Smíření

Symbolické usmíření Říma s Lutherem a zejména s Husem, které jsme v předvečer jubilejního roku 2000 zaznamenali, pro nás přišlo podle mnoha komentátorů pozdě. Pozdě o půl tisíciletí - problémy se měly řešit hned v zárodku. Pozdě o sto let - neměli bychom možná hnutí Pryč od Říma a s ním spojený rozkol. Pozdě o deset let - Husova rehabilitace měla být prý vyhlášena během papežovy první návštěvy Československa, kdy byly uši národa otevřeny.

Ale lépe pozdě než nikdy. Je mi sympatické, že usmíření nebylo pouhým symbolickým prohlášením, že v jeho základu stojí letitá vědecká práce, snaha o popsání a pochopení problémů. Uvidíme teď, zda se podaří tuto práci zúročili a dar smíření nepromarnit.

Jak vlastně můžeme navázat? Jak Husa přijmout? Zdá se mi, že teologická a filozofická stanoviska Husova jsou již nikoli jen překonána, ale v podstatě zapomenuta, mrtvá. Dnešní katolík je tomuto zastánci středověké "realistické" (tj. krajně idealistické) filozofie nesmírně vzdálen, a dnešní evangelík ještě více. Jeho nedostižná, mučednická věrnost pravdě je snad jediné, co z jeho životního díla zůstává dostupné našemu pochopení. Ale ta je mimokonfesní a nadnáboženská a přesahuje stejnou měrou síly nás všech.

Snad tedy vzít za slovo papeže a Husa znovu pochopit jako reformátora. Reformátora vlastního společenství. Reforma, kterou potřebujeme dnes, je pochopitelně zcela jiná, než byla ta, o kterou usiloval Mistr Jan. Ale člověk, který usiluje o obrácení křesťanů a církve, neúnavně káže a píše, nasazuje se a stojí za svým - takový člověk je i dnes Husův. A dále, vzít za svůj i ekumenický rozměr události. Omluva a usmíření může být silným impulsem pro vztahy mezi křesťany.

V tomto čísle přinášíme obsáhlý rozhovor novinářů s britským arcibiskupem O'Brienem na okraj evropské biskupské synody. Upřímná vyjádření účastníka jednání dávají pochopit, jak naléhavá je potřeba reformy římskokatolické církve v hlavě i údech. A současně i poskytují naději, že se mezi biskupy najde mnoho takových, kteří by byli schopni vést i jinou politiku, než je ta současná konzervativní, řízená přestárlými kuriálními kardinály.

Jiný důležitý příspěvek prvního letošního čísla se týká posvátného Jeruzaléma. Toto měst je zároveň symbolem, a to židovským, křesťanským a islámským. Autorka, Zuzana Hrašová, se snaží porovnat všechny tři tradice ve vztahu ke svatým místům a ukázat, co mají společné, i co je odlišuje. Jeruzalém je podobenství v malém - podobenství tohoto velkého nábožensky rozděleného světa, v němž se navzájem po-tírají sekty pravých věřících, vyměňují si klíče od dveří kaple, uvažují o stavbách nových chrámů a nejsou schopny řádně pečovat o ty staré. Kolik už Jeruzalém viděl duchovní slávy, kolik už viděl duchovní bídy? Mesiáš musel přijít právě sem, a pořád ho toto město čeká.

Článek o Levinasově etice od Petra Hašky, studenta IES, vznikl přepracováním autorovy seminární práce. Filozofie lidské tváře jako základ etiky - není to zajímavá souvislost?