Jste zde

P. Mgr. ThLic. Walerian Bugel, dr. hab. (26. 7. 1968 – 28. 4. 2020)

Nekrolog či spíše vzpomínka k 1. výročí úmrtí

„Veškeré dění pod nebem má svůj čas.“ (Kaz 3,1) Bývá zvykem psát nekrology bezprostředně či krátce po úmrtí. I já jsem k tomu byla vybídnuta, ale upřímně jsem musela (nejprve sama sobě) odpovědět, že ještě nepřišel čas. Nešlo to.

Následující řádky budou z větší části osobní vzpomínkou, možná doplněním toho, co zatím nebylo sepsáno a zaznamenáno, z části pak shrnutím již publikovaného.

20. dubna 2020 byl Walerian odvezen do nemocnice. Předcházelo tomu toto: Poté, co se nedařilo, nejen mně, se s ním telefonicky spojit, a když intuice začala vysílat signály, že je něco v nepořádku, požádali jsme policii o zjištění situace. Následovala společná akce s RZS a hasiči. Při ní byl Walerian nalezen doma, v bezvědomí. Kvůli zjištěné horečce bylo postupováno jako u podezření na Covid. Walerianova pozitivita byla velmi nepravděpodobná, jelikož předešlé týdny seděl poctivě doma, protože si byl vědom, že patří do rizikové skupiny a jaké fatální následky by pro něj nákaza mohla mít. Ale pandemie byla tehdy v začátcích, zkušenosti malé, vybavení nevalné. Takže hasiči museli po akci do karantény. Nešlo ani jít do domu, pro nějaké věci, aby bylo možné dát následně více informací lékařům, a trochu uklidit, bez toho, že by to znamenalo karanténu.

Následovaly pro mě dny naplněné mnohahodinovými telefonáty. S lékaři v nemocnici, s rodinou, přáteli. Předávání informací tu jedním, tu druhým směrem. Pak i několik spíše kratších hovorů s Walerianem, ty jeho první ze zapůjčeného telefonu v nemocnici. Po prokázané negativitě vyzvednutí doma věcí, které chtěl či potřeboval, a jejich přeprava do nemocnice. Pochopitelně žádné návštěvy. Změření teploty a rychlé předání tašky před vchodem personálu. Výměnou za pytel toho, v čem byl Walerian do nemocnice převezen. Mnohá vyšetření nakonec potvrdila to, s čím jako trvalým rizikem Walerian od první operace srdce (kvůli zjištěné vrozené vadě) v roce 1996 žil a s čím vždy musel tak trochu počítat, tedy zánět. Přes prvotní mírné zlepšení stavu a naději, že bude lépe, zůstával stav kritický, reakce na léčbu nebyla taková, jaká by byla potřebná, verdikt zněl, že nová operace srdce bude nutná. Posunout operaci alespoň o pár dní už nebylo možné. Riziko bylo veliké. Walerian doufal, že tak jako zvládl operaci první, zvládne i druhou. Ale stejně jako před tou první se snažil připravit. Nejen tím, že se např. oholil. Tentokrát si nadiktoval i text na parte. Samozřejmě polsky. Pokud mu omezené síly a čas dovolily, zavolal večer před operací ještě alespoň několika přátelům. Náročná osmihodinová operace se zdála spět k úspěšnému konci, ale přišly komplikace a smrt. Modlila jsem se celý den. Přes lehkou nervozitu jsem v hloubi pociťovala klid. Hodiny ubíhaly, a v určitém momentu jsem cítila, že to nedopadlo. Když se konečně ozval lékař, nečekala jsem dobrou zprávu. Neměl ji. Bylo to i pro něj těžké. Byl Walerianův spolužák.

