Jste zde

Budoucnost církve

autor: 

Písemná předloha přednášky v evangelickém sboru v r. 2000

1. Proč vůbec řeč o budoucnosti církve:

S vírou nebo s církví

Možná vám evangelíkům nepřipadá problém budoucnosti církve tak akutní, protože o spáse vás ujišťuje Kristova smrt a svého prostředníka mezi vaší osobní vírou a Bohem Hospodinem už máte a navíc nezatíženého ohromnými historickými omyly. Právě hořká zkušenost reformátorů s jejich církví tehdy katolickou naučila další generace dědiců raději od církve nic nečekat, spoléhat na osobní víru a milosrdenství boží. Já jako katolík vidím problém trochu jinak; vedle hořkosti i konstatuji se strany církve i skutečnou pomoc. Nemíním ovšem dnes nikoho přesvědčovat, jen nabízím nahlédnout do té jinakosti našich tradic, třeba by tam něco k vám promluvilo s potřebnou naléhavostí samo. .

Nehoruji za církev jakoukoli a už vůbec ne za karikatury vytvářející v božím lidu kasty a monopoly. Církví rozumím spolu s poledním koncilem katolíků právě až celek božího lidu, který se valí dějinami a občas se cítí bohorovně, občas s úzkostí vyhlíží někde záchranu, spásu. Je to lid v mnoha rysech obyčejný. Ale není jen prostým součtem obyčejných lidí. Ten lid je jako celek navíc stále ještě boží a jeho Vzkříšený pastýř se s ním identifikoval, bydlí uprostřed.

Jistěže se shodneme, že spravedlivý žije z víry. Já k tomu dodávám, že fungující církev vydatně prospěje zdraví osobní víry.

Nikde se nepozná bezpečněji než právě na reakcích fungujícího společenství církve, zda moje osobní víra, naděje a láska je ve skutečnosti sebestředná, anebo kristocentrická. Praxi nutno verifikovat na Ježíšův způsob: toto je moje tělo, které se pro vás láme.

Pro mne stojí problém: ne zda s církví nebo bez církve, ale tak: Jak reagovat na přirozenou degeneraci společenských systémů? Jak při tom zabránit zhoubnému bujení? Spoléhat s rukama v klíně na logion „a brány pekel ji nepřemohou“ považuji za značně neodpovědné.

Církev s budoucností

Církev se v dějinách měnila a přizpůsobovala novým podmínkám. Už od samých počátků se také musela vzdorovat excesům. Doklady významných přizpůsobení nabízí už Nový zákon.

Přizpůsobivost a imunita působí protichůdně, ale obě patří mezi důležitá kriteria zdraví organismu. Pokud je církev tělem, jak tvrdí Pavel Efezským, musí dokázat nejen odolávat nákazám, ale také pružně adaptovat formy své existence, jinak ztratí svůj smysl existence (obsah i cíl věrný kořenům).

Přirozená přizpůsobivost církve proměnám světa za poslední staletí velmi poklesla, imunita stále stoupá. Mnozí vlivní z toho dokáží udělat ctnost, mluví se pak o věrnosti tradicím otců. To církvi nejen svazuje ruce, ale samotnou ji to existenciálně ohrožuje.

Takovou církev nepřemohou pekelné brány, ale lidská tvrdošíjnost. Také proto papež Jan XXIII. veřejně vyhlásil program studující potřeby a možnosti přizpůsobení - aggiornamenta církve současné kultuře světa a velice narazil u etablovaných mocných.

Církev katolíků má a hájí dnes tvář, která odpovídala poměrům světa po napoleonských válkách. Od té doby se stalo ve světě mnoho

například dvě opravdu světové války, holocaust, etnické čistky, boom nekřesťanských náboženství v Evropě. Církve i státy byly někdy bezmocné, někdy se ošklivě zapletly. Velmi to zproblematizovalo jejich věrohodnost a důvěryhodnost jako institucí. Stále častěji jsme svědky, že lidé si od instituce už nic neslibují, prostě je ignorují.

Na scénu Evropy vnikla řada dalších náboženství; Evropa už není křesťanská, ale postmoderně pestrá.

Budoucnost mají jen církve, které se vyhnou zkostnatění přílišné imunity vůči dějinám a bezcharakterní oportunitě nadbíhající módnímu vkusu pouze pomocí formálních změn.

