Narodil se v Luzernu roku 1905. Vynikal učenlivou povahou a jasným myšlením. V počátcích svých univerzitních studií věnoval pozornost filosofii, literatuře, estetice a umění. V roce 1929 vstoupil k jezuitům a nároky, které závazek života v řádu na člověka klade, bral velmi vážně a přísně. Výlučnou povahu řeholního zasvěcení prožíval radikálně, s velkým smyslem pro jeho služebné zaměření. Do hloubky promýšlel spiritualitu Ignácových Duchovních cvičení a došel přitom k originálním závěrům: velmi ho zaujalo učení o bezvýhradném následování a také problematika rozlišování duchů. Během pobytu v Lyonu (1934–1938) spolu s dalšími osobnostmi (Daniélou, de Lubac) znovuobjevuje důležitost církevních otců pro obnovu teologického myšlení. Už tehdy Balthasar propojoval teologicko-estetický a teologicko-mystický horizont myšlenkového odkazu Řehoře z Nyssy, Augustina, Maxima Vyznavače či Órigena. Zároveň si oblíbil teologální poetiku tří velkých francouzských spisovatelů: P. Claudela, Ch. Péguyho a G. Bernanose. Intenzivní pastorace studentů od roku 1940 vyústí v založení Johannes Verlag v Einsiedeln. V téže době se odehrává i velký dialog mezi Balthasarem a Karlem Barthem a dochází i k jeho setkání s A. von Speyr, klíčovému pro vývoj jeho teologické a duchovní nauky: „Byla to Adrienne von Speyr, kdo mi ukázal autentickou cestu přímo od svatého Ignáce k svatému Janovi od Kříže, jež je v pozadí řady mých spisů. Její dílo a mé poslání jsou nerozlučitelné na psychologické rovině stejně jako na rovině filosofické. Jde o dvě části jediného celku, který posiluje utváření duchovního společenství záměrů a povolání. Z toho vychází i založení jakési Weltgemeinschaft, světských institutů uznaných v apoštolské konstituci Pia XII. Provida Mater Ecclesia z roku 1947.“ Protože založení takového institutu nebylo slučitelné s příslušností k Tovaryšstvu Ježíšovu, Balthasar v roce 1950 jezuity opouští a vstupuje do řad diecézního kléru. Plně se pak věnuje upevnění nové spirituální linie a povolání svého institutu a zároveň píše svá vynikající teologická díla, z nichž nejvýraznější a nejoriginálnější je trilogie Herrlichkeit (Sláva, 7 svazků), Theodramatik (Teodramatika, 5 svazků), Theologik (Teologika, 3 svazky). Balthasar rozvinul nekonvenční a neakademické učení, díky kterému je všeobecně pokládán za jednoho z nejpřednějších učitelů teologie a spirituality 20. století. Zemřel 26. června 1988.
Coby teolog se Balthasar teoreticky zabývá vírou pojímanou jako „vztah“, „zkušenost“, „vidění“ či „společenství lásky“, což jsou akcenty typické pro řecké církevní otce i pro velkou mnišskou tradici. Mluví o úkonu víry, který se naplňuje úžasem při „vnímání formy“ pravdy o Bohu, jež se stává skutečnou „duchovní zkušeností“ a do níž jsou stejnou měrou zapojeny inteligence, vůle, emoce i tělesnost lidské bytosti. Místem tohoto subjektivního souladu s osvěcující formou lásky, která představuje srdce pravdy o Bohu, je působení Ducha Svatého. Právě Duch Svatý umožňuje uskutečnění toho, co starobylá tradice nazývá naukou o „duchovních smyslech“. Z antropologického pohledu Balthasar odkazuje především na K. Bartha, R. Guardiniho, G. Siewerta a P. Claudela, kteří vidí člověka „jako duchovní a smyslovou totalitu“. Balthasar zdůrazňuje také dialektiku transcendence a kenóze, která charakterizuje „zkušenost nezakusitelného“. Tak je překonáván jednostranný důraz španělské mystiky kladený na zvláštní smyslovou zkušenost sjednocení s Bohem. Křesťanská kvalita zakoušení Boha v darech Ducha svatého se projevuje v charismatickém rozměru křesťan-ské mystiky. Charismata jsou individuální dary. Mystická zkušenost je znamením přemíry milosti, která aktivuje duchovní a smyslové zakoušení účasti na Kristově plnosti a na poslání církve. Proto také „církev ani jednotliví křesťané nikdy nemají toužit po mystických milostech, jako kdyby podoba zjevení postavená před oči světa byla nedostačující“. Jednotliví křesťané i celá církev se ale mají disponovat k tomu, aby dokázali bez předsudků přijmout v radostné prostotě nádheru překypující lásky Boha vůči své Nevěstě. Balthasar si uvědomoval, jaké škody může napáchat naivní přístup k charismatům a sebestředné pojímání mystiky, a ostře se stavěl proti směřování těch, „kdo jako radikální a psychologizující skeptici či pastorační praktici s klapkami na očích ve jménu čisté víry a zdravého lidského chápání chtějí z církve vymýtit jakýkoli mystický rozměr, protože jde podle nich o soukromou a bezvýznamnou záležitost“.
Zpracováno podle P. Sequeriho
Poslední komentáře