Několik poznámek ke katechumenátu

Jak známo, někdy v první polovině roku se pod naší patronací vytvořila skupina, která má zájemcům umožňovat přístup ke křesťanské tradici a křesťanské církvi. Podobnou prací se zabýváme nyní i v jedné příměstské farnosti, kde jsme začali o něco později. Byl jsem požádán, abych vás formou článku s věcí blíže seznámil. Na celkové shrnutí problematiky a vyvození zásadních závěrů je, domnívám se, ještě brzy. Dovolím si vám proto předložit pouze několik nesouvislých informací, poznámek, podnětů k jednání, zamyšlení či diskuzi. První skupina se scházívá jednou za čtrnáct dní v pražském bytě manželů K., čtyřiadvacetiletých studentů techniky s jedním dítětem. Manžel Tomáš je věřící katolík, žena Jana se narodila v rodině bez víry. Ke své účasti je tedy motivována snahou porozumět svému manželovi. Zpočátku jí činilo velké obtíže se rozhovorů účastnit, ztratit ostych před ostatními účastníky a akceptovat probíraná témata jako smysluplná. Třetím stálým účastníkem je Jana S., dvaadvacetiletá svobodná studentka lingvistiky, která se sama o náboženství zajímala zřejmě zprvu jako o nepominutelný kulturní fenomén. Nyní je, zdá se, "přitahována" již i z nábožensky hodnotnějších, hlubších pohnutek. Vedením skupinky byli pověřeni všichni tři Janové naší obce a Marie (T.). Tato volba zkoušku času neunesla. "Šéf zahraničí" si stěží nalézá čas a Maruška byla na vlastní žádost pověření zproštěna. I pro ni je efektivnější spát raději doma. Skupinka původně byla početnější, podařilo se ji však časem "rozehnat". Předpokládám totiž, že některé odchody byly zbytečné, zaviněné naší koncepcí a naší neschopností věc lépe zajistit. První, velmi závažnou vadou podle mého soudu je, že se dařilo více přednášet (věci, které navíc někdy málokoho zajímaly a málokdo jim rozuměl), než vytvářet prostor k porozumění podle obrazu samotných mladistvých "frekventantů". Měl jsem při našich katechezích často velmi intenzivní pocit jakési přestárlosti všeho, co se děje. Nikoli sám a nikoli náhodou. Příčinou snad bylo, že prakticky nikdo z přítomných, nemýlím-li se, neměl aktivní zkušenosti s vytvářením společenství s lidmi postpubertálního a mladšího dospělého věku. Jak se zdají naznačovat jisté problémy se začleňováním nových tváří do naší obce, je to téma k všeobecnému vážnému zamyšlení. Pokud se týče programu, bylo zajisté pravděpodobně nemožné volit osnovy tak, aby stejnou měrou zaujaly nesmělou a neinformovanou gymnazistku, adepta, který se s Kralickou biblí pod paží přišel podívat, jak nám Duch Svatý větrá záclony, i sebevědomé intelektuálky z univerzity, které přicupitaly na kus mystického žvatlání. Co však způsobilo, že se je podařilo zvolit tak, aby příliš nezaujaly nikoho ze "žáků"? Jako podklad se vzaly již hotové Janovy katecheze, "odzkoušené" na Evce. Zdá se mi, že z tohoto (singulárního!) případu nebylo vyvozeno žádné poučení. Je to s podivem. Nehodlám zpochybňovat intelektuální a mravní schopnosti slečny doktorky. Ale zdá se mi být krajně nepravděpodobným, že cosi, co je dost "silným kafem" i pro mne, absolvovavšího kurz jáhenského vzdělávání, bylo pro ni jako katechumenku lehce stravitelným bonbónkem. Že by si problému nikdo nepovšiml? Neříkám, že jsou to špatné katecheze. Pro normální smrtelníky jsou jistě příliš vysoko. Ani to by v některých případech nebyla rozhodující vada. Jejich rozhodující vada podle mne je, že se naprosto nehodí pro to, k čemu jsou (jakoby) psány. K přípravě katechumenů na křest. Budiž mi dovolen teoretický exkurz. V literatuře se rozlišují (a v praxi, jak vidno, leckdy nerozlišují) tři podobné pojmy. Předběžný katechumenát čili předkatechumenát, vlastní katechumenát a nedávno se vyvinuvší neokatechumenát. Předkatechumenát je označení období, kdy se uchazeč chce nechat z nejrůznějších pohnutek poučit o evangeliu. Dospěje-li k určitému stupni osobní víry - zdůrazněme: víry již křesťanské - a projeví-li "vůli změnit život a vstoupit do životního vztahu s Bohem v Kristu", může být připuštěn k vlastnímu katechumenátu, přípravě na křest. (Viz Uvedení dospělých do křesťanského života, pp 6 - 15, in: Uvedení do křesťanského života, Sekretariát české liturgické komise, Praha 1987) Neokatechumenátem pak nazýváme různé snahy pomoci lidem v dětství již pokřtěným a tak či onak věřícím prohloubit jejich duchovní život tím, že absolvují jakýsi "katechumenát", který vyvrcholí obnovou křestního slibu. V nefalšovaném neokatechumenátním hnutí trvá tento proces řadu let, déle, než normální katechumenát pro konvertity (R. Blánquez, Neokatechumenátne spoločenstvá, in: Teologické texty 4/1990, pp. 125-128). Nyní již mohu shrnout výsledek svého dosavadního přemýšlení o našem problému: naše malé společenství, které nazýváme katechumenátem, je ve skutečnosti třeba přesněji vymezit termínem "předkatechumenát". (Jana K. zažila hned na počátku trauma, když se vyrukovalo se křtem jako poměrně samozřejmou perspektivou každého katechumenátu.) To, co napsal Jan jako pomůcku pro katechumenát, je možno rozumně využít pouze jako pomůcku pro "neokatechumenát", nadto neokatechumenát lidí nikoli tuctového založení; zazdálo se mi, že psal tak, jako by psal dopis sobě samému mladšímu o nějakých snad dvacet let a říkal si: ty věci ale vypadají ve skutečnosti TAKTO, nikoli tak, jak jsem myslil tenkrát. Východisko, jak zachránit alespoň zbytek skupiny před rozpadem, jsem hledal v (přinejmenším částečném) nahrazení stanoveného programu přednášek něčím jiným. Praktikujeme četbu Matoušova evangelia zhruba po kapitolách, počínaje kázáním na hoře, spojenou s výkladem textu a rozhovorem nad ním. Zatím se zdá, že tento způsob vyhovuje mnohem více. Díky tomu, že si i introvertnější povahy více zvykly a skupina se zmenšila a homogenizovala, panuje mezi námi mnohem svobodnější ovzduší než na počátku. Takto jsme rychle dospěli i k těm nejzávažnějším otázkám - relevanci Ježíšovy osoby pro nás, teologii zmrtvýchvstání a podobně. (Příznačné je, že před tím, snad po několik měsíců, podobné otázky hladinu tamního veřejného mínění jaksi příliš nečeřily.) Nedělejme si ovšem iluze o tom, že pouze náš postbultmannovský výklad Matoušových perikop může nahradit vše. Je třeba se starat především o napojení adeptů na nějaké živé křesťanské společenství. Bylo mi např. sděleno, že Janě S. mnoho dal krátký pobyt na jisté katolické venkovské faře, kde působí pastoračně schopný kněz, věnující se mládeži. Nebyli jsme to však my, kdo jí tento pobyt zprostředkoval. Několik slov k situaci v onom druhém "katechumenátním" společenství. Je složeno z lidí v průměru o něco málo starších a méně "intelektuálních". I tam jsou základem právě dvě nepokřtěné "předkatechumenky", Světla T. a Michala A., a jeden věřící hoch, Jaroslav M., který vlastně absolvuje svůj "neokatechumenát". Do místa dojíždí Jan a vedle něj s námi sedává místní pomocnice, sestra Jarmila B., nyní bohužel vážně nemocná. Jak bylo řečeno, tato skupinka vznikla o něco později. Bylo jasné, že je třeba volit osnovy jinak. Na Janovu výzvu jsem se pokusil sepsat je tedy po svém. Byly podstatně jednodušší, na počátku se však i tak předpokládalo příliš mnoho nezáživností; vysvětlení významu katechumenátu, fundamentálně teologické téma "Bůh", něco o náboženském myšlení Starého zákona. Je možné, že by podobný postup býval únosný ve skupině služebně starší, tady se neosvědčil, podobně jako jeho vyšperkovanější předchůdce v Praze. Pokud se týče napojení na obec věřících, vidím situaci v perspektivě obnovy celé tamní farnosti, která by se tak stala místem přirozeného vyústění popsaného malého společenství.  Na závěr těchto poznámek heslovitě shrňme a upřesněme řečené.

