Jste zde

Levinasova etika

autor: 

S životem a dílem filosofa Emmanuela Lévinase jsem se blíže seznámil při své seminární práci z filosofie v IES. Téma, které jsem si pro práci vybral bylo „Ten druhý - jako zdroj mé identity. Výhody a meze Lévinasovy filosofické etiky. Tím však pro mne ještě práce k tomuto tématu neskončila, neboť jsem byl vyzván, abych tuto seminární práci přepracoval pro Vás - čtenáře Getseman. A tak tedy vítejte při mém exkursu do díla „Etika a nekonečno“ od Emmanuela Lévinase. Zvláště se pokusím Vám přiblížit Lévinasovo chápání druhého a vztahu k druhému.

Emmanuel Lévinas se narodil v roce 1906 v ortodoxní židovské rodině. V roce 1923 odešel do Francie. Studoval na univerzitě ve Štrasburku, v letech 1928-29 fenomenologii ve Freiburku. Za války strávil několik let v zajateckém táboře, v té době přišel o všechny příbuzné, kteří zahynuli v koncentračních táborech. Po válce byl pověřen obnovou židovského školství ve Francii, přednášel na Coll`ege philosophigue a zabýval se studiem Talmudu. V šedesátých letech se stává profesorem na univerzitě v Poitiers, pak v Paris-Nanterre a nakonec od roku 1973 na Sorbonně.

Jedno ze stěžejních děl Lévinase je Totalita a nekonečno (1961), kde se zabývá kritikou totality - vědomí sebe jako vědomí všeho. Také se zde hodně zaobírá tématem - tvář, setkání s tváří jako záležitostí etickou. Druhou velkou knihou je Jinak než být aneb za hranice esence (1963), kde hovoří o mravní odpovědnosti jako o základní, prvotní, zakládající struktuře subjektivity. Lévinas je také představitelem typu židovského náboženství, které považuje za univerzální a vyzývá k plodnému dialogu zvláště mezi judaismem a křesťany.

Pro Lévinase je velmi důležitý vztah. Vztah k druhému v probíhajícím čase. A právě ten čas je branou k tomu druhému. Čas není záležitost izolovaného a osamělého subjektu, nýbrž že to je právě naopak sám vztah subjektu k druhému Je to zvláštní začátek: naznačuje totiž, že samota jako taková je problém. Fakt bytí je totiž cosi naprosto soukromého; existence je to jediné, co nemohu sdělit; mohu o své existenci vyprávět, ale nemohu se o ní podělit. Samota se proto jeví přímo jako bytostný znak bytí. Můžeme se druhého dotýkat, můžeme jej vidět a znát, ale nejsme tím druhým. Vede cesta ze samoty přes spolupodílení se na existenci? Jak chápat takové podílnictví? Podílet se můžeme o to co máme, ne o to čím jsme. Levinasovi nevadí samota jako taková, nejde mu o vymanutí za samoty, ale vymanit se z bytí. Jedním z řešení by mohlo být poznání, ale to je pouze iluzorní a zdánlivá představa. Poznání je svou podstatou vztah k něčemu, čemu jsme rovni a co obsáhneme. Je to něco co je pouze na mé míře a na mé rovině, ale pouze dočasně. Poznání je vždycky shoda mezi myšlenkou a myšleným. Poznáním ze sebe vyjít nelze. Člověk sice může pochopit i ten nejpřekvapivější objev. „Ani tím nejodvážnějším a nejdál sahajícím poznáním nevcházíme ve styk s něčím doopravdy jiným; poznání nemůže být náhražkou za společenský vztah; je to vždycky a pořád ještě samota.“ Ze samoty lze tedy vyjít skrze společenský vztah. Vztah, který není založen na vlastnění nebo zmocnění se toho druhého. Lévinas rozlišuje dva druhy vztahů. Jeden je erotický, tedy vztah k jinakosti a potom vztah otcovský, kde se jedná o vztah směřující ode mne k druhému, přičemž ten druhý je v jistém smyslu stále mnou a přitom úplně jiný. u erotického vztahu jde o jinakost. To, že ten druhý je jiný nejen v odlišných znacích, které se dají srovnávat, ale i rozdílnou povahou, která je právě ta jiná. „Při erotickém vztahu nejde o to, že se ten druhý vyznačuje nějakým jiným atributem, ale že se vyznačuje právě atributem jinakosti.“Lévinas je zde v naprostém opaku k Hegelově oslavě „absolutního poznání“ a „ztotožnění identického s neidentickým“. Levinas tvrdí, že při milostném vztahu jinakost a dualita nemizí a vzrušující je právě to, že jsou dva a že ten druhý je naprosto jiný. Není to však chápáno jako nedostatečné poznání druhého. Takovýto vztah jinakost neruší, ale uchovává. „Druhý jakožto druhý tu není předmětem, který si přivlastňujeme nebo který se stává námi. Stahujeme se vždy zpátky do svého tajemství. Erotický vztah není boj, ani prolnutí, ani poznání. Je to vztah k jinakosti, k tajemství, k budoucnosti vztah k tomu, co je mimo můj uchvacující dosah.