Pro mě nastaly další vyčerpávající dny. Truchlení šlo stranou. Další hodiny telefonátů, zpráv, mailů. Nejprve zpráva o Walerianově úmrtí. Potom příprava pohřbu. Mnozí nejrůznějšími způsoby pomáhali, za což jim upřímně děkuji. Koordinace však zůstala na mně. Možná i proto, že naplnit Walerianovo přání v tomto směru by asi nikdo jiný nedokázal, vlastně asi nikdo jiný neměl šanci propojit tradice a neznal lidi, které bylo třeba oslovit, což jsem si uvědomila až mnohem později. Mohlo by to být jednoduché. Prostě kněžský pohřeb. Ale byl to Walerianův pohřeb. Ani ten nemohl být jednoduchý, když jeho život nebyl jednoduchý. Odpoledne před operací jsem se Waleriana ptala, jak by to chtěl, kdyby se snad neprobudil. Nebylo ani moc času a neměl ani moc síly, tak jen rámcově ‒ přál si „pohřeb východní a polsky“. Jenže to bylo vzhledem k uzavřeným hranicím nereálné. Navrhla jsem jako případného celebranta našeho společného přítele. Souhlasil.

Začal tedy maraton domlouvání. Zásadní otázka byla – kolik lidí se může kvůli opatřením proti coronaviru pohřbu zúčastnit? Výklady se totiž v té době různily. Nakonec zvítězila varianta potvrzená i z biskupství, že za dodržení podmínek rozestupů, roušek, dezinfekce atd. početní omezení nejsou. Nejprve šlo vše docela dobře, postupně se ledacos začalo zadrhávat. Snahou bylo, aby se do obřadu mohlo aktivně zapojit co nejvíce lidí, kteří mohli a byli ochotni se přímo zúčastnit, zároveň aby reprezentovali různé okruhy. Aby se mohli rozloučit přátelé a kolegové ze Slovenska a Polska, protože byly uzavřené hranice, ale i další, kteří kvůli vzdálenosti či obavám o zdraví nechtěli riskovat osobní účast, a kvůli předpokládaným početním omezením byly pohřební obřady 6. května přenášeny přes internet. Tedy alespoň byzantsko-slovanská liturgie zpívaná církevně-slovansky a česky v kostele v Českém Těšíně. Polsky bylo alespoň biblické čtení a jedna ze vzpomínek. Obřady u hrobu v Horním Žukově, za mírného deště, byly z větší části polsky.

Díky ochotě a vstřícnosti mnohých se snad podařilo se s Walerianem rozloučit tak, jak si to přál. Většina reakcí účastníků byla rovněž pozitivních, přesto, že liturgickou tradici neznali, obřady je oslovily a ani délka nevadila, respektive byli natolik vtaženi, že čas ani nevnímali.

Opatření neumožnila následné společné posezení. Nebyla tak příležitost propojit ty, kteří by se mohli alespoň nyní setkat.

Teprve po pohřbu jsem i já mohla začít truchlit. V plné síle na mě dopadlo napětí a vyčerpání posledních dnů.

Po čase jsme začali přemýšlet, jak bychom Walerianovi mohli vzdát hold. Byl členem redakční rady Parrésie, revue pro východní křesťanství. Ještě před nedávnem jsme i spolu s Walerianem diskutovali nad obsahem nejbližších čísel. Vzhledem k jeho smrti jsme se spontánně rozhodli, že nejbližší dvojčíslo věnujeme právě jeho památce.1 Začaly tedy přípravy, oslovování potenciálních autorů, kolegů, přátel. Opět mohu poděkovat za maximální nasazení kolegů, nicméně koordinace z pozice výkonné redaktorky byla na mně. Před koncem roku 2020 jsme výtisk odeslali do tiskárny. Jelikož je tento opus, Opera Bugeliana, vedle odborných statí Walerianově památce věnovaných od českých, slovenských i polských kolegů, nejucelenějším představením jeho díla, osobnosti a „osudů“ zaznamenaných především v bloku vzpomínek, nepovažuji v tomto okamžiku za nutné přežvýkávat to, co si laskavý čtenář může přečíst sám. Významnou v Parrésii zařazenou položkou je pak Walerianova úctyhodná bibliografie. Snažili jsme se, aby byla co nejúplnější. Pokud jsme snad nějakou položku opomněli, budeme vděční za upozornění. Nejde ale jen o samotný bibliografický rozsah. Tady si dovolím poodkrýt i něco z procesu povstávání, především článků, jelikož jsem mohla být mnohokrát svědkem jejich vznikání a často i prvním čtenářem. Projevovala se zde Walerianova důkladnost a důslednost. Byl rád, pokud nebyl limitován rozsahem, aby mohl zpracovávané téma podat vyčerpávajícím způsobem. Usilovně proto sbíral materiál, četl, podtrhával (Pastelkami, které někdo vyhodil, kousky tuh z pastelek – ne proto, že by neměl nové nebo si je nemohl koupit, ale proto, že věci je potřeba maximálně využívat až do konce. Věci. Ne lidi.). Promýšlel. Dělal výpisky. Analyzoval. Promýšlel. Syntetizoval. Nepřepisoval. Ani od autorit. Mechanicky neskládal, nekompiloval. Předkládal originály. Často byly obsáhlejší poznámky pod čarou než samotný text. Někdy, když se ptal, co říkám na výsledek, odpovídala jsem polovážně, položertem, že vlastní text je jen suchá kostra, „maso“ je částečně v těch poznámkách a někdy jen ve způsobu jeho promýšlení.