1. Žádného skutečného katechumena nemáme.

2. Zkušenosti se týkají předkatechumenátu a neokatechumenátu.

3. Je v tom podstatný rozdíl.

4. Naše intelektuálština selhala. Což je vynikající.

4a. Jestliže chceme napsat osnovy katechumenátní přípravy, aniž bychom předtím proseděli několik večerů při neformálním hovoru se všemi zájemci o účast a nezjistili, oč mají oni sami zájem (tj. přinejmenším v rámci alternativy poučení - křest - obnova dříve praktikovaného křesťanského života), jednáme krajně neodpovědně.

5. Jsou tři témata, o kterých budou (skuteční) adepti poslouchat a hovořit se zájmem. Jejich vlastní životy; Ježíš Kristus; souvislost mezi oběma tématy prvně jmenovanými.

6. Zbylá témata budeme raději odkládat na později. Právě tak všechna cize znějící slova, myšlenkové konstrukce a fakta, která nejsou nezbytně nutná pro to, aby se člověk stal křesťanem.

7. Naprosto zásadní je budovat důvěru, neformálnost, "nepřednáškovost", partnerské vztahy v rámci vznikajících skupinek. Nám se to příliš nedařilo, i když se přirozená lidská schopnost navazovat kontakt nakonec samozřejmě prosadila.

8. V katechumenátu by se měli angažovat bratři a sestry, kteří mají čas a chuť. Nelze to někomu nadirigovat.

9. Je třeba přemýšlet o tom, jak bychom se měli s našimi adepty seznámit a sblížit.

10. Křestní jména v článku uvedená mají usnadnit vaše modlitby za nás za všechny.

- Honza Spousta -