2. Model církve závisí na modelu spásy

Modelování

Ačkoli je velice užitečné předvídat tektonické proměny a průvodní zemětřesení, zdaleka to ještě neumíme, protože ve hře spolupůsobí mnoho faktorů a ne všechny dobře známe. Sociální systémy jsou mnohonásobně složitější než třeba procesy vulkanické, neumíme je perfektně popsat, a proto se musíme smířit s uměle zjednodušenými soubory dat.

Tomu účelovému zjednodušování datové základny a sítě jejích vnitřních vztahů se říká „modelování“.

Díky modelům máme šanci porozumět celé složité struktuře nějakého dění a podle své vlastní odpovědnosti těch znalostí pak využít. Modeluje se působení záplav na hráze a krajinu, vliv klesající hladiny ozónu v plynném  obalu zeměkoule na počasí kontinentů, změny populací vyšších živočichů v důsledku proměn ekosystémů a potravních řetězců, odolnost populace vůči AIDS a jiným pandemiím. Modeluje si i budoucnost církve v hodně změněném světě.

Když se někdo snaží o přizpůsobování, musí jednat kriticky. Kritika není projevem nepřátelství, ale snahou prospět.

Pojem spásy

Bible nabízí k pojmu spásy řadu odlišných obsahů. Náboženské tradice mají tendenci abstrahovat od té pestrosti a sevřít pojem do jediné vyvolené formulace. Ta je pak - jak jinak - právě jen abstraktní, ideologicky ošetřenou formulací.

Biblický příběh mladé vdovy Rut v cizině připomíná, že spásou lze rozumět i to, že Rut získala svými půvaby, vtipem i chytrým aranžma dobrého a přitom bohatého ženicha, který ji a její tchýni existenčně podržel a udělal šťastnou matkou - je to prababička krále Davida, zachránce národa. Boaz byl spasitelem, spásou byl sňatek Moabitky Rut s Izraelitou - ten totiž byl podle Zákona hodně problematický.

Ke spáse přistupujeme nadějí, účastníme se jí vírou. Snadno se pak stane, že spása se zcvrkne do jednoduché ideje, která buď nemá v tomto světě místo: buď jen za hrobem, anebo jen v minulosti, v události jednou provždy hotové ukřižováním Ježíše z Nazareta. Z křesťanské existence se tak stane zvláštní „hra na...“ - hra na věčnost, o níž vlastně nic nevíme, anebo hra na bohatého strýčka, který prý naše nicnedělání naštěstí předem zaplatil.

Křesťanské tradice nabízí naštěstí i docela jiná pojetí spásy a je na nás, které dáme svoji víru.

V každém případě si musí každý křesťan - jednotlivec i společnosti - cílevědomě si volit cestu a prostředky k tomu, co sám považuje za spásu. To předurčuje důležité rysy modelu církve.

Každý typ záchrany má svoji taktiku, logiku a optimální cestu k cíli; podobně modely církve „zachránce“ nebo církve „služebnice“ či církve „svědkyně“ se diferencují podle toho, před čím hledáme záchranu.

Záchrana před nemocí a smrtí - pak spásu třeba hledat v zdravém životním stylu, např. v józe, anebo v sanatoriích;

Příklady „spasitelů“: vegetariáni, nemocnice s dobrou pověstí, kvalitní učitelé jógy.

Záchrana před nejistotou a nesmyslností existence - pak (Buddhův, Konfuciův nebo Ježíšův) životní optimismus a jejich umění čelit nepřízni doby.

Příklad: deziluze hippies nalezla koncem šedesátých let lék v Ježíši typu Superstar, nikoli v Ježíši jako Kristu evangelia o smrti a vzkříšení.

Záchrana před otroctvím konzumní společnosti - pak stačí vsadit na ideu svobody blahoslavených podle horského kázání.

Kníže Tolstoj a Ghandi ukázali v praxi, že to lze i bez církví.

Záchrana před následky hříchu jako přestoupení božího zákona, trestaného peklem a jeho zoufalstvím po posledním soudu - pak pomůže klasická (= pietistická) nábožnost, náboženské povinnosti, církev takzvaně lidová.

Záchrana před rozkládající osamělostí kulturní bytosti, marností existence včetně utrpení a tvorby, odcizením přírodě, práci, přejnému soužití (= moderní pojem hříchu) - pak komuniálně formovaná církev.

