Jste zde

265 - listopad 2014

autor: 

Poločas synody o rodině

Ve Vatikánu skončilo zasedání mimořádné biskupské synody věnované rodině. Komentářem Martina Vaňáče k ní toto číslo začíná a recenzí stejného autora na synodní text Waltera Kaspera končí. Synoda je nejvýznamnější akcí, kterou doposud uspořádal současný papež František. Mnozí si od ní slibují, že usnadní situaci lidem, kteří žijí z hlediska kanonického práva neregulérně: rozvedeným, lidem žijícím spolu bez církevního sňatku či homosexuálním párům. Zatím jsme v poločase a výsledky jsou předběžné. Napřesrok by se mělo pokračovat řádnou biskupskou synodou na stejné téma, která by již měla přinést závazná stanoviska. Jak dopadla první polovina?

Optimisté poukáží na to, že se v centru katolické církve konečně začalo zase hovořit otevřeněji. Pesimisté naopak upozorní, že i věc tak prostá jako otázka na začlenění homosexuálů do církve vyvolala pozdvižení v konzervativních kruzích a neprošla do závěrečného dokumentu. Ale na zhodnocení si budeme muset počkat ještě rok.

Pavel Hradilek se věnuje jiné významné události, tentokrát české. Připomínali jsme si 600 let od znovuzavedení kalicha. Při té příležitosti se v Betlémské kapli konala ekumenická bohoslužba. Připravili ji zástupci tří církví, hlásících se k odkazu husitství (ČCE, CČSH, CB). „První krůčky společného slavení,“ jak tuto liturgii Pavel nazval, se neobešly bez klopýtnutí, ale celkový dojem je dobrý. A doufejme, že až se bude jednou slavit 650 let, bude moci společně eucharistii slavit více církví než jen tři, a že mezi nimi bude i církev katolická...

Článek Johna Pollarda „Strašlivé zabíjení“ se vrací k dalšímu letošnímu výročí, ke sto letům od vypuknutí první světové války. Papež Benedikt XV., který byl zvolen krátce po zahájení bojů, od počátku správně vnímal příčiny války i hrozbu jejích katastrofálních důsledků, možnost „sebevraždy civilizované Evropy“, jak řekl. I když však horlivě usiloval o zastavení bojů a zmírnění utrpení válčících národů, neměl výraznější úspěch. Pollard popisuje Benediktovy kroky a jeho dědictví: úsilí o mír dodnes patří k diplomatickým prioritám Vatikánu.

O takzvaném novém ateismu jsme již před časem (v dubnu 2011) v Getsemanech psali. Zůstává však aktuálním tématem, a proto přinášíme článek, v němž jeho různé odstíny popisuje Reinhard Hempelmann. Z hlediska středoevropského pozorovatele dodávám, že nový ateismus mi svými misijními metodami i naivní sebejistotou silně připomíná starý anglosaský křesťanský fundamentalismus, z něhož u nás nejlépe známe Svědky Jehovovy. Ano, učí se od svých nepřátel. A myslím, že výstřelky tohoto typu ateismu se zčásti dají sebekriticky vyložit i jako reakce na výstřelky křesťanství: jestliže přírodovědecky vzdělaný člověk slyší fundamentalistické horlení třeba na téma stvoření světa, tak co ho asi napadne, než vystoupit proti takovému tmářství?

A konečně si dovolím upozornit na dopis adresovaný ctihodné paní Hildegardě z Bingenu roku 1170 proboštem Volmarem. Přeložil ho Miroslav Zvelebil.

Komentáře

Synoda se zabývala rozvedenými, znovu sezdanými, homosexuály. To je v pořádku. Vůbec neřešila povolení neabortivní antikoncepce pro manžely. To v pořádku není, že nebyl řešen hlavní problém ještě nerozpadlých rodin. Metoda PPR není antikoncepcí, to je lež na mladých manželstvích, protože PPR jako antikoncepce nefunguje.

Ano, rozhovory o antikoncepci jsou intimní a bolestná věc, proto se o nich právě osobám, které by to nejvíce potřebovaly těžce mluví. Teoretiků a učitelů morálky je spousty, ale co ženy? Některým ženám vyhovuje PPR, nebudu jim ji hanit. Ale většině nejenže nevyhovuje, ale je i ponižuje, kolik žen touží být denně sama sobě gynekologem? Časté jsou složité životní situace v rodinách, nemoci, postižení dětí, manželské krize, a narušení vztahu v manželství právě díky stresu, který způsobuje používání PPR, nebo naopak stres z toho, že používám jinou neabortivní antikoncepci a církev mne za to odsuzuje. A co manželé, kde jeden má AIDS? Nezapomínejte v diskusích o rodině na problémy, které způsobuje právě církev. Nejprve je potřeba si zamést před svým prahem a až nakonec lze mluvit o tom, jak ovlivňuje rodinu svět. Je třeba, aby nejprve církev skutečně přiznala rodinám právo na svobodu a svědomí, které mají od Boha. Jarmila