Exegetické poznámky k textu L 16, 1-8

Podobenství na počátku 16. kapitoly evangelia podle Lukáše je pro výklad jedním z nejobtížnějších textů. Patří do skupiny tzv. „nemorálních" podobenství. Vyhýbali se mu dokonce i takoví velikáni, jako byl Martin Luther. Církevní otcové podobenství většinou pomíjeli a své výklady soustředili na výroky o mamonu (verše 9-13). Text je problémem pro mnohé křesťany dodnes a to po stránce etické a dogmatické. Kladou si totiž otázku, jak je možné, aby Ježíš, o němž věříme, že je bezhříšný, mohl vůbec něco takového říci a zda to řečené mohl myslet vážně.¹

Ale podobenství přináší otázek více. Mimo otázku etického hodnocení podobenství je zde i jedna mnohem praktičtější - kde vlastně podobenství samo končí. Další ne nepodstatnou otázkou je, jak rozklíčovat postavu pána v podobenství. A tou zdaleka ne poslední je, proč a kdy je vlastně správce nazván nepoctivým.

Než bude možné se pokusit na tyto otázky odpovědět, je vhodné se na podobenství podívat blíže.

Kontext v rámci evangelia

Podobenství je vřazeno do 16. kapitoly, která pojednává o majetku. Verše 1-13 obsahují vlastní podobenství (1-8a) a s ním spojené další čtyři výroky o mamonu (8b 13), verše 14-18 se soustřeďují na farizeje a jejich lásku k penězům, verše 19-31 jsou pak podobenstvím o boháči a Lazarovi. Ovšem vztah k majetku se táhne celým diptychem evangelia podle Lukáše a Skutků apoštolských. Autorův vztah je poměrně radikální a samo zvěstování evangelia je autorem chápáno z Ježíšovy programové řeči v L 4 s odkazem na text Iz 61 jako milostivé léto - v němž byly mimo jiné promíjeny veškeré dluhy. V Sk pak autor vidí ideální křesťanskou obec také jako společenství majetku, který bude sdílen podobně jako duchovní hodnoty. Podobenství i logia jsou jedinečná, pouze verš 13 má paralely v Mt 6, 24 a EvTom 47, 1-2.

Klíčové pojmy

V textu se vyskytují některé důležité pojmy.

Prozíravost (fronimoV) - odkazuje k psychologické způsobilosti smysluplně plánovat s ohledem na budoucnost. V L se v řeckém textu dále objevuje v L 12, 42 - ve smyslu „správce věrný a rozumný", v negativním smyslu pak L 12, 20 (podobenství o boháči a stodolách): Ale Bůh mu řekl: 'Blázne!' Oslovení „blázne" se vztahuje k tomu, jak boháč smýšlí nerozumně. Ve verši 13 je použito sloveso katafronew (pohrdat) od stejného slovního základu.

Mamon - do řečtiny se dostal pojem z aramejštiny, (nma). Aramejština má stejný slovesný kořen pro majetek, pravdu a důvěru. Majetek od tohoto slovního základu měl původně patrně neutrální emotivní zabarvení. Ale v targúmech už má mamon pejorativní nádech. V textu se objevuje třikrát, nejprve ve verších 9 a 11, kde má přívlastek nespravedlivý (adikoV) a touž genitivní strukturu. Dále pak je ve verši 13.

Nespravedlivý (adikoV) - v 1. verši v úvodu podobenství se nedozvídáme nic o tom, že by správce byl nepoctivý. Pojem je použit až dvakrát ve verši 10, vždy v opozici proti adjektivu „věrný". Ve verši 11 je pak spojen s mamonem. Pozoruhodné je, že správce je nazývám nespravedlivým v situaci, kdy ho jeho pán chválí.

Vydat (apodidwmi) - v textu je sloveso použito ve smyslu zúčtování, vydání počtu. V Novém zákoně se v podobném smyslu vyskytuje ještě v Mt 12, 36; Sk 19, 40 (zde ve smyslu vydání počtu římským autoritám); Žd 13, 17 a 1 Pt 4, 5.

Důležité verše podobenství

Verš 1 sděluje, že je to podobenství určené učedníkům. Na rozdíl od předchozí kapitoly se tedy mění okruh posluchačů. Podobenství má typický lukášovský úvod „Byl nějaký bohatý člověk...", který je v rámci textu L jednoznačným návěstím podobenství. Výše již bylo zmíněno, že v úvodním verši se mluví jen o tomto bohatém člověku a jeho správci majetku, který je sice v podezření, že špatně hospodaří, ale to samo ještě neimplikuje nepoctivost.