3. Model klasické lidové církve s posvátnou mocí.

Pokud tady v evangelickém prostředí vykládám cosi o katolických problémech, je to proto, že všechny křesťanské církve - i evangelíci jsou také teprve na cestě, teprve hledají svoji tvář pro zítřek. Byl bych rád, kdyby se ostatní křesťané dokázali elegantně vyhnout, o co narážejí cestou katolíci. Vyplatí se:

- rozumět i těm, s kterými nesouhlasíme

- kritizovat ty, kterým důvěřujeme.

V lidové církvi je spásou uniknout peklu a hříchu, získat nebe. K tomu nutno mít odpuštěno a mít zásluhy. Na to vypěstovala postupy církev vrcholného středověku a použila k tomu strukturu osvědčenou v tehdejším světském feudalismu.

Feudál měl nadprůměrné vzdělání, ekonomickou moc, měl nástroje k vynucení práva; bylo logické, že měl autoritu. Nejen práva, ale také univerzální odpovědnost za obživu, náboženskou úroveň a obranu lidu na svém panství .

Lid nepotřebuje práva a nemá společenské povinnosti, protože na ně při feudálním školství prostě nemá. Osobně odpovídá jen za úctu a poslušnost vůči vrchnosti.

Když se svět oportunně přizpůsobil změně v pojetí kvalifikace lidu, v cír­kev­ní oblasti zůstaly principy osvědčené ve feudalismu. Navzdory koncilu je v lidové církvi zdůrazněno

- viditelnost společnosti s charakteristickými organizačními známkami a božskou autoritou zaštítěným řádem

- společnost centralisticky řízená posvátnou mocí teokratických autorit

moc zahrnuje monopol v kultu, vědě, právu, morálce, v politice

Čím mohutnější lidová základna, tím větší vliv má v systému setrvačnost. Od počátku 19. stol se osvědčený církevní pořádek „modernizuje“ etablováním prvků osvíceně absolutistických režimů; reformuje se pomalu v postfeudalismus

- odpovědnost za církev nese výhradně hierarchie (často se ztotožňuje církev s kleriky)

- zbožnost je v lidové církvi totéž co mravní bezúhonnost a vytrvalost v kultických projevech loajality

. zjednodušuje se morálka - hlavní ctností je „dětinná“ (= absolutní a nekritická) poslušnost vůči církevní autoritě a hlavním hříchem je vše tělesné od pasu dolů,

. favorizuje se kvantifikace: více mší, zpovědí, přijímání, místo otčenáše resp. zdrávasu lépe desátek, růženec

. zbožnost ve viditelné společnosti musí být vidět

. pěstuje se „církevní vlastenectví“: hrdost nad vlastní konfesí, konfesní verse tělocviku, táboření, škol, charity

. televizní mše, návštěvy papeže organizované sekulárními vládami, poutě

Model lidové církve byl efektivní, pokud spásou je uniknout věčnému zatracení včasným pokáním (zpovědí) a účastí na pokladu zásluh církve (= poslušnost zjevené nauce, svátosti a církevnímu řádu).

4. Komuniální model

V kořenech lidové církve lze rozpoznat významné choroby. Nevyvolala je nepřátelská nebo kritizující spekulace, ale odlišný vývoj v sekulární společnosti

Koncil konstatuje: „Rozpor, který je u mnoha lidí mezi vírou, ke které se hlásí, a denním životem, je třeba počítat mezi nejzávažnější omyly naší doby... ať neváhají příležitostně přicházet s novou iniciativou a uskutečňovat ji“.

Požadavky doby jsou obecné, nejen na reformu katolíků, husitů a pravoslavných, ale na re -formaci všech křesťanů

Společenské klima

Prvých 30 let po posledním koncilu naznačuje, že v katolictví není možná hlubší reforma lidové církve; lobby legální nitrocírkevní byrokracie se neskrývaně angažuje za lidový ráz katolictví, ostatní ostrakizuje

- v neklidných časech kulturních zlomů je svět proměnlivý, změnilo se paradigma - obecného povědomí o kultuře, ale ještě není dost srozumitelné; narůstá žízeň po záchraně, mnohý už netouží po věčné blaženosti, ale po záchraně zde na světě

