K restituci nemovitostí katolické církve

Lumen Gentium, čl. 37, naléhavě vybízí laiky, aby "vyjádřili pastýřům svůj názor o tom, co by mohlo být k dobru církve). V poslušnosti této výzvě Sněmu se tedy obracím na biskupský sbor s několika poznámkami. O restituci polností, lesů a rybníků katolické církvi násilně a protiprávně odňatých po r. 1948 se hodně diskutuje v tisku i na pracovištích. Jeden z mnoha postojů nekatolické veřejnosti publikovaly Lidové noviny č. 55. Katolická církev prý "nemá morální právo stát se nejbohatším soukromníkem" - mimo jiné proto, že "v roce 1620 bylo v Čechách na 90 % protestantů..." Všechny ostatní argumenty článku jsou podobné. Diktuje se alergie tak silná, že pisatelé ztrácejí jakoukoli soudnost. Mohli bychom takové pseudohorlení přejít s biblickým "nech pochovávat mrtvé mrtvým". Jenže k problematice se vyjádřil také jeden z katolických biskupů v KT 8 v článku "Moudře a spravedlivě". A to už se katolíka týká mnohem vážněji. Jak argumentovat biblicky evangelíkům, když ani katolík v článku určeném katolíkům se Písmem necítí nijak inspirován? Musíme se pak ptát: Nevyvoláváme tuto alergii nekatolíků i my sami takovými postoji? Na rozdíl od článku LN je psán článek KT pokojně. To je jeho veliká přednost. S emocemi se totiž nedá vést dialog. Vydrážděný vášnivý protivník ani argumenty slyšet nechce. Podle článku se naopak zdá, že biskupský sbor - díky Pánu - řešení celé věci teprve trpělivě hledá. Proto si dovolím několik poznámek, vzbuzených přemýšlením nad článkem otce biskupa.

1. Řešení spravedlivé: Majetek byl zajisté rozchvácen protiprávně. To uznávají i politikové, kteří se vůbec netají nechutí vůči čemukoli církevnímu. Právo zůstane právem i tehdy, vzdáme-li se růžového lakování. Zdá se mi zcela nadbytečnou provokací, vypočítáváme-li v této souvislosti, kolik sirotčinců nebo stanic charity tu dříve existovalo. Vždyť mnozí pamětníci (mne v to počítaje) ještě pamatují, jakým praktickým, morálním i sociálním problémem tento nemovitý církevní majetek byl. Tyto statky byly často špatně fungující, ba prodělečné, proto jejich zaměstnanci patřili mezi ty nejchudší z chudých. Z nich charitu vydržovat bylo absurdní, proto charita fungovala z darů, sbírek, nikoli z pozemkové renty. Zkrátka: je-li řeč o spravedlnosti, ať jde o právo jako takové. Ladit city je neúčinné a pohoršující, protože praxe i v budoucnu taková očekávání jen zklame - na straně vlastní i protivné. Spíš bude nutno vyrovnat se - v rámci této vnitrosvětské spravedlnosti, o níž se v článku KT mluví výlučně - s některými komplikacemi. Právo může být omezeno jiným právem, opírajícím se o zákon legitimně stanovený parlamentem demokraticky zvoleným. Pak nezbývá než podřídit se většině. Další komplikaci vidím v prohlášení, jehož jsem byl sám svědkem v televizi: "Církev" se tam veřejně vyjádřila, že nežádá o vrácení veškerých nemovitostí, ale jen o střechu nad hlavou - byla řeč o cca 10 % bývalého majetku, existenčním minimu pro řehole. Možná církev změnila názor. Pak ale dluží řeč ANO, ANO, NE, NE. Musí buď přiznat chybu, anebo na svém předešlém prohlášení trvat, jinak nutně pohorší mnohé. Další dluh minulosti v této souvislosti vidím v tom, že před necelými 2 roky podepsalo na půl milionu signatářů pověstných 31 bodů A. Navrátila. Sklidili za to pochvalu pana kardinála, a nejen jeho. Vedle požadavku restituce majetku tam byl i požadavek odluky církve od státu. Obojí ovšem úzce souvisí: Komunismus rozchvátil majetek církevních institucí s pokryteckým vysvětlením, že stát bude živit "církevní hodnostáře". Všichni víme, jak to dělal: neživil, umožnil živořit. Lze v právním státě usilovat o pravý opak, totiž kongruu zachovat a majetek nárokovat zpět? Tah je to jistě chytrý. Je však spravedlivý? A konečně třetí obtíž pro spravedlnost takového požadavku: Církev není jen institucí, jen právnickou osobou. Církev je i mnoho fyzických osob - laiků. Působí zajisté prapodivně, vede-li se zápas pouze o restituci majetku diecézí nebo exemptních řádů, zatímco k restituci ve prospěch jednotlivců se "církev" nevyjadřuje. Aby bylo dobře rozuměno: Nemyslím, že by sbor biskupů měl zasahovat do sporů zákona o půdě atd. Zasahuje-li však právě jen v zájmu osob právnických, musí počítat s pohoršením nad takovým selektivním citem pro spravedlnost. Můžeme se ovšem hájit tak, že vše nelze probojovat. Nicméně musíme očekávat otázku, proč někdy mlčíme, a jindy nikoli. A musíme spolknout i námitku, že hájíme{li jen některá práva, neměla by to být právě jen práva nás samých.