Verš 3 je vnitřním monologem správce. Je použit stejný stylistický prostředek jako v podobenství o marnotratném otci v L 15, 11-32. Některé komentáře, např. The New American Commentary² uvažují o tom, že by obě podobenství mohla pro tento shodný rys, i pro to, že obě hlavní postavy nakládají nemoudře s majetkem, pocházet z jednoho pramene.

Správce zvažuje své možnosti, je neschopen fyzické práce (někteří vykladači mají za to, že již byl příliš starý³) a měl morální zábrany žebrat. Beffinbaugh ve svém článku považuje správce jednoznačné za příliš pyšného, aby se k čemu takovému snížil.

Ve verši 4 je použit dramatický aorist, správce tedy anticipuje, že ho přijmou ti, jež si svým jednáním zavázal. Ve svém plánování už mu nejde o pána a jeho prospěch, ale pragmaticky hraje o své vlastní přežití.

Verš 8 je naprosto nečekaným závěrem podobenství. Pán svého správce pochválí, ačkoli právě utrpěl škodu. Právě při této pochvale je správce paradoxně označen jako nepoctivý.

Podobenství má nerozeznatelný závěr. Většina vykladačů se v současnosti shoduje na tom, že podobenství končí první polovinou 8. verše. Druhou polovinu - výrok o synech tohoto věku a synech světla - vidí jako Ježíšův komentář k podobenství, nebo dokonce jeho interpretaci. Většina se také shoduje v tom, že by se mohlo jednat o narážku na komunitu žijící v Kumránu.

Paradox podobenství

Pokusů řešit paradox podobenství je mnoho. Někteří komentátoři⁴ se snaží vyřešit jej tak, že prohlásí, že pán, který chválí svého správce, patří k synům tohoto věku. Chválí tedy svého služebníka proto, že by se v podobné situaci zachoval stejně. Oba sdílejí a oceňují prozíravost a pragmatické jednání jako důležitou hodnotu. Pán bude muset nyní akceptovat upravené dlužní úpisy, jinak by ztratil tvář. Další komentátoři proto předpokládají, že by pochvala mohla být ironií.

V tomto případě by pán z tohoto podobenství nebyl tzv. tabu postavou, která reprezentuje Boha, a s níž se nelze ztotožnit.⁵

Jiné komentáře se odvolávají na lukášovský vztah k majetku a předpokládají, že správce jedná jako jakýsi tehdejší Robin Hood, který v krizové situaci hájí práva chudých dlužníků před vydřidušským pánem. Toto řešení je však příliš ideální.

Ovšem pochvala se netýká morálního aspektu podobenství. Správce jedná čistě pragmaticky a sobecky. Ale neděje se to pouze u tohoto podobenství, podobně se děje i u podobenství o pokladu v poli (Mt 13, 44), kde nálezce pokladu proto, aby poklad získal, jedná také ne zcela čestně s majitelem pozemku.

Mamon, i když má v době Ježíšových posluchačů pejorativní nádech, Ježíš jednoznačně neodsuzuje. To, na čem záleží, není vlastnictví hmotných statků, ale způsob jejich užití. Pokud jsou užívány moudře a ve prospěch druhých, je to správné.

Řešení paradoxu podobenství by mohlo být v tom, že správce je chválen za pohotovost, rychlost a rozhodnost, tedy za to, jak se osvědčuje v krizové situaci. Autor evangelia předpokládá, že stejným způsobem by měli jednat Ježíšovi následovníci při obhajobě hodnot Božího království.

Následující čtyři výroky o mamonu navíc předkládají ještě kontrast mezi časným (mamon) a věčným (nebeské příbytky) a tím dávají podobenství lehce eschatologické směřování. Dokáže-li se někdo tak jako onen správce zasadit o hodnoty pomíjivé, tím spíše je na místě věnovat veškerou energii, odvahu a důmysl k udržení hodnot věčných.

Literatura k tématu

1Beffinbaugh B. Does Christ Commend a Crook or "The Sting"

2The New American Commentary : Luke 16, 1-13

3Beffinbaugh B. Does Christ Commend a Crook or "The Sting"

4Beffinbaugh B. Does Christ Commend a Crook or "The Sting"

5Mrázek, J. Podobenství v kontextu Matoušova evangelia.