Antonín Liška v Českých Budějovicích

9. 11. 1991 se ujal služby českobudějovického biskupa ThDr. Antonín Liška, muž vzdělaný, skromný, laskavý a pracovitý. Antonín je příslušník Kongregace nejsvětějšího Vykupitele - redomptoristů, které založil sv. Alfons z Liguori, vynikající moralista. Pro příslušníky kongregace je charakteristické solidní vzdělání, které ovšem není odtržené od života, ale slouží. Ne nadarmo se jim říkalo, zejména v době zákazu jezuitského řádu, "zakuklení jezuité". Mezi redemptoristy patří např. dosud žijící světoznámý moralista Bernard Häring. Patřil mezi ně i předčasně zemřelý český biblista Jarolím Adámek, teolog, formátem srovnatelný se Zvěřinou či Mádrem.

Po Jarolímu Adámkovi sdědil Antonín nejen rozsáhlou knihovnu, ale i biblické zaměření. Svoji doktorskou práci vypracoval na téma "Kristovo zmrtvýchvstání" (zájemcům mohu zapůjčit). Řadu let (1976-84) pracoval ve skupině pro ekumenický překlad Nového zákona. S velkým zpožděním zaviněným předchozím režimem i možnostmi tiskáren vychází právě nyní nákladem Biblické společnosti ČSFR ekumenický překlad Nového zákona s výkladem, na kterém se Antonín za katolickou církev podílel. Výklad je uspořádán tak, že je buď jeden, pokud se církve dohodly, nebo ve dvou či více variantách, pokud se různily. Bude mít velký význam pro ekumenická studia a sblížení.

Od doby práce na ekumenickém překladu bible se datuje i Antonínova služba pro naši obec. V době hluboké totality v r. 1978 jsme jej s Mirkem poprvé navštívili na jeho faře v Poříčí nad Sázavou. Sháněli jsme někoho, kdo by nás učil Nový zákon. Zde jsme začali poznávat styl Antonínova jednání, kterému jsme zprvu nerozuměli, ale který získal naše uznání. Asi 30 minut jsme mu vykládali, oč nám jde. Antoním zdánlilvě nereagoval, mlčel, ale přitom pozorně naslouchal. Když jsme přestali mluvit mlčel, dál a po chvíli prohlásil: "No jo, je potřeba dělat něco pro církev." Tato věta rozhodla o tom, že asi 5 let dojížděl do Prahy, aby se postupně třem skupinám poctivě věnoval. Vypracoval nám z materiálů J. Adámka, ze zahraničních pramenů i z vlastní hlavy skripta, obsahující jak obecný, tak zvláštní úvod k NZ, tak exegezi vybraných pasáží.

Po létech jsem se s Antonínem setkal, když už byl jmenován kanovníkem a oficiálem církevního soudu a současně administroval farnosti na severozápadě Prahy. Při cestě přes Únětice jsem viděl před farou trabantíka s povědomou benešovskou značkou. Šel jsem Antonína pozdravit a popřát mu k novým funkcím. Řekl mi: "Já jsem se hlavně bál, aby sis nemyslel, že jsem se dal k nim." Jak se dnes ukazuje, bylo skutečně spíše výjimkou než pravidlem, aby se před listopadem 89 stal někdo kanovníkem, či dokonce biskupem, a přitom nebyl členem PiT nebo spolupracovníkem StB. Antonín zde obstál.

Není možné se podělit o všechny události a dojmy s Antonínem v poslední době. Snad jen o radost z trefné homilie při pohřbu Josefa Zvěřiny (kterou si připravoval, jak jsme se dozvěděli od jeho sestry, skoro celou noc předtím). O to, že si našel čas, aby letos na jaře navštívil shromáždění naší obce. O to, že před časem v rozhovoru s Pepou jednoznačně podpořil výstavbu ekumenického centra na pražském Jižním Městě, a tak umožnil "nastartování" celé akce. Antonín je muž spravedlivý, pokorný, který nedychtí po žádné církevní kariéře. Dobro celé církve je mu vždy nadřazeno před prospěchem nějakého hnutí či skupiny, i kdyby to měla být vlastní kongregace. Ač důkladně vzdělán v církevním právu, nebo právě proto, není vůbec rigorózní, dobře ví, že právo je proto, aby sloužilo, a ne aby zotročovalo. Gratulujeme českobudějovické diecézi, že po Václavu Dvořákovi přichází do jejího čela další opravdový pastýř.

Pavel