Druhým, ještě tajuplnějším vztahem je rodičovství. „Je to vztah k druhému, kdy ten druhý je naprosto jiný, a přesto je jaksi mnou;otcovo já má co činit s jinakostí, která je jeho, aniž ji má ve své moci či ve svém vlastnictví.“ Otcovství můžeme chápat jako možnost vyjít z vězení vlastní identity, protože vidíme možnosti toho druhého jako své vlastní i když nám samotným dány nebyly, pochází z nás. Je to naše budoucnost, která jde za hranice našeho bytí. Dokonce můžeme jít ještě dále. Takový vztah může vyrůst i mezi biologicky nepříbuznými jedinci. Člověk může mít k druhému otcovský postoj, navázal s ním tak úzké vztahy, že může jít až „za hranice možného“.

Velmi důležitým tématem Lévinase při výkladu sociálního vztahu je „tvář“. „Setkání s tváří je záležitost naveskrze etická. Když totiž vidíte nos, oči, čelo, bradu a můžete je popsat, obracíte se k druhému jako předmětu. S druhým se však nejlépe setkáme tehdy, když barvu jeho očí ani nepostřehneme. Když si všímáme barvy očí, nejsme s druhým v sociálním vztahu. …Tvář je vystavená, ohrožená, jakoby přímo vyzývající k aktu násilí. A přitom právě tvář je to, co nám brání zabít.“ Tvář denně vystavujeme obnaženou, nahou, bědnou. Proto se ji tolik snažíme schovat a maskovat různými pózami, chováním, postoji. Tvář nevyjadřuje druhou osobu v kontextu. Tvář má smysl sama o sobě, vymyká se svým významem z bytí jako protějšek poznání. Opakem je pohled, který pojímá bytí. Lévinas zdůrazňuje, že právě pro tvář nemůžeme druhého zabít, už ve smyslu příkazu „nezabiješ“. Samozřejmě to neznamená, že je nemožné zabít, ale, že platnost zůstává v podobě špatného svědomí z vykonaného zla - vědomí špatnosti zla. Myslím si, že tvář může úzce souviset se jménem. Jméno, znát jméno druhého, to je vlastně už navázaný vztah z minulosti. Jinak přistupujeme k druhému, kterého neznáme, než kterého známe jménem. Proto věznice, koncentrační tábory nahrazovaly jména čísly. Jakoby pak číslo už nebylo člověk a bylo snazší s ním krutě zacházet, manipulovat, zabíjet.

K tváři velmi úzce souvisí rozhovor. Tvář hovoří, umožňuje a začíná rozhovor s druhým. Tím pravým vztahem je právě rozhovor, přesněji řečeno odpověď či odpovědnost. Je potřeba odlišovat řeč od řečeného. Řeč musí obsahovat řečené. „Ale řeč, to je skutečnost, že před tváří nezůstávám prostě jen tak, abych ji pozoroval, ale že jí odpovídám. V přítomnosti druhého je těžké mlčet;a ta potíž v podstatě pramení právě z onoho specifického významu řeči jako takové, bez ohledu na obsah řečeného.“ Lévinas u pojmu tvář uvádí, že díky svému příkazu, který tvář druhému dává : „Nezabiješ“ a to je to první, co tvář vlastně říká, máme v tváři toho druhého vidět něco vyvýšeného, co staví druhého výše než mne. „Tvář druhého jako by mi velela, jako by ke mně hovořil někdo svrchovaný! A zároveň je obnažená; je to chudák, pro kterého mohu všechno a jemuž jsem vším povinen. A já, ať už jsem kdokoli, já v „první osobě“ , jsem ten, kdo v sobě nachází zdroje, aby na výzvu odpověděl.“ Tak aspoň by měl vypadat základní předpoklad pro všechny lidské vztahy. Je zde ovšem problém, že vztahy nejsou jen já-ty, ale že vedle druhého je přítomen třetí. Pokud jsem s druhým sám, mělo by platit, že jsem mu povinen vším, ale pokud je vedle třetí? Nemůžeme vědět v jakém vztahu je můj bližní ke třetímu. Proto je potřebné zmírnit privilegovanost druhého a nastolit meziosobní vztah i se všemi ostatními lidmi. Tomu podle Lévinase se říká spravedlnost.

Dalším bodem Lévinasovy etiky k druhému je „odpovědnost za druhého“. „Odpovědnost chápu jako odpovědnost za druhého, čili jako odpovědnost za to, co jsem neudělal já, co se mě dokonce ani netýká; nebo co se mě naopak týká, s čím se setkávám jakožto s tváří…… Pozitivně bychom řekli, že jakmile druhý na mne pohlédne, jsem za něj odpovědný, a dokonce ani nemusím odpovědnost za něj vzít na sebe; ta odpovědnost mi připadne. Je to odpovědnost přesahující hranice mého vlastního konání. Obvykle je člověk odpovědný za to, co sám dělá. V „Jinak než být“ říkám, že odpovědnost je ve svém prazákladu odpovědností za druhého. To znamená, že jsem odpovědný dokonce i za jeho vlastní odpovědnost.“ Tím, že jsem za druhého odpovědný stává se mi blízkým. Blízkost podle Lévinase neznamená ve faktu, že druhého znám, ale, že jsem jej potkal. Tento vztah je však vztahem nesymetrickým. Jsem za druhého odpovědný a přitom od druhého neočekávám totéž. To je čistě jeho věc. Moje já má ve srovnání s druhým vždycky určitou odpovědnost navíc. Lévinas jde dokonce tak daleko, že je odpovědný i za pronásledování, jemuž je vystaven. Ale pouze on. Jeho blízcí a národ už jsou ti druzí a pro ně žádá spravedlnost. „Má odpovědnost je nepostupitelná, nikdo mě nemůže nahradit. …… Odpovědnost je to, co připadá výhradně mně a co lidsky nemohu odmítnout.“

