Václav

Kdykoli slyším informace Pražanů: „A přestupovat budeš u koně", musím si vzpomenout na svatováclavský úvodník, který před léty napsal zasloužilý, dnes už mrtvý katolický žurnalista. Založil jej na zamýšlení nad slovy, jímž končí staroslověnský tropar k sv. Václavu: „... ty, který máš odvahu přimlouvat se za nás u Krista, Boha našeho." Že naší národní nectností je nevděčnost, koneckonců víme velmi dobře a cítíme to nejen při pohledu nazpět, ale zde; v našem vztahu k této obrovité postavě našich českých dějin se tato vlastnost jeví jako tragické fatum z nějaké řecké tragedie.

Ono pohazování ctí a významem světcovým v posledních třech, čtyřech generacích pod nevyřčeným heslem „přehodnocování hodnot" je pro českého křesťana těžkou zkouškou pravdivosti. Jistě budeme souhlasit s Pekařovým hodnocením, že „tisícileté panování světce Václava znamenalo nepoměrně více, než několikaletá vláda knížete, " že velikost sv. Václava vyrostla teprve po jeho smrti a skrze ni. Ale nezbavíme se přitom nepříjemné obavy, zda takový pohled nezkresluje skutečnost, zda celkem bezvýznamný několikaletý úsek našich dějin nedostává teprve v časové perspektivě a v intenzivní činnosti legendistiky svou obrovskou, ale vnitřně nepravdivou gloriolu. Kdyby tomu tak opravdu bylo, musili bychom se jako křesťané nutně distancovat od takového obrazu, neboť i o nás platí, že „pravda nás vysvobodí" (J 8, 32). Musili bychom Václava, byť světce a mučedníka, ponechat světské historii, poněvadž by jeho světecká sláva vyrůstala z onoho vonného dýmu pseudohistorického vidění.

Je ovšem pravda, že ona velikost Václava mrtvého vyrůstá z faktu jeho mučednické smrti. Ale novější historiografie se ptá: Šlo skutečně o mučednickou smrt? Bylo důvodem Václavovy smrti jeho křesťanství, které se dostalo do konfliktu s prostředím protikřesťanským? Nebo tu šlo o prostý, v raných dějinách Evropy běžný konflikt dvou uchazečů o moc, který skončil zase zcela obvyklou a v očích současníků příliš nezarážející fyzickou likvidací odpůrce? Lze připisovat reprezentaci oné pohanské reakce Boleslavovi, který byl zřejmě křesťan, když slavil památku světců, k jejichž cti zbudoval kostel na svém hradisku?

Odpověď pro toho, koho nezajímají ony jemné rozdíly, které může pochopit jen křesťan, je snadná. Šlo o mocenský konflikt mezi dvěma bratřími, v němž Václav jako slabší, protože nepřizpůsobivý snílek podlehl, a byl proto zabit. Ano, šlo o konflikt, ale ne mezi dvěma bratřími. Ne nadarmo se ve všech legendách staví po boku obou bratří s větším či menším důrazem jejich družiny.

Neboť šlo o střetnutí dvou náboženských představ: křesťanství povrchního, které bylo přijato jen jako vnější forma, nezbytná jako vstupenka do politického společenství vznikající Evropy, a proto pohodlného, a křesťanství opravdového, křesťanství prosvěcujícího život jednotlivce i společenského útvaru, v němž žije, ať už jej považujeme za společenství kmenové nebo za stát. A představitelem tohoto druhého typu byl právě sv. Václav, neboť „poněvadž věřil v Boha celým srdcem, konal ve svém životě všechny dobré skutky, jaké jen mohl", jak praví první staroslověnská legenda.

Jistě, že nebudeme přísahat na historicitu všech těch znaků Václavova křesťanství, jak je nacházíme v legendách. Ale tyto zprávy o jeho osobní askezi, o skutcích milosrdenství, o snaze po účasti na sakrálním dějství (pečení eucharistického chleba a lisování vína) a o milosrdné spravedlnosti Václavově v projevech jeho vladařské moci, jsou - přinejmenším - symboly jeho vědomí, že křesťanem může být jen ten, kdo Kristovou zvěstí posvětí všechno, čím se projevuje jeho existence. Ale nejen vědomí, ale i akce, stejně tvrdá k sobě jako opravdová navenek.

Už dávno jsme opustili ono pohrdavé stanovisko k legendám jako k historickým pramenům, jejichž všechny zprávy se považovaly za zcela obecné „topy", stěhující se v nepatrném přibarvení z legendy do legendy. Legenda má svou vlastní řeč, jak ji mají i jiné literární typy starověké a středověké literatury, a je třeba této řeči rozumět, máme-li v ní najít sdělení pravdy. Jen maličkost. Bylo už dávno konstatováno, že první staroslověnská legenda václavská se nezmiňuje o asketických rysech Václavova života (újma na stravě a spánku, odpor k manželskému životu, touha po mnišství), jež naopak zdůrazňují životopisy vyšlé z latinského prostředí.

Zvláště charakteristické je to i pro druhou staroslověnskou legendu, která je, jak známo, jen zpracováním Gumpoldovy legendy „Crescence fide". A přece, kdyby opravu mělo jít o „topy", museli bychom je očekávat nejspíše v prostředí staroslověnské bohoslužby, které nutně navazovalo na hagiografii byzantskou, v níž je touha po potlačení tělesnosti typickým výrazem rozjímavé, od světa odvrácené východní spirituality. A přece zde nejsou. Není už to samo svědectví o pravdivosti těchto dvou legend? A tak bychom mohli pokračovat dál.

Jestliže pak život člověka, který takto radikálně vidí a snaží se uskutečňovat ideál podobenství Kristu, skončí pod vražedným mečem, pak musíme mluvit o mučedníku, o svědku Kristově, musíme se ztotožnit s úctou, která je mu hned vzápětí a pak nepřetržitě vzdávána. Snad se nám někdy zdálo nebo i zdá, že ono opakované „nedej zahynouti" je spíše projevem nějakého hurávlastenectví. Ale je věcí vnitřní křesťanské kázně, abychom viděli jádro věci, ne jen její zneužitou a obnošenou formu. Abychom v této prosbě viděli výraz své víry v společenství svatých, neboť jedině ono může dosvědčit pravdivost a nutnost této úcty. Pravdivost vyjádřenou už v legendě „Oriente iam sole":

Poslyšte tedy nyní, všechny kraje země, společně chudí i bohatí, že dnes žalostně padl veliký kníže. Padl, pravím? Spíše než padl, výše byl povznesen. Neboť jistě měl toho, kdo jej pozvedl, jakož je psáno: Jestliže by klopýtl spravedlivý, neurazí se, neboť Hospodin drží jej za ruku jeho. Mlád jsem byl a zestaral jsem a neviděl jsem spravedlivého, že by byl opuštěn (Ž 36, 24-26).

A tak mohl říci Hospodinu: Ujal jsi mne za pravici mou a podle rady své jsi mne vedl a v slávu jsi mne přijal (Ž 72, 24), nebo také: Roztrhl jsi mé žíněné roucho a přepásals mne veselím (Ž 29, 12).

Pracovní texty k bohoslužbě slova, Matka Boží před Týnem a sv. Havel, září 1969, pravděpodobný autor Josef Myslivec.