. nefungují klasické stereotypy (rozpadl se křesťanský étos dříve sjednocující Evropu)

komunikuje se pomocí emocí a šoků - hudba, poezie, výtvarné umění, náboženská show, prožitek důležitější než ideologie

. náročnost na prožitky vede k pádu zábran před konzumem drog, se staly drogou

. drogou je vedle chemie i sex a také fundamentalistické ideologie, novopohanská mystéria

Smysl pojmu spása v postmoderně

Záchranou jedince je takový modus života společnosti, kde

- snese se vzájemně opravdová různost, svoboda, autonomie a odpovědnost za víc než svoje já,

- lze stále ještě komunikovat navzdory ohromující různosti subjektů a objektů

Spása od Boha musí nějak odpovídat potřebě spásy sekulárního světa Zachráněný bude ten, kdo

- získal relativní jistoty zázemí své existence (nejistota rozkládá tvořivost i vposledku chuť žít),

- získal zážitek vlastní hodnoty - vzájemné přijatosti a vzájemné uznalosti:

- jsem uznán (uznána) jako někdo žádoucí

- moje charisma by ostatním chybělo (např. ženský nebo mužský prvek lásky)

- zkušenost s Petrovským chrámem z živých kamenů, kde bez sakralizace lze

jistě a spolehlivě setkat se s živým Kristem a vést s ním dialog

- smířit se i sám sebou, s Bohem, s přáteli, kteří se navzájem zranili

To jsou také znaky komunia. V komuniu jde o vzájemné sdílení radostí i bolestí, o umění smíření, o lásku, která láme vlastní tělo a žasne, že nachází odpověď v jiné lásce

Model soužití

Takový život věříme v Trojici; Ježíš je jeho svědkem (martyrem), a proto ani naše naděje v dosud neexistující společenství s Trojicí není jen bláznivá

- Víra člověka potřebuje znamení, například smlouvu a rituály případně svátosti

- Svátostné znamení je účinné jedině silou boží, ale vyžaduje také srozumitelnost v té které době.

Koncil mluví o církvi jako svátosti světa, že chce skrze církev dát ochutnat i sekulárnímu světu osvobodivost Boží přítomnosti .

5. Předběžné závěry modelování budoucího paradigmatu církve křesťanů:

- nově vymezit smysl, náplň i dělbu práce úřadu v církevní službě - ordo je a musí zůstat službou, není výsadou

- nově vymezit pojetí autority církevních činitelů a věřících jako vzájemně diferencovanou kolegiální a subsidiární službu

- vyvinout době přiměřené metodiky duchovního života jako inteligentní účasti na současné a budoucí kultuře

- kriticky ošetřit dosavadní úsilí o jednotu různých křesťanských a také všelidských tradic s vyloučením proselytismu a uniformity idejí a étosu, zato s podporou šancí porozumět tím, že „půjdeme kus cesty spolu“.

Komentáře

Dovoluji si obsažnou přednášku bratra Jana doplnit pohledem z jiného úhlu.

