Místo pro hlásání Božího slova

,,Důstojnost Božího slova vyžaduje, aby v kostele bylo vhodné místo, z něhož se Boží slovo hlásá a k němuž se při bohoslužbě slova přirozeně obrací pozornost věřících. Je vhodné, aby takovým místem byl zpravidla pevný ambon" (VPŘM 272). A protože se při bohoslužbě slova a slavení eucharistie jedná o dvě části jedné slavnosti, které ,,spolu souvisí tak těsně, že tvoří jeden bohoslužebný úkon" (VPŘM 8), říkají Všeobecné pokyny k mešnímu lekcionáři (č. 32): ,,Proto je třeba v každém kostele podle jeho struktury vhodně vyřešit vztah ambonu a oltáře.“

Co to však znamená ,,vhodné vyřešení vztahu"? Protože Kristus není přítomný pouze v eucharistických způsobách, ale i v obci, a především ve svém slovu, je důsledkem tohoto poznání, že se bohoslužba slova uskutečňuje u ambonu stejně jako euchariste u oltáře. Ambon a oltář musí být jasně odlišeny, neboť každé z těchto znamení působí samo o sobě zřetelněji, než kdyby byly spojeny. Neexistuje ovšem žádný pokyn pro to, kde má být tedy skutečně umístěn. ,,Nemáme-li výhodu novostavby, pak musíme vycházet z daného prostoru a co nejlépe ho přizpůsobit. Historie nám ale nabízí vyčerpávající škálu možností. Poskytuje nám pro naše hledání řadu variant" (J. H. Emminghaus).

Pro raněkřesťanskou bohoslužbu bylo přirozeným místem hlásání sedadlo předsedajícího. V antice bylo obvyklé, že učitel seděl, zatímco jeho žáci stáli kolem něj. Při bohoslužbách po domech měl řečník svoje místo. V kostele města Dura-Europus na Eufratu se nacházela na východní straně prostoru tribuna, na níž snad stálo sedadlo pro bohoslužbu slova, na jejíž místo přišel při eucharistii přenosný dřevěný oltář. Teprve při rozšiřování bohoslužebného prostoru po konstantinovském obratu byl biskup vzdálen padesát a více metrů od nejbližšího posluchače, takže když chtěl, aby mu bylo rozumět, musel přistoupit až k hranici, oddělující presbytář od lodi. Proto začalo být ve 4. století využíváno zvláštní pódium pro přednes lektora a kazatele, tedy ambon (z řec. anabainen = vystupovat). Zvláštní forma, která vycházela ze synagogálních staveb, se vyvinula v Sýrii: bima (= pódium, řečniště), která stojí často uprostřed kostela mezi shromážděnýni a tvoří jako centrum bohoslužby slova protiváhu k prostoru oltáře. Zde je čestné místo pro Písmo: tento ,,stůl slova" je zřejmou paralelou k oltáři - ,.stolu eucharistických darů". ,Dva póly mešní slavnosti, vnímatelné smysly, byly působivě symbolicky vyzdviženy, přičemž vynikajícícm způsobem odpovídaly křesťanskému bohoslužebnému shromáždění… Zda by nešlo i dnes navázat u novostaveb na tuto základní koncepci? Rozhodně by to nebylo od věci. Jak u centralisovaných novostaveb tak i u adaptovaných historických kostelů a dlouhých axiálních lodí by zde šlo si vypůjčit koncepci a vytvořit osu mezi ambonem a oltářem" (J. H. Emminghaus).

Vývoj na Západě probíhal ovšem jinak. Okázalejší ritus vedl k tomu, že klérus seděl na vyvýšeném místě v apsidě, zatímco sbor zpěváků byl umístěn na ,,gradu", tedy stupni ambonu (proto se zpěv mezi čteními nazývá graduale). Přesto však v nikdy nebylo místo hlásání Božího slova výslovně předepsáno, ale řídilo se vždy účelností. To vposledku platí o vzniku čtecího pultu a kazatelny.

Místo hlásání Božího slova se v průběhu dějin měnilo, vždy ale bylo rozhodující, aby mu shromážděná obec rozuměla. V klášterech a katedrálách, kde se větší počet kleriků modlil breviář, byl proto ve středověku zřízena mřížka. Na rozdíl od Východu zde nejde o postavení ikonostasu nebo o zahalení oltáře, nýbrž o to, oddělit vlastní oltář pro lid od chóru kleriků. V blízkosti takového ,,křížového oltáře" (kříž, po jehož stranách stojí sochy Maria a Jana) bylo také vhodné místo pro hlásání, ,,lectorium" (= místo pro čtení), čtecí pult. Jiný byl vývoj v obecních kostelech: s rostoucí kazatelskou činností ve středověku, která se navíc stále více oddělovala od eucharistické slavnosti, byl ambon posunut dále od oltářní mensy do kostelní lodi. Nejprve vznikla dřevěná kazatelská pódia v centru kostela, protože tam však bránila např. průvodům, byla odsunuta ke sloupům a tak vznikly kazatelny.

To, co platilo pro tento vývoj, je i dnes rozhodující pro umístění ambonu: lektor musí být vidět a slyšet. Při rozmanitosti kostelního prostoru nyní nelze umístění ambonu závazně předepsat. Proto je v úvodu do lekcionáře uvedeno (č. 32): ,,V kostele má být vyvýšené místo, trvalé, vhodně upravené a přiměřeně vznešené, aby odpovídalo důstojnosti božího slova… Má také napomáhat k tomu, aby věřící při bohoslužbě slova dobře slyšeli a mohli soustředit pozornost." O detailní úpravě dokumenty neříkají nic, proto platí jen všeobecný požadavek, uvedený v pokynech k misálu (VPŘM 287; 312), na uměleckou hodnotu a vznešenou prostotu, přičemž jsou přípustné všechny materiály, ,,které jsou v naší době považovány za ušlechtilé, jen když jsou trvalé a dají se dobře využít k liturgické potřebě" (VPŘM 288). Přitom se ,,usiluje o vznik nových uměleckých děl odpovídajících povaze doby" (VPŘM 254).

Je dobré, jestliže jsou oltář a ambon zhotoveny ze stejného materiálu. ,,Úsporná výzdoba ambonu se omezuje na běžnou ikonografii: přednost mají symboly (např. evangelisté) pokud možná obrazově-figurální lidské podoby (Otcové církve, rozsévač). Přitom je třeba ovšem zůstat v okruhu symboliky slova a nepoužívat eucharistické prvky (beránek, pelikán apod.)" (J. H. Emmingahus).

Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, s. 127-130, přeložil Ondřej Bastl.