úkor kněžství obecného. Jakoby existence církve závisela na služebných kněžích (či jáhnech), kteří jsou posláni do jednotlivých farností (či spíše souboru bývalých farností), nebo do kategoriální pastorace. Domnívám se, že problém dnešní církve není primárně v „nedostatku kněží“, ale v nedostatku těch, kteří berou svou víru vážně a jsou ochotni ji vzájemně sdílet a podle ní jednat.

5. Nevím, proč si organizátoři k tématu celibát vybrali „manželku tajně vysvěceného kněze“. Nebylo by případnější zvolit některou z žen, které dlouhodobě žijí poblíž celibátníka?5 Eva Klípová tak dostávala otázky, které se jí příliš nedotýkaly a musela „vařit z vody“. Tam, kde mohla debatu posunout, jako např. objasnění důvodu svěcení jejího manžela, toho příliš nevyužila. Šlo o to žít církev jiným způsobem, kde se klade větší důraz na křesťanskou obec, než na jednotlivé služby v ní (byť ordinované).6 Svátostná služba manžela byla určena pro takovou obec a nikdy se ani před r. 1989, ani po něm, nepřipravoval pro veřejnou službu, jak E. Klípová uvedla.7

6. Překvapilo mne, že besedníci by hromadně umožnili zdobrovolnění celibátu nejen těm, kdo do služby vstupují, ale i těm, kteří již službu vykonávají. Kněží byli a mnohde ještě jsou vychovávání tak, že to prakticky znemožňuje žít v manželství, které je trvalým svazkem rovnocenných osob.8 Domnívám se, že by bylo lépe to řešit individuálně a podílet by se na tom mohli ti, kteří kněžím slouží.

7. Téma sexuálního zneužívání dětí kněžími bylo sice v úvodu besedy moderátorem zmíněno, ale k diskusi o něm nedošlo. Nesouvisí sice bezprostředně s celibátem, ale je závažné a diskusi by zasluhovalo. Souvisí se zneužíváním moci a svědčí o těžkém profesionálním selhání některých kněží. Obětem není poskytována náležitá pomoc, naopak jsou zastrašovány.9

Závěrem uvedu vyjádření, které jsem slyšel od dvou ženatých biskupů Ecclesia silentii (skryté církve). Karel Chytil (1919-2002), který vystudoval teologii v Římě, za války sloužil u RAF, po válce vystudoval psychologii. Až v r. 1968 mohl začít pracovat v manželské a předmanželské poradně. Řekl mi: „Kdybych mohl mluvit s papežem, tak bych mu řekl: Svatý otče, já si tě vážím, ale v té věci celibátu se mýlíš...“ Bylo to v době Jana Pavla II., který začal, po tolerantním Pavlu VI., opět celibát tvrdě hájit. Jan Konzal (nar. 1935) nám jednou v nadsázce řekl: „Pokud bych měl tu pravomoc, tak bych nařídil ne povinný celibát, ale povinné manželství, aby hoši poznali, zač je čeho loket...“

2 Od promiskuitního chování, přes dočasné vztahy, sebeukájení či dlouhodobé vztahy. Uvedu některé z příkladů, se kterými jsem se sám setkal. a) Jáhen, který během své roční praxe před vysvěcením navštěvoval dvakrát týdně „noční kluby“. Jeho biskup na to byl 2x písemně upozorněn knězem, u kterého jáhen praxi vykonával. Přesto biskup jáhna vysvětil („je nedostatek kněží“). Novoknězi se podařilo zpronevěřit peníze na několika místech, kam byl překládán (prostituti nejsou zadarmo a kněžský plat k tomu nestačil), než byl z kněžské služby suspendován. Měl přezdívku „páter Kanec“. Podařilo se mu totiž srazit autem divočáka, kterého dobil heverem. Poté jej prodal hostinskému za 4000 Kč. Následně jel nahlásit nehodu na policii, aby mohl uplatnit škodu na pojišťovně. Uvedl, že narazil do patníku. Policista však našel pod nárazníkem štětiny. Kněz se pokoušel dvě hodiny zapírat, ale nakonec byl divočák, ještě nerozporcovaný, předán myslivcům… Věřím, že takové případy jsou výjimečné. Běžnější jsou situace, které demonstruji příkladem b) Do Institutu ekumenických studií nastoupil římskokatolický kněz z východního Slovenska. Od biskupa získal stipendium, kterým si platil jednou týdně cesty do Prahy na výuku. Při motivačním pohovoru vyšlo najevo, že má v Praze „babu“, za kterou jezdí. Uvažoval, že se vezmou a studuje proto, aby poznal teologické odlišnosti a praxi jiných církví a mohl se tak v některé z nich ucházet o službu, když se ožení… Po roce „studia“ zanechal. Neplnil studijní povinnosti a přestal i dojíždět. Vztah založený jen na sexu dlouho nevydrží. c) Při seminářích věnovaných svátosti smíření jsem se od několika studentek dozvěděl, že se přestaly zpovídat poté, co se jich zpovědníci vyptávali na biologické detaily sexuálního konání… Přitom se má zpovědník řídit svědomím kajícníka, na nic se neptat a zejména ne na věci týkající se „sexta“ (6. přikázání).