Křesťané se často setkávají se situací, kdy jejich modlitby nejsou vyslyšeny, nebo dokonce neví si rady s problémem postihů. Dovoluji si proto uvést několik důležitých věcí (zdaleka to není vyčerpávající), které myslím hrají velmi důležitou roli, a přitom jim křesťané obyčejně nevěnují pozornost:
· Při modlitbě, prosbách a přímluvách často nerozlišují kompetence člověka a Boha.
· Příčinu nevyslyšené modlitby zpravidla neanalyzují, zdali jejich modlitba je dle Ježíšova vkusu a není plná prázdných slov. Ježíš přece říká, že každá dobrá modlitba bude vyslyšena a doporučuje, abychom prosili, hledali a tloukli. Reinterpretace nevyslyšení modlitby může být nebezpečná.
Důležité texty z evangelia často neberou křesťané vážně, jako by se jich netýkaly:
· Výrok sv. Pavla: „Nestáli o správné poznání Boha, a proto je Bůh vydal“ je velice aktuální i dnes. Křesťané potřebují uznat, že evangeliu (Ježíšovi) nerozumí. Jsou snad lepší než samotní apoštolové, kteří dostali za nepochopení vynadáno. Chtějí-li dodržovat Ježíšovo slovo, tak ho musí znát, ale nejen znát, ale mu i rozumět. Porozumění evangelia patří přece ke klíčovým věcem. Křesťan bojuje s hříchy a měl by se přitom zaměřit na hledání a odstranění příčin hříchů (viz “tvrdíte, že vidíte, a proto váš hřích trvá”).
· Sliby evangelia přecházejí bez vážného povšimnutí. A co taková modlitba ve jménu Ježíše Krista? Nebo „budete-li ve mně a já budu ve vás, žádejte o cokoli …“, sliby dle Mk 16, „uzdravujte nemocné, křiste mrtvé!“, „nečiním-li skutky svého Otce nevěřte mi“? a jiné. V Mt 21 a Mk 11 stojí: „Budete-li mít víru jako zrno hořčičné, řekněte hoře, poslechne vás“. S tím vším je nutné počítat. Ježíš říká: „Uzdravujte nemocné, křiste mrtvé“ a tím dává tu moc učedníkům. Je to otázka, která se týká nás všech. V Janově evangeliu stojí (Jan 14,12): „Kdo věří ve mne, bude dělat skutky jako já, dokonce ještě větší, protože jdu k Otci“. Ježíš také radí: „Hledejte v první řadě Boží Království a ostatní vám bude přidáno“. Tato Ježíšova rada se dá poměrně snadno odzkoušet a mohu říct, že funguje.
V té to souvislosti si dovolím upozornit na Ježíšův vzkaz 7 církevním obcím (Zj 2-3), který je katechety hodně opomíjen. Pro stručnost porovnejme listy Smyrně a Filadelfii. Obě jsou chválené, jenže Smyrna musí trpět a Filadelfie ne. Stojí za to se nad tím zamyslet, jaký to má důvod. Řešení otázky nám může ledacos osvětlit.
Hlavním motivem modlitby Otčenáš je Boží Království a křesťané ji používají prakticky na cokoli (např. za zemřelé, za úspěch na zkouškách ve škole atd.). Otčenáš se recituje jako „básnička“ místo toho, aby se nad každou větou rozjímalo, zdali např. neprosíme o něco, čemu vůbec nerozumíme. Člověk např. odrecituje „ať se stane vůle Tvá“ a přitom nemá žádnou představu o tom, jaká je vůle Boží. Člověk se zpravidla nezamyslí nad tím, že Bohu je milejší jeden pořádný Otčenáš, kterého úmysly jsou meditovány než deset modlených klasicky. S tím souvisí, jakou představu má křesťan o Bohu a Božím Království.
Častým případem proseb jsou vlastně „žádosti“ o protekci, nebo aby Hospodin odvolal to, co dovolil dopustit na člověka a toho člověka vůbec nenapadne se ptát, jaký, nebo zdali nemá k tomu důvod. Člověk se tak stává neoslovitelný.
Je otázkou, zdali se křesťan zabývá problémem své víry. Zdali ji chápe podle Ježíše, nebo podle sv. Pavla; proč jsou někteří lidé, jako např. setník z Kafarnaum, Syrofeničanka, krvotoká žena, chválení za víru.
Ježíš vyzývá konat pokání – Metanoia (změnit smýšlení). Je to nutná podmínka pro Boží Království a vůbec pro zvýšení úrovně křesťanství. Platí to pro každého, sebe nevyjímaje. Pokání se hlásá, ale nedělá (asi se neví jak). Ztotožňuje se to s půstem a množením modliteb, ale to není změna smýšlení. Mohou to být ale podpůrné činnosti.
Přijímaní Eucharistie, porozumění, proč se chodí ke sv. přijímaní a jaká je funkce Eucharistie. Na tyto otázky lidé zpravidla odpovídají nějakou frází z katechizmu, nebo kterou slyšeli v kostele ap., které nerozumějí a nemají tušení, jak se k dané věci vyjádřil Ježíš, ev. sv. Pavel. Pochopení funkce Eucharistie je velice důležité (viz Pavlovo v 1Kor 11,27-30: „Proto je mezi vámi mnoho slabých, nemocných ..., protože nerozlišujete tělo Páně“). Přitom přijímat pod obojí je Ježíšův příkaz. Ale opakuji, že Eucharistii je třeba ne jenom přijímat, ale i chápat, aby člověk věděl, s jakou motivací přistupuje ke stolu Páně a co od Eucharistie očekává.
Další věc je otázka, proč se Ježíš nechal ukřižovat. Odpovědí na to je několik, ale opět jsou často fráze, kterým člověk nerozumí, ale to, co o tom řekl Ježíš v Evangeliu, se necituje. A to je závažná, a přitom i dnes velice aktuální věc. Pro zajímavost, Ježíš slovo kříž (doslova) nepoužívá, v řeckém textu je Stavros, co je v první řadě kůl, trám a až vzdáleně kříž (viz „nevybírej třísku z oka svého bratra, dokud máš Stavros ve svém oku“.
Závěrem lze položit otázku do jaké míry křesťané počítají s problémem „slepoty“ a problémem „vidíme“ (který předchází hříchu), před kterými Ježíš důrazně varuje. Podobně důrazně varuje před kompenzační zbožností a pokrytectvím, nebo přikazuje nic nepřidávat k Boží nauce a také neubírat, protože je to velmi nebezpečné. Podobně nebezpečná je slepá a nekritická poslušnost.
Svět je ohrožen a zachránit ho může jedině pořádné křesťanství vybavené Božími doklady, dary Ducha Svatého. Nemyslím, že křesťanství je v krizi, protože nikdy předtím nebylo v pořádku, ale spíše se jedná o dlouhodobou retardaci. Čeká to na totální nápravu a ne obnovu, jak se o tom často mluví. Ježíš nám dal všechno nezbytné k tomu, jak dojít k nápravě a čeká to jenom na nás, co s tím uděláme v rámci našich kompetencí. Bůh to za nás neudělá. Dokud křesťané nebudou mít evangelium dořešené a pochopení a vztah k Bohu dotažené, pak Bůh má důvod projevit svou nespokojenost, a dokonce nechat lidi i trpět.
P. Mikula, Praha

