Jste zde

006 - velikonoční doba 1991

autor: 

Velikonoční doba

50 dnů trvající velikonoční doba má sloužit k rozvinutí a dotvrzení všeho, co jsme o Velikonocích prožili a přijali. Zkušenosti posledních let v naší obci ukazují, že je to doba spíše útlumu. Fyzicky zdoláni postními aktivitami (smíření, smíření dětí, statia, půst od jídla a pití atd.) i slavením velikonočního Tridua si říkáme: Bylo to fajn a jsme rádi, že je to za námi. Otištění písemné verze Janovy homilie z letošního Zeleného čtvrtka poslouží k oživení Velikonoc:

Napřed několik vysvětlujících slov těm mladším, kteří s námi slaví Velikonoce poprvé: Při prvém čtení z Písma vás muselo napadnout, že v příběhu cosi neklape: Myslím ta přepodivnost, že Izrael musí natřít dveře svého domu skopovou krví, aby trestající Hospodin nezahrnul mezi Egypťany také Izraelce. Což Hospodin ve své vševědoucnosti nevidí nejen do domů, ale i do srdcí?! Taková námitka textu Písma není drzá, naopak. Nutí nás přemýšlet. Snadno pak přijdeme na vysvětlení: Hospodin skutečně vidí do srdcí. Jenže my sami do svých srdcí vidíme málo a často i špatně. A proto si můžeme Hospodinův příkaz přeložit třeba takto: Jsi pozván mezi vyvolené. Chceš vůbec mezi ně patřit? Víš vlastně, že chceš a za jakou cenu chceš? Ty vyvolené čekala záchrana velice dramatická, dobrodružná, ale také hodně náročná na výdrž. Je-li některému Izraelci zatěžko vyhovět takovému zdánlivě nepochopitelnému, ale snadno realizovatelnému Božímu přání, ať se radši do zaslíbené země ani nevydává. Cestou totiž na něm bude Hospodin chtít, aby poslechl ještě mnohem obtížnější příkazy. Podobně testuje Hospodin i každého z nás. Všichni známe ten protivný pocit, kdy se ode mne očekává zachovat se jako křesťan uprostřed pohanů - a nechce se mi být bílou vránou, ostatní se mi budou vysmívat. Ostatní se třeba vytahují svými zkušenostmi, porno časopisem - a dívají se, jak se zachovám já křesťan. Je to chvilka, ale ta chvilka mi dává možnost nakouknout do vlastního srdce. Kdo v tom srdci rozhoduje: Pán a jeho pravidla, anebo parta ve třídě a její pravidla? Ujišťuji vás: Dospělé křesťanství je mnohem dramatičtější a náročnější, pokud vede do Božího království. Jestli nechci být nikde a nikdy bílou vránou, raději si s Ježíšem ani nezačínat. Proč se tohle čte z bible zrovna dnes? V předvečer hrozné veřejné ostudy Ježíše z Nazareta? A proč se to připomíná v den, kdy slavíme svátek přátelství, svátek služby, svátek sounáležitosti s Kristem vzkříšeným, ale také s Kristem napřed pořádně veřejně znemožněným? Hospodin zná naše srdce. Nezlobí se, že nám vadí posměch. Chce nám jen umožnit, abychom sami sebe včas testovali, oč nám opravdu jde. Dnešní liturgie má těch testů víc. Nejen v čtení. Budeme účastníky podivného obřadu, umývání nohou. Ježíš říká, že kdo víc spoléhá na své pocity a chutě nebýt divný, zůstat jen divákem, který se může třeba i do hrsti smát takovým divným nápadům (a tenhle si vymyslel zrovna Ježíš), ten buď ničemu nerozumí, anebo sice rozumí, ale mezi Ježíšovy učedníky se hodit nebude. Ježíšův Otec má totiž někdy požadavky mnohem podivnější. Nemyslím, že prvé čtení je určeno jen mladším. I jejich rodiče mají užitek z takových testů. Ale mohou si dnes prožít i další setkání s Boží výzvou, s pozváním do země zaslíbené, s pozváním k eucharistii, k životu v církevní obci. Ježíš dnešního evangelia kupodivu ani nevysvětluje eucharistii, ani nediktuje ústavu své budoucí církvi, ani nepředepisuje, co smí, co nesmí a co musí dělat katolický kněz. Přesto ke všem těmto tajemstvím říká cosi podstatného, něco, čím tato tajemství žijí, anebo bez čeho odumírají. Dnešní text zpřítomňuje pokoru, poslušnost, ale především čistotu. Petrova pokora vyjádřená dialogem s Ježíšem byla zajisté poctivá. Ale zavedla by Petra mimo dění, kdyby mu chyběla poslušnost. To netřeba komentovat - ani Ježíš tu explicitně pokoru ani poslušnost nezmiňuje, popis scény je výmluvný sám o sobě. Ježíš však potřebuje zdůraznit právě čistotu. Ovšemže nikoli rituální, ale také ne tu tradičně představovanou jako celibát. Ježíš říká: "Jste čisti, ale ne všichni." A nikdo nepochybuje, koho Ježíš tím ne-čistým myslí. Čím se vlastně lišil Jidáš ve večeřadle od všech ostatních přítomných? A co lze u těch "již čistých" ještě tuto chvíli dodat k dokonalosti takové čistoty? Spolu s učením sv. Pavla a ostatní janovskou teologií lze snad události umývání nohou a jejímu kontextu s čistotou rozumět takto: Čistota je vydaností pravdě vztahu osob, a to vztahu zahrnujícímu celou lidskou bytost (člověk existuje v těle). Pravdou ovšem přitom rozumíme to, čemu učí Duch, v čem se Duch projevuje. Problém lásky mezi člověkem a Bohem, bytostí zcela duchovní, je týž jako problém totální lásky mezilidské. Jde o jednotu dvou nepředstavitelně odlišných, nicméně bytostně příbuzných JÁ - TY. Kdo se spojuje s prostitutkou, získá jednotu těl. Kdo se sjednocuje s duchem, získá jednotu duchů, vysvětluje Pavel.

I z fyziky a chemie víme, že některá směs a některá sloučenina vznikne právě jen v přísně vymezených podmínkách, na svůj způsob ryzích, čistých, bez nevhodných příměsí, a při přítomnosti katalyzátoru. Podobně jednota eucharistická i jednota obce navzájem s Pánem jako hlavou vyžaduje specifickou ryzost (bible říká pravdu) vztahu a přítomnost Ducha svatého, čistotu. Tuto ryzost si nelze prostě umínit, anebo ji dekretovat. Ježíš naznačuje, že klíčem k ní je činná láska. Právě toto gesto Mistra a Pána usilujícího o to, aby Petr mohl mít s ním společný "podíl", Petra kvalitativně proměňuje. Čistota se tedy rodí z činorodé lásky. Ale rodí se jen tam, kde je i milost, charis, přítomnost Ducha svatého. Jsou i lásky skutečné, ale neplodné. Jsou i vztahy pravé, ale neplodné. Chybí jim ono "skrze Syna v Duchu". A jsou ovšem i pseudolásky a pseudovztahy. Také eucharistie a život obce mohou být neplodné. Musí být neplodné, vstupují-li do tohoto dění srdce ne-čistá, srdce mlčící anebo srdce vydaná jiným bohům.