010 - září 1991

Společné léto

V polovině srpna se naše obec setkala jako každoročně k týdnu společného života, práce, modlitby, hodnocení minulého roku a k nasměrování do budoucnosti. Na to navazoval týden vyhrazený pro naše hosty. Zdá se, že setkání bylo vcelku úspěšné. Nejen v tom, že se sešli prakticky všichni, ale i v tom, že nedošlo k vážnějším krizím a že bylo dosaženo jisté shody. Klíčovou byla otázku budoucnosti. Zda obec "přežije" i změněnou situaci v naší zemi. Zda bude přínosem nejen pro její členy, ale i pro celou církev. I když se představy o budoucnosti lišily, vůle setrvat spolu a hledat společnou cestu byla kupodivu jednomyslná.

Těžištěm prvních dnů setkání bylo vzájemné sdílení. Jeho cílem bylo jednak zmapovat situaci našeho angažování v církvi, jednak dát najevo představy o budoucnosti. Ukázalo se, že zapojení jednotlivých našich lidí v různých církevních aktivitách je dalekosáhlé (od celocírkevních, přes diecézní, farní, skupinové až k službě jednotlivcům). Hodnocení perspektiv takového zapojení je různé v závislosti na zkušenosti s představiteli viditelné církve. Někde jsou velmi dobré, jinde úsilí našich lidí nebrání ani ho nepodporují, někde jsou zkušenosti velmi špatné. To, že se církev nachází v těžké krizi, vidí všichni. Názory na cestu z této krize se vytvářejí.

Z diskuzí vyplynulo, že bude zapotřebí se velmi vážně věnovat eklesiologii. Znovu studovat konstituci Lumen gentium. Vyjasnit si ze všech hledisek, co je náplní pojmu "farnost". S ohledem na specifické poslání umlčené církve, ke které patříme, si vyjasnit, co znamená být pro "lidi na okraji".

Součástí setkání byly i návštěvy hostí. Jeden večer nás navštívilo několik zástupců italského Centro Mondialita z Livorna, kteří přijeli spolu s Pavlem a Miriam. Posláním tohoto centra je péče o postižené lidi, např. narkomany, alkoholiky, a zároveň prostřednictvím malé misijní stanice v Tanzánii pomoc třetímu světu. Návštěva byla přínosná ve více směrech. Nejen že jsme se seznámili s odlišnými podmínkami života a potřebami v obou našich zemích i v Africe, ale současně znamenala návštěva krok pozitivním směrem ve vzájemném vztahu obce a Pavla s Miriam.

Několik dní s námi prožila Janice, učitelka z jižní Anglie, ekumenicky smýšlející anglikánka, se kterou se někteří z nás seznámili prostřednictvím komunity v Taizé.

V závěrečném víkendu prvého týdne jsme mohli přivítat mezi námi zástupce brněnské skupiny, které vděčíme za vedení v duchovní obnově v minulých letech. Návštěva jistě přispěla k hlubšímu pochopení stanovisek skupin umlčené církve, které se vyvíjely za různých podmínek.

Závěr celých dvou týdnů patřil setkání s Václavem Malým. Ačkoli naše cesty v minulosti byly různé, společná odpovědnost za církev v naší zemi nás nyní vede k užší přátelské spolupráci. Byla pozorována vysoká shoda názorů v mnoha oblastech.

K nejdůležitějším výsledkům společného léta patří rozhodnutí, že se bude obec setkávat tak jako v minulém roce 1x měsíčně, buď o víkendu, nebo alespoň v neděli (v zimním období) ke společnému slavení eucharistie a dospělí členové obce kromě toho ještě 1x měsíčně ve všední den večer ke společné modlitbě a sdílení. Součástí nedělních setkání bude i nedělní škola pro 3 skupiny dětí a mládeže. (Kromě bohoslužby slova pro malé děti, která probíhá souběžně s bohoslužbou slova pro dospělé.) Společné smíření budou dospělí členové obce slavit rozděleni do 2 skupin asi 1x za 2 měsíce.

Byla diskutována i řada dalších otázek, jako náplň dětských setkání, kdo se bude dětem věnovat, otázka otevřenosti obce, tj. nových členů a možnosti návštěv v nové situaci, otázka zaměření Getseman a otázka spirituality obce. Reference o těchto problémech přesahují rámec tohoto krátkého sdělení.

Pobyt s těmi, kteří jsou s námi duchovně spřízněni, ale velké vzdálenosti nám znemožňují častější setkání, nám ve druhém týdnu ukázal složitost situace církve v naší zemi, zejména na malých místech a obecně na Slovensku. Je malé pochopení pro formace malých společenství, pro růst církve odspodu. Rozbor tohoto fenoménu bude potřebovat delší čas. Na jedné straně je pozitivním jevem, že viditelná církev má biskupy a ti že se snaží skutečně svoji službu vykonávat, na druhé straně ani oni, ani kněží nejsou povětšině na tuto situaci vůbec připraveni a východisko hledají ve stylu, který poznali ve svém mládí, ačkoli skutečná situace je zcela jiná.

Naše zkušenosti, zkušenosti z jiných lokalit u nás i zkušenosti zahraniční mají velký význam při hledání identity naší obce. V našich podmínkách jsme útvar do jisté míry ojedinělý, obdobné útvary však v zahraničí existují. Zdá se, že na západě nastává u některých obdobných skupin posun "od slov k činům". Jakoby se z Benediktova hesla "Ora et labora" (modli se a pracuj) ztratila první část. Jakoby se dávalo najevo, že spásu lze získat vlastní silou. Tomu bychom se chtěli vyhnout. Stejně tak se ale nedomníváme, že je naším posláním vytvářet nějakou do sebe uzavřenou komunitu nového typu. Jsme a chceme být i nadále základní buňkou církve, patřící k jedné velké církvi. Respektujeme a budeme respektovat naše zákonné autority. Chceme sloužit v církvi v jednotě s těmito autoritami i autoritami viditelné církve. Chceme v situaci, kdy se prohlubuje rozdíl mezi sakrálním a profánním, kdy rychle postupuje sekularizace společnosti, žít církev vycházejíce z podmínek současného světa, současné rodiny, lidí, kteří jsou sami, lidí, kteří jsou jakkoli hendikepováni. Chceme být domovem a místem porozumění pro ty, kteří k nám patří a východiskem pro rozdílnou službu jednotlivců podle charizmat, kterými byli obdarováni, a podle poslání, která nalezli.

Pavel + Pepa