Dovoluji si připojit ještě několik poznámek:

Ježíš učí (Mt 7,7-8): "Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává; kdo hledá, nalézá, a tomu, kdo tluče, bude otevřeno.". Křesťané prosí hodně, ale zpravidla přitom nerozlišují kompetence člověka a Boha. Člověk má přece svobodnou vůli Boha přijmout a také odmítnout. Z toho plyne také určitá zodpovědnost člověka, kterou nelze přenášet na Boha. Křesťané často prosí o věci, které jsou v kompetenci člověka. Setkávám se ale velice zřídka s reakcí, kdy na nevyslyšené prosby křesťan reaguje hledáním a pak tlučením. Přitom je to věc, která je odzkoušená a funguje, jinak by byl Ježíš sám proti sobě.

"Očistec" křesťané buď nepřijímají, nebo neberou vážně. A to, jak je prezentovaný, je nešťastné a matoucí. Např. představa typu rehabilitace je těžko napadnutelná. Souvisí to s otázkou, kdo se dostane do nebe. Chabé znalosti nebo vadná představa např. typu ten, kdo nedělá hříchy, jsou velice časté. Na druhé straně, vědomosti o hříchu proti Duchu Svatému (dle Evangelia) jsou zpravidla dosti slabé. Nepoučený křesťan ho může někdy snadno pokládat za tzv. lehký hřích.

Křesťané nejsou vedeni k tomu, že na věci z katecheze, které si nemohou ověřit, si mají žádat doklad (viz "Ježíš se zeptal učitelů Zákona (Mk 2,9-11): ´Co je snadnější? Oznámit ochrnutému, že se mu odpouštějí hříchy, nebo mu rozkázat, aby se zvedl, sebral svoje lehátko a odešel domů? Abyste uvěřili, že mám moc odpouštět lidem hříchy, dívejte se teď dobře´. Nato se obrátil k ochrnutému a vyzval ho: ´Vstaň a jdi domů, jsi uzdraven´)“. S tím souvisí doporučení prosit v modlitbě o dar rozlišení. Mimo jiné máme přece stovky křesťanských církví, kterých nauka není jednotná a v některých otázkách protichůdná.

Obávám se, že mnozí křesťané se nezabývají problematikou nutnosti rozmnožování hřiven, přinejlepším tím, zdali nemají hřivnu, kterou dostali, zakopanou. Důsledek toho je dobře znám.

Pastýři církve přijímání Eucharistie často lidem prezentují jako lék na duši, lék na hříchy aj., ale ani slovem o možnosti koexistence a z toho plynoucích úžasných možností.

P. Mikula