186 - září 2007

Prokop patřil k populárním světcům u nás, zejména od doby Karla IV. Snad o žádném z českých světců se nezachoval ze středověku tak velký počet textů. Nejstarší dochovaná legenda z 11. století je na historické zprávy skoupá, soustředí se na zázraky, které se udály za Prokopova života i po jeho smrti. Mnoho tradovaného jsou údaje z pozdější doby. Řada historiků se pokoušela rekonstruovat věrný historický portrét Prokopa z množství legendárních zpráv a jejich interpretace jsou různé. Zatím posledním příspěvkem je důkladná práce Petra Sommera, vydaná v roce 2007 nakladatelstvím Vyšehrad.

Jediné bezpečné datum z Prokopova života je datum jeho úmrtí. Podle tradice se Prokop narodil v Chotouni u Českého Brodu. Tradičně uváděné datum, kolem roku 970, dnes nahrazuje pozdější údaj, kolem roku 990. Podle antropologického výzkumu kosterních fragmentů bylo totiž určeno, že zemřel ve věku 55 - 65 let. Podle téhož výzkumu měl být vysoký téměř 180 cm, což byl v tehdejší populaci vysoký nadprůměr. O původu rodičů ani o jeho dětství nevíme nic autentického, zprávy pocházejí z pozdějších legend. Rovněž neznáme ani jeho původní jméno, předpokládá se totiž, že původem řecké jméno Prokop, které bylo až do 13. století v Čechách zcela výjimečné, přijal až při vstupu do kláštera v Břevnově.

Prokop se stal světským knězem a pravděpodobně byl ženatý. O jeho kněžském působišti (možná Kouřimsko) ani o manželství rovněž nic bližšího nevíme. Pouze že jeho syn Jimram (Emmeram) se později stal opatem sázavského kláštera. Když se od 12. století v západní církvi postupně prosazoval povinný celibát kněží, snažily se pozdější legendy Prokopovo manželství zastřít.

Nejstarší legenda říká, že byl důkladně vzdělán ve „slovanském písmu". Generace historiků vedly diskuse o podobě a míře staroslověnské vzdělanosti kněží v raně středo­věkých Čechách. Dodnes je tato otázka nejasná. Předpokládá se, že na přelomu 10. a 11. století neexistovala v Čechách institucializovaná forma tohoto vzdělání. Pobyt Prokopa v cizině je rovněž nepravděpodobný. Zřejmě se tato znalost předávala v kněžském prostředí z generace na generaci.

Rok 1009 bývá tradičně považován za dobu, kdy se břevnovský mnich Prokop uchýlil do lesní samoty, do jeskyně poblíž Sázavy. Ve skutečnosti si však samoty příliš neužil, neboť jeho vzrůstající pověst přitahovala zástupy lidí. Mimo duchovní péči zřejmě pomáhal jako lidový lékař. Rovněž počátky sázavského kláštera jsou poněkud nejasné. Rok 1032 bývá považován za rok založení nebo potvrzení nové instituce, která se řídila řeholí sv. Benedikta. Klášter se stal významným střediskem staroslověnského písemnictví v 11. století.

Opat Prokop zemřel dne 25. března 1053 a byl pohřben na Sázavě. V roce 1588 byly údajné Prokopovy ostatky přeneseny do kaple Všech svatých na Pražském hradě. Antropologický průzkum v roce 1987 prokázal, že se o jeho ostatky nejednalo. Za autentické zlomky se považují ty, které byly z Prokopova těla odebrány ještě ve středověku (část lebky v relikviáři u Všech svatých, rámě v broumovském kostele a zlomek paže v klášterním kostele v Sázavě). Dne 25. března 2003 byl v kryptě chrámu na Sázavě symbolicky obnoven Prokopův hrob.

Martin Vaňáč