Jste zde

Známky církve

autor: 

Vatikánská Kongregace pro nauku víry uveřejnila 29. června krátký dokument s dlouhým názvem Odpovědi na některé otázky týkající se jistých aspektů nauky o církvi. V katechismovém stylu otázka - odpověď připomíná základní teze nejkonzervativnější římské eklesiologie.

Moje neautorizované shrnutí dokumentu: Katolická nauka o církvi je neměnná a ani druhý vatikánský koncil na ní zhola nic nezměnil - ta nejcírkvovatější církev sídlí jen a pouze v Římě a je plně identická s Církví Kristovou - apoštolská posloupnost, jež zaručuje správné kněžství a eucharistii, je tak podstatná, že její přítomnost u pravoslavných umožňuje nazývat je (místními) církvemi, což se však nedá říci o protestantech; ti jsou pouhými eklesiálními komunitami (communitates ecclesiales), protože jim chybí apoštolská sukcese, a tedy i pravá eucharistie - i pravoslavným však cosi podstatného schází: společenství s Petrovým nástupcem v Římě není jen vnější doplněk, ale jeden z vnitřních konstitutivních principů církve.

Není to skutečně nic nového. Nejstarší zmínky o obou těchto vnějších známkách pravé církve, jednotě s biskupem Říma i posloupnosti vzkládání rukou, najdeme již v antice, o triumfálním sebevědomí výhradních majitelů pravdy nemluvě. A není to v zásadě ani nic špatného: jednota s klíčovými biskupy je kotvou proti sektaření; řetěz rukou, který nás propojuje s předchůdci, je krásným symbolem jednoty a trvalosti víry; a konečně sebevědomí - není-li pouhou hloupou drzostí - je projevem silného a zdravého přesvědčení. Ale na druhou stranu přehnané zdůrazňování právě těchto symbolů pravosti nám zastírá požadavky důležitější, například ty, které se modlíme ve vyznání víry: Jedna, svatá, všeobecná a apoštolská církev znamená daleko víc než matriky světitelů a návštěvy ad limina v Římě.

A právě tyhle známky bychom měli sledovat především. Pro křesťanského „ideologa" - ať už sedí v Římě nebo třeba před televizní kamerou ve Spojených státech - bude totiž mnohem těžší přesvědčit nás, že právě jeho církev se skutečně upřímně snaží o jednotu se všemi; že nenávidí každou špatnost a lituje svých hříchů; je otevřená všem a nikoho neprivileguje; sdílí nejen nauku apoštolů, ale i jejich ducha, horlivého, přímého a vydávajícího svědectví všem bez rozdílu.

Sama o sobě apoštolská posloupnost i papežský úřad jsou dědictví. Cenné dědictví, ale i pokušení k tomu, abychom je zvěcnili a postavili do vitrínky a kochali se jím, nic víc. Je to hřivna, kterou je možno nejen zakopat, ale dokonce i zneužít. Na nejlepší cestě k zneužití jsme, pokud toto dědictví, tyto cenné známky tradice a starobylosti, prezentujeme bez zakotvení v tom podstatnějším, v otázce, jakou církev chce mít Ježíš.

Kromě článku Jiřího Kohla o uvedené římské směrnici najdete v tomto čísle především texty vztahující se k 38. mezinárodní konferenci Mezinárodního ekumenického sdružení (IEF) v jihočeském Písku. Pavel Hradilek, který měl důležitý podíl na liturgické části konference, popisuje svoje zkušenosti a průběh jednotlivých bohoslužeb. Richard Hill pak připomíná 40. výročí IEF. Organizace, která se nikdy nestala masovým hnutím a která dnes v řadě zemí pociťuje příznaky stáří, ale přesto se stále snaží „dnes žít církev zítřka", a tím i zítřek přibližovat dnešku.