3 Kněz, který pobýval v rámci doktorského studia na jedné koleji v Římě svědčil, že v ročníku tvořili gayové výraznou většinu. Dostával od nich nabídky ke „kamarádství“. Byl to jeden z motivů, proč nakonec kněžskou službu opustil.

4 Obvykle to probíhá tak, že se mladý kněz dříve či později zamiluje. Tuto velmi silnou zkušenost v sobě zpracovává a někomu se svěří, nebo, pokud je vztah oboustranný, se často nedá utajit a někdo si stěžuje. Pokud se o tom biskup (či generální vikář, kterému obvykle přísluší personální otázky) dozví, tak zpravidla utvrdí zamilovaného v tom, že se stalo něco nepatřičného, velkoryse mu odpustí a přeloží na jiné místo. Kněz, kterému bylo odpuštěno, pak přijme cokoli. Tento proces se může několikrát za život opakovat. Ti, kteří jsou k partnerce odpovědnější a nechtějí ji opustit, volí civilní povolání, nebo hledají uplatnění v některé sesterské církvi.

5 Např. Scarlett, Mireia. Zdena, Jana.

6 Z konstituce obce: Obec zdůrazňuje princip subsidiarity a kolegiality založené na rovnosti obecného kněžství pokřtěných. Podle principu subsidiarity leží práva i zodpovědnost za řešení záležitostí v té části církve, které se přímo týkají. Na vyšší úrovně řízení se přesouvají jen záležitosti přesahující možnosti úrovně nižší. Pro princip kolegiality je charakteristické rozhodování v grémiích (v obci rozhoduje rada obce), kde jsou si v zásadě rovny hlasy všech bez ohledu na rozdílnost služeb (stejnou váhu má slovo ženy nebo muže, kněze nebo laika).

7 V době trvání pražské obce ES (do r. 2007) o tom nesvědčí žádná jeho vyjádření ani ústní, ani písemná.

8 (Někteří) kněží mají pocit nadřazenosti, jak trefně uvedl prof. Petráček.

9 Jediný z diecézních biskupů, který se k problému staví čelem, je, po počátečním zaváhání, Tomáš Holub. Jinak je snaha případy spíše zametat pod koberec a tvářit se, že neexistují. Specifický je přístup arcibiskupa Duky: Jiří Kylar, který byl během dospívání, než se tomu dokázal vzepřít, zneužíván knězem Pavlem Hrabou, o tom dokázal po desítkách let veřejně mluvit a později i záležitost oznámil na arcibiskupství. Díky tomu se na něj začaly obracet desítky obětí, kterým se snaží pomáhat. Oběti jsou často poznamenány na celý život, bojí se mluvit o tom, co se stalo, paradoxně si připadají jako viníci. Arcibiskup po Kylarovi požadoval seznam obětí, aby jej mohl předat policii. Když to Kyral odmítl, podal na něj trestní oznámení. Ze striktně právního pohledu to možná bylo oprávněné, ale pastoračně arcibiskup zcela selhal.

Hanebné bylo chování arcibiskupa Graubnera, který svého pedofilního (či spíše efebofilního) kněze Františka Mertu překládal z místa na místo. (A tím mu, zřejmě z neznalosti problematiky, umožnil nacházet stále nové oběti.) Upozornil jej na to student teologie Václav Novák. Merta byl nakonec odsouzen civilním soudem, a Graubner se pokusil Nováka lidsky a společensky znemožnit. Byl vyloučen z teologických studií, zostuzen i před vlastní rodinou. Je již, bohužel, po smrti.

Komentáře

Po, 2021-06-07 17:42 — Jan_Molnár

Výstižně popsáno v pár řádcích. Starci, kteří mají moc, těžko dopřejí zrušení celibátu svým mladším kolegům. Vůbec jim nedochází, že toto je jedním z břemen, které jiným kladou a sami se jich nedotknou. Z moci svých § zakazují těm ženatým fungovat. O svoji moc se nehodlají s kde kým dělit. Vytvářejí závislost věřících na sobě, místo vedení a směřování k němu. Vůbec netuší, co je Královské kněžstvo. Čím dřív ten katolický systém bude bez peněz, tak má šanci.
Ježíšův příběh má 3 roviny. O Něm, o nás a o těch "mocných" náboženského světa. I tento příběh se stále opakuje a málokdo je ochoten si přiznat, že je taky o těch dnešních mocných, kteří jsou také stále stejný. Nikdy dřív jsem si tak silně neuvědomoval, jak by dnes měl Ježíš rychlý proces...

Ne, 2021-06-13 23:34 — jarmila

Nedobrovolný celibát je v katolické církvi jen jedním z problémů (také u lidí jiné orientace, rozvedených, u mnoho let studujících snoubenců před svatbou). Vždy se tvrdilo, že je to věc "čistoty" a že kněz může dát všechny síly Bohu a službě. U mnohých kněží tomu tak je, někteří ale trpí samotou a absencí blízkého vztahu - člověk nebyl stvořen pro samotu (pokud nemá osobnost poustevníka). Kdo roky hladoví a přijde na hostinu, obvykle se přecpe a je mu zle = chová se nevhodně. Hlad osamění je také zlý. Lhát si do kapsy vede do slepé uličky, zakazování vztahů některým lidem, kterým je předepisován celibát vnímám jako porušování základních lidských práv.