Lévinas přináší myšlenku, že odpovědností za druhého, jejím přijetím máme v sobě i něco prorockého, co zde bylo dříve, než jsme to věděli. Tou odpovědností je zjevení Boha. Proroctví chápe jako základní fakt lidství člověka. Jako takové klade neomezený etický požadavek a je také interpretované v textech a knihách. V tom vznikly náboženství a zde nachází lidé útěchu. Lévinas pak připustil smysl myšlenky mesianismu jen pod tou podmínkou, že etika má smysl i bez Mesiášových slibů.Etická pravda je společná všem.

Poslední co bych chtěl u Lévinase zdůraznit je jeho meditace o odpovědnosti za smrt druhého. „Myslím si, že odpovědnost za druhého je poslední instancí odpovědností za smrt druhého. Neznamená snad přímý pohled druhého vystavenost par excellence, totiž vystavenost smrti? Tvář ve své přítomnosti je to, co je pod „bezprostředním zaměřením“ smrti. Žádost, kterou vyjadřuje, znamená samozřejmě výzvu k daru a službě - ale nad vším a včetně toho také příkaz nenechávat druhého samotného, ani tváří v tvář neúprosnému. Toto je pravděpodobně základ sociální lásky bez erótu. Podstatou odpovědnosti za druhého je nepochybně obava ze smrti druhého.“ Je to obava a ne úzkost. V obavě o druhého totiž nejde o úzkost z mé vlastní konečnosti, nejde o návrat k sobě. Možná, že právě tady má pravý smysl pojem strachu z Boha, strachu, který je osvobozen od myšlenky boží žárlivosti. Obava z nezaujatosti, bojácnosti, zahanbení, ne však obava z trestu. Když se člověk bojí o druhého a ne o sebe, může vůbec žít?

Pro Lévinase je bytostně důležitý vztah k druhému, skrze který lze vyjít z vlastního bytí, navázání kontaktu. Člověk, zde na světě není pro sebe, ale pro druhého, svého bližního, který je vždycky výše než jsem já. To dokladuje ve výkladu významu tváře, která přikazuje druhému „Nezabiješ!“ a která taky vyžaduje mou angažovanost tomu druhému sloužit. To je pro mne velmi pozitivní a tento výklad jako takový přijímám. Skrze utrpení druhého jsem zasažen i já. Skrze nemožnost dostát všech povinností vůči druhému mohu nahlížet na Nekonečnost - Boha.

Snažím se chápat smysl Lévinasovy etiky spravedlnosti. Spravedlnost, která vyžaduje potírání zla, boj se zlem. Je potřebné být aktivní v mravní spravedlnosti. „Spravedlivý, který trpí, nemá váhu kvůli svému utrpení, nýbrž kvůli své spravedlnosti, která čelí utrpení. Spravedlnost je jistě důležitá a ve společnosti nezbytná, ale přesto polemizuji z Lévinasem, zda láska a odpuštění nejdou ještě dále. Už proto, že sám přiznává, že člověk není schopen vykonat všechnu svou povinnost vůči bližnímu. Zde vidím právě možnost vyznání vin, lásky a odpuštění.

Lévinas je v mnohém s křesťanstvím vstřícný, avšak nepřijímá význam Kristovy oběti. Odmítá princip zástupnosti. „Bůh nemůže na sebe vzít všechny hříchy lidí; hřích spáchaný člověkem proti člověku může být odpuštěn pouze člověkem, který jím trpěl; Bůh to učinit nemůže. Pro svoji vlastní slávu Boha mravního a pro slávu svézodpovědného člověka je Bůh bezmocný.“ Zde jde o dva různé přístupy. Jeden, který chápe svět jako to co je v režii zodpovědných lidí, a druhý, který i nad touto režií lidí vidí všemohoucího Boha. Nevím jak dalece židovství promýšlí mesiášství, ale domnívám se, že v Tóře, prorocích a spisech by se našlo dost toho, co by mohlo nasvědčovat i možnosti druhého chápání.

Máme před sebou díky Lévinasově filosofii možnost nahlédnout na židovský způsob myšlení. Je to až překvapivé kolik myšlenek je stejných nebo velmi blízkých křesťanství. Tady vidím dobrou možnost a příležitost jak poznávat kulturu, ze které vycházíme a ke které se můžeme vracet,obohacovat a narovnávat.