Když psal (a jak říkal, honil ho termín, což bylo vždycky), šlo stranou naprosto vše, celý osobní život. Tedy kromě modlitby a liturgie. Nikdy jsem nezažila, že by to byla nějaká rutina. Vždycky byl přítomen cele, s plným nasazením. Někdy jsem mu toto téměř až záviděla (v pozitivním slova smyslu). Nikdy nebylo nic víc a nic většího a nic důležitějšího než „věci Boží“. A pak taky ještě měli přednost lidé, pokud byli právě v nouzi – ne materiální, ale jakékoliv lidské či duchovní. A pak byla věda. V tom byl někdy až úporný (když například odmítal dělat cokoliv jiného). Mohlo to působit až namyšleně. Jenže on si byl vědomý daru, který nesmí nechat ležet ladem, který je třeba rozvíjet. Důsledně. Na maximum. Ať to stojí, co to stojí. Žádná oběť není velká. Jeho pracovní nasazení bylo neuvěřitelné, někdy to vypadalo, že až zapomíná žít (tak jak si to mnozí představujeme). Nežil proto, aby si užíval. Jako by ho pořád doháněl čas. Věda byla na prvním místě, všechno ostatní stálo stranou, mohlo zůstat rozpracované, nedokončené. Když ale dokončoval práci (většinou rozsáhlý článek), dokázal téměř nespat, což znamenalo spát ještě méně, než spal obvykle. Někdy až jako by nechápal, proč lidé kolem trvají na tom, že spát potřebují (často o několik hodin více než on), říkával pak: „Lidi, vždyť vy polovinu života prospíte.“

Walerian o sobě samém mluvil málo. Když už, tak o své práci, o tom, co právě píše, kam se chystá na konferenci, co připravuje pro výuku, kde jako kněz zastupoval a kde zastupovat bude.

V souvislosti s těžkými a náročnými dny souvisejícími s Walerianovou smrtí před rokem chci zmínit ještě jedno. Většinou se setkávám s tím, že informace vypuštěná do světa se po mnoha předáváních vrátí úplně v jiném hávu. Bylo pro mě pozitivním překvapením, když jsem si uvědomila, že informace, které jsem ohledně Walerianovy hospitalizace, operace, úmrtí, pohřbu atd. vyslala do světa (po konzultacích a ověřování), byly předávány naprosto nezkresleně, bez dodatků, interpretací, domněnek. Z různých stran ke mně postupně přicházely v původní čisté podobě (často od lidí, kteří vůbec nevěděli, že s nimi mám něco společného).

Jak vtěsnat tak košatý život, jakým Walerianův byl, do pár řádků? Možná to mohou alespoň naznačit slova uvedená na parte: teolog, vědec, univerzitní učitel, kněz vpravdě katolický – celebrující jak v západní, tak východní (byzantsko-slovanské) tradici.

 

1 Parrésia. Revue pro východní křesťanství XIII‒XIV (2019‒2020), Opera Bugeliana, eds. Michal Řoutil, Jana A. Nováková, Hana Šlechtová, Pavel Milko, 2020, 407 s. [https://www.parresia.cz/cz/parresia/aktualni-cislo].