Ohlasy

K výkladu "Daru bázně Boží" ve 4. čísle Getseman K podnětnému referátu z oblasti "obnovy" si dovolím několik poznámek do případné diskuze:

1. Výklad rozdílu pojmů "dar" a "charisma" vychází patrně z teologie reprezentované u nás např. Biblickým slovníkem J. J. von Allmena. Existují však i výklady odlišné. Uvedu Sullivanův. (O významu F. A. Sullivana, resp. jeho díla Die charismatische Erneuerung viz např. EFFATHA, č.1/90.) Sullivan čerpá z Ř a 1 K 12-14. Zde Pavel rozlišuje mezi třemi příbuznými pojmy: charismata (= dary milosti), diakoniai (= služby) a energemata (= působení). Dělící čáru mezi charismatem a darem vidí Pavel nikoli v řádnosti a mimořádnosti obdarování, ale v jejich rozdílném smyslu. Podle listu Korintským je obohacena DAREM (např. glosolalií) sama osoba, kdežto CHARISMA je naopak vždy obdarováním společenství (např. proroctví). Další rozdíl vidí Pavel v původu: dar může pocházet nejen od Ducha, ale i od duchů či mocností (srov. 1 K 12, 2-3), kdežto charisma je vždy dílem Ducha, oživujícího Kristovo tělo tak, že charismatik je specializovaným "orgánem" tohoto "těla", zajišťuje jeho zdraví a růst. Konečně vidí Pavel rozdíl v tom, že dar je spíš schopností otevřít se "inspiraci", vlivu Ducha či duchů, kdežto charisma je povoláním osoby k činnosti prospěšné celku, je to milost darovaná "tělu" Kristovu, milost Pána vůči Nevěstě jako takové. Sullivan ve svém rozboru ukazuje, že Pavel tu nic nového nevymýšlí, pouze usměrňuje jako Izraelita jistou vágnost entuziastů nezakořeňených v dějinách spásy. Izraelita chápe bez obtíží, co včerejšího pohana mate: Milost může prokázat lidu i skrze nástroje jaksi nevhodné: prorokuje a účinně žehná pohanský věštec (Bileam - Nu 22), pomazaným je nehodný Saul, záchrana se děje skrze kněžku smilných kultů Rahab, apoštolem je i Juda Iškariotský. Proto také bojuje Pavel proti logickému zkratu Korinťanů: Nositelům darů, charismat i energemat říkali v Korintě "pneumatici" - lidé duchovní. Pavel se vehementně brání představě, jako by dar či charisma zakládaly nějaký průkaz o kvalitě osobnosti jako takové. To zmiňuji proto, že rozlišení na "řádné" a "mimořádné" může leckoho pokoušet k marnivosti. Dnes jako tehdy.

2. V úvaze o strachu a bázni se přehlíží podle mého názoru několik významných skutečností. Strach je jednou z afektivních reakcí živého (nejen lidského) organismu, kdežto bázeň (také bázeň boží) je postojem osoby, je perzonálním aktem. Strach nemá žádný morální rozměr, bázeň je morálně relevantní. . . Afektivní reakce může být dalekosáhle (biologicky) pozitivní, protože instinktivně varuje před rizikem. Může ovšem také účinně svazovat, ochromovat, blokovat čin. Taková dvojznačnost patří ke každému z afektů { viz třeba základ soucitu. . . Jinak řečeno: strach, schopnost strachovat se je dána Stvořitelem jako prvek pudové výbavy, jako prvek přirozenosti člověka. Je to prvek neméně milostivý než jiné afekty. Škodí lidské existenci tehdy, když se vymkne z rovnováhy (podobně to platí o každém pudu člověka) a stane se vášní. Funguje-li v proporcích bytí, stimuluje jako každý podlimitní stresor k činům člověka důstojným. Nic víc, nic méně. Láska zajisté přemáhá strach. Ale nikoli na způsob "nechci ztratit někoho, kdo mne miluje" - to by už neexistovala nevěra ani manželská, ani náboženská. Spíš to v životě funguje jinak. Láska je sice postoj perzonální, podobně jako bázeň, ale na rozdíl od bázně disponuje láska mnohem intenzívnější motivační silou na afektivní oblast. Láska totiž rezonuje i s nevědomím, rezonuje s pudovým vybavením, a tím aspoň nepřímo disponuje i energetickými zdroji osoby. Proto strachu může čelit láska, ale nikoli bázeň. Výklad typu "mít strach, aby Boha neurazil a proti němu nehřešil" najde oporu v Př 28,14. Je však třeba nepřehlédnout, že takové pojetí je v bibli ojedinělé (a proto překladatelé volí na tomto místě spíš výraz bázeň oproti originálu). Janovské řešení - 1J - nabízí výklad srozumitelnější a snáze slučitelný s dalšími úryvky Písma. Říká se tam, že strach přemáhá (zahání) láska tím, že budí důvěru: "V tom jeho láska k nám dosáhla cíle, že máme plnou jistotu pro den soudu, neboť jaký je on (Kristus), takoví jsme i my zde." (1 J 4,17) Láska tu tedy nepůsobí jako prevence možného selhání v budoucnu, ale zcela jinak: smiřuje hříšníka.