2. Řešení moudré: Je jistě sympatické, že biskupský sbor před tak závažným rozhodnutím konzultuje s odborníky a právníky. Je však katastrofa, že nekonzultuje v této věci Písmo a dějiny své církve. Zdá se tedy, že výsledek možná moudrý bude moudrý JINAK, než moudrosti rozuměl třeba sv. Pavel: "Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím?" (1 K 1, 18-26). Vím velmi dobře, že takové nauky lze snadno ideologicky zneužít k fanatismu a neodpovědnému populismu. Tím spíš ovšem svět může očekávat právě od církve Kristovy skutečně uzrálou moudrost kříže. Nepokusí-li se o to být světu svátostí, přenechá jeviště sektám a fundamentalistickým fanatikům typu Savonarollů, aby svědčili o evangeliu všelijak pokřiveně, nicméně ve víře praktikující to, co vyznávají. Tyto sekty dovedou pečovat o chudé i bez latifundií - z milodarů a vlastního uskrovnění. Dovedou nuzovat, dovedou realizovat "charis" i bez lesů a rybníků. Je mi smutno, berou-li blahoslavenství nemajetných a důvěřivost typu "nepečujte úzkostlivě" přece jen vážněji než křesťané katoličtí. Jako kdyby dvě století před Konstantinem neexistovala charita. Jako kdyby Františkova chudoba byl jen záchvat extrémismu. Jako kdyby Lumen Gentium (čl. 42) či Presbyterorum Ordinis (čl. 17) byl jen propagandou...

3: Řešení pod kritikou historie: Otec biskup se jistě nemýlí, historikové budou toto zásadní rozhodnutí katolíků v našem státě analyzovat. Nejen zaujatě, ale i věcně. Připomenou, jak v dějinách dobře míněné pokusy o hospodářsky významné pozice dopadly. Připomenou jistě i četná selhání v důsledku nešťastného lpění na světském právu. I v této souvislosti jistě připomenou, že instituce se udržuje idejemi, ze kterých se na počátku ustanovily. Neznám ani jediného kritika praxe sv. Pavla, který ulehčoval bídu obcí sbírkami v obcích bohatších. Co nedostal, nedaroval. Sám se živil vlastníma rukama. Nepřehlížím přitom, že od té doby lidstvo zrálo 2000 let zkušenostmi dobrými i zlými. Ale nepřehlédnou to ani historikové. Neznám jediného kritika, který by zazlíval sv. Petru jeho: "Zlato ani stříbro nemám. Ale co mám, to ti dám: Ve jménu Ježíše Nazaretského choď." (Sk 3, 3-10). Jihoameričtí biskupové se pokusili žít solidárně s chudými. Jen někteří a svět mohou pokrčit rameny, že tím nic nevyřešili. Jenže to tvrdí i o kříži jako takovém. Není nejhorší být "neúspěšný" na způsob evangelia. I kdyby to neocenili historikové světa, ocení to Soudce v den poslední, říkáme druhým. Kéž i sobě!